Laurell K. Hamiltonová: Na procházce s démony

Psaní bylo pro Laurell K. Hamiltonovou vždy osobní, do svých příběhů pokaždé dávala hodně ze sebe. Právě o tom a o démonech minulosti, kteří ji při psaní pronásledují, se rozpovídala na svém blogu.

laurell_hamilton

Píšu na základě emocí. Píšu z bolesti, štěstí, radosti, smutku, zhnusení, děsu, strachu – vyberte si jakoukoli silnou emoci a určitě bude z těch, které mě nutí sedět u počítače, aby ze špiček mých prstů plynula slova. Někdy je to pro mě jako očista, kdy se zbavím všeho, co cítím, ale většinou při tom jen upouštím páru. Ty emoce jsou tak hluboké, tak silné, že není možné je ze sebe dostat najednou. Je to, jako byste se pokoušeli vypustit najednou celý oceán. Bylo by toho doslova příliš. Utopila bych se. Emoce by potopily mé psaní, přitom jde o příběh, ne o emoce nebo událost, které byly inspirací. Obě části musí spolupracovat, aby vznikl jeden celek.

Trvalo mi většinu mé kariéry, než jsem pochopila, proč ke mně promlouvá konkrétní příběh, postava nebo svět, nebo co mě vede, abych příběh sepsala, ale to se v poslední době začalo měnit. Posledních deset let jsem nenáviděla ten okamžik, kdy mi došlo, jaké trauma inspirovalo můj příběh. Můj úplně první román Nightseer byl na pultech už několik let, když mi došlo, že je to příběh o smrti mé matky. Dokonce i začal smrtí matky hlavní postavy, které se následně povedlo pomstít se tomu, kdo její matku zabil. Když jsem si uvědomila, že mé osobní problémy stojí za psaním mých fantasy příběhů, měla jsem pocit, jako bych veřejně procházela terapií, a částečně tomu tak i bylo, ale ještě víc jsem nesnášela, když mi ještě před dokončením příběhu došlo, jaké trauma za ním stojí. Je to, jako by vás někdo přistihl při sexu na veřejnosti, přestože jste měli za to, že jste v bezpečí své ložnice. Ten příběh jsem vždycky dokončila, ale dalo to práci.

Hamilton_Anita5_Krvave-kolenoJedním takovým příkladem je třeba Krvavé koleno, příběh o Anitě, během jehož psaní mi došlo, že se tím snažím vyrovnat s démonem ze své minulosti. V Krvavém koleni Anita čelí bolesti ze smrti své matky. Jeden vyšší upír tam má schopnost přivodit vám iluzi toho, po čem nejvíc toužíte, a Anita si ze všeho na světě nejvíc přeje, aby byla její máma naživu, ne mrtvá. I já jsem si to tehdy přála ze všeho nejvíc a díky tomu jsem se sama přistihla, že tu bolest ze sebe veřejně vylévám. Nebylo mi to příjemné, ale nepřestala jsem, knihu jsem dokončila a myslím, že mi to pomohlo smířit se s matčinou smrtí. Nevím, jestli to pomohlo i Anitě. Někdy si říkám, že jí to jen o to víc ublížilo, ale doufám, že se mýlím.

Někdy je ta ztráta obrovská, tak vám změní celý život, že vám trvá mnoho a mnoho knih, během nichž tu bolest studujete, aniž byste došli na její konec. Nebylo mi ještě ani šest, a už jsem neměla rodiče, a nestačila ani jedna kniha, dvě, nebo pět, abych se s tím vypořádala. Pokud vím, můj otec stále žije, ale mě i mou matku opustil, než mi byl rok. Za celý život jsem ho viděla dvakrát, vyrůstala jsem bez táty, bez mámy, jen s babičkou, která měla svých starostí dost.

Jedna z věcí, která je na psaní zajímavá, je, že když skončíte s vymítáním démonů, je po všem. Nechápala jsem to. Nechápala jsem, jak můžete skoncovat se světem, s postavou, se svým imaginárním přítelem, ale můžete. Anita ani já už dávno žádné problémy nemáme. Dalo by se i říct, rány, které ona má, jsem si já už vyléčila. Jak jí s tím pomoct? Jak vyléčit svému fiktivnímu alteregu to, co se ve mně už zahojilo? Ona trpí jinou bolestí, snaží se vyrovnat s jinými traumaty, která ji na papíře potkala a která se mnou svým zvláštním způsobem sdílela.

Nejeden policista mi už řekl, že reaguju jako někdo, kdo viděl spoustu násilí, nejen jako někdo, kdo o něm pouze píše. Vždy si před psaním dělám rozsáhlý průzkum, abych měla co nejreálnější základ, protože jsem s Anitou propojená. Studie, které zkoumají, jak si lidský mozek interpretuje realitu, naznačují, že to, co si představujete, váš mozek zas tolik od skutečnosti nerozlišuje. Takže když píšu o násilí a o krvavých místech činu, moje mysl nevidí rozdíl v tom, co si představuju a co skutečně prožívám. Vím, že v tom rozdíl je. Sahala jsem na skutečnou krev, viděla skutečné násilí a to mě poznamenalo víc než „předstírané“ násilí, o němž píšu, ale jak blízké jsou si obě věci v mojí mysli? Jaký rozdíl vnímá moje mysl mezi fikcí a realitou? Vepsala jsem snad sama sobě nové jizvy po traumatech, které nyní v sobě nosím? To je zajímavá myšlenka, ale ještě zajímavější mi přijde, že se pomalu uzdravuju, a Anita ne. Je těžké pomáhat jí s jejími problémy, když já ty své už nemám. A ještě těžší je nepřenášet na ni svoje problémy, které ona nemá. Její život je už tak dost zamotaný, nechci jí přitěžovat vlastními problémy. Má dost svých problémů a ještě se potýká s některými mými dávnými starostmi, takže by to ode mě nebylo fér.

Hamilton_Uder_pulnociTakže jsem si musela najít fiktivní místo, do kterého bych promítla své nové problémy, růst, bolest, radost. Jen to nesměl být svět Anity. Proč jsem tedy nezvolila svět Meredith Gentry? Protože Merry vznikla z bolesti a osamělosti mého prvního manželství, a upřímně z prvních sedmi knih je to cítit. Osmá kniha Divine Misdemeanors vznikla jako pokus zjistit, zda dokážu psát příběhy ze světa Merry bez bolesti. Zjistila jsem, že můžu, ale tolik mě to neuspokojuje. Mám pro Merry a její muže v záloze další příběhy, ale nejdřív jí musím dovolit, aby za mnou sama přišla se svými problémy, se svými touhami, a potom teprve spolu můžeme zjistit, co nás zajímá, a posunout se dál. A i zde jsem při tvorbě Merry a jejího světa netušila, proč mě oslovila, nebo co pro mě jako spisovatelku přináší z hlediska emocí. Zjistila jsem to, než jsem dokončila pátou knihu, ale to už jsem i věděla, jak se bude příběh ubírat dál, takže jsem to na sílu dotáhla. Miluju její svět i její muže, ale obě nejdřív musíme zjistit, co máme společného.

Teď ale řeším nové problémy a nechci si je vyřešit tím, že bych přitížila Anitě. Ta si toho musí sama vyřešit víc než dost, takže jí nebudu přitěžovat. Tak co mám jako spisovatelka udělat? Už nějakou dobu si pohrávám s novou postavou, píšu si tuhle poznámku, tamhle větičku, a postupně sestavuju úplně nový svět. Dochází mi, že na mě už dlouho čekalo tohle nové místo, v němž bych se na papíře mohla vypořádat s novými bolestmi, novými starostmi i radostmi. Až do tohoto okamžiku pro mě byly tyto nové postavy fascinující, nový svět se mi líbil, ale když jsem si sedla, abych začala psát jeho příběh, byl jako bez života. Měla jsem rozpracované postavy, vybudovala jsem celý svět, měla zápletku, a přesto v tom nebyl život. Potřebovala jsem novou jiskru, která ve mně zažehne oheň tvorby, a myslím, že jsem ji už našla. Tahle jiskra je pro mě směsicí bolesti a rozkoše. Obrovské lásky a její nezvratné ztráty. Myslím, že to je přesně ono. Myslím, že ten okamžik nastal. Myslím, že konečně i do tohoto nového světa přišel život.

Doufám, že v něm najdu místo a způsob, jak pozvat pár nových démonů na procházku – démonů mnohem mladších, nedočkavějších, aby jich bylo víc, kteří si se mnou pohrají. Pořád v sobě nosím své staré, větší démony, ale ty už jsem zkrotila, znám je. Je to, jako když si tělo zvyká na fyzickou bolest, až se jí mysl podrobí a začne ji ignorovat. Vaše mysl kolem nich může obcházet, nebo je může přijmout. Stejně jako jsem přijala své já i s jeho démony, přijala sama sebe a konečně došla míru.

Objevily se ale nové výzvy, nové věci, které se musím naučit, nové způsoby, jak růst, a proto nyní potřebuju novou postavu, nový svět, v němž bych se tomu všemu postavila. Myslím, že to nyní už mám, a pokud ano, pak brzy poznám, co mě vede už od první stránky. Pochopím, jací démoni si to se mnou pohrávají. S Anitou a její bandou se nepřestanu vídat, protože ti představují ty hlavní démony, a pokud se s nimi nebudu snažit pravidelně vypořádat, v mojí mysli a životě převládne temnota. Jsou jako psi, které si vedu na vodítku po svém boku, ne před sebou, ale vedle sebe. Jsou to mí společníci, kteří mě nikdy neopustí. Myslím, že se mnou budou kráčet až do konce mého života. S těmi ošklivějšími stránkami svého já i svého života jsem se už smířila, je to už dobré. Víc než dobré. Teď je čas vyvenčit i mladší pejsky, psy jiné rasy, kterou neznám a nevím, co mě čeká. Je ale čas znovu projít kurzem přemožení překážek, zatímco mi bude na paty dýchat nové hejno démonů. Je čas je i sebe procvičit, protože uběhne pár měsíců a možná i let, a oni budou kráčet po mém boku.

 

Zdroj: laurellkhamilton.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít