Mariam Petrosjanová: Smečka ze čtvrtého pokoje (Dům, ve kterém 1)
Šedý dům, internát ukrytý mezi Hřebeny paneláků, příliš nezapadá do svého okolí. Nevyčleňuje se však pouze svojí architekturou, ale i obyvateli, kteří v něm žijí. Každý z nich, odmítnutý rodinou mnohdy pro svou odlišnost, obdrží po příchodu do Domu nové jméno a zapojí se do života jedné ze skupin, s níž pak sdílí společné prostory a postoje.
Vozíčkář s přezdívkou Kuřák žije v Domě už řadu měsíců v pokoji Bažantů. Jejich pravidla jsou velmi přísná a brzy se začnou Kuřákovi zajídat. Snaží se být nadále součástí skupiny, ale pak najde a obuje si své červené sportovní boty, v nichž do domu dorazil. Bažanti v něm hned vidí individualistu a osobu, jež se na sebe snaží upoutat pozornost, což se ve skupině nenosí. Odmítá se bot zbavit, a tak je ze společenstva jeho členy vyloučen a přiřazen k jiné skupině. Jestli to budou Krysy, Psi, Ptáci, nebo jiná skupina, to mu ředitel neřekl. Nakonec skončí u Psů, kde pro něj teprve život v Šedém domě začíná. Pod jejich vůdcem Slepcem se ve společnosti Sfingy, Šakala Tabákího, Lorda a dalších členů specifických povah stává součástí spletité hry, jež je pro všechny obyvatele Šedého domu až příliš skutečná. Dům se zdá být živou bytostí a světem sám o sobě, v jehož zdech se může stát cokoli.
Mariam Petrosjanová (* 1969), vnučka významného arménského malíře Martirose Sarjana, vystudovala uměleckou vysokou školu a pracovala jako kreslířka pro filmová studia Armenfilm a Soyuzmultfilm. Román Dům ve kterém… Smečka ze čtvrtého pokoje psala bezmála dvacet let, po jeho vydání si okamžitě získala čtenářskou oblibu a nejedno ocenění. Kniha je přeložená do mnoha jazyků a do dalších se překládá. Autorka žije se svou rodinou v Jerevanu.
Román Smečka ze čtvrtého pokoje se celý odehrává na území domova a je složen z částí, které vypráví ze svého pohledu Kuřák, a částí, jež se vrací do minulosti a sledují osudy předchozích příchozích. Čtenář má tak možnost nahlédnout do let utvářejících obyvatele Domu a vývoje imaginárního světa uvnitř jeho zdí. Většina lidí žijících trvale v domově má nějaké postižení nebo vadu, ale to není pro děj důležité, zásadní pro příběh je jejich vyčlenění z vnějšího světa, ne na jejich omezení. Postavy působí reálně i neskutečně, podle toho, v jaké fázi se zrovna v začleňování do Domu nacházejí.
Kniha je psaná poutavě, její atmosféra dokáže čtenáře zaujmout, ale pod fantastikou a tajemnem se zaměřuje na téma daleko skutečnější, hořké a vážné, které děti stěží pochopí. Doba, kterou autorka nad psaním strávila, je na příběhu velmi znát, je spletitý a musím se přiznat, že stále přemýšlím, co mi z autorčiných myšlenek uniklo. Obyvatelé domu odcházejí a přicházejí, jména postav se časem mění, pravidla se množí, ale vše má svůj smysl a význam.
Z knihy jsem byla nadšená, ale už dlouho mě žádná jako tahle nedostala do stavu zádumčivosti. Budu si ji muset přečíst ještě několikrát, abych přišla na všechny spojitosti, a časový odstup mi určitě pomůže získat jiný náhled.
Kniha má další dvě pokračování, a tak doufám, že dojde k jejich vydání i v češtině. Pokud máte rádi knihu Most do země Terabithia, nebo její filmovou verzi, Dům ve kterém… se vám bude taky zamlouvat.
A na závěr doplním recenzi úryvkem z Kuřákova deníku, který je zařazen na konec knihy:
Dešťová píseň
V Lese Šedého domu dnes prší, voda máčí listy i vřes,
vylez z mechu a souseda vzbuď: vždyť pod deštěm tančí Les!
Skryté oči a žádná tvář,
zmoklá srst, to je vše, co znáš.
A nevěř mému dopisu, tomu,
co leží v černé dutině stromu.
Jenom dovnitř strč ruku, vytáhni a přečti
na papíře bílém černých zvířat bál;
řeknou ti vše, a ty nemlč a mluv, pošli pravdu dál.
Tu pravdu, co není, si vymysli sám a pak utíkej hravě,
ať stopy svých drápů zůstanou tam
na pichlavé zelené trávě.
Utíkej a zpívej, tancuj a křič, že jsi mrzák,
nechť se celý svět třese –
jsi dítě stromů a bystřin a všeho v našem Lese!
Refrén:
Tak hurá, hurá, v zubech křupe kůra!
Teď uši přes hrb přehodit
a zpívat, tančit celou noc –
jsme hrdý lesní lid!
Vydal: Fragment, 2016
Koupit knihu