Neil Gaiman: Kniha hřbitova

Nikdo Owens, známý jako Nik, je normální kluk. Byl by naprosto normální, nebýt toho, že žije na hřbitově a vychovali ho duchové, vlkodlaci a jiné příšery spolu s jeho strážným andělem, který nepatří ani do světa živých, ani mezi mrtvé. Díky nim však přežije a naučí se leccos užitečného – třeba jak se stát neviditelným pro lidi.

Na malého chlapce číhají na hřbitově dobrodružství i nebezpečí – prastarý Indigový muž pod kopcem, brána vedoucí do ruin města obývaných ghúly, podivná a strašná hrozba Sleer.
Ale jestli Nik někdy opustí hřbitov, bude muset čelit útoku Jacka, muže, který mu už vyvraždil rodinu…

Román získal cenu časopisu Locus za rok 2009, a byl odměněn cenou John Newbery Medal asociace pro knihovnickou slžbu dětem. Dostal se do finále na cenu British Fantasy Award v kategoriích nejlepší román a nejlepší ilustrátor. Audioverze získala cenu Audie Award za rok 2008 v kategorii tituly pro děti 8 – 12 let a také nejvyšší cenu Audiokniha roku.

 

Ukázka z knihy:

Ve tmě byla ruka a držela nůž. Měl rukojeť z leštěné černé kosti a ostří tenčí a ostřejší než břitva. Kdyby vás řízl, nejspíš byste si toho ani nevšimli, tedy ne hned.
Ten nůž už udělal skoro všechno, co měl v tom domě udělat, a ostří i rukojeť byly mokré.
Dveře do ulice byly dosud pootevřené, malinko, jak ten nůž a muž, který ho držel, proklouzli dovnitř, a chomáče noční mlhy se proplétaly a plížily škvírou do předsíně.
Ten muž, Jack, se zastavil na odpočívadle. Levou rukou vytáhl z kapsy černého kabátu velký bílý kapesník a otřel jím nůž a pravou ruku v rukavici, která nůž držela. Pak kapesník schoval. Lov už téměř skončil. Žena ležela v posteli, muž v ložnici na podlaze, starší dítě, holčička, byla v jásavě barevném pokojíku, obklopená hračkami a nedokončenými modely. Zbývalo postarat se o to malé, batole. A bude s úkolem hotov.
Spojil dlaně a prohnul prsty. Jack byl především profesionál, aspoň to sám sobě tvrdil, a nedovolil si úsměv, dokud nedokončil práci.
Měl tmavé vlasy a tmavé oči a na rukou černé rukavice z nejjemnější jehněčí kůže.
Pokojík batolete byl v nejvyšším patře. Jack stoupal po schodech nahoru. Měkký koberec tlumil jeho kroky. Strčil do dveří podkrovního pokoje a vešel dovnitř. Měl boty z černé kůže, vyleštěné tak, že vypadaly jako černá zrcadla: mohli jste v nich vidět odraz měsíce, malinkého a polovičního měsíce.
Ten skutečný měsíc svítil dovnitř širokým oknem. Nebylo to moc jasné světlo, za oknem byla lehká mlha, ale Jack moc světla potřebovat nebude. Měsíc bude stačit. Úplně.
V postýlce viděl obrys dětského těla, hlavičku, tělo a končetiny.
Postýlka měla vysoké tyčkové bočnice, aby dítě nemohlo ven. Jack se naklonil, zvedl pravou ruku, tu s nožem, a zamířil na hrudník…
…a pak ruku spustil. Tvar pod přikrývkou byl plyšový medvídek. Dítě tam nebylo.
Nemusel rozsvěcovat, viděl i v tom slabém měsíčním světle. A vidět nebylo zas tak důležité, měl jiné schopnosti.
Natáhl nosem vzduch. Ignoroval pachy, které vešly do místnosti s ním, zamítl pachy, jež mohl bez obav ignorovat, a zaměřil se na pach toho, co sem přišel hledat. Cítil vůni dítěte: mléčnou vůni, jako sušenky s mléčnou čokoládou, a nakyslý pach mokré papírové noční plenky. Cítil vůni dětského šampónu na umytých vláskách a také čehosi malého a gumového – hračka, napadlo ho, a pak, ne, něco na cumlání – co to dítě neslo.
To dítě tam předtím bylo. Teď už ne. Muž Jack sledoval svůj nos dolů po schodech středem toho vysokého úzkého domu. Zkontroloval koupelnu, kuchyni, vestavěnou skříň na chodbě a nakonec vstupní halu, ve které byla k vidění akorát kola, hromada prázdných igelitek, ztracená papírová plenka a ty zatoulané úponky mlhy, co se do haly protáhly otevřenými dveřmi.

Muž Jack tiše zabručel. Zněla v tom zároveň frustrace i uspokojení. Zasunul nůž do pochvy ve vnitřní kapse svého dlouhého pláště a vyšel na ulici. Svítil měsíc i pouliční lampy, ale mlha všechno dusila, tlumila světlo a tlumila zvuky a noc v ní byla plná stínů a zrádná. Pohlédl svažující se ulicí ke světlům zavřených obchodů, pak směrem nahoru, kde poslední domy stoupaly do kopce k temnému starému hřbitovu.
Muž Jack natáhl vzduch. Pak beze spěchu vykročil do kopce.

Od okamžiku, kdy se chlapeček naučil chodit, přiváděl otce i matku zároveň k zoufalství i nadšení, protože byl naprosto nedostižný v toulání, v lezení na cokoliv, ve schovávání. Té noci ho probudil nějaký zvuk zdola, něco tam s hřmotem spadlo na zem. Úplně probuzený se brzy začal nudit a hledal způsob, jak by se dostal z postýlky. Měla vysoké boky, jako stěny ohrádky dole v přízemí, ale on byl přesvědčen, že je přeleze. Potřebuje jen nějaký schod…
Odtáhl svého velkého zlatého medvěda do rohu postýlky, chytil se ručičkou tyčky bočnice, jednu nožku postavil medvědovi na břicho, druhou na hlavu a vytáhl se do stoje. Pak napůl přelezl, napůl se překulil přes okraj a z postýlky.
S tlumeným žuchnutím dopadl na pahorek chlupatých plyšových hraček – některé dostal od příbuzných k prvním narozeninám ani ne před šesti měsíci, některé zdědil po starší sestře. Byl překvapený, když dopadl, ale nerozplakal se: když jste brečeli, někdo přiběhl a dal vás zpět do postýlky.
Po kolínkách se vyplížil z pokojíku.
Schody, které vedou nahoru, jsou ošidná a nebezpečná věc a on je ještě úplně nezvládal. Schody dolů však, to už zjistil, jsou poměrně jednoduché. Slézal je vsedě, kodrcal dobře polstrovaným zadečkem ze schodu na schod.
Soustředěně potahoval dudlík, gumové šidítko, o kterém ho máma právě začala přesvědčovat, že už je na ně příliš velký.
Při putování po schodech se mu uvolnila plenka, a když se dostal na poslední schod dolů do předsíně a postavil se, vypadla. Vysoukal se z ní.. Měl na sobě jen dětskou noční košilku. Schody, které vedly zpět nahoru do pokojíku, byly prudké a strašidelné, kdežto dveře do ulice byly otevřené a zvaly ho…
Dítě trochu váhavě vykročilo z domu. Mlha ho objala jako ztracený a znovu nalezený přítel. A pak, nejdřív nejistě, pak s rostoucí rychlostí a sebedůvěrou, se chlapeček batolil vzhůru do kopce.

Čím blíž k vrcholu kopce, tím byla mlha řidší. Dorůstající měsíc svítil, pravda, zdaleka nebylo tak světlo jako ve dne, ale na to, aby člověk viděl hřbitov, to docela stačilo.
Kdybyste se rozhlédli, mohli byste vidět opuštěnou pohřební kapli s visacím zámkem na železných dveřích, s břečťanem na zdech věže, s malým stromkem vyrůstajícím z okapové roury.
Mohli byste vidět kameny a náhrobky a oblouky a pamětní plakety. Občas byste zahlédli přebíhajícího králíka nebo hraboše či lasičku, jak vyrazili z podrostu a běželi po chodníku mezi hroby.
Tohle všechno byste byli viděli, v měsíčním svitu, kdybyste tam té noci byli.
Asi byste ale neviděli bledou baculatou ženu, která se procházela po pěšině blízko hlavní brány, a kdybyste ji byli zahlédli, při druhém, pečlivějším pohledu byste si uvědomili, že je to jen světlo měsíce, mlha a stín. Ta baculatá bledá žena tam však skutečně byla. Šla po pěšině kolem skupinky napůl spadaných náhrobků směrem k hlavní bráně.
Brána byla zamčená. V zimě ji vždycky zavírali ve čtyři odpoledne a přes léto v osm večer. Část hřbitova byla obehnaná špičatým železným tyčkovým plotem, zbytek lemovala vysoká cihlová zeď. Železné tyče brány byly tak husté, že by se jimi neprotáhlo desetileté dítě, natož dospělý muž…
„Owensi!“ zvolala ta bledá žena hlasem, který by vám mohl připomínat šustění větru dlouhou trávou. „Owensi! Pojďte se na tohle podívat!“
Dřepla si a hleděla na cosi u země. Do měsíčního světla vstoupil kousek stínu, vlastně šedivý muž kolem pětačtyřiceti let. Pohlédl na svou ženu, pak na to, na co se dívala, a poškrábal se na hlavě.
„Paní Owensová?“ řekl, protože pocházel z formálnějších časů, než jsou ty naše. „Je to to, co si myslím, že to je?“
A vtom ta věc, kterou si prohlížel, asi spatřila paní Owensovou, protože to otevřelo ústa, nechalo to vypadnout gumový dudlík, který to cumlalo, na chodník a natáhlo to drobnou baculatou pěstičku, jako by se to snažilo chytit bledý prst paní Owensové.
„To mě podrž,“ řekl pan Owens, „jestli tohle není dítě.“
„Samozřejmě je to dítě,“ prohlásila jeho žena. „A otázka je, co s ním?“
„Otázka to bezpochyby je, paní Owensová,“ souhlasil manžel. „Ale není to naše otázka. Protože tohle dítě je nepochybně živé a jako takové nemá s námi nic do činění a není součástí našeho světa.“
„Podívejte, jak se usmívá!“ zvolala paní Owensová. „Má ten nejsladší úsměv,“ a jednou nehmotnou rukou pohladila chlapečkovy řídké světlé vlásky. Maličký se radostně rozesmál.
Hřbitovem prolétl závan studeného větru. Roztrhal mlhu v nižší části hřbitova (hřbitov totiž pokrýval celý vrch kopce a jeho pěšinky se vlnily vzhůru a dolů a všelijak se křížily). Rachocení: někdo lomcoval hlavní bránou hřbitova a třásl těžkým visacím zámkem, který obě strany držel.
„No vidíte,“ oddechl si Owens. „To je rodina toho prcka, přicházejí, aby ho vrátili do milující náruče. Nechte toho mladého muže být,“ dodal, protože paní Owensová dávala své nehmotné paže kolem batolete, hladila je a uklidňovala.
Namítla: „Ten nevypadá, že by byl něčí rodina, ten ne.“ Muž v tmavém plášti přestal rachotit bránou a prohlížel si menší boční branku. Ta byla také dobře zamčená. V předchozím roce hřbitov poškodili vandalové a městská rada Učinila Opatření.
„No tak, paní Owensová. Nechejte ho. Buďte rozumná,“ přesvědčoval ji pan Owens. V té chvíli zahlédl ducha, spadla mu brada a najednou ho nenapadalo nic, co by mohl říct.
Mohli byste namítnout – a kdybyste to udělali, měli byste pravdu – že pana Owense by nějaký duch neměl vyvést z míry, když pan a paní Owensovi sami byli vlastně mrtví, a to už několik století, a když veškerý jejich společenský život, nebo skoro veškerý, se odehrával ve společnosti mrtvých. Ale mezi obyvateli hřbitova a tímhle byl rozdíl: surový, probleskující, šokující tvar šedivé barvy, trochu jako televizní obrazovka bez obrazu, plný paniky a obnaženého citu, který zaplavil oba Owensovy, jako by to byl jejich cit. Tři postavy, dvě velké, jedna menší, ale jen jedna z nich byla zřetelná, jen jedna byla víc než pouhý obrys nebo třpytivé chvění. A ta postava řekla, Mé děťátko! Chce ublížit mému děťátku!
Řinčení. Ten muž venku vlekl těžkou železnou popelnici ulicí k vysoké cihlové zdi, která obklopovala tu část hřbitova.
„Ochraňujte mého syna!“ řekl ten duch a paní Owensovou napadlo, že je to žena. Samozřejmě, matka toho maličkého.
„Co udělal vám?“ zeptala se, ale nevěřila, že ji ten duch slyší. Určitě je mrtvá jen chvíli, chudinka, pomyslela si. Je vždycky snadnější umřít jemně, probudit se v náležitém čase na místě, kde jste pohřbeni, smířit se s vlastní smrtí a seznámit se s ostatními obyvateli. Tohle stvoření bylo jen hrstka úzkosti a obav o dítě a její panika, kterou Owensovi vnímali jako tichý, hluboký křik, začala nyní přitahovat pozornost, neboť z celého hřbitova sem přicházely další bledé postavy.
„Kdo jste?“ zeptal se té postavy Gaius Pompeius. Před dvěma tisíci lety požádal, aby ho uložili k odpočinku tady, na pahorku, vedle mramorového oltáře, nechtěl, aby jeho tělo poslali zpět do Říma. Jeho mohyla je dnes jenom zvětralý kus kamene a on je jedním z nejstarších občanů hřbitova. Bere své povinnosti nesmírně vážně. „Jste tady pohřbená?“
„Samozřejmě, že není! Podle toho, jak vypadá, zrovna zemřela.“ Paní Owensová objala ženský tvar kolem ramen a tiše, klidně a rozumně s ním mluvila.
Od vysoké zdi se ozvalo žuchnutí a řinkot. To spadla popelnice. Muž se vysoukal na vršek zdi, proti mlhou rozmazaným pouličním světlům se rýsovala jeho temná silueta. Na okamžik tam zůstal, pak se začal spouštět dolů. Držel se horní hrany zdi, nohy mu visely a houpaly se, pak se pustil a dopadl posledních několik stop do hřbitova.
„Ale má milá,“ řekla paní Owensová tomu tvaru – nic jiného už z těch tří postav, jež se na hřbitově objevily, nezbylo – „on je živý. My ne. Dovedete si představit…“
Dítě se na ně zmateně dívalo. Natáhlo se k jednomu, pak k druhému, ale všude nahmatalo jen vzduch. Ženský tvar se rychle vytrácel.
„Ano,“ kývla paní Owensová na něco, co nikdy jiný neslyšel. „Když budeme moci, uděláme to.“ Pak se otočila k muži vedle sebe. „A vy, Owensi? Budete otcem tomuhle mládenečkovi?“
„Budu co?“ svraštil Owens obočí.
„Nikdy jsme neměli dítě,“ řekla jeho žena. „A jeho matka chce, abychom ho ochránili. Řeknete ano?“
Muž v černém plášti se zvedal ze změti břečťanu a polorozpadlých náhrobků. Postavil se a opatrně kráčel po pěšině. Vylekal jen sovu, která vzlétla na neslyšných křídlech. Před sebou viděl dítě a v očích mu vítězně zaplálo.
Owens dobře věděl, co si jeho žena myslí, když mluví tímhle tónem. Nadarmo nebyli manžely v životě i ve smrti už víc než dvě stě padesát let. „Jste si jistá?“ zeptal se. „Úplně jistá?“
„Tak jistá jsem si ještě nikdy nebyla.“
„Pak ano. Budete-li vy jeho matkou, budu já jeho otcem.“
„Slyšela jste to?“ zeptala se paní Owensová toho třpytivého tvaru na hřbitově, teď už jen pouhého náznaku, jako vzdáleného letního blesku ve tvaru ženy. Přelud jí řekl cosi, co nikdo jiný neslyšel, a rozplynul se.
„Už sem nepřijde,“ usoudil pan Owens. „Až se příště vzbudí, bude na svém hřbitově nebo kam to teď míří.“
Paní Owensová se sehnula k dítěti a napřáhla ruce. „Pojď ke mně,“ řekla láskyplně. „Pojď k mámě.“
Muži Jackovi, který se k nim blížil po pěšině s nožem v ruce, to připadalo, jako by se kolem dítěte v měsíčním svitu obtočila lokýnka mlhy a dítě zmizelo: zůstala jen vlhká mlha a měsíční paprsky a vlnící se tráva.
Zamžikal a nasál vzduch. Něco se tam stalo, ale netušil, co to bylo. Zlostně zavrčel, hluboko v hrdle, jako rozhněvaná a frustrovaná šelma.
„Haló?“ zavolal. Napadlo ho, že se dítě možná za něco postavilo. Hlas měl hluboký a drsný a znělo v něm cosi divného, jako by ho překvapilo nebo mátlo, že se slyší mluvit.
Hřbitov si svá tajemství zachoval.
„Haló?“ zavolal znovu. Doufal, že uslyší dětský pláč, nějaké žvatlání nebo pohyb. Nečekal, že uslyší, co skutečně zaslechl – hlas, hedvábně hladký, a slova: „Přejete si?“
Muž Jack byl vysoký. Ten druhý byl ještě vyšší. Muž Jack měl na sobě tmavé oblečení. Oděv tohoto muže byl ještě tmavší. Lidé, kteří si muže Jacka všimli – a on neměl rád, když se tak stalo – měli obavy nebo divný pocit, dokonce nevysvětlitelný strach. Muž Jack se na neznámého podíval, a byl to Jack, kdo měl nepříjemný pocit.
„Někoho jsem hledal,“ řekl muž Jack a zároveň zastrčil pravou ruku do pláště, aby schoval nůž, ale měl ho připravený, kdyby jej potřeboval.
„Na zamčeném hřbitově, v noci?“ zeptal se neznámý suše.
„Bylo to jen malé dítě,“ vysvětloval muž Jack. „Šel jsem kolem hřbitova a slyšel jsem dětský pláč. Nahlédl jsem přes bránu a uviděl ho. Co by každý jiný udělal?“
„Tleskám vaší občanské zodpovědnosti,“ pravil neznámý. „Avšak, jak jste předpokládal, že se odsud dostanete, pokud byste to dítě nalezl? S dítětem v náručí nemůžete přelézt tak vysokou zeď.“
„Byl bych volal, dokud by nás někdo nepustil ven.“
Hlasité řinčení klíčů. „Nu, to bych byl nejspíš já,“ řekl ten neznámý. „To já bych vás byl musel pustit.“ Vybral ze svazku jeden velký klíč a pokynul: „Pojďte za mnou.“
Muž Jack ho následoval. Vytáhl nůž z kapsy. „Takže vy jste hrobník?“
„Hrobník? Jistě, i tak se to dá říct,“ připustil neznámý. Mířili k bráně a muž Jack si byl jistý, že jdou určitě pryč od batolete. Ale hrobník měl klíče. Nůž ve tmě, jediný pohyb a pak už bude moci v klidu hledat, třeba celou noc, bude-li třeba.
Zvedl nůž.
„Kdyby to opravdu bylo dítě,“ řekl hrobník, aniž se ohlédl, „nebylo by tady na hřbitově. Možná jste se zmýlil. Konečně, je nepravděpodobné, že by malé dítě přišlo až sem. Je mnohem pravděpodobnější, že jste zaslechl nějakého nočního ptáka nebo zahlédl kočku nebo třeba lišku. Víte, tohle místo bylo před třiceti lety vyhlášeno přírodní rezervací, někdy v době, kdy tu pochovali posledního mrtvého. Zkuste se znovu zamyslet a řekněte, jste si naprosto jistý, že to, co jste viděl, bylo dítě?“
Muž Jack se zamyslel.
Neznámý odemkl postranní branku. „Liška,“ řekl, „vydávají velice zvláštní zvuky, velmi podobné lidskému nářku. Ne, vaše návštěva na hřbitově byla omyl, pane. Dítě, které hledáte, vás někde čeká, ale není to zde.“ Na okamžik nechal tu myšlenku, aby se usadila v hlavě muže Jacka, a pak rozmáchle otevřel bránu. „Bylo mi velkým potěšením vás poznat,“ řekl. „A věřím, že vše, co potřebujete, najdete tam venku.“
Muž Jack se zastavil na vnější straně hřbitovní brány. Neznámý, kterého Jack považoval za hrobníka, stál na vnitřní straně. Znovu zamkl a uložil klíče.
„Kam jdete?“ zeptal se muž Jack.
„Jsou tady ještě jiné brány. Mám auto na druhé straně kopce. Nedělejte si o mne starost. Vlastně si ani nemusíte pamatovat náš rozhovor.“
„Ne,“ souhlasil muž Jack. „Nemusím.“ Pamatoval si, že šel do kopce, že to, co považoval za dítě, byla jen liška, že ho vlídný hrobník doprovodil zpět na ulici. Zasunul nůž do vnitřní pochvy. „No nic. Dobrou noc.“
„Dobrou noc i vám,“ řekl ten neznámý, kterého omylem považoval za hrobníka.
Muž Jack se pustil dolů z kopce hledat nemluvně.
Neznámý ze stínu sledoval Jacka, dokud mu nezmizel z dohledu. Pak se vydal nocí dál a dál nahoru, až k rovnému místu pod vrcholem kopce. Stál na něm obelisk a plochý kámen zasazený do země, který byl věnován památce Josiaha Worthingtona, místního sládka, politika a později baroneta, který před téměř třemi sty léty koupil starý hřbitov a pozemky kolem něho a věnoval je městu na věčné časy. Pro sebe si vybral nejlepší místo na kopci – přírodní amfiteátr, s výhledem na celé město a okolí – zajistil, že hřbitov zůstal hřbitovem. Obyvatelé hřbitova mu byli vděční, i když nikdy ne tak vděční, jak si baronet Josiah Worthington myslel, že by vděční být měli.
Celkem tam na hřbitově bylo nějakých deset tisíc duší, ale většina z nich hluboce spala nebo neměla nejmenší zájem o všední každonoční záležitosti, takže tam v amfiteátru jich v měsíčním světle byly necelé tři stovky.
Neznámý k nim přišel tak tiše jako sama mlha a pozoroval z úkrytu ve stínu, co se na shromáždění děje.
Právě mluvil Josiah Worthington. „Má drahá paní. Vaše paličatost je zcela, je… nu, nevidíte, jak je to absurdní?“
„Ne,“ zlobila se paní Owensová. „Nevidím.“
Seděla se zkříženýma nohama na zemi a živoucí dítě jí spalo v klíně. Podepírala mu hlavičku bílýma rukama.
„Paní Owensová se snaží říct, s vaším dovolením, vzácný pane,“ řekl pan Owens, stojící vedle ní, „že jí to tak nepřipadá. Chápe to jako svou povinnost.“
Pan Owens se setkal s Josiahem Worthingtonem ve skutečnosti, tenkrát, když byli ještě oba živí, dokonce vyrobil několik kousků nábytku pro worthingtonské sídlo, u Ingleshamu, a dosud k němu cítil velký respekt.
„Svou povinnost?“ kroutil hlavou baronet Josiah Worthington, jako by chtěl setřást pavučinu. „Vaše povinnosti, madam, se vážou pouze ke hřbitovu a ke společenství těch, kdož tvoří tuto populaci netělesných duchů, zmrtvýchvstalých a podobných bytostí, a tudíž jedinou vaší povinností je vrátit toto stvoření bez prodlení do jeho přirozeného domova – což toto není.“
„Jeho matka mi toho chlapce svěřila,“ řekla paní Owensová, jako by víc nebylo třeba říkat.
„Má drahá paní…“
„Nejsem žádná vaše drahá paní,“ odsekla paní Owensová a vstala. „Po pravdě, nechápu, proč jsem vůbec tady, proč se bavím s vámi, pomatenými starými bambuly, když tady ten bude každou chvíli vzhůru a pořádně hladový – a kde tady na hřbitově pro něho najdu něco k snědku, to bych moc ráda věděla.“
„Což,“ prohlásil Gaius Pompeius škrobeně, „je přesně ono. Čím ho nakrmíte? Jak se o něho budete starat?“
Oči paní Owensové zaplály. „Dokážu se o něj postarat. Stejně dobře jako jeho máti. Už mi ho dala. Podívejte: Držím ho, nebo ne? Dotýkám se ho.“
„No tak, buď rozumná, Betsy,“ vložila se do řeči Matka Slaughterová, droboučká stařenka v obrovském klobouku a peleríně, které nosila, dokud žila, a v nichž ji i pohřbili. „A kde by bydlel?“
„Tady,“ řekla paní Owensová. „Mohli bychom mu dát Svobodu hřbitova.“
Ústa Matky Slaughterové vytvořila maličké ‚O‘. „Ale…“ namítla. Potom řekla: „No tohle.“
„No, proč ne? Není to poprvý, co jsme dali Svobodu hřbitova někomu zvenčí.“
„To je pravda,“ řekl Gaius Pompeius. „Ale ten nebyl živý.“
Neznámý si uvědomil, že je vtahován, ať se mu to líbí nebo ne, do rozhovoru a vystoupil ze stínu. Odpojil se od něho jako skvrna tmy. „Ne,“ souhlasil. „Nejsem. Ale chápu názor paní Owensové.“
Josiah Worthington řekl: „Skutečně, Silasi?“
„Ano. V dobrém i ve zlém – a já pevně věřím, že to bude v dobrém – vzali pán a paní Owensovi toto dítě pod svou ochranu. K vychování toho maličkého bude potřeba víc než jen pár dobrých duší. Bude to práce,“ řekl Silas, „pro celý hřbitov.“
„A co jídlo a všechno ostatní?“
„Já můžu ze hřbitova odejít a zase se vrátit. Můžu mu nosit jídlo,“ navrhl Silas.
„Je moc pěkné, že to říkáte,“ namítla Matka Slaughterová. „Ale vy si sem chodíte a vodcházíte si a nikdo ani neví, kde jste. Kdybyste na týden vodešel, chlapec by umřel.“
„Jste moudrá žena,“ řekl Silas. „Chápu, proč si vás všichni tak cení.“ Nemohl manipulovat s myslí mrtvých tak snadno jako s myslí živých, ale uměl použít všechny zbraně lichocení a přesvědčování, které vlastnil, protože ani mrtví vůči nim nejsou imunní. Pak dospěl k rozhodnutí. „Tak dobře. Pokud budou pán a paní Owensovi jeho rodiči, budu já jeho poručníkem. Zůstanu tady, a budu-li potřebovat odejít, zajistím za sebe náhradu, někoho, kdo bude dítěti nosit jídlo a starat se o něho. Můžeme využít kryptu kaple,“ dodal.
„Ale,“ namítl Josiah Worthington. „Ale. Lidské dítě. Živé dítě. Pochopte. „Mám na mysli, myslím, chci říct. Tohle je hřbitov, ne školka, do háje.“
„Přesně,“ kývl Silas. „Velice dobrá poznámka, Sire Josiahu. Sám bych to lépe neřekl. A z toho důvodu, i kdyby nešlo o nic dalšího, je životně důležité, aby to dítě bylo vychováváno s co nejmenším narušením, pokud prominete ten výraz, života na hřbitově.“ S těmi slovy přešel k paní Owensové a pohlédl na nemluvně spící v jejím náručí. Povytáhl obočí. „Má nějaké jméno, paní Owensová?“
„Jeho matka mi žádné neřekla.“
„Nu dobrá,“ řekl Silas. „Jeho staré jméno mu teď stejně k ničemu nebude. Tam jsou tací, kteří mu chtějí ublížit. Tak co, vybereme mu jméno my?“
Gaius Pompeius přistoupil blíž a prohlížel si dítě. „Vypadá trochu jako můj prokonsul, Marcus. Budeme mu říkat Marcus.“
„Vypadá spíš jako můj hlavní zahradník, prohlásil Stebbins, Josiah Worthington. „Ne že bych Stebbinse navrhoval jako jméno. Ten chlap pil jako duha.“
„Vypadá jako můj synovec Harry,“ poznamenala Matka Slaughterová a zdálo se, že se celý hřbitov chystá připojit, každý obyvatel připravený nabídnout vlastní srovnání mezi dítětem a někým dávno zapomenutým, když se do debaty vložila paní Owensová.
„Nepodobá se vůbec nikomu,“ prohlásila pevně. „Vypadá jako nikdo jiný.“
„Tak to bude Nikdo,“ rozhodl Silas. „Nikdo Owens.“
A tenkrát, jako by reagoval na to jméno, otevřel chlapeček oči, veliké a úplně probuzené. Rozhlédl se kolem, zaregistroval obličeje mrtvých a mlhu a měsíc. Pak upřel zrak na Silase. Díval se vážně, neuhnul pohledem.
„A co je to za jméno, Nikdo?“ rozčilovala se Matka Slaughterová.
„Jeho jméno. A je to dobré jméno,“ uklidňoval ji Silas. „Zajistí mu bezpečí.“
„Já nechci žádné potíže,“ začal zase Josiah Worthington. Batole k němu vzhlédlo a pak, hladové nebo unavené, nebo jen ze stesku po domově, po rodině, po svém světě, zkřivilo obličejík a rozplakalo se.
„Můžete odejít,“ řekl Gaius Pompeius paní Owensové. „My si o ostatním promluvíme bez vás.“

 

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Vydá: Polaris;  únor 2016
Nové vázané vydání, 304 str.
Překlad: Ladislava Vojtková
Obálka a ilustrace: Dave McKean