M. A. Larson: Princezna Bojovnice

Román amerického spisovatele, televizního a filmového scenáristy M. A. Larsona začíná jako pohádka O perníkové chaloupce: bezejmenná dívka ztracená v tajemném, temném lese spatří v dálce světlo. Když přijde blíž, zjistí, že je to rozsvícené okénko. Chaloupka ale není z perníku a žije v ní mocná, nestvůrná čarodějnice, která tam vězní mladíka.

 

 

Dívce se ho podaří osvobodit a pak spolu uprchnou. Mladík má namířeno do věhlasné Pennyroyal Academy, školy, která z odvážných chlapců vychovává opravdové rytíře a z dívek nebojácné, nelítostné princezny-bojovnice. Svět totiž stojí na pokraji války: všude se šíří krutá moc draků a čarodějnic.

Dívka beze jména se do Akademie také zapíše a podrobí se tvrdému výcviku. Postupně přitom odkrývá pravdu o sobě, o tom, kým vlastně je a kdo byla její rodina, pozná sílu přátelství i nenávisti, lidský soucit i nelidskou krutost. Jak se válka přibližuje, hrdinka zjišťuje, že boj mezi princeznami a čarodějnicemi se jí osobně dotýká mnohem víc, než si kdy dovedla představit.

Filmová práva podle knižní předlohy zakoupila společnost Pacific Standard patřící známé herečce Reese Witherspoonové.

 

Info o knize:
Název originálu: Pennyroyal Academy
Přeložila: Anna Vrbová
Obálka: Gabriela Sigaud Plítková.
Vydal: Argo, listopad 2015
Vazba: vázaná
Počet stran: 260
Cena: 278 Kč

 

Ukázka z knihy:

1. kapitola

Jestli se z toho lesa nedostanu před soumrakem, už se z něj nedostanu nikdy.

Dívka těkala očima mezi borovicemi zahalenými v mlze. Vzduch byl vlhký, ale zatím nepršelo. Kamkoli se podívala, nacházela jen beztvaré temné stíny, které se v jejích představách měnily v samé netvory. Slyšela pouze vlastní přerývaný dech. Žádný ptačí zpěv. Žádné zurčení vody. Nic.

Z lesního podrostu vyrazil listnatý šlahoun a začal se jí ovíjet kolem kotníku. Vytrhla se mu a vběhla do mlhy. Pod bosýma nohama jí šustily tlející listy a opadané jehličí. Nad hlavou se jí kývaly obrovské stromy, které vypadaly jako mechem porostlí obři, a obloha, jejíž kousky mezi korunami občas zahlédla, byla zatažená a černá. Blížila se noc. A blížila se i stvoření číhající v mlze.

Dívka přeskočila ztrouchnivělý pařez a na krku se jí zhoupl přívěsek z dračí šupiny veliké jako srdce. Před nepřízní počasí ji chránilo jen několik vrstev pavučin, jež měla omotané kolem těla, a byla celá zacákaná blátem. Tím lesem už bloudila tři dny a viděla a slyšela věci, které jí pořád připadaly neskutečné – narazila na starou stehenní kost, jež byla tak silná a dlouhá, že mohla pocházet jedině z obra; jindy ji vyděsil ohlušující hukot křídel a stín obrovské vážky, která se přehnala nad korunami stromů. Bloudila tu tři dny a měla neodbytný pocit, že čtvrtý den už nepřijde…

KŘUP! Leknutím nadskočila a vzápětí kdesi nad sebou uslyšela praskot lámajícího se dřeva. Vzhlédla a uviděla hustě olistěnou bukovou větev, která se řítila přímo na ni a vzápětí ji smetla ze srázu. Dívka klouzala černým plesnivým bahnem, až se dole zarazila o kmen borovice. Pomalu se zvedla a zakroužila ramenem, aby se ujistila, jestli nemá něco zlomeného.

První den, tedy v den, kdy odešla z domova, dostávala od stromů pěkně zabrat. Otec ji vždycky před zakletými lesy varoval, ale surovost zdejších stromů ji stejně zaskočila. Postupně se však seznámila s jejich vrtochy a úskoky a brzy se naučila útoky předvídat. Snažila se vyhýbat především bukům, protože ty byly ze všech stromů nejpodlejší.

Teď ji však neznepokojovaly stromy. Zašlo slunce, měsíc i hvězdy, utichlo cvrlikání ptáků i cupitání skřítků. Všechno zahalily mraky a mlha a ona se nemohla zbavit utkvělého pocitu, že kdesi cosi číhá.

Ale co?

Zůstala nehybně stát a zaposlouchala se, slyšela však jen vítr ve větvích. Vtom v houstnoucí tmě spatřila maličké světýlko. Přimhouřila smaragdově zelené oči a skutečně, v dálce zářilo okénko.

Odjakživa byla opatrná, rozhodně opatrnější než její sestra, ale teď se za světlem bez váhání rozběhla. Dřevěná chaloupka měla omšelé a vlhké stěny. Byl to vůbec první přístřešek, na který od odchodu z domova narazila, a přesto cosi uvnitř ní křičelo, aby se otočila a utíkala pryč a ještě dál.

Měla bych raději přes noc zůstat venku, nebo vevnitř?

Nakonec svůj instinkt potlačila, přikročila k oknu a opřela se o parapet. Ztrouchnivělé dřevo se jí rozdrolilo pod rukama. Oklepala si ho z dlaní a znovu se naklonila do okna.

Tvář jí ozářil oheň a zároveň jí zakručelo v žaludku. V opačném rohu místnosti bublal kotel až po okraj plný husté hnědé tekutiny, která ukapávala na žhavé uhlíky. Nic jiného dívka neviděla, ale tohle stačilo. Hlad ji dohnal až ke dveřím, jakmile však stiskla kliku, zachvátila ji panika a tělo se jí rozbrnělo, jako by dostala milion žihadel.

Něco je špatně…

Vtom se z hor ozvalo osamělé vlčí zavytí a ona pochopila, že nemá na vybranou. Opřela se do dveří, ty se však ani nepohnuly. Zkusila do nich tedy vrazit ramenem a povedlo se. Skřípavě se otevřely.

„Haló?“ zavolala tichým, roztřeseným hlasem. Žádná odpověď, jen oheň zapraskal. Vstoupila dovnitř a zabouchla za sebou. Prkenná podlaha pod ní zavrzala.

V chaloupce bylo teplo a útulno. Pod jediným oknem stál stůl a na něm ležela hromádka černorudých zbytků jídla. Kolem bzučely mouchy. Vedle spatřila zrezivělý ruční mlýnek a několik sloupečků barevných cukrátek. Přeběhl jí mráz po zádech.

Celý roh u krbu, poblíž otevřených dveří do malé ložnice, zabírala veliká rezavá klec. Byla dost velká na to, aby se do ní vešel člověk. Na podlaze u klece se válela kupka dětských botiček.

Dívka se užuž chtěla dát na útěk, když vtom se pevně zavřené dveře rozlétly a venku v listí zašustily kroky.

Rozhlédla se po jiném východu, bylo však už pozdě, a tak vklouzla pod stůl a přitáhla si kolena až k bradě. Škvírou ve stole prosákla velká rudá kapka a rozpleskla se o podlahu kousek od dívčiných nohou.

Prosím, prosím, prosím…

Nejdřív na prkna podlahy vstoupily zablácené holínky, které zezadu strkala jakási stařena zabalená do cárů černé látky. Pak se dveře zabouchly, přestože u nich nezůstal nikdo, kdo by je mohl zavřít.

Dívce ztuhla krev v žilách. Byla v pasti.

Stařena, sehnutá a zkroucená jako stará vrba, šoupla svého vězně do klece a zavřela ji na petlici. Vězněm byl chlapec asi dívčina věku, oblečený do tmavošedého koženého kabátce s vínovou výšivkou, tmavé vlasy měl zacuchané od dlouhé jízdy na koni a ruce spoutané za zády.

Postavit se nemohl, protože klec byla moc nízká, ale zkusil ramenem vyrazit dveře. Vetché železo zadrnčelo, drželo však pevně.

Stařena mezitím přešla ke kotli, aby zamíchala bublající břečku, která už přetékala do plamenů a syčela jako klubko rozzlobených hadů. „Kampak já jsem jenom dala všechny sklenice?“ Její hlas byl matoucí: zněl sice mírně a sladce, zároveň z něj však čišelo nebezpečí. „Už tak dlouho jsem nenarazila na srdce, které bych do nich uložila! He he he he he…“ Opatrně opřela naběračku o krb. Byl to pohyb, který by zrovna tak mohla udělat nějaká hodná babička. Pak se odšourala do ložnice.

Teď! Teď! TEĎ!

Dívka však seděla jako přimrazená a jen pozorovala chlapce, jak se snaží vykroutit z pout. Zrovna se zaklonil, aby zkusil vykopnout dvířka, a vtom ji uviděl.

„Hej! “ sykl na ni a pohodil hlavou k petlici. Dívce se oči zalily slzami a najednou měla pocit, že omdlí. „ Já vím, že máš strach, ale slibuji ti, že když tu klec otevřeš, dostaneš se odsud živá. “

Přitáhla si nohy blíž k tělu a křečovitě je svírala, jako by to byl poslední skalní výčnělek, který ji dělí od pádu do vodopádu. Po tvářích se jí koulely slzy a srdce bušilo jako o závod, ale pak si v jeho očích všimla čehosi, co ji uklidnilo. Ten chlapec se nebál. Když říkal, že ji odsud vyvede živou, opravdu tomu věřil.

A než jí v tom vlastní strach stačil zabránit, začala se sunout ke kleci. S každým zavrzáním podlahy měla sto chutí vykřiknout a vrhnout se ke dveřím, místo toho se však chlapci dívala přímo do očí a krůček po krůčku se přibližovala.

„Pospěš si,“ šeptl.

Roztřesenýma rukama sáhla po petlici. Snažila se ji odsunout co nejtišeji, ale staré železo protestovalo. Konečně se skřípěním povolila.

„Copak to tu máme?“

Dívka se prudce otočila a zády se přimáčkla ke kleci. Žádnou čarodějnici sice nikdy neviděla, nebylo však pochyb, že před ní jedna právě teď stojí. Babizna se ani nepohnula, jen na ni zírala mléčně žlutýma očima a bezzubě se šklebila. Její kůže barvou připomínala červa po třídenním dešti a visela jí z kostí jako vosk stékající po zapálené svíčce.

„Nejdou otevřít!“ volal mladík a snažil se ramenem vyrazit zrezivělá dvířka.

Stařenin pohled dívku úplně ochromil. Její oči jako by se zavrtaly do dívčiných a mozkem jí pronikly až do krku. Dívka zalapala po dechu. Čarodějnice nahlížela hlouběji a hlouběji, až do samého srdce. Dívka najednou měla pocit, že se zadusí nenávistí, bolestí, strachem… a pomyšlením, že dnes viděla slunce naposledy a ani si to neuvědomila. Čarodějnice byla uvnitř ní…

„UTEČ!“ vykřikl chlapec, kterému se konečně podařilo vykopnout dvířka.

Dívka se vymanila ze stařenina pohledu. Všechna ta dusivá hrůza jako by jí zase vyjela z krku a ona mohla opět dýchat. Vrhla se k východu a dračí šupina se jí při tom svezla na záda. Vyřítila se do noci. Ani venku v otevřeném lese to však nebylo lepší, stále měla pocit, jako by čarodějnice číhala všude kolem, v černočerné temnotě lesa i v chuchvalcích mlhy, pořád se cítila lapena v pasti.

„Tady!“ Chlapec stál u mohutného bílého koně, který v měsíčním světle svítil jako duch.

„Co? Ty chceš jet na koni?“

„Tohle jsou její lesy! Pěšky jí nikdy neunikneme!“

Ušklíbla se, ale zároveň si uvědomovala, že mu bude muset věřit. Rozběhla se ke koni a v tu chvíli zhaslo mihotavé světýlko krbu. Ze dveří se vyvalil černý kouř, ještě černější než okolní les.

„He he he he he he he he he…“ Ten chechot však už nepatřil vetché stařeně. Proměnil se v cosi živelného a děsivého.

Dívka se vyšvihla na koně. Pod jeho hladkou bílou srstí ucítila pot a svaly a pochopila, že chlapec má pravdu: ten kůň byl jejich jedinou šancí na útěk. Sehnula se, chytila chlapce za provaz, kterým měl spoutané ruce, vší silou ho zvedla a přehodila tváří dolů přes koňský hřbet. Ze dveří chaloupky se pořád valil černý dým a příšerný smích se rozléhal všude kolem, jako by vycházel z mlhy.

„Jeď!“ křikl mládenec, dívka však nemohla odtrhnout oči od postavy, která teď plula vzduchem směrem k nim. Stařenino tělo nabylo obludné, nelidské podoby. Nestvůra měla dlouhatánské končetiny a zpod roztrhaných cárů se valil dým. Čarodějnice roztáhla ústa do širokého úsměvu, až jí kolem rtů začala praskat kůže.

„Popadni otěže a jeď!“

Dívka od čarodějnice odtrhla oči. Kůň měl přes hlavu a krk přehozené kožené řemeny, ale protože dívka nevěděla, k čemu slouží, chopila se raději hřívy. Druhou rukou sáhla za sebe a chytila chlapce za pouta.

„Jeď,“ zašeptala a kůň vyrazil do noci. Cítila pod sebou běloušovu sílu a musela napínat každičký sval, aby se udržela na hřbetě. Hřívu svírala tak pevně, až jí zbělaly klouby. Kůň letěl nerovným terénem jako vítr, při každém skoku však hrozilo, že se jí hříva vysmekne z ruky.

„Já to nedokážu!“ vykřikla do dusotu kopyt. „Nedokážu!“

„Prosím…“ Na víc se chlapec nezmohl. Při každém skoku totiž vylétl do vzduchu a zase prudce dopadl na koňský hřbet, takže nemohl pořádně popadnout dech.

Dívka zavřela oči a stiskla zuby. Nepovolím. Možná se mi hříva nebo provaz nakonec vysmeknou, přísahám ale na svého otce, že nepovolím! Otočila se a při pohledu na čarodějnici jen těžce polkla.

Mezi stromy se jako obrovská sova vznášel obludný přízrak. Natahoval po uprchlících kostnaté prsty a vanul z něj chlad.

Kůň přeskočil padlý kmen. Doskok byl tak tvrdý, že dívce málem vyklouzla hříva z ruky. Ze všech sil tiskla koňský hřbet nohama, které jí najednou připadaly směšně malé a slaboučké. Bolelo ji celé tělo, nejpronikavěji ji však pálily prsty, kterými svírala chlapcova pouta. Provazy se jí každým skokem zarývaly hlouběji do kůže. Už ho neudržím… Něco povoluje…

„Voda…“ zachroptěl chlapec.

Zadívala se do temnoty před sebou a v dálce cosi zahlédla. Byl to bledý svit měsíce odrážející se na vodní hladině. Před nimi tekla řeka.

Zatahala koně za hřívu a nasměrovala ho k řece. Chlapec mezitím sjel zase o kus níž a dívce provazy sklouzly až na poslední články prstů. Věděla, že se jí každou chvíli vysmeknou úplně.

Avšak v okamžiku, kdy dívce pouta vypadla z ruky, pustila hřívu a chytila chlapce za kabátec. Byli teď naživu jen díky tomu, že se jí podařilo koně nohama obemknout kolem krku. Ležela celá zkroucená na koňském hřbetě, a ke všemu v tom zběsilém trysku začalo kožené sedlo sjíždět na stranu. Chlapec už na koni visel jen tak tak a dívka netušila, jestli je živý, nebo mrtvý.

Koňská srst jí pomalu, ale jistě prokluzovala mezi nohama, až zvíře svírala jen kotníky. Za nimi se jako stěna valila čirá hrůza. Čarodějnice, celá zahalená do kotoučů dýmu, mezitím nabyla gigantických rozměrů a sápala se po nich přízračnýma rukama.

A pak dívka najednou ztratila veškerý pojem o tom, kde je nahoře a kde dole. Chlapec zmizel. Kůň také. A o vteřinu později jí do plic vnikla ledová voda. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že se museli dostat až k řece. Už jí zoufale docházel dech, když vtom kdesi pod sebou uviděla mihotavé měsíční světlo. Otočila se a pustila se za ním, vyplula nad hladinu do chladného nočního vzduchu a kašlala a kašlala, dokud z plic nevypudila všechnu vodu.

Čarodějnici nikde neviděla, pravděpodobně se schovávala v mlze na souši. U opačného břehu, nad kterým se klenulo jasné nebe poseté hvězdami, se zrovna nořil z vody bílý kůň.

Dívka plavala za ním, až nohama nahmatala velké kluzké kameny na říčním dně, a pak se jako nějaký prehistorický tvor se sípáním vyplazila na břeh.

Dokázala jsem to. Je to zázrak, jsem naživu.

Vydrápala se ještě o kus výš na oblázkovou plážičku, ale nohy se jí podlamovaly a třásly. Svalila se na záda a zhluboka vdechovala noční vzduch, až se trochu uklidnila. A jak tam tak ležela, celá užaslá, že žije, napadla ji podivná myšlenka. V tu chvíli jí noční nebe připadalo jako to nejkrásnější, co kdy v životě viděla. Přes černou oblohu plnou hvězd se táhla světlá, šarlatovobílá šmouha. Z lesa se ozývali cvrčci. Dusivý pach plísně a rozkladu byl ten tam. Vlastně ani netušila, jak se jí to všechno podařilo ve zdraví přestát.

„Tady…“ pípl slabý hlásek kousek níž po proudu. Posadila se. Ve tmě o kus dál stál kůň a tlamou šťouchal do tmavé postavy. Patřila chlapci, jenž ležel tváří v písku, ruce pořád spoutané za zády, a nohy mu vlály v říčním proudu. Došla k němu, ale měla tak ztuhlé a zkřehlé prsty, že si s důkladným uzlem nedokázala poradit. Bezradně s provazem zacloumala a ten se k jejímu překvapení rozpadl, jako by byl tisíc let starý.

Potlučený a znavený mladík se převalil na záda. Byl pořád ještě příliš ochromený, než aby vytáhl nohy z vody. Drkotal zuby a celý se v nočním vánku třásl. „Musíš být… z-zmrzlá jako rampouch…“

Dívka, bosá, zahalená jen tenkou vrstvou pavučin a promočenána kost, na to nic neřekla.

„Jak… jak se jme-jmenuješ?“

Sklopila oči k zemi. „Nemám jméno.“

 

2. kapitola

Upřeně pozorovala oranžové jiskry, které stoupaly od ohně k noční obloze a tam splývaly s hvězdami. Tlumený praskot hořícího dřeva a uklidňující vůně ohně jí připomněly domov. Ten se však v tuto chvíli zdál stejně vzdálený a nedosažitelný jako galaxie v temnotě nad hlavou. K ohni měla vždycky blízko, třebaže ho sama nedokázala pořádně rozdělat. Otec se ji to snažil naučit – a její sestře to šlo samo –, zato její pokusy končily v nejlepším případě jen tenoučkým sloupečkem kouře. Do ztuhlých prstů už se dívce vrátil cit, a tak ze země sebrala další větev a přiložila ji na hranici. Pak se dívala, jak ji pohlcuje oheň.

„Už ti někdo řekl, jak báječně se s tebou povídá?“ řekl chlapec a přes plameny ji pobaveně sledoval. Neodpověděla. „Zřejmě ne.“

Byla tichá noc a chlapec s dívkou tábořili daleko od hranice zakletého lesa. Dívka si na svém společníkovi ledasčeho všimla. Jak se usmívá jenom půlkou pusy, jak mu jiskří oči, jak z něj čiší neutuchající veselí… Působil zkrátka dojmem člověka, který je rád na světě – a to všechno díky tomu, že měl to štěstí a narodil se tak.

„Už nepřikládej. Potloukají se tu lapkové.“ Vytáhl z ohně litinovou pánvičku, shrnul na plechový talíř dvě prskající vajíčka a talíř jí podal. Dívka byla tak hladová, že si je bez okolků nacpala do pusy a ani jí nevadilo, když se jí na prsty vylily vařící žloutky. Chlapec se uchechtl a zavrtěl hlavou. Pak z hedvábného sáčku vytáhl několik dalších vajec a rozklepl je na pánvičku. Když jí nabízel oblečení, odmítla, jídlu však neodolala.

„Kdyby tě to zajímalo, jmenuju se Remington. Pocházím z Brentana, to je v Západních královstvích.“

Dívka si olízala žloutky z prstů. Povzdechl si, ale usmívat se nepřestal. Veškeré jeho pokusy ji rozpovídat zatím skončily takhle. Nepomohla mu ani nanosit dříví, ani založit oheň, dokonce ani natrhat trávu pro koně. Celou dobu ho jen poněkud podezřívavě pozorovala.

„Je vás víc takových?“ zeptala se.

„Co prosím?“ zasmál se. V rozpacích upřela oči do ohně. Proti jeho uhlazeným řečem jí vlastní myšlenky připadaly jaksi méněcenné. Mladík navíc mluvil hlubokým, důstojným hlasem, z něhož byla také celá nesvá. „Jestli je nás víc takových? No, podle většiny dívek, které jsem poznal, není.“ Když se té poznámce nezasmála, trochu přibrzdil. „Co tu vůbec děláš, takhle sama? Zakleté lesy a bosé dívky nikdy nešly moc dobře dohromady.“

Odložila talíř na zem a zadívala se na něj. Může mu věřit? Už mu několikrát uvěřila – a teď tu sedí, je naživu a s chutí večeří. Možná si její důvěru zaslouží. Zalovila ve změti pavučin, vytáhla pomačkaný a deštěm zmáčený pergamen a podala mu ho.

„Hledám tuhle.“

Chlapec pergamen rozložil. Bylo to ručně psané oznámení s obrázkem dívky ve zlatých šatech, zaujímající hrdinský postoj před jakýmsi hradem. K obrázku bylo ozdobným písmem připsáno:

Korunní akademie
Hledáme smělé a statečné dívky a mladíky, budoucí princezny a rytíře.
Podmínka urozené krve byla zrušena – vítáni jsou všichni!