Snoubení tmou – 37. část

Není výjimečná. O nějakém zvláštním daru se dá pochybovat. A rozhodně nehrozí, že jako jediná zachrání svět. Což je dost mizerná kombinace pro začátek obrovského temného dobrodružství. Na druhou stranu, nestačí snad, že jsou v nepořádku všichni kolem ní?

Závěr příběhu Claire Elliotové. Naděje umírá poslední. Předchozí části naleznete zde.

37. kapitola

 

Seděla jsem svorně v tom tmavém cizím pokoji s vysokým stropem, jako by ještě byla naděje, že si to neuvědomili. Kdo by to byl řekl, že to jednou dotáhnu takhle daleko? Hříšně krásná neděle v domě Tristanových rodičů. Leightonovo auto s chlórovanou vodou v karburátoru, až už je to co chce. Jasmin se zlomeným vazem. Můj bratr kdesi rozzuřený doběla. Roztříštěný mramor a střepy pocukrovaný štěrk. Osamocená Kate – kruci, co je vlastně s Kate?!

A Tristan…

Ne, ještě to nevzdávej, holka…

Beze mě by se nic z toho nedělo. Přitom stačilo tak málo – aby se Tristan konečně naučil nepřijít jednou včas. Možná nejlíp už hned na začátku. Dneska by ležel ve své posteli a čekal na západ slunce. A zítra dal do pořádku všechny ty blázniviny, se kterými se úspěšné firmy potýkají. Pak by se zastavil tady. Z představy, jak sedí na místě, kde teď já, se mi zkrátil dech. Přistihla jsem se, že hladím pruhovaný vzor na ohybu divanu. Seděl tu někdy?

Obětoval se, abych já měla šanci.

Tristane, tohle mi nedělej. Buď zase ten krutě nedosažitelný hulvát. To není tvoje vina, že jsem ti propadla jako ruletě: s vidinou vysokých výher, nakonec s dírou v každé kapse. A jedna jediná pence v mojí ruce mě znova táhne vyzvat tě k dalšímu tanci. Nikdo ať nemluví o velkoleposti hrdinství, když jde o život někoho, pro nějž byste se sami poníženě plazili u nohou nepřátel. Ta nevyhnutelná pravda mi zabušila zevnitř na lebku. Dojde na to, s ním i bez něj. Po zádech mi v širokém pásu přejelo zamrazení. A zůstalo na kůži.

Zvedla jsem pohled a střetla se s očima Constance. Pozorovala mě upřeně, ale za tmavými duhovkami zase nebyl nikdo doma. Ošila jsem se dalším zamrazením. Christianova ruka se už blížila k její smetanově bílé paži. Potvrdila jeho dotek zamžikáním řas.

Na tyhle prázdné pohledy voskových figurín si asi nejde zvyknout.

Snažila jsem se tvářit, že nic z toho nevidím.

„Je to asi dobře, že Jasmin odešla tak brzo,“ přemýšlela jsem nahlas, „možná by z něj byl úplně někdo jiný.“

„To se tak úplně tvrdit nedá,“ odpověděl Christian. „Nechala ho tehdy samotného ve světě, který nechápal a neuměl v něm ovládat svou stále větší zuřivost. Bez ní už nezůstal nikdo, kdo se ho mohl aspoň pokoušet usměrnit. Ty dny bez ní nejvíc rozdrobily jeho osobnost, která už nebyla schopná pracovat jako celek. Tak jsme ho našli my.

Nebyl to pohled, po kterém byste znovu řekla, že se to mělo stát tímhle způsobem. Už se proslýchalo, že se v horách na Ukrajině cosi děje. Tolik smrti. Zmizení. Nedbale ukrytá těla, pokud vůbec. A naše první setkání nás jednoznačně vyvedlo z omylu, že vše napraví jedno přátelské upozornění. Nemělo smysl vůbec mluvit, a pokud jsme se o to chtěli pokusit, museli jsme Tristana odchytit jako vzteklé zvíře.“

„Nemáte ani představu, jak málo se dnes tehdejšímu Tristanovi podobá,“ doplnila ho Constance. „To nebyla práce na několik měsíců nebo let. Christian se do toho tehdy nechtěl ani pouštět, ale já mu nedokázala nechat zlomit vaz, ani když napadl mě. Něco na něm bylo, přestože se stáhl do sebe a nechával tvora utrženého ze řetězu, aby se o oba postaral.“

Christian si poposedl. Bezděky při tom zkontroloval netrpělivým pohledem tichý telefon u dveří. „Nepotřebovali jsme zrovna takovou přítěž. Opravdu jsem zvažoval ukončit mu trápení, než to udělá někdo z Mocných sám. Constance se ale trpělivě snažila získat od něj jakoukoliv známku spolupráce. A tak jsme se postupně dozvěděli, že mu jeho stvořitelka nevysvětlila téměř nic. Neznal zákony ani tresty za jejich porušení, nevěděl dokonce ani, že smí vycházet na denní světlo. Nebo se naučit ovládat a žít daleko hodnotněji než schovaný v nějaké chatrči na míle od nejbližších lidí.“

Christian sklonil obličej k sepjatým rukám. Constance se otřela o vnitřní stranu jeho předloktí. Letmý dotek, jehož význam snad znali jen oni dva. Pokračoval on.

„Zanedlouho potom, co jsme učinili rozhodnutí, že to s ním zkusíme, se Mocní ale objevili stejně a žádali si vydat ho soudu. Podařilo se nám domluvit dohodu, která nás pasovala do role náhradních stvořitelů. Od té doby padala veškerá zodpovědnost za něj na naše hlavy s tím, že v budoucnu můžeme kdykoliv dohodu ukončit a Tristana spravedlnosti vydat. Byla to zadní vrátka, protože v té chvíli jsme ještě nevěděli, jak těžké naše snažení bude a s jakým výsledkem se setká. A přiznávám, několikrát jsme je zvažovali.“

„Nelitovala jsem toho, přestože na mě ještě roky pohlížel s despektem. Dovedl být tak zdvořilý ve svých světlých chvilkách. A jindy jako chlapec, co se bojí spát sám za bouřky. A za okamžik jenom čistokrevná zuřivost. Má v sobě tohle všechno stále, jen v o mnoho zředěnějších barvách.“

***

Seděli naproti mně v rozechvělé hře světa a stínů. Živý obraz. Oči tmavé, blyštivé jako broušené sklo.

Obraz ožil skrze Constanciny rty. „Ptejte se.“

Viděla tu otázku?

„Proč tu se mnou sedíte? Dáváte mi odpovědi? Všechno jsem zničila.“

Vůbec jsem celou tu dobu nebojovala proti nenávisti. Bojovala jsem proti lásce jiného druhu.

„Naučili jsme ho žít v prázdném světě, protože ten dokázal nejlépe přijmout. Přepychový život bez emocí a vazeb. Teprve tady v Londýně poprvé bydlel bez nás ve vlastním domě. A fungovalo to dobře. Až do vašeho prvního setkání s Leightonem.

V našich očích se Tristan začal nudit. A pak tu ještě figurovala ta záležitost se slabým srdcem, což mohlo jeho počínání do jisté míry ovlivňovat. On ale tvrdil, že je v tom něco víc, a tomu nikdo doopravdy nevěřil. Pozorovali jsme ale, jak se mění – vyhýbal se pravidelným návštěvám v našem domě, a stále častěji podléhal setkáním s vámi. Byl u vytržení ze hry na přátelství, přestože neměl ponětí, co se takovým závazkem od něj očekává. Později udržoval vztah, který jím nikdy doopravdy nebyl, a ztrácel veškerou soudnost. A nadto se výkyvy jeho nálad opět začínaly zhoršovat…“

Opatrně se podívala Christianovým směrem. Už na její pohled čekal.

„Pověz jí všechno,“ přitakal.

„Na plese jsme Tristanovi přiložili nůž na krk.“ Constance znovu vyslala pohled k vampýrovi s prošedivělými černými vlasy. Převzal za ni slovo.

„Pokud s vámi neprodleně neukončí veškeré styky, zařídíme, že vás z plesu doprovodí Leighton. Pokud vás vyhledá některý následující den, vy skončíte. Vyhledáte-li vy jeho – jen kdyby vás pozdravil, kdyby dal jen náznakem najevo, že vás zná –, vy skončíte. Bez výjimek. Načisto. Bez odvolání.“

V místnosti bylo najednou dusivé horko. Řídký vzduch mi sotva proudil do plic. Plánovali moji vraždu. Oni to doopravdy měli promyšlené. Smrt jako ulitá; šitá pěkně na míru.

Teprve mi to došlo. Leighton. Kde je konec jemu? Teď, když už mu nic nebrání vrátit se. Měl sakra Tristanovi pomoct, ne ho zradit!

Musela jsem se zhluboka nadechnout. Podruhé. Potřetí. Příliš to nepomáhalo.

„Proč mi to říkáte?“ zopakovala jsem otázku, na kterou mi ani jeden řádně neodpověděli. „Nikdo neví, že jsem tady. Lepší příležitost jste stěží kdy měli.“

Christian moji výtku okázale ignoroval. „Protože Tristan by nikdy nenavštívil večírek. Ani ples. Rozhodně by si jen tak nešel sednout do restaurace. Nikdy by ho nenapadlo strávit víkend v domě s cizími lidmi. Nikdy by neprojevil zájem o některou z Leightonových dívek. A nenechal ji na konci odejít s pravdou. Celou tu dobu nechal tajemství nás všech ve vašich rukách. Ani Tristan by si tohle nevzal na svědomí. Ale on vám věřil, což ať bylo jakkoli nerozvážné, znamenalo pořád tutéž jedinou věc. Byl ochotný riskovat vše i navzdory tomu, že se nejspíš nedokážete po tom, co se stalo, vrátit.

V tom okamžiku jsem věděl, že dál bojovat nemá smysl. Vy máte cosi, co my mu nedokázali poskytnout velkou spoustu let, a bylo by nesmírně naivní doufat, že se to změní v budoucnu. Nechal jsem to dál na něm. Možná byste nakonec našli způsob, jak být spolu, ačkoliv spíš ne. Ať tak či tak, Tristana už nic lepšího nepotká.“

Constance dlouho vypadala, že si její vědomí někam odběhlo. Byla tam uvnitř? Ne, nezaklepala bych s žádostí o odpověď.

To chrčivé zazvonění mi zabrousilo až v kostech. Sluchátko cvaklo dřív, než stačil první tón přejít v další.

Němčina. Já se učila francouzsky, a kdo řekne, že na výbornou, má se mnou něco za lubem. Poznala jsem pár slovíček, která ale nehrála žádnou významnou roli v kontextu. Po těle mi tence přejížděly výboje mrazu. Kdo by byl řekl, že si v tomhle domě zahraje hlavní roli jeden starožitný telefon.

***

Christianova tvář napodobovala odlitek sádry. Vstřebával informace, aniž zapojil obličej, ani pohyb úst nepohnul s jeho výrazem. Constance, která stála zády ke světlu, se nevědomky chvělo obočí a půlměsíčky pootevřených rtů.

Přimáčkl zlatou vidlici a zkontroloval mě pohledem. Jo, překvapivě jsem pořád tady. Přivolal k sobě gestem Constance. Vyrazila k němu trochu zbrkle, jako by si hned neuvědomila, že ji volal, a teď projevila přehnanou snahu to napravit.

Oči mi zalétly k místu vedle mě. Kéž by to byla jen zdvořilá návštěva Tristanovy rodiny. Teď by pravděpodobně přišla otázka, jestli už chci domů. Potopíme se do moře přikrývek a to bude úplně stačit. Nechám se uspat tichým zvukem jeho dechu. Jak já jsem unavená. Jenže můj spánek se rozhodl odejít s ním.

Christianův prst trpělivě protáčel starý číselník.

Postavila jsem se, až nožky vrzly a divan se odsunul. Dva rychlé kontrolující pohledy. Hovor někdo zvedl a rázná němčina se nesla chladnou ozvěnou celým prostorem až do horních pater. Shlížela jsem do ulice.

Hlas umlkl a s ním i celý dům. Podívali se jeden na druhého a pak se oba otočili na mě. Zadržela jsem dech v obavě, co přijde, když se nadechnu. V ten moment se Christian zase začal věnovat sluchátku, čelem se obrátil k dřevěnému obložení. Constance zmizela. Hned se zase objevila v průhledu veřejí. K uchu si tiskla mobil.

Francouzština. Vážně pokrok.

Vidlice znovu cvakly a francouzštinu si osvojil i mužský hlas. Mluvili do mobilu oba. Čelo mi přilnulo ke sklu. Chlad ze mě sál horkost zloby. Tabulka zamlžila výhled. Tak jako na konci snu. Dělalo se mi zle od žaludku.

„Ale ona je živá. Je přímo tady!“

Prudce jsem se otočila. Takže už vyjednáváme? Tak jen do toho – začněte mnou.

Proč ke mně natahuje ruku s telefonem? Chtějí důkaz. Nechává to na mně. Nejistě jsem si od ní vzala studený mobil. Poskakoval mi na uchu, jak moc se mi třásly prsty.

„Haló?“

„Claire?“

Jeho hlas se odvíjel jako stříbrná nit, která mi ukáže cestu. Přitiskla jsem telefon blíž, choulila k němu obě ruce.

„Tristane? Ahoj. Tristane, kde jsi? Ahoj. Ahoj…“

„Doopravdy žiješ. Díkybohu. Díky.“ Zněl najednou zadýchaně. Zoufale se zasmál.

„Jo. Dost jsem je prý zlobila, než mě vrátili zpátky, ale nějak se to povedlo. Dneska jsem měla – “

„Dobře mě poslouchej, Claire, nemáme moc času.“ Vrstvy světa se zachvěly. On mě přerušil. Přežila jsem, a on nemá čas mě poslouchat. Špatně. Moc špatně. „Vezmi Kate a držte se s Davidem. Rozumíš?“

„Co se děje?“

„Uděláš to?“

„Dobře. Co se děje?“

„Bylo by lepší, kdyby vás mohl přeměnit.“

Převracela jsem jeho slova. Vteřinu. Dvě. Chápala jsem, co řekl, chyběl mi ale smysl.

„Co? Ne!“

„Udělej to!“ Ten hněv mě zasáhl jako rána pěstí do hrudníku.

A ticho. Hutnělo mi v uších, jako by už nikdy neměl následovat zvuk.

Reproduktor zapraštěl. Cosi klapalo, a hlasy; obojí rozvlněné ozvěnou v chladu. Na jeden zmatený okamžik mysli jako by se blížily i ke mně.

„Miluju tě,“ špitl.

Ta slova do mě vplula uchem a ústy vyrazila výdech na tenké hranici pláče a smíchu. Věděla jsem, že mě má nějakým způsobem rád. Že mě miluje? Dávno jsem se smířila, že by to pro něj bylo možná příliš.

„Tak kdy –“ Ale telefon byl hluchý.

Tristanovi rodiče seděli zpátky na svých místech za konferenčním stolkem. „Co to mělo… Co se děje? Řekl vám to?“

Ani ke mně nevzhlédli. Břichem se mi převalilo klubko z ledových střepů.

Oči Constance se měnily v lakované černé knoflíky. Bez pohybu. Jen zachvění na rtech. „On se nevrátí.“

Proud horka se mi hnal křivkou zad do krku a tváře. Jak se opovažuje takovou věc říct? Vždyť s ním před chvíli sami mluvili!

„Vrátí.“

Nikomu nestálo za to se s mým sevřeným hlasem přít.

Nadechla jsem se pusou, ale vzduch se v hrdle srazil s panikou a vyrazil ze mě tenký kvil. Podlaha mě stáhla za kolena. Bolest mi zabrněla hluboko v kloubech. Postavy přede mnou vlnil špatný signál. Když není hlava schopná pojmout svět v žádných stránkách, mačká se do chumlu jako novinový papír – plný útržků beze smyslu.

„Rada odhlasovala nejvyšší trest,“ řekl tiše Christian. Odmlčel se. Constance se schoulila k němu.

Horká energie mě vymrštila zpátky na nohy. „Vy s tím přece dokážete něco udělat!“

V další chvíli jsme byli u vchodových dveří.

Ne. Nebyli.

Nevěřícně jsem se vrátila zpátky do veřejí společenské místnosti. Dva teplé korálky se pustily mých řas a kutálely se po tvářích.

„Teď je to i vaše vina! Kdybyste aspoň… Já vás nenávidím!“

Něco třísklo o zem. Zavrzalo dřevo. V rozmlžených obrazcích se Christianova žena kroutila v jeho sevření. Pokusila se zapřít bosýma nohama o povalený stolek a mrskáním se vykroutit vrchem. Šelma mě pozdravila ohrnutím rtů. Špičáky se protáhly do bělostných trnů.

Drkla jsem o podstavec u vstupu. Zuřivý švih rukou dílo dokonal. Zlacený porcelán se rozprskl na stovky kousků. S hlasitým zvoněním klouzal po dlaždicích k jejich nohám. A v tom zvuku tříštění zaniklo i tříštění mého srdce.

***

Bože, stále tak krásný den. Teplo mi dýchlo na studenou kůži. Proč tenhle dům nemůžu jednou opustit šťastná?

Rozeběhla jsem se po chodníku. Někam. Nikam.

Mysli, Claire, mysli. Něco musí existovat. Cokoliv.

Chodník se pode mnou naklonil ke straně. A hned nato na druhou stranu.

Teď ne.

Ne…

Hmátla jsem po mříži kovaného plotu. Teplá a suchá.

Pak se její opora z mé ruky ztratila.

***

Nade mnou se chvělo listí. Na pozadí modrá obloha a pablesky slunce.

„Volal už někdo sanitku?“

Ženský hlas se vzdálil stejně náhle jako přišel. Něco mi podepíralo hlavu. Záda. Natažené nohy až k patám. Jenom pod chodidly bylo prázdno. To pořád ten chodník. Propadla jsem se do něj.

***

„Jak se jmenujete?“

„Claire Elliotová.“

Kdosi zavřel dvoukřídlé dveře a sanitka se dala do pohybu.

„Víte, jaký je den?“

Vím. „Poslední.“

 

Epilog příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít