Simon R. Green: Síly ze záhrobí (Hledači duchů 6)

Ukázky z knih / 6.9.2016 /

Seznamte se se zaměstnanci Carnackiho institutu – J. C. Chance: vedoucí týmu, statečný, šarmantní a až nesnesitelně arogantní; Melody Chambersová: technocvok udržující v chodu veškerou jejich nadpřirozenobijeckou výbavu a Štístko Jack Palmer: totálně trudnomyslný telepat. Jejich poslání: udělat něco s duchy. Uložit je k věčnému odpočinku, vyhnat je a kdyby to nešlo po dobrém, tak jim nakopat ty jejich hnusné ektoplazmatické zadky…
Green_Sily-zahrobi

 

Na dně oceánu spočívá hrozba pro celé lidstvo: interdimenzionální entita známá jako Nehynoucí tělo. Je to nepředstavitelně mocná monstrózní bytost, zcela mimo ligu Hledačů duchů, takže náš tým nemá na vybranou a musí se proti ní spojit s nepřátelskou organizací, Projektem Crowley.
Jenomže stvůra se už na hledače duchů zaměřila – a poslala proti nim zabijáka, který má za co se mstít…

 

Info o knize:
Vydá: Polaris, září 2016
Překlad: Josef Hořejší
Počet stran: 320
Vazba: brožovaná
Cena: 299 Kč

 

Ukázka z knihy:

Jedna
Minulost nekončí a někdy to ani není minulost

Nejsou to duchové, co činí některá místa zlými; to zlá místa vytvářejí duchy. A někdy i ledacos jiného.

Kolem hotelů se duchové hemží jako můry přitahované světlem. Všechny ty prázdné pokoje nejsou ani zdaleka tak prázdné, jak se lidé domnívají. Majitelé přirozeně nevytrubují do světa, že ne všichni hotelové hosté, kteří se zapsali do hotelové knihy, opustili hotel živí. Lidé umírají osamocení ve smutných, neosobních pokojích neustále, takže když vejdete do svého hotelového pokoje, otázka nezní: Umřel už v téhle posteli někdo? Ptejte se spíš: Kolik jich bylo? Častěji, než si myslíte, jsou v před úsvitem odnášeny po zadním schodišti mrtvoly na nosítkách tak, aby to ostatní hosté neviděli. Úmrtí přirozená i nepřirozená… infarkt, nehoda při sexu, sebevražda nebo vražda… Hotely už viděly tohle všechno. Duchové zůstávají v některých pokojích jako nevyvětratelný zápach nebo skvrna, která se nedá vyprat. A pak nezbývá, než zavolat profesionály.

Hledači duchů dorazili do hotelu Acropolis Majoris v časných ranních hodinách, na sklonku podzimu. Podmračená obloha měla zasmušilý, podebraný vzhled, nárazový vítr si mumlal pod vousy cosi ošklivého a vzduch byl nepříjemně mrazivý. Rozhodně to nebyl čas na to potulovat se venku, dokonce ani po malebném a jindy tak rozjásaném pobřeží Brightonu. Hotel Acropolis se nenacházel v blízkosti oblázkových pláží a slavného mola, ani čehokoliv jiného, co vyhledávají turisté. Krčil se hluboko v labyrintu tmavých zadních uliček daleko od centra dění. Nouzový hotel, ve kterém se lidé ubytují jenom když už ve větších a luxusnějších zařízeních nenajdou jediný volný pokoj.

Hledači duchů nespěchali. Stáli na opačné straně ulice a prohlíželi si špinavou fasádu a ošuntělý vchod do budovy. Hotel nebyl velký, ale více než dost starý na to, aby byl doslova prosáklý tragickými událostmi a truchlivými vzpomínkami. Něco se tu stalo, něco tu číhalo… jako trol pod mostem nebo nášlapná mina pod rohožkou. Duchové většinou dávají přednost tomu trpělivě čekat, až k nim živí přijdou sami. Mají koneckonců všechen čas na světě.

J.C. Chance tam stál hrdě ve svém bezvadném bílém obleku, hlavu vysoko vztyčenou, hruď vypnutou a ruce světácky vražené v kapsách. J.C. byl vysoký a štíhlý a možná až příliš pohledný, než aby to pro něj bylo dobré, s bledým, výrazným obličejem a rockerskou hřívu dlouhých černých vlasů. Na tváři mu pohrával úsměv muže, který hodně ví a nic z toho není zvlášť hezké. Byl vedoucím tohoto polního týmu a mohli jste se spolehnout, že se vždycky pohrne tam, kde by se andělé báli ukázat, celý žhavý dostat se do nějakého maléru. Neustále měl na očích velice tmavé sluneční brýle a měl k tomu dobrý důvod.

Melody Chambersová stála zamračeně vedle něj a netrpělivě podupávala. Melody vždycky budila dojem, že by nejraději byla někde úplně jinde, než kde právě je. Byla docela hezká takovým tím přísným způsobem, nosila kaštanové vlasy sčesané do drdolu a mračila se na svět přes tlustá skla brýlí ve velice střízlivých obroučkách. Postavu měla uličnicky hubenou, překypovala divokou, nervózní energií a svou špatnou náladu nosila otevřeně a hrdě jako odznak cti. Na lidi měla tendenci působit dojmem, že každým okamžikem začne všechny kolem decimovat, jen tak z principu. Oblékala se spíš pohodlně, než stylově – bundu a tričko, džíny a pracovní boty. O módě samozřejmě slyšela a odmítala s ní mít cokoliv společného. Její vědecké vybavení leželo naskládané na motorovém vozíku, který vrčel vedle ní jako nedočkavý pes.

Štístko Jack Palmer, telepat uchylující se k nezřízené konzumaci medikamentů jako k přece jen šetrnější formě sebepoškozování, stál kousek stranou. Byl spíš menší a podsaditý, předčasně plešatějící, a na sobě měl špinavé džíny, vytahané tričko a odřenou černou koženou bundu, která držela pohromadě jen díky záplatám a lepící pásce. Za normálních okolností by už zřejmě poznamenal něco jedovatého a krajně nevhodného k jejich současné situaci, ale tentokrát ne. Jen tam mlčky stál a hleděl na svět očima, které toho už viděly příliš mnoho a příliš dlouho.

„Nemůžu uvěřit, že nás šéfka poslala sem,“ řekl J.C. konečně. „My bychom přece měli dělat jenom ty nejdůležitější a nejvýznamnější případy.“

„Chceš říct nejnebezpečnější,“ opáčila Melody.

„To je totéž,“ řekl J.C. nenuceně. „Já jsem vždycky pro akci a vzrušení, smrt a slávu!“

„To já bych se spokojila s tou slávou,“ řekla Melody.

J.C. to přešel se snadností získanou dlouhou praxí. „No jen se na ten hotel podívejte! Příšerná díra. Vlastně by museli vrazit spoustu peněz do renovace a výzdoby, aby se to dalo označit za díru! Žádný duch, který si sám sebe váží, by se tu jaktěživ neukázal.“ Odmlčel se a pohlédl z patra na rozličné hypermoderní přístroje na Melodyině vozíku. „Nejspíš tady nebudeš potřebovat ani polovinu těch věcí.“

„Klid, děťátka moje,“ řekla Melody něžně svému vybavení. „Ten ošklivý pán vůbec neví, o čem mluví.“

J.C. si hlasitě odfrkl. „Soudě podle všeobecného vzhledu toho místa bys zdejší duchy klidně zahnala dětským balónkem na tyčce a nadávkami. Nuže, kupředu, týme! Vlastně ne, zadržte. Kde je Štístko?“

Oba se začali rychle rozhlížet; teprve teď si všimnuli, že s nimi telepat není.

„Zatraceně, zase se někam zatoulal,“ řekla Melody.

Uviděla ho kus dál na ulici, jak se bezcílně loudá ostrůvky světla pod lampami i šerem se stejným nezájmem. Melody se za ním rozběhla, popadla ho za ruku a odvedla ho zpátky před hotel Acropolis. Nezdálo se, že by mu záleželo na tom, kde je. J.C. si ho vážně prohlédl.

„Štístko, jsi tu s námi?“ zeptal se ho. „Připravený pustit se do práce a nakopat nějaký ten ektoplazmatický zadek?“

Štístko neodpověděl. Nic v jeho obličeji neprozrazovalo, že by vůbec slyšel otázku. J.C. se obrátil k Melody.

„Když jsem ho viděl minulý týden naposled, takhle špatně nevypadal. Kdy přestal komunikovat?“

„Už nějaký čas toho namluvil čím dál míň,“ odpověděla Melody neochotně. „Stahuje se do sebe, před tíží světa. Není snadné být telepatem jedenácté třídy.“

„Myslel jsem, že mu v tom pomáhají ty jeho pilulky,“ řekl J.C.

„Bere je už moc dlouho,“ odpověděla Melody. „Vyvinul si proti nim rezistenci. Dávky, které teď musí brát, by každého jiného zabily.“

„K čemu nám takhle bude?“

„Ví, kdo je a kdo jsem já,“ řekla Melody. „Pořád ještě dokáže fungovat a svou práci udělá, když to bude třeba.“

„Dobrý Bože…“ řekl J.C.

„Žádné problémy s ním nebudou!“ naléhala Melody. „Pořád tady je!“

„Nejspíš bych si neměl stěžovat,“ povzdechl si J.C. „Při styku s veřejností bude nejspíš lépe, že nemluví.“

Snažil se odlehčit situaci, ale do smíchu mu rozhodně nebylo.

„A kde je Kim?“ zeptala se Melody poněkud jedovatě.

„Někde poblíž,“ odpověděl J.C. „Ukáže se, až ji budeme potřebovat. Tak pojď, promluvíme si s ředitelem hotelu a rozjedeme to. Vypořádat se s tím, co je trápí, by nám nemělo trvat dlouho a pak si můžeme jít zahrát na molo v automatech. Já to molo miluji!“

„To ti věřím,“ odsekla Melody. „Je stejně laciné a ordinérní jako ty.“

J.C. odhodlaně vešel předními dveřmi. Melody odbrzdila vozík, který jí důležitě rachotil po boku, jak kráčela za J.C. a při tom pořád držela Štístka pevně za ruku. Hala Acropolis se ukázala být překvapivě velká a vzdušná a jen maličko ošuntělá. Poznat ředitele nedalo J.C. žádnou práci, protože přecházel sem a tam po místnosti s obličejem tak ustaraným, že mu v něm nezůstávalo místo na nic jiného. Byl to podsaditý muž středního věku s pečlivě upraveným účesem. Na sobě měl oblek, který pro něj kdysi býval až příliš dobrý, ale teď vykazoval zřetelné známky obnošení. Jediným dalším zaměstnancem byla recepční, zvadlá žena středního věku. Jen krátce pohlédla na Hledače duchů a okamžitě se začala věnovat jakýmsi veledůležitým papírům.

Ředitel vyrazil vpřed a oběma rukama popadl J.C. napřaženou pravici. Slabě se usmíval a upíral na J.C. zoufalý pohled. Vypadal, jako by na svých bedrech nesl všechnu tíži světa a už ho to vážně unavovalo. Chtěl si potřást rukou i s Melody, ale jakmile si všiml jejího výrazu, přehodnotil to. Melody neoplývala sociálními dovednostmi a většinou se s nimi neobtěžovala vůbec. Ředitel ještě nejistě pohlédl na Štístka a pak to vzdal a otočil se zpátky k J.C.

„To jste vy? Hledači duchů?“

„To jsme my!“ prohlásil J.C. „Pokud se to pohybuje a nemělo by, my jsme ti praví, koho je třeba zavolat.“

„Já jsem Stefan Garth, majitel a ředitel Acropolis. Velice vám děkuji, že jste přišli! Já už si nevím rady a snažím se vyrovnat s… Odpusťte, že se tak ptám, ale víc vás není? Čekal jsem podstatnější reakci…“

„Věřte mi,“ řekl J.C. „My jsme všechno, co potřebujete.“

Garth se zhluboka nadechl a vypustil ze sebe dlouhé a pečlivě odměřené vydechnutí. Něco z té váhy jako by mu z ramen spadlo. „Už dávno se pokouším sehnat nějakou pomoc,“ vysvětloval unaveně. „Nikdo mne neposlouchal, když jsem se pokoušel mluvit o zlu ve svém hotelu. Nikdo mi nevěřil, když jsem jim říkal, že jeden z mých pokojů zabíjí lidi. Příslušná místa to vědět nechtějí, přátelé a rodina pro mě měli pochopení, ale nijak mi nepomohli, a když jsem se pokusil informovat média, jen si ze mě dělali legraci. Naštěstí se o tom psalo jen v místním tisku, jinak by to mohlo uškodit obchodu. Ale nakonec jsem o tom vyprávěl někomu, kdo se s zná s kýmsi v Carnackiho institutu. Byl jsem tak šťastný, spadla ze mne taková tíha, když mne ujistili, že mi sem pošlou svoje nejlepší lidi, aby to vyřešili… Opravdu mi dokážete pomoct?“

„Samozřejmě!“ odpověděl J.C. bujaře. Jsme profíci z Doveru, něco jako A team, jenom bez těch bouchaček. Víme, co máme dělat, a kdybychom to nevěděli, nějak to zašvindlujeme.“

Ředitel se nezdál být příliš přesvědčený. Zamyšleně se podíval na Melody, která se na něj jen zamračila, a Štístka, který se dobrotivě usmíval, sledoval s vyloženou nedůvěrou. Nakonec se zase obrátil k J.C.

„Neměli byste sebou mít kněze? Na vymítání?“

„To je specializovanější procedura,“ vysvětlil mu J.C. „Pokud vám po stěnách neteče horká a chladná krev, z telefonu se neozývají hlasy v neznámých jazycích a v pokojích nelevitují postele… je nepravděpodobné, že v tom má prsty démon. My máme širší záběr. Vyženeme veškeré zlé.“

„Raději vým ukážu ten pokoj,“ povzdechl si Garth. „Dokud je ještě světlo.“

„Nechte mne hádat,“ řekl J.C. „Po setmění se tam už nikdo neodváží.“

„Dveře jsou pořád zamčené,“ odpověděl ředitel. „Aby se to, co tam je, nemohlo dostat ven.“

***

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít