Seanan McGuire: Ragnarok za polovic

„Městem obchází děsivý netvor, který vraždí pohledem…“
… zatímco hlavní hrdina románu upírá svůj pohled do hlavně pistole!

Nakladatelství FANTOM Print vydává třetí díl svižné urban fantasy série InCryptid: Ragnarok za polovic.

Rodina Priceových se tradičně věnuje ochraně kryptidů a skrývá se před strašákem jménem Úmluva svatého Jiří. Zatímco Verity vedle kryptozoologie holduje také společenskému tanci, její bratr Alexander je zoologem každým coulem.

Momentálně pobývá u prarodičů – dědečka-revenanta a babičky, telepatické kukačky – v Ohiu. Oficiálně zde hostuje ve West Columbus Zoo v pavilonu plazů, neoficiálně ale dohlíží na tajný chov bazilišků. Pomáhá mu kolegyně Dee, která si nosí sbírku hadů přímo pod parukou a pečlivě tají informaci, kde pobývá zbytek její gorgoní komunity.

Alex rozhodně neplánoval pár věcí: že se zamiluje do půvabné Australanky jménem Shelby, která umí zkrotit i tygra a jednoho dne se zřejmě bude muset vrátit do Austrálie, a také že se v zoo objeví částečně zkamenělá mrtvola.

Městem obchází nebezpečí, které vraždí pohledem a působí svým obětem pomalá muka. Najednou nikdo nevěří nikomu. Největší překvapení však na Alexe teprve čeká. Připraví mu ho přítelkyně Shelby a Alex při pohledu do hlavně pistole zjišťuje, že nejslabším místem jejich vztahu nebude Shelbyina vzdálená domovina.

Američanka Seanan McGuire ve třetím díle série InCryptid opět mistrovským způsobem splétá drsné scény s černým humorem a žánr urban fantasy obohacuje o trochu nekonvenční úhel pohledu. Román Ragnarok za polovic, který vydalo – stejně jako předchozí dva svazky – nakladatelství FANTOM Print, je opět, co se zábavnosti týče, sázkou na jistotu!

 

Anotace:
Když Alex Price souhlasil, že se vypraví do Ohia, aby dohlížel na chovný program bazilišků a pomohl své sestřenici-telepatce při zotavování, nečekal, že kolem toho bude tolik mrtvých. V zoo, kde Alex pracuje, se však objevují mrtvoly a jeho přítelkyně – Shelby Tannerová, australská zooložka se zálibou ve velkých kočkovitých šelmách – začíná být nedůvěřivá.
A co hůř; všechna těla byla částečně proměněna v kámen…
Třetí kniha série InCryptid přivede čtenáře na nová místa a seznámí ho s novým členem rodiny, přičemž se Alex snaží ustát náročnou pozici mezi běžným životem, prací a touhou nenechat se proměnit v zahradní sochu. Na scéně se objevují staří i noví přátelé a nebezpečí číhá na každém rohu.

 

Info o knize:
Autor: Seanan McGuire
Originální název: Half-Off Ragnarok
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Petra Kubašková
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 256 stran
Cena: 259 Kč

 

O autorce:
Seanan McGuire se narodila v Kalifornii, je autorkou urban fantasy sérií October Daye a InCryptid a několika samostatných knih. Zároveň píše pod pseudonymem Mira Grant, skládá vlastní hudbu a kreslí. Ve volném čase se věnuje procházkám, sledování filmů a psaní blogu. Žije na farmě v severní Kalifornii, kterou sdílí se svými kočkami Alicí a Thomasem, děsivou sbírkou panenek a hororových filmů. V roce 2010 získala cenu Johna W. Campbella za nejlepšího nového autora a její novela Feed (publikovaná pod pseudonymem Mira Grant) byla zařazena do žebříčku nejlepších knih roku 2010 podle Publishers Weekly.

 

Série INCRYPTID
Série InCryptid je plná bytostí, které by člověk v temné uličce potkal jen nerad, a vedle řízného a mnohdy černého humoru servíruje i okamžiky, při kterých leckomu pořádně zatrne. Skrze jednu potrhlou a tvrdě pronásledovanou rodinu tak čtenář může potkat jak mluvící inteligentní myšky, tak smrtící predátory, z nichž jen někteří vraždí pouze kvůli potravě.

 

Ukázka z knihy:

PROLOG

„Neříkám, že tohle je hrozné, nemilosrdné monstrum, které tě zhltne celého naráz. Vím určitě, že si tě nejdřív předžvýká.“
– Thomas Price

Malá osada přeživších asi hodinu cesty autem na východ od Portlandu, stát Oregon
Před patnácti lety

Alex klečel před svým novým teráriem, koukal skrz sklo a vyčkával, až se jeho nejnovější mazlíček ukáže.

Problém spočíval v duté kládě, kterou umístil doprostřed nádrže. Když sestavoval terárium, připadalo mu tohle jako skvělý nápad a vypadalo špičkově, jak kláda, obklopená pravými kapradinami, ležela uhnízděná v měkoučkém mechu, kterým vyložil dno. Bylo to absolutně přirozené prostředí, nebo se mu to alespoň co nejvíce blížilo vzhledem k tomu, jak omezené měl prostředky. Padesátigalonovou nádrž by si nikdy pořídit nemohl, ale naštěstí na ni narazil na burze.

Ani tak by na takovou nádrž nikdy neměl, jenže tahle byla v rohu trochu naprasklá. Kdyby v ní chtěl chovat rybičky, byl by to problém, ale o tom nikdy neuvažoval. Kdo by stál o obyčejné, nudné ryby? Umějí jenom plavat dokola a mávat na vás ploutvemi. Zato s plazy a obojživelníky, s těmi byla větší legrace. Prasklina ve skle je jim fuk, hlavně když je nádrž dost velká.

Což ho přivedlo zpět k dutému kusu klády, která úplně schovala jeho nového koatla. Malý okřídlený hádek se do umělé skrýše vplazil hned, jak byl vpuštěn do terária, a od té doby nevylezl.

Když opravdu hodně mžoural, mohl téměř rozeznat okraj jednoho křídla. Koatlus ho měl napůl rozevřené, aby mu do klády nevnikalo světlo.

Alex rezignovaně dosedl na paty a zamračil se do koberce. „Hloupej had,“ zamumlal.

„Copak? Něco se pokazilo?“ zeptal se hlas za ním.

„Mami!“ Alex vstal a s planoucími tvářemi se otočil k matce. „Nechtěl jsem nechat ty dveře otevřené!“

„To je mi jasné,“ řekla Evelyn Priceová a sledovala chaos v pokoji svého desetiletého synka. V hlavě to měl překvapivě srovnané a byl to studijní typ. Někteří lidé by právě proto nejspíš čekali, že uklízet po něm bude hračka. Nejspíš neměli nikdy tu čest s chytrým chlapcem, který měl rád přírodu natolik, že si ji tahal s sebou domů. „Copak se stalo?“

„Dal jsem toho nového koatla do terárka, ale on nechce vylézt.“ Alex se znovu posadil na podlahu a nevraživě koukal skrz sklo. „Hned se schoval, takže jsem ho skoro ani neviděl.“

„Ale? A to je všechno?“ Evelyn šla k synkovi a přiklekla k němu. „Co vlastně o koatlech víš?“

„Že jsou to okřídlení hadi původem z Jižní a Severní Ameriky a že byli pojmenováni na počest aztéckého boha Quetzalcoatla,“ odříkal Alex bez jediného zaváhání. „Většina druhů není jedovatých a vyskytuje se především v zalesněných oblastech.“

„Aha. A jsou chladnokrevní, že?“

Alex přikývl.

„Zapnul jsi vyhřívací lampu?“

Alex na chvíli rozšířil oči, pak zmizel pod stolem, na němž stálo terárium, a začal šátrat po šňůře. Jakmile ji našel, zapojil zástrčku do elektriky.

Pak vylezl zpod stolu, vstal a natáhl se po vypínači na boku vyhřívací lampy.

Polovinu terária zalilo červené světlo.

Evelyn zůstala klečet a ukazovala synovi, aby si sedl k ní. Uvelebil se vedle a ona ho vzala kolem pasu. Spolu se potom dívali, jak se jasně zelený hádek s olivovými opeřenými pahýlky křídel na zádech váhavě plazí ven zpod klády a vyplazuje jazýček, aby zachytil pachy ve vzduchu. Vysoukal se na kámen přímo pod lampou, kde se svinul do volného půlkroužku. Pak, skoro jakoby dodatečně, rozevřel křídla a odhalil zářivá zlatomodrá létací brka, která byla předtím při pohybu skrytá.

„Ten je krásný,“ vydechl Alex.

„Ano,“ souhlasila Evelyn. „Je.“

***

1. KAPITOLA

„Najdeš-li něco, co doopravdy miluješ, drž se toho. Nic na světě tě neučiní šťastnějším. Sice ani zkroušenějším, ale jedno bez druhého zkrátka nejde.“
– Alexander Healy

Nejmenovaná bažinatá oblast poblíž Columbusu, stát Ohio
Současnost

Šel jsem a husté černé bahno se mi lepilo na boty a neustále hrozilo, že mě pošle obličejem vstříc pochybné zemi. Kdybych sebou řízl, měl bych na výběr mezi „přistáním v kalné vodě, skrývající bůh ví co“ a „přistáním v bahně, skrývajícím bůhví co, s bonusem v podobě bláta, které jde špatně vymýt z vlasů“. Když budu mít opravdu kliku, dostanu možná na výběr ještě třetí možnost a dopadnu do tekutého písku. Aspoň bych měl další nechutnou zkušenost s mokřadem ke všem těm nechutnostem, které jsem už toho dne zažil.

Kolem hlavy mi bzučeli komáři, jen zčásti odpuzovaní rozmarýnovým olejem, který jsem měl na kůži i na oblečení. Byl jsem cítit jako jedno z máminých jídel. Koupený repelent by byl asi účinnější – a určitě bych z něj neměl takový apetit –, ale nejspíš by vyplašil mou skutečnou kořist. Už zase jsem obětoval pohodlí vědě. Věda je mou vášní, ale občas…

Občas člověku leze na nervy.

Setrval jsem u té příjemně iritující myšlenky, dokud jsem levou nohou nezakopl o kořen stromu a nesletěl popředu do bahna. Povedlo se mi dopadnout na jedno koleno, ale oběma rukama jsem se zabořil do hluboké louže a špinavou vodou si postříkal košili. Batoh se mi na zádech sesunul a sběrné nádobky uvnitř zarachotily. Polkl jsem několik sprostých slov, jedno horší než druhé.

Někdy závidím svým sestrám. Verity se specializuje na městské kryptidy, kteří obvykle nosívají boty a mají doma tekoucí vodu. Antimony se zatím nespecializuje na nic, pokud tedy jako povolání nepočítáte výrobu maskovaných jam, výbušnin a drnkání na moje nervy. Ani jedna z nich se nemusí pravidelně brodit močálem.

Hlasité zapleskání, následované žuchnutím, ohlašovalo přílet stvoření o velikosti pasteveckého psiska, které teď zakrákalo a nějak dokázalo, že to znělo jako smích.

„Díky, Havrane. Ty mi vždycky rozsvítíš den.“ Otočil jsem se. Havran, můj griffin kněžský, seděl na jednom z mála okolních kousků pevné půdy a vypadal, že je sám se sebou spokojený. Dlouhý, extravagantně nadýchaný ocas měl omotaný kolem nohou, aby si ho neumazal od bláta. Když mě uviděl, znovu zakrákal, a teď už to znělo opravdu hodně potěšeně. „Ano, ano, i já tě zdravím. Našel jsi ptakožáby?“

Havran nadzvedl ocas a v drápech přední nohy držel opeřenou žábu. Jeden dráp měl vmáčknutý do lebky maličkého obojživelníka. Asi té chuděře propíchl mozek, čímž ji okamžitě usmrtil.

Zvedl jsem se. „Dej pánovi,“ rozkázal jsem a napřáhl zablácenou ruku.

Havran nevrle zabublal.

„Je mi jedno, že jsi ji chytil ty. Vím dobře, že jsi určitě aspoň dvě snědl, než jsi mi tuhle přinesl. A teď dej pánovi.“

Havran se pořád tvářil nedůtklivě, ale střepal ptakožábu z drápu. Pleskla do bláta. Havran se vznesl a postříkal mi při tom obličej bahnem. Přísahám, že se smál, když odlétal dál do mokřadu.

„Jako malej,“ zamumlal jsem.

Havran se sice jen choval podle své přirozenosti, ale stejně to bylo k vzteku. Griffn kněžský, poddruh griffina malého, v podstatě připomíná křížence havrana s mainskou mývalí kočkou a jeho přirozené chování tudíž zahrnuje hrátky ve vodě, při kterých nelítostně loví a zabíjí cokoli menšího, než je on sám, a celkově se při tom chová jako nevycválaný klacek. Někteří lidé říkají, že griffni kněžští, jako je Havran, v sobě spojují to nejlepší z bytostí, jimž se podobají. A pak jsou lidé, kteří s griffiny kněžskými doopravdy žijí. (Havrana pojmenovala moje nejmladší sestra Antimony. Já mu původně říkal „Poe“, podle „Edgara Allana“. Antimony se na něj jednou podívala a začala na mě dorážet, jak jsem mohl být tak málo nápaditý a pojmenovat griffina s černým peřím „Havran“. Tak mě tím naštvala, že jsem začal to jméno bránit a vůbec si neuvědomil, že takhle jsem ho já nepojmenoval. A už mu to zůstalo. Při pohledu zpět si jsem jistý, že to měla celou dobu v plánu. Moje malá sestřička je tak záludná, že průměrné strašidlo je proti ní slabý odvar.) Ptakožába nebyla mrtvá dlouho; oči měla ještě docela jasné a dosud neztuhla. Opatrně jsem ji nabral do ruky a zkoumal její opeření. Byla to běžná ptakožába močálová, jedna ze tří variant, které se normálně vyskytují v bažinách a mokřadech v Ohiu. Shodil jsem ze zad batoh a vyndal z něj sběrnou nádobku. Jakmile vezmu ptakožábu do laboratoře, můžu provést testy na její kůži a peří, zda vykazuje známky plísňové infekce.

Vzrušující? Ani ne. Nesmírně důležité? Rozhodně ano. Věda je zkrátka krutá vládkyně.

V neprozkoumané části bažiny přede mnou něco zavřeštělo. Byl to vysoký pronikavý zvuk, jako když žiletky přejedou po oceli. Trhl jsem hlavou, zatímco ruce automaticky utěsnily víčko sběrné nádobky a nacpaly ji do batohu. Vřískot se neopakoval. Vstal jsem a hledal ve stromech nějaký pohyb. Po několika vteřinách, během nichž proti mně nic nevyrazilo a nepokusilo se mě sežrat, jsem si utáhl popruhy batohu a vykročil k divokým stromům.

Asi na půli cesty někdo vykřikl. Zaklel jsem si pod vousy a rozběhl se.

Tohle mě naučí přestat remcat, že mám nouzi o nějaké to vzrušení.

Jmenuji se Alexander Price – pro přátele, příbuzné a lidi, kteří mě chtějí odlišit od mého pradědy, jsem jen Alex. Alexander Healy byl jedním z předních kryptozoologů své doby. (To není tak úchvatné, jak to zní. V jeho době příliš mnoho kryptozoologů nebylo. I tak to však byl machr.) Dobrovolně jsem si zvolil profesi, kde se úprk směrem tam, odkud se ozývá křik, považuje za dobrý nápad. Je docela dobře možné, že je se mnou něco v nepořádku. Jenže také je možné, že je něco v nepořádku s celou mou rodinou. Jsme takhle vychovávaní.

Za mnou vyletěl Havran, proplachtil kolem mě a zmizel ve stromech. Jeho černé peří a mourovatá hnědočerná srst mu v tomto typu prostředí zaručovaly dokonalé maskování. To bylo dobré; snižovala se tím šance, že ho tady v lese něco sežere.

Já coby syn lidských rodičů takovou přirozenou ochranu nemám, takže si musím vystačit s umělou. Vytáhl jsem z opasku uspávací pušku a trochu zpomalil. V duchu jsem si totiž procházel seznam věcí, které by se mohly po ohijských močálech potulovat a vřeštět, a tak jsem dal přednost obezřetnosti před jistou smrtí.

Obešel jsem skupinku stromů a uviděl, jak se osmnáct stop dlouhá příšera sklání nad mou asistentkou, která se od ní škrábala pozpátku tak rychle, jak to na blátě šlo. Příšera měla plochou hlavu ve tvaru rýče. Vypadala jako přerostlý obrněný scink s příliš dlouhými končetinami, jež rašily z těla, které bylo z nějakého důvodu neskutečně protažené. Ze zad jí trčely hrozivé ostny, jejichž ostré okraje se leskly ve světle, pronikajícím skrz větve stromů.

„A do prdele,“ ulevil jsem si. „Neokřídlený drak.“ Draci bez křídel jsou dravci, a co chytí, to sežerou. Pro mou asistentku to nevěstilo nic dobrého.

A jestli tohle nezvládneme, tak ani pro mě.

Vložil jsem dva prsty do úst – v té chvíli jsem toho hned zalitoval, protože jsem se celý otřásl odpornou pachutí bahna – a hvízdl jsem. Neokřídlený drak prudce otočil hlavu, otevřel tlamu a znovu zavřeštěl. Dee využila chvíle jeho nepozornosti a dál se plazila pozpátku, až se dostala z jeho dosahu.

Ona sice není herpetoložka a není povolána k tomu, aby manipulovala s jedovatými hady v columbuské zoo, ale jestli se v něčem vyzná, tak v zónách působnosti plazů.

„To ti to trvalo!“ vykřikla. Nevypadala překvapeně, že mě vidí. Na druhou stranu mě ale dost dobře znala, takže věděla, že řev mě přitahuje stejně, jako Havrana přitahuje zvuk otvírané konzervy.

Vytáhl jsem prsty z úst a zavolal: „Havrane! Vem si ho!“ a pak jsem jí odpověděl: „Měl jsem práci!“ Potřeboval jsem něco většího než uspávací pušku. Tohle byl dospělý neokřídlený drak a skolí ho jedině taková dávka diazepamu, jaká by zabila slona. Možná ani to ne.

Havran vyletěl ze stromů jako opeřený šíp a mířil na drakovu hlavu. Drápy mu škrábl o šupiny na tváři. Drak stočil pozornost ke griffinovi, znovu zavřeštěl a cvakl na něj čelistmi. Havran snadno unikl a zahájil svou typickou sérii otoček, fingovaných pohybů a útoků ze zákrytu tak, jak to umí. Na běžné ještěry obvykle dotírají vrány a havrani. Griffin kněžský, dotírající na neokřídleného draka, byl jen trochu divnější.

„Nevěděl jsem, že neokřídlení draci se vyskytují i v téhle části Ohia,“ řekl jsem a brodil jsem se bahnem k Dee. „Nejsem si jistý, jestli mám u sebe něco, čím bych ho mohl zpacifikovat.“

„Víš, jak ti vždycky říkám, že by ses měl víc starat o naši záchranu, než o záchranu místní divoké přírody?“ řekla naléhavě Dee a mračila se na mě skrz čočky svých speciálně polarizovaných brýlí. Sklo bylo téměř čiré; pouze lehounký žlutý nádech prozrazoval, že by na něm mohlo být něco zvláštního.

„Ano…“

„Teď je ta chvíle!“

Havran zakrákal, protože drak zachytil jedno z jeho ocasních per. Vyprostil se a dál na něj dorážel, ale Dee měla pravdu; tohle nebude fungovat donekonečna. Shodil jsem batoh, položil ho do bláta, přikrčil se a začal se v něm přehrabovat.

„Dobře, uděláme to následovně,“ řekl jsem. „Dee, až ti řeknu, sundáš si ochranné brýle.“

„Alexi –“

„Důvěřuj mi, stoupni si přede mě a udělej, co ti říkám.“

Vrhla po mně strohý pohled. „Ty se chceš nechat zabít.“

„Jestli mě poslechneš, tak ne.“ Postavil jsem se s lahvičkou ketaminu v ruce. „Stoupni si přede mě.“

Dee vzdychla, zaujala pozici a skrčila se přede mnou, jako bychom se s tím obrovským plazem chystali hrát americký fotbal. Svým způsobem to tak ale bylo.

Havran stále ještě dorážel na draka, ale už zpomaloval; griffini kněžští se v mnohém podobají spíš kočkám než havranům, včetně vytrvalosti. Dělal, co mohl. Bylo jasné, že už moc dlouho nevydrží.

Ještě že nemusel. Pískl jsem a křikl: „Havrane! Ke mně!“

Havran moc povelů neznal a na jeho poslušnost nebyl spoleh (snad kromě povelu „večeře“), ale tenhle příkaz znal a s radostí poslechl. Hbitě se otočil, letěl zpátky ke mně a ztěžka mi přistál na rameni. Volnou rukou jsem mu zakryl oči, proti čemuž jen mírně protestoval. Na nic šetrnějšího nebyl čas.

Neokřídlený drak se už zase chystal k útoku, otevřel tlamu a zuřivě zavřískl.

„Teď, Dee!“

Moje asistentka s ledovým klidem sundala jednou rukou paruku a druhou brýle. Hadi, vyrůstající z její hlavy místo vlasů, zasyčeli a jejich oči se upřely do těch drakových. Ten se zastavil v půlce útoku a vypadal jako omráčený. Pak se bez nějakých ceremonií svalil na bok, až to žuchlo.

„Brýle, prosím, Dee,“ řekl jsem. Hadi na zadní části její hlavy se na mne dívali a svými jazyky ochutnávali vzduch. Vlídně jsem se na ně usmál. Hadi na hlavách gorgon Pliniových jsou jedovatí a je dobré mít je na své straně.

Jestli hady můj úsměv potěšil, nedali to na sobě znát. „Víš, kdybys tady nebyl, mohla bych ho omráčit i sama,“ řekla Dee a opět si nasadila brýle. Nevraživě se ke mně otočila s parukou stále v ruce. „To ty jsi mě prosil, abych neparalyzovala na potkání všechno, na co v močále narazíme.“

Docela jsem se uvolnil, když měla Dee oči zase bezpečně zakryté. Gorgony Pliniovy umějí oběť paralyzovat pouze těma očima, které vypadají jako lidské. Hadi na jejich hlavách dokážou nechat zkamenět leda tak myš, ačkoli se zdá, že i lidské oči gorgon fungují lépe, když jsou hadi odkrytí. To je další zvláštnost v nepochopitelné biologii gorgon.

„Ne, žádal jsem tě jen, abys neparalyzovala nic, o co jsem tě vysloveně nepožádal. To je rozdíl.“ Sundal jsem ruku z Havranovy hlavy. Hned mi odletěl z ramene a vydal se na nejbližší strom. Usadil se na nízké větvi, začal si opečovávat brka a celou dobu při tom naštvaně bublal. Ignoroval jsem ho, šel k omráčenému neokřídlenému drakovi a klekl si vedle něj. „Plazi jsou ohrožení. Raději bych dnes nezabíjel nic, co nemusíme.“

„Proč jsi teda souhlasil, abych omráčila toho – jak že jsi to nazval?“

„Je to neokřídlený drak a chtěl jsem, abys ho paralyzovala, protože tohohle draka jen tak něco nezabije. Vážně. Jediný známý a spolehlivý způsob, jak je zabít, je useknout jim hlavu. Přesto máme důvěryhodné zmínky o tom, jak hlavy neokřídlených draků přežívaly bez těl až týden, než uhynuly, pravděpodobně žízní.“ Otevřel jsem drakovu tlamu. Naplnil jsem injekci ketaminem a vpíchl sedativum na kraj tlamy. „Kdyby gorgona Pliniova uměla zabít neokřídleného draka, tak bych o tom věděl.“

„Hmm.“ Dee šla ke mně a mžourala na draka. „Je ho pořádný kus.“

„Je to samec. Samice by měla přes dvacet stop a měla by trochu vyvinutější zadní končetiny. Používá je k vyhrabávání nory, kde bude se svým partnerem přes zimu hibernovat. Dojdi pro můj batoh, buď tak hodná. Chci si tohohle chlapíka trochu přeměřit, než se probudí.“

Dee zvedla jedno pečlivě nakreslené obočí. „Chceš tím říct, že odsud nezmizíme teď hned?“

„Samozřejmě že ne,“ usmál jsem se na ni od ucha k uchu. „Tohle je na vědě to nejzábavnější.“

Díky paralyzujícímu pohledu Dee a mému ketaminu zůstal neokřídlený drak uspaný dost dlouho na to, abych stihl změřit jeho délku, odhadnout váhu, odebrat pár šupin a vzorek krve. Na zadní nohu jsem mu připevnil rádiový čip. Jestli začne žrát lidi, budeme ho schopni najít a zastavit. Když zůstane v bažinách a bude se chovat tak, jak příroda zamýšlela, nebudeme nijak zasahovat. Sdílet s neokřídlenými draky jednu bažinu je sice nepříjemné, ale jejich přítomnost odhání jiné, ještě horší věci. Je to fér obchod.

Dee zřejmě usoudila, že v přítomnosti obrovského, hadu podobného kryptida nejsou její vlasy tak bizarní, protože si nenasadila paruku, když zapisovala drakovy míry. Havran zůstával mezi stromy a se svěšenými křídly nás nedůvěřivě sledoval. Zjevně očekával, že se neokřídlený drak každou chvíli probere, a já mu to nemohl vyčítat. Vždyť i já napůl čekal, že drak přijde každou chvíli k sobě, a já byl ten, kdo mu dal sedativum.

„Takže když tahle zvířata nepocházejí z Ohia, odkud se tu ti chlapíci vzali?“ zeptala se Dee.

„O to právě jde. Možná že pocházejí z Ohia. Nejsem si jistý, jestli tohle je stejný druh draka, jaký už známe. První zaznamenané druhy pocházely z Evropy – většinou ze Švédska a Spojeného království –, ale všechny jsme je našli.“ Zavíčkoval jsem pero a schoval ho spolu s notebookem zpátky do batohu. „Možná jsme právě vytvořili kus kryptozoologické historie.“

„To chce klid,“ poznamenala Dee suše. Její vlasy souhlasně zasyčely.

„Neokřídlení draci jsou známkou zdravého ekosystému,“ řekl jsem a vstal.

„A teď odsud padáme, než nás zdravý ekosystém sežere. Myslím, že pro dnešek mám vzorků dostatek.“

Dee protočila oči. „Jasnačka, šéfe.“

Bok po boku a s letícím Havranem v zádech jsme dočvachtali bažinou až ke vzdálené silnici a nechali draka, ať se pěkně prospí ze zbytku ketaminu.

Prostě takový normální den v práci.