Rick Riordan: Magnus Chase a bohové Ásgardu – Prastarý meč

Ukázky z knih / 5.10.2016 /

Prastarý meč je první díl trilogie Magnus Chase a bohové Ásgardu inspirované tajemnými Vikingy a severskou mytologií od Ricka Riordana, autora světového bestselleru Percy Jackson.

Magnus Chase žije na ulici a spí pod mostem. Za šestnáct let svého života už zažil víc hrůz a nebezpečí než leckterý dospělý. Jenže to nejhorší… to nejhorší ho teprve čeká! Schyluje se totiž k válce. Bohové Ásgardu a s nimi obři, trollové, vlci a další děsivé příšery připravují soudný den. Je třeba propátrat devět světů a najít zbraň ztracenou tisíce let!

Riordan_Magnus-Chase

 

Info o knize:
Vydal: Fragment, září 2016
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 488
Cena: 349 Kč

 

Ukázka z knihy:

1

Dobré ráno! Dneska zemřeš.

Dovedu si to živě představit. Dočtete se tu, jak jsem umřel v agonii, a hned: „Jú! Super, Magnusi! Můžu si to taky zkusit?“

Ne. Rozhodně ne.

Neskákejte ze střech. Nevrhejte se pod auta a nepodpalujte se. Tak to nefunguje. Tam, kde já, stejně neskončíte.

Kromě toho byste určitě nechtěli být v mé kůži. Pokud vám nestraší v hlavě šílené touhy vidět nemrtvé válečníky, jak se navzájem sekají na kusy, meče létající obrům do nosů a vyparáděné temné skřety, pak ať vás ani nenapadne hledat dveře s vlčí hlavou.

Jmenuju se Magnus Chase. Je mi šestnáct. Toto je příběh o tom, jak to se mnou šlo od desíti k pěti od chvíle, co jsem se nechal zabít.

Ten den začal úplně normálně. Spím si tak na chodníku pod mostem v parku Public Garden, když mě někdo probudí kopancem a houkne: „Jdou po tobě.“

Jo, o tom jsem se ještě nezmínil – poslední dva roky jsem bezdomovec.

Někteří si asi pomyslíte: Jauvajs, to je ale smutný. A jiní: No jo, zoufalec! Ale kdybyste mě potkali na ulici, devětadevadesát procent z vás mě mine, jako že mě nevidí. A přitom byste se modlili: Jenom ať si neřekne o prachy. Napadlo by vás, že jsem asi starší, než vypadám, puberťák by se přece neměl válet ve starém smradlavém spacáku venku, uprostřed bostonské zimy. Někdo by měl tomu ubohému chlapci pomoct!

A pak byste šli dál.

Mně je to volný. Já vaši lítost nepotřebuju. Na posměšky jsem zvyklý. Natož na to, že mě lidi ignorují. Ale to nechme plavat.

Ten pobuda, co mě probudil, se jmenoval Blitz. Vypadal jako vždycky – jako by právě proběhl skládkou ve vichřici. Ježaté černé vlasy plné papírků a větviček, obličej barvy sedlové kůže, v rozčepýřených vousech kousky ledu. Na spodku kabátu mu ztuhl sníh, jak ho vláčel po zemi – měří sotva sto šedesát čísel – a zorničky měl tak rozšířené, že se duhovky úplně ztrácely. K tomu obvyklý vyplašený výraz, jako by se měl každou chvilku rozječet.

Zamrkal jsem, abych si rozlepil oči. Měl jsem pocit, že mi v puse něco chcíplo. Spacák hřál a mně se z něj fakt nechtělo lézt ven.

„Kdo po mně jde?“

„Co já vím.“ Blitz se podrbal na nose. Měl ho zlomený tolikrát, že byl klikatý jako blesk. „Rozdávají letáky s tvým jménem a ksichtem.“

Zaklel jsem. Sem tam jsem kontrolu policie a správců parku zvládal. Na školní inspektory, dobrovolné pořádkové služby, opilé studentíky, feťáky, co si troufnou na malé a slabé – na ty jsem byl ráno zvyklý jako vy na palačinky a pomerančový džus.

Ale jestli někdo zná moje jméno a obličej – to je jiný kafe. To znamená, že se zaměřili přímo na mě. Možná se v útulku naštvali, že jsem jim rozbil stereo. (Chytil mě rapl z těch vánočních caj­dáků.) Nebo mě zabrala bezpečnostní kamera v Theater Dis­trict, jak probírám lidem kapsy. (No co, potřeboval jsem prachy na pizzu.) Anebo mě dokonce pořád hledá policie a chce mě vyslechnout ohledně máminy vraždy…

Sbalil jsem si svůj majeteček, což mi zabralo asi tak tři vteřiny. Spacák se mi vešel do báglu ke kartáčku na zuby, rezervním ponožkám a trenclím. Nic víc jsem neměl, jen oblečení na sobě. S batohem na rameni a kapucí staženou do obličeje jsem pěkně zapadl do davu chodců. Boston je plný vysokoškoláků. Někteří vypadají ještě zanedbaněji a mlaději než já.

Obrátil jsem se na Blitze. „Kde jsi viděl ty lidi s letáky?“

„Na Beacon Street. Jdou sem. Bílej chlápek středního věku s holkou, asi s dcerou.“

Zamračil jsem se. „To nechápu. Kdo –“

„Já nevím, člověče, ale bejt tebou, zdejchnu se.“ Blitz zašilhal do vycházejícího slunce, které barvilo okna mrakodrapu do oranžova. Nikdy jsem nepochopil proč, ale denní světlo nenáviděl. Možná byl nejmenší, nejzavalitější upíří bezďák na světě. „Běž třeba za Hearthem. Courá se po Copley Square.“

Snažil jsem se nenaštvat. Lidi z ulice si dělali srandu, že Hearth a Blitz jsou jako můj taťka s mamkou, protože jsem je měl věčně někde za zadkem.

„Díky,“ zahučel jsem. „To zvládnu.“

Blitz si hryzal nehet na palci. „Já ti dneska nevím, člověče. Měl by sis dát fakt majzla.“

„Proč?“

Podíval se mi přes rameno. „Už jdou.“

Nikoho jsem neviděl. A když jsem se obrátil zpátky, Blitz zmizel.

Tohle jsem na něm nesnášel. Prostě frnk – a je v trapu. Ten chlap je jak nindža. Upíří nindža bez domova.

Takže jsem si mohl vybrat: jít na Copley Square za Hearthem, nebo nabrat směr na Beacon Street a mrknout se po těch, co mě hledají.

Z Blitzova popisu jsem nebyl moudrý. Běloch středního věku a holka po mně pátrají v mrazu za svítání. Proč? Co jsou zač?

Kradl jsem se po břehu jezírka. Po spodní stezce pod mostem nechodil skoro nikdo. Mohl jsem se držet u svahu kopce, odkud bych viděl všechny na stezce nahoře, ale oni mě ne.

Na zemi ležel sníh. Obloha byla modrá, až z toho bolely oči. Holé větve stromů vypadaly jako zatavené ve skle. Vítr se mi prokousával oblečením, ale chlad mi nevadil. Máma si ze mě vždycky dělávala legraci, že jsem napůl lední medvěd.

Sakra, Magnusi, vynadal jsem si.

Vzpomínky na ni byly i teď, po dvou letech, jako minové pole. Stačilo zakopnout o jednu a veškerý klid vylítl do povětří.

Snažil jsem se soustředit.

Ten chlap s holkou se blížil. Pískově světlé vlasy mu padaly přes límec – ne schválně, ale jako by na to prostě kašlal. Tvářil se bezradně jako učitel na supl: Já vím, že přilítl plivanec, ale nevím odkud. Boty od obleku byly v bostonské zimě úplně mimo. Každou ponožku měl jinak hnědou. Kravata vypadala, že si ji vázal o půlnoci na kolotoči.

Holka byla na první pohled jeho dcera. Vlasy měla úplně stejně husté a vlnité, ale trochu světlejší. Oblíkla se rozumněji, do sněhulí, džínsů a bundy, u krku jí vykukovalo oranžové tričko. Vypadala odhodlaněji než on a pěkně naštvaná. Svírala svazek letáků, jako by to byla nespravedlivě oznámkovaná písemka.

Jestli mě hledá, tak se nechci nechat najít. Šel z ní strach.

Nepoznal jsem ji ani jejího tátu, ale něco mě táhlo vzadu v hlavě… jako magnet, co se snaží vylovit hodně starou vzpomínku.

Na místě, kde se stezka dělila, se otec s dcerou zastavili. Rozhlíželi se, jako by jim až teď došlo, že stojí uprostřed pustého parku v nekřesťanskou hodinu za hluboké zimy.

„Neuvěřitelný,“ zasupěla ta holka. „S chutí bych ho uškrtila.“

Myslela asi mě, a tak jsem se přikrčil ještě víc.

Její otec si povzdychl. „Zabíjet ho nebudeme. Je to přece jen tvůj strýc.“

„Ale dva roky?“ vyjekla holka. „Tati, jak to, že nám to neřekl dva roky?“

„Randolphovo chování ti nevysvětlím. To jsem neuměl nikdy, Annabeth.“

Nadechl jsem se tak prudce, až jsem se lekl, že mě uslyší. Jako by se mi z mozku strhl starý strup a odhalily se vzpomínky z doby, kdy mi bylo šest.

Annabeth. To znamená, že ten světlovlasý chlápek je… strýc Frederick?

Vybavil jsem si náš poslední rodinný Den díkůvzdání: s Annabeth jsme se schovávali v knihovně v domě strýce Randolpha, hráli si s dominovými kostkami a dospělí na sebe zatím dole křičeli.

Ty se máš, že jsi s mámou. Annabeth přiložila další kostku na svou miniaturní stavbu. Byla kupodivu moc povedená, se sloupy vpředu jako nějaký chrám. Já se chystám utéct.

Nepochyboval jsem, že to myslí vážně. Obdivoval jsem ji, jak si troufá.

Pak se ve dveřích objevil strýc Frederick. Měl zaťaté pěsti a kabonil se tak, že to nezachránil ani usměvavý sob na jeho svetru. Annabeth, odcházíme.

Annabeth se na mě podívala. Na holku z první třídy jí šedé oči svítily pěkně divoce. Opatruj se, Magnusi.

Šťouchla prstem a zbořila svůj chrám z kostek.

To bylo naposled, co jsem ji viděl.

Máma si pak umanula: Od strýčků se budeme držet dál. Zvlášť od Randolpha. To, co chce, mu nedám. Nikdy.

Nevysvětlila mi, co Randolph chce, ani o čem se s Frederickem a Randolphem hádala.

Musíš mi věřit, Magnusi. Být s nimi je moc… nebezpečné.

Věřil jsem jí. Ani po její smrti jsem s příbuznými nekamarádil.

A teď mě najednou hledají.

Randolph žil v Bostonu, ale co jsem věděl, Frederick s Annabeth pořád bydleli ve Virginii. A najednou se objeví tady a rozdávají letáky s mým jménem a fotkou. Kde vlastně sebrali mou fotku?

V hlavě mi hučelo tak, že mi ušlo, o čem se baví.

„– najít Magnuse,“ říkal strýc Frederick. Koukal do smartphonu. „Randolph je zrovna v útulku v South Endu. Prý nic. Máme zkusit útulek pro mladistvé na druhé straně parku.“

„Jak vůbec víme, že ještě žije?“ zeptala se Annabeth utrápeně. „Když je ztracený dva roky? Dávno může někde ležet zmrzlý v příkopu!“

Něco ve mně mělo sto chutí vyskočit z úkrytu a vyjeknout: BAF!

Annabeth jsem sice neviděl deset let, ale nelíbilo se mi, že je tak nešťastná. Jenže život na ulici mi dal tvrdou školu: nikdy se nemontuj do ničeho, čemu nerozumíš.

„Randolph je přesvědčený, že Magnus žije,“ namítl strýc Frederick. „Někde tady v Bostonu. Jestli je vážně ohrožený na životě…“

Vydali se k Charles Street a jejich hlasy odnesl vítr.

Rozklepal jsem se, ale zimou to nebylo. Chtělo se mi dohnat Fredericka a pustit se do něj, ať mi vyklopí, co se děje. Jak Randolph ví, že jsem pořád ve městě? Proč mě hledají? Jak to, že jsem najednou ohroženější než předtím?

Ale nešel jsem za nimi.

Vzpomněl jsem si na to poslední, co mi řekla máma. Nechtělo se mi na požární schodiště, nechtělo se mi ji opustit, ale popadla mě za ruce a přinutila mě, ať se na ni podívám. Magnusi, uteč. Schovej se. Nevěř nikomu. Já si tě najdu. A rozhodně nechoď pro pomoc k Randolphovi.

A pak, než jsem se dostal k oknu, se dveře našeho bytu rozletěly na kousky. Ze tmy se vynořily dva páry planoucích modrých očí…

Setřásl jsem tu vzpomínku a díval se, jak strýc Frederick s Annabeth odcházejí a zahýbají směrem k parku Common.

Strýc Randolph… Kdovíproč kontaktoval Fredericka a Annabeth. Přivolal je do Bostonu. Celou tu dobu nevěděli, že je máma mrtvá a já ztracený. Už to mi nešlo do hlavy, ale jestli je to pravda, proč by jim o tom Randolph říkal teď?

Napadal mě jenom jeden způsob, jak se to dozvědět a neptat se ho. Jeho dům stál ve čtvrti Back Bay, kousek odsud. Podle Fredericka teď Randolph není doma. Hledá mě někde v South Endu.

A protože není nic lepšího než začít den drobnou vloupačkou, rozhodl jsem se, že se tam podívám.

***

2

Chlap s kovovou podprsenkou

To rodinné sídlo stálo za starou belu.

Jasně, vy byste to neřekli. Viděli byste přerostlý šestipatrový palác, chrliče na střeše, mozaiky v oknech, schodiště z mramoru a všechny ty parádičky, co křičí do světa, že tu žijí pracháči, a podivili byste se, proč žiju na ulici.

Snadné vysvětlení: strýc Randolph.

Byl to jeho dům. Coby nejstarší syn ho zdědil po mých prarodičích, kteří umřeli, než jsem se narodil. O životě naší rodiny jsem se toho nikdy moc nedozvěděl, ale mezi třemi sourozenci – Randolphem, Frederickem a mou mámou – byla spousta zlé krve. Po té megahádce na Den díkůvzdání jsme už do rodinného sídla nevkročili. Náš byt ležel asi tak půl míle odtamtud, ale pro nás to bylo, jako by Randolph žil na Marsu.

Máma se o něm zmiňovala, jenom když jsme náhodou jeli kolem. Ukázala na dům, jako by mě varovala před nebezpečným útesem. Vidíš? To je ono. Tomu se vyhni.

Když jsem začal žít na ulici, občas jsem v noci prošel kolem. Nakoukl jsem do oken a viděl zářící vitríny se starožitnými meči a sekerami, strašidelnými přilbami s hledím, které na mě zíraly ze stěn. V horních oknech se rýsovaly sochy jako zkamenělé přízraky.

Několikrát mě napadlo, že se tam vloupám a porozhlídnu se, ale zaklepat na dveře mě nelákalo nikdy. Prosím, strýčku Randolphe, já vím, že jsi mou mámu nesnášel a mě jsi neviděl deset let, vím, že ti záleží víc na starých rezavých krámech než na rodině, ale mohl bych bydlet ve tvém úžasném domě a živit se drobečky chleba?

Díky, nechci. Radši budu spát na ulici a dojíždět den starý falafel.

Ale stejně… Odhadoval jsem, že nebude těžké dostat se dovnitř, omrknout to tam a zjistit, co se to děje. A když už tam budu, třeba si odnesu něco na památku.

Pokud to uráží váš smysl pro poctivost a čest, tak pardon.

Ale ne, počkat. Omlouvat se nebudu.

Nekradu jenom tak někomu. Vybírám si odporné týpky, co mají víc než dost. Jestli si vozíte zadek v novém BMW a zaparkujete na místě pro invalidy bez povolení, pak jo, to vám klidně vypáčím okýnko a vyberu drobný z palubní desky. Pokud vycházíte z luxusního krámu s taškou hedvábných šnuptychlů a nedáváte pozor, protože musíte žvanit do mobilu a strkat do lidí, tak vám milerád ulehčím o peněženku. Když si můžete dovolit prosmrkat pět táců, neublíží vám zaplatit mi oběd.

Jsem soudce, porota a zloděj v jednom. A co se týká odporných týpků, nemohl jsem si vybrat líp než strýce Randolpha.

Dům stál na Commonwealth Avenue. Zamířil jsem dozadu do poeticky pojmenované uličky Public Alley 429. Randolphovo parkovací místo bylo prázdné. Dolů k suterénnímu vchodu vedly schody. Pokud tam byl nějaký bezpečnostní systém, ­neviděl jsem ho. Dveře měly jednoduchou západku, chyběl dokonce i patentní zámek. No tak, Randolphe. Mohl bys mi to aspoň trochu ztížit.

Za dvě minuty jsem byl uvnitř.

V kuchyni jsem si nabídl pár plátků krocana, sušenky a mlíko z krabice. Sakra, falafel tam neměl. Teď jsem na něj vážně dostal chuť, ale našel jsem aspoň čokoládovou tyčinku a nacpal si ji do kapsy na potom. (Čokoláda se musí vychutnávat, ne hltat.) Pak jsem se vypravil nahoru do mauzolea mahagonového nábytku, orientálních koberečků, olejomaleb, mramorových dlaždic na podlaze a křišťálových lustrů… Trapárna. Kdo může takhle žít?

Tehdy v šesti letech jsem nepoznal, jaká drahota jsou všechny ty krámy, ale dojem z domu jsem měl stejný: tmavý, tísnivý, strašidelný barák. Těžko si představit, že tu vyrůstala máma. Aspoň to vysvětlovalo, proč se z ní stala taková milovnice volných prostorů.

Měli jsme docela fajn byt nad korejskou restaurací v Allstonu, ale máma nerada trčela zavřená uvnitř. Vždycky tvrdila, že její pravý domov je pohoří Blue Hills. Chodívali jsme na túry a kempovat za každého počasí – čerstvý vzduch, bez stěn, bez stropů, samotní jen s kachnami, husami a veverkami.

Oproti tomu byl tenhle palác jako vězení. Stál jsem v hale a po kůži jako by se mi hemžili neviditelní brouci.

Vyšel jsem do patra. Knihovna voněla po citronové leštěnce a kůži, přesně jak jsem si pamatoval. U stěny stála nasvícená vitrína plná Randolphových zašlých vikingských přileb a rezavých seker. Máma mi jednou prozradila, že učil dějiny na Harvardu, než se stal nějaký velký malér a vyhodili ho. Nic víc o tom neřekla, ale bylo jasné, že je do těch věcí zažraný pořád.

Jsi chytřejší než oba tví strýčkové, Magnusi, slyšel jsem jednou od mámy. Se svými známkami se dostaneš na Harvard jedna dvě.

Tehdy byla ještě naživu, já chodil do školy a mohl jsem mít budoucnost, která sahala dál než za sháňku po příštím jídle.

V rohu Randolphovy kanceláře stál velký kus kamene jako náhrobek, předek byl otesaný a pomalovaný složitými červenými znaky. Uprostřed byla hrubě načrtnutá nějaká naštvaná potvora – snad lev nebo vlk.

Otřásl jsem se. Na vlky radši nemyslet.

Popošel jsem k Randolphovu stolu. Čekal jsem, že tam bude mít počítač nebo zápisník s nějakými informacemi – a ty mi vysvětlí, proč mě hledají. Ale na desce byly rozložené kusy pergamenu, tenkého a žlutého jako cibulová slupka. Vypadaly jako mapa, kterou udělal za domácí úkol do občanky středověký žáček: tenké čáry pobřeží, různé body popsané abecedou, jakou jsem neznal. A na nich jako těžítko trůnil kožený váček.

Zalapal jsem po dechu. Ten váček jsem poznal. Rozvázal jsem šňůrku a popadl jednu dominovou kostku… jenže to nebylo domino. To si myslelo jenom moje šestileté já, když jsme si hráli s Annabeth. A za ty roky ve mně ta vzpomínka zakořenila. Ale místo teček byly na kamenech nakreslené červené symboly.

Na tom, co jsem držel, byl znak připomínající větvičku stromu nebo zdeformované F:

Srdce se mi rozbušilo, ani jsem nevěděl proč. Napadlo mě, jestli to byl vážně tak dobrý nápad sem chodit. Stěny jako by se kolem najednou svíraly. Nakreslené zvíře na kameni v rohu na mě málem vrčelo a jeho rudá silueta se leskla jako čerstvá krev.

Přesunul jsem se k oknu, napadlo mě, že mi pomůže podívat se ven. Středem ulice se táhl pás parku pokrytý sněhem. Holé stromy byly omotané šňůrami bílých vánočních světýlek. Na konci bloku se za železným plotem tyčila na podstavci bronzová socha Leifa Eriksona a jednou rukou si clonila oči. Leif hleděl směrem k nadjezdu Charlesgate, jako by chtěl říct: Hleďme, objevil jsem dálnici!

S mámou jsme si z Leifa dělávali legraci. Místo brnění měl minisukýnku a k tomu náprsní krunýř, který vypadal jako vikingská podprsenka.

Neměl jsem tušení, proč ta socha stojí uprostřed Bostonu, ale podle mě to nemohla být náhoda, že strýček Randolph začal studovat vikingy. Žil tady celý život. Na Leifa koukal každý den z okna. Když byl malý, možná ho napadlo: Jednoho dne chci studovat vikingy. Chlapi v kovových podprsenkách jsou boží!

Pohled mi zabloudil k podstavci sochy. Někdo tam stál… a vzhlížel ke mně.

Znáte to, jak někoho uvidíte na místě, kam nepatří, a chvilku vám trvá, než ho poznáte? Ve stínu Leifa Eriksona stál vysoký bledý muž v černé kožené bundě, černých motorkářských kalhotách a špičatých botách. Krátké ježaté vlasy měl blond až skoro doběla. Jediná barevná věc na něm byl pruhovaný černobílý šátek, ovázaný kolem krku. Visel mu z ramen jako nějaká křídla.

Kdybych ho neznal, řekl bych, že si hraje na postavu z anime. Ale já ho znal. Byl to Hearth, můj kámoš bezdomovec a „náhradní mamka“.

Trochu mě to vylekalo a trochu naštvalo. Viděl mě na ulici a sledoval mě? Nepotřebuju, aby mě šmíroval albínský animák.

Rozhodil jsem rukama: Co tu děláš?

Hearth udělal gesto, jako že si vytahuje něco ze sevřené dlaně a zahazuje to. Po dvou letech, co ho znám, jsem se ze znakového jazyka leccos přiučil.

Říkal mi: VYPADNI ODTAMTUD.

Netvářil se vyplašeně, ale u Heartha se to těžko pozná. Nikdy nedává najevo velké emoce. Když jsme spolu, většinou na mě jenom hledí velkýma šedýma očima, jako by čekal, že exploduju.

Ztratil jsem cenné vteřiny uvažováním o tom, co má za lubem a proč je vlastně tady, když má být na Copley Square.

Udělal další gesto: namířil dva prsty obou rukou dopředu, dvakrát jimi máchl nahoru a dolů. Honem.

„Proč?“ řekl jsem nahlas.

Za mnou se ozval hluboký hlas: „Ahoj, Magnusi.“

Málem jsem vyskočil z kůže. Ve dveřích knihovny stál robustní chlápek s pěstěnou bílou bradkou a šedivými vlasy. Přes tmavý vlněný oblek měl béžový kašmírový svrchník. Ruce v rukavicích svíraly rukojeť leštěné dřevěné hole s kovovým hrotem. Když jsem ho viděl naposled, měl vlasy černé, ale hlas se nezměnil.

„Randolphe.“

O milimetr naklonil hlavu. „To je ale příjemné překvapení. Jsem rád, že jsi tady.“ Neznělo to překvapeně ani radostně. „Nemáme moc času.“

Jídlo a mlíko se mi začaly v žaludku míchat. „M-moc času… na co?“

Zamračil se. Nakrčil nos, jako by mu něco nevonělo. „Dneska je ti šestnáct, ne? Přijdou tě zabít.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít