V. E. Schwabová: Temnější tvář magie

Temnější tvář magie nese všechny znaky klasické fantasy s pohlcující zápletkou a výraznými, nezapomenutelnými hrdiny. Odehrává se v paralelních Londýnech – šedém, červeném a bílém, zatímco ten černý zdánlivě zanikl –, které jsou, ač každý ve svém „jiném“ světě, zcela pravděpodobné.
schwab_temnejsi-tvar-magie

 

 

Info o knize:
Vydá: Argo, říjen 2016
Překlad: Lukáš Houdek
Vazba: vázaná
Počet stran: 336
Cena: 348 Kč

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA PRVNÍ

CESTOVATEL
I
Kell byl oblečený ve velmi zvláštním kabátě.

Ten kabát neměl jen jednu stranu, což by bylo normální, ani dvě, což by bylo překvapivé, ale hned několik, což bylo, samozřejmě, nemožné.

Kdykoliv Kell opustil jeden Londýn a vstoupil do jiného, vždycky si nejdříve ze všeho svlékl kabát a jednou nebo dvakrát (někdy dokonce třikrát) ho obrátil naruby, dokud nenašel tu stranu, kterou potřeboval. Některé z nich nebyly zrovna podle poslední módy, kaž­dá ale sloužila svému účelu. Zatímco část splývala s okolím, jiné vyčnívaly, a jedna třeba nesloužila vůbec žádnému účelu, ale on pro ni měl mimořádnou slabost.

Když tedy Kell vešel palácovou stěnou do předpokoje, na chvíli se zastavil, aby se trochu vzpamatoval (cestování mezi světy není tak docela bez následků), načež setřásl z ramen červený kabát s vysokým límcem a obrátil ho naruby zprava doleva, takže se proměnil v obyčejný černý kabát. Lépe řečeno obyčejný černý kabát elegantně obšitý stříbrnou nití a zdobený dvěma řadami lesklých stříbrných knoflíků. I když se Kell v cizích krajích uchyloval k poněkud uměřenější barevné paletě (aby proti sobě nepopudil zdejší královskou rodinu a nepřitahoval zbytečnou pozornost), neznamenalo to, že kvůli tomu obětuje i všechen styl.

Ach ti králové, pomyslel si Kell při zapínání knoflíků. Začíná už přemýšlet podobně jako Rhy.

Na zdi za ním zůstal sotva patrný symbol vytvořený jeho průchodem, teď se však již vytrácel jako otisk chodidla v písku.

Kell se nikdy neobtěžoval označit si dveře také z téhle strany – jednoduše proto, že se touhle cestou nikdy nevracel. Z Windsoru to bylo do Londýna příliš daleko a Kell se při cestování mezi světy mohl pohybovat jen mezi jedním místem v jednom světě a tím samým místem v druhém. Což byl problém, protože v Červeném Londýně žádný Windsorský hrad vzdálený na den cesty nebyl. Kell se sem právě dostal skrz kamennou stěnu dvorce, který byl ve vlastnictví jednoho zámožného pána ve městě jménem Disan. Celkově vzato byl Disan velmi přívětivé místo.

Windsor nikoliv.

Impozantní, to ano, ale přívětivý ani trochu.

Na mramorovém pultu lemujícím stěnu bylo pro Kella jako vždy připravené umyvadlo s vodou. Opláchl si krví potřísněnou ruku a také stříbrnou minci, kterou použil k průchodu. Pak si šňůrku, na které byla navlečena, nasadil zpátky na krk a minci schoval pod límec. Z přilehlého sálu zaslechl šoupání mnoha párů nohou a tlumený šum hovoru sluhů a strážných. Předpokoj si vybral právě proto, aby se jim vyhnul. Byl si dobře vědom, jak málo prince regenta jeho přítomnost těší, a to poslední, po čem toužil, bylo publikum – zástup uší, očí a úst, které pánovi podají o jeho návštěvě podrobnou zprávu.

Nad pultem s umyvadlem viselo zrcadlo ve zlaceném rámu, v kterém Kell rychle zkontroloval svůj odraz (zrzavě hnědé vlasy měl sčesané přes oko, a i když si srovnal nárameníky kabátu, vlasy nechal být), načež se vydal na cestu skrz několikero dveří vstříc setkání se svým hostitelem.

V místnosti bylo k zalknutí, a i když byl podle všeho krásný říjnový den, okna byla zavřená na západku. Z ohniště panovačně sálaly plameny.

U krbu seděl Jiří III., jehož scvrklá postava se ztrácela v panovnickém plášti. U kolen měl čajový stolek s netknutou svačinou. Když Kell vstoupil, král pevně sevřel opěradla křesla.

„Kdo je tam?“ zvolal, aniž se otočil. „Zloději? Duchové?“

„Duch by vám nejspíš neodpověděl, Vaše Jasnosti,“ řekl Kell a ohlásil se.

Úsměv na tváři churavějícího krále odkryl řady vykotlaných zubů.

„Mladý pan Kell. Že jste si ale dal načas.“

„Byl jsem tu sotva před měsícem,“ předstoupil Kell před vladaře.

Král Jiří zamžoural slepýma očima. „Bezpochyby je to déle.“

„Přísahám, že ne.“

„Vám to tak možná nepřišlo,“ řekl král. „Ale bláznům a slepcům utíká čas pomaleji.“

Kell se usmál. Král byl dnes v dobrém rozmaru, což nebývalo pravidlem. Kell si nikdy nemohl být předem jistý, v jakém rozpoložení Jeho Výsost zastihne. Možná má král pocit, že od jejich setkání už uběhl nejméně měsíc, také proto, že při minulé Kellově návštěvě byl postižen jednou ze svých podivných nálad. Kellovi se tehdy jen tak tak podařilo ukonejšit jeho rozjitřené nervy natolik, aby mu mohl předat zprávu, kterou přinesl.

„Anebo je skutečně tentýž měsíc,“ pokračoval král, „ale jiný rok.“

„Rok je přece stále stejný.“

„Kterýpak?“

Kell svraštil čelo. „Osmnáct set devatenáct,“ řekl konečně.

Přes královu tvář se přehnal mrak. Zavrtěl hlavou a řekl: „Čas.“ To jediné slovo jako by bylo vinno úplně vším. „Posaďte se. Jen si sedněte,“ dodal ještě a nazdařbůh mávl rukou kamsi do místnosti. „Někde tu musí být ještě jedno křeslo.“

Nebylo. Strohé vybavení místnosti Kella zaráželo. Navíc si byl jistý, že dveře komnaty se zamykaly a odemykaly zvenku, nikoliv zevnitř.

Král k němu natáhl svou sukovitou ruku. Aby si neublížil, sebrali mu všechny prsteny a také nehty měl ostříhané až na kůži.

„Můj dopis,“ řekl a Kell na kratičký okamžik zahlédl odlesk někdejšího Jiřího. Krále Jiřího.

Poklepal si na kapsy kabátu a teprve teď si uvědomil, že než se převlékl, zapomněl z nich vyndat zprávu. Spustil tedy kabát z ramen, na okamžik ho obrátil na červenou stranu a zalovil v jeho záhybech. Konečně vytáhl obálku a vtiskl ji králi do dlaně. Ten nejprve pohladil a polaskal voskovou pečeť se znakem červeného trůnu, jímž byl kalich s vycházejícím sluncem, pak si zvedl papír až k nosu a nadechl se.

„Růže,“ pronesl tesklivě.

Ve skutečnosti chtěl říct magie. Kell tu slabou vůni Červeného Londýna, která ulpívala na jeho šatech, nikdy nepostřehl, ale při každé cestě mu někdo řekl, že voní jako čerstvě nařezané květiny. Podle někoho tulipány, podle jiných orientální lilie. Chryzantémy. Pivoňky. Pro anglického krále to byly vždycky růže. Kella těšilo, že je to příjemná vůně, i když ji sám necítil. Znal dobře pach Šedého Londýna (kouř) i Bílého Londýna (krev), ale Červený Londýn pro něj prostě voněl domovem.

„Otevřete mi ho,“ poručil král. „Ale nezničte pečeť.“

Kell udělal, co mu král řekl, a vytáhl obsah obálky. Alespoň protentokrát byl rád, že je král slepý a nevidí, jak stručný dopis je. Tři kratičké řádky. Pár zdvořilostních frází pro skomírajícího loutkového krále, nic víc.

„Je od mé královny,“ upřesnil Kell.

Král přikývl. „Pokračujte,“ přikázal a vznešený výraz, který se mu přitom rozhostil na tváři, podléhal v nerovném souboji s jeho vetchou postavou a třaslavým hlasem. „Pokračujte.“

Kell polkl. „Pozdravení Jeho Veličenstvu králi Jiřímu III,“ četl, „od sousedního trůnu.“

Královna svůj vlastní trůn neoznačila jako červený, ani neposílala pozdravy z Červeného Londýna (i když celé město skutečně mělo karmínový nádech, který mu propůjčovalo syté a pronikavé světlo vycházející z řeky), protože o něm takhle nikdy neuvažovala. Neměla totiž potřebu, stejně jako nikdo z těch, kteří obývali jen jeden Londýn, mezi městy nějak rozlišovat. Když vládce jednoho města komunikoval s vládcem druhého, nazývali se jednoduše těmi druhými či sousedy, případně (zejména jednalo-li se o Bílý Londýn) i méně lichotivě.

Přehled potřebovalo mít jen těch pár jedinců, kteří byli schopni se mezi jednotlivými Londýny přemisťovat. A tak Kell po vzoru ztraceného města, které všichni znali jako Černý Londýn, přiřadil barvy i ostatním hlavním městům.

Město bez kouzel dostalo šedou. Zdravá říše byla červená. Hladovějící svět byl bílý.

Města sama si vlastně příliš podobná nebyla, a okolní i vzdálenější venkov ještě méně. Proč se všechna jmenovala Londýn, bylo také svého druhu záhadou – jedna z obecně přijímaných teorií měla za to, že se tak jedno z měst jmenovalo už dávno, ještě předtím, než byly všechny dveře zapečetěny a králové a královny zůstali odkázáni jen na vzájemnou korespondenci. Nikdo se ale nedokázal shodnout, které z měst si název přisvojilo jako první.

„Doufáme, že jste v pořádku,“ pokračoval královnin dopis, „a že roční doba ve vašem městě je stejně přívětivá jako v našem.“

Kell se odmlčel. Nic dalšího kromě podpisu už v dopise nebylo. Král Jiří si promnul dlaně.

„Nic víc se tam nepíše?“ zeptal se.

Kell chvilku váhal. „Ale kdepak,“ řekl pak a dopis přeložil, „tohle je teprve začátek.“

Odkašlal si a začal přecházet sem a tam, aby si v hlavě srovnal myšlenky a propůjčil jim královnin hlas. „Jste laskav, že se ptáte na naši rodinu, píše dál. Král i já jsme v pořádku. Naopak princ Rhy nás nepřestává rovným dílem rozčilovat a těšit. Každopádně se mu alespoň podařilo přežít další měsíc, aniž si zlámal vaz nebo se oženil s někým naprosto nepřijatelným. Za oba tyto dary, i za každý zvlášť, vděčíme výhradně Kellovi.“

Kell byl připraven nechat královnu ještě chvíli vychvalovat jeho vlastní zásluhy, ale hodiny na stěně zrovna odbily pátou a Kell tiše zaklel. Měl zpoždění.

„Až do příštího dopisu,“ uzavřel rychle, „vám přeji mnoho štěstí a zdraví. Laskavé pozdravy zasílá Její Veličenstvo Emira, královna Arnesu.“

Kell čekal, až král něco řekne, ale panovníkovy slepé oči ustrnuly kdesi v dálce a Kell měl dojem, že už ho král nevnímá. Položil přeložený dopis na čajový stolek, a než se král ozval, byl už na půli cesty ke stěně.

„Já pro ni žádné psaní nemám,“ zamumlal král.

„To nic,“ ujistil ho Kell. Král nebyl už několik let schopen napsat nic. Někdy se o to pokoušel a divoce škrábal brkem po pergamenu, jindy přikázal Kellovi, aby psal, co mu diktuje. Většinou ale vzkaz prostě jen sdělil a Kell mu slíbil, že ho nezapomene.

„Jistě chápete… neměl jsem čas,“ dodal král ve snaze zachránit zbytek své důstojnosti. Kell nebyl z těch, kdo by ho o ni chtěl připravit.

„Chápu,“ řekl. „Vyřídím královské rodině vaše pozdravy.“

Kell se znovu otočil a chystal se odejít, ale král ho opět zastavil.

„Počkejte, počkejte,“ řekl. „Vraťte se.“

Kell se zarazil a pohledem zabloudil k hodinám. Bylo pozdě a čas běžel jako o závod. Představil si prince regenta, jak sedí v křesle za stolem ve Svatojakubském paláci, zatíná nehty do opěradel a tiše to v něm vře. Při té představě se neubránil úsměvu. Otočil se ke králi, který mezitím neobratnými prsty vytáhl cosi ze záhybů svého roucha.

Byla to mince.

„Vybledla,“ řekl král nad kusem kovu, který hýčkal v hrbolatých stařeckých dlaních, jako by se jednalo o něco křehkého a vzácného. „Už z ní necítím magii. Necítím její vůni.“

„Mince zůstane mincí, Vaše Veličenstvo.“

„To není pravda a vy to víte,“ zavrčel stařec. „Obraťte kapsy.“

Kell si povzdychl. „Budu kvůli vám mít potíže.“

„Ale jděte,“ řekl král. „Bude to naše malé tajemství.“

Kell zalovil rukou v kapse. Při své první návštěvě dal anglickému králi minci jako důkaz toho, co je zač a odkud přichází. Panovníci příběh o existenci jiných Londýnů znali, předával se z generace na generaci, ale trvalo mnoho let, než za nimi dorazil nějaký cestovatel. Král Jiří tehdy věnoval drobnému mladíkovi jediný pohled, přimhouřil oči a natáhl před sebe masitou dlaň. Kell mu do ní vložil minci. Byl to obyčejný lin, který se podobal šedivému šilinku, ale místo vladařovy tváře byl ozdoben červenou hvězdou. Králova dlaň se nad mincí zavřela, načež si ji panovník přiložil k nosu a vdechl její vůni. Usmál se, schoval si minci do pláště a pozval Kella dál.

Od toho dne Kellovi při každé další návštěvě tvrdil, že magie z mince vyprchala, a nutil ho vyměnit mu ji za jinou, novou, čerstvě vytaženou z kapsy. Kell vždycky namítal, že je to zakázané (což také bylo, a to výslovně). Král ho zas pokaždé chlácholil, že to bude jejich malé tajemství, načež si Kell vždycky jen vzdychl a vytáhl z kapsy kabátu novou minci.

Také tentokrát vzal králi z dlaně starý lin, vyměnil ho za nový a opatrně nad ním zavřel panovníkovy zkroucené prsty.

„Tak, tak,“ vrkal churavý král, jako by to říkal minci, kterou svíral v dlani.

„Buďte na sebe opatrný,“ řekl Kell a chystal se k odchodu.

„Tak, tak,“ zopakoval král, jehož pozornost pomalu ochabovala, až přestal vnímat jak svého hosta, tak celý okolní svět.

V rohu místnosti byl zatažený závěs. Kell těžkou látku rozhrnul a na vzorkované tapetě se objevil symbol. Byl to obyčejný kruh, rozdělený na dvě poloviny čarou, kterou Kell před měsícem nakreslil vlastní krví. Ten samý symbol se nacházel i na jiné stěně v jiné místnosti v jiném paláci – cosi na způsob kliky na opačných stranách těch samých dveří.

Když Kell spojil svou krev s kouskem kovu, mohl cestovat mezi světy. Místo určovat nemusel, protože kdekoliv zrovna byl, tam se také ocitnul. Pokud se ale potřeboval přemístit v rámci jednoho světa, musely být obě strany dveří označeny totožným symbolem. Přibližná shoda nestačila, oba symboly musely být úplně stejné, a než Kell získal tuhle zkušenost, draze za ni zaplatil.

Symbol z jeho minulé návštěvy byl na stěně pořád ještě dobře vidět. Rozmazané okraje nevadily, protože je Kell stejně musel znovu obtáhnout.

Vyhrnul si rukáv a vyndal z pouzdra nůž, který nosil na vnitřní straně předloktí. Zbraň to byla moc pěkná, umělecké dílo s ozdobným monogramem složeným z písmen K a L, od špičky až po rukojeť samé stříbro.

Jediné, co Kellovi zůstalo z nějakého jiného života.

Ze života, který neznal, nebo se na něj alespoň nepamatoval.

Kell nasadil ostří nože ke kůži nedaleko lokte. Jeden zářez už dnes do svého předloktí udělal, aby vytvořil dveře, kterými se dostal sem. Teď tedy narýsoval druhou čáru. Z rány se vyronila rubínově rudá krev a stékala mu po paži. Kell vrátil nůž do pouzdra, přitiskl prsty k ráně a pak hned ke stěně, kde krví obkreslil kruh i čáru, která ho protínala. Potom si shrnul rukáv (všechna zranění si ošetří až po návratu domů), naposledy se ohlédl po spokojeně žvatlajícím králi a přitlačil dlaň k symbolu na stěně.

Stěna zašuměla magií.

„As Tascen,“ řekl. Přemístit.

Vzor na tapetě se zavlnil, změkl, až konečně pod jeho dotekem povolil. Kell vykročil a vešel.

II
Jediným krokem se pochmurný Windsor proměnil v elegantní Svatojakubský palác.

Nevětraná kobka připomínající vězeňskou celu ustoupila jasně barevným tapiseriím a nablýskanému stříbru a královo nepříčetné mumlání vystřídalo napjaté ticho. V čele bohatě zdobeného stolu ­seděl muž, který svíral v ruce pohár vína a zdál se být velmi rozladěný.

„Jdete pozdě,“ poznamenal princ regent.

„Omlouvám se,“ řekl Kell a nápadně krátce se poklonil. „Měl jsem nějaké vyřizování.“

Princ regent odložil pohár na stůl. „A já myslel, že to vaše vyřizování jsem já, pane Kelle.“

Kell se napřímil. „Mé rozkazy mluví jasně, Vaše Veličenstvo, a podle nich mám jako prvního navštívit krále.“

„Zbytečně ho rozmazlujete,“ řekl princ regent, který se také jmenoval Jiří (zvyk pojmenovávat syny po otcích byl v Šedém Londýně běžný, ale Kellovi připadal zbytečný a matoucí zároveň), a pohrdavě máchl rukou. „Jen ho tím zbytečně rozjaříte.“

„Copak na tom je něco špatného?“ zeptal se Kell.

„Pro něj ano. Za chvíli začne běsnit. Bude tancovat na stole a drmolit něco o magii a jiných Londýnech. Jakýpak trik jste si pro něj přichystal tentokrát? Nasadil jste mu do hlavy, že umí létat?“

Tuhle chybu Kell udělal jen jednou. Při své následující návštěvě se dozvěděl, že anglický král málem vyskočil z okna ve třetím patře. „Ujišťuji vás, že jsem se zdržel jakýchkoliv názorných ukázek.“

Princ Jiří si stiskl prsty kořen nosu. „Už ani neudrží jazyk za zuby. Proto je držen ve svých komnatách.“

„Myslíte vězněn.“

Princ Jiří přejel dlaní po pozlacené hraně stolu.

„Windsor je pro panovníkův pobyt velmi důstojné místo.“

Důstojné vězení je pořád ještě vězení, pomyslel si Kell a vytáhl z kapsy kabátu druhý dopis. „Vaše korespondence.“

Princ se dal do čtení a Kella nechal stát (nikdy se nezmínil, že by Kell voněl po květinách). Pak vytáhl z náprsní kapsy pláště rozepsanou odpověď a pomalu ji dopisoval. Očividně nikam nespěchal, aby vyvedl Kella z míry, ale ten se nenechal a krátil si čas bubnováním prsty do hrany zlaceného stolu. Kdykoliv vystřídal všechny prsty od malíčku až po ukazováček, zhasla jedna z mnoha svící, které komnatu osvětlovaly.

„Nejspíš průvan,“ pronesl zadumaně Kell a princ regent pevněji sevřel husí brk. Když byl dopis konečně dopsaný, ležely na stole dva zlomené brky, princ byl v ještě horším rozmaru než na začátku a Kell se naopak cítil mnohem lépe. Natáhl ruku pro dopis, ale princ regent mu jej nepodal. Namísto toho se těžce zvedl od stolu. „Jsem z toho věčného sezení celý rozlámaný. Pojďte se se mnou projít.“

Kellovi se ta představa moc nezamlouvala, ale protože nemohl odejít s prázdnou, nezbývalo mu než se podvolit. Nejdříve si ale nenápadně vsunul do kapsy poslední nezlomený brk.

„Vracíte se hned?“ zeptal se princ, když vedl Kella chodbou k nenápadným dveřím zpola zakrytým závěsem.

„Brzy,“ řekl Kell, který se ploužil o krok za ním. V chodbě se k nim připojili dva členové královské stráže a vznášeli se za nimi jako stíny. Kell na sobě cítil jejich pohled a přemýšlel, kolik toho o princově hostu vědí. U členů královské rodiny se automaticky předpokládalo, že vědí, co je Kell zač, ale míra informovanosti služebnictva záležela jen na panovníkovi.

„Myslel jsem, že kromě mě tu žádné povinnosti nemáte,“ řekl princ.

„Mám rád vaše město,“ odpověděl Kell bezelstně. „A má práce je vyčerpávající. Trochu se projdu, nadýchám se vzduchu a pak se vrátím domů.“

Princovy rty se protáhly do tenké zachmuřené čáry. „Obávám se, že vzduch tady ve městě není zdaleka tak občerstvující jako na venkově. Jak nám to říkáte… Šedý Londýn? V těchto dnech je to označení bohužel až příliš přiléhavé. Zůstanete na večeři.“ Skoro každá princova věta končila tečkou, i když to měla být otázka. Rhy byl stejný a Kella napadlo, že takhle dopadají lidé, kteří mají kolem sebe samé přitakávače.

„U nás vám bude lépe,“ nepřestával naléhat princ. „Občerstvíte se vínem a milou společností.“

Nabídka to sice byla velkorysá, ale princ regent nikdy nic nedělal z pouhé laskavosti.

„Nemůžu se zdržet,“ řekl Kell.

„Trvám na tom. Tabule už je prostřena.“

A kdo všechno za ni usedne? napadlo Kella. Co od něj princ vlastně chce? Chlubit se jím? Kell ho z toho podezíral už několikrát. Mladého Jiřího totiž obtěžovalo vše, co se odehrávalo vskrytu, a dával přednost okázalým podívaným. Přes všechny své nedostatky ale princ nebyl blázen… a jen blázen by chtěl přitáhnout pozornost k někomu, jako je Kell. Šedý Londýn na magii už dávno zapomněl a Kell mu to nemínil připomínat.

„Jste nesmírně laskav, Vaše Veličenstvo, ale nerad bych byl vystavován na odiv. Raději zůstanu duchem.“ Kell sklonil hlavu. Měděně zbarvené vlasy mu sklouzly z očí a odhalily nejen pronikavě modré levé oko, ale také uhlově černé pravé. Čerň sahala od jednoho kraje k druhému a vyplňovala duhovku i bělmo. To oko nebylo ani trochu lidské. Bylo utkáno z ryzí magie. Známka mága krve, Antariho.

Princ se snažil před Kellovým pohledem neucuknout a Kell si vychutnával všechno, co se odráželo v jeho očích. Obezřelost, neklid… a strach.

„Víte, proč jsou od sebe naše světy odděleny, Vaše Veličenstvo?“ Kell nečekal, až mu princ odpoví. „Aby byl váš svět v bezpečí. Před dávnými věky totiž oddělené nebyly. Tehdy existovaly mezi vaším a mým světem, stejně jako mezi všemi ostatními, dveře. Těmi dveřmi mohl projít kdokoliv, kdo v sobě měl alespoň trochu síly. Stejně tak jimi mohla procházet i sama magie. Nezapomínejme ale,“ dodal Kell, „že magie využívá lidi s tvrdou hlavou a slabou vůlí. A jeden z našich světů si prostě nedokázal pomoci. Lidé se opájeli magií a ona jimi, až strávila jejich těla, jejich mysl a konečně i jejich duše.“

„Černý Londýn,“ zašeptal princ regent.

Kell přikývl. Sám tomu městu žádnou barvu nepřiřadil, ale každý (alespoň v Červeném a Bílém Londýně, a také těch pár lidí v Šedém Londýně, kteří měli alespoň základní přehled) znal legendu o Černém Londýně. Vyprávěli si ji před spaním jako pohádku. Jako varování. Příběh o městu – a světu –, které už neexistovalo.

„Víte, co má Černý Londýn společného s tím vaším, Veličenstvo?“ Princ regent přimhouřil oči, ale nepřerušil ho. „Oběma chybí střídmost,“ řekl Kell. „Oba prahnou po moci. Váš Londýn dnes existuje jen díky tomu, že byl odříznut. Naučil se zapomínat. Určitě si nepřejete, aby se mu vrátila paměť.“ Kell si nechal pro sebe, že zatímco v žilách Černého Londýna proudí magie dostatek, Šedý jí má sotva špetku. Chtěl na prince zapůsobit, což se mu zřejmě povedlo. Když k němu teď natáhl ruku, princ mu dopis bez sebemenšího zaváhání předal. Kell uložil pergamen do kapsy k ukradenému husímu brku.

„Jako vždy jsem vám velmi zavázán za vaši pohostinnost,“ řekl a tentokrát vysekl princi přehnanou poklonu.

Princ regent přivolal lusknutím prstů stráže. „Doprovoďte pana Kella, kam bude chtít.“ Bez dalšího slova se otočil a odrázoval.

Královské stráže dovedly Kella až na okraj parku. Svatojakubský palác se teď tyčil za ním a vpředu se rozprostíral Šedý Londýn. Kell se zhluboka nadechl a ve vzduchu ucítil kouř. Přál si sice být co nejrychleji doma, ale měl ještě nějakou práci a churavý král a princovy rozmary v něm probudili chuť na skleničku. Oprášil si rukávy, narovnal límec a vykročil směrem ke středu města.

Nohy ho nesly přes Svatojakubský park k vyšlapané stezce podél řeky. Slunce právě zapadalo, vzduch byl břitký, když už ne čerstvý, a lemy Kellova černého pláště se třepotaly v podzimním větru. Došel až k dřevěné lávce pro pěší, která spojovala oba břehy řeky, a vkročil na ni tlumenými kroky. V nejvyšším bodě mostku se Kell na okamžik zastavil. Za sebou měl lucernami osvětlený Buckinghamský dům a před sebou Temži. Pod dřevěnými prkny tiše šplouchala voda. Kell se opřel lokty o zábradlí a pozoroval hladinu. Pak si zadumaně promnul prsty, proud pod ním se zastavil a voda se utišila.

Hladina teď vypadala docela jako zrcadlo. Kell se zadíval na svůj odraz.

„Tak pěknej zas nejsi,“ říkal Rhy pokaždé, když Kella přistihl, jak se pozoruje v zrcadle.

„Stejně se na sebe nemůžu vynadívat,“ odpovídal Kell, i když se na sebe vlastně nikdy nedíval – alespoň ne na celý svůj odraz. Díval se jen na své pravé oko. Dokonce i v Červeném Londýně, kde se magii dobře dařilo, mu to oko propůjčovalo punc výjimečnosti.

Kdesi napravo od něj se ozval čísi zvonivý smích, následovaný zamručením a několika dalšími méně zřetelnými zvuky. Kellovu ruku opustilo všechno napětí a proud pod jeho nohama se dal opět do pohybu. Kell pokračoval v chůzi, dokud park nevystřídaly londýnské ulice a konečně i obrysy Westminsteru. Kell měl pro Westminsterské opatství slabost a pokynul mu hlavou jako dávnému příteli. Přes všechnu svou špínu, saze, nepořádek a chudinu mělo tohle město něco, co Červenému Londýnu chybělo: umělo vzdorovat změnám. Vážilo si všeho trvalého a disponovalo pílí, kterou si vytvoření takových věcí žádalo.

Kolik jen let musela trvat stavba opatství? A kolik dalších let budou jeho budovy ještě stát? V Červeném Londýně se vkus měnil stejně rychle jako roční období a v návaznosti na něj také rostly a bortily se budovy, které byly hned vzápětí vztyčeny znovu a jinak. Díky magii to šlo hladce. Někdy, pomyslel si Kell, až příliš hladce. Když se do svého města večer vracel, měl občas pocit, jako by uléhal úplně jinde, než kde se ráno vzbudil.

Teď se před ním ale tyčilo Westminsterské opatství, které tu na něj čekalo, aby ho mohlo přivítat.

Když mohutnou kamennou stavbu minul a propletl se ulicemi plnými povozů, dostal se k úzké uličce vinoucí se kolem děkanského dvora, ohrazeného vysokými, mechem porostlými zdmi. Už tak úzká ulička se pořád zužovala a končila před krčmou.

Tady zastavil i Kell a shodil z ramen kabát. Obrátil ho naruby zprava doleva a černou se stříbrnými knoflíky nahradilo střídmější vzezření běžného městského chodce: hnědý kabát s vysokým límcem, roztřepenými lemy a odřenými lokty.

Kell ještě poplácáním zkontroloval obsah kapes a takto připraven vstoupil do hostince.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít