Christie Golden: Warcraft – Durotan

„FANTASY FENOMÉN WARCRAFT SE VRACÍ KE SVÝM KOŘENŮM!“
Svět orků umírá, proto je načase sjednotit klany a odejít na Azeroth…

Nakladatelství FANTOM Print vydává román z legendárního fantasy světa Warcraft: Durotan.

 

Každý příběh má svůj začátek. Ještě dříve, než orkové pronikli Temným portálem na Azeroth, dříve, než vznikla Aliance i Horda, dávno před událostmi, které popisuje online hra World of Warcraft, zde byl Draenor. Svět orků. Svět drsný, ale také plný zeleně a hojnosti.

Klan Frostwolf byl s duchy a elementy vždy zadobře. Choval se k nim s respektem a pokorou a duchové jim na oplátku pomáhali přežít v nehostinném a nevlídném pohoří Zmrzlého ohně. Jenomže jednoho dne přijde pod mírovou záštitou tajemný ork Gul‘dan s poselstvím, z něhož mrazí až do morku kostí – Draenor pomalu umírá a záchranou může být jedině sjednocení klanů a odchod do jiného světa.

Frostwolfové odmítnou opustit svůj způsob života a své tradice. Rozhodnou se zůstat. Jenomže krátce po odchodu Gul‘dana klan ztratí náčelníka, a tak na jeho místo musí nastoupit jeho syn, Durotan. Frostwolfy postihuje jedna rána za druhou, ze světa kolem se pomalu vytrácí život a ani šaman Drek’thar není schopen vysvětlit proč…

Román Durotan – vydaný stejně jako všechny warcraftovské knihy v českém překladu nakladatelstvím FANTOM Print – končí přesně v okamžiku, kdy začíná film Warcraft: První střet, jehož česká premiéra je naplánována na červen letošního roku. Americká spisovatelka Christie Golden, která se díky řadě předchozích románů pohybuje ve světě Warcraftu, jako by se v něm narodila, připravila pro fanoušky hry, čtenáře knih a diváky filmu vynikající příběh, kterým se vrátila k samotným kořenům jednoho z nejpopulárnějších fantasy fenoménů současnosti. Stačí se jen začíst…

 

Anotace:
Když tajemný cizinec Gul‘dan, zlověstný černokněžník se zelenou kůží, přišel poprvé za Garadem, náčelníkem klanu Frostwolf, nabídl mu místo v Hordě a přizval ho na výpravu do vzdálené zaslíbené země, která se měla stát novým domovem orků. Durotanův otec ho však rázně odmítl, protože věřil, že jeho klan se o sebe i v těžkých časech dokáže postarat sám.
Nyní je náčelníkem Durotan, přičemž stojí před stejnou volbou jako otec. Doba, ve které žije, je však mnohem krutější, než když se musel rozhodovat Garad. Zimy jsou stále delší a nemilosrdnější, zvěře ubývá, krajem táhnou krvelační Rudí chodci a samotní duchové živlů se pomalu obracejí proti orkům, kteří je po dlouhá staletí uctívali.
Gul‘danem přislíbená země nikdy nebyla lákavější, ale opravdu stojí za obětování prastarých tradic, domova… a svobody?

 

Info o knize:
Autor: Christie Golden
Originální název: Durotan
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Jakub Mařík
Formát: brož., 110×168 mm
Počet stran: 336
Cena: 289 Kč

 

O autorovi:
Christie Golden
Americká autorka fantasy, sci-fi a hororu. Narodila se v roce 1963 v Atlantě, ovšem většinu svého života strávila ve městě Arlington ve Virginii. Studovala na University of Virginia a rovněž v Cambridgi ve Velké Británii.
V současné době má na svém kontě více než tři desítky románů a téměř stejný počet povídek v různých antologiích. Ačkoli převážně využívá sdílené světy jako je World of Warcraft, Starcraft či Star Trek, podařilo se jí prosadit i vlastními fantasy romány.
Žije v Denveru se svým mužem, malířem Michaelem Georgesem, několika kočkami a německým ovčákem.

 

Ukázka z knihy:
PROLOG

Z karmínové stopy ve sněhu stoupala pára a Durotan, syn Garadův, syna Durkoshova, triumfálně zakřičel. Byl to jeho první lov – poprvé použil zbraň na živou bytost s úmyslem ji zabít – a krev dokazovala, že oštěp svůj cíl našel. Otočil se ke svému otci, jeho štíhlá hruď se dmula pýchou, jak očekával pochvalu, ale výraz ve tváři náčelníka klanu Frostwolf ho mátl.

Garad zavrtěl hlavou. Dlouhé lesklé černé vlasy mu volně padaly na jeho široká silná ramena. Seděl na mohutném bílém vlkovi jménem Led. V malých tmavých očích měl neradostný výraz, když promluvil: „Minul jsi jeho srdce, Durotane. My Vlci zabíjíme první ranou.“

Zklamání a hanba vehnaly mladému orkovi do tváře horkou krev. „Já… omlouvám se, že jsem tě zklamal, otče,“ řekl, zatímco se snažil na svém vlkovi Tesákovi sedět co nejvzpřímeněji

Garad koleny a prsty v husté srsti pobídl svého vlka, aby přišel blíž k Tesákovi, a otočil se ke svému synovi. „Když se ti nepodařilo zabít prvním úderem, nezklamal jsi tím mě.“

Durotan se na svého otce nejistě podíval. „Mým úkolem je tě učit,“ pokračoval Garad. „Jednou budeš náčelníkem, pokud si to budou duchové přát, a já nedovolím, abys je zbytečně urážel.“

Garad ukázal směrem ke krvavé stopě. „Slez a pojď se mnou, abych ti to mohl vysvětlit. Drek’Thare, ty i tvůj vlk Moudré ucho půjdete s námi. Ostatní počkají tady, než je zavolám.“

Durotan byl stále zahanbený, ale i zmatený a zvědavý. Bez otázek svého otce poslechl, sklouzl z Tesákových zad a poplácal velkého vlka po boku. Nikdo nevěděl, zda si vlky vybrali jako jezdecká zvířata kvůli jejich barvě, nebo zda se klan pojmenoval po jejich kožešině barvy sněhu, tu odpověď už dávno pohltil čas. Tesák zafuněl a olízl mladému pánovi obličej.

Drek’Thar byl starším šamanem klanu Frostwolf – ork s těsným spojením s duchy země, vzduchu, ohně, vody a života. Podle legend klanu Frostwolf sídlili duchové daleko na severu na Okraji světa v Síni duchů. Drek’Thar, starší než Durotan, ale přesto žádný stařec, oslepl v bitvě několik let před Durotanovým narozením. Při útoku cizího klanu mu po obličeji chňapl vlk. Nestačil úplně skousnout, ale stačilo to. Tesák probodl jedno oko a brzy osleplo i druhé. Durotan stále mohl vidět tenké bledé jizvy plazící se zpod látky, kterou Drek’Thar neustále zakrýval své zničené oči.

Když však Drek’Thara připravili o oči, na oplátku získal něco nového. Brzy po ztrátě zraku se u něj rozvinuly smysly, které měly vyvážit jeho oslepnutí, a nyní vnímal duchy mnohem jasněji než mladý šaman, kterého později vzal do učení. Čas od času mu duchové dokonce posílali vize ze svého sídla na Okraji světa, který ležel tak daleko na severu, jak jen sever může být.

Dokud bude moci jezdit na svém milovaném a skvěle vycvičeném vlkovi Moudrém uchu, Drek’Thar nebude žádným bezmocným orkem a dokáže cestovat i do míst, kam by se žádný jiný ork nedostal.

Otec, syn a šaman se plahočili hlubokým sněhem, sledovali krev. Durotan se narodil během sněžné bouře, což se v klanu Frostwolf považovalo za předvěst dobré budoucnosti. Jeho domovem bylo pohoří Zmrzlého ohně. Přestože sníh během letních měsíců neochotně ustupoval jasnému slunci, šlo o pouhé vyčkávání, než se nevyhnutelně vrátí zpět. Nikdo netušil, jak dlouho orkský klan Frostwolf toto nehostinné místo nazývá domovem, žili tu, kam až jejich paměť sahala. „Vždy.“ Tak zněla odpověď jednoho staršího Vlka, když byl Durotan dost starý, aby se o to začal zajímat.

Blížila se však noc a mráz sílil. Přestože Durotanovy nohy chránily pevné teplé boty z kůže clefthoofa, pomalu v nich ztrácel cit. Vítr nabíral na síle, pronikal skrz tlustý kožešinový plášť jako dýka. Durotan se zachvěl, ale dál se plahočil sněhem a čekal, až otec promluví, zatímco ze stop přestávala stoupat pára a krev začínala mrznout.

Rudá stopa vedla po široké pláni z větrem umeteného sněhu k šedozelené šmouze stromů nahloučených na úpatí Praotce, nejvyššího vrcholku v horském pásu táhnoucím se stovky mil na jih. Praotec, jak stálo v prastarých svitcích, byl ochráncem klanu, který natáhl své kamenné paže, aby vytvořil ochrannou hráz mezi hřebeny pohoří Zmrzlého ohně a jižními kraji. Durotanův nos naplnila vůně čistého sněhu a mladých borovic. Svět tonul v tichu.

„Není to příjemné, že? Taková dlouhá procházka sněhem,“ řekl nakonec Garad.

Durotan nad správnou odpovědí chvíli přemýšlel. „Vlk si nestěžuje.“

„Ne, to ne. Ale i tak je to… nepříjemné.“ Garad se na svého syna usmál, rty se zkroutily kolem tesáků. Durotan se přistihl, že mu úsměv oplácí a přikyvuje.

Garad se dotkl synova pláště, pročísl prsty hustou srst. „Clefthoof je silné zvíře. Duch života ho obdaroval hustou srstí, pevnou kůží a tlustou vrstvou podkožního tuku, aby mohl přežívat v tomto kraji. Ale když je zraněn, pohybuje se příliš pomalu a nedokáže se zahřát. Neudrží krok se stádem a tak ho nemůžou zahřát ani oni. Mrzne.“

Garad ukázal na stopy. Durotan na nich poznal, že se zvíře potácelo.

„Je zmatený. Má bolesti. Bojí se. Ale on je živý tvor, Durotane. Nezaslouží si cítit se takhle. Neměl by trpět.“ Garadova tvář ztvrdla. „Některé orkské klany jsou kruté. Baví se týráním a mučením své kořisti… a svých nepřátel. Vlk v utrpení žádnou radost nenachází. Neraduje se ani z utrpení nepřátel a určitě ne z utrpení prostého zvířete, které mu poskytuje potravu.“

Durotan cítil, jak mu při dalším návalu hanby rudnou tváře. Tentokrát se nestyděl za sebe, ani za svou mizernou mušku, ale protože tohle jeho samotného nenapadlo. Když nezabil první ranou, opravdu tím pochybil – a ne kvůli tomu, že pak nebyl nejlepším lovcem. Bylo to špatné, protože clefthoof teď kvůli němu zbytečně trpěl.

„Já… chápu,“ řekl. „Omlouvám se.“

„Mně se neomlouvej,“ opravil ho Garad. „Já tady bolestí netrpím.“

Krvavé skvrny tu byly čerstvější, karmínové kaluže v prohlubních po clefthoofově nepravidelném kroku. Kolem balvanů se sněhovou čepicí je vedly k několika osamělým borovicím.

A tam ho našli.

Durotan zranil mladého býka. Orkovi, který se připravoval na první prolitou krev, předtím připadal obrovský. Nyní však Durotan viděl, že ani nestihl dospět. I tak byl býček velký jako tři orkové, jeho tlustou kůži pokrývala rozježená srst. Rychlý dech z něj utíkal v bílých obláčcích a jazyk se pohupoval mezi tupými zažloutlými zuby. Když je ucítil, jeho malé zapadlé oči se otevřely. Pokusil se vstát, ale jen tím hlouběji zarazil Durotanův špatně vržený oštěp a znovu klesl do rudého sněhu. Z jeho bolestného a vzdorného mručení se Durotanovi svíral žaludek.

Mladý ork věděl, co musí udělat. Jeho otec ho na lov připravil, popsal mu vnitřnosti clefthoofa a jak ho může nejrychleji zabít. Durotan neváhal. Přiběhl k býčkovi tak rychle, jak jen mu to sníh dovoloval, sevřel oštěp, vytrhl ho a vrazil ho zvířeti přímo do srdce, zapřel se o něj celou svou vahou.

Clefthoof se zachvěl a zemřel, tělo se uvolnilo a čerstvá horká krev skropila Durotanův plášť a sníh. Garad zůstal stát opodál. Drek’Thar se k němu připojil, šaman nakláněl hlavu a naslouchal, zatímco Garad Durotana sledoval pohledem plným očekávání.

Durotan se nejprve podíval na ně a pak na zvíře, které zabil. Potom pohlédl do svého srdce, jak ho to učil otec, a přidřepl do krvavého sněhu vedle býčka. Stáhl z ruky kožešinovou rukavici a položil holou dlaň na býčkův bok. Stále hřál.

Když mluvil, cítil se nesvůj a doufal, že volí vhodná slova. „Duchu clefthoofa, já, Durotan, syn Garadův, syna Durkoshova, ti děkuji za tvůj život. Díky tvému masu mí lidé přežijí zimu. Tvá kůže a kožešina nás udrží v teple. Jsme… jsem ti za to vděčný.“

Odmlčel se a polkl. „Omlouvám se, že tvé poslední chvíle byly plné bolesti a strachu. Příště budu lepší. Zasáhnu tak, jak mě to učil můj otec – rychle a přesně.“ Jak mluvil, náhle si mnohem víc vážil ochrany pláště na svých zádech a tepla svým bot. Vzhlédl ke svému otci a Drek’Tharovi. Oba uznale pokývali hlavou.

„Vlk je zručný lovec a mocný válečník,“ řekl Garad. „Ke své kořisti se však nikdy nechová krutě.“

„Já jsem Vlk,“ odpověděl hrdě Durotan.

Garad se usmál a položil synovi ruku na rameno. „Ano, to jsi.“

KAPITOLA 1

Táhlý křik lovících orků prořízl ledový vzduch. Durotan již zakusil bitvu s jinými klany, ale tady, v jejich severské domovině, se jim postavil jen málokdo. Touhu po krvi a cti většinou ukájeli stejně jako teď vytím a vítěznými písněmi, když se na vlcích hnali za prchajícím stádem.

Zem se otřásala pod dunícími kopyty stáda clefthoofů, huňatých a pohublých v posledních okamžicích zimy, u které už se zdálo, že se vlády nad zemí nikdy nevzdá. Vlci je nadšeně naháněli, těšili se na maso, které jim po dvoudenním stopování stáda vlije do žil novou sílu.

Skupinu vedl Garad, dlouhé černé vlasy mu prokvétaly stříbrem, ale trup měl stále rovný a silný. Po pravici, štíhlejší než její druh, ale stejně rychlá a smrtící, jela Durotanova matka Geyah. Rozkazy nevydával vždy Garad, často se stáhl a přenechal tu roli Durotanovi, ale mladý ork se nikdy necítil živěji, než když lovil po levici svého otce.

Nalevo od Durotana jel jeho nejlepší přítel Orgrim Doomhammer. Ty dva to k sobě táhlo od chvíle, kdy se naučili chodit, a neustále vymýšleli nové soutěže a výzvy, které však nikdy nekončily vztekem, ale vždy jen smíchem. Orgrimova matka tvrdila, že její malý válečník tak moc touží po boji, že když přicházel na svět, porodní bábě hlavou narazil do ruky. Duchové mu pak na místě modřiny na památku zanechali rudou skvrnu na jinak hnědé lebce. Orgrim měl ten příběh rád a neustále si holil temeno, dokonce i v zimě, což většina Vlků považovala za pošetilé bláznovství. Čtveřice v této formaci jezdila často a své pohyby navzájem znali stejně dobře jako tep svých srdcí.

Když vyrazili za clefthoofy, Durotan se podíval na Garada. Jeho otec se široce usmál a přikývl. Klan nějakou dobu hladověl, ale dnes je čeká hostina. Geyah, dlouhé nohy sevřené kolem svého vlka Pěvce, natáhla luk a čekala na signál od svého druha.

Garad zvedl svůj oštěp Thunderstrike – Úder hromu – pokrytý vyřezanými runami a ozdobený koženými pásky a dvěmi druhy zářezů. Svislé reprezentovaly život zvířete a vodorovné život orka. Thunderstrike byl posetý zářezy a nemálo z nich bylo vodorovných. Durotan věděl, že každý z nich značí nepřítele, který dobře bojoval a zemřel rychlou smrtí. Takové už byly zvyky Vlků.

Orkský náčelník ukázal na jednoho clefthoofa. Protože slova by se ztratila v dusotu kopyt, Garad se rozhlédl po ostatních Vlcích, kteří zvednutím zbraní potvrzovali, že určený cíl vidí.

Semknutá formace stáda chránila zvířata v jejich středu – pokud dokázala držet krok. Vytrvalý běh vybrané krávy byl v porovnání se stádem lehce nepravidelný a pomalejší. Břicho nebylo vydmuté teletem, protože žádný Vlk by březí samici clefthoofa nezabil, zvlášť když se jejich počty s každou prodlužující se tuhou zimou ztenčovaly. Stejně tak lovci nezabijí víc zvířat, než kolik dokáží odnést zpět do pohoří Zmrzlého ohně. Jejich vlčí společníci svou odměnu za pomoc při lovu dostanou rovnou na místě.

„Divocí vlci ať si svou večeři seženou sami,“ řekl jednou Garad, když škrábal Leda za ušima. „Vlci z klanu Frostwolf loví pro sebe.“

Dřív to tak nebývalo. Garad Durotanovi vyprávěl, že v dobách jeho mládí klan obětoval jedno a často i víc zvířat jako poděkování duchům. Zvířata zůstala ležet, kde padla, jako potrava pro divou zvěř a mrchožravé vrány. Za Durotanova života k takovému plýtvání docházelo jen zřídka. Jídlo se stalo příliš vzácným.

Garad se předklonil. Led věděl, že to je znamení k útoku, sklonil hlavu a vyrazil vpřed.

„Neloudej se!“ Dobrácké popíchnutí přišlo od Orgrima, který se na svém vlku Trhačovi prohnal kolem Durotana jako z luku vystřelený šíp. Durotan za svým přítelem poslal sžíravou poznámku a jeho Tesák, který už se nemohl dočkat krmení, se rozeběhl také.

Vlna vlků a jezdců se valila na nebohou krávu. Být jen o pár kroků blíž ke zbytku stáda, možná by ji ochránilo, ale i když plačtivě bučela, stádo ještě zrychlilo. Vůdčí býk ji opustil, plně se soustředil na odvedení zbytku stáda od děsivých orků, aby nepřišel o další zvířata. Clefthoofové nebyli hloupí a krávě brzy došlo, že tento boj musí vyhrát – nebo prohrát – jen ona sama.

S rychlostí, jaké by její mohutné tělo zdánlivě nemělo být schopno, se otočila ke svým budoucím vrahům. Clefthoofové nebyli dravci, ale to neznamenalo, že by neměli osobnost a nepředstavovali hrozbu. Kráva, která k nim stála čelem, hrabala rozštěpeným kopytem sníh a výhružně frkala, byla stejná bojovnice jako oni a očividně měla v úmyslu vzít se sebou i několik vlků a orků.

Durotan se zazubil. Tohle bude důstojná kořist! V zabíjení zvířat, která se nebránila, nebyla žádná čest. Její odvážná volba ho potěšila. I zbytek lovecké skupiny si všiml jejího vzdoru a radostně zavýskal. Kráva zafrkala, sklonila hlavu korunovanou masivními špičatými rohy a vyrazila přímo na Garada.

Orkský náčelník a jeho vlk se pohnuli jako jeden, vlk uskočil před nebezpečím a Garad vrhl Thunderstrike. Oštěp velké zvíře zasáhl do boku. Led se přidal k útoku. Spolu s ostatními bílými vlky se clefthoofovi vrhal po krku, zatímco Garad, Durotan, Orgrim, Geyah a zbytek lovecké výpravy házeli oštěpy, stříleli šípy a vyzývavě na clefthoofa křičeli.

Boj byl divokou bouří pohybu a kakofonií vrčení, hekání a bojového pokřiku. Vlci ke krávě přibíhali a zase od ní uskakovali, rvali ji svými zuby, zatímco jejich jezdci se snažili dostat dost blízko, aby clefthoofa zasáhli vlastními zbraněmi. Durotanovi jako vždy hlavou probleskla vzpomínka na první lov. Protlačil se do čela útoku. Ode dne, kdy dlouho sledoval krvavou stopu ve sněhu, se vždy snažil být tím, kdo zasadí smrtící úder. Být tím, kdo ukončí utrpení. Nebylo důležité, jestli si ostatní v bitevní vřavě jeho útoku všimnou a zabití mu přičtou. Záleželo jen na tom útoku.

Proplétal se mezi bílou srstí vlků a kožešinovými kabáty svého klanu, dokud se mu z pachu krve a zvířecí kůže málem nezamotala hlava. Zahlédl mezeru. Durotan se soustředil, pevně sevřel oštěp a upnul svou mysl k jedinému cíli. V ten okamžik se celý svět smrkl jen na místo za levou přední nohou zvířete. Clefthoofové byli obrovští a stejně tak i jejich srdce.

Jeho oštěp našel cíl. Velké zvíře se zachvělo, srst mu zkropila jasně červená krev. Durotanův zásah byl přesný, a přestože kráva ještě několik chvil vzdorovala, nakonec se zhroutila k zemi.

Ozval se hromový pokřik, ze kterého Durotanovi zalehly uši. Usmál se, ztěžka oddychoval. Klan dnes čekala hostina.

Vždy s sebou přivedli víc lovců, než kolik jich bylo k zabití zvířete třeba. Všechny těšilo stopování, boj a zabíjení, ale víc rukou se také hodilo při porcování zvířete a odvážení masa zpátky do vesnice. Zapojili se do toho všichni, od Garada po nejmladšího člena lovecké skupiny.

Když se Durotan v jednu chvíli narovnal, aby si protáhl ruce po lokty zakrvácené od porcování kořisti, jeho oči upoutal pohyb. Zamračil se a zamžoural do dálky.

„Otče!“ zavolal. „Jezdec!“

Při tom slově všichni ztuhli a vyměnili si ustarané pohledy, ale nikdo nepromluvil. Jezdci za loveckou výpravou nikdy nejezdili, protože by mohli vyplašit kořist, pokud se tedy výprava příliš nevzdálila a zbytek klanu se o ni nezačal strachovat. Jinak by jezdce vyslali jen v případě, že je Garada zapotřebí ve vesnici, a to nikdy nevěstilo nic dobrého.

Garad se mlčky podíval na Geyah, než se postavil a čekal, až k nim jezdec přijede. Kurg’nal, starší zjizvený ork s vlasy barvy sněhu, sklouzl z vlčího hřbetu a zasalutoval náčelníkovi, širokou dlaní se udeřil do hrudi.

„Velký náčelníku, přišel ork a chce si s tebou promluvit podle práva mírové zástavy,“ oznámil bez zbytečných okolků.

Garad srazil obočí. „Mírové zástavy?“ To slovo mělo zvláštní zvuk a v náčelníkově hlase zazněl náznak nevíry.

„Co je to mírová zástava?“ Orgrim byl jedním z největších orků v klanu, ale když chtěl, dokázal se pohybovat naprosto tiše. Durotan se tak soustředil na probíhající rozhovor, že si ani nevšiml, že se jeho přítel postavil vedle něj.

„Mírová zástava znamená…“ Durotan hledal správná slova. Pro orka to bylo příliš zvláštní. „Cizinec si přeje jen mluvit. Přichází v míru.“

„Cože?“ Orgrim vypadal téměř směšně, jak mu spadla čelist. „To musí být nějaký trik. Orkové žádné mírové zástavy nedělají.“

Durotan neodpověděl. Sledoval Geyah, která přistoupila ke svému druhovi a tiše mu něco řekla. Stejně jako Drek’Thar byla šamanka, její pozice však byla mnohem výjimečnější. Byla strážkyní tradic, opatrovávala generace předávané svitky a starala se, aby prastaré tradice a rituály Vlků neupadly v zapomnění. Pokud někdo věděl, jak správně přivítat orka pod mírovou zástavou, byla to ona.

Garad se otočil ke ztichlým orkům, kteří trpělivě čekali na jeho vysvětlení. „Ork jménem Gul’dan si s námi přišel promluvit,“ pověděl jim. „Odvolává se na prastaré právo mírové zástavy, což znamená, že je naším… naším hostem. Budeme se k němu chovat s úctou. Pokud je hladový, nakrmíme ho naším nejlepším jídlem. Pokud je mu zima, může dostat náš nejteplejší plášť. Vyslechnu si, co nám chce povědět, a budu se k němu chovat v souladu se všemi našimi tradicemi.“

„Co když je nedodrží on?“ zeptal se jeden ork.

„Co když se ke klanu Frostwolf bude chovat neuctivě?“ křikl další.

Garad se podíval na Geyah, která otázky zodpověděla za něj. „Pak hanba padne na jeho hlavu. Duchům se nebude líbit, že pohrdá tou samou tradicí, na kterou se odvolává. Potupa bude jeho, ne naše. My jsme Vlci,“ prohlásila, hrdě při tom zvýšila hlas. Odpověděly jí souhlasné výkřiky.

Kurg’nal stále vypadal nejistě. Zatahal se za vousy, než svému náčelníkovi něco tiše pověděl. Durotan a Orgrim byli dost blízko, aby šeptaná slova zaslechli.

„Můj náčelníku,“ řekl Kurg’nal, „je toho víc.“

„Mluv,“ nařídil mu Garad.

„Ten Gul’dan… on přišel s otrokyní.“

Durotan ztuhl okamžitým znechucením. Věděl, že některé klany zotročují jiné orky. Orkové spolu občas válčili. On sám se zúčastnil několika bitev, kdy cizí klany vstoupily do stínu hor Zmrzlého ohně a lovily jejich zvěř. Vlci bojovali se ctí a neváhali zabíjet, když to bylo nutné, ale nikdy tak nečinili ze vzteku nebo z pouhé nabídnuté příležitosti. Nebrali vězně, natož otroky, a když se druhá strana vzdala, boj prostě skončil. Orgrim po jeho boku při těch slovech tiše zavrčel.

Ale Kurg’nal ještě neskončil. „A…“ Ork zavrtěl hlavou, jako by sám nevěřil tomu, co se chystá povědět, a zkusil to znovu. „Můj náčelníku… otrokyně i její pán… oni jsou zelení!“