Keri Arthur: V náruči temnoty

Ukázky z knih / 28.6.2016 /

„ZMIZELÁ DÍVKA A NELÍTOSTNÉ ZLO, KTERÉ NEJDE ZASTAVIT…“
… nic, s čím by si neuměla poradit neohrožená strážkyně Direktoria!

Nakladatelství FANTOM Print vydává pátý díl urban fantasy série Strážkyně Riley Jensonová: V náruči temnoty.

Arthur_naruci-temnoty

 

Sexy zrzce Riley Jensonové, kříženci upíra a vlkodlaka, je často pořádně horko, a nemůže za to jen měsíční horečka, jíž – stejně jako všichni vlkodlaci – podléhá při každém úplňku.

Jako strážkyně Direktoria pro jiné rasy musí řešit případy, na které je policie krátká. Její smíšený původ jí však nepřináší jen nadání ceněné Direktoriem, ale také talent zabředat do milostných peripetií, jež občas končí hůř než rozchodem.

Riley si v pátém svazku série, nazvaném V náruči temnoty, konečně užívá zaslouženého volna, z něhož větší část strávila s Kellenem na romantickém ostrově. Její idylku však předčasně ukončí někdo, z koho jí vždycky běhal mráz po zádech. Kromě nezvyklého a pro Riley nevysvětlitelného způsobu, jakým se před ní zjeví, je tu ještě něco: ač jí kdysi pod pohrůžkou smrti zakázal kohokoli ze smečky kontaktovat, náhle si nárokuje její pomoc a neštítí se sáhnout při tom k vydírání.

Riley zahajuje pátrání již na ostrově, odkud se zanedlouho vrací do Kellenova objetí. Kromě útěchy v něm ale nachází i postupně sílící výčitky, neboť nové a nové případy ji Kellenovi kradou z náruče a vrhají ji tváří v tvář psychopatům, kteří jí usilují o život. Kromě pátrání po zmizelé dívce ze své bývalé smečky se Riley musí vydat po stopě nehmatatelného zla, jež propůjčuje mužům nadlidskou sílu a nutí je vraždit ženy brutálním způsobem, hraničícím s fetišem…

Keri Arthur nás zkrátka ani v pátém svazku série Strážkyně Riley Jensonová neobere o pořádnou porci erotiky, napětí a řádění zvrácených nadpřirozených sil!

 

Anotace:
Riley Jensonová, zčásti upír, zčásti vlkodlak, hraje podle vlastních pravidel, ať už je řeč o bouřlivém milostném životě či o její práci strážkyně. Když po ní však alfa samec z její bývalé smečky žádá, aby vyřešila případ zmizelé dívky, Riley vycítí, že se kolem ní utahuje smyčka. Její úkol má totiž háček: pokud Riley neuspěje, její matka zemře.
Hraje se o hodně, lov začal… a když zmizí další ženy, ocitá se Riley v takřka neřešitelné situaci mezi milencem, který na ni naléhá, aby se vzdala své práce, sériovým vrahem, který nezná hranice, a nočním klubem, kde se lidé potkávají s nadpřirozenými – na vlastní nebezpečí.
Riley, vržena do říše svodů a násilí, jež předčí veškeré její představy, musí bojovat za záchranu všeho, co je jí drahé. Ten největší hon však teprve začíná…

 

Info o knize:
Autor: Keri Arthur
Nakladatel: FANTOM Print
Originální název: Embraced By Darkness
Překlad Petra Kubašková
Formát: vázaná s přebalem, 145×205 mm
Počet stran: 288
Cena: 299 Kč

Keri_Arthur

O autorce:
Keri Arthur
Australská autorka fantasy, hororových a romantických knih. Pochází z Melbourne, literární tvorbě se věnuje už od svých dvanácti let, přičemž do současné chvíle napsala na třicet románů, které získaly řadu žánrových ocenění.
Kromě dosud devítidílné série Strážkyně Riley Jensonová (2005–2010) má na svém kontě například sedmisvazkový cyklus Temní andělé (2011–2014), trilogii Damašský kruh (2001–2003) či zatím samostatný román Eryn (2007).
Keri Arthur je vdaná, má jednu dceru, jednoho psa a zarostlou zahradu. Pokud zrovna nepíše, ráda v televizi sleduje seriály, jako jsou Akta X nebo Buffy.

 

Série STRÁŽKYNĚ RILEY JENSONOVÁ:
Velkoměsto Melbourne australské spisovatelky Keri Arthur je trochu jiné, než ho známe. Vyjma lidí v něm žijí také nadpřirozené bytosti, na něž dohlíží speciální organizace Strážců. K nim patří i Riley Jensonová, kříženec vlkodlaka a upíra, tzv. dhampýr. A je to právě ona, která se zaplétá do nesmiřitelného boje o moc, v jehož centru je snaha stvořit neporazitelného superbojovníka.

 

Ukázka z knihy:

1. KAPITOLA

Jediný problém mého útěku před tím vším byl v podstatě ten, že jsem byla od všeho pryč.

Šest týdnů lenošení na odříznutém a luxusním Monitor Islandu, kde jsem kromě jídla, pití a choutek na nějaké to sexy tělo neměla co na práci, se samo o sobě zdálo jako ráj. A také že to byl ráj.

První tři týdny.

Jenže teď, když jsem měla za sebou pátý, začala moje vnitřní vlčice hladovět po společnosti vlastního druhu. Vlkodlaci nejsou od přírody samotáři. Stejně jako naše zvířecí protějšky i my tíhneme k životu ve smečkách.

Moje smečka se nyní sice skládá jen z mého dvojčete Rhoana, jeho milence Liandera a mého milence Kellena, ale všichni mi hrozně chyběli.

Zvláště Kellen. První tři týdny tu trávil se mnou, a výsledkem bylo prohloubení a upevnění našeho vztahu. Ačkoli jsem se o sebe uměla postarat sama, stejně to byl báječný pocit mít u sebe takového velkého, silného vlka, který toužil o mě pečovat. V některých ohledech mi připomínal jednoho z mých bývalých. Talon byl sice absolutně nevyzpytatelný, ale taky jako vlk věděl, co chce, a byl ochoten si za tím jít za každou cenu.

V tomhle se mu Kellen podobal, jenže byl daleko starostlivější než Talon. A navrch byl skvělý milenec, takže když to dáte dohromady, vznikne vám něco téměř neodolatelného. Alespoň pro vlčici, jako jsem já.

Ani tak jsem ale nečekala, že se mi po něm bude tolik stýskat.

Znali jsme se přece teprve pár měsíců – a především jsme trávili více času odděleně než spolu. Samozřejmě jsem teď věděla, že za to odloučení mohl velmi často Quinn, záhadný upír, který přísahal, že ke mně chová hluboké city – i když mě využil k dosažení svých cílů, když chtěl zabít lidi, kteří zničili jeho dlouholetého přítele a stvořitele. Ještě teď a navzdory citům ke Kellenovi jsem pořád ještě po Quinnovi trochu toužila. Asi to tak zůstane napořád.

S Quinnem mě totiž spojovalo něco, co jsem nenašla u žádného jiného muže. Ani u Kellena.

Jenže Quinn byl teď pryč z mého života – možná dokonce nadobro – a já toho nedokázala doopravdy litovat. Nikdy jsem netrpěla nátlak ve vztahu, a to bylo bohužel přesně to, o co se Quinn pokusil, když chtěl svými upířími fígly udusit mou vlkodlačí přirozenost. Nátlak, který na mě vyvinul, byl spíš psychické než fyzické povahy, ale ve fi nále je to totéž. Cokoli, co přinutí někoho vydat se cestou, kterou by jinak sám nezvolil, je zneužívání, ať už se to zabalí do jakéhokoli pozlátka.

Musela jsem na něj zapomenout. Prostě si dál žít svým životem a přestat vzpomínat na to, že byl kdy jeho součástí. I když mi pouhá myšlenka na něj drásala duši.

Bohužel v posledních dvou týdnech, strávených o samotě, mi nezbylo nic jiného než myslet na lidi v mém životě a na události posledních deseti měsíců. Neboli přesně na to, na co jsem tu měla zapomenout.

Promnula jsem si unavené oči a opřela se předloktím o balustrádu malé terásky na přední straně hezké malé vilky, kterou jsem obývala.

Od moře foukal chladivý vánek, čechral mi krátké vlasy a naháněl mi husí kůži na holém těle. Na chviličku mě napadlo, že bych si skočila dovnitř aspoň pro tričko, ale nakonec jsem se na to vykašlala.

Bloudila jsem pohledem po vlnách, sledovala pěnu, šumějící na bílém písku. Byl to pokojný zvuk, stejně jako sama noc, takže mě napadlo, proč jsem se vlastně vzbudila.

Z ostatních vil, lemujících tuto část pláže ve tvaru půlměsíce, se moc hluku neozývalo. I ten novomanželský pár dal dneska pokoj, a že do toho bušili od svého příjezdu před pěti dny téměř nepřetržitě.

A to se o vlkodlacích říká, jakou mají výdrž.

Usmála jsem se a utrhla lístek z nedaleké eukalyptové větvičky, visící nad zábradlím, vyhodila ho k nebi a sledovala, jak padá a při tom se celou dobu točí.

Chtělo se mi domů. Pokračovat ve svém životě a práci. Strávit víc času s Kellenem. Jenže mi zbýval ještě skoro týden dovolené, a i když jsem se už málem ukousala nudou, nemohla jsem se prostě sbalit a odjet. Rhoan a Liander mi dali tuhle dovolenou darem, abych si mohla odpočinout a dát se dohromady, a já nemohla ranit jejich city tím, že bych odjela dřív; to bych jim zkrátka neudělala.

„Riley.“

Ve větru se šeptem ozvalo mé jméno – spíš rozkaz než jen pouhá snaha upoutat mou pozornost.

Rychle jsem se narovnala a pohledem začala zkoumat měsíční noc, zda někde nezahlédnu volajícího. Nějaký náznak, odkud ten hlas přišel.

Obtížný úkol, když se zdálo, že přichází odevšad a zároveň odnikud.

„Riley.“

Hlas se znovu rozlehl nocí, silnější než předtím, a bylo již jasné, že je mužský.

Tenhle hlas nepatřil žádnému z mužů obývajících pětici vil v téhle malé zátoce. Nepatřil ani nikomu z personálu, který se staral o vily nebo pracoval v hlavním rekreačním komplexu na vedlejší pláži.

Na ostrově však byly tři další ubytovací komplexy a já s jejich hosty ani zaměstnanci neměla nic společného. I kdyby to opravdu byl někdo z nich, odkud by se dověděli moje jméno? A proč by na mě volali uprostřed noci?

Bylo to divné – a pouhé pomyšlení, že se děje něco neobvyklého, mi rozproudilo krev.

Což byl jen dost smutný důkaz toho, jak moc jsem se nudila.

Nebo jak moc jsem se stala závislou na adrenalinu, na nějž jsem si zvykla jako strážkyně. Zabíjení bych se vzdala hned, ale vzrušení při honu ne. Lov byl pro vlka vším, a jakkoli dlouho jsem to v sobě potlačovala, byla jsem lovec každým coulem, stejně jako můj bratr.

Ještě chvíli jsem zkoumala noc. Vítr šeptal ve stromech a nebylo slyšet nic víc než jeho šumění. Nic a nikoho jsem poblíž necítila, a přesto tu něco bylo. Kůží mi projel elektrický náboj ostražitosti, až mi vstaly chloupky na pažích.

Otočila jsem se na patě a vrátila se do pokoje. Chodit nahá mi nevadilo, ale většina hostů, momentálně pobývajících na ostrově, byla lidská, a lidé měli obvykle s nahotou na veřejnosti problém.

Ačkoli tady v Queenslandu to nebylo tak zlé jako ve Victorii.

Ne že by počasí v mém domovském státě ke svlékání příliš vybízelo, protože bylo asi stejně předvídatelné jako pakobra v období páření.

Oblékla jsem si tričko s hlubokým výstřihem a plandavé šortky a vrátila se na terasu.

„Pojď, Riley.“

Sytý a arogantní hlas se točil kolem mě. Patřil muži, který používal – a patrně i zneužíval – moc. A moje vlčí duše reagovala na rozkaz v jeho hlase, jenže ne tak, jak jsem čekala. Ne prudce a s hněvem, nýbrž poddajně. Jako by ze všeho nejvíc chtěla stáhnout ocas mezi nohy a zbaběle se přikrčit.

Pro tohle existuje jen jediný důvod.

Hlas patřil členovi smečky. A ne ledajakému, nýbrž alfovi.

Vlku, který vládl celé smečce.

Jenže ten hlas nepatřil mému alfovi, muži, který stál v čele smečky odnepaměti. Hlas vlastního dědečka bych poznala.

Tak co se ksakru děje?

Zamračila jsem se, sešla po schůdcích, pak mezi stromy a na písek zalitý měsíčním světlem. Když jsem opustila úkryt eukalyptů, vítr se do mě opřel prudčeji a voněl mořem.

A to bylo vše. Žádný pach muže ani stopa po vlkovi. Nic, co by napovídalo, že se na pláži nachází nějaký další živáček, který je momentálně vzhůru.

Přejel mi mráz po zádech. Možná se mi to jen zdálo. Možná to byl jen sen a já se každou chvíli vzbudím a zasměju se vlastní hlouposti.

Naše smečka nám přece vyhrožovala, že jestli se někdy pokusíme kohokoli z nich kontaktovat, natož se k nim přiblížit, zabijí nás. Ani naše matka se neopovážila tento rozkaz porušit.

Ne že by se doopravdy snažila. Ačkoli nás určitě milovala, zdálo se, že se jí ulevilo stejně jako všem ostatním, když nás tenkrát viděla odcházet.

„Pojď, Riley.“

Nocí opět zazněl ten rozkaz, silnější než předtím. Zavřela jsem oči, soustředila se na ten zvuk a snažila se určit, odkud přichází.

Po chvíli jsem se otočila a vydala se po pláži. Vily ustoupily silnějšímu porostu eukalyptů a akácií a noc byla plná silných vůní.

Nezáleželo na tom. Při sledování téhle konkrétní stopy jsem se nespoléhala na svůj čich, jako spíš na „jiné“ smysly. Na ty, které byly nové a tak trochu nespolehlivé.

Na tu část mého já, která viděla duše mrtvých.

Samozřejmě, že vidět – a slyšet – duše zemřelých nebylo nadání, po kterém bych nějak zvlášť toužila. Už jsem měla dost starostí s oživlými mrtvými. Aby se mi zjevovali opravdoví mrtví, kdykoli se jim zachce, jsem opravdu nepotřebovala.

Zdálo se však, že v tomto ohledu nemám příliš na vybranou, což ostatně nebylo v mém životě poslední dobou nic neobvyklého. Experimentální lék na plodnost, který mi proti mé vůli nasadil Talon, nejen že odstartoval latentní psychické schopnosti, ale aby toho nebylo málo, ještě k nim přidal něco navíc. Jednou z těch ne

čekaných schopností byla jasnozřivost – ale ta se projevila teprve nedávno. Vidět mrtvé chodit mezi stíny byl už méně příjemný přídavek.

A já hrozně moc doufala, že to byl jediný nečekaný dar, který jsem získala. Nechtěla jsem být jako ostatní kříženci, kteří brali stejný lék. Nechtěla jsem získat schopnost proměnit se v kterékoli zvíře nebo ptáka, na jakého bych si vzpomněla, protože taková schopnost se sice mohla zdát super, jenže nepřicházela lacino.

Všichni ostatní ztratili schopnost vzít na sebe zpět lidskou podobu. Sice by se mi líbilo být vlkem, ale nerada bych tak strávila zbytek života. Ani v žádné jiné podobě, když na to přijde.

Vidět mrtvé nebylo v porovnání s tím tak zlé. Až do dnešní noci mě však mrtví nekontaktovali na takovou dálku. Viděla jsem je vždycky jen v blízkosti jejich těla. No, tedy většinou, pomyslela jsem si a otřásla se při vzpomínce na přetrvávající nehmatatelná zjevení ve Starrově krvavé aréně.

Ne že bych si byla úplně jistá, že teď slyším hlas mrtvého, ale zdálo se mi divné, že nikoho nevidím ani necítím. Měla jsem bystré smysly vlka. Jestli tu někdo byl, poznala bych to.

Šla jsem po bílém písku, až jsem dospěla ke skalám na poloostrově. Vítr tu byl ostřejší a moře rozbouřené tak, že pleskalo o skály a do vzduchu létala bílá pěna. Nastal příliv, takže se pěkně zmáčím, jestli po mně ten hlas bude chtít, abych se doškrábala až do další zátoky.

Zastavila jsem se a dívala se na obzor. Tahle část hlavního ostrova byla nejblíže k Lighthouse Islandu, tomu většímu ze dvou malých ostrůvků, které se nacházely tak blízko Monitor Islandu, že se k nim dalo doplavat. Bylo zde Výzkumné centrum Monitor Islandu, zčásti státní a zčásti soukromá instituce zabývající se životem v moři a korálovými útesy. Minulý týden jsem se tam vypravila a málem jsem se unudila k smrti. Jistěže jsou útesy krásné. Stejně jako spousta ryb, které mezi nimi žijí. A určitě se muselo zjistit, proč mizejí. Jenže já nebyla blázen do vědy.

Vlci jsou ze své podstaty lovci, ne ochránci přírody. Obvykle jsme neměli dost trpělivosti na povolání, která zahrnují dlouhé hodiny nečinnosti.

Cítila jsem na kůži svrbění ostré jako jehličky. Ať už ten hlas patřil komukoli, byl blízko.

„Riley, otoč se.“

Poprvé se ve mně probudily vzpomínky. Ten hlas jsem znala z minulosti. Otočila jsem se a pozorovala stromy.

Stál mezi nimi muž. Ačkoli se na první pohled jevil hmotně, druhý, pozornější pohled prozradil téměř pavučinový vzhled jeho rukou a nohou. Jako by nedokázal udržet iluzi pevné substance až ke končetinám.

Byl to vysoký, šlachovitý muž se silnými pažemi a nevýraznými rysy. Ani přitažlivý, ani ošklivý, ale něco mezi. I kdyby to byl ten největší ošklivec na planetě, bylo by to fuk, protože u vlků rozhodovala autorita a moc, vyzařující z jeho šedivých očí.

A moje vlčice před tou autoritou toužila pokleknout.

Jenže já nebyla jen vlčice, a druhá polovina mé duše vycenila zuby a připravila se na souboj. Zapřela jsem se v kolenou a pohledem sklouzla k jeho vlasům. Husté a rezavé. Rozhodně tedy rezavá smečka. A určitě moje rezavá smečka. Jenže o koho šlo?

Když jsem se mu zadívala do očí, najednou jsem si vzpomněla.

Znala jsem ty oči a onu chladnou nadřazenost za nimi. Ani zaboha jsem však z paměti nemohla vydolovat jméno.

„Proč mě voláš?“

Ačkoli jsem se zeptala tiše, můj hlas jako by rezonoval do tiché noci. Zachvěla jsem se a nevěděla, jestli je to studeným větrem opírajícím se do mých holých paží a nohou, nebo náhlými obavami, jež se vkrádaly do mé duše.

V těch průzračně šedých očích najednou pobaveně zajiskřilo.

„Ty si mě nepamatuješ?“

„Měla bych snad mít nějaký důvod?“

Teď už se jeho škodolibost projevila i na tenkých rtech. „A já myslel, že se budeš pamatovat na vlka, který tě shodil z úbočí hory.“

Zmocnil se mě šok. Ach, můj bože…

Blake.

Druhý ve smečce po mém dědovi a vlk, který by mě i Rhoana zabil, kdyby mohl. Vlk, kterému se to málem povedlo, když mě shodil z toho útesu. Údajně aby Rhoana naučil, že nikdy nemá odmlouvat druhému muži smečky.

Po mém šoku následovala nenávist, prudká a ostrá. Zaťala jsem pěsti a přistihla se, že najednou bojuju s touhou dát mu pěstí a vytlouct z něj tu chladnou ironii. Jenže on tam nebyl doopravdy, nebyl skutečný, a já bych se jen zesměšnila. A tak jsem jen řekla tichým a jedovatým hlasem: „Jakým právem mě ty voláš?“

„Právem smečky.“

„Smečka Jensonů se vzdala svého práva na mě a na Rhoana, když nás vykopla.“

„Právo smečky nikdy a za žádných okolností nezaniká. Jednou členem smečky, navždy členem smečky.“

„Ty jsi nám vyhrožoval, že nás zabiješ, jestli nás ještě někdy uvidíš.“

„To stále platí.“

„Tak proč mě sakra kontaktuješ? Vypadni a dej mi pokoj. Věř mi, chci s tebou mít společného stejně málo jako ty se mnou.“

Otočila jsem se na patě a vykročila zpátky po pláži. Sice jsem byla trochu zvědavá, proč mě vyhledal, ale zvědavost neměla šanci proti starému hněvu a bolesti. Ani jedno z toho jsem nechtěla znova zažít.

„Ty mě vyslechneš, Riley.“

„Táhni,“ řekla jsem, aniž bych se na něj podívala. Vlčice, ukrytá hluboko uvnitř, se krčila před mou troufalostí.

„Zastavíš se a budeš poslouchat, mladá vlčice.“

Jeho hlas zněl ostře a mocně a zdálo se, že se odráží od stromů.

Zastavila jsem se. Nemohla jsem si pomoci. Moje samotná DNA měla v sobě zakódovanou potřebu uposlechnout alfu. Neposlechnout by mě stálo hodně síly a mně zrovna teď připadalo, že žádnou nemám.

I tak jsem se však neotočila. Nepodívala se na něj. „Proč bych měla poslouchat?“

„Protože to po tobě žádám.“

Tiše jsem odfrkla. „Já nikdy nepatřila k těm, na které si stačilo dupnout. Ty bys to měl vědět ze všech nejlíp.“

„To je velká pravda. Byl to také jeden z důvodů, proč jsme tebe a tvého bratra vyhnali.“ Jeho hrubý hlas byl lemovaný ironií. „Váš děd se bál, aby ho některý z vás dvou neohrozil.“

To mě překvapilo tak, že jsem se otočila.

Byl pořád ještě ve stromech, mezi stíny. Možná se bál, že by ho odfoukl vítr. „Proč by se děda něčeho takového obával? Dávali jste mně i Rhoanovi najevo, že nejsme nic víc než nepříjemnost, která potkala naši matku a smečku. A nepříjemnosti nevládnou.“

Zvláště když jsou to ženy. Nebo gayové.

„O tobě se ví, že děláš nečekané věci, Riley.“

„Jo, a taky mám jizvy, které dokazují, jaká je to pitomost.“

Tiše se zachechtal. „Ty jsi v sobě nikdy neměla pokoru.“

Ó ano, měla. Jen jsem si nikdy nenechala dělat na hlavu tak, jak se po mně chtělo. Vrazila jsem ruce v bok a netrpělivě řekla: „Sice bych hrozně ráda vzpomínala na staré časy, ale je fakt zima. Řekni mi, co chceš, nebo odpal.“

Chvíli mě sledoval, šedivé oči ve tmě abnormálně jasné, jeho silueta se mírně vlnila, jak se vítr proháněl mezi stromy.

„Smečka potřebuje tvoji pomoc.“

„Moji pomoc?“ Můj náhlý a nevěřícný smích zněl chladně, nehezky. „Tohle je snad vtip století.“

„Věř mi, že na té situaci není nic vtipného.“

„Tak proč já? Musíte mít stovky jiných, které byste mohli požádat.“

A to jsem nepřeháněla. Smečka Jensonů sice patřila k menším rezavým smečkám, a pokud šlo o majetek a pozemky, byla spíš chudší příbuznou, ale její členové se vyskytovali ve všech vládních organizacích a napříč většinou právního systému, a tak jsem nepochybovala, že by si smečka mohla najít něco – někoho – daleko vlivnějšího, než jsem já.

Ledaže by krize byla daleko osobnějšího rázu. Navzdory všemu se mě zmocnila úzkost, když jsem se rychle zeptala: „Je matka v pořádku?“

Blake se tence usmál. „Ano. Posílá pozdrav.“

Tak to určitě. Byli jsme její prvorození a určitě nás milovala, ale jakmile jsme opustili smečku, veškerý kontakt ustal. Blake možná získal svolení smečky k tomu, aby mě vyhledal, ale já dost pochybovala, že by po něm matka cokoli vzkázala. Věděla, jak jsme se k němu stavěli. Tímhle způsobem by nám neublížila.

„Těmahle kecama mě neoblbneš, Blakeu. Přejdi k věci.“

Oči mu zase na krátký okamžik pobaveně zaplály. „Potřebujeme tvoje dovednosti jakožto strážkyně.“

Znovu mnou projela vlna překvapení. „Odkud víte, že jsem strážkyně? A co vás vedlo k tomu, že jste se pídili po dvou odvržených a zbytečných štěňatech?“

„Nepídili jsme se. Všiml jsem si toho během pátrání.“

„Pátrání po čem?“

Jako by přešlápl a jeho silueta se na chvíli zachvěla a stala se nehmatatelnou jako obrys ducha. Přece to nebyl duch, tak jak se mi tu promítal?

„Jedna z mých vnuček před čtyřmi dny zmizela.“

On měl vnučky? Dobrý bože, teď jsem si fakt připadala stará. Ačkoli na vlčí poměry jsem byla ještě pískle. „Který ze tvých synů byl tak neopatrný, že se mu povedlo ztratit dceru?“

Bylo to kruté, ale nemohla jsem si pomoct. Blake a jeho synové byli noční můrou našeho dětství – a taky důvod mnoha jizev, k nimž jsme já a Rhoan přišli. Samozřejmě, že kdybych držela hubu a krok tak, jak se po mně chtělo, mohlo být všechno jinak.

Ačkoli o tom dost pochybuju.

Jeho pohled se zúžil do tenkých, nebezpečných šedivých štěrbinek. „Adrienne je Patrinova nejstarší.“

V hlavě mi vyskočil obraz zrzavého vlka s černými skvrnami a ohrnula jsem ret. Patrin byl nejmladší z Blakeových potomků – jen o pár let starší než já s Rhoanem. Říct, že se vyžíval v dodržování rodinné tradice šikanování kříženců, by bylo hodně slabé slovo.

„Kolik je jeho dceři?“

„Dvacet tři.“

Dvacet tři? To znamenalo, že ji počal v patnácti? Ten nadržený bastard. Vsadím se, že tatíček byl moc pyšný – zvláště vzhledem k dědičným problémům s plodností, s nimiž se smečka potýká.

„Když je nezvěstná, kontaktujte policii. Direktorium pohřešované případy neřeší.“

„Ale ano, když ke zmizením dochází podle stejného scénáře. A tři další zmizely stejně jako Adrienne, Riley.“

Založila jsem paže na prsou a snažila se ignorovat záchvěv zájmu. Nechtělo se mi zaplétat ani s Blakem, ani s naší smečkou, protože to mohlo skončit jedině špatně – pro mě, když už ne pro ně. „Pořád ale nevidím důvod, proč do toho motat Direktorium.

Na takové věci existují speciální policejní jednotky. Vím určitě, že máte kontakty, které by vám věnovaly obzvláštní péči.“

„Stalo se jí něco zlého. Patrin se ji zoufale snaží najít.“

Už jsem měla na rtech kousavou poznámku – něco jako ‚a co já s tím?‘ –, ale ovládla jsem se. Chápala jsem to zoufalství a věděla, že člověka dožene k čemukoli – že kvůli tomu třeba i kontaktuje zavrženého člena smečky. Zažívala jsem to pokaždé, když se Rhoan dostal do problémů, a nikomu bych to nepřála. Dokonce ani tomu, koho jsem nenáviděla.

„Tak se spojte s Direktoriem. Dejte jim informace. Bez ofi ciálního rozkazu stejně nemůžu dělat nic.“

Což byla jen malilinkatá lež. Když jsem měla hodně velký zájem, mohla jsem vyšetřovat prakticky cokoli. My, strážci, jsme byli ve světě nelidí něco jako superpoldové – lovci a zabijáci – a měli jsme volnou ruku, pokud jsme chtěli vyšetřovat cokoli. Ačkoli kdybych se do toho pustila a něco doopravdy zjistila, musela bych to obratem hlásit šéfovi. A kompletní vyšetřování by muselo probíhat pouze s jeho ofi ciálním svolením.

„Žádám po tobě jen tolik, abys zahájila prvotní pátrání. Když budeš mít pocit, že s tím Direktorium nemůže nic dělat, zkusím jiné zdroje.“

Zněl až příliš rozumně a já se naježila. Blake a rozum, to nešlo dohromady, alespoň podle toho, jak jsem si toho chlapa pamatovala. „Ještě před chvílí jsi mi rozkazoval.“

„Možná jsem uznal, že jsem na to šel špatně.“

„A možná zítra vysadí ženu na Mars.“ Přešlápla jsem z nohy na nohu. Nedůvěřovala jsem tomuhle novému a lepšímu Blakeovi o nic víc než tomu minulému, ale spolupracovat bych mohla.

„Proč myslíš, že její zmizení je případ pro Direktorium?“

„Myslíš kromě Patrinova pocitu, že je ve smrtelném nebezpečí?“

„Ano.“

„Jak už jsem řekl. Je tu jistý scénář.“

Začínal mě rozčilovat. „Tak mi ten scénář nastiň.“

„V první řadě byly všechny na dovolené na Monitor Islandu.“

Proto mě kontaktoval? Pátral na ostrově a objevil mě tu? To jsem teda měla kliku. „A?“

„A všechny zmizely do týdne od příjezdu z ostrova domů.“

„Neboli ostrov nemusí být společným prvkem.“

„A pak je tu ještě ten muž.“

„Lidský, nebo nelidský?“

„Lidský. Zřejmě pracuje na ostrově.“

Což moc velkým vodítkem nebylo vzhledem k tomu, že polovina lidí, co tu pracovali, byli muži lidského plemene. „A co tu dělá?“

Blake pokrčil rameny a při tom pohybu se zamihotal. „Adrienne říkala, že pracoval jako barman.“

„Blakeu, jenom v téhle zátoce je nejmíň pět barů. Bylo by fajn, kdybys to trochu víc specifi koval.“

„Myslím, že by se mohl jmenovat Jim Denton.“

„Takže ona s tímhle Jimem Dentonem tančila?“

Zaváhal a v jeho očích probleskl vztek. „Myslím, že ano.“

Chtělo se mi usmát, ale ovládla jsem se. Takže Adrienne neřekla tatíčkovi a dědečkovi všechno. Bod pro ni. Zároveň mě však opravdu překvapilo, že jednala proti zákonu smečky a tančila s člověkem. Možná ale právě o to šlo. „A ty druhé?“ A jak se vůbec smečka stavěla k tomu, že spala s člověkem? Tohle se taky nedá opominout.

„Mluvil jsem s příbuznými jedné z těch zmizelých. Také se zmínili o muži, se kterým se jejich dcera stýkala a který pracoval na ostrově.“

„Stýkala? A co takhle že s ním spala?“

„Jistě to nevím, ale je to pravděpodobné.“

„A ty ženy byly všechny vlkodlačice?“

Kývl.

No, my vlkodlaci máme tendenci být promiskuitní – zvláště teď, když existuje zákon, podle kterého nás zaměstnavatelé nemohou diskriminovat kvůli měsíční horečce. Na druhou stranu mě překvapovalo, že daly přednost lidem před vlkodlaky. Bylo s tím spjato příliš velké riziko – ačkoli pouhý fakt, že existovali kříženci vlků a lidí, naznačoval, že takových, kteří s mým stanoviskem nesouhlasí, je dost a dost.

„To neznamená, že spaly se stejným mužem,“ řekla jsem. „Jak už jsem zmínila, na tomhle ostrově nepracuje jen jeden muž.“

„Jejich popis se shoduje s tím, který jsem dostal od Adrienne.“

Takže Adrienne neřekla dědečkovi jméno, ale popis dala? Tak nějak jsem o tom pochybovala. Blake mi toho určitě spoustu zatajil. „Jak víš, že se pohřešují tři ženy, když jsi mluvil jen s jednou rodinou?“

„Vím to.“ Jeho hlas zněl ponuře. „Už jsi zapomněla, že se v naší smečce dědí jasnozřivost?“

„Myslím, že křížencům se to nikdo říct neobtěžoval.“ I když se tím alespoň vysvětlovalo, odkud se vzalo mé nedávno projevené jasnovidectví.

V jeho chladných šedivých očích se na chvíli pobaveně zablýskalo. „Asi jsme se zapomněli zmínit.“

Nenávist se ve mně vzedmula tak, že jsem se její hořkostí div nezalkla. „Tohle není problém Direktoria, Blakeu. Běž si lovit někoho jiného, protože já nemám zájem pomáhat ani tobě, ani tvým příbuzným.“

Otočila jsem se a chtěla co nejrychleji odejít. Ono svrbění mi napovídalo, že Blake se nehnul z místa; přesto ke mně jeho hlas dolehl i na tu dálku tak snadno, jako by stál přímo vedle mě.

„Pomůžeš nám, Riley.“

„Ta nezdvořilá odpověď, kterou jsem ti dala předtím, pořád platí.“

„Riley, zastav se.“

Tak moc jsem toužila poslechnout, že mi až cukalo ve svalech, ale moje upíří polovina to viděla jinak. Měla jsem co dělat, abych se nerozběhla a nesnažila se od něj co nejvíc vzdálit – ačkoli kdybych usoudila, že mi to bude něco platné, asi bych to udělala.

„Riley. Přikazuji ti, aby ses okamžitě zastavila, nebo poneseš následky.“

„Nemůžeš mi nic udělat, Blakeu. Už ne.“

Mělo mi dojít, že není radno takhle pokoušet osud. Opravdu mělo.

„Jestli se teď hned nezastavíš,“ řekl tiše, „zabiju tvou matku.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít