Patricia Briggs: Ohnivý dotyk

Ukázky z knih / 14.6.2016 /

„OHNĚM DOTČENÝ CHLAPEC STARÝ NĚKOLIK SET LET?“
Prostě další případ pro kojotí kožoměnkyni Mercy Thompsonovou!

Nakladatelství FANTOM Print vydává desátou knihu z cyklu Mercedes Thompsonová: Ohnivý dotyk.

Briggs_ohnivy-dotyk

 

Dílna Mercedes Thompsonové, hlavní hrdinky skvělé urban fantasy série Patricie Briggsové, je po ničivém zásahu boha sopek stále mimo provoz, avšak to neznamená, že se kojotí automechanička a s ní i natěšení čtenáři budou nudit.

Fae rozehrávají nebezpečnou partii. Své rezervace maskují prvotřídní matoucí magií, ovšem když se rozhodnou z nich něco vypustit, stojí to za to. Po útoku děsivé obludy na visutém mostě se opět ukáže, že Mercy jedná rychle, ne vždy svá rozhodnutí konzultuje s Adamem a zbytkem smečky a často při tom přemýšlí spíš srdcem. A takovou ji máme rádi!

Ne všichni její soukmenovci to ale cítí stejně. Někteří jí ještě neodpustili, že přijala do smečky děsivého tibicenu, a nyní bude v jejich domě pobývat i další nevšední návštěvník – chlapec s ohnivým dotykem. Ohněm dotčený chlapec se tváří jako dítě, ačkoli strávil na světě několik set let. A jeho dotyk? Zatraceně pálí. Ale především: fae o něj stojí víc, než se Mercy a jejím blízkým líbí.

Těšte se na staré známé postavy, nevyzpytatelné bytosti, záhadnou a nevypočitatelnou Pod Kopcem a především na Mercy. Zkrátka a dobře, Patricia Briggs je zpět se svou nejslavnější sérií a opět sází na osvědčené ingredience, které jí získaly zástupy fanoušků po celém světě: dramatický příběh, sestavu svébytných postav s atraktivním propletencem vzájemných vztahů, humor a řadu neotřelých nápadů. Kdo chce poznat současnou špičku urban fantasy, měl by se nechat spálit Ohnivým dotykem!

 

Anotace:
Mercy Thompsonová je oslavována jako „hrdinka, která nepřestává růst a přesto zůstává věrná sama sobě“. A nyní je zpátky a brzy zjistí, že když se fae rozhodnou ublížit lidem, nejvíce trpí děti…
Napětí mezi fae a lidmi vrcholí. A když jsou kojotí kožoměnkyně Mercy a její druh, alfa vlkodlak Adam, povoláni zastavit zuřícího trolla, padne jim do rukou něco, čím by bylo možné donutit fae stáhnout se a zastavit otevřenou válku: lidské dítě, které fae kdysi dávno ukradli.
Mercy, Adam a jejich smečka se však rozhodnou vzepřít se nejmocnějšímu vlkodlakovi v zemi, lidem i fae a ochránit chlapce za každou cenu. Kdo ale ochrání je samotné před chlapcem s ohnivým dotykem?

 

Info o knize:
Autor: Patricia Briggs
Originální název: Fire Touched
Nakladatel: FANTOM Print, červen 2016
Překlad: Kateřina Niklová
Formát: pevná vazba s přebalem
Počet stran: 272
Cena: 289 Kč

 

pattybriggsO autorce:
Patricia Briggs
První román, Masques, vyšel Patricii Briggs v roce 1993. Kniha neuspěla a autorčina kariéra málem skončila dříve, než začala. Druhý román, Riallina hra (1995), se naštěstí prodával mnohem lépe a kariéra autorky se tak pomalu rozbíhala. Rostoucí popularita knih Briggsové, spolu se schopností tvořit živé, přesvědčivé postavy, inspirovala nakladatele k tomu, aby autorku požádal, zda by nezkusila napsat moderní urban fantasy. Briggsová výzvu přijala a podepsala smlouvu na sérii románů, jejichž hlavní hrdinkou se stala Mercy Thompsonová.

 

Série MERCEDES THOMPSONOVÁ:
Mercedes Thompsonová je kojotí kožoměnec, žije v karavanu na předměstí Tri-Cities a za souseda má vlkodlaka Adama Hauptmana. Mercy pracuje jako automechanička, přičemž mezi její přátele patří nejen fae Zee, ale také upír Stefan či vlkodlak Warren. Její příběhy jsou moderní urban fantasy s veškerými proprietami, které k tomuto subžánru patří, a navíc jsou proklatě dobře napsané.

 

Ukázka z knihy:
1.

Posadila jsem se na posteli a vnímala, jak mi pocit naléhavosti svírá žaludek železnými drápy. Celá napjatá jsem poslouchala a snažila se přijít na to, co mě vzbudilo. Nocí na začátku léta se však nenesly žádné nezvyklé zvuky.

Kolem boků mě objala teplá paže.

„Mercy?“ Adamův hlas byl zdrsnělý spánkem. Ať už mě probudilo cokoli, mého manžela to nerozrušilo. Kdyby bylo něco špatně, jeho hlas by byl rázný a svaly ztuhlé.

„Něco jsem zaslechla,“ řekla jsem mu, třebaže jsem si nebyla jistá, jestli tomu tak opravdu bylo. Měla jsem dojem, že jsem něco zaslechla, jenže se to stalo ve spánku a já si teď nedokázala vzpomenout, co mě z něj vytrhlo.

Pustil mě, skulil se z postele a vstal. Stejně jako já se zaposlouchal do noci. Cítila jsem, jak rozprostírá své vědomí po smečce, ale nedokázala jsem určit, co zjistil. Mé spojení se Smečkou columbijského poříčí vychází z pouhého členství, Adam je však alfa.

„Nikoho jiného v domě nic nevyrušilo,“ řekl, otočil hlavu a podíval se na mě. „Já taky nic necítil. Co jsi slyšela?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Já nevím. Něco zlého.“ Sevřela jsem v ruce hůl, která ležela vedle mě, a přitáhla jsem tak Adamovu pozornost ke svým rukám. Zamračil se, dřepl si vedle postele a opatrně mi hůl vzal.

„Vzala sis ji včera v noci do postele?“ zeptal se.

Protáhla jsem prsty a podrážděně se na hůl zamračila. Dokud mě na ni neupozornil, vůbec jsem si neuvědomila, že se opět zjevila někde, kde neměla co dělat. Hůl byla faeský artefakt – nedůležitý faeský artefakt, jak mi bylo sděleno.

Hůl byla hezká, i když jen málo zdobená, byl to prostě kus dřeva okovaný tepaným stříbrem. Dřevo zešedlo stářím, lakem nebo možná obojím. Když mě poprvé následovala domů jako ztracené štěně, zdála se neškodná. Faeské předměty jsou však pouze zřídkakdy takové, jaké se zdají. A dokonce i neškodné artefakty mohou časem získat moc.

V případě této hole šlo o velmi starou a velmi tvrdohlavou magii. Pokusila jsem se ji vrátit fae, avšak ona s nimi odmítla zůstat. A pak jsem s ní zabila – anebo mě zneužila k tomu, aby mohla něco zabít. Někoho. A to ji změnilo. Nevěděla jsem, co s ní, a tak jsem ji darovala Kojotovi.

Celý můj dosavadní život byl jednou lekcí za druhou. A jednou z věcí, které jsem se naučila, bylo nedávat magické předměty Kojotovi. Od té doby, co mi ji vrátil, byla… jiná.

Několikrát jsem rozevřela a zase sevřela ruce; neodbytné vědomí, že je něco špatně, zmizelo. Zkusmo jsem se natáhla a znovu se hole dotkla, můj strach se však nevrátil.

„Možná to byla jenom noční můra,“ nadhodila jsem. Třeba za to hůl nemohla.

Adam kývl a odložil hůl na komodu, kde jsem ji obvykle nechávala. Zavřít ji prostě do skříně mi připadalo nedůstojné.

Vrátil se k posteli a políbil mě. Byl to rychlý, majetnický polibek. Pak se odtáhl a pohlédl na mě, aby se ujistil, že jsem v pořádku.

„Přesto se radši porozhlédnu kolem, jenom pro jistotu.“ Počkal, dokud jsem nekývla, pak mě nechal o samotě.

Čekala jsem na něj potmě. Možná to byla jen noční můra, ale možná bylo něco skutečně špatně. Zvážila jsem, co asi tak mohlo zburcovat mé instinkty – nebo co mě znepokojilo.

Možná se něco stalo Tadovi a Zeemu – to by vysvětlovalo, jak se hůl ocitla u mě v posteli. Možná si o ně dělala starosti – přece jen jsou fae. Tedy aspoň Zee ano.

Když jeden z Šedých pánů, kteří fae vládnou, vyhlásil jejich nezávislost na lidské vládě, fae se stáhli do rezervací. Zee, můj starý přítel a mentor ve všech věcech týkajících se mechaniky, byl donucen odejít do rezervace Walla Walla, která odsud byla asi hodinu cesty autem.

Fae se zabarikádovali uvnitř zdí, které pro ně vláda postavila. Asi po měsíci měli lidé možnost poznat, že zdi nejsou to jediné, co rezervace chrání. Rezervace Walla Walla prakticky zmizela, skryly ji totiž iluze a magie. Dosavadní silnice tam najednou nevedla. Říkalo se, že když se ji lidé pokusili najít z letadla, piloti zapomněli, kam vlastně letí. Satelitní snímky ukazovaly šedou šmouhu na prostoru mnohem větším, než jaký rezervace zabírala.

Potom fae vypustili mezi lidi některé ze svých netvorů. Bestie, které jejich vládci udržovali pod kontrolou, byly osvobozeny. Umírali lidé. Vláda se snažila vše ututlat, aby nevypukla panika, ale média si začínala všímat, co se děje.

Na klíně jsem opět v rukou sevřela hůl ze šedého dřeva, tutéž, kterou Adam právě odložil na komodu. Hůl se přemisťovala sama od sebe, i když jsem ji u toho nikdy nepřistihla.

Zpočátku jsem si nedělala o Zeeho velké starosti – umí se o sebe postarat a Tadovi a mně se ho podařilo čas od času kontaktovat.

Tad je Zeeho syn. Jakožto poloviční fae, výsledek z velké části nepovedeného experimentu Šedých pánů, kteří chtěli vědět, zda fae mohou plodit s lidmi děti, které by stále zůstaly fae, nebyl nikdy nucen (ani požádán) stáhnout se do rezervace. Fae nikdy nestáli o míšence, tedy až do chvíle, než Tad předvedl, že vládne velmi mocnou a také vzácnou magií. Najednou ho chtěli.

Byl pryč už sedm týdnů a bez něj se mi nepodařilo aktivovat zrcadlo, přes které jsme hovořili se Zeem. Sedm týdnů a ani jediná zpráva.

„Jde o Tada?“ zeptala jsem se hole, ta mi ale jen dál ležela netečně v rukách. Když jsem na schodech uslyšela Adama, vstala jsem a vrátila ji zpátky na komodu.

***

Následující den ráno jsem seděla u kuchyňského stolu, listovala dalším katalogem nářadí pro automechaniky a dělala si poznámky do notýsku s čísly stránek a cenami.

Na události včerejší noci jsem nezapomněla, sotva jsem však mohla jen sedět, nic nedělat a čekat, až se stane něco zlého. Neměla jsem žádný způsob jak kontaktovat Zeeho nebo Tada. A taky jsem neměla jak určit, jestli moji paniku způsobila hůl a zda to mělo skutečnou příčinu, nebo jestli jsem prostě měla zlý sen, který ke mně hůl přivolal.

Jestli se mělo stát něco zlého, ze zkušenosti jsem věděla, že se to stane, ať budu dělat cokoli – a jen nečinně čekat bylo k ničemu. A tak jsem pracovala.

Vítr lehce šustil stránkami. Teď na začátku léta bylo venku ještě docela chladno, takže jsem mohla nechat otevřená okna. Za několik týdnů na nás těžce dolehnou vedra, prozatím jsme si však mohli stěžovat jen na nějakou tu bouřku. Uhladila jsem stránku a porovnala detaily nejlevnějšího zvedáku s druhým nejlevnějším.

Poté, co moji dílnu spálil bůh sopek, se nám podařilo některé nářadí zachránit, hodně věcí se ale zkroutilo žárem – a další vzaly za své, když se zbytek budovy zřítil. Bude trvat měsíce, než dílnu opět zprovozním, a totéž platilo i pro dodávku některých kusů zařízení.

Zatím jsem posílala většinu zákazníků do autorizovaného servisu VW. Několika nejstarším zákazníkům – a těm, kteří byli nejvíce na mizině – jsem navrhla, aby přivezli svá auta k velké stodole u mého starého domu. Neměla jsem tam sice moc nářadí, nejzákladnější věci jsem tam ale opravit zvládla.

Shora ke mně z Jessiných sluchátek doléhala hudba. Musela mít v pokoji otevřené dveře, jinak bych ji neslyšela. Sluchátka byla kompromisem z dob ještě přede mnou. Jesse mi před mojí svatbou s jejím otcem řekla, že má podezření, že kdyby si pouštěla jazz nebo Elvise nebo něco podobného, jejímu tátovi by nevadilo, kdyby používala stereo. Měl rád hudbu. Jenom ne stejnou jako ona.

Taky mi pověděla, že kdyby mu neřekla, že jí matka dovolí pouštět si, co chce (což byla taky pravda – vlkodlakům se nelže, poznají to), patrně by na kompromis nepřistoupil a sluchátka jí nepovolil. Vlkodlaci slyší i hudbu ze sluchátek, ale nejde jim tak na nervy jako ta z repráků.

Mně se Jessina hudba líbí, proto jsem si pobrukovala do rytmu, zatímco jsem třídila věci do kolonek na ty, které jsem nechtěla, dál které jsem naopak chtěla, jenže nemusela mít, a pak na ty, co jsem potřebovala. Až skončím, porovnám výsledný seznam se svým rozpočtem. Očekávala jsem, že pak znovu projdu kolonku potřebných věcí a rozdělím je na ty, které jen potřebuju, a bez kterých se jednoduše neobejdu.

Přes Jessinu hudbu jsem slyšela mužské hlasy probírající rozpočet smečky a plány na dalších šest měsíců. Dnešek byl zjevně věnován rozpočtům. Naše smečka měla peníze na investice a na pomoc vlkům v nouzi. Naše smečka, protože i když nejsem vlkodlak, pořád jsem její člen – což bylo nezvyklé, nikoli však výjimečné.

Ne všechny smečky mají zdroje jako my. Je dobré, když má vlkodlačí smečka peníze. Vlkodlaci musí pracovat na tom, aby udrželi své vlky pod kontrolou, a příliš mnoho stresu všechno jen zhoršuje. Nedostatek peněz stresuje.

Je skutečně obtížné pomáhat lidem, kteří to potřebují, a zároveň nepodporovat lenochy. Adam, jeho zástupce Darryl a Zack, náš jediný submisivní vlk, který by se patrně jako první dozvěděl, kdyby byl někdo ve smečce v maléru (ve všech významech toho slova), jednali nahoře v zasedací místnosti – Adamova kancelář byla pro dva dominantní vlky příliš malá.

Lucii, jediného člověka v místnosti, jsem neslyšela. Byla tam proto, že převzala většinu účetnictví smečky od účetního Adamovy firmy. Mlčela proto, že si na vlkodlaky ještě natolik nezvykla, aby se s nimi hádala. Zack ale uměl docela dobře pochytit, co neříká, a předat to ostatním, takže to docela dobře fungovalo.

Luciin manžel Joel (jeho jméno se vyslovovalo po španělsku Choel) si těžce vzdychl a přetočil se na záda, až mu všechny čtyři tlapy trčely do vzduchu a bokem se opíral o kredenc několik stop od místa, kde jsem seděla u stolu. Joel je další člen naší smečky, který není vlkodlak.

Vypadá černý, na silném slunečním světle je však vidět, že jeho srst je ve skutečnosti žíhaná. Do smečky byl vtažen mojí vinou, i když to zachránilo život mně a zřejmě i jemu. Místo aby se měnil ve vlkodlaka – nebo v kojota jako já – někdy byl člověk, jindy tibicena, obrovská, velice hrůzostrašná bestie, která páchla po síře a ve tmě jí svítily oči. Po většinu času však vypadal jako obrovská kanárská doga, pes, který většině lidí připadal jen o něco méně děsivý než vlkodlaci, obzvláště pokud neměli s vlkodlaky žádné zkušenosti. Doufali jsme, že se naučí proměnu kontrolovat, takže z něj bude většinou člověk a ne pes. Všichni jsme byli vděční za to, že neuvízl v podobě tibiceny.

Vedle něj ležela stočená Cookie, kříženec německého ovčáka, která byla skoro stejně velká jako Joel, a obezřetně mě sledovala. Byla na tom nyní mnohem líp, než když jsem ji uviděla poprvé, jako oběť děsivého týrání, kterou Joel a jeho žena zachránili. Stále se však vyhýbala cizím lidem a každý prudký pohyb pro ni byl důvodem k obavám.

Zrovna, když jsem srovnávala, jestli je výhodnější zvedák se dvěma nebo se čtyřmi podpěrami, vyrušil mě zvuk neznámého auta před domem. Joel, který si ho taky všiml, se překulil. Mužské hlasy v patře zmlkly. Nebylo pochyb o tom, že auto jede k nám, náš dům totiž stál na konci slepé, typicky venkovské silnice.

Nebyl to pošťák ani paní od UPS – jejich auta znám stejně dobře jako vozy ostatních členů smečky.

„Podívám se, o co jde,“ řekla jsem Joelovi a věděla, že mě uslyší i Adam. Byla jsem v půli cesty ke dveřím s Cookie v patách, když někdo zaklepal.

Otevřela jsem dveře a spatřila Izzy, jednu z Jessiných kamarádek, a její matku, která nesla velkou modrozelenou plátěnou tašku. Izzy obvykle přijížděla sama; napadlo mě proto, jestli nemá něco s autem – a jestli bych jí neměla nabídnout, že ji naučím, jak ho opravit.

„Ahoj, paní H,“ řekla Izzy, aniž by mi pohlédla do očí. „Jesse už čeká.“

Jakmile promluvila, Adam a jeho rozpočtová brigáda (jak jim říkal Darryl) se vrátili k práci – i oni Izzy znali. Izzy se protáhla kolem mě a „utekla“ – jinak se to nazvat nedalo – nahoru po schodech. Cookie se vrhla za ní – Izzy byla jedním z jejích oblíbenců.

„Mercy,“ pozdravila mě Izzyina máma. Za boha jsem si nedokázala vzpomenout na její jméno. Zatímco jsem pátrala v paměti, pokračovala: „Napadlo mě, jestli bych vás nemohla na několik minut zdržet. Potřebuju s vámi mluvit.“

Dost mě tím vylekala – jenže Izzy právě vyběhla nahoru po schodech, takže nemohlo jít o rozhovor na téma „Je mi líto, ale když jsou v domě vlkodlaci, pro moji dceru už tu není bezpečno.“ Takové rozhovory se obvykle stejně odehrávají spíše po telefonu.

„Jasně,“ řekla jsem, ustoupila vzad a pozvala ji dovnitř.

„Raději někam ke stolu,“ dodala.

Zavedla jsem ji zpátky do kuchyně, kde se Joel, velký a hrozivý, natáhl na podlaze, takže jediná cesta ke stolu vedla přes něj. Otevřela jsem ústa, abych ho požádala, ať uhne, ale Izzyina máma ho prostě překročila, jako by to byl labrador nebo zlatý retrívr.

Joel na mě pohlédl, mírně uražen její nevšímavostí vůči jeho děsivosti. Pokrčila jsem rameny, omluvně se usmála a rovněž ho překročila. Izzyina máma se posadila ke kuchyňskému stolu a já si sedla vedle ní.

Odstrčila mé katalogy stranou, aby udělala místo, pak vytáhla lesklou, modrozelenou knihu se spirálovou vazbou o velikosti obyčejného notesu se zlatým nápisem „Intrasity Living“ na deskách.

Opatrně ji položila na stůl, jako by to byl poklad, a se vší upřímností řekla: „Život je krátký. A my nemládneme. Co byste dala za to, abyste vypadala o deset let mladší a zároveň si dodala energii? Přesně to pro vás mohou udělat naše vitamíny.“

U svatého Avonu, pomyslela jsem si podrážděně a pobaveně zároveň a uvolnila se, přepadena podomním prodejcem.

Hlasy v patře opět zmlkly, jen na okamžik, a pak Darryl zabručel něco akorát tak tiše, abych to neslyšela. Adam se zasmál a pokračovali v debatě o úrocích. Ponechali mě mému osudu. Krysy.

„Já vitamíny neužívám,“ namítla jsem.

„Nezkusila jste naše vitamíny,“ pokračovala naprosto nevšímavě. „Je klinicky dokázáno…“

„Padají mi po nich vlasy,“ zalhala jsem, ale ona mě neposlouchala.

Zatímco nadšeně štěbetala, donesl se ke mně z Jessina pokoje Izzyin hlas: „Mercy mě bude navěky nenávidět. Máma už obešla všechny své přátele a známé i všechny lidi ve fi tku a teď jde po rodičích mých kamarádek.“

„O Mercy neměj strach,“ chlácholila ji Jesse. „Ta se o sebe umí postarat.“ A zavřela dveře. Věděla jsem, že děti jsou natolik lidské, že přes zavřené dveře neuslyší z kuchyně nic tiššího než vřískot a střelbu. A já zatím nebyla ještě natolik zoufalá, abych se uchýlila k jednomu či k druhému.

„Vím, že existují i jiné vitamíny,“ pokračovala Izzyina máma, „ale z dvanácti nejběžnějších značek má jen ta naše potvrzení od dvou nezávislých laboratoří, že naše doplňky neobsahují toxiny ani alergeny.“

Kdyby to nebyla máma Jessiny nejlepší kamarádky, jemně ale důrazně (nebo přinejmenším důrazně) bych ji poslala pryč. Jenže Jesse nemá zase tolik přátel – ta věc s vlkodlaky hodně lidí odradila, a ne všichni z těch, kteří se odradit nenechali, za přátelství stáli.

A tak jsem seděla, poslouchala a vždy ve správnou chvíli přitakávala. Nakonec jsme se přesunuly od vitamínů k líčidlům. Navzdory tomu, co se říká, nosím makeup. Obvykle když má přijet bývalá žena mého manžela.

„Máme také produkt, který dokáže velmi dobře maskovat jizvy,“ řekla mi a významně se zadívala na výraznou bílou jizvu na mé tváři.

Málem už jsem řekla: „Jaká jizva? Kdo má jizvu?“ Ale ovládla jsem se. Nejspíš by jí nedošlo, že cituju Mladého Frankensteina.

„Obvykle se nelíčím,“ řekla jsem místo toho. Cítila jsem téměř neodolatelnou touhu dodat ‚můj manžel nechce, abych přitahovala jiné muže‘ nebo ‚můj manžel tvrdí, že makeup je dílo ďáblovo,‘ pak jsem si ale řekla, že žena, na jejíž jméno si nemůžu vzpomenout, mě asi nezná natolik dobře, aby pochopila, že žertuju.

„Ale drahoušku,“ namítla, „s vaším barevným typem byste s tím správným makeupem vypadala naprosto úžasně.“ A po tomto ne právě vydařeném komplimentu se opět rozjela.

Dobré věci při tom nazývala slovy „přírodní“ a „bylinkový“. Pro špatné měla označení „toxický“. Nikdy nepoužila název žádného konkrétního toxinu, ale můj dům, jídlo a očividně i makeup jich byly plné.

Svět není tak černobílý, pomyslela jsem si, zatímco mluvila. Existuje spousta přírodních věcí a bylin, které jsou smrtící. Kupříkladu uran se vyskytuje v přírodě. Nestarka bílá je natolik jedovatá, že lidé zemřeli po vypití mléka od krav, které ji sežraly. Vidíte? Moje studium historie je užitečné, i kdyby jen proto, abych se nějak zabavila, zatímco jsem nucena poslouchat marketingový proslov.

Izzyina matka myslela svá slova upřímně, věřila všemu, co říkala, proto jsem se s ní nehádala. Proč bych měla narušit její chápání světa a říct jí, že sodík a chlor jsou sice toxické, ale když se spojí v sůl, jsou velmi užitečné? Vsadila bych se, že by jen podotkla, jak škodlivá je sůl.

Zatímco já se v duchu snažila přijít na další jedovaté látky, které mohou být zároveň užitečné, obrátila list – a mě ze zamyšlení vytrhl obrázek na nové stránce. Byl to lístek máty položený na nemožně černém a lesklém kameni uprostřed čisté bystřiny se spoustou umělecky rozstříknutých kapek vody. Vzbudilo to ve mně žízeň – a žízeň mi připomněla alkohol. A přestože od jistého incidentu na vysoké nepiju, zrovna teď bych si dala něco tvrdého.

Načež mě napadlo, že i alkohol je vlastně toxin – a je v mnoha ohledech prospěšný.

„Ach, tohle je moje oblíbená část,“ prohlásila a pohladila uměleckou fotku, „esenciální oleje.“ Poslední dvě slova pronesla stejným tónem, jakým by drak řekl ‚španělské dublony‘.

Sáhla do tašky a vytáhla modrozelenou krabici asi o velikosti bochníku chleba. V kovových embosovaných nápisech vyvedených v krásném kaligrafi ckém písmu se po víku honila slova ‚Intrasity‘ a ‚Living Essentials‘.

Otevřela krabici a vypustila z ní duchy tisíců vůní. Kýchla jsem, Joel kýchl. Izzyina matka řekla: „Pozdrav pánbůh.“

Usmála jsem se. „Dejž to pánbůh. Děkuju.“

„Nevím, co bych bez esenciálních olejů dělala,“ řekla mi. „Mívala jsem příšerné migrény. Teď si prostě vetřu trochu Gaiina požehnání do kůže na zápěstí a na spáncích a puf, bolest je pryč.“ Vytáhla elegantní čirou lahvičku s jantarově žlutou tekutinou, otevřela ji a podržela mi ji pod nosem.

Nebylo to tak zlé. I když přiznávám, že mi z peprmintového oleje začaly trochu slzet oči. Joel opět kýchl a zaškaredil se na Izzyinu mámu. V patře se ozvalo dávení a hlasitý kašel. Ben tu nebyl a nezdálo se mi, že by Zack byl ten typ. Čekala bych, že Adam s Darrylem jsou vyzrálejší. I kdybych si nebyla jistá, jestli mě provokují či ne, přesvědčilo by mě, jak tiše si počínali, aby je Izzyina matka neslyšela.

Joel na mě pohlédl a pobaveně vyplázl jazyk. Protáhl se, vstal a odklusal nahoru, nepochybně proto, aby se mohl připojit k další rundě zábavy. Dezertér. Čelila jsem teď nepříteli sama.

„Gaiino požehnání obsahuje peprmintový olej,“ oznámila Izzyina matka naprosto zbytečně, právě z něj mi totiž slzely oči, „levanduli, rozmarýn a eukalyptus, všechno jsou to přírodní oleje smíchané dohromady.“ Zavřela lahvičku. „Máme přípravky na nejrůznější neduhy. Můj manžel se na vysoké věnoval atletice a celých dvacet let měl potíže se svěděním v rozkroku.“

Zamrkala jsem.

Snažila jsem se zachovat netečný výraz, a to navzdory smíchu shora. Izzyina matka zatím pokračovala a skutečnost, že některé věci je lepší nechat si pro sebe, jí očividně vůbec nic neříkala. „Vyzkoušeli jsme všechno, abychom to dostali pod kontrolu.“ Chvíli se v krabici přehrabovala a vytáhla několik lahviček, než konečně objevila tu, kterou hledala. „Tady je. Kapka tohohle každý večer po tři dny a svědění bylo pryč. Funguje to i na dermatofytózu, lupénku a akné.“

Upřela jsem pohled na lahvičku, jako bych tak dokázala vyhnat z mysli nepatřičné představy. Naštěstí jsem se s Izzyiným otcem nikdy nesetkala, a teď jsem navrch doufala, že už se s ním ani nikdy nesetkám.

Etiketa na lahvičce hlásala: ‚Léčivý dotyk.‘ Zajímalo mě, jestli manžel Izzyiny matky ví, že jeho žena používá jeho intimní problém při prodeji zboží skoro cizím lidem. Možná by mu to nevadilo.

Otevřela i tuhle lahvičku. Vůně nebyla stejně pronikavá jako u té první.

„Vitamín E,“ řekla. „Tea tree oil.“

„Levandule,“ dodala jsem a její úsměv se rozšířil.

Vsadila bych se, že podomním prodejem vydělá majlant. Byla roztomilá, zapálená pro věc a velmi upřímná.

Vytáhla další lahvičku. „Většina našich esenciálních olejů sestává pouze z jednoho oleje – z levandule, jasmínu, citrónu nebo pomeranče. Ale já si myslím, že kombinované oleje jsou užitečnější. Samozřejmě si je můžete namíchat sama, jenže naše směsi jsou pečlivě odměřeny pro dosažení nejlepšího účinku. Tenhle používám každý den ráno. Prostě se po něm cítím líp; vůně uvolňuje endorfi ny a zahání splín.“

„Dobré vibrace,“ okomentovala jsem neutrálně. Nepropadla jsem se zpátky do šedesátých let ani nic podobného; stálo to na etiketě.

Kývla. „V reklamě to přirozeně není, ale moje manažerka si myslí, že ten přípravek nezvedá jen náladu. Řekla mi, že věří, že s ním život běží prostě líp. Dějí se po něm dobré věci.“ Opět se usmála, i když jsem si nevšimla, že by se někdy usmívat přestala. „Měla ho na sobě, když vyhrála tisíc dolarů v loterii.“

Odložila lahvičku a spiklenecky se naklonila blíž. „Slyšela jsem – zatím to ale nikdo nepotvrdil – že žena, která Intrasity založila,“ vyslovila název jako ‚intrejsity‘, „Tracy LaBella, je čarodějka. Samozřejmě bílá, která používá svoji moc pro dobro. Naše dobro.“ Zahihňala se, což by u ženy jejího věku mělo působit divně, jenže u ní to bylo okouzlující.

Její slova mě však znepokojila a přiměla mě vzít lahvičku Dobrých vibrací do ruky. Otevřela jsem ji a opatrně k ní přičichla: růže, levandule, citrón a máta. Žádnou magii jsem necítila, a já přítomnost magie obvykle poznám.

LaBella nebylo příjmení žádného z čarodějnických rodů, aspoň pokud jsem věděla, ale překvapilo by mě, kdyby se skutečně jmenovala ‚Tracy Krásná‘.

„A tenhle malý poklad,“ Izzyina matka vytáhla další lahvičku, „patří k mým oblíbeným. Zaručí vám zlepšení vašeho milostného života, a když ne, vrátíme vám peníze. Má váš manžel někdy problém udržet ho nahoře?“ Natáhla prst, nechala ho klesnout dolů a zvedla obočí.

Ticho v patře bylo najednou ohlušující.

„Hm. Ne,“ odvětila jsem. Snažila jsem se odolat, fakt jsem se snažila. A asi bych to i zvládla, kdyby Darryl neplácl: „Dobrá práce, chlape – chvíli jsem si o tebe dělal starosti.“ Jenže on to udělal. A Adam se zasmál, což celou věc zpečetilo.

Povzdychla jsem si a zatahala za imaginární vlákno na nohavici. „Tenhle problém nemá. Můj manžel je vlkodlak, víte? Takže opravdu ne, jestli víte, jak to myslím.“

Uchváceně zamrkala. „Ne. Jak to myslíte?“

„No,“ hlesla jsem a odvrátila se, jako bych se styděla, a zamumlala jsem: „Však víte, co se říká o vlkodlacích.“

Naklonila se blíž. „Ne,“ zašeptala. „Povězte.“

Slyšela jsem, jak se otevřely dveře zasedací místnosti, proto jsem věděla, že vlkodlaci uslyší každé slovo, které si pošeptáme.

Vydechla jsem a znovu se k ní otočila. „Však víte, každou noc, to je v pořádku. A nevadí mi ani každé ráno. Ale třikrát, čtyřikrát za noc? No…“ Zastřeně jsem se zasmála. „ Viděla jste mého muže, že ano?“ Adam je nádherný. „Ale někdy v noci… Už nejsem na správné straně třicítky, víte? Někdy jsem unavená. A sotva usnu, už zase do mě dloube.“ Věnovala jsem jí úsměv, který byl, jak jsem věřila, stydlivý a nadějný. „Nemáte něco, co by mi pomohlo s tímhle?“

Nevím, co jsem čekala, že udělá. Rozhodně ne to, co následovalo.

Rázně kývla a vytáhla velkou láhev s nápisem ‚Klidný odpočinek‘ na etiketě. „Otec mé manažerky, Bůh mu dej věčnou slávu, objevil vloni ‚malou modrou pilulku‘. Její matka se s ním po čtyřiceti letech manželství málem rozvedla, než vyzkoušela tohle.“

‚Bůh mu dej věčnou slávu‘ znamenalo, že je mrtvý, ne? Obezřetně jsem vzala láhev do ruky. Ani z ní jsem necítila žádnou magii. Otevřela jsem ji a přičichla si. Zase levandule, jenže tato vůně byla komplexnější. Pomeranč, pomyslela jsem si, a ještě něco. „Co je v tom?“ zeptala jsem se.

„Třezalka, levandule a pomeranč,“ odvětila bryskně. „Není to přímo chemická kastrace, ale vnese vám do života rovnováhu,“ prohlásila a znovu se rozpovídala, jako by pojem ‚chemická kastrace‘ byl běžná věc – a něco, co by žena provedla manželovi.

A to vypadala tak mile a normálně.

Znovu jsem si přičichla k lahvi. Třezalku jsem znala hlavně z knihy o fae, kterou jsem si jednou půjčila. Bylina se dala použít na ochranu osoby nebo domova před různými fae tím, že se rozmístila kolem oken, dveří a komína. Jestli chránila před fae, možná bych si měla udělat zásobu. Třeba bychom ji mohli pěstovat. Díky Luciině péči vypadaly naše záhony lépe než kdy dřív a zmínila se o tom, že by si ráda založila bylinkovou zahrádku. Třezalka je bylina.

Nakonec Izzyina matka dokončila prezentaci a pustila se do tvrdého útoku.

Mám silnou vůli. Nepřemluvila mě, abych taky prodávala výrobky Intrasity všem svým přátelům. Mohla tvrdit, jak chtěla, že nejde o pyramidovou hru, ale přesně o tu tady šlo. Když mi nabídla 10 procent slevu za jména a telefonní čísla mých přátel, napadlo mě dát jí Elizavetino jméno. Nechtělo se mi však poslat milou ženskou za děsivou čarodějnicí. A navíc jsem si nebyla jistá, jestli můžu čarodějnici počítat mezi své přátele.

Dám Elizavetě vědět, že se Tracy LaBella vydává za čarodějku, aby udala své výrobky, a nechám tu starou Rusku, ať se s tím vypořádá sama.

A tak jsem zaplatila plnou cenu za jednu normální a jednu velkou láhev Klidného odpočinku, což bylo vše, co měla Izzyina matka u sebe. Koupila jsem je hlavně proto, že mi to připadalo zábavné, ale také proto, že jsem chtěla zjistit, jaký účinek bude mít třezalka na fae.

Zee a Tad trčeli v rezervaci, takže bych mohla proti fae něco potřebovat.

Taky jsem si koupila malou lahvičku Dobrých vibrací. Neměla jsem to v plánu, ale Izzyina matka mi dala 5 procent slevu, protože ji použila jako tester. Mohla bych ji dát Elizavetě, abych se ujistila, že opravdu není magická. A když ji napřed sama vyzkouším, nikomu tím neublížím.

Až když jsem přikoupila i pomerančový olej, přiznala jsem si, že mě Izzyina matka dostala. Voněl však fakt báječně. Podle Izzyiny mámy měl působit zklidňujícím dojmem – a dal se použít při pečení. Doposud jsem do brownies používala pomerančový extrakt, jenže Izzyina matka tvrdila, že olej je lepší.

Doprovodila jsem ji k východu, zavřela za ní a opřela se zády o dveře. Adam si odkašlal. Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že stojí v půlce schodiště. Opíral se o stěnu s pažemi založenými na hrudi a snažil se tvářit podrážděně. V koutcích očí však měl vrásky smíchu.

„Tak,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Jsem na tebe příliš. Měla jsi něco říct. Možná jsme manželé, Mercy, ale ne je pořád ne.“

Vykulila jsem na něj oči. „Jenom jsem nechtěla ranit tvé city.“

„Když do tebe dloubnu, co?“ Jeho hlas zněl zadumaně. „Vlastně mám chuť do tebe dloubnout hned teď.“

„Hned teď?“ zašeptala jsem zděšeně. Vzhlédla jsem k Jessině pokoji. „Pomysli na děti.“

Naklonil hlavu na stranu, jako by poslouchal. „Ty nic neuslyší.“ Pomalu se vydal dolů ze schodů.

„Pomysli na Darryla, Zacka, Lucii a Joela,“ naléhala jsem upřímně. „Do konce života si ponesou rány na duši.“

„Však víš, co se říká o vlkodlacích,“ opáčil vážně a sešel do přízemí.

Dala jsem se na úprk. Měla jsem ho rovnou za ocasem – obrazně řečeno, samozřejmě. Ocas mám jenom v kojotí podobě.

Oběhla jsem velký jídelní stůl, jenže on se opřel rukou o jeho desku a přeskočil ho. A také Médeu, která vyspávala na zakázaném území. Zasyčela na něj, on ji však ignoroval a pokračoval v pronásledování. Vrhla jsem se pod stůl, vylezla na opačné straně, proběhla kuchyní, uháněla dolů ze schodů a smála jsem se tak moc, že jsem sotva mohla dýchat.

Dohonil mě ve velké rekreační místnosti, kde mi podrazil nohy a zalehl mě na zemi. Políbil mě na bradu, krk, tvář a kořen nosu, až poté na rty. Naši hru mi úplně vyhnal z hlavy (spolu se schopností formulovat srozumitelné myšlenky), takže když řekl „Dloub,“ vteřinu nebo dvě mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví.

Donutila jsem se zapomenout na své malátné, chvějící se tělo a místo toho si připomněla, kolik lidí bude vědět, co tady dole děláme. „Ne?“ řekla jsem váhavě.

„Copak se stalo? Nechtěla jsi přece ranit mé city,“ namítl. Přestože byl stejně vzrušený jako já a dýchal namáhavěji, než by po našem malém závodě měl, v očích mu pobaveně jiskřilo.

„Izzy, Jesse, Darryl, Zack, Lucia a Joel, ti se stali,“ odvětila jsem. A jestli byl můj hlas zastřený? No, v mé situaci by měl snad problém zachovat klid každý.

Skulil se ze mě, ale vzal mě za ruku, takže jsme skončili ruku v ruce na zádech vedle sebe na zemi. Rozesmál se jako první.

„Aspoň, že si jako vlkodlak nemusím dělat starosti s intimním svěděním,“ prohlásil nakonec.

„Všechno zlé je k něčemu dobré,“ souhlasila jsem. „Dokonce i vlkodlačí existence má svá pozitiva.“

Předpokládala jsem, že se znovu zasměje. Místo toho mi pevněji stiskl ruku, posadil se a zadíval se na mě. Přitáhl si moji ruku ke rtům a řekl: „Ano.“

Přirozeně jsem ho musela znovu políbit.

***

Naštěstí jsem se neztrapnila, protože po tom polibku jsme šli rovnou nahoru. Samozřejmě že se naše obecenstvo potutelně culilo, ale poněvadž k ničemu nedošlo, zvládla jsem se nečervenat, když se Darryl a Zack chystali k odchodu. Bylo jasné, že zatímco já se loučila s Izzyinou matkou, Adam a ostatní dořešili, co potřebovali.

Darryl mi zdvořile políbil ruku a řekl: „Jsi nekonečně zábavná.“

Zvedla jsem obočí a podívala se na něj, jako bych říkala „Kdo, já?“. To ovšem způsobilo, že se znovu rozesmál a jeho bílé zuby se pobaveně zaleskly. Darryl byl povedenou směsí afrického otce a čínské matky, přičemž z obou ras zdědil ty nejlepší rysy, jež se v něm naprosto dokonale zkombinovaly. Byl to velký chlap, který dokázal působit děsivěji než kdokoli jiný ve smečce, ale s širokým úsměvem na tváři by svým šarmem vylákal koťata z korun stromů.

Zack mě na rozloučenou objal. Byl to náš jediný submisivní vlk, a když se před několika měsíci připojil ke smečce, byl skutečně… lekavý. Jakmile si však na nás zvykl, začal se nás hodně dotýkat. Někteří mužští byli dost zaskočení, když s tím začal, i když v jeho dotyku nebylo nic sexuálního. Nikdo ho nechtěl vidět smutného: šťastný submisivní vlk vyvažoval dominantní samce a zklidňoval rozbouřené emoce. A tak se naučili Zackovy způsoby akceptovat.

Oplatila jsem Zackovi objetí a on mi strčil něco do kapsy. Na dotyk to připomínalo jednu z lahviček, které jsem právě koupila. Pak ustoupil, zadíval se mi vážně do očí a řekl: „Na ochranu před dloubnutím.“

Když vyšel na verandu, s Darrylem si plácli. Adam se rozesmál.

Poté, co jsem zavřela dveře za těmi rošťáky, kteří s námi nebydleli, jsem se otočila a spatřila Lucii, která stála s Joelem po boku ve dveřích kuchyně, paže měla zkřížené na hrudi a široce se usmívala.

Zaškaredila jsem se na ni.

„Žádný strach,“ řekla vážně. „Skoro nic jsem neslyšela, ale Zack mi zdvořile interpretoval, co se děje, abych se necítila odstrčená. Proč jsi ji neposlala pryč rovnou, než se vůbec rozjela?“

„Protože je to Izzyina máma – a taková věc by mohla mít následky pro Jesse,“ odvětila jsem.

„A taky jsi nechtěla ranit její city,“ dodal Adam. „Přesně takhle totiž podomní prodej funguje. A olej jsi koupila proto, abys zjistila, jestli je skutečně magický, protože si o ni děláš starosti.“

Upřímně jsem se mu zadívala do očí. „Ne.“ Poplácala jsem se po kapse. „Pomerančový olej jsem koupila na pečení a tu druhou věc na ochranu před dloubnutím.“

Zvedl obočí. „Takže, kdo ho použije? Ty nebo já?“ zeptal se.

Zamračila jsem se na něj. „To jsem z jejího vyprávění popravdě nepochopila, ale obávám se, že pro tebe by to mohlo mít smrtící následky.“ Když mluvila o otci své manažerky, dodala koneckonců ‚Bůh mu dej věčnou slávu.‘ „Řekla bych, že to funguje tak, že to na sebe natřu já. Budu pak smrdět tak silně, že se ode mě budeš držet dál, dokud tě nepřemůže největší zoufalství.“

Zaklonil hlavu a rozesmál se. Adam… Adam se snaží maskovat vojenským sestřihem a šaty, které mají tak trochu špatnou barvu – to mi právě došlo – je ale opravdu krásný. Jako model z časopisu. Já už to většinou nevnímala, jelikož jeho nitro je zajímavější než jeho vzezření, ale když mu zajiskří oči a ve tváři se objeví dolíček…

Odkašlala jsem si. „Dloub?“ řekla jsem.

Lucia se zasmála a zamířila zpátky do kuchyně. „Na to máte pokoj,“ zavolala přes rameno.

Adam? Predátorsky vykročil mým směrem, vtom mu ale zazvonil mobil.

A mně taky.

Zkontrolovala jsem číslo na displeji s úmyslem nechat hlasovou schránku, ať se o to postará. Když jsem však zjistila, kdo volá, zvedla jsem to.

„Tony?“ řekla jsem a trochu se vzdálila od Adama, aby se můj hovor nepromíchal s tím jeho. Adam mluvil s Darrylem, jehož hlas zněl naléhavě.

„Nevím, jestli nám s Adamem dokážete pomoct,“ vyhrkl Tony. Špatně jsem ho slyšela přes kvílení sirén v pozadí. „Máme tady jistou situaci. Na Cable Bridge je něco zatraceně obrovského a požírá to auta.“

‚S Adamem‘ byla zkratka pro ‚prosím, seber vlkodlačí smečku a přijďte se postarat o tu bestii, která tu žere auta.‘ Pokud žádali o pomoc smečku, museli být skutečně hodně v úzkých.

„Mercy,“ řekl Adam, který na rozdíl ode mě zjevně neměl problém sledovat dva rozhovory najednou, „pověz mu, že hned vyrážíme. Darryl a Zack už jsou skoro na místě.“

Zopakovala jsem Adamova slova a dodala: „Hned jsme tam.“

Zavěsila jsem a vyrazila ke dveřím. Most Cable Bridge měl i jiné jméno, které si ale nikdo nepamatoval, a nacházel se deset minut cesty autem od našeho domu.

„Mercy,“ řekl Adam napjatě. Když jsme se naposledy postavili monstru, málem jsem za to zaplatila životem. Trvalo šest týdnů, než jsem se zase normálně udržela na nohou, a nebylo to moje první zranění. Vlkodlaci jsou stokiloví tvorové se zuby a drápy, kteří se hojí skoro stejně rychle, jako si dokážou ublížit. Jenže já jsem stejně zranitelná jako kterýkoli člověk. Moje supersíla spočívá v tom, že se měním v dvacetikilového kojota.

Adam z toho měl pořád ještě noční můry.

Podívala jsem se na něj. „Z tebe bude vlkodlak. Z Darryla taky a předpokládám, že Joel tam bude jako monstrózní tibicena, bude plivat lávu a pouštět hrůzu. Myslím, že budete potřebovat někoho, kdo dokáže křičet věci jako ‚Nestřílejte, to jsou ti dobří.‘“ Zhluboka jsem se nadechla. „Neslíbím ti, že se nezraním. Nebudu lhát. Ale slibuju, že neudělám žádnou hloupost.“

Líce mu zbělely od toho, jak zaťal čelisti. Pomalu kývl, ale v očích měl stíny. Měli jsme dohodu, díky níž jsem se vzdala nezávislosti a důvěřovala mu. Musel mi dovolit být tím, kdo jsem – a ne nějakou princeznou omotanou v bavlnce a postavenou na poličce.

„Dobře,“ řekl. „Dobře.“ Beze studu se svlékl, poněvadž udělat to tady bylo snazší než ve voze. „Joeli? Jdeš?“

Mohutný černý pes, který už teď vypadal větší, přiťapal z kuchyně. Nebyla jsem si jistá, do jaké míry dokáže Joel ovládat svoji podobu, moc dobře však ne. Potřebovali jsme se dostat na most dřív, než začne tavit zařízení vozu – tibicena bylo stvoření zrozené v srdci sopky.

Otevřela jsem dveře, pak jsem se ale zarazila a vyběhla nahoru po schodech. Bez klepání jsem otevřela Jessiny dveře.

„Netvor na Cable Bridge,“ oznámila jsem jí. „Policie nás žádá o pomoc. Zůstaň doma. Buď v bezpečí. Máme tě rádi.“

Nepočkala jsem na odpověď, prostě jsem seběhla zpátky dolů ze schodů. Ostatní už čekali u Adamova černého SUV.

Vyrazili jsme do boje s netvory.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít