Christie Golden: Warcraft – První střet

„JEDEN SVĚT UMÍRÁ A NA DRUHÝ PŘICHÁZÍ SMRT…“

Nakladatelství FANTOM Print vydává román z legendárního fantasy světa Warcraft: První střet.

 

Po událostech popsaných v románu Durotan se renomovaná autorka (nejen) herních a filmových adaptací Christie Golden vrací na Azeroth, aby dovyprávěla velký příběh o odvaze, nenávisti a hrdinství. Přichází totiž První střet…

Všichni, kteří viděli „warcraftovský“ velkofilm stejného jména, jímž režisér Duncan Jones (syn nedávno zesnulého hudebníka Davida Bowieho) potěšil všechny fanoušky fantasy fenoménu jménem Warcraft, mohou mít dojem, že tenhle příběh už znají. A částečně mají i pravdu, protože První střet je oficiální románovou adaptací výše zmíněného snímku.

Nebyla by to ale Christie Golden, aby citlivě nedoplnila to, co ve filmu chybělo nebo bylo pouze naznačeno. Román dává tvůrci přeci jenom trochu jiné možnosti, jak naložit s kvalitním příběhem, a autorka, která je ve sdílených světech typu Warcraft jako doma, jich využila beze zbytku a s velkým přehledem. Je radost sledovat, jak zdánlivě jednoduchý příběh o nucené invazi nabývá takřka epických rozměrů.

Christie Golden totiž vzala všechny ingredience, které budou na fanouška žánru fantasy fungovat vždy: přátelství a nenávist mezi různými rasami (orky, lidmi, trpaslíky), roztodivné netvory, sebeobětování, zlovolnou magii, zradu a hlavně hrdinství, a přetavila je do svébytného příběhu, který navíc obsahuje vše, co dělá Warcraft Warcraftem.

Pokud se vám po Azerothu a jeho hrdinech stýskalo, neměl by vám fantasy román První střet, který u nás vydává – jak je jeho dobrým zvykem – ostravské nakladatelství FANTOM Print, rozhodně chybět v knihovničce…

 

ANOTACE:
Azeroth se ocitá ve válce, když na něj magickým portálem vtrhnou krvelační nájezdníci – orkská Horda, která utíká ze svého chřadnoucího domova Draenoru a chystá se obsadit nový svět a zotročit jeho obyvatele. Lidé se ale nemíní vzdát bez boje a orkské sekery a vlčí jezdci se brzy poměří se stormwindskými meči, trpasličími pistolemi a dalaranskou magií.
Temná síla, která zničila Draenor, však pronikla i do nového světa a nedokáží ji zastavit žádné bitvy, ale pouze spolupráce čtyř hrdinů z obou stran fronty. Orkský náčelník, opovrhovaná míšenka, zahořklý rytíř a zneuctěný mág musejí spojit síly a postavit se samotnému Gul‘danovi, zlověstnému vůdci Hordy.
Pokud ho nedokáží porazit, Azeroth a všechny jeho obyvatele, staré i nové, čeká pomalá smrt…

 

INFO O KNIZE:
Autor: Christie Golden
Originální název: Warcraft – The Official Movie Novelization
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Jakub Mařík, Tomáš Kratochvíl, Zuzana Komprdová
Formát: brož., 110×168 mm
Počet stran: 304
Cena: 289 Kč

 

O AUTORCE:
Christie Golden
Americká autorka fantasy, sci-fi a hororu. Narodila se v roce 1963 v Atlantě, ovšem většinu svého života strávila ve městě Arlington ve Virginii. Studovala na University of Virginia a rovněž v Cambridgi ve Velké Británii.
V současné době má na svém kontě více než tři desítky románů a téměř stejný počet povídek v různých antologiích. Ačkoli převážně využívá sdílené světy jako je World of Warcraft, Starcraft či Star Trek, podařilo se jí prosadit i vlastními fantasy romány.
Žije v Denveru se svým mužem, malířem Michaelem Georgesem, několika kočkami a německým ovčákem.

 

Cyklus WORLD OF WARCRAFT:
Rozsáhlý příběh, miliony fanoušků po celém světě, online hra, knihy, komiksy, přesně to je World of Warcraft. Svět plný draků, elfů, nemrtvých, majestátních měst, drsných končin i prastarých lesů, které skrývají nejedno tajemství. V létě letošního roku také na stříbrná plátna po celém světě dorazil velkofilm Warcraft: První střet, který zajisté ještě více rozšířil řady fanoušků tohoto popkulturního fenoménu.

 

UKÁZKA Z KNIHY:
KAPITOLA 1

Cesta byla dlouhá, krutá a mnohem obtížnější, než by si Durotan, syn Garadův, syna Durkoshova, kdy pomyslel.

Orkský klan Frostwolf byl jedním z posledních, co odpověděli na volání černokněžníka Gul’dana. Prastaré příběhy tvrdily, že Vlci bývali kočovníky, dokud kdysi dávno jeden náčelník, který pohoří Zmrzlého ohně miloval téměř stejně jako svůj klan, nepoprosil duchy o svolení zůstat. Jeho žádost byla vyslyšena a klan sídlil na severu téměř tak dlouho, jako tam stál horský štít Praotec, který na ně dohlížel. Stal se z nich izolovaný hrdý klan posílený výzvami, kterým tam čelil.

Ale Praotec pukl, jeho krev z tekutého ohně zalila vesnici a klan Frostwolf byl přinucen vrátit se ke kočovnému životu. Přesouvali se z místa na místo a čelili těžkým zkouškám, ale i tak je musel černokněžník Gul’dan – zlověstný shrbený ork s nepřirozeně zelenou kůží – dvakrát požádat, aby se připojili k jeho Hordě. ADurotan nabídku přijal, až když neviděl jiné východisko.

Gul’dan přišel ke klanu Frostwolf s mnoha sliby a Durotan byl přesvědčený, že je černokněžník bude ctít. Draenor, domov orků i duchů země, vzduchu, vody, ohně a života, umíral. Gul’dan však tvrdil, že objevil další svět, kde by jejich hrdá rasa mohla lovit vypasenou zvěř, pít chladnou čistou vodu a žít tak, jak si zaslouží – hrdě a v blahobytu. Neměli se plazit prachem jako hladové oběti zoufalství, zatímco celý svět kolem nich chřadnul a umíral.

Přesto se však hladoví Vlci posledních pár mil své vyčerpávající pouti prachem málem plazili. Jejich klan na toto vysušené, rozpálené místo ze severu putoval celý měsíc. Nedostávalo se jim ani vody, ani jídla. Někteří zemřeli, nedokázali zvládnout fyzickou náročnost tak dlouhé cesty. Durotan chvílemi pochyboval, zda jim to utrpení za to stojí. Modlil se k duchům, kteří byli tak slabí, že ho skoro neslyšeli, aby tomu tak bylo.

Durotan během pochodu nesl dvě zbraně, které zdědil po svém otci. Jednou byl Thunderstrike – Úder hromu – oštěp pokrytý vyřezanými runami a ozdobený koženými třásněmi. Každý zářez ve dřevě znamenal jedno zabití. Vodorovné zastupovaly zvířata a svislé orky. Zatímco vodorovné pokrývaly většinu ratiště, i svislých se pár našlo.

Další zbraň, kterou používal jeho otec a před ním jeho otec Durkosh, byla válečná sekera Sever – Stínač. Durotan si dával pozor, aby byla neustále stejně ostrá, jako když ji vykovali, a dostála tak svému jménu.

Durotan šel pěšky. Místo na hřbetech mohutných bílých vlků, kteří klanu sloužili jako jezdecká zvířata i celoživotní společníci, přenechal slabším a nemocným. Vedle něj kráčel jeho zástupce Orgrim Doomhammer. Masivní válečné kladivo, od kterého jeho rodina odvozovala své jméno, nesl zavěšené na širokých hnědých zádech. Orgrim patřil k hrstce orků, které Durotan skutečně znal. Věřil mu natolik, že by mu kromě svého života svěřil i život své družky a nenarozeného dítěte.

Draka, válečnice, jeho družka a nastávající matka jeho dítěte, jela vedle Durotana na svém vlku Ledovi. Většinu cesty šla vedle svého druha, jak se od ní očekávalo, ale Durotan ji nakonec požádal, aby jela. „Když ne kvůli dítěti, tak kvůli mně,“ pověděl jí. „Je vyčerpávající se neustále strachovat, jestli se nezhroutíš do prachu.“

Usmála se na něj. Rty se jí zkroutily kolem malých klů a v očích se jí objevilo pobavené zajiskření, které tak miloval. „Hmm… Pojedu, ale jen ze strachu, že by ses sám svalil na zem, kdyby ses mi pokoušel pomoct vstát.“

Zpočátku byla nálada dobrá. Klan se nedávno postavil hrozivému nepříteli, Rudým chodcům, a porazil jej. V tentýž den však také zjistili, že od slábnoucích duchů už nemohou čekat žádnou pomoc.

Durotan svůj lid ujistil, že zůstanou klanem Frostwolf, i když se připojí k ostatním orkům v Hordě. Představa masa, ovoce, vody a čistého vzduchu, které klan tak moc potřeboval, byla povzbudivá. Problém, jak si Durotan časem uvědomil, však spočíval ve víře klanu, že jejichpotíže brzy po odchodu skončí. Útrapy dlouhé poutě jim toto přesvědčení rychle vyhnaly z hlavy.

Ohlédl se přes rameno na svůj klan. Orkové už nešli, oni se ploužili. A vyzařovalo z nich tak hrozné vyčerpání, až mu z toho pohledu pukalo srdce.

Lehký dotek družčiny ruky na rameni přitáhl jeho pozornost zpátky k Drace. Věnoval jí nucený, unavený úsměv.

„Vypadáš, že bys měl jet spíš ty než já,“ odtušila.

„Bude dost času, abychom jezdili oba,“ odvětil, „až budeme mít dost jídla, aby se i naši vlci mohli vedle nás protahovat s plnými břichy.“

Její pohled přelétl od jejího břicha k jeho a ona škádlivě přimhouřila oči. Zasmál se. Veselost toho zvuku ho překvapila, protože už téměř uvěřil, že zapomněl, jak smích zní. Draka vždy věděla, jak ho uklidnit, ať už smíchem, láskou nebo občasným popíchnutím. A jejich dítě…

Uvědomoval si, že dítě bylo tím skutečným důvodem, proč opustil pohoří Zmrzlého ohně. Draka byla mezi Vlky jediná těhotná samice a Durotan nakonec nedokázal vymyslet důvod, proč by se jeho dítě – jakékoliv orkské dítě – mělo narodit do světa, který ho nedokáže uživit.

Durotan se natáhl a pohladil břicho, kvůli kterému si ji před chvílí dobíral, položil svou velkou dlaň na malý život uvnitř. Hlavou mu prolétla slova, která pověděl svému klanu večer před odchodem.

Bez ohledu na to, co tvrdí svitky o dávných činech, co nám ukládají rituály a jaká pravidla, zákony a tradice bychom měli dodržovat, vždy tu byl jeden zákon, jedna tradice, která nesmí být porušena. Náčelník vždy musí udělat to, co je pro klan skutečně nejlepší.

Ucítil silné šťouchnutí do dlaně a usmál se radostí, že dítě zdánlivě souhlasí se správností jeho rozhodnutí. „Nejraději by už šlo po tvém boku,“ prohlásila Draka.

Než mohl Durotan odpovědět, někdo na něj zakřičel: „Náčelníku! Už jsou zpátky!“

Durotan naposledy pohladil břicho a obrátil se ke Kurvorshovi, jednomu z průzkumníků, které poslal napřed. Většina Vlků si nechávala narůst dlouhé vlasy, na mrazivém severu to byl rozumný přístup. Jakmile však doputovali hlouběji na jih, Kurvorsh se stejně jako mnoho dalších rozhodl, že si hlavu oholí. Ponechal si jen jeden dlouhý pramen svázaný do copu. Jeho vlk se zastavil před Durotanem s jazykem vyplazeným až na náprsenku.

Durotan Kurvorshovi hodil měch s vodou. „Než podáš hlášení, napij se.“

Kurvorsh několikrát žíznivě polkl, než měch svému náčelníkovi vrátil. „Na obzoru jsem viděl celou řadu staveb,“ hlásil trochu zadýchaně. „Stany, podobný našim. Je jich tam tolik! Viděli jsme desítky… ne, stovky ohnišť a strážní věže, ze kterých nás uvidí přijíždět.“ Užasle zavrtěl hlavou. „Gul’dan nelhal, když tvrdil, že shromáždí orky z celého Draenoru.“

Břímě, jehož existenci Durotan odmítal uznat, konečně spadlo z jeho ramen. Dosud si nedovoloval ani na vteřinu zapochybovat. Odmítal, že by mohli přijet příliš pozdě nebo že by Gul’dan jenom přeháněl, když mluvil o velkém shromáždění. Kurvorsh ani netušil, jak moc jeho slova unaveného náčelníka uklidnila.

„Jak daleko?“ zeptal se.

„Asi polovinu pochodu slunce. Měli bychom tam dorazit včas, abychom si stihli postavit tábor na noc.“

„Možná budou mít jídlo,“ zadoufal Orgrim. „Něco čerstvě zabitého a opečeného na rožni.

Clefthoofové tak daleko na jih nechodí, že ne? Co vlastní jižané jedí?“

„Ať už to bude cokoliv, jestli to právě zabili a napíchli na rožeň, tak to určitě sníš, Orgrime,“ odvětil Durotan. „Nikdo z nás by neodmítl. Ale očekávat bychom to neměli. Neměli bychom čekat vůbec nic.“

„Požádali nás, abychom se připojili k Hordě, a my to udělali.“ Hlas patřil Drace a ozval se vedle něj, ne nad ním. Sesedla z vlka. „Přivezli jsme s sebou naše zbraně, od oštěpů a šípů po válečná kladiva, a naše lovecké i jiné dovednosti. Přišli jsme pomoci Hordě, aby všichni zesílili a měli co jíst. Jsme Vlci. Budou rádi, že jsme přijeli.“

Nepatrně zvedla bradu a v očích se jí zablesklo. Když byla Draka mladá a křehká, odešla do vyhnanství, aby se vrátila jako jedna z nejlepších bojovnic, jaké kdy Durotan viděl. Také klanu Frostwolf přinesla znalosti o jiných kulturách a jejich zvycích, což se jim teď bude nepochybně hodit.

„Má žena má pravdu,“ souhlasil Durotan. Naznačil, že ji vyzvedne zpátky na Ledova záda, ale ona ho nataženou rukou zarazila.

„Mám pravdu,“ pousmála se Draka, „a proto na shromáždění této Hordy půjdu po boku svého muže a náčelníka.“

Durotan pohlédl k jihu. Obloha byla doposud nemilosrdně čistá, bez jediné stopy po byť jen jediném dešťovém mraku. Nyní na ní však viděl šmouhy šedých mračen. Jak je sledoval, nadouvající se oblaka zevnitř náhle prozářil blesk zlověstně zelené barvy.

Kurvorsh jejich cestovní rychlost odhadl dobře. Slunce už kleslo k obzoru, když k tábořišti dorazili, ale stále zbývalo dost světla, aby mohli připravit večeři a vztyčit stany.

Zvuk tolika mluvících hlasů byl pro Durotana naprosto cizí a nabízel se mu tu pohled na tolik nezvyklých věcí, až ho to začínalo vyčerpávat. Jeho oči putovaly po obrovských kruhových stanech podobných tomu, který sdílel s Drakou, a zastavily se na plácku obehnaném provazem, aby si tam mohly v klidu hrát děti z různých klanů.

Vstřebával všechny ty pachy a zvuky – hovory, smích, drsnou hudbu zpívaných lok’vadnod a bušení tolika bubnů, až cítil, jak se mu pod chodidly chvěje zem. Nos mu dráždily pachy ohně, smažených obilných placek, opékaného masa, bublajících polévek a ne nepříjemného vlčího pižma.

Kurvorsh nepřeháněl. Spíš svým prohlášením zdánlivě nekonečnou rozlehlost tábora ještě zmírnil. Durotan věděl, že klan Frostwolf patří k těm nejmenším. Přesto ho ten výhled zasáhl tak silně, že na okamžik ztratil řeč.

„Tolik klanů na jednom místě, Orgrime,“ řekl, když se mu vrátila slova. „Laughing Skull, Blackrock, Warsong… Všichni jsou tady.“

„Bude to mocná armáda,“ poznamenal jeho zástupce. „Jen by mě zajímalo, kdo tu zbyl, abychom s ním bojovali.“

„Klan Frostwolf…“

Hlas byl plochý, téměř znuděný. Durotan a Orgrim se otočili a spatřili dva vysoké rozložité orky mířící jejich směrem. S ohledem na to, že země umírala a mnoha orkům se nedostávalo jídla, byli nezvykle mohutní a svalnatí. Na rozdíl od Vlků, kteří nosili jen pár kusů kroužkových a plátových zbrojí a spoléhali se především na hroty pobitou kůži, měli tito orkové na ramenou a dokonce i na hrudi pláty z hladké oceli. Ozbrojeni byli oštěpy a oba se pohybovali s okázalou cílevědomostí.

Nebyly to však jejich svalnaté zdravé postavy a lesklá nová zbroj, co upoutalo Durotanovu pozornost.

Ti orkové byli zelení.

Šlo o jemný odstín, mnohem méně nápadný než listová zeleň Gul’dana, vůdce Hordy, který se spolu se svou stejně zbarvenou otrokyní Garonou vypravil na sever. Tahle zelená byla tmavší a víc se blížila přirozeně hnědé kůži orků. Ale ten nádech, ten zvláštní nepřirozený odstín, tam přece jen byl.

„Kdo z vás je velitel?“ chtěl vědět jeden z nich.

„To já mám tu čest vést klan Frostwolf,“ odpověděl rázně Durotan, než předstoupil.

Orkové ho sjeli pohledem, načež se mnohem obdivněji podívali na Orgrima. „Vy dva. Následujte mě. Blackhand s vámi chce mluvit.“

„Kdo je Blackhand?“ zeptal se Durotan.

Jeden z orků se zastavil uprostřed kroku a otočil. Zazubil se. Byl to ošklivý pohled. „Nevíš, vlčí štěně? Blackhand je vůdce Hordy.“

„Lžeš,“ odsekl Durotan. „Hordu vede Gul’dan!“

„Byl to Gul’dan, kdo nás všechny shromáždil,“ řekl druhý ork. „To on ví, jak se dostaneme do nové země. Blackhanda vybral, aby Hordu vedl v boji k vítězství.“

Orgrim a Durotan si vyměnili pohledy. Když Gul’dan mluvil s Durotanem a předtím s jeho otcem Garadem, o žádné bitvě o novou zem se nezmínil. Durotan byl ork, ba co víc, byl náčelníkem klanu Frostwolf. Bude bojovat s každým, s kým bude muset, aby svému klanu zajistil budoucnost. Aby ji zajistil svému nenarozenému dítěti. Znepokojovalo ho však, že jim to Gul’dan vědomě zamlčel.

S Orgrimem se přátelil už od dětství, téměř si dokázali číst myšlenky, a proto oba orkové raději mlčeli.

„To Blackhand nám dal pokyny pro případ, že dorazíte,“ řekl první ork, než s úšklebkem dodal: „Pokud byste našli dost odvahy, abyste opustili hory Zmrzlého ohně.“

„Náš domov už není,“ přiznal na rovinu Durotan. „Stejně jako není ten váš, ať už váš klan pochází odkudkoliv.“

„My jsme z klanu Blackrock,“ řekl druhý ork. Hruď se mu nadmula pýchou. „Blackhand byl náš náčelník, než se ho Gul’dan rozhodl poctít velením Hordy. Pojď s námi, Vlku, a svoji samici nech tady. Tam, kam jdeme, mohou jen válečníci.“

Durotan svraštil obočí a chystal se podrážděně odseknout, když se ozval Dračin falešně ponížený hlas. „Mé srdce, ty a tvůj zástupce běžte za Blackhandem. Klan na tvůj návrat počká tady.“ Usmála se na něj.

Ona si své bitvy uměla vybírat. Byla stejně dobrý válečník jako on, ale Durotan věděl, že v jejím současném stavu by ji ti, kteří toužili víc po boji než po jídle pro svůj lid, nebrali vážně.

„Najdi nám místo, kde postavíme tábor,“ pověděl jí. „Já se zatím setkám s tímhle Blackhandem z klanu Blackrock.“

Strážci je provedli tábořištěm. Rodiny s dětmi nahlučené kolem kotlů, nádobí a spací kožešiny brzy ustoupily orkům s jizvami a tvrdými pohledy, kteří čistili, opravovali a kovali zbraně a zbroje. Z kovářského stanu vycházelo zvonění kladiva o kov. Další orkové otesávali kameny v kola, vyráběli šípy nebo brousili nože. Všichni se po nově příchozích ohlíželi a Durotan jejich pohledy téměř fyzicky cítil.

K Durotanovým uším dolehl zvuk řinčící oceli a pokřik „Lok’tar ogar!“ Vítězství, nebo smrt. Co se to tam děje? Durotan se odtrhl od svého doprovodu a zamířil ke zdroji zvuků. Protlačil si cestu až k velkému kruhu, kde spolu bojovali orkové.

Zatímco se díval, mrštná samice se dvěma nebezpečně vyhlížejícími noži se prosmýkla pod paží orka ohánějícího se kropáčem a vysekla mu na žebrech dvě rudočerné linky. Mohla ho snadno zabít, ale neudělala to. Durotan se pohledem přesunul k dalším skupinkám orků – čtyřem válečníkům proti jednomu a pak k bojující dvojici.

„Výcvik,“ řekl Orgrimovi, jeho tělo se lehce uvolnilo. Zamračil se. Dobrá třetina orků, kteří před ním cvičili, měla hnědou kůži se stejným zelenavým nádechem.

„Klan Frostwolf, co?“ ozval se za nimi hluboký burácivý hlas. „Nejste tak obrovští, jak jsem čekal.“

Otočili se a spatřili jednoho z největších orků, jaké kdy Durotan viděl. Vlci nebyli žádní drobci – a celé generace nebyl v klanu Frostwolf nikdo mohutnější než Orgrim – ale k tomuhle orkovi musel Durotan vzhlížet. Jeho tmavá, nefalšovaně hnědá kůže, kterou nehyzdil ani nádech zelené, se leskla potem či olejem a zdobila ji četná tetování. Mohutné pracky měl úplně černé od tetovacího inkoustu a oči se mu leskly, když si je pobaveně měřil hodnotícím pohledem.

„Uvidíš, že my své pověsti dostojíme,“ odvětil tiše Durotan. „V té tvé nové Hordě lepší lovce než my nenajdeš, Blackhande z klanu Blackrock.“

Blackhand zaklonil hlavu a zachechtal se. „My nepotřebujeme lovce, ale válečníky. Vyrovnáš se těm, co přišli před tebou, Durotane, synu Garadův?“

Durotan se podíval na stále krvácejícího orka, kterého doběhla samice s noži. „Lepší,“ řekl a byla to pravda. „Když Gul’dan přišel za klanem Frostwolf… dvakrát… aby se přidal k Hordě, o žádném boji o zaslíbenou zem se nezmínil.“

„Ech, co by to bylo za zábavu, kdybychom tam jen tak nakráčeli? My jsme orkové! Jsme teď orkská Horda! My ten nový svět dobudeme,“ řekl Blackhand. Vzápětí dodal: „Tedy přinejmenším ti, kdo mají dost odvahy, aby o něj bojovali. Vy strach přece nemáte, že ne?“

Durotan si dovolil náznak úsměvu, rty se mu lehce zkroutily kolem klů. „Jediné, čeho se bojím, jsou prázdné sliby.“

„Odvážné a troufalé,“ odtušil uznale Blackhand. „Dobře. Pro patolízaly není v mé armádě místo. Přišel jsi právě včas, Vlku. Ještě jeden východ slunce a bylo by příliš pozdě. Zůstal bys tu se starci a nedomrlci.“

Durotan se zamračil. „Ty tu někoho necháváš?“

„Ano, prozatím. Gul’dan to přikázal,“ potvrdil Blackhand.

Durotan pomyslel na svou matku, strážkyni tradic Geyah, na staršího šamana klanu Drek’Thara, na děti… na svou ženu a její nenarozené dítě. „S tím jsem nesouhlasil!“

„Jestli chceš protestovat, bude mi velkým potěšením utkat se s tebou při mak’gora.“

Mak’gora byl prastarý rituál, který znalia praktikovali všichni orkové. Šlo o čestný souboj dvou orků, který bylo zapotřebí začít výzvou. Bojovalo se na smrt. Durotan však před pár měsíci bratra z klanu zabít odmítl, protože si uvědomoval, jak moc se jejich počty ztenčily. Blackhand takové zábrany určitě neměl.

„Gul’dan nás do nového domova povede zítra za úsvitu,“ oznámil Blackhand. „První vlnu, která smete naše nepřátele, budou tvořit jen válečníci. Ti nejlepší, jaké Horda může nabídnout. Smíš přivést ty členy svého klanu, kteří jsou mladí, zdraví, rychlí a nebojácní. Přiveď své nejlepší bojovníky.“

Durotan a Orgrim si vyměnili pohledy. Pokud se v té zemi nacházela nebezpečí, která by mohla nejslabší ohrozit, byla to prozíravá strategie. Tak by se zachoval každý silný klan.

„Mluvíš rozumně, Blackhande,“ uznal váhavě Durotan. „Klan Frostwolf tě poslechne.“

„Dobře,“ přikývl Blackhand. „Vy Vlci možná nevypadáte jako obři, ale nerad bych vás zabil dřív, než uvidím, jak bojujete. Pojďte, ukážu vám sílu, se kterou zasáhneme ten nic netušící svět.“