Ian Tregillis: Nejstudenější válka

Ukázky z knih / 31.5.2016 /

Druhý díl románového triptychu, ve kterém si Otčina Roberta Harrise podává ruku s Alanem Moorem.
Dvacet dva let po druhé světové válce panuje mezi britským impériem a SSSR jen křehká rovnováha sil. Sovětský svaz se táhne od Tichého oceánu po kanál La Manche a Britům už desítky let skýtají jedinou obranu jejich čarodějové – kteří však nyní za podezřelých okolností jeden po druhém umírají.
Tregillis_Nejstudenejsi-valka

 

Z přísně tajného výzkumného střediska hluboko za Železnou oponou mezitím prchá dvojice sourozenců, kterou kdysi zvrhlý nacistický vědec obdařil nadlidskými schopnostmi. Cílem jejich útěku před Sověty, kteří se německý program pokoušejí v co nejrozsáhlejším měřítku napodobit, je Londýn. V britské metropoli totiž žije někdejší vyzvědač Raybould Marsh, s nímž má šílená vědma Gretel své plány. A jak Marsh záhy zjistí, když se nechá znovu zatáhnout do světa tajné organizace Milkweed, ani Británie své nejzlověstnější operace neuzavřela s koncem války. Jakou cenu bude ochoten splatit, aby ochránil vlast a královnu?

 

O autorovi:
Ian Tregillis
Americký spisovatel (*1973), jenž získal doktorát z fyziky za výzkum v oblasti radiových galaxií ve své rodné Minnesotě. Posléze se přestěhoval do Nového Mexika, kde se díky spisovatelovi Walteru Jonu Williamsovi připojil k tamní nezvykle bohaté skupině profesionálních autorů fantastiky. Odtud ho posléze rekrutoval George R. R. Martin mezi autory svého sdíleného alternativního světa Divokých karet (Argo 2015). Podobně koncipovaný alternativní svět vytvořil ve svém debutovém románovém triptychu Bitter Seeds (2010, česky Hořká setba, 2015), The Coldest War (2012) a Necessary Evil (2013), v němž se válečný konflikt rozpoutaný nacisty ubírá zcela jiným směrem poté, co Němci objeví způsob, jak v lidech probouzet neobvyklé schopnosti. Samostatný román Something More Than Night (2013) je neobvyklou noirovou detektivkou inspirovanou představou nebes světce Tomáše Akvinského.

 

Info o knize:
Vydá: Argo, červen 2016
Překlad: Pavel Bakič
Počet stran: 312
Vazba: brožovaná
Cena: 298 Kč

 

Ukázka z knihy:

Prolog

24. dubna 1963
Deanský les, Gloucestershire, Anglie

K čarodějům není stárnutí milosrdné.

K takovému závěru dospěl Viktor Sokolov potom, co se s několika z nich setkal. čtvrtého čaroděje teď sledoval z dálky a to, co viděl, jeho poznatek jenom potvrzovalo. Postava, která se vynořila z polorozpadlé chajdy na vzdálené mýtině, chátrala pod tíhou let. Stařec se dobelhal k pumpě na vodu, na předloktí seschlé ruky mu visel prázdný džber. Viktor doostřil triedr.

Ne, není k nim milosrdné ani trochu. Viktor už se setkal s jedním, který měl pleť pokrytou drobnými jizvičkami, a jiným, který měl půlku tváře popálenou. Ten nejméně zohyzděný přišel o ucho a zároveň měl oko na stejné straně proměněné v zapadlou, uslzenou kuličku. Za své hrůzné vědomosti zaplatili tito muži vysokou cenu. A to ochotně.

Stařec na mýtině mezi ně dokonale zapadal. O tom, že našel správného člověka, se ale Viktor s jistotou přesvědčí, až když si důkladněji prohlédne mužovy ruce. K tomu bylo vhodnější soukromí. Vrátil triedr do koženého pouzdra na opasku a dával při tom pozor, aby nerozvlnil hradbu modrých zvonků, která ho kryla.

Na mýtině vládlo ticho, jen od úzké pumpy natřené prýskající modrou barvou se ozývalo skřípění rezavého kovu, se kterým stařec namáhavě čerpal vodu. I vrzání pumpy však znělo zvláštně tlumeně, jako by ho snad husté ticho dusilo. Za hodinu, kterou tu proležel, Viktor nezahlédl ani nezaslechl žádného opeřence, dokonce i východ slunce se obešel bez jediného ptačího pípnutí. Nad Viktorovým úkrytem v podrostu zavanul větřík nesoucí zemitou vůni lesa a pach výkalů ze starcovy latríny, brzy však zase utichl, jako by mezi sukovitými duby prodléval nerad.

Stařec se dobelhal zpátky k chatrči. Pohyboval se jako ochrnutý, cestu od studny k příbytku rozbahnila voda šplíchající přes okraj vědra.

Muž práskl dveřmi, až zachřestily šindele. Viktor nepotřeboval triedr, aby viděl, jak je střecha prověšená. Tím se nejspíš zkřivily zárubně a jediné okno, které stavení mělo, se patrně už léta nedalo otevřít. Z mezer mezi šindeli porůznu rašilo divoké nachové kvítí, obklopené trsy zeleného a žlutého mechu.

V korunách stromů zabubnovaly kapky. Původní přeháňka přešla ve vytrvalé krápání. Viktor si z chladného anglického deště nic nedělal. Byl nadaný trpělivostí.

V průběhu další hodiny – nepřízeň počasí nevnímal – dospěl k přesvědčení, že je se starcem sám a že je při setkání nikdo nevyruší. Usoudil, že je čas, aby se muži představil. V pažích a krku mu tepala tlumená bolest, a když opouštěl stanoviště, v kolenních kloubech mu zapraskalo.

Dlouhými kroky zamířil k chatrči, pramínky deště mu z vlasů stékaly za límec. Zaklepal a stavení se pod třemi rychle po sobě následujícími údery pěsti znovu roztřáslo. Muž uvnitř popuzeně zaklel. Jako ostatní si své soukromí bedlivě střežil a bránil se všem návštěvám.

V chýši zavrzala dřevěná židle a ozvaly se šouravé kroky. Okamžik nato se dveře se zaúpěním otevřely.

„Vypadněte,“ šetřil stařec slovy. Jeho nepříjemné skřehotání tahalo za uši a znělo, jako by si léty bezohledného užívání poničil měkké tkáně v hrdle. Chystal se znovu zabouchnout, ale Viktor dveře zachytil a podržel.

„Pan Shapley?“ nasadil svůj nejvybranější středoanglický přízvuk a natáhl volnou ruku k pozdravu, stařec si jí však nevšímal.

„Jste na soukromém pozemku. Zmizte.“

„Za okamžik. Nejdřív mi řekněte, jste pan Shapley?“

„Jsem. Teď se pakujte,“ opřel se Shapley znovu do dveří.

„Ještě chvíli,“ protlačil se Viktor dovnitř.

Shapley ustoupil a narazil do hliníkového umyvadla. „Kdo jste?“

Viktor za sebou zavřel. V chatrči vládlo přítmí, žlutohnědé světlo sem zašlým oknem sotva pronikalo. Prošel místností a popadl starce za paži, doslova se nad ním tyčil. Nejprve si prohlédl jeho zdravou ruku, potom tu zmrzačenou.

„Co děláte? Pusťte mě.“ Stařec se snažil vykroutit, ale byl slabý.

Dlaň zmrzačené ruky křižovala spleť tenkých bílých jizev. Jednoznačné poznávací znamení: muž byl opravdu čaroděj. Viktorův informátor, ať jím byl, kdo chtěl, se zase nemýlil.

„Výtečně,“ řekl Viktor a sevření povolil.

„Poslyšte,“ zafuněl Shapley, „jestli jste z Whitehallu, tak mi –“

„Pššt,“ přiložil si Viktor prst ke rtům. „Stůjte klidně, prosím.“

A potom otevřel uzamčenou přihrádku ve své mysli a přivolal na pomoc energii z baterie u pasu. Napětí v mozku se pozměnilo a do podkožního vedení implantovaného na zádech, krku a lebce se přelil pramínek elektrického proudu. Aktivoval tak onen potenciál, který Němci nazývali Willenskraft: ryzí, ničím neposkvrněnou sílu vůle. Svrchovanou moc, jejíž pomocí mohla třetí říše ovládnout svět.

Ovládla by ho, nebýt čarodějů.

Viktor se odhmotnil. Sáhl Shapleymu do hrudi. Shapley zakřičel, v tu chvíli ovšem už Viktor prsty ovíjel jeho srdce. Jemně sval pomasíroval a vyvedl ho z přirozeného rytmu, takže Shapleyho nervová soustava zpanikařila a nastala fibrilace. Čaroděj třeštil oči, po Viktorovi se oháněl a pokoušel se ho odstrčit, ale rány útočníkovým tělem neškodně procházely. Jen špičky Viktorových prstů, sevřené kolem starcova selhávajícího srdce, si částečně uchovávaly hmotnou podobu.

Stáli v té neladné póze, dokud Viktor neucítil poslední stahy před srdeční zástavou. Pak čaroděje pustil, znovu se zhmotnil a otřel si ruku do kapesníku v kapse saka. Shapleyho tělo se mu sesulo k nohám a dutě udeřilo o dřevěnou podlahu.

Daleko snazší by bylo muže z dálky zastřelit, takový postup by ale zanechal stopy. Viktor chtěl, aby Shapleyho tělesná schránka zůstala dostatečně celistvá na to, aby na ní šlo provést řádnou pitvu. V tom nepravděpodobném případě, že by se někdo zajímal o příčinu čarodějovy smrti, by zjistil, že starý nebožák skonal přirozenou smrtí.

Viktor mrtvolu překročil a rozhlédl se po chatrči. Její jediná místnost byla jen primitivně rozdělená vlněnou dekou visící na šňůře. Po jejím odhrnutí se naskytl pohled na postel a noční stolek s několika rozházenými kusy majetku. Hodinky, hřeben, několik mincí. Z hřebíku na zdi visela petrolejka. Jeden roh chatrče zabírala přikrčená litinová kamna na dřevo, vedle nichž stálo umyvadlo. Jediný další nábytek tvořila židle a stůl uprostřed místnosti a knihovna z hrubě otesaného dřeva zapřená o zeď.

Knih vlastnil stařec jenom pár, ale sahal po nich často: svazek o přírodě Jezerní oblasti měl zohýbané rohy, několik pojednání o staré a střední angličtině bylo doplněno důkladným komentářem. Shirerův Vzestup a pád třetí říše vypadal z větší části netknutý, pasáže zabývající se léty 1940 až 1942 však měly po krajích stránek naškrábané obsáhlé poznámky.

Viktorovu pozornost upoutalo lakované mahagonové pouzdro, jenom o něco větší než balíček karet. Navzdory tlusté vrstvě prachu šlo pořád o to nejpůvabnější, co smutná Shapleyho chatrč nabízela. Viktor pouzdro otevřel. Uvnitř spočívala na karmínovém sametu šesticípá bronzová hvězda. Hvězda udílená za práci odvedenou pro Británii v letech 1939 až 1942. Na vnitřní straně víka stálo:

ZA PŘÍKLADNOU SLUŽBU A CHRABROST

PŘI OBRANĚ SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ

VELKÉ BRITÁNIE A SEVERNÍHO IRSKA.

Přísně vzato je nápis vlastně pravdivý, uvažoval Viktor, jen trochu zavádějící. Většinu medailí obdrželi piloti patřící k oné hrstce, která přežila katastrofickou bitvu o Británii, nebo téměř zanedbatelný počet vojáků, kteří unikli smrti při dunkirské tragédii. Během desetiletí následujících po válce ovládl Británii určitý revizionismus. Země překroutila svou historii a přimkla se k fikci, která zhojila její raněnou národní pýchu a dala smysl té nepochopitelné – a nepravděpodobné – skutečnosti, že Británie přežila.

Shapley nebyl voják, námořník ani pilot. V životě nejspíš nedržel pistoli.

Spolu se svými kolegy třímal v rukou něco daleko mocnějšího. Daleko nebezpečnějšího.

Mezi jeho skromným majetkem ovšem podezřele chybělo cokoli, co by tomu nasvědčovalo. Viktor se znovu rozhlédl po místnosti a potom obrátil pozornost do míst, kde ležel stařec. Jedna mezera mezi podlahovými prkny byla o zlomek širší než ostatní, možná právě dost široká, aby se do ní vešel prst. Viktor odtáhl mrtvého čaroděje stranou a poklop nadzdvihl.

V prostoru pod podlahou se nacházelo několik v kůži vázaných zápisníků a zažloutlé papíry v kroužkové vazbě. čarodějovy sešity s osobními poznámkami a jeho lexikon, dokumentující podsvětní jazyk, kterým čarodějové dokázali vyvolat démony a zvrátit přirozený řád věcí.

Viktor položil sešity a lexikon na stůl. Potom vzal petrolejku a naaranžoval Shapleyho tělo tak, aby budilo dojem, že stařec dostal infarkt, když si chtěl lampu rozsvítit. Jeho smrt musela vypadat přirozeně. Pak Viktor znovu povolal svou , sílu vůle. Tentokrát ovšem v jiné podobě: místo odhmotnění zvolil žár. U lampy, poblíž Shapleyho těla, vyšlehly z podlahy plameny. Viktor jim svými myšlenkami dodal tvar a zároveň tak určil, k jakému závěru nevyhnutelně dospěje každý vyšetřovatel.

Viktor Sokolov vykročil na dlouhou cestu ke svému vozu. Chladný anglický déšť na něm syčel a měnil se v páru.

***

24. dubna 1963
East Ham, Londýn, Anglie

Děti mu říkaly Bufeťák. Kdysi však býval bohem.

Bufeťák mu říkaly proto, že chodil v ošumělých šatech, že jezdil rozpadajícím se autem, že nosil neudržovaný plnovous. Ale především kvůli jeho vozíku vrchovatě naloženému veteší – rozbitými rádii a další bezcennou elektronikou. Hromadil smetí, a kdo hromadí smetí, je bufeťák.

Nikdy nemluvil. Žádné z dětí, ani z těch nejstarších, ho nikdy neslyšelo nic říct. Je němý, tvrdily. Hitler, nebo snad Mussolini, nebo snad Stalin, nebo snad de Gaulle mu osobně podřízl krk, tvrdily. Panovala v tom naprostá jistota, jistota, s jakou se lze setkat výhradně na dětském hřišti, kde se přísahá na máminu smrt a olíznuté prsty a kde křivopřísežníkovi hrozí krutý trest. Obecně se soudilo, že kdyby Bufeťák nebyl němý, mluvil by s francouzským přízvukem, jako velká část běženců, kteří v posledních dnech války prchli před Rudou armádou na opačný břeh průlivu.

Mýlily se. Uměl výborně anglicky. Mluvil bezchybně, naprosto bez přízvuku. Kdysi na to byl pyšný.

Většinu času trávil zavřený ve svém stísněném bytě. Žádné z dětí nevědělo, co doma dělá, ačkoli se ho jeden chlapec – aby osvědčil svoje hrdinství – odvážil přes celé sídliště sledovat až k jeho domu a do jeho patra. Ve chvíli, kdy Bufeťák s chřestícím vozíkem mizel za dveřmi, nahlédl chlapec letmo do jeho příbytku. Uvnitř, hlásil pak nebojácný zvěd, byl všude šrot.

Hromady a hromady šrotu, některé navršené skoro až po strop.

Jejich rodiče Bufeťákovi občas platili za opravy rádií nebo televizí.

V tom vynikal. Elektrické spotřebiče s ním na den na dva zmizely v temném doupěti, a když se vynořily, nebyly sice jako nové, ale fungovaly.

Opravami si vydělával na jídlo, své ošuntělé oblečení a nájem v zaneřáděném bytě.

Někdy se s novinami v podpaží vydával pryč. Občas zmizel na celý den, k večeru – nebo dokonce až nazítří – se vrátil s kufrem auta plným dalšího šrotu a svoje nové poklady si na vozíku odvezl domů. Děti ho celou dlouhou cestu z parkoviště pronásledovaly, vozík je svým skřípskřípskříp vábil jako krysařova píšťala.

„Bufeťáku!“ pošklebovaly se mu. „Santusáku!“ volaly. „Bufeťáku, santusáku, vágusi!“

Většinou vzduchem nelétalo nic než nadávky a posměšky, ale děti se pamatovaly na zimu, která udeřila před několika lety, na obzvlášť mrazivou zimu, kdy celé týdny nepřicházela obleva. (S pekelnou zimou, která srazila na kolena nacisty, se to však srovnávat nedalo, tvrdili jejich rodiče.) Tehdy někoho napadlo, že by se škádlení dalo ještě podpořit sněhovými koulemi. A tak se děti jednoho dne vyzbrojily hroudami bahna rozmoklého jarními přeháňkami.

Bufeťák tlačil vozík a jen obtížně s ním na kluzkém chodníku udržoval směr. A ani tentokrát nepromluvil, dokonce ani když bahno plesklo o vozík a srazilo z něj kotouč drátu. Dětem to jenom dodalo. Vzaly si na mušku přímo Bufeťáka a s výkřiky škodolibé radosti ho zahrnuly bahnem a opovržením.

Pak ale jeden z chlapců zasáhl muže do čela. Úder srazil Bufeťáka na zem, shodil mu z hlavy plstěný klobouk a hnul mu s parukou. S parukou!

Salva smíchu.

Bufeťák zatápal po klobouku. Prsty si přejížděl po hlavě a po své směšné paruce, znovu a znovu, opatrně, jako by se bál, že mu snad mohla prasknout lebka. A pak, když se zřejmě dostatečně ujistil, že mu hlava dál drží na krku, se s dupotem vyřítil k chlapci, který ho zasáhl.

Děti ztichly. Ještě nikdy si Bufeťáka neprohlížely zblízka. Nikdy neviděly, jaké má oči: tak světle modré, že světlejší být nemohly, a chladnější než rampouchy. Vždycky chodil se sklopeným pohledem.

Bufeťák popadl chlapce za límec kabátu a hladce ho za něj zvedl. Nejdřív jím zatřásl, z toho šla dostatečná hrůza sama o sobě. Určitě nás všechny zabije, říkaly si děti. Potom si ale chlapce přitáhl a něco mu zašeptal do ucha. Nikdo neslyšel co, když ho ale Bufeťák znovu postavil na zem, měl hoch zesinalou tvář a celý se třásl.

Až k bytu Bufeťáka toho dne nikdo nesledoval. Všichni se shlukli kolem vzlykajícího chlapce. Byl přece ze všech dětí na celém sídlišti jediný, kdo kdy uslyšel Bufeťákův hlas. „Co říkal?“ naléhali všichni. „Co říkal?“

„‚Shoříte,‘“ popotáhl chlapec. „Říkal: ‚Všichni shoříte.‘“

Ale horší než samotná Bufeťákova slova bylo to, jak je pronesl.

Představoval se jako Richard, elektrikářsamouk z Wokingu. Kdysi však býval Reinhardt, árijský ohnivý muž.

Žil teď na velkém neosobním sídlišti. V poválečných letech, kdy velká část města zůstávala srovnaná se zemí nálety luftwaffe, vyrostl podobných sídlišť nespočet po celém Londýně.

Co nejlépe si otřel z tváře bahno, bylo ale mazlavé a lepilo se. Pálilo v očích. Vmanévroval vozík do výtahu, jedno oko měl při tom pevně zavřené a druhé rozlepené sotva na štěrbinu. V bytě, jakmile za sebou zavřel dveře na západku, si úlevně oddechl.

Pohodil kabát na bednu výbojek, zašlápl švába, v rohu za pájecí soupravou skopl z nohou galoše, mrštil kloboukem přes místnost, takže přistál na jediné volné židli v bytě, a potom opatrně sloupl z hlavy promočenou paruku. Nikdy bez ní nevycházel, a po tolika letech prožitých v ústraní ho mrazilo při pouhé představě, že by se světu ukazoval s odhalenými dráty. Stejně jako při pomyšlení na to, že mu ti hnusní spratci mohli něco poškodit.

Dráty se za tu dlouhou dobu roztřepily. Látková izolace nebyla desítkám let v terénu uzpůsobená. Ale s tím ji samozřejmě nikdo ani nenavrhoval: kdyby šlo všechno podle předpokladů, měli by Reinhardt i ostatní víc než dostatečný přístup k vylepšením a náhradním dílům. Denně dráty kontroloval a podle potřeby je omotával novou izolepou. Případné poškození konektorů, kterými dráty vcházely do lebky, by ale nikdy opravit nedokázal. Už tak mu dělalo potíže, pokud si je chtěl jenom prohlédnout – musel stát v koupelně, jednou rukou držet zrcadlo a druhou si odhrnovat vlasy. Kdyby mu děti konektory poškodily, Reinhardtův sen o tom, jak bude znovu bohem, by vzal definitivně zasvé.

Už ta představa, že by mu po vší potupě a nespočetných poníženích zhatilo jeho cíl jediné děcko… Další nevítaná připomínka toho, jak hluboko klesl. Jak zranitelným se stal. Jak obyčejným. Ale dráty a konektory byly neporušené.

Další, procítěnější úlevné vydechnutí přešlo v závěru ve vzlyk. Roztřásl se. Snažil se najít ztracenou rovnováhu, sebrat svou vnitřní willenskraft, a v skrytu duše byl rád, že svědkem jeho slabosti není doktor von Westarp.

Bývaly doby, kdy by ty nedorostlé stvůry venku s lehkostí – a s chutí – jedinou myšlenkou zapálil jako pochodně. Doby, kdy představoval vrchol německé vědy a techniky, kdy byl něčím víc než jen člověkem. Strašlivé zázraky byly jeho specialita.

K večeři si dal misku bílé rýže s rajčaty a pro radost si dopřál zbytek bockwurstu, který si šetřil v ledničce. Zlepšilo mu to náladu a připomnělo domov. V prvních letech exilu, kdy Londýn zůstával zjizvený nálety, nebylo německé jídlo k sehnání za sebevyšší cenu. Teď už se situace zlepšovala, ale pomalu.

Po večeři protřídil dovezenou hromadu přírůstků. Byl pryč dva dny a po návratu na něj zaútočili ti malí parchanti, kterých bylo kolem jak much, ale stálo to za to. Královské letectvo rušilo vybavení odlehlé základny na jihu, poblíž Newchurche. Patřila ke stanicím vybudovaným za války jako součást původního Chain Home, sítě radarů vroubících pobřeží, a jako jedna z posledních teď procházela proměnou na modernější a technicky pokročilejší radarové stanoviště, které dokáže nahlédnout hluboko do socialistické Evropy. Nová zařízení by Británii poskytla časné, zbytečné varování, kdyby k ní zamířila vlna bombardérů Iljušin s eskortou migů.

Při rušení radarové stanice se prakticky zdarma rozdávala přehršel elektronického vybavení, půl kila za penci. Utajované přístroje skončily odklizené už dávno před vstupem prvního civilisty na základnu, o ty však Reinhardtovi nešlo. Sestávaly by z vysokofrekvenčních okruhů, mikrovlnných generátorů a dalších enigmatických zařízení. Stejně enigmatický byl i cíl Reinhardtova snažení, na ten však nebylo možné narazit v inzertní rubrice novin.

Odvezl si kondenzátory, výbojky, indukční cívky, relé a další. Vynikající kořist, dokonce ještě lepší, než když se rozprodával majetek toho mrtvého radioamatéra. Reinhardt se zmocnil i několika elektroměrů, které mu dobře poslouží, až se mu povede rekonstruovat okruh, který se používal v bateriích z Reichsbehörde.

Až. Ne jestli.

Cesta za pochopením toho, jak ten prokletý krám fungoval, byla trnitá. Metodou pokus – omyl už se Reinhardt naučil vyvolat halucinace, špatné zažívání, křeče…

S hořkostí si pomyslel, že má skoro dost vybavení na to, aby si postavil vlastní radarovou stanici. Jaká ironie. Radar všichni vyzdvihovali jako jednu z největších technických vymožeností poslední války, největší ze všech byl ovšem Reinhardt sám. A přitom za ty dlouhé roky od ukončení bojů nedokázal znovu vyvolat götterelektron.

Byla ovšem pravda, že Herr Doktor von Westarp míval k dispozici veškeré prostředky třetí říše. K práci na zařízeních, díky kterým Reinhardt silou vůle dosahoval nadlidských výsledků, mu konglomerát IG Farben přidělil celé skupiny chemiků, metalurgů a inženýrů.

Reinhardt však IG Farben k dispozici neměl. Konglomerát už ani neexistoval.

Vždycky používali pojem „baterie“, bylo to ale zavádějící označení. Zařízení uchovávala náboj, to ano, ale Reinhardt v průběhu let vydedukoval, že obsahovala také specializované okruhy zvlášť uzpůsobené k tomu, aby götterelektron předávaly přesně tím pravým způsobem.

Pozůstatky jeho výzkumu proměnily byt v jeskyni. Většinu vybavení posbíral v odpadcích nebo zakoupil, ale část získal z opravovaných televizorů a rádií. Nedůstojná práce, také bohové nicméně potřebují jíst. Někdy zalhal, že už přístroj opravit nejde, a ponechal si ho na součástky.

Zápisníky si schovával v dutině za bublajícím radiátorem. Při příchodu do Anglie neměl o elektronice pražádnou představu, a totéž se vlastně dalo říct o vědecké metodě. Vychoval ho jeden z největších myslitelů století, ale Reinhardt se nikdy neobtěžoval věnovat pozornost tomu, jak doktor von Westarp pracuje. Nyní se za to často proklínal.

Zápisníky obsahovaly stovky elektrických schémat doprovázených dlouhými popisy toho, jakou s nimi Reinhardt udělal zkušenost. Ani jediný okruh však nevyvolal nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo šimrání götterelektronu. Reinhardt vytáhl aktuální zápisník, otevřel ho na nové stránce a usedl k pracovnímu stolu (nepotřebným dřevěným dveřím podepřeným dvěma kozami). Míjely hodiny.

Když práci přerušil, bylo už nějakou dobu po půlnoci. Vyčerpáním se mu klížila víčka. Vyčistil si zuby. Pak si je vyčistil podruhé. Tentokrát si drhl i jazyk, marně se snažil zahnat podivnou pachuť.

Slabou, kovovou.

Málem už na ně zapomněl: na ty názvuky mědi v ústech, na ten neškodný, ale rozčilující průvodní jev božství.

Zahodil kartáček do umyvadla a vyřítil se zpět k pracovnímu stolu, kde měl dál rozložený poslední dnešní experiment. Pozpátku zopakoval všechny úkony, které vykonal předtím, a hledal kombinaci, která mu potáhla jazyk chutí kovu. Z čela mu stékaly kapky potu a štípaly ho v očích, úsilím povolat svoji willenskraft se celý třásl. Nic se nedělo.

Ale potom –

– jeho napřaženou dlaň obklopila modrá koróna, jenom na okamžik –

– než pohasla.

Za žádnou cenu se mu ji nedařilo vyvolat znovu. Ale byla tam. Reinhardt cítil, jak mu götterelektron proudí myslí a živí sílu vůle. Cítil kouř a chuť mědi.

Kouř?

V první chvíli se lekl, že si vinou rzi a vlastní nešikovnosti omylem zapálil byt. Ale nezapálil. V okruhu selhal vadný kondenzátor. Reinhardt si uvědomil, že selhávající součástka jaksi náhodně a nepředvídatelně pozměnila své vlastnosti. Tak, že mu navrátila jeho schopnost, i když jen na okamžik.

Děti ho znaly jako Bufeťáka. Ale kdysi byl bůh.

A zas jím bude.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít