J. R. Ward: Polibek krve

Ukázky z knih / 24.8.2016 /

Na Bratrstvo černé dýky navazuje spin-off série autorky mezinárodních bestsellerů…

Paradise, dcera králova prvního rádce, se chce osvobodit od života aristokratky plného nejrůznějších omezení. Její strategie? Nastoupit do programu ve výcvikovém centru Bratrstva černé dýky a naučit se bojovat za sebe, myslet za sebe, být sama sebou. Plán je to dobrý, ale pak se všechno pokazí.

Výuka je nečekaně náročná, ostatní účastníci kurzu působí spíš jako nepřátelé než jako spojenci a je víc než jasné, že velící bratr Butch O’Neal alias Dhestroyer má sám se sebou plné ruce práce.

A k dovršení všeho se Paradise zamiluje do spolužáka Craega, obyčejného a prostého občana, jakého by si pro ni její otec rozhodně nepřál – ale ona má oči jen pro něj. Celý program navíc ohrozí násilný zločin a to spolu se sílící erotickou přitažlivostí představuje pro Paradise zkoušku, jakou nikdy nepředvídala – a tak se musí ptát, zda je dost silná, aby obstála v boji i mimo něj.

 

Ward_Polibek-krveInfo o knize:
Vydá: Baronet, září 2016
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cena: 359 Kč

Ukázka z knihy:

Kapitola 1

Králův audienční dům, Caldwell, stát New York

Některé maturity se odehrávaly v soukromí. Některé z těchto významných milníků a přechodů do dalšího stadia života se obešly bez čapek a talárů, nehrál u nich žádný orchestr. Nebylo žádné pódium, po kterém by se promenovalo, ani diplom k zavěšení na stěnu. Ani žádní svědci.

Některé maturity se skládaly prostě a všedně, nic zvláštního – jako když člověk natáhne ruku k monitoru počítače a stiskne malé modré tlačítko v pravém dolním rohu obrazovky. Taková všední činnost, prováděná mnohokrát do týdne, do měsíce, do roka – nicméně v jednom určitém případě se jednalo o ohromný předěl mezi předtím a potom.

Paradise, pokrevní dcera abalona, prvního rádce Wratha, syna Wrathova, otce Wrathova, krále všech upírů, seděla opřená na své kancelářské židli a upřeně hleděla na zčernalou obrazovku před sebou. Úžasné. Noc, na kterou tolik čekala, už byla skoro na dosah.

Většinu posledních osmi týdnů se čas doslova vlekl, ale v těchto posledních dvou večerech začal uhánět jako vystřelený z katapultu. Zčistajasna po sedmitisícihodinovém čekání na východ měsíce měla pocit, že by zas chtěla všechno zpomalit.

Její první zaměstnání už patřilo minulosti.

Rozhlédla se po psacím stole, posunula úřední telefon o pár centimetrů – a pak zase zpátky. Narovnala stínidlo lampy od Tiffanyho, bylo z barevných sklíček s vyobrazením vážky. Ujistila se, že modré propisky jsou v jednom držáčku a červené v jiném. Přejela dlaní prachuprostou psací podložku a vršek monitoru.

Čekárna byla prázdná, hedvábné židle neobsazené, časopisy uspořádané na odkládacích stolcích, všechno pití, jež servíroval doggen těm, kdo sem přišli, bylo sklizené a odnesené.

Poslední civilista odešel asi před půl hodinou. Do úsvitu zbývaly přibližně dvě hodiny. celkem vzato to byl normální konec celonoční pilné práce, čas, kdy se ona a otec vydávali zpět na rodinné panství, aby se s chutí najedli, a přitom si povídali a plánovali a projevovali si vzájemnou úctu.

Paradise se předklonila a vykoukla klenutým průchodem salonu. Na druhém konci vstupní haly byly zavřené dvojité dveře do někdejší slavnostní jídelny sídla.

Jo, úplně normální noc, až na velice nenormální schůzku, která se tu odehrávala: hned poté, co odešel poslední objednaný, byl otec povolán do audienční komnaty a dveře se za ním pevně zavřely.

Byl tam s králem a dvěma členy Bratrstva černé dýky.

„Tohle mi nedělejte,“ řekla nahlas. „Tohle mi neberte.“

Paradise vstala a obešla místnost, přerovnala časopisy, znovu načechrala okrasné polštáře a zastavila se před olejomalbou jakéhosi francouzského krále.

Zamířila zpátky k obloukovému průchodu, zadívala se na zavřené dveře jídelny a naslouchala přitom bušení svého srdce.

Zvedla ruce a dloubala si do mozolů na dlaních. Nepřišla k nim při práci, kterou tady poslední dva měsíce vykonávala pro otce a Bratrstvo – organizovala harmonogram a sledovala problémy, rozhodnutí a doplňující zprávy. Ne, poprvé v životě začala chodit do posilovny. Zvedat činky. Běhat na pohyblivých pásech. Šlapat na stepperu. Shyby, kliky, sklapovačky. Veslovací trenažér.

Až dosud netušila, co to takový veslovací trenažér vůbec je.

A všechno to byla příprava na zítřejší noc.

Pokud ji o ni ta skupina mužů v králově audienční síni nepřipraví.

Zítra o půlnoci se má připojit k mužům a ženám – jen Stvořitelka ví kolika – na tajném místě, kde se pokusí dostat do výcvikového programu pro vojáky Bratrstva černé dýky.

Byl to dobrý plán – něco, za čím se rozhodla jít, šance získat nezávislost a nakopat pár zadků a dokázat si, že toho má v sobě víc než jen rodokmen. Problém? Čistokrevné dcery z řad glymery, navíc z jedné ze Zakladatelských rodin, nepodstupovaly výcvik, aby se staly vojačkami. Neoháněly se pistolemi či noži. Neučily se bojovat, ba ani bránit. Dokonce ani nevěděly, co je to bezduchý.

Ani se s vojáky nestýkaly.

Dcery jako ona se školily ve vyšívání, klasické hudbě a zpěvu, dobrých způsobech a řízení rozsáhlé domácnosti plné doggenů. Očekávalo se od nich, že se vyznají ve složitém společenském kalendáři a cyklech svátků, vyhoví požadavkům garderoby na každý z nich a budou znát rozdíl mezi klenotnickými firmami Van Cleef & Arpels, Boucheron a Cartier. Žily v ústraní, ochraňované a hýčkané jako každý poklad.

Jediná nebezpečná věc, kterou směly provozovat? Rodit. Množit se s hellrenem, kterého jim vybrala rodina, aby se zajistila svátost rodu.

Byl to zázrak, že jí to otec dovolil.

Rozhodně byl proti, když mu poprvé ukázala přihlášku – ale rozmyslel si to a nechal ji ucházet se o přijetí do programu: nájezdy před dvěma lety, kdy Vyhlazovací společnost pozabíjela tolik upírů, potvrdily, jak může být v Caldwellu ve státě New York nebezpečno. A řekla mu, že nechce chodit do boje a válčit. Jenom se chce naučit bránit sama sebe.

Jakmile to zdůvodnila vlastním bezpečím, začal otec zpívat jinak.

Skutečná pravda byla taková, že prostě chtěla něco, co by patřilo jen jí. Identitu, která by pocházela odjinud než z toho, co jí vnucoval původ.

A navíc jí Peyton tvrdil, že to nedokáže.

Protože je žena.

Do háje.

Paradise se znovu podívala po zavřených dveřích. „No tak…“

Přecházela po místnosti, až se nakonec zatoulala do vstupní haly, ale nechtěla se příliš přibližovat k místu, kde se scházeli muži – jako by se tím mohlo něco pokazit.

Bože, o čem tam mluví?

Král obvykle odcházel hned po poslední noční audienci. Pokud chtěl řešit s Bratrstvem něco soukromého nebo válečné záležitosti, odehrávalo se to v rezidenci První rodiny, na místě tak utajeném, že tam nezvali dokonce ani jejího otce.

Takže jo, určitě jde o ni.

Vrátila se do čekárny, přistoupila k psacímu stolu a počítala hodiny, které u něj proseděla. Vykonávala tu práci pouhé dva měsíce, ale líbila se jí – do jisté míry. V její nepřítomnosti, pokud zůstane ve výcvikovém programu Bratrstva, převezme její místo sestřenice. Posledních sedm nocí strávila tím, že dívku zacvičovala, ukazovala jí, co a jak, vysvětlovala procedury, které tu Paradise zavedla, a starala se, aby přechod proběhl hladce.

Sedla si znovu na židli, otevřela prostřední zásuvku a vyndala přihlášku – jako by jí to mohlo nějak zajistit, že se to všechno přece jen uskuteční.

S papírem v rukou uvažovala, kdo ještě zítra bude u orientačních pohovorů… a vzpomínala na muže, který se dostavil sem do audienčního domu a sháněl se po tištěné verzi přihlášky.

Vysoký, ramenatý, s hlubokým hlasem. Na hlavě baseballovou čepici s logem týmu Syracuse a na sobě džíny, ošoupané, jak se zdálo, skutečně při práci.

Komunita upírů byla malá a ona ho ještě nikdy neviděla – ale možná byl pouhý civilista? To byla další změna ve výcvikovém programu. Až do nynějška byli ke spolupráci s Bratrstvem vyzýváni pouze muži z aristokratických rodin.

Řekl jí své jméno, ale nechtěl jí potřást rukou.

Craeg. Nic víc nevěděla.

Nebyl však hrubý. Po pravdě řečeno, podpořil ji, aby se ucházela o přijetí.

Taky byl… poutavý způsobem, který ji šokoval – až do té míry, že celé týdny čekala, jestli přinese přihlášku zpátky. Nepřišel. Možná si ji oskenoval a odeslal elektronicky.

Nebo se možná rozhodl, že se o přijetí do programu přece jen nepokusí.

Bylo to bláznivé, být zklamaná, že už ho možná nikdy neuvidí.

Telefon zacvrlikal, trhla sebou a sáhla po sluchátku. Peyton. Už zase.

Uvidí ho zítra v noci u pohovorů – a to bude úplně stačit. Po té hádce, co spolu měli kvůli její účasti v programu, muselo jejich přátelství z její strany nutně ochladnout.

Ovšem na druhé straně, jestli si Bratrstvo tam vedle s otcem dupne? Spravedlivé rozhořčení, které vůči Peytonovi pociťovala, se změní v zrnko prachu. Ale no tak, vždyť se ženy smějí hlásit.

Problém byl v tom, že nebyla „normální“ žena.

Do háje, nevěděla, co udělá, jestli to otec všechno vezme zpátky. Přece by však Bratrstvo nečekalo až do poslední chvíle, aby jí odepřelo účast.

Ne snad?

***

Na druhém konci města se Marissa, shellan člena Bratrstva černé dýky Dhestroyera alias Butche O’Neala, napřímila v křesle za svým psacím stolem v Domě bezpečí. Jak křeslo zavrzalo, poklepala propiskou na plánovací kalendář a přehodila si telefonní sluchátko k druhému uchu.

Přerušila proud blábolů slovy: „No, rozhodně jsem vděčná za pozvání, ale nemůžu…“

Žena na druhém konci linky nelenila. Prostě mluvila dál, její aristokratická intonace zabírala celou šířku frekvenčního pásma – až to byl div, že celá telefonní síť nezkratovala. „… a jistě chápeš, proč potřebujeme tvou pomoc. Tohle je první slavnostní ples Dvanáctého měsíce, který se od nájezdů koná. Jako shellan jednoho z bratrů a členka Zakladatelské rodiny budeš ideální patronkou celé akce…“

Marissa se ozvala, aby se znovu pokusila odmítnout. „Nejsem si jistá, jestli je ti to známo, ale pracuju na plný úvazek jako ředitelka Domu bezpečí a…“

„… a tvůj bratr říkal, že by ses na to hodila.“

Marissa zmlkla.

První, co ji napadlo, bylo, že je vysoce nepravděpodobné, aby ji Havers, lékař rasy a její velmi, velmi, velmi znepřátelený nejbližší příbuzný doporučil k něčemu jinému než k předčasnému skonu. Druhá myšlenka už se spíš podobala výpočtu… Jak je to dlouho, co s ním naposled mluvila? Dva roky? Tři? Bylo to, když ji vyhodil z jejich domu, asi pět minut před rozedněním, když zjistil, že se zajímá o pouhého člověka.

Z nějž se ve skutečnosti vyklubal Wrathův příbuzný a ztělesnění legendy o Dhestroyerovi.

Co na mě říkáš teď, slyšela v duchu.

„Takže prostě musíš tu akci zaštítit,“ končila žena. Jako by byly napevno domluvené.

„Musíš mi odpustit.“ Marissa si odkašlala. „Ale můj bratr není v situaci, kdy by mohl přijímat mým jménem cokoli, protože se spolu už dost dlouho nestýkáme.“

Když v telefonu zavládlo dlouhé ticho, usoudila, že měla začít větrat špinavé prádlo své rodiny už před deseti minutami: příslušníci glymery měli dodržovat přísný kodex chování – a odhalit kolosální roztržku v rodině, i když o ní všichni dobře věděli, to se jednoduše nedělalo.

Daleko patřičnější bylo, když si o tom druzí šeptali za vašimi zády.

Naneštěstí se žena vzpamatovala a změnila taktiku. „Na každý pád je životně důležité, aby se všichni příslušníci naší vrstvy vrátili k oslavám…“

Ozvalo se zaklepání na dveře a Marissa k nim stočila pohled. „Ano?“

Z telefonu se ozvalo: „Skvělé! Můžeš přijet ke mně na panství…“

„Ne, ne. Je tu někdo, kdo mě potřebuje.“ Promluvila hlasitěji. „Dále!“

Jen co spatřila, jak se Mary tváří, zaklela. To nebudou dobré zprávy. Rhageova shellan byla profesionálka každým coulem, takže když se tvářila takhle? To bude opravdu problém…

To, co má na košili, je krev?

Marissa klesla hlasem a přestala mluvit zdvořile. „Má odpověď zní ne. Všechen svůj čas potřebuju na práci. Kromě toho, pokud jsi takhle nadšená, měla by ses té práce ujmout sama. Sbohem.“

Zavěsila sluchátko zpátky do vidlice a vstala. „co se děje?“

„Máme příjem, který potřebuje lékařskou pomoc. Okamžitě. Nemůžu nikde sehnat doktorku Jane ani Ehlenu. Nevím, co mám dělat.“

Marissa už se hnala zpoza stolu. „Kde je?“

„Dole.“

Obě se rozběhly po schodech, Marissa napřed. „Jak se k nám dostala?“

„Nevím. Jedna bezpečnostní kamera ji zachytila, jak se plazí venku po trávníku.“

„Cože?“

„Mobil mi spustil poplach a já tam vyběhla s Rhym. Odnesly jsme ji do salonu.“

Marissa zahnula za roh na úpatí schodů a pod nohama jí samou rychlostí podklouzl kobereček…

A pak se úplně zastavila.

Když uviděla, v jakém stavu je žena na pohovce, přiložila si ruku na ústa. „Ach, dobrý bože…,“ zašeptala.

Krev. Všude byla krev, kapala na podlahu, prosakovala bílými ručníky, přitisknutými k ranám, tvořila kaluž pod jednou ženinou nohou na koberci.

Dívka byla tak zbitá, že se nedala identifikovat; obličej měla tak napuchlý, že kdyby neměla dlouhé vlasy a roztrhanou sukni, ani byste nepoznali, jakého je pohlaví. Jedna paže byla očividně vykloubená, končetina ošklivě visela z ramene… a na nohou měla jen levý střevíc s vysokým podpatkem a roztrhané punčochy.

Dýchala špatně, moc špatně. V hrudi jí jen rachotilo, jako by se topila ve vlastní krvi.

Rhym, dozorčí na příjmu, dřepěla vedle pohovky a teď vzhlédla. S uslzenýma očima zašeptala: „Asi to nepřežije. Jak to, že je ještě naživu…?“

Marissa se musela vzchopit. Nic jiného jí nezbývalo. „Doktorka Jane i Ehlena jsou nedosažitelné?“ zeptala se ochraptěle.

„Zkoušela jsem volat do sídla,“ odpověděla Mary. „Na kliniku. Na jejich mobily. Všude dvakrát.“

Na zlomek vteřiny Marissu vyděsilo, co to může znamenat pro její život. Mají bratři zdravotní problém? Je Butch v pořádku?

Trvalo to jen okamžik. „Dej mi svůj telefon – a svolej všechny obyvatelky do Wellsiina křídla. chci, aby tam všechny byly pro případ, že bych musela pustit dovnitř muže.“

Mary jí hodila svůj telefon a kývla. „Jdu na to.“

Dům bezpečí byl hoden svého jména – bezpečný přístav, kde ženské oběti domácího násilí nalézaly přístřeší a nápravu i se svými dětmi. A poté co Marissa strávila nespočet zbytečných staletí v řadách glymery, přičemž byla všeho všudy jen neuznanou nevěstou krále, našla své poslání tady, ve službě těm, které byly přinejlepším slovně týrány, přinejhorším pak byly oběťmi děsivého zacházení.

Muži dovnitř nesměli.

Pro záchranu života té ženy tady však tohle pravidlo poruší.

Zvedni ten telefon, Manny, říkala si v duchu, když se ozvalo první zazvonění. Zvedni sakra ten telefon…

komentáře 2

  • Markéta 24.8.2016na14.29

    Těším se, autorku mám moc ráda.

  • Maruš 24.8.2016na17.40

    Moc se těším.Autorka je super děkuji moc

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít