Mrakula – čarodějka z pera Haniny Veselé

Česká spisovatelka Hanina Veselá je známá svými příběhy s psioničkou a částečnou nekromantkou Magnólií z Plaveny. Napsala ovšem i sbírku povídek Mrakulin grimoár, jehož hlavní hrdinkou je praštěná čarodějnice známá jako Mrakula. 

Nedoučená kouzelnice je známá v různých kruzích i jako Šelesta nebo Morula. Její jméno Mrakula není pravé, ale používá ho nejčastěji, přičemž její milenec Isti ji říká něžně Mrakulinko. Po jednom dobrodružství se honosí titulem 2. kněžna na Prokletých vrších. Žije v Kraji divných na hranicích Říše kouzelníků a Země lidí. Přesněji ve vesničce Světavě v domku stlučeném z dřevěných desek. Jejím sousedem je žoup Buby, který miluje zahrádkaření a pálenku.  Kromě milence Istiho jí společnost dělá i morčátko Kobližka, černozrzavá krysa bez ocásku, jejíž vzhled se možná až moc nápadně podobá vzhledu Mrakuly.

Mrakula většinu času působí jako čarodějnice na volné noze. Průběžně si přivydělává různými zakázkami, jako je hledání lebek popravených zločinců, nebo vylupováním hrobů. Této bohulibé činnosti se věnuje ve společnosti Antona Morouse, Jošta Mlčouna, Chvostíka a báby Vrťule. Svého času toužila po padělateli Antonu Morousovi, ale naštěstí ji to rychle přešlo.

Hubená, mrtvolně bledá s rudými vlasy s černými proužky. Rozpraskané rty si maže jitrocelovou mastí, kterou nosí neustále při sobě.  Asi nejlépe by se dala popsat slovy hrabivá (velmi), zvědavá (extrémně), líná (neskutečně), drzá (skoro pořád), prolhaná (často), nenažraná (vždycky). Královna všekazů. Moc dobře nevychází s upírkou Šakenou, což má víc důvodů než jeden. Nemá žádný výraznější talent kromě přitahování malérů a občasného vyplnění smyšleného daňového přiznání. Když má zrovna náhodou u sebe víc než nic, tak je krajně podezřívavá ke svému okolí. Má velikou slabost pro cizí drahé řetězy. Nedokáže jim odolat a musí si je od jejich původního majitele svými nenechavými prsty přivlastnit. Žvýká houby podivky fialové, které mají mnoho úžasných výhod, co se průměrné čarodějnici průběžně hodí. Za nejsprostější považuje slovo práce. Má k němu silný a trvalý odpor. Kdyby mohla, tak by držela zimní spánek… i jarní, letní a podzimní.

„A jakého typu má být ona služba?“ zatvářila se dramaticky. „Mám tě ochránit před upíry? Bojíš se zombíků? Straší tě duchové? Někdo ti podstrčil nápoj lásky? Hledáš nevěstu? Mám ti odpomoct od vlkodlačství, nebo chceš donést hlavu svého bratra v koši od ústřic? Chceš navštívit zásvětí, najít zakopaný poklad? Tíží tě nějaká kletba nebo se u vás přemnožili brabenci?“ Pomalu jí začaly docházet nápady. 
„To bys všechno zvládla?“ posel se upřímně podivil.
„Ne, jen se ptám,“ pokrčila rameny. (Mrakulin grimoár, str. 16)

Umí číst a s oblibou louská Lovecké zápisky prince Filipa. Syna královny Jezabely XIII. potkala dokonce osobně, když se zapojila do jeho léčby. Škodná nebyla, ale půl království a princeznu si domů neodnesla. Krátce pracovala ve službě u věhlasného kouzelníka Godvina, kde rozvíjela své nečekané nadání. Vyzkoušela si i zaměstnání dohazovačky. Zamořila vlastnoručně vyšlechtěným invazním druhem Kvetoucí ostrov. Ovšem má i světlejší chvilky, kdy se nebojí prolít vlastní krev, aby vyřešila jeden  rodinný spor. Snaží se i rybařit, ale při své smůle by musela sázet strom, aby chytila rybu. S Mrakulou rozhodně není život nudný, ale nejvíc si ho komplikuje ona. Jen jí to nějak nedochází…

Vydal: Wolf Publishing, 2007

Zdroj: Mrakulin grimoár