Dagmar Pirochová: Černý samet (ukázka z antologie Žena se lvem)

Povídky do antologie Žena se lvem byly vybrány tak, aby se koncepčně vázaly k titulní kartě Žena se lvem, tedy ukazovaly různé podoby vnitřní síly hrdinek i hrdinů. Editorky Zuzana „Zangadora“ Hloušková a Františka Vrbenská se dlouhodobě pohybují na scéně české fantastiky a díky svému přehledu i publikačním zkušenostem jsou zárukou dobrého vkusu.

Chcete si vychutnat literární hostinu o čtyřech chodech s lákavými a pestrými pokrmy? Vydání knihy Žena se lvem můžete ještě 4 dny podpořit na Startovači.

První kniha se nabízí a bude obsahovat tyto povídky:

Vilma Kadlečková: Bez Krásky a bez zvířete
Lucie Lukačovičová: Dům ocelových jehel
Hanina Veselá: Mizera z Mexika
Václava Molcarová: Běžím daleko, žiju blízko
Jana Šouflová: Případ osla canterburského
Karolína Francová: V mysli mojí vidíš stíny
Lenona Štiblaríková: Pekná noc na čary
Zuzana Stožická: Rubinova liečba
Dana Beranová: Nikdy neříkej nikdy
Dagmar Pirochová: Černý samet
Miroslava Dvořáková: Návrat
Zuzana Hloušková: Srdce z kamene
Julie Nováková: Etuda pro výjimečnou mysl

Kniha bude mít zhruba 350 stran a formát B6, s barevnou obálkou a černobílými ilustracemi.
Obálku vytvořila naše přední výtvarnice Jana Maffet Šouflová.

Knihy bude navíc doprovázet zajímavý doplněk v podobě série 52 speciálních výkladových karet, vycházejících ze symboliky tarotu. Autorem ilustrací bude hradecký výtvarník, mykolog, publicista a mystifikátor Jaroslav Svoboda. Těšte se na zcela nové výtvarné pojetí známých symbolů a archetypů, které vás budou bavit! Všechny figury totiž také ponesou podobu té či oné autorky!
K první knize Žena se lvem bude přiloženo 13 karet, s ilustracemi reprezentujícími 13 vybraných povídek. Celá sada bude kompletní až po vydání všech 4 svazků antologie. Samozřejmě bude ke kartám přiložen i způsob jejich výkladu (máme v řadách autorek i zkušené vykladačky).

 

Ukázka z povídky Černý samet

Klid na hotelovém pokoji tiše přerušovalo občasné klepnutí klávesy či zarolování myší. Choulil se nad služebním notebookem a kontroloval nekonečné tabulky, které nestihl probrat přes den. Ani neměl pomyšlení na to, že by se mohl převléknout – zůstal v kancelářských kalhotách a košili, jen kravatu si stáhl na půl žerdi a přehodil přes pravé rameno, aby mu nepadala do klávesnice. Věděl, že je pozdě a měl by to zabalit, ale čas ho neustále tlačil. Raději vše dodělával večer, než aby potřeboval den navíc. Zvlášť teď, když se snažil o služební postup a celá jeho začínající kariéra se konečně ubírala k vytouženému cíli.

Čísla se mu už motala dohromady a trvalo pětkrát déle, než v naskenovaných dokumentech nalezl příslušné částky, které by k datům přiřadil. Nedokázal ani poznat, jestli je unavený. Vypil během dne asi osm velkých přeslazených káv, aby dokázal udržet mozek v chodu, a předávkování kofeinem si nyní začalo vybírat svou daň.

Mátožně vstal, narovnal se, aby si protáhl zkroucenou páteř, a rozhlédl se při tom po potemnělém uniformním pokoji.

Napřed nic zvláštního nepozoroval, ale potom se ten poslední zbyteček jeho vědomí probral. Ztuhle se přinutil pořádně se podívat na svou postel.

Na pečlivě ustlaných přikrývkách seděla černá kočka a hleděla na něj svítivě žlutýma očima.

V první chvíli ho napadlo, že se mu to jen zdá, že to musí být sen nebo přelud. Ani by se nedivil, kdyby mu už z práce začalo hrabat a postihly ho vidiny. Má jednoduše halucinace, postel je normálně volná a jeho unavená mysl mele z posledního, což by sice nebylo zrovna povzbudivé, zato naprosto logické. To, že by se mu v hotelovém pokoji znenadání objevila cizí kočka, logické nebylo. A on jako auditor neměl rád nelogické věci.

Uvědomil si, že se mu už předtím zdálo, jak po pokoji přeběhl nějaký stín. Když přepočítával odloženou daň, periferním viděním zahlédl, jako by něco tmavého přeběhlo z předsíňky do koupelny. Jakmile se tam ale pořádně podíval, nic samozřejmě neviděl, proto se tím nehodlal zabývat.

Stále se na neznámého tvora díval, jestli nezmizí, nebo zda se on neprobudí, ale pořád se nic nedělo. Pomalu mu začalo docházet, že ta kočka je opravdová.

Naprosto nechápal, kde se tu vzala. První sekundy, co na ni zíral, cítil, jako by ani nebyl ve svém těle, všechno vnímal zpomaleně a z velké dálky. Teprve po pár vteřinách na něj padla skutečnost v celé své tíži a bolestivé ostrosti. Mám na pokoji černou kočku – slyšel sám sebe oznamovat ve své hlavě, jako by to psal do nějakého spisu.

Zhrození vystřídal strach. Přece tímto pokojem večer několikrát procházel a žádného zvířete si nevšiml, navíc by tu musela být zavřená přes celý den, kdy byl u klienta. S jeho věcmi se nic nestalo, ačkoli je měl rozházené po židli a pohovce. Určitě by poznal, kdyby na ně někdo jenom sáhl.

Obrátil pozornost od svých zběsilých myšlenek zpět ke kočkovité šelmě před sebou a došlo mu, že se za celou dobu nepohnula. Znovu ho napadlo, jestli je vůbec opravdová. Byla tak tmavě černá, že vypadala spíš jako černá díra nebo průstřel do prostoru, navíc vůbec nerozeznával jednotlivé chlupy či vousy, ačkoli od ní byl sotva metr a půl.

Její přítomnost v něm vyvolávala neurčité změti vzpomínek a pocitů, které se mu v podvědomí zběsile míhaly jako rozmazané fotografie. Poslední dobou omezil jakýkoli společenský styk se svým okolím na nulu a verbální komunikaci zredukoval pouze na pracovní záležitosti. I samotná přítomnost někoho dalšího na malé ohraničené ploše, odkud není snadné odejít, mu způsobovala úzkost. Radši chodil po schodech, než aby riskoval, že k němu někdo vkročí do výtahu. Nevěděl, jak proti tomu bojovat, a vlastně těch posledních pár týdnů ani neměl sílu.

A teď tu má tohle stvoření, sotva na dvě paže od sebe a bránící mu k odchodu ke dveřím. Znal nějaké pověry o černých kočkách a žádná nebyla příliš povzbudivá. Nošení smůly či smrti, kradení duší ve spánku, převtělení ďábla nebo čarodějnice. Proč tu má ksakru zrovna černou kočku? Navíc mu někoho připomíná, nějakou osobu, co znal nebo zná… někoho důležitého, na koho by si měl vzpomenout. Ale koho?

Zatím nehodlal její fyzickou existenci zkoušet tím, že by se jí pokusil dotknout. Co kdyby mu nějak ublížila a on tu pak osamoceně ležel bez jakékoli pomoci? Zaměřil se na to, zda vůbec mrká; chvíli ji sledoval, jak bez hnutí sedí jako socha uprostřed postele. Kočka si dala několik mučivě dlouhých vteřin načas, ale nakonec zvolna mrkla. Žluté oči, které na něho nepřetržitě svítily ze šera, na okamžik zhasly, a z celé kočky zbyl jen černý obrys. Trochu si oddechl, ale stále ho svíral podivný strach, který si neuměl vysvětlit.

Kočka znovu pozvolna zavřela a otevřela oči, jako by se v tom vyžívala. V tom pohybu bylo něco známého. Shledal, že vlastně celou dobu stojí skrčený úplně těsně u zdi, očekávaje nějaký útok. Napadlo ho, že by ji mohl nějak okřiknout, třeba jedeš nebo kšá… Volání či­či by radši nezkoušel. V krku měl ale veliký knedlík… Nakonec sám nevěděl, jestli by neměl být radši zticha.

Vzal ze stolu poloprázdný šanon a naznačil několik mávnutí směrem ke zvířeti. Čičina se neobtěžovala hnout ani chloupkem. Ještě dvakrát máchl deskami, potřetí je málem i hodil, jak mu kousek proklouzly mezi prsty. Ani to ji ale k ničemu nepřinutilo a dál mu stoicky okupovala postel. Položil tedy šanon zpět na stůl a došlo mu, že nezbývá nic jiného, než ji prostě vzít do náruče a odnést za dveře.

Možná opravdu není skutečná, napadlo ho znovu. Třeba se rozplyne, když se jí pokusí dotknout. Případně se probudí nebo se stane něco jiného podivného, co mu potvrdí, že je to jen sen či přelud. Anebo to bude jen obyčejná kočka, která bůhvíjak proklouzla do jeho pokoje, zatímco měla pokojská otevřené dveře. Udělal několik váhavých kroků k posteli a natáhl pomalu ke kočce třesoucí se ruce.

 

Ukázky z dalších povídek naleznete na Startovači, kde můžete projekt ještě 4 dny podpořit.