Luis & Romulo Royo, Jesús B. Vilches: Kodex Apokalypsy

„Je poslední nadějí říše, že nenastane doba temnoty…“
… ale dost možná přinese věk zabíjení, násilí a krve!

Nakladatelství FANTOM Print vydává bohatě ilustrovaný science fantasy román: Kodex Apokalypsy.

vilches_kodex-apokalypsyNa město New York sedá prach. Dávno už není tepnou, jíž proudil život. Evropa je vzdáleným ostrovem, zahaleným kdesi v mlze, a jediné místo, s nímž se lze spojit, je Japonsko, pokud jste jedněmi z mála, kdo ještě dokážou ovládnout zpustlou Síť.

Na nebi i na zemi probíhá odvěká bitva, kterou se lidé naučili nazývat soubojem „dobra a zla“ a jež je ve skutečnosti sporem dvou protichůdných stran, které si nikterak nezadají v krutosti, pokud jde o boj za „jejich věc“.

Stěžejní inkarnací v této válce je Luz, dívka s bělostnými vlasy, opuštěná mužem, který představoval jediný záchytný bod v jejím životě a pro něhož roní krvavé slzy. Luz, nyní odkázaná jen na katanu, horečně pátrá po svém původu. Její osamocenou cestu komplikuje zhroucený stav světa…

Zbytky přeživších zoufale bojují o životní prostor jak sami se sebou, tak se silami, neúnavně se snášejícími z nebes. Nechtějí-li se lidé vydat napospas samotě, mají možnost připojit se buďto k pochybným gangům, nebo k náboženským komunitám, jimž se může říkat sekty.

Otázkou zůstává, zda na tomto rozvráceném místě jménem New York, zmítajícím se mezi silami „Nebeských“ a „Padlých“, ještě vůbec zůstalo místo pro Boha takového, jakého lidé hledají. Bude odpovědí na tuto otázku Luz, která volí cestu samoty a v jejíž krvi koluje pravda téměř stejně stará jako lidská civilizace?

Kodex Apokalypsy je příběh plný mystiky, nejistoty, iluzí a zápasů o holé přežití i bojů za staré pravdy a tajemství dávných sekt ve světě, který pomalu dodýchává a rozhodně již není tím, čím býval. Kniha navíc obsahuje unikátní ilustrace Luise a Romula Roya a spolu s klasickým vydáním vychází rovněž limitovaná sběratelská edice, jejíž součástí je i Luisem Royem vlastnoručně podepsaný grafický list!

 

ANOTACE:
V Moskvě řádí neznámý mor jako novodobý Herodes. Stejně jako kdysi v případě Mesiáše dojde i nyní k záchraně, avšak kdo bude novodobým spasitelem a proč je ho třeba?
Odpovědi by mohly být nalezeny za pár let poté, roku 2038, na druhé straně oceánu, ve zpustlých ulicích Manhattanu, kde nebezpečí číhá na nebi i na zemi.
Nastává Čas Prokletých. Luz, bělovlasá dívka s krvavými slzami, se bude zmítat mezi silami dobra a zla, jež se o ni přetahují ve světě, který se pomalu obrací v prach a kde není jisté, kdo je vlastně anděl a kdo démon.

 

INFO O KNIZE:
Autoři: Luis & Romulo Royo, Jesús B. Vilches
Originální název: Codex Apocalypse
Vydal: FANTOM Print, prosinec 2016
Překlad: Richard Skolek
Formát: váz. s přebalem, 170×240 mm
Počet stran: 344
Cena: 549 Kč

 

O AUTORECH:
Jesús B. Vilches
Rodák ze španělské Córdoby (*1976), známý také pod jménem Kloboučník. Začínal psaním poezie, flirtoval rovněž s dramatem, vystudoval historii. Jeho literární úsilí se po více než jednu dekádu soustředilo na budování světa Flor de Jade, epické fantasy pentalogie, jež se setkala s uznáním čtenářů i kritiky. Momentálně žije v Madridu, kde se profesně spojil s týmem ilustrátora Luise Roya, který mu nabídl napsání románu v rámci svého rozsáhlého science fantasy projektu Malefic Time.

Luis Royo
Narodil se v roce 1954 v Olalla, malé vesničce ve Španělsku. Vystudoval malířství a interiérový design. Věnoval se malbě, tvorbě komiksů, následně od roku 1983 ilustracím, v nichž dosáhl největšího úspěchu. V roce 1992 vyšla jeho první kniha, Women, následována publikacemi Malefic, Secrets a dalšími. Mimo to vydává rovněž série sběratelských karet, portfolií, plakátů a tarotových karet. Royo se širokým záběrem své tvorby stal doslova kulturním fenoménem. Dostalo se mu několika ocenění: Spectrum Silver Award (USA), Cartoomics (Itálie) a Pilgrim Prize (Rusko). Za úspěchem jeho díla stojí revoluční pojetí ilustrací, které boří tradiční hranice.

Romulo Royo
Rodák ze španělské Zaragozy (*1976). Začínal jako ilustrátor, od roku 2000 zahájil kariéru malíře na volné noze, jeho díla byla prezentována v muzeích, galeriích a na mezinárodních výstavách po celém světě. Romulo se stal autorem několika slavných sérií maleb, skulptur a instalací (Siamese, Metal-Skin). V roce 2009 se spolu s otcem Luisem pustil do tvorby univerza Malefic Time. Z tohoto multiprojektu vzešlo několik knih s malbami a ilustracemi, románů, skulptur, mangy, kalendářů i videí.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Č A S   P R O K L E T Ý C H

Měl jsi někdy strach? Opravdový strach? Takový, který by ti rozechvěl celé tělo a zadusil každou myšlenku kromě zoufalé touhy utéct?

Pokud se nad tím musíš zamyslet, pak je to jasné – nevíš, co je opravdový strach. Ví to jen pár lidí a ty prostě nejsi jedním z nich. Je to strašlivá úzkost, která tě zcela znehybní, omotá ti srdce a stiskne je tak, že se modlíš, abys zemřel – něco takového se nezapomíná. Před očima ti proběhne celý tvůj život. Vzpomeneš si na všechno, i na ty nejnepodstatnější drobnosti. Na každý vjem, který ti byl příjemný, na všechny důležité postavy, s nimiž ses během života setkal.

Během jediné vteřiny se rozpomeneš na každý střípek každého rozhovoru, na teplo paží, jež tě oblékaly, na významné pohledy. V několika desetinách sekundy dopodrobna zhodnotíš celý svůj život a zjistíš, že jsi na konci cesty. Že se tvůj osud uzavře krutým a nemilosrdným způsobem. Vše, co jsi za svůj život shromáždil, je náhle nedůležité, nedostatečné; zůstane ti jen to poslední hořké poznání, že jsi pro svět kolem zcela postradatelný. V oné chvíli nepopsatelného smutku, jenž se objeví právě v okamžiku, kdy nad tebou zvítězí jistota konce, ti nic lidského neuleví. Všechno zmizí, zůstaneš jen ty a tvůj strach.

Ten strach je jako hluboká propast, je to poslední myšlenka, kterou si z tohoto života odneseš. Ať to dopadne jakkoliv, něco musí zemřít. Nic už nebude stejné jako dřív.

„Chyť tu blbou káču! Dělej, ať ti neuteče, idiote!“ Ten hlas, ten hlas… jak odlišně teď zněl! Tak vysoký a uječený, že se mi do uší zabodl jako ostrý hřebík. A přece byl před chvílí tak příjemný, tak klidný. „Chyť ji! Nevidíš, že mám plné ruce práce?“

„Kousla mě! Ta děvka mě kousla!“

Ještě teď cítím v ústech chuť jeho masa. Hnusí se mi. Je odporná. Utéct, chci utéct! Mé ruce kloužou po podlaze. Je studená jako led. Nemyslím, nedokážu to. Mé nehty se jakoby mimoděk boří do skulin mezi kameny. Chci jen jediné – utéct.

„Běž za ní! Je to jenom malá holka, Georgi, tak dělej, sakra!“

Ten hlas, její hlas… tak odlišný…

„Ó, ty jsi ale pěkná. Počkej, chci se na tu tvou andělskou tvářičku podívat zblízka.“

Červenám se. Cítím, že ty lichotky myslí upřímně, přesto se snažím, aby mě neviděla – kapuci si stáhnu víc do obličeje a plášť si ovinu těsněji kolem těla.

„Ale, ale, ty jsi nějaká stydlivka. Kolik ti je, maličká?“ Její úsměv je milý a upřímný. Budí důvěru.

„Asi čtrnáct.“

„Asi?“ řekla a podívala se na muže, který mne doprovázel. „To je vaše dcera?“

„To ne, paní. Potkali jsme se teprve před chvílí, zrovna tady. Ani nevím, jak se jmenuje. Měla taky jeden z vašich letáků…“ odpověděl a ukázal jí zmačkaný kus papíru. Byla na něm adresa a nápis „domácí kuchyně“. „Mysleli jsme si, že možná…“

„Ale jistě, jsem to ale husa. Pojďte, pojďte. Jste zvaní na večeři.“

„Jste moc hodná. Časy jsou teď zlé…“

„To je to nejmenší, co můžeme udělat.“

Dveře se za námi zavřely.

Plazím se vpřed a cítím, jak jeho ruce chňapají po mých nohou. Jsou zoufalé, nemohou nahmatat, za co by mě chytily. Ví, že mu uteču; je zklamaný. Slyším spoustu různých zvuků – padající věci, převracející se židle, jejich hlasy, které můj útěk naplnil zoufalstvím – ale nejhorší je něco jiného. Napůl otevřené dveře představují naději, ač nesmělou. Dostávám se k nim. Jeho dech se za mnou žene jako příliv. Je přímo za mnou, velice blízko, příliš blízko.

Jsem hloupá a moc důvěřivá. Nikdo nedává dárky jenom tak; nikdo není štědrý, aniž by tím něco nesledoval. A cena, kterou musíme zaplatit, je někdy příliš vysoká.

„Mmmmm, voní to skvěle,“ říká muž, který před chvílí přišel. „Maggie je výborná kuchařka.“ Žena nad komplimentem mávne rukou, ale políbí ho na tvář.

„Tohle je George, můj manžel.“

Muž si sedá vedle mě. Vypadá vyrovnaně a spokojeně; to se dnes už moc nevidí.

„Ale je to pravda, vážně je výborná kuchařka,“ zopakuje George tišším hlasem a spiklenecky šťouchne do cizince, jehož spolu se mnou pozvali ke stolu.

„Opravdu to voní skvěle, váš manžel si nevymýšlí.“

Maggie lichotku přijme se stejným výrazem jako předtím.

„Wille!“ zavolá na někoho vzadu. Téměř okamžitě se objeví další muž, mnohem mladší než ten první. Vypadá unaveně, apaticky; jeho obličej o trochu víc ladí s realitou kolem nás.

„Jsem tady, mámo. Nehulákej tak,“ praví zlostně. Také si sedá ke stolu, chová se však jinak než ostatní. Nezaujali jsme ho. Nudíme ho.

„Copak nemáš vychování, synku?“ ptá se otec. Mladík se na něj podívá, nepřestává se ale tvářit kysele. „No tak, jak jsme tě to učili?“ zkusí to starší muž znovu. „Pozdrav přece naše hosty.“

„Proč?“ Jeho odpověď zůstane viset ve vzduchu, nepříjemná, znepokojivá.

Otec jej pokárá pohledem a mladík neochotně pozdraví.

„Ta dnešní mládež…“

V jeho očích je cosi zvláštního. Dívá se na mě, upírá na mne oči. Jeho pohled prozrazuje, že něco ví, něco, o čem já nemám ani potuchy; ty oči znají budoucnost…

„A co vaříte?“ osmělí se cizinec. Mladík stočí svůj nevrlý pohled k němu.

„Maso.“

„Maso?“ zopakuje muž překvapeně. Jeho tvář se rozzáří štěstím. „Opravdu je ještě někde k sehnání?“ Mladík mu položí ruku na rameno a pevně jej stiskne.

Host se rychle přestane usmívat.

„Chodí nám ke stolu samo.“

Celé mé tělo náhle zachvátí dusivý žár. Žena zvedne kuchyňský sekáček a než se stačím vzpamatovat, jeho ostří se zanoří hluboko do cizincových zad. Druhá rána postříká celý stůl krví. Cítím, jak se po mně sápou čísi ruce.

To my jsme dnešní večeře. Pokoj, do něhož vbíhám, je ponořen do temnoty. Třesu se po celém těle. Tápu ve tmě. Pokoj je veliký, tak veliký, že nedokážu říct, kde končí. Jdu poslepu dál a dál. Nacházím úkryt. Honem si rukama zakrývám uši. Zdálky se ozývá rachot padajících věcí, skřípění židlí vláčených po zemi, křik mužů, kteří mě pronásledují, a jiné, horší zvuky – skřeky ubožáka z vedlejší místnosti. Bodají mě do dlaní, chtějí se dostat do mé mysli. Ani nepočkali, až vydechne naposledy.

Někdo vstoupí do pokoje. Hledá mě a kleje u toho. Je rozčilený, rozhněvaný.

Z úst se mu derou strašlivé hrozby. Má mysl se mi snaží namluvit, že nic z toho není skutečné. Zavírám oči. Až je otevřu, chci být někde jinde.

„Světlo. Ksakru! Wille!“

„Wille, běž pomoct otci. Tenhle už nám nikam neuteče.“

Snažím se donutit mozek, aby přemýšlel. Myšlenky se míhají tak rychle, že se podobají vichřici, ale je jich příliš mnoho, než abych jednu z nich dokázala uchopit. Jsem potichu. Dávám si ruku na ústa, aby neslyšel, jak mi strachem drkotají zuby. Je pořád tady, stále se schovává někde ve tmě. Nedokážu se přestat třást.

Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí muž s čímsi, co připomíná starou plynovou lampu. Její oranžový svit zahání temnotu a kreslí do ní obrysy. Vidím, kde se nachází můj pronásledovatel; má tajná skrýš je dost nápadná. Světlo dopadne i na další dveře – ty jsou mou jedinou možností úniku. Tělo nepřemýšlí a popojde k nim, aniž bych mu to poručila. Můj pohyb je jako signál, aby se začali hýbat i oni.

„Támhle je, děvka jedna.“

„Míří do skladiště.“

Slyším rychlé kroky. S vypětím všech sil za sebou zavírám těžké dveře. Mám štěstí – než mne znovu pohltí tma, stačím si všimnout, že na mé straně je veliká závora. Ruce se mi třesou tak, že mám co dělat, abych ji sundala. Muži začnou bušit na dveře. Slyším jejich urážky a vzteklé výkřiky; skrz dřevo, které nás odděluje, cítím jejich hněv. Dveře ten nápor nemůžou vydržet dlouho. Mám dojem, že kdesi za mnou je maličké světélko. Otáčím se za ním, svět se mi ale náhle ztrácí pod nohama. Padám. Je tam schodiště. Mé tělo se zběsile točí kolem své osy. Schody se do mě hladově zakusují, polykají mou bolest. Poslední bodnutí.

Hlavou tvrdě narazím do země. Nemůžu se vzpamatovat, nevím, kde je nahoře a kde dole. Srdce mi zběsile tepe. Jsem zmatená, ztracená. Chvíli si nedokážu vzpomenout, co tam vůbec dělám, pak však shora zaslechnu rány a všechno se mi náhle vybavuje.

Jsem na odpočívadle mezi dvěma schodišti, která spolu svírají pravý úhel. Na špinavém stropě poblikává žárovka se zrezivělým závitem, kolem níž poletuje několik much, vábených tlumeným světlem. Do nosu mě udeří štiplavý zápach. Na dřevěných schodech je pár zaschlých skvrn od krve; tvoří přerušovanou cestičku, jež vede přes odpočívadlo do pološera přede mnou. Snažím se trochu uklidnit a přemýšlet. Při pádu jsem si narazila kyčel a žebra. Běžet se mi bude dost špatně.

Druhé schodiště ústí do dlouhé chodby, která končí kovovými dveřmi. Nad nimi se nachází jediný zdroj světla – zmučeně pomrkávající zářivka.

Kdesi za sebou slyším hlasité praskání třísek – mí pronásledovatelé právě překonali barikádu a hrnou se dovnitř. Znovu se mi prudce rozbuší srdce. Do žil se mi vyplavují litry adrenalinu a tlumí bolest v noze. Běžím. Mám pocit, že mi srdce vyskočí z těla. Za sebou slyším kroky, spoustu kroků. Poslepu sbíhám schody a soustředím se na světélko před sebou. Nechci se otočit. Kovové dveře jsou s každým krokem blíž a blíž.

Prosím, ať nejsou zamčené, prosím, ať nejsou zamčené!

Nejsou zamčené. Ocitám se v obrovské místnosti. Zatuchlý a mrazivý vzduch je jako políček. Těžký štiplavý zápach, kterého jsem si všimla už předtím, se v něm mísí s hnilobou a plísní. Je dusivý, má v sobě tóny rozkladu a smrti. Nemám čas se rozhlédnout a všimnout si, že jsem v jakési opuštěné kuchyni, která snad patřila k nějaké restauraci. Všude je nepořádek, všude jsou odpadky. Rychle se schovávám mezi dávno vyhaslé sporáky. Mám štěstí, je tam dost místa, abych se tam pohodlně vešla. Doufám, že se v nepořádku rozplynu a že mě nenajdou. Vbíhají do místnosti. Jsou nervózní a vzteklí; nevidí mě.

„Ksakru, kde může být? Nemohla se dostat moc daleko.“

„Jen se neboj, táto, já tu krysu vyšťárám. Odsud nám neuteče.“

„Najdi ji, Wille. Budu hlídat dveře, aby nám ta malá děvka náhodou neproklouzla.“

Nekontrolovatelně se třesu. Není úniku. Je to jen otázka času. Můj neodvratný a hrůzný konec mě málem dohání k slzám zoufalství, ale nevzdávám se. Plížím se z úkrytu do úkrytu, vyhýbám se svým pronásledovatelům. Plazím se mezi odpadky a zbytky jídla, proplétám se mezi kousky dřeva, které se drolí jako stará omítka. Srdce mi buší tak silně, až mě z toho bolí hlava. Pořád se neovladatelně třesu. Na jednom konci místnosti vidím dřevěné dveře. Zčásti jsou skryté – možná o nich nevědí. Netuším, kam vedou, nemám však na výběr. Je mi úzko a špatně se mi dýchá, jako bych měla záchvat klaustrofobie. Zdá se mi, že se celý svět smršťuje. Jako ve snu kráčím k pasti, z níž není úniku. Ten, kdo mě pronásleduje, to nejspíš ví – slyším, jak se směje. Možná se mi to jen zdá. Nemám čas.

Pomalu a opatrně otvírám dveře, tichá jako myška, pak se jimi prosmýknu a zase je za sebou zavřu. Místnost, v níž se ocitám, má dřevěné stěny. Ke směsici pachů se přidávají další, těžké, téměř dusivé. Na zemi jsou dřevěné bedny plné soli. Obrovské, nepředstavitelné množství soli. Vběhla jsem do místnosti, kde se nasoluje maso. Náhle mi dochází, co mě před chvílí udeřilo přes nos – s hrůzou zvednu hlavu. Ze stropu visí desítky, možná stovky kusů masa. Všechno z lidí.

Na okamžik mě to ochromí. To, co vidím kolem sebe, nelze nijak popsat. Neexistují pro to slova. Nohy mi vypovídají službu, padám na kolena. Na zemi je poházené nádobí – cítím, jak se jeho vlhké tvary vrývají do mé rozpálené pokožky. Celá se třesu. Jsem na konci sil, jsem na konci sil…

Slyším, jak se dveře za mnou znovu otevírají. Mé odhodlání přežít se probouzí jako oheň, do něhož zafoukal vítr. Zem je kluzká, špatně se mi vstává.

Potácím se vpřed, chci utéct, jen utéct. Na druhé straně místnosti jsou ještě jedny dveře, kterých jsem si předtím nevšimla. Musím se prodrat tím lesem mrtvol, jiné cesty není. Občas mě nějaký kus masa, který visí níž než ostatní, udeří do tváře. Mrtvá, vysušená hmota; odporný, nepopsatelný pocit. Ale oni už jsou těsně za mnou, pořád jsou mi v patách.

Poslední kus masa, kterého se musím dotknout, než se vynořím z toho moře mrtvol, je mužský trup. Nechali mu hlavu – je oholená a ústa má přelepená izolepou. Nohy a ruce mu vzali. Trup je zavěšen na řetězu, jenž hladově obtáčí nahou kůži. Když toho nebožáka odstrčím stranou, otvírá oči. Začne sebou škubat jako děsivá napodobenina loutky s přestřiženými provázky. Snaží se vykřiknout. Je naživu!

Zoufalství v jeho očích mě znovu přiková na místě. Za zády mám dveře, k nimž jsem se chtěla dostat; přede mnou visí kus masa. Kroutí se, jako by zapomněl, že mu chybí údy. Z onoho krutého snu mě do ještě krutější reality vracejí stíny plížící se podél stěn – jdou si pro mě. Jeden z nich mě strhává k zemi, jeho váha vítězí nad gravitací. Druhý naráží do nebožáka visícího ze stropu. Trup padá na toho, co mě drží. Cítím, jak ztrácí rovnováhu. Vidím jeho pošramocený obličej. Jsem volná. Naposledy se soucitně podívám na ono tělo bez údů, jež mi darovalo pár okamžiků navíc. Pořád se kroutí na ledové zemi. Otáčím se ke dveřím. Mí pronásledovatelé se snaží vstát, slyším za sebou klení toho, který je uvězněn pod tělem. Dostávám se ke dveřím, ale cítím na krku dech druhého muže. Otvírám dveře, vbíhám dovnitř a rychle je za sebou zavírám. Buší na ně.

Mají závoru. Rychle ji dávám dolů. Stěny mě svírají čím dál těsněji. Slyším jejich smích, napůl zoufalý, napůl vzrušený. Past sklapla, odtud už se nedostanu – je to toaleta. Mezi mým roztřeseným a potlučeným tělem a stěnou, která znamená konec, je jen odporně špinavá mísa. Srdce mám až v krku. Jsem v pasti. Odtud se nedostanu, není jak. Mí pronásledovatelé začnou znovu bušit na dveře, jejich křik mě přivádí k šílenství. Není kam utéct. Jsem sama. Sama. Chce se mi brečet, poddat se strachu a zoufalství. Bolí mě u srdce, začínám natahovat. Slzy se derou ven, zavírám oči a zakrývám si je rukama, snažím se je zastavit. Mé slzy jsou teplé. Dívám se na své ruce – jsou pokryté krví! Kde se tam vzala? Pořád brečím.

Prsty si přejíždím po obličeji. Rány jsou hlasitější a hlasitější, dveře musí brzo povolit. Víc krve. To není možné. Mé slzy jsou z krve. Pláču krev!

Rány náhle ustávají. Na chvíli se rozhostí ticho. Otřu si tváře; hřbety mých rukou jsou rudé. Ta krev mi připomíná, kdo jsem. Přináší s sebou novou vzpomínku. Nechápu, jak jsem něco takového mohla zapomenout. Přejíždím si po těle a pod kapucí nahmatávám kus dřeva – jílec mého meče. Zapomněla jsem na svůj meč. Zapomněla jsem, kdo jsem.

Měl jsi někdy strach? Opravdový strach? Pokud se nad tím musíš zamyslet, pak je to jasné – nevíš, co je opravdový strach.

Malým prostorem se znovu rozlehnou rány. Silnější, odhodlanější než kdy dřív.

Ti muži na druhé straně dveří to chtějí skončit.

Já taky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít