Pierre Pevel: Magická Paříž – Prokletí Černé královny
Ulicemi Paříže se procházejí čarodějové, kteří mají doma okřídlené kočky s vytříbeným vkusem pro literaturu, Eiffelova věž je postavena ze záhadného vílího bílého dřeva a kouzla jsou běžnou součástí života měšťanů. Vše se zdá být v rovnováze. Jenže ne vše je tak, jak se na první pohled zdá.
Alternativní reality vždy lidi fascinovaly. Román Prokletí Černé královny zasadil Pierre Pevel do prostředí secesní Paříže, jež je úzce provázána s magickým světem. Mezi těmito světy lze poměrně snadno procházet, a dokonce je spojuje metro.
Louise Griffont, mág a detektiv, má za úkol proklepnout drobného podvodníčka, který zjevně používá magický předmět k šizení spoluhráčů. Toto vyšetřování ho ale zavede hlouběji do magické komunity, než původně očekával, a postupně vyjde najevo, že pod povrchem se dějí velké věci. Pokud se intrikám a temným silám nepostaví, může být všechno ztraceno. Jenže co zmůže jeden průměrně významný mág proti plánům, jež už se daly do pohybu?
Griffont není jediným protagonistou románu, často jsou dvě po sobě jdoucí kapitoly věnovány jiným postavám i drobným událostem, které dohromady tvoří celou mozaiku příběhu. Občas se autor soustředí i na postavy, které jsou méně významné pro posouvání děje kupředu, což vede k pomalejšímu plynutí příběhu.
Již hned na začátku si čtenář knihu buď zamiluje, nebo ji bude nenávidět. Důvodem jsou detailní popisy zabírající často několik stránek. Autor při nich však nenudí a vytváří skutečně nezapomenutelné vjemy, které detailně vykresluje. Právě díky tolika podrobnostem si čtenář může snadno ty úžasné scenérie představit a rozhodně zesilují prožitek z četby. Množství popisů však zákonitě ubírá místo akčním scénám. Kniha tedy nejspíš nezaujme čtenáře, kteří touží především po rychlé akci. Když se něco seběhne, člověk často musí sledovat několik postav najednou, některé jsou však v tu chvíli spojeny s aktuálním děním pouze okrajově. Toto „skládání“ může občas být i poměrně náročné, protože obzvlášť na začátku spolu většina kapitol zdánlivě vůbec nesouvisí.
Velké množství postav zároveň znamená, že se čtenář těžko ztotožní s jedním hlavním hrdinou. Vnitřní hlasy postav jsou v knize spíše na pozadí, čtenář ale hrdiny poznává díky tomu, jak jednají a reagují, a skrze ně získává i lepší obrázek o tomto magickém světě.
Pierre Pevel se světem, který vytvořil, dokonale pracuje. Magický svět knihy je sice navázaný na realitu, jakou známe, ale změny, které autor provedl, jsou markantní. Ve fantasy literatuře se občas stane, že autor svému světu nedá dostatečně pevná pravidla a výsledkem je chaos, který kazí čtenářský zážitek. Naopak Pierre Pevel si dal pečlivou práci se stavěním „svojí“ Paříže a je to jedna z nejsilnějších kvalit této knihy.
Ke konci začne být jasné, že série má více než jeden díl, a tomu je podřízeno i to, jak vypadá zakončení. Otevřené konce některé čtenáře mohou odradit, na rozuzlení zápletky si totiž budou muset ještě nějakou dobu počkat.
Osobně se mi Magická Paříž velmi líbila, právě ony detailní popisy mě nadchly. Kdykoli jsem knihu vzala do ruky, procházela jsem se po nádherných ulicích plných pánů v oblecích a dam s dech beroucími šaty. I přes pár nedostatků si další díl ráda přečtu. Zajímá mě, co se s postavami stane dál a jak se události započaté v Prokletí Černé královny vyvinou.
Vydal: Fragment, 2016
