Rozhovor s Anne Rice o psaní a Daru vlka

Anne Rice, zaslouženě opěvovaná autorka legendárních Upířích kronik, přišla v únoru 2012 s vlkodlačím románem Dar vlka, kterého se čeští čtenáři dočkali o rok později v překladu nakladatelství Baronet. Na počátku května téhož roku si nejen o prvním dílu své vlkodlačí kroniky autorka popovídala s redaktorkou webu PureTextuality.com

Anne_Rice

 

Kdy jste se rozhodla, že chcete být spisovatelkou? Nebo jste po tom vždy toužila?
Jako malá jsem se vždy chtěla stát spisovatelkou. Vzpomínám si, že už v pěti letech jsem se rozhodla, že napíšu příběh. Musela jsem požádat svoji maminku nebo babičku, aby mi každé slovo vyhláskovaly. Vyšla mi z toho jedna věta: „LeeLee seděla ve svých komnatách.“ Přemýšlím, co tu větu inspirovalo. Tu větu si velmi živě vybavuji, ale uvažuju, proč jsem v pěti letech tak ráda označovala ložnici slovem „komnata.“ Každopádně i po letech se tahle vznosnost odráží v mém stylu.
V páté třídě jsem napsala sci-fi příběh z pohledu dvou lidí z Marsu. Nejspíš to nebylo delší než povídka. Napsala jsem to kuličkovým perem do sešitu a nechala kolovat po třídě. A vypadá to, že ani v tomhle se můj přístup nezměnil. Chtěla jsem vyprávět příběh z pohledu cizích bytostí, ne z pohledu těch, kdo je najdou. I toho se stále držím.
V sedmé třídě jsem napsala příběh inspirovaný filmem Doly krále Šalamouna. Překvapením na konci bylo, že když našli drahokam, byl uvnitř něj elixír. Drahokam byl ve skutečnosti malou krabičkou. I po letech stále píšu o elixírech.
Takže ano, vždy jsem chtěla být spisovatelkou.

Psaní k vám přišlo samo, nebo jste si ho musela nejprve vytříbit (např. na kurzech, studiem atd.)?
Vždy jsem si vymýšlela příběhy a dalo by se říct, že jsem od počátku měla svůj vlastní styl. Přišel ke mně spontánně, instinktivně. Nepochybuji ale, že na kurzech tvůrčího psaní se dá mnohé naučit. Učíte se z každé knihy, kterou přečtete. Nechte si dobré knihy doporučit.
Řekla bych, že většina autorů se učí jednoduše tím, že čte jiné spisovatele. Když mi přijde, že v knize postupuju příliš rychle, zalistuju v Tolstém, abych viděla, jak si dává na čas, jak jde do hloubky postavy, zatímco nechává všechno ostatní čekat. Když mi přijde, že se příliš zabývám detaily, vezmu do ruky Kmotra od Maria Puza, který dává mezi jednotlivé části knihy přestávky a svůj příběh vypráví velmi rychle.
Myslím, že se učím od všemožných spisovatelů, renomovaných, oblíbených, autorů detektivek a podobně. Pokyny beru od kohokoli. Je mi jedno, jestli na mém konferenčním stolku někdo zahlédne Jacqueline Susann. Často čtu populární fikci všemožných žánrů, abych zjistila, jak ti autoři budují příběh, končí kapitoly, pracují s konceptem a podobně.

Jakou největší překážku jste musela překonat, když jste chtěla vydat první román?
Rice_InterviewNa to se dá odpovědět dvěma způsoby. Pokud bych měla říct, jak na knihu reagovaly agentury, tak se na ni dívaly trochu jako na zvláštnost, protože všechny postavy byly upíři. Přijata ale byla dobře, devět měsíců od chvíle, kdy jsem ji začala nabízet, ji zakoupila Knopfova agentura.
Kdybych na tu otázku měla odpovědět z hlediska procesu, tak nejtěžší bylo přijmout úpravy. Hodně těžce jsem nesla pocit, že kniha už nebude čistě moje, kdybych přijala změny, které v ní redakce udělala. Ale po pravdě mě inspirovalo mnohé, co redaktorka Victoria Wilsonová navrhla, takže jsem napsala úplně nový konec.
Nejtěžší ale bylo změnit slovo nebo frázi. Tehdy jsem měla hodně nízké sebevědomí. Bála jsem se. Victoria ale byla a stále je skvělou redaktorkou a pro knihu chtěla jen to nejlepší. Myslím, že to, jak kdo reaguje na redakční úpravy, je velmi osobní. A Vicky vždy respektovala, jak se k tomu stavím. Téměř všechny romány přijaté k vydání byly přijaty za určitých podmínek – že to a tamto se přepíše, to a tamto se ještě promyslí a podobně. Mnozí autoři tyto změny snášejí mnohem lépe než já.

Co byste poradila začínajícím autorům?
Pište. Nepřemýšlejte nad vydáním, dokud svoji knihu nedopíšete. Pište. Spisovatelem se stanete psaním. Musíte si dokonale věřit. Věřte při psaní sobě, svému hlasu, svým postavám, svému příběhu. Nevšímejte si negativních hlasů, kteří vám našeptávají, abyste to vzdali. Jděte si za tím. Napište knihu, za kterou se nebudete stydět, knihu, jakou v knihkupectví nenajdete, knihu, která žije ve vašich myšlenkách. Nechte se strhnout bolestí, nechte se strhnout radostí a nebojte se.
Pamatujte si, že v prvotním stádiu vás budou lidi kritizovat, nenechají na vás nit suchou za to, co se později stane vaší kariérou: za vaši originalitu. Takže neváhejte být originální, být sami sebou a opakuji, nevšímejte si negativity ostatních.
Pokud přečtete svoji práci partnerovi, příbuzným nebo přátelům, a oni to nepochopí, jděte dál. Najděte někoho jiného. Pokud svoji práci milujete, někdo jiný ji také bude milovat.
Dopište to. Pokud na vás na nějakou dobu padne blok, začněte znovu psát, a nevyčítejte si, že jste na chvíli psát přestali. Prostě pište. Pište. Pište. Pište.
Pamatujte také na to, že i nám ostatním někdy došla odvaha, všichni jsme v životě čelili okamžikům, kdy nám naše psaní přišlo jako bez života, prázdné, beze smyslu a v hlavě se nám ozývaly hlasy našich rodičů, učitelů nebo přátel, kteří nás od našeho snažení odrazovali. Ignorujte to. Pište co nejlépe. Bojujte s tím, nevšímejte si těch hlasů. Postavte se jim a pište.

Mnoho skvělých autorů se svých fanoušků straní. Vy jste se ale rozhodla pro opak, na svém webu i facebookové stránce se svými čtenáři dennodenně komunikujete. Každý den na své stránce pokládáte čtenářům otázky z oblasti teologie, politiky a dalších, zajímavá vás jejich přístup. Pro fanoušky to vždy znamená velmi mnoho. Co vás dovedlo ke změně tohoto vašeho přístupu ke čtenářům? Jaký dopad to mělo na vás a vaše psaní?
Zjistila jsem, že Facebook miluji. Zjistila jsem, že mě baví práce s tou stránkou. Zpočátku mi jiní navrhovali, abych s tím začala něco dělat. Když jsem potom tu stránku uviděla a zjistila, jak funguje, nadchlo mě to. Zjistila jsem, že se mohu svých čtenářů ptát na cokoli, a stránka poté začala růst. Probírali jsme tam politiku, zábavní průmysl, literaturu, práva žen, práva homosexuálů, náboženství, historii, televizi, filmy. Zbožňovala jsem to. Prostě jsem to zbožňovala. Tu stránku dělají právě lidé, kteří ji navštěvují. Právě jejich dlouhodobý zájem a aktivita jí vdechují život. Za tu spolupráci s nimi jsem velmi vděčná.
Někdy je to ale i těžké. Nesouhlasíme spolu, lidé odcházejí a při odchodu za sebou třísknou dveřmi. Létají tam urážky. Abych byla upřímná, nevím, jestli bych něco takového zvládala před třiceti lety, nebo i před patnácti. Ale teď to miluji. Opravdu.
Musíte ale pochopit, že jsem vždy ráda komunikovala se svými čtenáři. Celé roky jsem jezdila na turné a všude využívala příležitosti, kdy jsem si mohla se svými fanoušky popovídat o svých knihách. Nejvíc se dalo probírat na malých autogramiádách. Na velkých jsem měla na čtenáře vždy velmi málo času. Vždy to ale bylo skvělé. Pamatuji si tolik hlasů, tváří, okamžiků. Vše si nosím v srdci, to vědomí, jak různorodí mí čtenáři jsou. Beru to jako velké požehnání. Dalo by se říct, že tak i vnímám Facebook. Řekla bych, že spisovatelé, kteří tuto možnost nevyužívají, o mnohé přicházejí.

Dar_vlka

 

Popovídáme si teď o Daru vlka. Měla jsem tu možnost si román přečíst ještě před jeho vydáním, a Reubena jsem si ihned zamilovala. Zvláště pak způsob, jakým nazírá na svět. Skvělým příkladem je, když poprvé spatří Nidecký vrch. Takový přístup by si měl osvojit asi každý. Stál Reubenovi předobrazem někdo, koho znáte, nebo je to naprostý originál?
Všechny mé postavy jsou inspirovány lidmi, které znám. Myslím, že v každé postavě najdete od každého něco. Nedá se říct, že by pro tu postavu stál předobrazem jediný člověk. Ráda své postavy tvořím instinktivně, spontánně. Někdy ani nevím, odkud se nějaká postava vzala.
Reuben je mi v mnohém drahý. Hodně se na něm podepsali lidé okolo, kteří ho soudí jen podle jeho vzhledu a jeho peněz. Asi jsem tím chtěla poukázat na to, co prožívá mnoho žen, které ostatní posuzují jen podle toho, zda jsou, nebo nejsou dostatečně krásné, přitažlivé, svůdné, štíhlé nebo tlusté, a které se odjakživa musely smiřovat s tím, že jejich vzhled určuje, jak budou společností přijímány. Nevím. Ale s Reubenem soucítím a vnímám jeho bolest, kterou cítil, když ho jeho rodina nebrala vážně. Hodně se do toho promítlo, jak jsem se cítila já, když mě lidé nebrali vážně. Vím, co za tím stálo. A také dokážu pochopit, jak romantický Reuben je: jak se zamiloval do Marchent, jak touží po někom, kdo ho nebude každou vteřinu trestat, jako to dělala jeho přítelkyně Celeste. A ano, Reuben propadl kouzlu Nideckého vrchu tak, jako jsem se já coby malá zamilovávala do rozlehlých sídel, kdykoli jsem procházela ulicemi New Orleansu a snila o tom, že jednoho dne mi takový velký dům bude patřit. Stojí za tím moje vlastní bolest, moje vlastní touha. Reuben je romantik a spisovatel.
V Daru vlka mě dál vedla má vlastní touha zjistit, jak se smíří se svou novou vlčí podstatou, s náhlou obrovskou sílou, s tím, že coby vlkodlak může mít najednou velký vliv na to, co ho obklopuje. Dovedete si představit, jak mě potom šokovalo, že mnohým kritikům byl Reuben lhostejný, protože je pohledný a bohatý? Jejich kritika se kvůli tomu přenesla i na celou knihu. A to jsem si myslela, že jsem v ní ukázala, jak bolestné pro toho muže bylo, že právě z těchto důvodů ho odmítli jeho blízcí… Asi jsem na to dostatečně nepoukázala. Nebo jsem na to nedokázala upozornit alespoň některé čtenáře.

V Daru vlka nalezneme mnoho odkazů na jiná díla týkající se vlkodlaků. Jaký průzkum jste si pro to dělala? Jak dlouho vám trvalo, než jste knihu napsala?
Udělala jsem si rozsáhlý průzkum, stejně jako to udělal v knize Reuben. Zhlédla jsem mnoho skvělých vlkodlačích filmů, vyhledala jsem si staré klasické příběhy, pročetla legendy. Po pravdě to ale moc dlouho netrvalo. Materiálu na toto téma zas tolik není. Ale bavilo mě to. Jako vždy jsem se snažila přijít s originálním pojetím, napsat originální příběh, stvořit originální historii vlkodlaků. Mí vlkodlaci nejsou podobní ničemu, co znám. Reuben je skutečný vlkodlak, chodí po dvou, a přesto šplhá po stromech jako opice, drápy dokáže zatáhnout jako kočka.  A i ve vlčí podobě dokáže uvažovat a mluvit. I ve vlčí podobě se může pomilovat s ženou. To je pro mě jádro celé knihy: ve vlkodlačí formě si zachovává vědomí a komunikuje. Stává se mocnou nestvůrou, a přesto zůstává sám sebou.

V Daru vlka nalezneme mnoho rozmanitých postav a charakterů. Máte někoho z nich ve zvláštní oblibě? A pokud ano, proč?
Teprve jsem s nimi začala. Velmi bych chtěla prohloubit postavu Stuarta, dospívajícího vlkodlaka, a samozřejmě bych chtěla čtenářům víc přiblížit záhadné postavy, které do příběhu vstoupí až na konci knihy. I pokračování The Wolves of Midwinter vidím jako teprve začátek celého příběhu. Zatím jsem neměla příležitost prohloubit postavu Laury. Prozatím se obě knihy točí jen kolem Reubena… ale ráda si nechávám otevřené dveře a objevuji nové možnosti. Zbožňuji to. Z postav mám zatím nejradši Reubena. Právě jeho dobrodružství teď hraje hlavní roli.

Je nějaká postava, kterou vy sama nenávidíte? A pokud ano, proč?
Rice_LestatTo je moc dobrá otázka. Asi se nedá říct, že bych zatím někoho nenáviděla, alespoň ne tak, jako jsem nenáviděla Lestatovu matku Gabrielle v Upířích kronikách. Nebo Lestatova přítele Nicholase. V Daru vlka zatím všechny zbožňuji. Jistě, jsou tam i padouši, ale to prozatím stačí. Pokud nějakou postavu začnu nenávidět, tak v příběhu obvykle dlouho nepřežije. Odejdou, nebo je někdo zabije. Nikdy jsem se při psaní nenechávala ovládat nenávistí, vždy mě vedla naopak láska. Pokud nějakou postavu nemám ráda, pak s ní nedokážu pracovat.  Asi nejpropracovanější záporná postava, s kterou jsem kdy pracovala, byla Patsy, Quinnova matka z románu Blackwood Farm. Pořád si říkám, odkud se ta Patsy vůbec vzala? Patsy jsem znala, a strašně jsem ji nenáviděla.

Dar vlka končí uzavřeně, a přesto zůstává několik otázek nezodpovězených. Znamená to tedy začátek nové série?
Ano, asi by se tak na to dalo dívat. I The Wolves of Midwinter vidím jako začátek příběhu. Je toho tolik, co bych chtěla s těmi postavami udělat. V druhé knize se navíc objeví na scéně nové nadpřirozené postavy, a i s těmi bych si chtěla pohrát.

Začala jste Dar vlka psát už s tím, že se bude jednat o začátek nové série, nebo jste počítala spíš s tím, že to bude samostatný příběh?
Asi nikdy jsem nenapsala román, aniž by mi v koutku mysli ležela představa, že by se mohlo jednat o novou sérii. Můj „svět“ a jeho obyvatelé se vyvíjejí. Asi i proto v příběhu nepoukazuju na ubíhající čas, ale svět zůstává. I to je jeden z důvodů, proč na konci románu neodpovídám na všechny otázky. Nevidím jako moc realistické, že by se vyřešily všechny problémy nebo zodpověděly všechny otázky.

Máte už promyšlený konec příběhu?
Ne, to vůbec. Psaní série Dar vlka je jako objevování jednoho tajemství za druhým. Chci si v téhle sérii nechat otevřené dveře. Jednotlivé romány Upířích kronik byly tak plné temnoty, deprese a smutku, že jsem je vždy uzavírala. S Reubenem a jeho rodinou a přáteli chci udělat pravý opak.

Kdybyste žila v Reubenově světě a získala „dar vlka“, brala byste to jako dar, nebo jako prokletí?
Brala bych to jako velký dar. Pokud by mi ho někdo nabídl, asi bych nedokázala odmítnout. Totéž s temným darem upíří krve. Nedokázala bych říct ne. Miluju život a miluju číst si o historii a velmi ráda bych věděla, co přijde v nadcházejících staletích. Miluji dar života. Nesmrtelnost bych nedokázala odmítnout. Jednoduše nedokázala. Stejně jako bych nedokázala odmítnout nezranitelnost.

Když se teď nakladatelský průmysl přenesl do digitální éry, jak se díváte na nástup elektronických knih? Je to pro vydavatelské odvětví dobře, nebo špatně?
Řekla bych, že digitální éra spolu s e-knihami jsou z jednoho prostého důvodu velkým přínosem. Rozšiřují se řady čtenářů. Lidé mohou číst víc a na více místech. Je to dobré pro čtenáře, kteří se třeba z fyzických důvodů museli knih vzdát. Nyní mohou držet v ruce lehkou čtečku a znovu začít číst. Cestovatelé si mohou nosit do letadla celé knihovny. Žáci si mohou nosit v batozích celé regály knih. Jsem přesvědčena, že lidi budou dál kupovat papírové knihy zvlášť těch titulů, které mají obzvláště rádi.
Naopak si myslím, že se průmysl nesnaží dostatečně využít bláznovství kolem e-knih na podporu prodejů papírových knížek. Proč třeba není na konci každé e-knihy odkaz na stránku, kde si mohou čtenáři koupit knihu, kterou právě přečetli, také v papírové podobě? Nebo poslat papírovou verzi jako dar někomu jinému? To jsou ale problémy, které se vyřeší časem.
Průmysl se také málo snaží ochránit autory před piráty. Pirátství je hrozné. Kdo by chtěl žít ve světě, v němž si jen bohatí mohou dovolit psát romány? Chceme, aby se byli lidé schopni tvorbou umění uživit. Tak proč jsme ještě nepřišli na to, jak autorům kompenzovat to, že si někdo jejich knihu jen tak stáhne? To se přece dá vyřešit. Jen se potřebujeme zamyslet nad tímto novým průmyslem a novými možnostmi. Nakladatelé ale místo toho panikaří a stahují e-knihy z trhu. To je přece kontraproduktivní.

Během let si čtenáři navykli psát fanfikce. Některé autory ale tyto cizí příběhy, které využívají autorovy postavy, téměř urážejí. Jak se na fanfikce díváte vy? Lichotí vám, nebo vás uráží, když někdo napíše vlastní příběh ze světa Upířích kronik? (Mějte na paměti, že fanfikce nejsou nijak honorovány. Peníze za ně jejich autoři získají případně až poté, co je upraví – např. změní jména postav – a vydají coby vlastní originální příběh.)
S psaním fanfikcí nesouhlasím, ale ráda je budu ignorovat. Nelíbí se mi ta myšlenka, to ne, a samozřejmě nemůžu nikomu dát oficiální nebo právní svolení, aby je psal. Ale vlastně je mi jejich existence už jedno. Je pro mě jednoduché si příběhů založených na mých knihách nevšímat.
Upřímně nevím, proč je vlastně jejich autoři píší. Myslím, že pro mladého nebo začínajícího autora je snazší vymyslet si vlastní příběh a postavy a mít v rukách možnost přinést své práci velký úspěch. Ale opakuji, že se svět fanfikcí snažím ignorovat.

 

Zdroj: PureTextuality.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít