Vladimír Šlechta: Ploty z kostí (Gordonova země 2)

Ukázky z knih / 17.11.2015 /

Někdo vypustil nejvražednější ze stvoření Temného mága – sirény. Nad Orcigardem zní orčí bubny a elfské rohy. Paedwankové a bývalí Tourainovi Psi procházejí zemí, zabíjejí a zotročují. Nechávají za sebou jen ploty z kostí.
Půlelf Thompson už dávno nebojuje jen za sebe. Pokud vévodství Barro padne, nelidé dlouho nepřežijí. Je třeba zachránit Dítě osudu a vykoupit pro ně čas.
Ale za ten se platí krví přátel. A zrádný černokněžník Orichalkian možná není tak úplně mrtvý.
Jenže kdo je vlastně zrádce?

 

Ploty_z_kosti_OBALKA.aiInfo o knize:
Vydá: Brokilon; listopad 2015
Obálka: Michal Ivan
Vazba: brožovaná
Počet stran: 444
Cena: 298 Kč

 

Ukázka z knihy:

Kapitola první

Útěk z Hengerone

Stín ve tváři, starý zjizvený goblin, udržoval rychlé tempo. Nepřetržitě kašlal. Andres kladl nohu před nohu a držel se za ruku Arietty. Chvíli ho táhla ona a chvíli zase on ji. Stín ve tváři se jim co chvíli ztrácel v cárech mlhy, vždycky ho však našli podle jeho chrchlání. Dýchali mělce, protože mlha páchla. Do smradu zkažených vajec se mísil neurčitý kovový zápach. Znečištěný vzduch škrábal v hrdle a pálil v plících.

Z mlhy, která místy zežloutla či zfialověla, se nořily oblé pahorky, pokryté slizem a nitkovitou trávou. V prohlubních, naplněných olejnatou vodou, se natahovaly pokroucené kořeny. Tohle bylo Smetiště. Dávní obyvatelé Hráze sem vyvezli hlušinu z dolů a také odpad z hutí, barvíren a koželužen. Pod tenkou vrstvou žlutého šlemu se skrývala síra, rtuť, olovo a další jedovaté látky.

Vydali se na cestu chvíli po půlnoci. Přerušili odpočinek, když zahlédli světlo rachejtle. Signál znamenal jediné: obyvatelé Zahrady sirén byli napadeni a oni, tedy Stín, Andres a Arietta, přicházejí pozdě. V kalném měsíčním světle pak šlapali celý zbytek noci. Před ránem přišla mlha a oni šli dál. Teď už se svítání stalo minulostí, možná se blížilo poledne. Mlha neklesala.

Arietta se co chvíli pokoušela Stína zastavit. Zapřísahala ho, aby zpomalil, bylo to však k ničemu. Starý goblin, plný nejčernějších obav, je táhl dál a dál. Museli ho následovat. Kolem Smetiště se rozkládal Orcigard, země orků. Bez Stína by tady dlouho nepřežili.

Mlha se trhala, mezi žlutobílými cáry probleskly zářivé sluneční paprsky. Andresovi se zazdálo, že vzduch je čistší. Využil toho a po dlouhé době se zhluboka nadechl.

Pak zaslechl zpěv a všechna únava z něj spadla.

Byla to píseň beze slov, zpívaná neznámou dívkou. Melodie plná příslibů a touhy. Andres mimoděčně změnil směr a vydal se vstříc písni.

Píseň? Dívka? Tady, uprostřed otrávených pahorků? Andres však takhle neuvažoval. Píseň mu vyhnala z hlavy veškeré myšlenky. Šel za písní. Byl přesvědčený, že se mlhou blíží Loire, jeho manželka, která zemřela v Elblaggu na mor.

Stín ve tváři také zvolnil. Zaposlouchal se. I on vykročil k neznámé zpěvačce. Nevnímal Ariettu, která ho rvala za rameno a ječela mu do ucha.

Z mlžných cárů se vynořila ženská silueta. Vábivě rozpřáhla ruce.

„Loire,“ zašeptal Andres. „Loire…“

Pak se mu zatmělo před očima – Arietta povyskočila a křísla ho pěstí do spánku.

„Stíne! Ty blázne!“ zaječela. „Je to siréna! Stůj! Zastav se, ty pitomče!“

Zadrnčení tětivy, syknutí šípu. Zpěv je rázem pryč. Nahrazuje ho… ostrý kyselý zápach!

Andres má před očima mžitky, přes závoj slz však vidí, že to, co považoval za dívku, je nestvůra. Je od nich jen deset kroků. Teď, když kouzlo pominulo, nechápe, jak jen si ji mohl splést s člověkem. Horní část trupu má jakési lidské proporce, nejvýraznější jsou hrotité ženské prsy. Hlava je tvořena beztvarým chuchvalcem, pokrytým dlouhými řasami. Ruce jsou nahrazeny chapadly. Na pseudoženský trup navazuje článkovaný vak, podobný tělu obrovského červa. Nestvůra nemá nohy. Pohybuje se plazením – jako červ, jako obludná dešťovka.

Článkovaným koncem právě projel Ariettin šíp a za ním druhý. Zrůda se zmítá, šíří se od ní kyselé pachové vlny.

Goblin si protírá vypoulené oči. Arrietta ho fackuje, objímá a zároveň táhne pryč, což se nedá udělat najednou, takže ty činnosti chaoticky střídá. „Kam sis myslel, že jdeš, ty starej kozle? Málem jsi jí napochodoval před žihadlo! Cítíš ten smrad? Brzy jich tady bude plno!“

„Někdo vypustil sirény,“ zachraptěl goblin.

„Ty jsi hlavička, žes to poznal. Musíme pryč – támhle! Do bažiny!“

Andres se chvěje jako v horečce. Udiveně se rozhlíží. Za tu chvilku, v níž byl omámen zpěvem sirény, se mlha roztrhala na cáry.

Na západě se v dálce rýsuje uměle navršené pohoří; Hráz. Na severu, blízko k Andresovi, je předsazena plochá hora. Podle Ariettiny mapy to musí být skalisko, na kterém stojí Zahrada sirén. Jsou už tak blízko, necelých deset mil…

Goblin a půlelfka spěchají na východ, pryč od Hráze. Pahorky Smetiště tady končí, dál se rozkládá podmáčená krajina plná lesklých vodních ploch, žlutých rákosových polí a temných olšových hájů. Orcigard.

Andres, Stín a Arietta překlopýtali k okraji Smetiště. Zastavili se před první mělkou zátokou.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Andres.

„Coby,“ cukla půlelfka hubenými ramínky. „Nemůžeme jít k bráně, jsou tam sirény. Museli je vypustit kolem půlnoci, když jsme zahlédli tu rachejtli. Teď se rozlézají do všech stran… Musíme do mělké vody, tam budeme rychlejší než ony.“

Goblin neřekl nic, zdálo se, že půlelfku neposlouchá. Pak zdvihl kloubnatý ukazovák a zaskřehotal: „Bubny!“

Od severu se nesl rytmický klapot orčího bubnu lokalí. Po chvíli ztichl, ale od východu se rozezněl další. Do toho se z dálky ozvalo táhlé zatroubení.

„Elfové,“ vyhrkla Arietta. „Tohle je elfský roh…“

„Orkové už o sirénách vědí,“ vysvětlil jim goblin. „Vyzývají všechny, ať prchají co nejdál od Zahrady. Tohle je znak pro nejvyšší nouzi. Staré spory musejí být zapomenuty. Kmeny musí spolupracovat. Nikdo nesmí vraždit uprchlíky. Naopak, uprchlíkům musí být poskytnuta pomoc.“

„A co elfové?“ zeptala se Arietta. „Co ti tady dělají?“

„Výzva se vztahuje i na ně. Nikdo nesmí s dlouhýma ušima bojovat a oni také nikoho nenapadnou.“

„A Daniel? Co se stalo v Zahradě sirén?“

„O tom bubny nemluví – ale brzy to zjistíme. Vyhledáme nejbližší orčí vesnici a pošleme přes bubeníka dotaz.“

*

Kdyby to záleželo jen na Nomean, byla by strávila celé léto v Lohenriettině věži. Poslouchala by Učitelovy příběhy a dělala by společnost Danielovi. Jenomže slíbila Thompsonovi laskavost, která jí nakonec zabrala veškerý čas. Už víc než rok prováděla pro Thompsona špionáž. Organizovala síť špehů a zvědů, podplácela obchodníky, uzavírala dohody se strážci karavan i s člověčími žoldáky. Ze začátku ji to docela bavilo, bylo to svým způsobem dobrodružství. V posledních měsících však pochopila, že Thompson měl pravdu. Z válek, které se rozhořely po smrti Temného mága, začínal vycházet jediný vítěz: Daziar Touraine. Rostl a sílil jako obludná jedovatá houba.

V posledních dnech opravdu přituhlo. Nomean vyslechla zprávy, z nichž vyplývalo, že se Daziar chystá zaútočit na Jezerní kraj. Jezernímu kraji vládl Corin Alef, napůl muž a napůl obrovský pták. Ten Corin Alef, který Nomean vždycky ujišťoval, že ona je jeho nejmilejší sestrou a on že nedovolí, aby jí byl zkřiven jediný vlas. Nomean se ho pokoušela varovat. Vyslala k němu posly, ti však vyrazili pozdě a byla jen malá šance, že dorazí včas. Pokoušela se poslat zprávu holubí poštou. Jak však může nebohý holub prokličkovat na ostrov, nad nímž nepřetržitě krouží hejno hladových harpyjí?

Včera se to ještě zhoršilo. Posel se vrátil zpátky. Tvrdil, že zaslechl hlas bubnů, které oznamovaly, že Corin Alef byl zabit a jeho armáda harpyjí odlétla do Zrcadlových hor, když zaniklo vázací kouzlo. A kdo že to zvítězil v bitvě o Jezera? Bubny prý zmiňovaly rychlé oči.

Takže to byl přece jen Daziar, který si po mágově smrti osoboval právo na příjmení Touraine. Daziar Göck Yll, ten ukňučený a věčně mžikající posera. Dazz, který nikdy nevlastnil žádné území. Po Mágově smrti nezaváhal a přetáhl na svou stranu Psy.

Jak se mu to mohlo podařit? Vždyť ani nepatří do rodiny! Tvrdil sice, že Temný mág byl jeho dědečkem, ale takových vnuků se tady potulují tucty.

Oznamovaly bubny pravdu – a nebo byla zpráva jenom lstí? A co posel – nevymyslel si to? Zoufalá Nomean se pokusila o vyvolání jasnovidného kouzla. Do kotlíku s vroucí vodou naházela přísady, vyjmenované ve staré knize. Ve vířící páře se pokoušela zahlédnout Ostrov harpyjí. Nadýchala se jedovatých výparů a pak už se dokázala jen odpotácet na lůžko.

Probrala se z mrákot dlouho po svítání. Mžourala do šera, přes zavřené okenice slyšela křik. Něco se dělo.

Vlastně ji probudily silné údery. Nepozvaní hosté tloukli na její vstupní dveře.

Hlava jí třeštila. Zvednout se z postele a trochu se upravit ji stálo značné úsilí. Včera usnula obutá v mucklutinách, oblečená do oddělených elfských nohavic, bederní zástěrky a lněné košile, ze které před časem utrhala rukávy. Tohle domácké oblečení se ani trochu nehodilo pro přijímání návštěv. Přehodila přes sebe dlouhou jelenicovou halenu, ale stihla to jen tak tak, protože vyděšení sluhové už zdvihli závoru, otevřeli vchodové dveře a vpustili vetřelce dovnitř. Nečekaní hosté se teď drali nahoru po schodech. Řinčeli zbrojí, otloukali stěny ratišti krátkých kopí. Byli to půlorkové, do domu se jich vhrnul zhruba půltucet.

Vpadli do Nomeaniny ložnice a začali halasit. Vtrhli sem v plné zbroji, tedy v dlouhých kroužkových košilích opatřených železnými chrániči. Z bledých pysků se jim draly přerostlé spodní špičáky, ale jinak vypadali docela lidsky. Samozřejmě: v člověčích ksichtech měli porůznu rozházené ostrůvky hrubé šedé kůže. Dlouhé vlasy měli svázané do uzlů, líce zbrázděné ozdobnými jizvami a barevným tetováním. Zdáli se rozvzteklení k nepříčetnosti.

Vedl je Gerôz Fyr, jeden ze starších města.

Gerôz Fyr. Takže je to vážné.

Nechápala, co po ní chtějí. Gerôz Fyr neustále vykřikoval: „Je to jenom tvoje vina!“

Teprve po chvíli pochopila, že jí sdělují tři různé věci.

Za prvé: zásobovací oddíl, který vyslala do Zahrady sirén, se nevrátil.

Za druhé: o půlnoci vylétla ze Zahrady rachejtle.

Do třetice všeho špatného: za svítání se pár dobrovolníků vydalo hledat Čmoudka a jeho parťáky. Když sestoupili kamenitou stezkou až k začátku hengeronského sedla, zaslechli zpěv sirén. Na likarijské cestě se plazily nestvůry, které někdo vypustil ze Zahrady. Záchranný oddíl jim naběhl přímo před jedová žihadla.
Naštěstí byly sirény jen dvě. Každá si vybrala oběť, a když se pak začaly krmit, přestaly zpívat. Zbytek komanda procitl z okouzlení a hbitě je rozsekal na kusy. I tak to stálo životy dvou hengeronských válečníků. Nebylo pochyb o tom, že mrtvý je i Čmoudek a s ním i ostatní, které Nomean poslala s naloženou károu.

A ještě hůř: v těchto dnech se měl vrátit Grunfors se svým pašeráckým oddílem. Bylo pravděpodobné, že i oni padnou za oběť sirénám, pokud se tak už nestalo.

Hengerone samotné bylo v bezpečí. Bylo známou věcí, že sirény nedokážou vylézt po schodech. Výstup sedlem je pro ně tedy nemožný. Pokud se však rozptýlí do krajiny, pokud přezimují a na jaře se začnou množit, zamoří celý Orcigard. Nikdo pak už neprojde obchodní stezkou do Likaria. Hengerone zůstane odříznuté.

Tohle bylo opravdu vážné. Nomeanino srdce sevřel strach. Bylo jí jasné, že sirény vypustili nepřátelé, kteří přišli zavraždit Dannyho. Možná ho skutečně zavraždili – a ona tomu nedokázala zabránit.

„Jdu tam!“ vykřikla. „Dostanu se po větvích až k bráně! Zjistím, co se stalo.“

Procpala se křičícími půlorky. Přešla chodbičku do pracovny. Z kotlíku, v němž se včera pokoušela vyvolat zrcadlové kouzlo, se ještě slabě kouřilo.

Seběhli se k ní gobliní sluhové. Měla je dobře vycvičené: přetahovali jí přes tělo řemení a na ně zavěšovali všechny potřebné věci: cestovní lékárničku, čutoru s vodou, dvě dýky, váček s kulemi, roh na prach. Na záda si Nomean hodila malou hromovou hůl, kterou pro ni před několika roky ukradl Vykotlaný zub.

Věrná gobliní služka jí podala brašnu s jídlem. Když se Nomean shýbala, aby si přehodila řemen přes hlavu, šeptla jí goblinka do ucha: „Utečte, má paní. Už se nevracejte.“

Půlorkové nepřestávali křičet. Obviňovali, vyčítali, vyhrožovali. Otočila se k nim a zaječela: „Říkám, že jdu do Zahrady! Až zjistím, co se stalo, tak se vrátím!“

„Musíš jít do bažin a pobíjet sirény!“ hřměl Gerôz Fyr.

„Pošlete tam panenské bojovnice a kněžky!“ štěkla Nomean.

„To jsme už udělali!“

„A dali jste jim lovecké psy, nebo spíš feny?“

„Ano, to uděláme…“

„Zalijte si uši voskem a jděte tam také! Likvidujte sirény z dálky – luky a samostříly! Miřte jim na spodní polovinu těla, na tu červí. Horní část je krytá exoskeletem.“

„Se zalitýma ušima tam budeme k ničemu!“ rozkřikl se Gerôz Fyr.

„Vezměte si s sebou manželky a dcery, ať vás navádějí. Ony uslyší zpěv, ale nepůjdou za ním.“

Půlorkové zmlkli. Chvíli bylo ticho. Nomean se až zajíkla: skutečně to řekla? Prominou jí půlorkové tu neuvěřitelnou drzost?

Jeden z nich hlesl: „Naše samice nesmějí opustit domovy… nesmějí se ukazovat na veřejnosti…“

Nomean roztáhla papulu do vzteklého úsměvu. „Jo? Jestli je čest vašich samic takhle důležitá, tak bude lepší, když vás sirény sežerou! Uhni,“ odrazila ramenem půlorka, který jí stál v cestě. Rozběhla se dolů po schodech.

Teď už řekla opravdu příliš.

„Zadržte ji!“ zahřměl Gerôz Fyr.

Útlá Nomean seběhla po točitých schodech, ramenatí bojovníci ji nemohli v úzké prostoře dostihnout. Před vchodem stála dvoučlenná hlídka půlorků. Ten nalevo jí vstoupil do cesty. Chytil ji za rameno. Mimoděčně se ho dotkla levicí a vyslala mu do těla ledovou dýku. Zatřásl se v křeči a pustil ji. Druhému se vyhnula kličkou.

Rozběhla se po kamenných deskách pryč od svého domu. Po pěti krocích uskočila stranou. Právě včas, druhý půlork po ní střelil ze samostřílu. Šipka jí prosvištěla kolem ucha.

Utíkala dál.

Její dům se nacházel v nejspodnější části Hengerone nazvané Tröoch. Tröoch, což v jazyce orků znamená Odpad nebo Rumiště, vypadá jako vypláznutý jazyk honosné čtvrti Sighe a je natažený k jižní části ostrohu, na němž se nachází Zahrada sirén. Nomean teď musí proběhnout Tröochem, vyškrábat se do svahu a přelézt zeď kolem Zahrady. Tam už za ní nepůjdou.

Na rozdíl od půlorků se tady vyznala. Tröoch – to je labyrint ulic a uliček, jejichž konfigurace se čas od času mění. Většina Tröochu je totiž tvořena prastarými ruinami, z nichž čouhají žebra zborceného klenutí. Tröoch však nevypadá jako rumiště, ale spíš jako háj, protože na hromadách sutin rostou březové a borové hájky. Břízy a borovice vypadají jako zásobárna palivového dřeva, málokdo se k nim však vydává. Už několikrát se stalo, že se odvážlivec, který se vyšplhal na hromadu, propadl do spodních pater. Sutiny se za ním zavřely a nikdo ho už nikdy nenašel.

V Tröochu žijí goblini, některé jejich rodiny tu přebývají už čtvrtou generaci. Provozují řemeslo i obchod, zajišťují údržbu amfiteátru i chrámu. Někdo musí zametat chodníky, odklízet sutiny a pečovat o zeleň v kamenných květináčích, no ne? Drobným goblinkám je dovoleno pohybovat se v Tröochu veřejně, pro choutky půlorků jsou příliš titěrné. Přesto se však goblinky klidí z dohledu, pokud se blíží nějaký půlork. Za dlouhá léta si goblini vypracovali fungující výstražný systém.

Kromě goblinů žije v Tröochu i pár člověčích žoldáků. Také půlorkové zbavení cti.

Obyvatelé Tröochu si vybrali ty nejzachovalejší domy. Vysekali je z keřů, opravili popraskané zdi, opatřili je novými střechami. Kromě toho vyčistili i pár ulic a náměstíček. Za větrných dnů se však staré sutiny dávají do pohybu. Odkryté ulice jsou občas zavaleny lavinou starého zdiva a goblini mají zase co na práci. Díky tomu se Tröoch mění. Z méně důležitých uliček se stávají uličky slepé, na jiných místech vznikají nové zkratky.

Nomean utíkala ulicemi, vyhýbala se goblinům i rozječeným skřeticím. Dávala pozor, aby nepřišla do cesty půlorkské hlídce. Jako již mnohokrát tak i teď si připomněla, že půlorkové ji nikdy neměli rádi. To, že ji v Tröochu trpěli, že jí dovolili pohybovat se svobodně, bylo privilegium z minulosti.

Nomeaniným otcem byl Alarich Touraine, Temný mág. Po celé jedno století ovládal Orcigard – s výjimkou Hengerone. Touraine a hengeronští půlorkové se však respektovali. Ve špatných časech, když ptákohlavci zesílili a sestoupili z Hráze, si Touraine a půlorkové poskytovali navzájem pomoc.

Před deseti roky koupil Touraine v Tröochu dům. Usadil do něj Nomean, která tam měla působit jako jeho styčný důstojník. Půlorkové tehdy protestovali. Ne, že by jim vadil Mágův vyslanec, Nomean však byla žena. To bylo proti zvykům půlorků. Chtěli, aby se styčným důstojníkem stal muž. Mág však tvrdil, že Nomean je nejchytřejší a nejspolehlivější ze všech jeho potomků, což byla možná i pravda. Nakonec ji prosadil – proti vůli většiny hengeronských starších.

Po Tourainově smrti se ozvaly hlasy, že by měla být Nomean zotročena, či alespoň vyhnána. Doslechla se o tom, protože si našla pár přátel i mezi půlorky. Stále jí však zbýval jeden silný ochránce: Corin Alef. Nikdo z půlorků nestál o to, aby nad Hengerone přilétly harpyje a začaly dolů shazovat nádoby s výbušnou náplní.

Jenže Corin Alef, milovaný a milující bratr, je teď mrtvý…

Proplétala se uličkami. Jak utíkala po kamenných deskách, její výbava, zavěšená na bocích i na zádech, nadskakovala a tloukla ji do těla. Třásně jelenicové haleny za ní vlály a elfská bederní zástěrka loingawaschach se jí pletla mezi nohy.

Nomean, ačkoliv se už blížila ke třicítce, vypadala stále na sedmnáct. Její stárnutí se zastavilo díky lektvaru, který jí kdysi podal Temný mág, její otec. Mísila se v ní krev lidí, orků a snad i elfů, ze všeho nejvíc se však podobala člověku. Z její hezké tváře ale vyzařovalo cosi znepokojivého, nečlověčího. Na půvabu jí neubírala ani velmi široká, srdcovitě vykrojená ústa, která by klidně mohla patřit nějaké skřetí samici. Vlasy si nechávala po způsobu orčích bojovníků vyholovat – na temeni jí zůstávala jenom skalpová kadeř. Líce si ozdobila tetováním – na každé tváři si pořídila dva proužky, ubíhající od koutků očí k uším.

Proplétala se mezi závaly, mířila východním směrem. Hengerone je obkrouženo třemi pásy hradeb: kolem citadely, kolem čtvrti Sighe a pak kolem dokola. Všechny tři pásy hradeb, stejně jako celé Hengerone, tu stojí odpradávna. Vnější pás opevnění je veden i kolem Tröochu, nejspíš však nebyl nikdy dostavěn. Půlorkové se ho nikdy nepokusili vyspravit, takže zůstal děravý jako skřetova košile. Nomean si vybrala jeden z průlomů a prosmýkla se jím. Byla venku. Venku z Hengerone.

Na travnaté pláni se převalovaly zbytky ranní mlhy. Pár ukoptěných gobliňat tam hlídalo stádečka koz.

Zatravněná proluka mezi Hengerone a Zahradou je široká asi pět mil. Terén se nejprve svažuje dolů, pak stoupá nahoru, až se změní v černé srázy. Nahoře na skále je vystavěna Zahrada sirén.

Nomean přeběhla travnatý pás klusem. Pět mil je sice pět mil, ale Nomean měla dobrou kondici. Čas od času se ohlédla, ale viděla jen nízkou pobořenou hradbu, balvany, kozy, gobliňata. Z průlomů se nevynořili žádní půlorčí vojáci. Pak už se dostala tak daleko, že jí hradba splynula v jedinou temnou šmouhu. Teď už ji nemohli dostihnout.

Nezpomalovala, udržovala vytrvalý vlčí klus. Doběhla ke skalní stěně, vystoupala po prastarém vydroleném schodišti až nahoru, kde se tyčila zeď, obkružující Zahradu sirén. Vylezla na zeď, šlo to snadno, protože do prastarého zdiva tu byly vysekány stupy a úchyty. Shora ze zdi uviděla vnitřek Zahrady: prázdný, přehledný, s temnými kmeny stromů a svítivě bílými plochami soch a svatostánků.

Zahrada sirén – to je prastarý kultovní areál starých pterrů. Zeď, kterou je Zahrada obehnána, je robustní, ale vysoká nanejvýš deset stop. Nikdy neměla sloužit jako hradba, pouze vymezovala posvátné území.

Temný mág vytvořil sirény před sedmdesáti roky. Když je vypustil do Zahrady, nemohly nikam utéct. Zeď je udržela uvnitř.

Zahradu sirén porůstají deštníkové stromy s hladkými kmeny a doširoka rozevřenými, hustě zalistěnými korunami. Stín deštníkových stromů upírá světlo všemu, co by chtělo vyklíčit dole. Prostřednictvím deštníkových stromů si dávní pterrové zajistili, že jejich bílé sochy, oltáře a svatostánky nezarostou křovím. Vnitřek Zahrady proto vypadá jako sloupová síň s mohutnými kmeny stromů a klenbou z větvoví. Na zemi neroste tráva, leží tu jen tlustá vrstva starého listí.

Běda každému, kdo by sem vstoupil. Nemá se kam schovat, a sirény, pokud ho navětří, ho nakonec uštvou.

Nomean měla vysoko ve větvích svou veverčí stezku. Jindy, když byla v plné síle, utíkala po klenbách polozřícených svatostánků a přebíhala po kymácejících se visutých lávkách. Od hradby až k Lohenriettině věži se dostala, aniž by musela došlápnout na zem. Veverčí stezka byla dlouhá necelé čtyři míle a Nomean ji s pomocí zapůjčené harpyje budovala celé loňské léto. Snažila se tehdy, aby byla veverčí stezka zábavná. Nechala si na ní plno míst, která přeskakovala, nebo přes která se přehupovala na lanech. Copak mohla tušit, že přijde dnešní den, kdy na sebe navěsí všechnu tu těžkou výstroj a výzbroj?

Dneska se na nějaké skákání necítila. Stále ještě byla přiotrávená výpary z nepovedeného jasnovidného kouzla. Když měla přeskočit první průrvu, prostě to vzdala. Opatrně sklouzala z nakloněné sochy, dál už šla pěšky.

Neměla strach ze sirén. Věděla, že už tu nejsou. Neslyšela jejich zpěv, necítila jejich kyselý pach. Někdo jim otevřel cestu ven. Proč by tady zůstávaly?

Našlapovala na pružný podklad ze spadaného listí. Srdce jí bušilo a v nitru se jí střídal strach a vztek. Strach z toho, že ji půlorkové polapí a budou jí dělat všechny ty hnusné a bolestivé věci. Vztek na Thompsona. Kvůli Thompsonovi zůstávala v Hengerone, protože jedině ze svého domu mohla řídit špiclovskou síť. Vlastnila však i dům v Likariu, daleko od půlorků, daleko od nebezpečí. Možná by se tam měla vydat.

Nebýt Thompsona, byla by se usídlila v Lohenriettině věži. Kdyby tam byla včera, když přišli nepřátelé, bojovala by. Takhle se jen přiotrávila a celou noc prospala.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít