Děti vánice Terezy Matouškové – Podmoří ožívá novým příběhem
Tereza Matoušková se vrací již pátou knihou do Podmoří – světa pod hladinou moře, kde lid udržuje naživu mechanické slunce. Je to drsné a temné místo, kde se osud s nikým příliš nemazlí. Nejvíce to pocítí hrdinové nového autorčina příběhu Děti vánice, které čtenáři mohou znát již z předchozích děl.
Hlavní příběh Dětí vánice je jasný, dobře vystavěný a v těch pravých okamžicích z něj mrazí. Tereza Matoušková dokazuje, že se ve vyprávění stále zlepšuje – oproti Vílím kruhům je tak Děti vánice radost číst. – Tereza Kadečková, Sarden.cz
Srdečně zveme na křest knihy, který se uskuteční v pátek 8. 4. 2016 od 18.00 v pražském knihkupectví Fantasya (Šafaříkova 370/11) za přítomnosti Terezy Matouškové a ilustrátorky Aleny Kubíkové. Knihu pokřtí spisovatelka Františka Vrbenská. Více informací na FB stránce události.
Anotace:
Národům Podmoří vládnou elitní čarodějové – zasvěcení. Někteří studují zákony fungování magie, jiní navrhují složité stroje… a další bojují. Málokdy táhnou za jeden provaz a následky jejich válek vyrývají do podoby světa hluboké jizvy. Jenže ne vždy zabíjí pouze bojová magie. Když kouzla ponechaná napospas osudu zdivočí, sama se stávají hrozbou…
Zorena Rútid sebrala posily a táhne spolu se svým druhem na pomoc Lerienu zmítanému nepokoji. Cestou je však stihne vánice. Záhy se ukáže, že v horách na čaroděje čekají větší problémy než sněhové závěje. Odkázáni sami na sebe čelí chladu a stínům minulosti. Zapomenuté i té nedávné.
Info o knize:
Autorka: Tereza Matoušková
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Obálka: Alena Kubíková
Formát: paperback, 155×180 mm
Počet stran: 192
Cena: 169 Kč
O autorce:
Tereza Matoušková (* 1990) patří mezi úspěšné autory nejmladší generace. Narodila se v roce 1990 a nyní žije v Praze. Vystudovala evoluční a ekologickou biologii na Masarykově univerzitě v Brně, momentálně studuje historii. Je autorkou dark fantasy světa Podmoří, který lze zařadit i do tzv. arcanepunku – subžánru fantastiky, v němž vedle sebe existují magie i věda. Všechny její dosud vydané knihy jsou zasazené do tohoto světa. První dvě (Branou snů a Dnes se neproměňuj) vydala v letech 2008 a 2009 vlastním nákladem. V roce 2011 jí v nakladatelství Krigl vyšla novela Hladová přání, kterou Matoušková původně publikovala na internetu jako interaktivní povídku. Nakladatelství Mytago pak v roce 2015 vydalo román Vílí kruhy. V Podmoří se odehrává i příběh knihy Dětí vánice (Epocha 2016) a řada povídek.
Matoušková se ovšem věnuje i žánru new weird, zmiňme povídky Kulička hroznového vína (sborník vítězných prací ze soutěže Cena Karla Čapka Mlok 2014, Cena Karla Čapka a Nová vlna 2014), Dříme na loži z měděných drátů (bonusová povídka v knize Lenony Štiblaríkové Bratislavská bludička, Hydra 2014) či Pán krys (sborník vítězných prací soutěže New Weird Sladké sny, 2013). Text Kdo se bojí mauší (sborník nejlepších prací ze stejnojmenné soutěže Žoldnéři fantasie: Dálnice ke všem čertům, Straky na vrbě 2011) se dočkal v roce 2015 filmové podoby.
Matoušková v Brně a Praze pravidelně pořádá pro mladé začínající autory literární akce, workshopy a dílny.
UKÁZKA Z KNIHY:
V okně se objevil Argothův úzký obličej. Zorenu napadlo, že za poslední týdny zase příšerně zhubl. Ostatně vždycky býval kost a kůže. Pamatovala si ho ještě jako caparta, kterého nosila na rukou. Krmíš ho vůbec? říkala vždycky jeho matce. Ještě teď viděla Agon, jak kýve hlavou. Ale vždyť on toho sní za tři a pořád je jak špejle.
„Našli jste něco?“ vyzvídala Zorena.
„Našli. Ale líbit se vám to nebude.“
Rychle se snášel soumrak a venku se ochladilo. Vzduch chutnal jako drcený led. Zoreně se nelíbila představa, že tu budou nocovat. Plížili se šerem, ve svých uniformách vypadali na bílém sněhu jako tmavé strašidelné stíny. Argoth ji vedl kolem obřadního místa dozadu mezi domky.
„Co to je?“ Na úrovni Zoreniných očí se na protějším kopci objevilo na bílé pokrývce velké černého kolo. Připomínalo vstup do rysčí nory, ale na tak malou šelmu to bylo zatraceně velké. „Je to díra jako pro velkého pouštního ještěra. Argothe, hrom do tebe, co jste to přesně našli?“
„Hnízdo.“
U vchodu do doupěte čekal zbytek mágů. Zpráva o nálezu se rozšířila rychle.
Kdosi zašeptal: „Jak je to tam dole velké?“
„Kurevsky,“ zněla odpověď. „Celé podzemní město.“
„Máš akorát tak kurevsky naděláno v kalhotech, Mungu, jdeme,“ zavelela Zorena. Strach má velké oči, ale občas větší moc než jednotka planoucích mečů. Čarodějka nechtěla, aby nad jejími muži zvítězil.
Plížili se tunelem, míjeli hrubě otesané podpěry, kupy haraburdí a šlapali v rozbředlém bahně smíšeném s trusem pijavic. Zoreně to připomínalo vstup do podzemní štoly. Tohle určitě nevybudovala ta stvoření sama. Ale kdo potom? Vesničané z Plamínku? Vrchní čarodějce to přišlo neuvěřitelné.
Říkat tomu město jí ovšem přišlo přehnané. Možná to tu jenom páchlo jako v chudinské čtvrti. Vznášelo se tu nezaměnitelné aroma moči a výkalů, zetlelých hader, krve a hnijícího masa. Skoro jako před řezníkovým krámem, kdesi v temných ulicích Mesyr Agys.
Jako první narazili mágové na malý dóm s tarčími klecemi. Uvnitř objevili sešle vyhlížející zvířata prolezlá blechami a prašivinou. Čuby s tak vytahanými cecky, že se dotýkaly podestýlky, a taky štěňata, zanedbané kuličky srsti s nemocnýma očima.
„Takových zásobáren tu mají víc. Zdola jsme slyšeli křik, je možné, že tam drží i přeživší vesničany.“
Čarodějka sledovala fenu s nafouklým břichem. Zahrnuli do svého chovatelského programu i vlastní rodiče? napadlo ji. Pěstují si krmení nebo další členy smečky?
„Postaráme se o ně později, teď za mnou,“ přikázala. Věděla, že budou muset ta zvířata pobít a nechtělo se jí do toho. Kéž by se dokázala více zatvrdit. Vše by bylo nakonec jednodušší.
Zoreně se vybavil okamžik, kdy Kerdea v noci zaklepala na dveře její ložnice. Zorena jí otevřela rozespalá, jenom v noční košili. Když ovšem viděla výraz, který se usadil ryšavé čarodějce v obličeji, okamžitě se probrala.
„Stalo se něco?“
„Femorian má pravdu.“
Zorena na ni zírala jako na zjevení. Od toho nešťastného večera, kdy Kerdea utekla od jídla, ji neviděla.
„Říkala jsi, že nahlížet do mysli někoho, kdo je upoután na lůžko, je nebezpečné,“ pokračovala zrzka. „Neprosila bych tě o to, kdyby to nebylo tak důležité. Byli jste s mým otcem dobří přátelé. Vím, že se to pokazilo ve chvíli, kdy přišel na naše malé tajemství, ale myslím, že si tě nikdy nepřestal vážit. Znáš ho dobře. Pokud je to tam uvnitř pořád on, tak nabídku kněžích přijmu. Pokud ne, myslím, že bude nejlepší nechat ho jít.“
Zorenu uchvacovala křehkost a zároveň síla, která z mladší ženy vyzařovala. Nevypadala jako tuctová kráska, ale měla velké oči a nádherné vlnité kadeře. Je to přece přítelkyně mého syna! Není správné na ni takto myslet. Kdysi možná. Ale teď už je to všechno pryč.
„Udělám to.“
Kerdea poděkovala a objala ji. Zorena ji opatrně hladila po vlasech, které tak obdivovala. Voněly stále stejně a to jí přišlo důležité. V tu chvíli netušila, jakou kletbu seslala na svoji hlavu.
Chodba před nimi se postupně zužovala. Stěny už jim nepřipadaly hladké a pravidelné, zdály se být čím dál hruběji opracované. Dupali po rozdrcených zvířecích kůstkách. Vzduch těžkl a smrad se stával nesnesitelným. Zorena si vyčarovala přízračnou svítilnu, ale její svit ji spíše oslňoval. Neviděla víc než na dva kroky. Minuli boční chodbu, vedoucí do další zásobárny. Uvnitř kňučel tark. Možná se na něm právě jedna z těch pijavic krmila.
Čím hlouběji se nacházeli, tím hůře se jim postupovalo vpřed. Chodbu téměř zatarasily haldy subtilních ptačích lebek, kostřiček drobných hlodavců a okrouhlé obratle vysoké zvěře. Vše porůstal hustý porost trojklíčku, který kosti pomalu rozkládal. Zorena netušila, že rostlina dokáže růst i v takové tmě.
Z chodby před nimi se ozvalo temné vrčení. Čarodějka rozeznala mezi horami skeletů obrys přikrčené pijavice. Sykla na své muže, aby zastavili. Stvoření se napnulo ke skoku. Zorena vyčarovala tlakovou vlnu a srazila ho k zemi. Mágové k němu přiskočili a pokusili se ho svázat. Stvoření se zmítalo a vydávalo naříkavé zvuky.
„Jestli to bude takto vřískat, přivolá ostatní!“ obával se Argoth. „Vražte tomu něco do huby!“
„Vraž mu tam třeba čuráka, Argothe, kouše jako svině,“ okřikl ho kdosi.
„Ticho!“ Zorena nastražila uši. Slyšela pleskot bosých chodidel, které se bořily do mazlavého bláta. Zachřestila kůstka, čvachtly vyvrhnuté vnitřnosti, jak do nich cosi šláplo. Následovalo tiché zavrčení.
„Připravte se, chlapi, tohle nebude hezké.“ Nebylo.
Jakmile se mezi hromadami špíny objevila první střapatá hlava, jednomu z mágů praskly nervy a vystřelil proti ní bojové kouzlo. Zablesklo se, ucítili puch síry a čaroděje ocákla horká sprška krve. Všechno, co se odehrálo potom, se Zoreně slilo do jediného obrazu plného rozbředlého bahna a urvaných končetin. Pamatovala si, že křičela. Netušila co. Odrazila dítě, které po ní skočilo, aby jí vydrápalo oči.
V té chvíli spatřila, že se na Nityryho, který stál dva kroky za ní, sesypaly hned tři pijavice. Kletba, kterou proti nim vypustila, jedno z těch stvoření sežehla na uhel. Druhé narazilo do stropu tunelu, až se na magiky snesla sprška tmavé zeminy. S třetím si už Nityry poradil sám. Skončilo potrhané v hromadě kostí.
„Díky,“ zahuhlal pobočník a postavil se své paní po boku. Stáli uprostřed krvavé lázně. Pijavice padaly k zemi, ale
na jejich místo okamžitě naskakovaly další jako nezadržitelná šedivá vlna.
Mágové však nepochybovali, že vítězství je na jejich straně. Dokud se neozval Argothův řev a z jeho hrdla se nevydraly bublavé zvuky, které nevěstily nic dobrého.
Foto: Hanina Veselá
