Sarah J. Maasová: Dvůr trnů a růží

Ukázky z knih / 20.7.2016 /

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete.
Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem.

Maas_Dvur-trnu-ruzi

 

Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Info o knize:
Vydá: CooBoo, srpen 2016
Vazba: brožovaná
Počet stran: 440
Cena: 349 Kč

 

Ukázka z knihy:
1

Les se změnil v labyrint sněhu a ledu.

Hodinu jsem obhlížela mlází a ze svého posedu v ohbí větve jsem nic nezahlédla. Poryvy větru přinášely chomáče vloček, které zakrývaly mé stopy. Spolu s nimi však pohřbívaly i možnost vysledovat kořist.

Hlad mě zavedl od domova dál, než kam jsem si obvykle troufala, ale zima byla krutým obdobím. Zvířata se stáhla hlouběji do lesa, kam jsem se za nimi nemohla vydat, takže mi nezbývalo než střílet osamocené opozdilce a modlit se, aby nám vydrželi do jara. Nevydrželi.

Protřela jsem si oči ztuhlými prsty, abych se zbavila vloček, které se mi lepily na řasy. V okolí jsem nezahlédla žádné stromy s odřenou kůrou, které byly neklamným znakem putujících jelenů – ti se zatím nevydali na pochod. Zůstanou, dokud nedojde kůra, a pak zamíří na sever kolem vlčího území a možná až na území víl, kam se nikdo ze smrtelníků neodváží vypravit, pokud si cení svého života.

Při tom pomyšlení mi přejel mráz po zádech. Zaplašila jsem ho tím, že jsem se soustředila na okolní krajinu a úkol, který mě čekal. To bylo vše, co jsem mohla dělat, co jsem byla schopná dělat celé roky: Soustředit se na to, abych přežila nadcházející týden, den či hodinu. Teď, když přišel sníh, budu mít štěstí, když postřehnu vůbec něco, zvlášť z vyvýšeného místa na stromě. Viděla jsem sotva patnáct stop před sebe. Sejmula jsem tětivu z luku a zasténala jsem bolestí, když se mé ztuhlé údy bránily nenadálému pohybu, pak jsem se spustila ze stromu.

Zledovatělý sníh mi zakřupal pod obnošenými botami. Zatnula jsem zuby. Malá viditelnost, zbytečný hluk – byla jsem na nejlepší cestě připsat si na vrub další neúspěšný hon.

Zbývalo jen pár hodin světla. Jestli brzy neodejdu, cestu domů budu muset hledat po tmě a v hlavě mi stále zněla důrazná varování lovců z města: Krajem se ve velkém počtu potulovali obří vlci. Nemluvě o zvěstech o podivných lidech, které v okolí zahlédli. Vysokých, tajemných a nebezpečných.

Jen ať to nejsou víly, doprošovali se lovci našich dávno zapomenutých bohů a já se potají modlila spolu s nimi. Během osmi let, co jsme žili ve vsi dva dny cesty od hranic Prythianu, území nesmrtelných, se nám útoky vyhýbaly, ačkoli potulní obchodníci někdy přinášeli příběhy o vzdálených městech v pohraničí, z nichž zbyly jen třísky, kosti a popel. Podobná vyprávění, kdysi tolik vzácná, že nad nimi starší naší vesnice jen mávli rukou jako nad klevetami, se v uplynulých měsících stala šeptandou provázející každý trh.

Hodně jsem riskovala, když jsem se vypravila tak hluboko do lesa, ale včera jsme snědli poslední bochník chleba a předevčírem zbytek sušeného masa. I tak bych raději strávila další noc s prázdným žaludkem, než abych skončila jako večeře nějakého vlka. Nebo nestvůry z říše víl.

Ne, že by se mnou kdovíjak zasytili. Jsem vytáhlá a v této roční době by se mi dala snadno spočítat žebra. Jak jsem tak procházela mezi stromy, co nejobratněji a nejtišeji to šlo, přitiskla jsem si ruku na prázdný, kručící žaludek. Jasně jsem si dokázala představit, jak se budou moje dvě starší sestry tvářit, když se do chalupy opět vrátím s prázdnýma rukama.

Po chvíli, kdy jsem pozorně pátrala po okolí, jsem se přikrčila mezi ostružiníky obtěžkané sněhem. Skrz trní jsem měla jakž takž slušný výhled na palouk, kterým protékal úzký potok. Několik děr v ledu naznačovalo, že k němu chodí často pít zvěř. Snad se objeví nějaká kořist. Snad.

Dlouze jsem si povzdechla, zabodla jsem konec luku do země a položila jsem čelo na hrubě vyřezaný dřevěný oblouk. Bez jídla nepřežijeme týden a už začalo žebrat příliš mnoho rodin na to, abych mohla doufat v almužny od bohatších vesničanů. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, jak si představují milosrdenství.

Uvelebila jsem se v pohodlnější poloze, zklidnila dech a špicovala jsem uši, zda přes vítr v lese něco nezaslechnu. Sníh nepřestával padat, tančil a kroužil jako třpytivá vodní tříšť a jeho čistá běl zářila proti hnědi a šedi světa kolem. Navzdory zdravému rozumu, navzdory necitlivým rukám a nohám jsem utišila nepokojnou, krutou část své mysli a nechala jsem se okouzlit zasněženým lesem.

Kdysi jsem měla sklony obdivovat kontrast čerstvé trávy na pozadí tmavé zorané půdy nebo ametystové brože pohroužené do záhybů smaragdově zeleného hedvábí. Kdysi jsem snila, dýchala a přemýšlela v barvách, světle a roztodivných tvarech. Někdy jsem se dokonce nechala unášet sněním o době, kdy se mé sestry vdají a já zůstanu sama s otcem. Budeme mít dost jídla, abychom mohli klidně žít, dost peněz na to, abych si koupila barvy, a dost času k tomu, abych barvy a tvary z mých představ přenesla na papír, plátno nebo zdi našeho domu.

Ten sen se mi hned tak nesplní – možná nikdy. Proto si musím vychutnávat podobné letmé chvíle a nechat se unášet odlesky mdlého zimního světla na sněhu. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy zastavila, abych obdivovala něco krásného či zajímavého.

Hodiny potají strávené v polorozpadlé stodole s Isaacem Halem nepočítám – ty chvíle byly plné hladu, prázdnoty a občas i krutosti, ale o kráse se mluvit nedalo.

Vytí větru přešlo do tichého vzdechu. Sníh teď dopadal lenivě ve velkých tlustých chomáčích, které se hromadily na stromech v každé prohlubni a hrbolu. Sníh byl uhrančivý smrtícím, něžným půvabem. Neměla jsem nejmenší chuť vrátit se na blátivé, zmrzlé vesnické cesty do stísněného horka chalupy.

Na protější straně palouku zašustily keře. Instinktivně jsem natáhla luk, a když jsem nahlédla skrz trní, zatajil se mi dech.

Necelých třicet kroků ode mě stála laňka. Zima ji ještě nestihla připravit o mnoho tuku, ovšem ona se i tak zoufale snažila strhnout kůru ze stromu na palouku.

Takový kus by mohl mou rodinu zasytit na týden i déle.

Ústa se mi naplnila slinami. Zacílila jsem, tichá jako vítr šustící suchými listy.

Laňka si ničeho nevšímala. Vůbec netušila, že o pár yardů dál čeká smrt. Rvala kusy kůry a pomalu je přežvykovala.

Polovinu masa bych mohla usušit a zbytek bychom mohli hned sníst dušený nebo zapečený v koláči… Kůži bych mohla prodat nebo z ní třeba ušít oblečení pro jednoho z nás. Potřebovala jsem nové boty, jenže Elain potřebovala nový plášť a Nesta měla sklony chtít všechno, co patřilo někomu jinému.

Prsty se mi chvěly. Tolik jídla – naše spása. Nadechla jsem se pro uklidnění a ověřila si, že dobře mířím.

Vtom však z keře vedle mě zazářila dvojice zlatých očí.

Les ztichl, vítr umlkl, a dokonce i sníh přestal padat.

My smrtelníci jsme už nevěřili v žádné bohy, k nimž bychom se mohli modlit, ale kdybych znala jejich ztracená jména, teď bych je prosila o pomoc. Všechny. Vlk skrytý v houští se přiblížil s pohledem upřeným na nepozornou laň.

Byl obrovský – mohl být velký jako poník. V puse mi vyschlo. Šlo o jednoho z těch přerostlých vlků, před nimiž nás varovali.

Nikdy jsem neviděla tak velkého vlka, a přitom ho laň ani nezaslechla, ani nezahlédla. Pokud pocházel z Prythianu, a kdo ví, třeba přímo z vílího rodu, pak to, jestli mě sežere, bylo mou nejmenší starostí.

Pokud byl z vílího rodu, měla jsem dávno vzít do zaječích.

Jenomže… třeba bych prokázala službu světu, naší vesnici i sama sobě, kdybych využila toho, že mě nepostřehl, a zabila ho. Prohnat mu okem šíp by pro mě nepředstavovalo sebemenší potíž.

Navzdory své velikosti ovšem vypadal jako vlk a stejně tak se pohyboval. Je to zvíře, ujišťovala jsem se. Jenom zvíře.

Měla jsem lovecký nůž a tři šípy. První dva byly obyčejné – jednoduché a účinné a pro vlka takové velikosti by byly sotva něčím víc než včelím píchnutím. Zato třetí šíp, nejdelší a nejtěžší, jsem koupila od potulného prodavače jednoho léta, kdy jsme měli dost měďáků na nějaké to přepychové zboží. Šíp byl vyřezán z jasanu a zakončovala ho železná špička.

Z písní, které nám všem zpívali, když jsme byli ještě v kolébce, jsme věděli, že víly nenávidí železo, ale dřevo jasanu způsobuje, že jejich nesmrtelná magie, jež jim přinášela uzdravení, zeslábne dost na to, aby jim člověk mohl zasadit smrtelnou ránu. Takové aspoň kolovaly zvěsti. Jediným důkazem účinku jasanu bylo to, že byl nanejvýš vzácný. Viděla jsem kresby toho stromu, ale nikdy jsem ho nespatřila na vlastní oči – neboť je vznešené víly daly dávno všechny pokácet. Zůstalo jich jen pramálo a většinou šlo o neduživé zakrslíky ukrývané šlechtici v hájích za vysokými zdmi. Týdny po tom, co jsem šíp zakoupila, jsem si lámala hlavu nad tím, jestli jsem za ten předražený kus dřeva zbytečně nevyhodila peníze, a šíp ze dřeva jasanu zůstával po tři roky nepoužitý v mém toulci.

Nyní jsem ho spěšně vytáhla a dávala jsem si pozor, abych se přitom pohybovala co nejméně a nejúsporněji – hlavně aby se nestvůrný vlk neohlédl mým směrem. Šíp byl dost dlouhý a těžký na to, aby vlka zranil, a možná i zabil, pokud dobře trefím.

Hruď se mi svírala, až to bolelo, a v ten okamžik mi došlo, že můj život závisí na jediné otázce: Byl ten vlk sám?

Sevřela jsem luk a natáhla tětivu ještě víc. Byla jsem dobrý střelec, ale ještě nikdy jsem nestála proti vlkovi. Považovala bych to za štěstí – dokonce za požehnání. Jenže teď… Nevěděla jsem, kam ho střelit, ani jak rychle se vlci pohybují. Nemohla jsem si dovolit chybu. Ne když jsem měla jediný šíp z jasanu.

Pokud pod tou srstí skutečně tlouklo srdce víly, pak žádná škoda. Nic jiného nezasluhoval za to, co na nás jeho lid napáchal.

Nehodlala jsem riskovat, že se vlk později vplíží k nám do vsi, aby zabíjel, mrzačil a šířil děs. Zemře tady a teď a já budu ráda, když padne mou rukou.

Vlk se přikradl blíž a pod tlapou – větší než má ruka – mu praskla větvička. Laň ztuhla. Rozhlédla se na obě strany s ušima zvednutýma k šedivé obloze. Vlk se držel tak nízko, že ho neviděla ani necítila.

Se skloněnou hlavou a mohutným stříbrným tělem, které dokonale splývalo se sněhem a stíny, klesl na zadní, zatímco laňka dál upírala oči špatným směrem.

Pohlédla jsem z laně na vlka a zase zpět. Aspoň že byl sám – aspoň v tom jsem měla štěstí. Jestli ale laň vystraší, zůstane tu jen vyhladovělý přerostlý vlk – možná víla – pátrající po jiné kořisti. A jestli ji zabije a zničí přitom vzácnou kůži a maso…

Pokud jsem situaci posoudila chybně, nezaplatím životem jen já. Můj život však posledních osm let, co jsem lovila v lese, nebyl ničím víc než řadou nebezpečí a většinou jsem dospěla ke správnému rozhodnutí. Většinou.

Vlk vyskočil z křoví jako blesk v odstínu šedé, bílé a černé a žluté tesáky se mu leskly. Na otevřeném prostranství působil ještě gigantičtěji, jako zázračné spojení svalů, rychlosti a kruté síly. Laňka neměla naději.

Střelila jsem po něm, než ji stihl příliš potrhat.

Šíp se mu zabodl do boku a já bych přísahala, že se zachvěla samotná země. Vlk zaskučel bolestí, když pustil laňčino hrdlo a jeho krev vystříkla na sníh – zářivá jako rubíny.

Otočil se ke mně s vytřeštěnýma žlutýma očima a vyceněnými zuby. Ozvěna jeho tichého zavrčení mi zněla hluboko v prázdném žaludku, když jsem se narovnala, zatímco kolem mě vířil sníh. Namířila jsem další šíp.

Vlk se na mě ale jen díval s tlamou potřísněnou krví a se šípem trčícím obscénně z boku. Opět začal padat sníh. Vlk na mě pohlédl s takovým poznáním a překvapením, že jsem musela vystřelit i druhý šíp. Jen pro jistotu – pro případ, že by inteligence patrná v jeho očích byla nesmrtelné, záludné povahy.

Nepokusil se uhnout a šíp mu čistě projel okem.

Zhroutil se na zem.

Barvy a temnota přede mnou vířily a poletovaly a mísily se se sněhem.

Škubal nohama a jeho tiché zaúpění proťalo vítr. To nebylo možné – měl být mrtvý, ne jen umírat. Šíp mu projel okem skoro až po husí pera.

Nezáleželo na tom, zda šlo o vlka nebo vílu. Ne když měl bok probodnutý šípem z jasanu. Zemře každým okamžikem. Přesto se mi chvěly ruce, když jsem smetla sníh a došla k němu blíž, přičemž jsem si udržovala rozumný odstup. Z ran, jež jsem mu zasadila, crčela krev a barvila sníh do karmínova.

Hrabal tlapami o zem a dech se mu zpomaloval. Trpěl moc, nebo jeho zaskučení bylo pouhým pokusem odehnat smrt? Netušila jsem, jestli to chci vědět.

Sníh poletoval kolem nás. Nespouštěla jsem z vlka oči, dokud se jeho srst barvy uhlí, obsidiánu a slonoviny nepřestala zvedat a klesat. Vlk – navzdory velikosti to byl rozhodně vlk.

Tlak, jenž mi svíral hrudník, povolil, a když jsem si oddechla, před ústy se mi objevil obláček páry. Aspoň že se šíp z jasanu osvědčil jako smrtící střela, ať už zabil kohokoli nebo cokoli.

Když jsem spěšně obhlédla laň, zjistila jsem, že unesu jen jedno zvíře – a i to bude náročné. Byla by ale škoda tam vlka nechat.

I když to znamenalo ztratit cenné minuty – minuty, během nichž mohla pach čerstvé krve zachytit další šelma – stáhla jsem ho z kůže a očistila jsem šípy, jak nejlépe jsem uměla.

Alespoň jsem si tím zahřála ruce. Smrtelnou ránu na laňčině těle jsem omotala zkrvavenou stranou vlčí kůže a pak jsem si její mrtvé tělo přehodila přes ramena. Naše chalupa byla několik mil daleko a nestála jsem o to zanechávat za sebou krvavou stopu, která by přivedla všechna zvířata vyzbrojená tesáky a drápy rovnou ke mně.

Zamručela jsem pod vahou mrtvé laně, chytila jsem ji za nohy a naposledy jsem se ohlédla na zabitého vlka, z jehož těla se kouřilo. Jeho zbylé zlaté oko hledělo na oblohu zastřenou sněhem a na okamžik jsem zalitovala, že nad mrtvým zvířetem nedokážu vykřesat ani náznak výčitky.

Jenže les už byl takový a kraji vládla zima.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít