Diuk: Muži, kteří věřili

Souboj zla se zlem aneb nikdo není svatý
„Pro cech by bylo ideální, kdyby vědmáci vystoupili veřejně.“ – „Proč si to myslíš?“ – „Protože by je mohl rychleji pozabíjet.“
Citát, kterým začíná Diukova nejnovější kniha Muži, kteří věřili, napoví asi nejlépe, že příběh nebude o Šípkové Růžence. Čtenáře čekají honičky, souboje, spousty nečekaných situací odlehčených trefným humorem a samozřejmě – boj o život.

Cech je pevně organizované společenství připomínající inkvizici o své činnosti reportují Vatikánu), používají k boji proti nepříteli nejnovější technologie a speciálně vycvičené lovce. Pro dobro věci jsou schopni vyvolat bezmála zemětřesení a nechat za sebou pěknou řádku mrtvých.

Vědmáci nejsou skupinka nevinných bosorek, ale lidé, kteří ovládají nadpřirozené síly schopné zlikvidovat svět. Jsou nebezpeční sobě i svému okolí, ačkoliv někteří o svých schopnostech nemají tušení.

Knihu Muži, kteří věřili tvoří osm povídek, které na sebe tak či onak navazují. Pojí je některé události a hlavní hrdinové. Děj se odehrává na různých místech naší země, do víru událostí zasahují jak policisté, tak ti, kteří jsou prostě jen ve špatnou chvíli na špatném místě. Čtenáři ocení, že hned v první povídce jsou nenásilně spraveni o situaci a pravidlech hry. S každým dalším příběhem se pak seznamují s dalšími hrdiny a prožívají uvěřitelná i neuvěřitelná dobrodružství, která na konci knihy naprosto bravurně zakončí nekromantský mejdan.

Žádný hrdina nebo hrdinka v knize není hlavní, je jich mnoho. Jsou vykreslení bez přílišné obsáhlosti, ti méně důležití jsou občas až odbyti. Téměř všechny důležité postavy jsou bojovníky, ovládají tu či onu techniku boje. Přesto v mnohých situacích zůstávají dokonale lidští. Čtenáři určitě utkví v paměti zjizvený podivín Šelest, do trhavin zamilovaná Serena nebo malá všehoschopná dívenka Maud. Ať už budete sympatizovat s tou či onou stranou, nikdy si nemůžete být dopředu jistí, kterému hrdinovi nebo hrdince budete nakonec fandit. Každý z nich má totiž pro své konání docela pádné argumenty.

Diukův styl psaní se těmto hrdinům dokáže přizpůsobit podle toho, který úhel pohledu právě čtenáře nabízí. Od popisů akce si prakticky neodpočine, ale dokáže ji prošpikovat i pěkně řízným humorem. Jediné, co by se knize dalo vytknout, je rušivá a v rámci povídky zbytečně častá nekonzistentnost textu, kde čtenář musí skákat z Er do Ich formy, přičemž se občas ztrácí i vypravěč.

Knihu Muži, kteří věřili obohacují výstižné a skvěle vyvedené ilustrace, jejichž autorem je  Jan „Sccion“ Kordina, a několik zajímavých informací. Některé odkazují na předchozí Diukův román Muž, který se modlil (od poloviny dubna bude k sehnání editovaná elektronická verze), jeho přečtení však není k pochopení příběhů druhé knihy nutné.

Na webu autora si čtenář může najít i mnoho doprovodných textů, jako například Zápisky mrtvého muže, jež se odehrávají ve středověku, životopisy postav, krátké příběhy ze života hrdinů a brzy i první ukázky z připravovaného komiksu. Autor také chystá románové pokračování.

 

Koupit knihu na: diuk-knihy.com

O autorovi:
Diuk (vlatním jménem Vlastimil Čurda) vystudoval zbrojní techniku v Brně a poté se zaměřil na studium podnikání. Během tohoto období procestoval republiku, příležitostně se věnoval barmanství či masérství. Nakonec zakotvil v Praze, kde v současné době pořádá měsíční setkání začínajících autorů „Magna litera.“ Čtenáře oslovil nejen svojí prvotinou Muž, který se modlil, ale také humorně-satirickým povídkovým cyklem Deník zombíka.
V životě se drží motta: „Každý den se dá naučit něco nového.“

WEB autora: diuk-knihy.com
Setkání autorů Magna litera se koná každou poslední středu v měsíci v Dark Velvet cafe baru.

 

Ukázka z knihy Muži, kteří věřili:

„Víc podrobností ale neprozradíš.“ Opatrně usrkávám z horkého nápoje a neodvracím se.
„Budoucnost je zamlžená, ve hře o osud je ještě příliš mnoho neznámých. Vládkyně zla se musí mít na pozoru v době míru i v době boje.“
„Neříkej mi tak. Raději mi pověz, jestli ses dozvěděl něco nového.“
„Ano.“
Zvedla jsem obočí. Opravdu neodpověděl vyhýbavě?
„A? Co ses dozvěděl?“
„Vzestup zahájí zvíře o tisíci zubech. A potom se kulička náhody roztočí.“
„Blíž mi to asi neupřesníš, že?“ Prohodila jsem otráveně.
„Chceš-li něco konkrétnějšího, nechoď za věštcem, ale za kartářkou, jistě by ti poradila lépe.“ Jeden z umytých talířů praskl, jak ho druh prudce položil na odkapávač.
„Omlouvám se. A co policie? Pořád se tě ještě snaží zavřít do blázince, když se pohybuješ venku?“
„Ano! Pořád!“ Rozhněval se stařec a zaskřípěl zuby. „Nedávno se o to pokusili zas, nemají vůbec žádnou úctu k důchodcům.“
„Výstředním důchodcům.“
„Budu si ven chodit oblečený tak, jak chci.“
„Ale nosit s sebou meč… ve tvém věku?“
„Přece kdybych narazil na vědmáka.“
„Věštče! Ty na vědmáka narazíš, jenom když sám chceš. Že se nestydíš, takhle si zahrávat. Do cechu mi pak přichází jeden poslíček s uctivým požadavkem za druhým.“
„Alespoň se zabavíš, Vládkyně zla. Chceš se podívat na obraz?“
„Na umění nemám pro všechnu tu zábavu čas. Navíc bych nerozeznala mazaninu od mistrovského díla. Neplýtvej na mě svým talentem.“
„Dobře řečeno,“ tleskl a pokýval hlavou. Černý pruh se zavlnil. „Lháři nenajdou klid.“
„A co tajnůstkáři?“ Popíchla jsem ho. Zesmutněl.
„Ani ti, cechmistryně, ani ti.“

 

Autor ilustrací: Jan „Sccion“ Kordina