Chloe Neill: Až do dna (Upíři z Chicaga 5)

Nakladatelství FANTOM Print vydává pátý díl urban fantasy série Upíři z Chicaga: Až do dna.

Cadoganský Dům truchlí po smrti svého bývalého Mistra, a nejhůř to pochopitelně nese Merit, které ho osud vyrval z rukou zrovna ve chvíli, kdy to mezi nimi začínalo konečně vypadat nadějně. Role Meritina partnera se ujímá Jonah, zatím jen po profesionální stránce, i když kapitán stráží z Domu Greyů by zjevně stál o víc.

K Merit by se dokonale hodil – kromě toho, že je pohledný, stihl za svůj upíří život nasbírat několik vysokoškolských titulů. Merit by snad i podlehla, jenže… jakkoli byl jejich vztah komplikovaný, upírka stále nedokáže vyhnat ze srdce Ethana. A kdyby jen ze srdce. Pronásledují ji zlé sny blížící se téměř živelným katastrofám, jejichž spojnicí je právě Ethan.

Je snad náhoda, že s Chicagem se něco děje? Michiganské jezero zčerná jako tuš a následují další a další podivné jevy, jejichž původce by Merit ráda našla. Chicago je zmítáno bouřemi živlů a Merit si musí vystačit s oporou těch, kteří zatím zůstávají při ní. Vynořují se nové a nové otázky, jež ji dovádějí za novými a mocnými nadpřirozenými obyvateli…

Američanka Chloe Neillová opět bravurně navazuje na předchozí díly série a rozehrává možná nejtemnější kapitolu Upírů z Chicaga. Název románu nelže a jeho hrdinové si tentokrát sáhnou opravdu až na dno, a boj, který budou muset podstoupit, možná změní navždy jejich životy. A také celou společnost, jejíž podobu před lety narušilo vystoupení upírů z chicagského podsvětí na veřejnost. A zatím temnota sílí…

 

Anotace:
Nad Cadoganským Domem se stahují mračna a nedávno přeměněná upírka Merit netuší, zda se jedná o temnotu před svítáním, či o klid před bouří.
Samotné město je zmítáno nepokoji kvůli paranormálním obyvatelům a stát vyhrožuje, že schválí zákon o povinné registraci nadpřirozených. Od chvíle, kdy upíři vystoupili na veřejnost, nebyla ještě nikdy situace tak vyhrocená. Kéž by se mohli na chvíli někam uklidit, aby lidé přestali panikařit.
A co čert nechce, voda v Michiganském jezeře náhle zčerná a teprve teď začne jít pořádně do tuhého. Nová starostka Chicaga vytrvale tvrdí, že má vše pevně v rukou, ale Merit ví, že samou podstatu přírody dokáže změnit jen kouzlo vzešlé z té nejtemnější magie. Bude se muset obrátit na staré i nové přátele, aby zjistila, kdo za tím stojí, a zastavila ho dřív, než bude pro lidi i upíry pozdě.

 

Info o knize:
Autorka: Chloe Neill
Originální název: Drink Deep
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Petra Kubašková
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 256
Cena: 259 Kč

 

O autorce:
Chloe Neill
Americká autorka, vyrůstala na americkém Jihu, nyní žije na Středozápadě, blízko Cadoganskému Domu, aby měla přehled o svých hrdinech.
Na kontě má zatím jedenáctidílnou sérii Upíři z Chicaga (dvanáctý svazek se chystá na příští rok), s níž se velmi záhy etablovala v současnosti velmi populárním prostředí subžánru urban fantasy. V podobném duchu je pak napsána i trilogie Dark Elite.
Když zrovna nevysedává u počítače, ráda peče, hledá na internetu nové recepty a tráví čas se svými „kluky“: manželem a nejoblíbenějším fotografem krajiny v jedné osobě, a dvěma psy, Baxterem a Scoutem, kteří mají na povel jak ji, tak jejího nejoblíbenějšího fotografa.

 

Série UPÍŘI Z CHICAGA:
Pokud si obyvatelé Chicaga mysleli, že jsou pány svého města, šeredně se spletli. S nezbytnou PR podporou v médiích se o své pozice přihlásili upíři, kteří od počátku věků žili mezi lidmi v utajení. Právě s nimi se zaplete studentka Merit, která je nejdřív pokousána a později přeměněna na upírku. S hlavou Domu Cadoganů pak zažívá víc divokých dobrodružství, než by jí bylo milé…

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA 1

VÝZVA GRAVITACE

Pozdní listopad

Chicago, Illinois

Foukal studený vítr, byla chladná podzimní noc. Na obloze líně visel přibývající měsíc a vypadal tak blízko, že by se ho člověk mohl dotknout.

Nebo se mi to možná zdálo proto, že jsem se nacházela ve výšce devíti pater na úzkém kovovém zábradlí, korunujícím chicagskou Knihovnu Harolda Washingtona. Nade mnou seděla jedna z příznačných hliníkových sov – což byl buď jeden z nejlepších architektonických počinů ve městě, nebo naopak jeden z nejhorších, podle toho, koho jste se zeptali –, a shlížela na mě, vetřelkyni na jejím teritoriu.

Tohle byla za poslední dva měsíce jedna z mála příležitostí, kdy jsem vytáhla paty z domova v Hyde Parku z jiného důvodu než kvůli jídlu – nakonec jsme byli v Chicagu –, nebo kvůli mé nejlepší kamarádce Mallory. Koukla jsem přes okraj budovy a začala toho rozhodnutí vážně litovat. Knihovna nebyla žádný mrakodrap, ale byla dost vysoká na to, aby normální člověk pád dolů nepřežil. Srdce mi skočilo až do krku a každý sval v mém těle cukal touhou kleknout, chytit se okrajů roštu a nikdy nepustit.

„Není to taková hloubka, jak to vypadá, Merit.“

Podívala jsem se na upíra, stojícího po mé pravici. Jonah, ten, který mě přesvědčil sem vylézt, se zasmál a odhrnul si kaštanové vlasy z dokonale řezané tváře.

„Je to dost hluboko,“ řekla jsem. „A když jsi navrhoval, že bych měla jít trochu na vzduch, tak zrovna tohle mě nenapadlo.“

„Možná ne. Ale musíš uznat, že ten výhled je fantastický.“

Snažila jsem se zarýt prsty do stěny za sebou, až mi bělaly klouby, a rozhlédla jsem se po městě. Měl pravdu – výhled na centrum Chicaga a jeho ocel a sklo a dokonale otesaný kámen byl skutečně překrásný.

Jenže: „Mohla jsem se kouknout z okna,“ namítla jsem.

„To by ale nebyla taková výzva,“ řekl a pak jeho hlas změkl. „Jsi upírka,“ připomněl mi. „Gravitace na tebe působí jinak.“

To měl pravdu. Gravitace k nám byla trochu laskavější. Pomáhala nám bojovat s větší vervou a podle toho, co jsem slyšela, jsme mohli spadnout z velké výšky a nezabít se. To však neznamenalo, že bych byla celá žhavá do testování téhle teorie. Ne když to mohlo skončit zle polámanými kostmi.

„Přísahám,“ řekl, „že když dáš na mé rady, při pádu se nezraníš.“

To se mu lehko řeklo. Jonah byl upírem o několik desítek let déle, a tak měl na kontě daleko víc zkušeností; neměl důvod být tolik nervózní jako já. Mně se však nesmrtelnost nikdy nezdála tak křehká jako teď.

Odfoukla jsem tmavou ofinu z čela a ještě jednou nakoukla přes okraj. Pod námi byla State Street, v tuto noční hodinu vesměs prázdná. Alespoň nikoho nesejmu, když to neklapne.

„Musíš se naučit bezpečně padat,“ řekl.

„Já vím,“ odvětila jsem. „Catcher mě trénoval v zápase. A zvlášť dbal na to, jak správně padat.“ Catcher byl můj bývalý spolubydlící a přítel mé nejlepší kamarádky Mallory, s níž momentálně bydlel.

Taky to byl podřízený mého dědečka.

„Pak tedy taky víš, že být nesmrtelná neznamená být lehkomyslná,“ dodal Jonah, natáhl ke mně ruku a moje srdce poskočilo tentokrát stejně z toho gesta, jako z té výšky.

Poslední dva měsíce jsem se – a taky své srdce – uzavřela před světem a moje práce Ochránkyně chicagského Cadoganského Domu se většinou omezovala na střežení cadoganských pozemků. A klidně jsem přiznala, že jsem teď byla strašpytel. Velká část mé nově objevené upíří odvahy vyprchala poté, co Ethan Sullivan, Mistr mého Domu a upír, který mě přeměnil a jmenoval Ochránkyní a taky byl mým partnerem, byl zasažen kůlem do srdce. Udělala mu to jeho nepřítelkyně na život a na smrt… těsně předtím, než jsem jí oplatila stejnou mincí.

Jakožto bývalá studentka postgraduálu z anglické literatury jsem si uvědomovala tu perverzní poetičnost.

Jonah, kapitán stráže v Domě Greyů, byl mou spojkou s Rudou gardou, tajnou organizací, zaměřenou na dohled nad americkými upířími Domy a Greenwichským prezídiem, což byla evropská rada, která nám vládla přes oceán.

Nabídli mi členství v Rudé gardě a bylo mi přislíbeno, že pokud na to kývnu, stane se Jonah mým pracovním partnerem. Nekývla jsem, ale on byl přesto tak laskavý, že mi pomohl vyřešit problémy s politikou Greenwichského prezídia, když byl Ethan v úzkých.

Jonah se s velkou ochotou ujal role Ethanova náhradníka – nejen profesionálně, ale i jinak. Jeho chování během několika posledních týdnů – stejně jako naděje v jeho očích dnes v noci – naznačovalo, že má zájem o víc než jen o řešení problémů s nadpřirozenem.

Nemohla jsem Jonahovi upřít, že to byl hezký chlap. A šarmantní.

A taky geniální, tedy svým velmi osobitým způsobem. Ale já ještě nebyla připravená pouštět se do nějakého nového vztahu. Ani mi nepřipadalo, že v dohledné době budu. Mé srdce zůstávalo obsazené a po Ethanově smrti bohužel taky zlomené.

Jonah mi musel vidět na očích, že váhám. Mile se usmál, odtáhl ruku a ukázal přes okraj.

„Pamatuješ, co jsem ti říkal o seskocích? Je to stejné jako udělat obyčejný krok.“

Určitě mi to říkal. Asi už dvakrát nebo třikrát. Jenže to nepomáhalo. „Je to opravdu hodně, hodně dlouhý krok.“

„To je,“ souhlasil Jonah. „Jen ten první krok je ale nepříjemný. Být ve vzduchu je jedna z nejlepších věcí, které zažiješ.“

„Lepší než být bezpečně na zemi?“

„Mnohem lepší. Je to jako létání – až na to, že ‚nahoru‘ nám to nejde tak dobře jako ‚dolů‘. Tohle je tvá šance stát se superhrdinkou.“

„Říkají mi ‚Mstitelka s culíkem‘,“ zahuhlala jsem a pohodila dlouhým tmavým ohonem. Přezdívku ‚Culíkatá mstitelka‘ mi přiřkli v Chicago SunTimes poté, co jsem pomohla jedné kožoměnkyni v útoku na bar. Jelikož jsem většinou nosila vlasy vyčesané, aby mi nepřekážely při manipulaci s katanou (ofinu jsem nepočítala), tak se ta přezdívka docela ujala.

„Už ti někdo řekl, že jsi dost sarkastická, když se bojíš?“

„No, nejsi první,“ připustila jsem. „Promiň. Já jen – mám z toho prostě strach. Moje tělo i hlava mi říkají, že skákat z budovy není dobrý nápad.“

„Bude to v pohodě. Měla bys to udělat už jen proto, že se toho bojíš.“

Nebo bych měla vzít roha a upalovat zpátky do Hyde Parku.

„Důvěřuj mi,“ řekl. „Kromě toho je tohle dovednost, kterou musíš ovládnout,“ řekl Jonah. „Malik a Kelley tě potřebujou.“

Kelley byla bývalá strážkyně Domu, která nyní velela celé jednotce stráží. Bohužel jsme teď na plný úvazek měli jen tři (včetně Kelley), a jednu Ochránkyni, takže to žádná sláva nebyla.

Malik byl bývalý Ethanův sekundant, a po Ethanově smrti Mistr Domu. Do této funkce nastoupil dle nástupnického práva a Dům mu byl oficiálně předán do rukou.

Ethanova smrt vyvolala velké přesuny v upířích funkcích.

Malik Washington dostal jakožto Mistr zpátky své příjmení, které směli používat výhradně Mistři dvanácti upířích Domů v zemi.

Spolu s ním však Malik nafasoval i politické problémy v Domě, které po Ethanově smrti ještě zhoustly. Malik neúnavně pracoval, ale musel trávit většinu času řešením toho, co nám momentálně otravovalo život.

A tím byl Franklin Theodore Cabot, vyslaný do Cadoganského Domu jako nucený správce. Darius West, předseda Greenwichského prezídia, se rozhodl, že se mu nelíbí poměry v našem Domě, a poslal k nám „Franka“, aby tu provedl inspekci a hodnocení. Greenwichské prezídium vyjádřilo obavu, že Ethan vedení Domu nezvládá – což byla absolutní lež, jenže oni nelenili a poslali obratem správce, aby zrevidoval naše prostory, účetnictví a složky. Nevěděla jsem přesně, co vlastně Frank hledá – a proč mají za oceánem tolik péče o náš Dům?

Ať už byl důvod jakýkoli, nebyl Frank v našem Domě vítaným hostem. Byl nesnesitelný, panovačný a za každou cenu bazíroval na nějakých pravidlech, o jejichž existenci jsem do té doby ani nevěděla. Samozřejmě že jsem se s nimi důkladně seznámila; Frank vytapetoval těmi novými pravidly jednu celou zeď v prvním patře Domu, včetně trestů, které nás za jejich porušení čekají. Podle jeho slov bylo nutno zavést systém, jelikož disciplína v našem Domě byla značně pofidérní.

Možná tedy nebylo až takovým překvapením, že mi Frank začal být okamžitě nesympatický, a nebylo to jen tím, že to byl člověk s modrou krví, absolvent obchodní školy Ivy League a že si potrpěl na slova jako „součinnost“ a „kreativní myšlení“. Těmito pojmy okořenil svou úvodní řeč, v níž se představoval našemu Domu, a přidal k tomu ještě nevybíravě formulovanou výhrůžku, že pokud nebude spokojen s tím, co u nás zjistí, přejde dům trvale pod správu Greenwichského prezídia, nebo bude rozpuštěn.

Já měla tolik štěstí, že jsem pocházela z movité rodiny, a v Domě byli i další upíři s dobrým finančním zázemím. Co mě však opravdu iritovalo, bylo Frankovo nadřazené chování. Vždyť ten chlap nosil námořnické polobotky s gumovou podrážkou, proboha. A my jsme fakticky nebyli na lodi. Ve skutečnosti a navzdory roli, která mu byla Greenwichským prezídiem svěřena, to byl pořád jen Podřízený upír (i když zámožný) z Domu někde na východním pobřeží. Z Domu, který byl – ano – založen předkem z rodu Cabotů, ale který už byl dávno předán jinému Mistrovi.

A co hůř – Frank s námi mluvil, jako by byl členem Domu, jako by ho jeho peníze a konexe opravňovaly k nějakému postavení v rámci Cadoganu. To, jak si Frank hrál na člena Domu, bylo o to směšnější, že účelem celého jeho zdejšího pobytu bylo přesně stanovit, čím porušujeme pravidla. Byl to někdo zvenčí, kdo byl poslán proto, aby nás označil jako nepřizpůsobivé a jakožto skvrny na upíří společnosti nás srovnal pěkně do latě.

Kvůli starostlivosti o Dům a respektu vůči hierarchii mu Malik řízení Domu předal. Usoudil, že odporovat Frankovi je předem prohraný boj, a svůj politický kapitál si schovával na další kolo.

Bez ohledu na tato dramata byl Frank v Hyde Parku. Já byla tady, ve Smyčce, se svým náhradním upířím partnerem, pevně rozhodnutým naučit mě skákat z budovy, aniž bych někoho zabila… nebo překonala hranice nesmrtelnosti.

Znovu jsem nakoukla přes okraj a žaludek se mi scvrknul. Pralo se ve mně dvojí nutkání: jedno mi velelo, že si mám kleknout na kolena a odlézt zpátky na schody, a druhé, že se mám vrhnout dolů.

Pak ale řekl něco, co mě donutilo se rozhoupat.

„Nakonec stejně přijde svítání, Merit.“

O upírech a denním světle to nebyly jen fámy – jestli budu na střeše, až vyjde slunce, shořím na prach.

„Máš dvě možnosti,“ řekl Jonah. „Můžeš mi důvěřovat a vyzkoušet to, nebo můžeš odlézt zpátky střechou, jít domů a nikdy se nedovědět, čeho bys mohla být schopná.“

Podal mi ruku. „Věř mi,“ řekl pevně. „A při přistání dbej na měkká kolena.“

Byla to ona jistota v jeho očích, co nakonec rozhodlo – ta důvěra, že umím dosáhnout cíle. Před nějakým časem jsem v jeho pohledu vídala nedůvěru. Když jsem se s Jonahem potkala poprvé, nebyl mi zrovna moc nakloněn. Okolnosti nás však svedly dohromady a on se přes počáteční pochybnosti zjevně naučil mi věřit.

Teď byla příhodná chvíle mu tu důvěru oplatit.

Natáhla jsem ruku a křečovitě sevřela jeho prsty. „Měkká kolena,“ opakovala jsem.

„Stačí, když uděláš krok,“ řekl.

Podívala jsem se na něj, připravená vyjádřit souhlas, ale než jsem stihla otevřít pusu, zamrkal na mě, udělal krok a stáhl mě s sebou.

Než jsem stihla protestovat, byli jsme ve vzduchu.

První krok byl nepopsatelně odporný – pocit, že vám zmizela pevná půda pod nohama a s ní i vaše bezpečí –, a pak řícení se dolů, z něhož se mi roztřásl žaludek i celé tělo. Srdce jsem měla až v krku, ale aspoň se přes něj neprodrala ven ta bublina strachu, kterou bych jinak chtěla vykřičet.

A potom už to bylo dobré.

Po prvotním hnusném kroku ( opravdu hnusném – to nejde dostatečně zdůraznit) se zbytek klesání vůbec nepodobal pádu. Připomínalo to spíš úprk ze schodů – jen vzdálenost mezi každým stupínkem byla o moc delší. Nemohla jsem být ve vzduchu déle než tři nebo čtyři vteřiny, ale čas jako by skutečně zpomalil a město se kolem mě zvolna míhalo, když jsem se dotkla nohou země. Dopadla jsem do podřepu, s jednou rukou na chodníku, ale ten náraz nebyl prudší, než po obyčejném poskoku.

Můj přerod v upíra nebyl plynulý, mé schopnosti „naskakovaly“ tak pomalu, že mě pokaždé překvapilo, když se vyloupla nějaká nová.

Ještě před rokem by mě takový skok zabil, ale teď mě naplnil pocitem moci. Seskok z devátého patra bez jediné zlomené kosti a modřiny? To byl výkon.

„Výborná skokanka,“ řekl Jonah.

Podívala jsem se na něj skrz ofinu. „Bylo to fenomenální.“

„Já ti to říkal.“

Narovnala jsem se a upravila si lem kožené bundy. „Říkal. Ale až mě příště budeš chtít shodit z nějaké budovy, tak ti to pořádně natřu.“

Škádlivě se usmál, přičemž se mi znepokojivě zachvělo srdce.

„V tom případě myslím, že máme dohodu.“

„Ty ‚myslíš‘? Nemohl by ses prostě jen dohodnout, že mě příště z budovy shazovat nebudeš?“

„To by nebyla taková sranda,“ řekl Jonah, otočil se a vykročil ulicí. Nechala jsem mu pár kroků náskok, než jsem se vydala za ním, a v hlavě jsem stále měla ten jeho dráždivý pohled.

A já myslela, že první krok ze střechy bude drásat nervy.

Cadoganský Dům se nacházel v Hyde Parku, v městské části na jih od centra Chicaga. Zde rovněž sídlila chicagská univerzita, kam jsem jako doktorandka chodila, když jsem byla přeměněna v upíra. Udělal to Ethan, který zahájil mou transformaci pouhých pár vteřin poté, co mě napadl zbloudilý upír – takový, který se nehlásil k žádnému konkrétnímu Domu –, vyslaný Celinou Desaulniersovou. To byla narcistická upírka, kterou jsem probodla kůlem jen pár okamžiků poté, co byl zabit Ethan; na mě tenkrát poslala zbloudilého, aby mě zabil; udělala to naschvál mému otci. Můj otec, obchodník s nemovitostmi, nabídl Ethanovi – jak jsem se později dověděla – peníze za to, aby ze mě udělal upírku. Ethan tu nabídku odmítl a Celiny se dotklo, že můj otec neudělal stejnou nabídku i jí.

Ta ženská byla případ sám pro sebe.

A potom mě Ethan jmenoval cadoganskou Ochránkyní. A já se pak přestěhovala do Cadoganu, abych pomáhala chránit Dům a nemusela o půlnoci (a v poledne… a v šest ráno… a v šest odpoledne) poslouchat Malloryiny milostné eskapády s Catcherem.

Dům měl vše základní – kuchyni, tělocvičnu, operační středisko, kde strážci dohlíželi na naše bezpečí, a pokoje, připomínající internát nebo kolej, pro asi devadesát ze tří stovek cadoganských upírů. Můj pokoj byl ve druhém patře. Nebyl velký a nebyl luxusní, ale mohla jsem si tam oddychnout od náročné životní role upírky v Chicagu.

Měla jsem tam postel, knihovničku, šatník a malou koupelnu. Navíc stačilo přejít chodbu a dojít si do kuchyňky s laskominkami a krví balenou v sáčcích, kterou dodávala naše smluvní firma s nemožným jménem Blood4You.

Zaparkovala jsem své oranžové volvo o pár bloků dál a došla pěšky zpátky k Domu. V potemnělém Hyde Parku zářily naše nové bezpečnostní refl ektory, instalované při renovaci po útoku rozzuřených kožoměnců, a jejich světlo zalévalo celé pozemky. Sousedi si nejdřív na ty refl ektory stěžovali, než jim došlo, jaké by to bylo bez nich – že ve tmě by byli nadpřirození vetřelci mnohem víc krytí.

Dnes v noci panoval v domě relativní klid, jen skupinka protestujících se choulila do dek na trávníku, který obklopoval Dům mezi chodníkem a tepanou železnou bránou. Od té doby, co byl starosta Tate zbaven funkce, obžalován a uvězněn na nezveřejněném místě, jich značně ubylo. Změna vedení města voliče zklidnila.

Bohužel to nezklidnilo politiky. Diane Kowalczyková, žena, která nahradila Tatea, si dělala zálusk na oválnou pracovnu, a nadpřirození obyvatelé Chicaga se jí tudíž hodili k podpoře budoucí volební kampaně. Byla velkou příznivkyní návrhu na zavedení registru nadpřirozeného obyvatelstva, podle kterého by každý z nás musel oficiálně oznámit své schopnosti a nosit při sobě průkaz totožnosti. Taky jsme se měli přihlásit pokaždé, když bychom do státu vstupovali, či ho opouštěli.

Většině nadpřirozených se tenhle nápad hodně protivil. Bylo to neamerické a zavánělo to diskriminací. Jistě, že někteří z nás byli nebezpeční, ale totéž platilo i o lidech. Podpořili by lidští obyvatelé Chicaga návrh zákona, podle kterého by se měli prokazovat každému, kdo by si o to řekl? O tom jsem pochybovala.

Lidé, kteří nás považovali za bytosti, jimž se nedá důvěřovat, trávili večery tak, že nám dávali najevo, jak moc nás nenávidí. Bohužel už se mi někteří z protestujících začínali zdát povědomí. Zvláště jsem poznávala jeden mladý pár – chlapce a dívku, kterým mohlo být nanejvýš šestnáct, a kteří před časem po mně a po Ethanovi pokřikovali nenávistná hesla.

Ano, měla jsem tesáky. Denní světlo mě mohlo zabít, stejně jako osikové kůly a setnutí hlavy. Krev byla pro mě nutnost, ale totéž platilo pro čokoládu a perlivé nápoje bez cukru. Nebyla jsem nemrtvá; jen jsem nebyla člověk. A tak jsem se rozhodla, že když se budu chovat normálně a zdvořile, můžu jejich předsudky postupně překonat.

Chicagské Domy už také úspěšně začaly bojovat s dezinformací. Ve Wrigleyville byl dokonce billboard s obrázkem čtyř různých, usmívajících se upírů pod slovy „PŘIJĎTE K NÁM!“ Měla to být výzva, aby lidé lépe poznali chicagské Domy. Pro nešťastně vyhlížející teenagery to dnes večer byl důvod k tomu, aby třímali v rukou ručně malované plakáty s nápisy „PŘIJĎTE K NÁM – A ZEMŘETE!“

Když jsem je míjela, zdvořile jsem se usmála a pak zvedla své dva ginghamové sáčky s burgery a vlnovkovými hranolky. „Večeře!“ zavolala jsem vesele.

U brány mě vítali dva z najatých fae, kteří hlídali vstup na pozemky Cadoganského Domu. Když jsem je míjela, jen letmo mi pokývli, a pak obrátili pozornost zpět k ulici. Fae zásadně nesnášeli upíry, ale lidi nesnášeli ještě víc. O rovnováhu se postarala výplata v hotovosti, kterou od Domu za své bezpečnostní služby pobírali.

Vyběhla jsem po schodech na sloupovou terasu a vešla dovnitř, kde jsem narazila na hlouček upírů, civících na stěnu, kam Frank vyvěšoval svá prohlášení.

„Vítej do džungle,“ řekl hlas za mnou.

Otočila jsem se a uviděla Juliet, jednu ze zbývajících cadoganských strážců, jak sleduje upíry se zoufalým výrazem. Byla to štíhlá rusovláska a působila tak trochu elfím dojmem.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Další pravidla,“ řekla a ukázala na stěnu. „Tři nové přírůstky na zdi hanby. Frank rozhodl, že upíři se nesmějí zdržovat ve skupinkách větších než desetičlenných s výjimkou oficiálně posvěcených shromáždění.“

„Abychom nemohli revoltovat proti Greenwichskému prezídiu?“ přemýšlela jsem.

„Nejspíš. Právo na svobodu shromažďování asi nebude jejich nejoblíbenější.“

„Jak hrozně kolonialistické,“ zamumlala jsem. „Co je další?“

Její výraz zešedl. „Rozdává krev na příděl.“

Tohle mě tak ohromilo, že mi chvíli trvalo, než jsem to pobrala.

„Jsme upíři. Potřebujeme krev, abychom přežili.“

S opovržením pohlédla na stěnu polepenou papíry. „Ó, to já vím.

Ale Frank ve své nekonečné moudrosti rozhodl, že nás Ethan rozmazlil a že máme krev v sáčcích příliš snadno k ruce. Omezí dodávky od Blood4You.“

Ačkoli jsme většinou pili krev balenou v sáčcích, byl Cadogan jeden z mála upířích Domů ve Spojených státech – v Chicagu dokonce jediný –, který dovoloval svým upírům pít krev od lidí nebo od jiných upírů. Ostatní Domy od této praktiky upustili, aby se lépe asimilovali s lidmi. Já osobně jsem pila krev od jednoho jediného muže – od Ethana –, ale ocenila jsem, že ta možnost je k dispozici.

„Lepší nám než Domu Greyů,“ uvažovala jsem. „Aspoň máme další zdroje.“

„Tentokrát ne,“ řekla Juliet. „Taky zakázal pití.“

Ta představa byla úplně stejně absurdní – ale z jiného důvodu. „To pravidlo ustanovil Ethan,“ protestovala jsem, „a Malik ho potvrdil. Frank nemá pravomoc –“

Ale Juliet mě umlčela pokrčením ramenou. „Tohle je prý součást jeho inspekce. Prý to má být test, jak zvládáme svůj hlad.“

„Připravuje si nás na to, abychom neuspěli,“ řekla jsem tiše a podívala se na skupinku upírů, kteří teď nervózně štěbetali. „Když tu máme nucenou správu, před dvěma měsíci jsme ztratili svého Mistra, před branami máme protestující, tak není možné, abychom to zvládli, aniž by někdo dostal amok z nedostatku krve.“ Podívala jsem se opět na ni. „A oni to pak využijou buď k tomu, aby převzali vládu nad Domem, nebo ho úplně zavřou.“

„Dost možná. Už si s tebou naplánoval pohovor?“

Frank si nepříliš překvapivě zval každého upíra na osobní pohovor.

Podle toho, co jsem slyšela, se to většinou odehrávalo podle scénáře „obhaj svou existenci“. Já byla jednou z mála, s nimiž ještě nemluvil. Ne že by mě to mrzelo, ale každý den, který uplynul bez pohovoru, zvyšoval mé podezření.

„Pořád nic,“ řekla jsem jí.

„Možná je to projev respektu nebo tak něco. Třeba se snaží ctít Ethanovu památku tím, že tě nevyslechl jako první?“

„Pochybuju, že by náš vztah nějak ovlivnil hodnocení našeho Domu. Možná je to strategie – schválně to zdržuje, abych ten pohovor netrpělivě očekávala a nervovala se.“ Zvedla jsem večeři. „Aspoň jsem si přinesla nezdravý jídlo.“

„A když už jsi o tom začala, tak jsi dobře udělala, že sis to přinesla zvenku.“

„Jak to?“

„Zásada číslo tři: Frank zakázal v naší kuchyni fast food.“

Třetí bod pro Franka. „A jaký to má význam?“

„Je to nezdravé, příliš polotovarů a je to prý drahé. Teď máme na jídelníčku samý jabka, zelí a cereálie.“

Protože jsem upírka s pořádným apetitem, tak mě tohle opatření zabolelo snad nejvíc ze všech, která Frank zavedl.

Juliet se koukla na hodinky. „No, už bych měla jít. Jdeš si to sníst nahoru?“

„Luc a Malik se mnou chtěli mluvit a já slíbila, že přinesu něco na zub. Co máš na programu?“

Ukázala ke schodům, vedoucím do suterénu Domu, kde se nacházelo operační středisko. „Právě mi skončila směna u monitorů.“

Mluvila o uzavřeném okruhu obrazovek, kde běžel bezpečnostní přenos z kamer cadoganských pozemků.

„Něco zajímavého v televizi?“

Zakoulela očima. „Lidi nás nenávidí, bla bla bla, chtějí, abychom táhli rovnou do pekla, možná do Wisconsinu, protože to je blíž, bla bla bla.“

„Takže pořád to samý dokola?“

„V podstatě jo. Jestli si Celina myslela, že odtajnění upírů ukončí nějakou šťastnou upíří pohádkou, tak se šeredně spletla.“

„Celina se spletla na více frontách,“ řekla jsem.

„To je pravda,“ dodala tiše a já v jejím hlase slyšela náznak lítosti.

Jenže lítost se snášela stejně těžce jako žal, a tak jsem změnila téma.

„Nějaké zprávy o McKetrickovi?“ zeptala jsem se. McKetrick, jehož křestní jméno mi nebylo známo, byl vojenský týpek, který si vzal do hlavy, že upíři jsou novými nepřáteli republiky. Měl černé oblečení, bojové zbraně a silnou touhu město od nás očistit. Jednoho večera se mně a Ethanovi postavil do cesty a slíbil, že ho ještě uvidíme. Od té doby se párkrát ukázal a já získala od Catchera hrstku informací o jeho kariéře v armádě – pochybná taktika a problémy s poslušností –, ale jestli měl nějaké vážné plány provést upíří genocidu, tak dosud nedal jasně najevo jaké.

Nevěděla jsem, jestli se díky tomu cítím líp nebo hůř.

„Ani šustnutí.“ Naklonila hlavu ke straně. „Kvůli čemu jsi byla venku?“

„Relaxovala. Chci říct, cvičila.“ Trochu mi to vysvětlování nešlo přes jazyk, ale ještě jsem se strážcům nesvěřila, že teď spolupracuju s Jonahem. Trávila jsem s ním čas díky našemu napojení na Rudou gardu a já nebyla pověřena prozradit to tajemství, a tak jsem se tématu „Jonah“ kompletně vyhýbala.

Zapředla jsem další lež do již tak komplikované sítě.

„Hm, udržovat se ve formě, to není nikdy na škodu,“ řekla Juliet a zamrkala.

To mrknutí naznačovalo, že jsem asi nebyla tak nenápadná, jak jsem myslela.

„Nuže, tohle byla náročná noc,“ řekla. „Jdu nahoru.“

„Juliet,“ zvolala jsem dřív, než mi odešla moc daleko. „Už jsi někdy skákala?“

„Skákala?“ zeptala se zamračeně. „Jako myslíš do vzduchu?“

„Myslím z budovy.“

„Ano.“ V očích se jí zračilo prozření. „Pročpak, Ochránkyně – dneska večer jsi absolvovala své první přistání?“

„Jo.“

„Gratuluju,“ řekla. „Jen si dávej pozor, abys nezašla moc daleko, nebo nepadala moc rychle.“

Užitečná rada do života.

Frank si zabral Malikovu kancelář – tu, která donedávna patřila Ethanovi. Malik se v ní ohřál sotva dva týdny, než přišel Frank a prohlásil, že tu místnost potřebuje on, aby mohl provést inspekci v Domě.

Malik – vysoký, s kakaovou kůží a zelenýma očima – jednal s rozvahou. Nechtěl si to u něj rozházet, a tak se podřídil a nastěhoval se zpátky do své staré kanceláře o kus dál v chodbě.

Nebylo to nic velkého; místnost skoro zaplnil Malikův psací stůl, regály s knihami a jeho osobní suvenýry. Malý prostor nám však nezabránil, abychom se tam pravidelně scházeli. Spojoval nás zármutek, a tak jsme se ve chvílích volna mačkali v téhle kanceláři více než kdekoli jinde v Domě.

Dneska večer dřepěli Luc s Malikem proti sobě nad šachovnicí, položenou na Malikově psacím stole, a o kousek dál seděla na podlaze Lindsey v tureckém sedu a s časopisem v ruce.

Malikova žena Aaliyah – drobná a velmi skromná kráska –, se k nám občas přidávala, ale dnes večer tu nebyla. Aaliyah byla spisovatelka, která trávila více času v jejich bytě než mimo něj. Naprosto jsem chápala její potřebu zakutat se o samotě a vyhýbat se upířím dramatům.

Luc, bývalý kapitán cadoganských strážců, nyní sekundant tohoto Domu, byl blonďatý pohodář s kadeřavými vlasy. Narodil se a vyrůstal na divokém Západě, a já předpokládala, že v upíra byl přeměněn s pistolí u hlavy. Luc se dlouho soužil kvůli Lindsey, mé nejlepší kamarádce z Domu a kolegyni od strážců, která si evidentně dnes v noci ukradla nějaký čas z operační místnosti.

Ti dva se dlouho scházeli a zase rozcházeli, většinou tedy spíš „rozcházeli“. Bála se, že by jejich vztah mohl zkrachovat, a že by to pak zničilo i jejich přátelství. Po Ethanově smrti však hledala útěchu a navzdory své někdejší fobii ze závazků konečně svolila, že dá Lucovi šanci.

Já strávila první týden po jeho smrti totálně mimo ve svém pokoji a s Mallory po boku. Když jsem konečně vylezla a Mal se vrátila domů, objevila se mi na prahu Lindsey a byla úplně rozhozená. Prý šla ve svém zármutku za Lucem, a utěšování se změnilo v láskyplné projevy, pak v objetí a ve vášnivý polibek, který ji totálně vyhodil ze sedla (nebo tak to říkala). Ten polibek sice zcela nevymazal její pochybnosti, ale povedlo se jí zahnat strach natolik, že mu dala šanci.

Luc měl samozřejmě pocit, že se mu dostalo zadostiučinění.

„Ochránkyně,“ řekl Luc s prsty nad jedním z černých rytířů a viditelně zvažoval své možnosti. „Čuchám burgery a měla jsi raději vzít pro všechny.“

Konečně se rozhodl, zvedl rytíře, hrubě ho postavil na novou pozici a pak vítězoslavně zdvihl paže. „Postupujem!“ řekl a povytáhl obočí směrem k Malikovi. „Máš na tohle odpověď?“

„Jsem si jistý, že na něco přijdu,“ řekl Malik s pohledem upřeným na šachovnici a jezdil očima zleva doprava, jak hodnotil pravděpodobnost a své možnosti. Šachy se pro Luca s Malikem staly jakýmsi týdenním rituálem – nebo mi to tak alespoň připadalo –, díky kterému měli pocit, že mají aspoň minimální kontrolu nad svým životem, zatímco vyslanec prezídia dřepěl o pár metrů dál po chodbě a rozhodoval o jejich osudu.

Položila jsem sáčky s jídlem na stůl, vytáhla z nich burgery se slaninou pro mě a pro Lindsey a posadila se vedle ní na podlahu.

„Takže,“ řekla jsem a složila pytlík od burgerů. „Krev na příděl?“

Luc a Malik současně zabručeli.

„Ten chlap je totální idiot,“ řekl Luc a pořádně si ukousl svého třívrstvého burgeru.

„Bohužel,“ řekl Malik, táhl šachovou figurkou a opřel se do židle, „je to idiot s plnou pravomocí Greenwichského prezídia.“

„Což znamená, že musíme počkat, až si milostivě sbalí saky paky, než můžeme jednat,“ řekl Luc a znovu se shrbil nad šachovnicí. „Při vší úctě, Můj pane, ale ten chlap je debil.“

„K jeho debilitě nemám žádné oficiální stanovisko,“ řekl Malik, vytáhl ze sáčku krabičku s hranolky, dal si na ně štědrou dávku kečupu a pustil se do jídla. Byla jsem ráda, že Malik, na rozdíl od Ethana, nepotřeboval školení o chicagských mastných specialitách. Znal rozdíl mezi hovězím s papričkami a pálivým hovězím, měl oblíbenou pizzerii a vědělo se o něm, že si často dělá s Aaliyah noční výlety k Milwaukee do bufetu u silnice, aby si tam mohli dát „nejlepší kousky čerstvého sýra“. Potlesk pro ně.

„Ale necháme ho, aby se chytil do vlastní pasti,“ dodal Malik.

„A mezitím budeme jenom bedlivě sledovat upíry a případně včas zakročíme.“

Malik to řekl tónem Mistra upíra, který si začínal v posledních několika týdnech osvojovat. Pochopila jsem, raději jsem se v tom tématu nevrtala a věnovala se svému burgeru, zatímco Luc pomocí jednoho hranolku ukazoval na různé šachové figurky, mezi kterými se rozhodoval.

„Uvážlivý, že?“ zašeptala jsem Lindsey.

Usmála se skoro nebezpečně jistě. „Nemáš potuchy, jak uvážlivý umí být. Jak… důkladný.“ Naklonila se ke mně a uhryzla si ze svého burgeru kousíček slaniny. „Už jsem někdy básnila o tom, jak úžasný je upír s chlupatou hrudí, když má na sobě jenom kovbojské boty?“

Uprostřed sousta jsem zavřela oči, ale na zahnání představy Luca v rouše Adamově a v odrzlých rezavých botách bylo příliš pozdě. „Mluvíš tady o mém bývalém šéfovi,“ zašeptala jsem. „A já se snažím najíst.“

„Představuješ si ho nahatýho, že jo?“

„Bohužel.“

Poplácala mě po paži. „Když si pomyslím, že jsem váhala, jestli s ním mám chodit. Jo, a když už jsme u toho. Dost o chlapech.“

„Zcela určitě dost, ano.“ Z Lindsey se stávala moje nová Mallory, včetně detailů o svém milostném životě. Ach jo.

„V tom případě tě ponechám s tvou vlastní obrazotvorností. Ale jako terapii proti žalu vřele doporučuju aplikovat upíra s chlupatou hrudí. Dělá to zázraky.“

„To hrozně ráda slyším. Ale jestli budeš mluvit ještě chvíli, vypíchnu ti oči párátkem.“ Strčila jsem jí hrst ubrousků. „Zmlkni a jez si svůj burger.“

Někdy se člověk musí umět ozvat.