Lev Grossman: Čarodějova země (Mágové 3)

Ukázky z knih / 11.6.2016 /

Třetí díl příběhu o mladém muži, který praktikuje magii v reálném světě.
Quentina Coldwatera vyhnali z Filorie, ze země jeho dětských snů, a od té doby s ním skutečný svět pořádně zametá.

Grossman_Magove3_Carodejova-zeme

 

Teď se stal pouhým dalším snaživcem, zachmuřeným a zoufalým, jenž se úporně pokouší vyšplhat po kluzkém svahu zpět ke světlu a teplu. Nemá co ztratit, a tak se vrací tam, kde všechno začalo – na střední školu kouzel v Brakebills. Ale své minulosti nemůže uniknout…
V mistrně napsaném románu se fantazie stává realitou a naopak.

 

Info o knize:
Vydá: XYZ, červenec 2016
Vazba: vázaná
Počet stran: 400
Cena: 399 Kč

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA PRVNÍ

V dopise stálo, že se mají sejít v knihkupectví.

Nebyl to právě nejvlídnější večer: časný březen, mrholilo a bylo zima, ale ne zase tolik, aby sněžilo. Ani to knihkupectví nebylo nic moc. Quentin ho patnáct minut sledoval zpod stříšky na autobusové zastávce na kraji prázdného parkoviště, zatímco do plastové střechy bušil déšť a asfalt se leskl ve svitu pouličních lamp. Nebylo to žádné z těch roztomilých, osobitých knihkupectví se zrzavou kočkou na parapetu, poličkou vzácných, podepsaných prvních vydání a výstředním majitelem s licousy za pultem.

Tenhle obchod patřil k pouličním detašovaným stanovištím řetězce bojujícího o přežití; vmáčkl se mezi nehtový salon a potřebami pro večírky Party City, dvacet minut od Hackensacku u placené dálnice do New Jersey.

Quentin skončil své pozorování a přešel parkoviště. Když zacinkaly dveře, obrovitý vousatý pokladní ani nevzhlédl od telefonu. Uvnitř bylo slyšet zvuky aut na mokré vozovce, jako když se jeden po druhém trhají dlouhé pruhy papíru. Jediným neobvyklým detailem byla drátěná ptačí klec v koutě, ale kde by člověk čekal papouška, seděl tlustý modročerný pták. Opravdu nepůvabný obchod: s vránou v kleci.

Quentinovi na tom nezáleželo. Bylo to knihkupectví, v těch se cítil doma. A poslední dobou si jich moc neužil, takže si to hodlal vychutnat.

Protáhl se mezi stojánky s blahopřáními a kalendáři s kočkami až dozadu, kde se nacházely skutečné knihy. Brýle se mu zarosily a z kabátu mu kapalo na tenký koberec. Nesejde na tom, kam přesně se člověk dostane; pokud je to místnost plná knih, je minimálně napůl doma.

Obchod by teď, k deváté, v chladném, deštivém čtvrtečním večeru správně měl být prázdný, ale kupodivu ho zpola zaplnili zákazníci. Tiše, každý sám, si prohlíželi police, pozvolna jako náměsíčníci se potulovali uličkami. Dívka s tváří jako kamej a elfím účesem si četla Danta v italštině. Vysoký chlapec s velkýma zvědavýma očima, jemuž určitě nebylo víc než šestnáct, se zabral do hry Toma Stopparda. Černoch středních let s ostře řezanými lícními kostmi pozorně studoval životopisy skrz tlusté, duhově lesklé brýle. Jeden by si skoro myslel, že si sem tihle lidé přišli koupit knihy. Ale Quentin věděl své.

Uvažoval, zda to bude očividné, jestli to okamžitě pozná, nebo v tom bude nějaký trik. Jestli ho nechají hádat. Už si připadal starý a zkušený – letos mu bude třicet –, ale tato hra pro něj byla nová.

Aspoň že je tady uvnitř teplo. Sundal si brýle a otřel si je do hadříku.

Pořídil si je před pár měsíci – cena za celoživotní čtení drobně tištěných knih – a stále je vnímal jako nezvyklý doplněk obličeje: jakési čelní sklo mezi ním a světem. Pořád mu klouzaly po nose dolů, a když si je posunul nahoru, zanechal na nich šmouhy. Jakmile si je znovu nasadil, všiml si pihovaté mladé ženy, půvabné, nikoli však nápadně krásné, která v koutě listovala objemným, jistě drahým svazkem, pravděpodobně něčím o architektuře s kresbami od Piranesiho: rozlehlé šeré krypty, sklepy a vězení s velkými, strašidelnými dřevěnými stroji.

Quentin ji znal. Jmenovala se Švestička. Pocítila na sobě jeho pohled a vzhlédla, s mírným údivem povytáhla obočí, jako by chtěla říct: to si snad děláš legraci – ty v tom jedeš taky?

Quentin jednou potřásl hlavou, jen nepatrně, a odvrátil se. Dal si záležet, aby měl na tváři prázdný výraz. Nechtěl tím vyjádřit: ne, toho se neúčastním, přišel jsem jen kvůli novým hrnkům na kávu s břitkými a ironickými komentáři každodenního života. Chtěl tím říct: předstírejme, že se neznáme.

Zdálo se, že má ještě dost času, takže se připojil k prohlížejícím a pátral mezi hřbety knih po něčem na čtení. V úseku pro mládež pochopitelně našel i filorijskou sérii, v nových obalech, nově vydanou – hladké obálky připomínaly nadpřirozené milostné románky. Ale Quentin se na ně nedokázal podívat. Ne dnes večer, ne tady. Vzal do rukou Špiona, který přišel z chladu a strávil spokojených pět minut na kontrolním stanovišti v Berlíně v šedivých padesátých letech.

„Pozor, pozor, vážení zákazníci Knihomoulů!“ promluvil pokladní do amplionu, ačkoli obchod byl tak malý, že Quentin slyšel jeho hlas i tak.

„Pozor! Knihomoulové za pět minut zavírají! Laskavě si vyberte!“

Odložil knihu. Stará paní v baretu, který si nejspíš uštrikovala sama, si koupila Nejlepší léta slečny Jean Brodieové a vyšla do noci. Takže ta to není. Hubený kluk, jenž předtím tábořil se zkříženýma nohama v oddělení komiksů očtených na hadry, odešel, aniž by něco koupil. Takže ten také ne. Vysoký chlapík strohého vzhledu s účesem kromaňonce a tváří jako pařez, který úporně studoval blahopřání a zjevně si nemohl vybrat, konečně jedno zakoupil. Ale krámek neopustil.

Přesně v devět pokladní zavřel a s konečným, osudovým cinknutím zamkl dveře, a Quentin náhle zneklidněl. Začínala jízda na horské dráze v lunaparku, bezpečnostní závora zapadla – teď už nemohl vystoupit.

Zhluboka se nadechl, v duchu se na sebe zamračil, ale nervozita ho neopouštěla. Pták v kleci zašoupal nohama v semínkách a trusu a zakrákoral.

Bylo to takové osamělé, ztracené zakrákání, jaké člověk může zaslechnout v dešti na vřesovišti, když rychle padá noc.

Mohutný pokladní přešel do zadní části obchodu – musel se přitom s omluvou protáhnout kolem muže s vystouplými lícními kostmi – a otevřel šedé kovové dveře označené POUZE PRO PERSONÁL.

„Tudy prosím.“

Znělo to znuděně, jako by tohle provozoval každý večer, což pokud bylo Quentinovi známo, patrně také dělal. Teď, když stál, viděl Quentin, že je skutečně obrovský – nejméně šest stop a pět palců a s mocným hrudníkem. Nevypínal hruď; měl široká ramena a obklopovala ho aura pomalé neúprosnosti, jakou mívají od přírody mohutní muži. Jeho obličej byl nápadně asymetrický: na jedné straně vyboulený, jako by ho měl lehce přifouknutý. Trochu se podobal tykvi.

Quentin zaujal v řadě poslední místo. Napočítal osm dalších. Všichni se obezřetně rozhlíželi a až přehnaně si dávali záležet, aby do sebe navzájem nevráželi, jako by při doteku mohli vybuchnout. Vytvořil drobné odhalovací kouzlo, aby se ujistil, že na dveřích není nic nadpřirozeného – jen udělal kolečko palcem a ukazováčkem a přiložil si ho k oku jako monokl.

„Žádná magie.“ Pokladní na Quentina luskl prsty. „Hele, chlape. Žádná kouzla. Žádná magie.“

Všechny hlavy se otočily.

„Promiňte?“

Quentin dělal hloupého. Nikdo už ho neoslovoval Vaše Výsosti, ale dosud nebyl připraven reagovat na oslovení chlape. Dokončil svůj průzkum.

Byly to dveře, nic víc.

„Tohleto vynech. Žádná magie.“

Quentin zariskoval, otočil se a prozkoumal prodavače. Svou čočkou uviděl v jeho kapse cosi malého a zářícího, talisman, jenž možná souvisel se sexuální výkonností. Celá mužova postava také zářila, jako by ji pokrývaly fosforeskující řasy. Podivné.

„Ovšem.“ Spustil ruce a čočka zmizela. „Žádný problém.“

Kdosi zabušil na sklo výlohy. Ukázala se tvář, za mokrým sklem nezřetelná. Pokladní zavrtěl hlavou, ale ten za sklem zabušil znovu, rázněji.

Obr si povzdechl.

„Ale do hajzlu.“

Odemkl přední dveře a po chvilce šeptaného dohadování vpustil dovnitř muže něco přes dvacet, z něhož kapalo, se zarudlou tváří, ale jinak pohledného stylem sportovního komentátora, v bundě, která byla vzhledem k počasí až moc lehká. Quentin zauvažoval, kde se asi v březnu takhle opálil.

Všichni po řadě vešli do zadní místnosti. Vládlo tu šero a prostor byl větší, než by Quentin čekal; tady u dálnice patrně nemovitosti vyšly levně.

Ocelové police přetékaly knihami, označenými fluorescenčními nálepkami. V koutě stála dvojice pracovních stolů, stěny před nimi zaplňovaly rozpisy směn a kreslené vtipy z New Yorkeru. Byly tu kartonové přepravní krabice, opotřebovaný gauč a křeslo, malá chladnička – místnost nejspíš sloužila jako odpočívárna. Půlka z ní představovala pouze plýtvání prostorem. Zadní stěnu tvořila ocelová okenice, jež se otevírala na nákladovou rampu.

Dalšími dveřmi ve stěně nalevo právě vstupovala další hrstka lidí, kteří působili stejně ostražitě jako jejich skupinka. Quentin za nimi zahlédl jiné knihkupectví, přívětivější, se starožitnými lampami a orientálními rohožemi. Možná tam měli i tu zrzavou kočku. Nepotřeboval magii, aby poznal, že tohle nejsou žádné dveře, ale portál z místa, jež odtud mohlo být libovolně daleko. Tamhle – zachytil typický vlasově tenký šev zeleného světla podél jednoho okraje. Ve skutečnosti za tou stěnou byl jen obchůdek Party City.

Co je to za lidi? Quentin už zaslechl zvěsti o představeních pro lacinou zábavu, o hromadných konkurzech, pochybné nájemné práci, ale nikdy nic podobného na vlastní oči neviděl. Nikdy by ho nenapadlo, že se toho sám zúčastní – ani za milion let. Jakživ by si nepomyslel, že klesne tak hluboko. Tyhle věci se týkaly lidí na okraji magické komunity, lidí, kteří se usilovně snažili dostat dovnitř, nebo ztratili oporu a sklouzli z teplého místa uprostřed až do chladného skutečného světa. Až do přízemních obchůdků v Hackensacku za deště. Takové věci nebyly pro něj.

Jenomže zrovna teď pro něj byly. Až tak daleko to došlo. Patřil k nim, tohle byli jeho lidé. Před šesti měsíci byl králem kouzelné země, jiného světa, to však skončilo. Vykopli ho z Filorie a od té doby s ním skutečný svět pořádně zametal; teď se stal pouhým dalším snaživcem, zachmuřeným a zoufalým, jenž se úporně pokouší vyšplhat po kluzkém svahu zpět ke světlu a teplu.

Švestička a muž s duhovými brýlemi si sedli na pohovku. Rudolící muž zabral prosezené křeslo. Elfí dívka a mladistvý čtenář Stopparda se usadili na bednách. Zbytek zůstal stát – celkem jich tu mohlo být tak dvanáct, snad čtrnáct. Prodavač za sebou zavřel, odřízl je od hluku venkovního světa a zrušil portál.

Ptačí klec si vzal s sebou, teď ji postavil na navršené kartonové krabice a otevřel ji, aby vrána mohla ven. Ta se rozhlédla a po ptačím způsobu zatřepala jednou nohou, pak druhou.

„Díky, že jste přišli,“ promluvila. „Budu hovořit stručně.“

Tohle bylo nečekané. Soudě podle překvapeného zavlnění, jež proběhlo místností, nebyl sám, koho to zaskočilo. Na Zemi se nevyskytuje právě mnoho mluvících ptáků, to by se hodilo spíš do Filorie.

„Hledám jistý předmět,“ řekl pták. „Potřebuji ho získat od současných majitelů.“

Jeho lesklé peří se ve svitu zavěšených lamp temně lesklo. Jeho hlas se v poloprázdném skladu rozléhal. Byl to mírný, slušný hlas, ne krákoravý, jak by člověk čekal u vrány. Zněl nepatřičně lidsky – ať vytvářel řeč jakkoli, nemělo to nic společného s jeho skutečným vokálním orgánem. Ale taková už je magie.

„Takže krádež,“ ozval se Ind. Ne že by ho to nějak znepokojovalo, pouze žádal objasnění. Byl starší než Quentin, kolem čtyřiceti, plešatěl a na sobě měl neuvěřitelně ošklivý pestrý vlněný svetr.

„Krádež,“ přisvědčil pták. „Ano.“

„Jde o ukradení zpátky, nebo jen o ukradení?“

„V čem spočívá rozdíl?“

„Jen bych rád věděl, jestli jsme zlí, nebo hodní hoši. Kdo z vás má na ten předmět právo?“

Pták zamyšleně naklonil hlavu.

„Ani jedna ze stran nemůže prokázat, že je právoplatným majitelem,“ odpověděl. „Nicméně pokud v tom vidíte rozdíl, náš nárok je nadřazený jejich.“

To Inda zřejmě uspokojilo, ačkoli Quentin soudil, že by mu to nečinilo problém tak či tak.

„Kdo jste?“ zavolal kdosi. Pták ho ignoroval.

„O jaký předmět jde?“ zeptala se Švestička.

„To se dozvíte, až tu práci přijmete.“

„Kde se nachází?“ zeptal se Quentin.

Pták přenesl váhu zepředu dozadu.

„V severovýchodní části Spojených států amerických.“ Napůl roztáhl křídla, což mohlo představovat ptačí pokrčení ramen.

„Takže to nevíte,“ konstatoval Quentin. „Tudíž jeho nalezení je součástí úkolu.“

Pták to nepopřel. Dívka s elfím účesem se posunula dopředu, což na tak prosezené pohovce a v tak krátké sukni věru nebylo snadné. Vlasy měla černé s purpurovým melírem a Quentin postřehl pár modrých hvězdiček, které jí vykukovaly z rukávů; k takovým přijdete v bezpečných domech. Zajímalo by ho, kolik jich ještě má pod šaty. Rád by věděl, co provedla, že skončila tady.

„Tak tedy máme pátrat a krást a odhaduju, že mezitím dojde na nějaké šarvátky. Jaký odpor očekáváte?“

„Můžete to upřesnit?“

„Ostrahu, kolik lidí, co jsou zač, jak moc děsiví. Vyjádřil jsem se dostatečně přesně?“

„Ano. Očekáváme dva.“

„Dva čaroděje?“

„Dva čaroděje a k tomu nějaký civilní personál. Nic mimořádného, pokud vím.“

„Pokud víte!“ Rudolící muž se halasně zachechtal. Při podrobnějším pohledu se jevil poněkud vyšinutě.

„Zato vím s určitostí, že do toho předmětu dokázali vložit magické pouto. To je potřeba prolomit, jak jistě chápete.“

Po tomto prohlášení následovalo ohromené ticho, pak kdosi vydal rozčílený zvuk. Vysoký muž, který si kupoval pohlednici s blahopřáním, si odfrkl, jako by říkal: no věřili byste takové hovadině?

„Taková pouta mají být neporušitelná,“ prohlásila chladně Švestička.

„Plýtváte naším časem!“ pravil muž s duhovými brýlemi.

„Včleněné magické pouto nebylo nikdy zlomeno,“ pokračoval pták, aniž by se dal vyvést z míry – nebo se přece jen trochu načepýřil? „My však věříme, že je to teoreticky možné, tedy s patřičnými dovednostmi a správnými zdroji. Všechny dovednosti, které potřebujeme, máme v této místnosti.“

„A co zdroje?“ zajímala se dívka skřítek.

„Ty je možno získat.“

„Takže i to je součástí úkolu,“ řekl Quentin. Odpočítával na prstech.

„Získat zdroje. Vypátrat předmět, zlomit pouto, ukrást předmět a vypořádat se se současnými majiteli. Správně?“

„Ano. Odměna je dva miliony dolarů pro každého, v hotovosti nebo ve zlatě. Sto tisíc dnes, zbytek při dodání předmětu. Rozhodněte se na místě. Mějte na paměti, že pokud řeknete ne, nebudete moci o dnešním setkání s nikým mluvit.“

Spokojen, že vyložil svou záležitost, zatřepal pták křídly a usadil se na vrchol své klece.

Tohle bylo víc, než Quentin čekal. Na tomto světě patrně pro mága existovaly snazší a bezpečnější způsoby, jak přijít ke dvěma milionům, ale nenašlo by se mnoho tak rychlých, ani takových, jež by měl přímo před nosem. Peníze v magii mnoho neznamenaly, ale byly chvíle, kdy člověk nějaké potřeboval, a tohle byla právě jedna z nich. Musel se zase dostat do obrazu. Měl před sebou práci.

„Nemáte-li zájem, prosím odejděte,“ ozval se prodavač. Zjevně fungoval jako ptákův pobočník. Mohlo mu být něco přes dvacet. Bradu a krk mu jako ostružiní pokrýval černý vous.

Kromaňonec se zvedl.

„Hodně štěstí.“ Vyšlo najevo, že má výrazný německý přízvuk. „Tohle asi budete chtít, hm?“

Hodil svoji pohlednici doprostřed místnosti a odešel. Kartička přistála potištěnou stranou nahoru: BRZY SE UZDRAV. Nikdo ji nezvedl.

Zhruba třetina přítomných se odšourala za ním, za hledáním lepších příležitostí a jiných nabídek. Možná toho večera nešlo o jediný konkurz ve městě. Byl však jediný, o němž Quentin věděl, takže neodešel. Podíval se na Švestičku, ona se podívala na něj. Ani ona nehodlala odejít. Byli na jedné lodi – také zoufale bojovala.

Rudolící muž se opíral o stěnu u dveří.

„Nashle!“ zdravil každého, kdo ho míjel. „Mějte se!“

Když se vytratili všichni, kdo chtěli, pokladní znovu zavřel. Zbylo jich osm: Quentin, Švestička, Elfka, Rudá tvář, Duhové brýle, mládenec, Ind a žena s dlouhým obličejem ve splývavých šatech a s pramenem bílých vlasů nad čelem; ti dva poslední přišli jinými dveřmi. V místnosti zavládlo ještě větší ticho než předtím a jako by tu bylo podivně prázdno.

Tihle lidé museli patřit ke spodině, ke skutečným zoufalcům.

„Nejste náhodou z Filorie?“ zeptal se Quentin ptáka.

Otázka vyvolala oceňující smích, přestože on si legraci nedělal, a pták se nezasmál. Ovšem ani neodpověděl. Quentin mu z tváře nedokázal nic vyčíst, jako všichni ptáci měl jen jeden výraz.

„Než postoupíme dále, každý z vás musí projít jednoduchou zkouškou magické moci a dovednosti,“ pravil. „Tady Lionel“ – tím myslel prodavače – „je odborník na pravděpodobnostní magii. Každý z vás si s ním zahraje karty. Pokud ho porazíte, vyhověli jste.“

Při tomto novém odhalení se ozvalo pár rozladěných zamumlání a všichni po sobě začali nenápadně pokukovat. Z reakcí přítomných Quentin odhadl, že nejde o běžnou praxi.

„Co budeme hrát?“ zeptala se Švestička.

„Švindl.“

„To si děláte srandu,“ ozval se znechuceně muž v duhových brýlích.

„Vy opravdu nic nevíte, co?“

Lionel vytáhl balíček karet, plynule je začal míchat, aniž by se na ně díval, v obličeji prázdný výraz.

„Mám jisté požadavky,“ prohlásil pták upjatě. „A vím, že nabízím velkou částku peněz.“

„No, já sem nepřišel hrát žádné hry.“ Muž se zvedl.

„Tak proč jste sem ksakru vůbec chodil?“ zeptala se vesele elfí dívka.

„Můžete kdykoli odejít,“ pravil pták.

„Možná to udělám.“

Přistoupil ke dveřím, zarazil se s rukou na klice, jako by čekal, že ho někdo zastaví. Nikdo to neudělal. Dveře se za ním zavřely.

Quentin sledoval, jak Lionel míchá. Ten chlap očividně věděl, jak s balíčkem zacházet; karty mu ve velikých rukou jen létaly, úhledně, čistě, jako u profesionála. Vzpomněl si na svou přijímací zkoušku v Brakebills, kdy to bylo, už před třinácti lety? Tehdy nebyl příliš pyšný na to, aby test podstoupil, a zaručeně na to není příliš domýšlivý ani teď.

Koneckonců v tomhle býval také tak trochu profík. Karty, to byla jevištní magie, kouzla v detailním záběru. Právě tou kdysi začínal.

„Tak dobře,“ prohlásil. „Pusťme se do toho.“

Hlučně si přitáhl židli a posadil se naproti Lionelovi. Ten mu balíček zdvořile nabídl. Quentin si ho vzal.

Držel se základního míchání, snažil se nepůsobit nijak bravurně. Karty byly tuhé, ale nikoli úplně nové. Byly opatřeny obvyklými, standardními kouzly proti podvádění; nic, co by už neznal. Když je měl v rukou, cítil se příjemně, zase na známé půdě. Nenápadně se podíval na pár obrázků a umístil je tak, aby karty nepřišly nazmar. Už to bylo dávno, hodně dávno, ale v téhle hře se vyznal. U fyzikálů to bývala oblíbená zábava.

Šlo o dětsky prostou hru. Švindl se hodně podobal Válce – vyšší karta vyhrává – s pár směšnými pravidly navíc kvůli narušení vazeb (házení karet do klobouku; jakmile jich máš pět, skóruješ jako v pokeru, a tak dál).

Ale pravidla nebyla podstatná, neboť v téhle hře šlo hlavně o švindlování.

V kartách se najde spousta podivné magie: promíchaný balíček nezůstává neměnný, je to vířící oblak možností a nic není jisté, dokud nejsou vyloženy. Je to něco jako bedýnka s celým houfem Schrödingerových koček.

S trochou magických znalostí dokážete změnit pořadí, v němž karty táhnete. S vyššími schopnostmi dokážete odhadnout, co váš protihráč zahraje, ještě než to udělá, a když přidáte ještě špetku magie, můžete zahrát karty, jež by podle všech zákonů pravděpodobnosti měly náležet soupeři nebo ležet v odložené hromádce, popřípadě ve zcela jiném balíčku.

Quentin balíček vrátil, hra začala.

Pustili se do ní pomalu, vyměňovali si nízké karty, používali lehké triky, drželi karty skrytě. Quentin je automaticky počítal, přestože užitečnost této metody měla svá omezení – když proti sobě hrají mágové, karty mají sklon měnit strany, a ty, které člověk považoval za mrtvé a ze hry, umějí obživnout. Quentin byl zvědav, jaký stupeň nadání pro tyto operace Lionel předvede, a brzy musel svůj odhad prudce zvýšit. Pochopil, že tohoto soupeře nepřemůže hrubou silou.

Zajímalo by ho, kde se vyučil. Snad v Brakebills, stejně jako on sám; jeho kouzla byla precizní, metodická – taková nepřicházejí z amatérských bezpečných domů. Vypozoroval však ještě něco: jeho magie měla chladnou, nakyslou, cizí pachuť, jako by ji téměř cítil na jazyku. Uvažoval, zda je Lionel opravdu tak lidský, jak vypadá.

Jedna hra obnášela dvacet šest tahů a v polovině ani jedna ze stran nezískala výhodu. Ale při čtrnáctém triku to Quentin přehnal – spálil část svých sil na přemístění krále na vršek balíčku, a vzápětí o něj přišel kvůli Lionelovu esu. Chyba ho vyvedla z míry, načež ztratil tři triky po sobě.

Dva následující vydrápl tím, že ukradl karty z vyřazených, ale tím také skončila veškerá předehra. Odteď nastane tvrdý boj.

Místnost se mu zúžila na stůl. Už to bylo hezky dávno, kdy Quentina popadl soutěživý duch, ale nyní se probouzel z dlouhé dřímoty. Nehodlal prohrát, to nepřipustí. Přitlačil. Cítil, jak Lionel sonduje, jak se snaží šoupat kartami v dosud nepoužité části balíčku, a zastrkal je zpátky. Vyfoukli si navzájem všechna čtyři esa v příslušném počtu triků, s maximálním nasazením, jako kladivem a kleštěmi. Quentin pro legraci rozdělil pozornost a použil prosté kouzlo k vyškubnutí erotického amuletu z Lionelovy kapsy na podlahu. Ale pokud to Lionela rozhodilo, nedal to na sobě znát.

Pravděpodobnostní pole začala kolem nich bláznivě kolísat – sice neviditelně, ovšem sekundární účinky se daly vysledovat podle drobných, ale velice nepravděpodobných efektů. Jejich vlasy a šaty se pohybovaly v nehmatném větru. Karta hozená na jednu stranu přistála na hraně a zůstala tak balancovat nebo se otáčela na jednom rohu. Nad stolem se utvořila mlha, z níž se snesla jediná sněhová vločka. Přihlížející o pár kroků ustoupili. Quentin přebil srdcového kluka králem, následující tah prohrál s týmiž kartami, pouze obráceně. Zahrál eso – Lionel polohlasně zaklel, když zjistil, že najednou drží kartu navíc, na níž jsou sepsána pravidla pokeru.

Realita tála v žáru hry. Při předposledním tahu Lionel zahrál pikovou dámu a Quentin se zachmuřil – nevypadá náhodou její tvář trošinku jako Juliina? Každopádně neexistovala žádná jednooká královna, natož s ptáčkem na rameni. Spotřeboval na ni svého posledního krále, nebo si to aspoň myslel: když ho položil, změnil se v kluka, navíc sebevražedného, a taková karta také neexistovala, obzvláště ne s bílými vlasy. Jako jeho vlastní.

Dokonce i Lionel se zatvářil překvapeně. Cosi karty překrucovalo – jako by u stolu seděl ještě třetí hráč, který si s nimi oběma pohrával. S následujícím tahem už bylo jasné, že Lionel ztratil nad svými kartami kontrolu, neboť obrátil královnu zcela neznámého druhu, královnu skla. Její tvář byla safírově modrá a celofánově průsvitná. Byla to Alice, jako živá.

„Do hajzlu,“ hlesl Lionel a potřásl hlavou.

Do hajzlu, to bylo správně. Quentin se snažil udržet nervy na uzdě. Pohled na Alicinu tvář jím otřásl, zamrazil ho v útrobách, ale současně mu připomněl, proč tu je. Nezpanikaří. Neprohraje. Vlastně toho hodlal využít –

Alice mu pomůže. Podstatou magického souboje nablízko je odvedení soupeře ze správné cesty, a díky Lionelově nepozornosti teď Quentin vytáhl ztuhlými prsty z boty křížového krále a pleskl jím o stůl. Pokoušel se nevšímat si králova šedého obleku a větvičky, která mu rostla před obličejem.

Bylo po všem. Hra a výhra. Quentin se opřel a zhluboka, roztřeseně se nadechl.

„Dobře,“ prohlásil pták prostě. „Další.“

Lionel se na to netvářil právě nadšeně, ale nic neřekl, sehnul se a zvedl zpod stolu svůj amulet. Quentin vstal a přešel ke stěně k ostatním. Kolena měl rozviklaná, srdce mu pracovalo ve vysokých otáčkách.

Byl rád, že ze hry vyšel vítězně, ale to čekal od začátku. Ovšem nenapadlo by ho, že na kartě spatří svou dávno ztracenou milenku. Co se to vlastně stalo? Možná o něm tady někdo ví víc, než by měl. Třeba se ho snažil při hře vyvést z míry. Ale kdo? Kdo by se s tím obtěžoval? Nikomu nezáleželo na tom, zda zvítězí nebo prohraje, už dávno ne. Jediná osoba, která na něm měla nějaký zájem, byl samotný Quentin.

Snad to dělal sám – jeho podvědomí vzlínalo z hloubi až nahoru a deformovalo jeho kouzla. Nebo to byla Alice, ať už se nacházela kdekoli, ať se stala čímkoli, a teď ho pozorovala ho a měla z něj legraci? No, budiž jí to přáno. Soustředil se na současnost, na tom teď záleželo. Měl něco na práci. Chtěl si dát život do pořádku. Minulost tu neměla žádnou pravomoc, dokonce ani Alice.

Rudolící muž vyhrál, aniž by se přihodilo cokoli nezvyklého. Ind rovněž. Žena s pramenem bílých vlasů se sama rychle vyřadila, kousajíc si ret, když vyložila nehoráznou řadu pěti es po sobě, následovanou žolíkem a kartou z Monopolů Jdi do vězení! Mládence z nějakého důvodu vypustili – pták ho vůbec nenechal hrát. Švestička také postoupila bez zkoušky.

Elfí dívka prošla rychleji než kdokoli jiný, buď byla tak silná, nebo Lionel už tak unavený.

Když skončili, Lionel podal ženě s bílým pramenem paklík stodolarových bankovek za námahu. Další podal rudolícímu muži.

„Díky za váš čas,“ řekl pták.

„Já?“ Muž upíral zrak na peníze ve své ruce. „Já? Vždyť jsem prošel.“

„Ano,“ přisvědčil Lionel. „Jenomže jste přišel pozdě. A vypadáte trochu jako pitomec.“

Muž zrudl ještě víc.

„Jen do toho.“ Lionel rozpřáhl ruce. „Pusťte se do mě.“

Muž zkroutil obličej, ale nejspíš nebyl ani tak rozzlobený, ani tak šílený, aby si předem nespočítal výsledek.

„Běž do hajzlu!“ štěkl.

Nic víc. Dveře se za ním zabouchly.

Quentin klesl do křesla, které muž právě uvolnil, i když bylo vlhké od jeho mokré bundy. Připadal si ochablý, jako vyždímaný. Doufal, že tímhle zkoušení skončilo; momentálně by si na sesílání dalších kouzel netroufl. Včetně něj tu zbylo jen pět lidí: on, Švestička, Elfka, Ind a chlapec.

Připadalo mu to zatraceně skutečnější než před půlhodinou. Ještě nebylo pozdě, mohl z toho vycouvat. Zatím nedošlo k ničemu nezákonnému, ovšem nic z toho, co dosud viděl, nevyvolávalo valnou důvěru. Pro něj mohlo jít o nový vstup do hry, nebo mohl dopadnout hodně špatně.

Strávil už spoustu času lecčím, co nikam nevedlo a nic mu nepřineslo.

Mohl odejít zpět do deštivé noci, zpátky do zimy a vlhka.

Ale neudělal to. Nastal čas na nějaký zvrat. Tuhle práci vezme. Nemá zase tolik lepších nabídek.

„Myslíš, že to bude stačit?“ oslovil ptáka. „Jenom pět?“

„S Lionelem šest. A ano. Řekl bych, že to je právě dost.“

„Tak dobře, už nás nenapínej,“ ozvala se Elfka. „Co je náš cíl?“

Pták je dlouho nenapínal.

„Předmět, po němž pátráme, je kufřík. Hnědá kůže, střední velikost, vyroben 1937, s monogramem RCJ. Značka Louis Vuitton.“ Vyslovil to se skutečně věrohodným francouzským přízvukem.

„Kvalita,“ poznamenala. „Co je v něm?“

„Nevím.“

„Ty nevíš?“ Mládenec promluvil vůbec poprvé. „Tak proč ho ksakru chceš?“

„Abych to zjistil,“ odpověděl pták.

„No teda. Co znamenají ty iniciály?“

„Rupert John Chatwin,“ pravil pták úsečně.

Hoch se zatvářil zmateně. Pohnul rty.

„Nějak mi to nesedí,“ řekl. „Nemělo by to céčko přijít až nakonec?“

„Tak se zapisuje monogram, ty trdlo,“ ušklíbla se Elfka. „Příjmení musí být uprostřed.“

Ind si třel bradu.

„Chatwin.“ Pokoušel se někam si to jméno zařadit. „Chatwin. Není to snad –?“

Ovšemže je, pomyslel si Quentin, přestože nic neřekl. Nepohnul ani svalem. To je zatraceně jistá věc.

Chatwin: to jméno ho děsilo ještě víc než noc a déšť, než pták a karty.

Kdyby existovala spravedlnost, měl by prožít zbytek života, aniž by ho znovu uslyšel. Nemělo už na něj žádné právo, a naopak to platilo stejně.

On a Chatwinovi už si své prožili.

Současně ho však naplnilo ponurým pocitem úlevy, neboť to jména znamenalo, že ještě není po všem. Filorie, Plover, Bělověž, Chatwinovi – ještě pořád tu někde byli. Quentin si připadal jako narkoman, který právě zachytil slabounký závan své oblíbené drogy, čisté, neředěné, po dlouhém období abstinence, a už teď vychutnává nastávající recidivu své závislosti.

Zavřel oči, aby si to užil ještě víc.

To jméno představovalo vzkaz, žhavou světlici, speciálně pro něj vystřelenou do noci skrz čas a prostor, temnotu a déšť, z dálky, z jasného, teplého středu světa.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít