Lev Grossman: Mágové 2 – Král čaroděj

V pokračování napínavého bestselleru Mágové by měl být podle všeho Quentin Coldwater šťastný. Ale není tomu tak. Po ne příliš pěkném dětství v Brooklynu vystudoval tajnou školu kouzel a zjistil, že fiktivní země Filorie, o které snil, skutečně existuje. Ačkoli v ní teď vládne, stále nenachází klid… Vydává se proto na cestu, aby zjistil, co je s Filorií v nepořádku. Kam až ho jeho podivný neklid dovede? A dokáže se odtud vrátit zpět?

 

Info o knize:
Nakladatelství: XYZ; listopad 2015
Překlad: Jana Rečková
Vazba: vázaná
Počet stran: 406
Cena: 369 Kč

 

Ukázka z knihy:

KAPITOLA PRVNÍ

Quentin jel na šedákovi s bílými ponožkami jménem Nezdolná. Měl na sobě černé kožené boty po kolena, punčochy každou v jiné barvě a dlouhý námořnicky modrý kabátec, bohatě vyšívaný drobounkými perličkami a stříbrnými nitěmi. Na hlavě mu seděla platinová čelenka. Do stehna ho tloukl třpytivý meč, ale nikoli ceremoniální, tenhle byl opravdový a hodil by se do skutečného boje. Bylo deset hodin dopoledne teplého, zataženého srpnového dne. Byl vším, čím měl král Filorie být. Lovil kouzelného králíka.

Po boku krále Quentina jela královna Julie. Před nimi se drželi další královna a král, Janet a Eliot – Filorie měla celkem čtyři vládce. Klusali po lesní cestě pod vysokou klenbou stromů, poseté žlutým listím, dokonalými vzory, které vypadaly, jako by listy nařezal a pečlivě rozmístil květinář. Pohybovali se v tichu, zvolna, společně, ale ztraceni ve svých vlastních myšlenkách, zrak upírali do zelených hlubin lesů pozdního léta.

Bylo to příjemné, snadné ticho. Všechno bylo snadné. Nic nebylo těžké. Sen se stal skutečností.

„Stát!“ ozval se Eliot zepředu.

Zastavili. Quentinova klisna nezůstala stát s ostatními – Nezdolná trochu vybočila z řady a napůl sešla z cesty a až za chvíli ji po dobrém přesvědčil, aby aspoň na minutu přestala klusat. Dva roky králem Filorie, a pořád mizerný jezdec.

„Co se děje?“ zavolal.

Chvilku všichni jen seděli. Neměli naspěch. Nezdolná si v tichu odfrkla v povýšeném koňském pohrdání pro jakoukoli lidskou činnost, kterou právě podnikali.

„Zdálo se mi, že jsem něco zahlédl.“

„Začínám si klást otázku,“ pravil Quentin, „jestli je vůbec možné králíka vystopovat.“

„Jde o zajíce,“ řekl Eliot.

„To je to samé.“

„Ani ne. Zajíci jsou větší. A nežijí v doupatech, dělají si hnízda v otevřené krajině.“

„Nezačínejte s tím,“ promluvily Julie a Janet jednohlasně.

„Spíš by mě zajímalo,“ pokračoval Quentin, „že jestli tenhleten králík doopravdy vidí budoucnost, co když ví, že se ho snažíme chytit?“

„Může budoucnost vidět,“ řekla měkce Julie vedle něj. „Nemůže ji změnit. Také jste se vy tři pořád tak přeli, když jste studovali v Brakebills?“

Měla pohřebně černé jezdecké šaty a opravdovou jezdeckou kápi, také černou. Vždycky chodila v černém, jako by truchlila, přestože Quentin neměl nejmenší ponětí pro koho. Nenuceně, jako by mávla na číšníka, si přivolala na zápěstí drobného zpěvného ptáčka a pozvedla si ho k uchu. Něco jí zašveholil a zacvrlikal, ona pokývla a ptáček zase odletěl.

Nikdo kromě Quentina to nepostřehl. Vždycky posílala vzkazy a dostávala tajné zprávy od mluvících zvířat. Jako by byla zapojena do jiné bezdrátové informační sítě než všichni ostatní.

„Měls nám povolit vzít s sebou Jollybyho,“ zívla Janet a hřbetem ruky si zakryla ústa. Jollyby byl Mistrem Lovu na hradě Bělověži, kde společně bydleli. Obvykle na podobné výlety dohlížel.

„Jollyby je skvělý,“ mínil Quentin, „ale ani on nedokáže vystopovat zajíce v lese. Bez psů. Když není sníh.“

„Jistě, ale má krásně vypracované lýtkové svaly. A nosí ty pánské punčocháče.“

„Já je nosím taky.“ Quentin předstíral, že se ho její poznámka dotkla. Eliot si odfrkl.

„Mám dojem, že tu někde je.“ Eliot dál zkoumal zrakem stromy. „Dodržuje patřičnou vzdálenost. Ten chlap si královský hon prostě neodpustí.“

„Dávej pozor, co lovíš,“ ozvala se Julie, „nebo to chytíš.“

Janet s Eliotem si vyměnili pohledy: další Juliino nevyzpytatelné moudro. Quentin se však zachmuřil. Juliiny výroky mívaly svůj vlastní smysl.

Quentin nebyl vždy králem, ani ve Filorii, ani jinde. To ostatně žádný z nich. Quentin vyrůstal jako obyčejný nemagický a nekrálovský člověk v Brooklynu, který přese všechno stále považoval za skutečný svět. Vždy si myslíval, že Filorie je výmysl, začarovaná země, jež existuje pouze v sérii fantasy románů pro děti. Později se ovšem naučil provozovat magii na tajné vysoké škole jménem Brakebills a spolu s přáteli objevil, že Filorie je opravdová.

Lišila se však od jejich očekávání. Filorie byla ve skutečnosti mnohem temnější a nebezpečnější místo než v knihách. Odehrály se tu hrozné, příšerné věci. Lidé se zraňovali, umírali, a ještě hůř. Quentin se tehdy vrátil na Zemi zahanbený a zoufalý. Zbělely mu vlasy.

Potom se však on i ostatní vzpamatovali, dali se znovu dohromady a do Filorie se vrátili. Postavili se svým obavám a ztrátám, zaujali místa na čtyřech trůnech hradu Bělověže a stali se králi a královnami. A bylo to úžasné. Quentin někdy nemohl uvěřit, že přežil, když Alice, dívka, kterou miloval, zahynula. Připadalo mu obtížné přijmout všechno to dobré, co teď měl, když se toho Alice nedožila.

Jenomže musel. Pro co by jinak zemřela? Stáhl z ramene luk, napřímil se ve třmenech a rozhlédl se. Ztuhlost v kolenou se uspokojivě rozpustila jako bubliny. Neozýval se žádný zvuk kromě šelestu padajících listů, jež se o sebe třely.

Přes cestu sto stop před nimi přelétla šedohnědá koule a plnou rychlostí zmizela v podrostu. Quentin rychlým, plynulým pohybem, který musel dlouho nacvičovat, založil šíp a napnul tětivu. Mohl použít kouzelný šíp, ale přišlo mu to nesportovní. Dlouho mířil, překonávaje sílu luku, a nakonec šíp vypustil.

Šíp se zabořil do hlinité půdy až po péra, přesně tam, kde se před pěti vteřinami blýskaly zaječí tlapy.

„To bylo těsné,“ prohlásila s kamennou tváří Janet.

Toho tvora prostě neměli šanci chytit.

„Tak ty si chceš hrát?“ zaječel Eliot. „Jo!“

Pobídl svého černého oře ostruhami, ten zařehtal, poslušně se vzepjal a zadupal kopyty do vzduchu, načež vyrazil z cesty do lesa za zajícem. Praskání větví, doprovázející jeho postup, téměř okamžitě utichlo. Větve se za ním vrátily na své místo a znovu znehybněly. Eliot věru uměl jezdit na koni.

Janet se zadívala za ním.

„Hej, Silvere,“ řekla. „Co my tady vůbec děláme?“

To byla správná otázka. Vlastně ani nešlo o chycení zajíce. Smysl výpravy byl – jaký? Co tu hledali? Jejich život na hradě oplýval požitky a radostí. Měli tam hojný personál, který zajišťoval, aby každý jejich den byl naprosto dokonalý. Jako by byli jedinými hosty ve dvacetihvězdičkovém hotelu, který nemuseli nikdy opustit. Eliot se tam cítil jako v nebi. Měl tu všechno, co se mu vždy líbilo v Brakebills – víno, jídlo, ceremoniály –, a žádnou práci. Eliot byl jako král šťastný.

Quentinovi se to také líbilo, ale přesto neměl stání. Stále jako by hledal něco jiného. Ale neměl tušení co. Když v širší velkoměstské oblasti Bělověže lidé zahlédli Vidoucího Zajíce, hned věděl, že si chce na den odpočinout od nicnedělání. Chtěl se pokusit zvíře chytit.

Vidoucí Zajíc patřil k Jedinečným filorijským tvorům. Byl jich tady tucet. Například Nepolapitelné Zvíře, které kdysi Quentinovi splnilo tři přání, Velký pták Míru, nemotorný nelétavý pták podobný kasuárovi, který dokázal zastavit bitvu, pokud se objevil mezi dvěma nepřátelskými vojsky. Každý z těchto tvorů tu byl jediný, proto se jim tak říkalo, a každý měl svůj zvláštní dar. Neviditelný Varan byl velký ještěr, který člověka mohl na rok učinit neviditelným, jestliže si to dotyčný přál.

Obyvatelé je sotvakdy spatřili, natož aby je chytili, tudíž se o nich vyprávěla spousta nesmyslů. Nikdo nevěděl, odkud se ti tvorové vzali a jaký smysl, pokud vůbec nějaký, jejich přítomnost má. Byli tu odjakživa, patřili k trvalým rysům začarované země Filorie. Očividně byli nesmrtelní. Vidoucí Zajíc měl schopnost předpovědět budoucnost každému, kdo ho polapí, tak se to alespoň tradovalo. Už po staletí se to nikomu nepodařilo.

Ne že by momentálně budoucnost představovala kdovíjak naléhavou otázku. Quentin soudil, že má dost jasno v tom, co ho čeká, a příliš se to nelišilo od současného stavu. Život byl krásný.

Narazili na zaječí stopu brzy, ještě za jasného zaroseného rána, a vyjeli za zpěvu Kill the Wabbit na melodii Pochodu Valkýr, napodobujíce co nejlépe Elmera Fudda. Od té doby po ní celé míle kličkovali lesem, zastavovali a znovu vyráželi, opisovali smyčky a vraceli se, schovávali se v křovinách, pak nečekaně přesvištěli přes cestu a znovu a znovu.

„Myslím, že se nevrací,“ poznamenala Julie.

Poslední dobou toho mnoho nenamluvila. A z nějakého důvodu přepečlivě vyslovovala.

„No, když nemůžeme vystopovat zajíce, mohli bychom vystopovat aspoň Eliota.“ Janet mírně pobídla svého koně pryč z cesty, mezi stromy. Měla na sobě lesně zelenou halenu s hlubokým výstřihem a mužské kožené kalhoty. Její sklon k nošení šatů opačného pohlaví vyvolal u dvora skandál roku.

Julie nejela na koni, ale na obrovském chlupatém čtvernožci, jemuž říkala cibetka. Vypadal skutečně jako obyčejná cibetka, hnědá, dlouhá a neurčitě kočičího vzhledu, s pružným prohnutým hřbetem, až na to, že byl veliký jako kůň. Quentin choval podezření, že ten tvor umí mluvit – v očích mu jiskřilo víc vědomí, než by správně mělo, a jejich rozhovor vždycky sledoval až příliš pozorně.

Nezdolná následovala cibetku, vylučující pižmový, nekoňský pach, nerada, ale poslechla, byť nevraživě a ztuhle.

„Neviděla jsem žádné dryády,“ řekla Janet. „Myslela jsem, že tu budou.“

„Ani já žádné nezahlédl,“ přisvědčil Quentin. „V Královnině hvozdu už je nevídají.“

Byla to škoda. Měl rád dryády, ty tajemné víly střežící duby. Když ze stromu náhle vyskočí překrásná žena ve sporém oděvu z listí, člověk aspoň ví, že se nachází v magickém fantasy světě.

„Napadlo mě, že by nám mohly pomoct zajíce chytit. Nemůžeš některou zavolat, Julie?“

„Můžeš je volat, jak chceš. Nepřijdou.“

„Dost jsem se naposlouchala jejich stížností na přidělování půdy,“ pravila Janet. „Kde tedy jsou, když ne tady? Existuje někde nějaký krásnější, kouzelnější les, kde teď všechny straší?“

„Nejsou žádná strašidla,“ namítla Julie. „Jsou to spirituální bytosti.“

Koně si opatrně vybírali cestu přes okraj svahu, který byl příliš rovný, takže nemohl vzniknout přirozeně. Starý val z dávných zapomenutých časů.

„Třeba bychom je mohli přimět, aby zůstaly,“ pokračovala Janet. „Vydat nějaký zákon, který by je navnadil. Nebo je zadržet na hranicích. Je hrozně hloupé, když v Královnině hvozdu nejsou žádné dryády.“

„Tak hodně štěstí,“ řekla Julie. „Dryády jsou bojovné. Mají kůži pevnou jako dřevo. A mají hole.“

„Nikdy jsem neviděl dryádu bojovat,“ pravil Quentin.

„To proto, že nikdo není tak hloupý, aby se s nimi pouštěl do boje.“

Cibetka poznala konec rozhovoru, když uslyšela závěrečnou repliku, a tu chvíli si zvolila ke spěšnému postupu vpřed. Najednou se dva statné duby naklonily stranou, aby mezi nimi Julie mohla projet. Pak se zase vrátily k sobě a Janet s Quentinem nezbylo než je obejít.

„Jen si ji poslechni,“ prohlásila Janet. „Je z ní úplná domorodka! Mě už ten její postoj, že ona patří do Filorie víc než my, dost unavuje. Viděls, jak si povídala s tím zatraceným ptákem?“

„Nech ji být,“ opáčil Quentin. „To je v pořádku.“

Ale popravdě si byl celkem jist, že královna Julie v pořádku není.

Julie se nenaučila magii tak jako oni, neprošla bezpečným, spořádaným systémem Brakebills. Navštěvovali s Quentinem stejnou střední školu, ale ona se do Brakebills nedostala, takže se stala amatérskou čarodějkou: učila se sama, venku. Nevěnovala se oficiální, rutinní magii. Nenaučila se rozsáhlým kapitolám řemesla a techniku měla tak ledabylou a praštěnou, až se mu občas ani nechtělo věřit, že vůbec může fungovat.

Také však znala věci, o nichž Quentin a ostatní nic nevěděli. Neměla nad sebou po víc než čtyři roky dohled brakebillské fakulty, který by ji držel v patřičných mezích. Hovořila s lidmi, s nimiž by Quentin nikdy nepromluvil, nasbírala poznatky, k nimž by pod dozorem profesorů nikdy nedospěl. Její čarování mělo ostré, rozeklané hrany, které nikdo neopiloval.

Byl to zcela odlišný způsob vzdělání, a proto se i ona lišila. Jinak mluvila. V Brakebills se učili vyjadřovat o magii s nadhledem a ironií, Julie ji však brala vážně. Měla dokonale gotické způsoby, v těch svých černých svatebních šatech a s černými očními linkami. Janet s Eliotem to považovali za legrační, ale Quentinovi se to líbilo. Něco ho k ní přitahovalo. Působila zvláštně, temně a ve Filorii se v porovnání s ní ostatní cítili náramně světle, shrnoval si pro sebe Quentin. Zamlouvalo se mu, že není tak docela normální a že ji nezajímá, co si o ní kdo říká.

Obyvatelům Filorie se to také líbilo. Julie s nimi jaksi souzněla, obzvlášť s těmi exotičtějšími, s duchy a elementály a džiny a ještě podivnějšími, neobyčejnějšími bytostmi – okrajovými živly v mlhavé zóně mezi biologickým a naprosto magickým. Byla jejich královnou čarodějkou a všichni ji zbožňovali.

Ovšem Juliino vzdělání ji cosi stálo, i když by se na to stěží dalo ukázat prstem. Ať už šlo o cokoli, zanechalo to na ní stopy. Zdálo se, že už nestojí o lidskou společnost. Někdy uprostřed státního oběda, královského plesu nebo rozhovoru náhle ztratila zájem a vytratila se. Docházelo k tomu stále častěji. Quentin se občas zamýšlel, jak nákladné asi bylo její studium a jak za něj platila, ale kdykoli se jí na to zeptal, vyhnula se odpovědi. Také ho tu a tam napadalo, jestli se do ní nezamilovává. Už zase.

Z dálky se ozval lovecký roh – tři naleštěné tóny jako z mincovního stříbra, tlumené těžkým mlčením lesa. Eliot dával signál k lovu.

Nebyl žádný Jollyby, ale svolávat k lovu uměl dokonale. Jinak se o vydávání zákonů příliš nestaral, ovšem o královskou etiketu pečlivě dbal, což zahrnovalo i bezchybné provedení filorijského loveckého protokolu. (Přestože veškeré skutečné zabíjení považoval za nechutné a obvykle se mu úspěšně vyhýbal.) Každopádně Nezdolné jeho signál stačil. Zachvěla se jako elektrizovaná a čekala jen na dovolení vyrazit. Quentin se zazubil na Janet, ona mu úsměv oplatila. Zaječel jako kovboj, pobídl koně, a byli ti tam.

Bylo to bláznivě nebezpečné, trochu jako závod silničních pirátů, při němž se před nimi bez varování objevovaly příkopy, odnikud se po nich natahovaly nízké větve a pokoušely se jim uříznout hlavu (pochopitelně ne doslova, i když u některých starých, vyšinutých stromů si tím člověk nemohl být jist). Ale hrom do toho, na to přece máme uzdravující kouzla. Nezdolná byla plnokrevník. Celé dopoledne vyráželi a zastavovali a všelijak se potloukali, a ona k smrti toužila volně se rozběhnout.

A jak často měl vůbec příležitost vystavit svou královskou osobu ohrožení? Kdy naposled seslal nějaké kouzlo? Rozhodně se nedalo říct, že by jeho život byl plný nebezpečí. Celé dny se povalovali na polštářích, jedli a propíjeli noci. Když si sedl, odehrávala se mezi jeho břichem a opaskem jakási neznámá interakce. Od nástupu na trůn určitě nabral nejméně patnáct liber. Žádný div, že králové na obrazech vypadali tak tlustě. Jednu chvíli jsi princ hrdina, a vzápětí je z tebe Jindřich VIII.

Janet změnila směr podle vzdalujících se tónů rohu. Koňská kopyta uspokojivě duněla na udusané lesní půdě. Všechna přeslazenost dvorského života, veškeré bezpečí a neustálé pohodlí se pro tuto chvíli vytratily. Kolem šlehaly a rozmazávaly se kmeny a mlází, příkopy a staré kamenné zdi. Kličkovali mezi chladnými stíny a skvrnami horkého slunečního svitu. Jejich rychlost jako by zmrazila padající žluté listí ve vzduchu. Quentin si zvolil okamžik, kdy vyjeli na otevřenou louku, prudce zahnul doprava a dlouhou minutu jeli bok po boku v divoké štvanici.

Pak Janet náhle přitáhla otěže. Quentin přiměl Nezdolnou zvolnit, jak nejlépe dokázal, a vrátil se s ní zpět. Těžce oddychovala. Zadoufal, že si Janetin kůň nezchromil nohu. Trvalo mu další minutu, než našel cestu zpátky.

Seděla nehybně, vzpřímeně a mžourala do poledního lesního šera. Už žádné zvuky rohu.

„Co je?“

„Zdálo se mi, jako bych něco zahlédla,“ odpověděla.

Quentin také zamžoural do lesa. Něco tam bylo. Nějaké tvary.

„Je to Eliot?“

„Co to ksakru dělají?“ vyhrkla Janet.

Quentin sklouzl ze sedla, stáhl si znovu luk z ramene a založil další šíp. Janet vedla koně, on kráčel před ní. Slyšel, jak si nabíjí jakési drobné obranné kouzlo, ochranu a štít, pro všechny případy. Rozeznával povědomý statický bzukot.

„Do hajzlu,“ vydechl.

Sklonil luk a vyrazil k nim. Julie klečela na jednom koleně, ruku si tiskla na prsa a prudce oddechovala nebo vzlykala, nedokázal to rozeznat. Eliot se nad ní skláněl a tiše k ní hovořil. Zlatavý kabátec měl napůl stržený z ramene.

„To nic,“ zavolal, když viděl Quentinovu zbledlou tvář. „Ta zatracená cibetka ji shodila a splašila se. Snažil jsem se ji zadržet, ale nezvládl jsem to. Julie je v pořádku, jenom si vyrazila dech.“

„Jsi v pořádku.“ Už zase ta fráze. Quentin Julii třel záda, slyšel její chraplavé nádechy. „Nic to není. Vždycky jsem říkal, že bys měla mít normálního koně. Já tu potvoru nikdy neměl rád.“

„Ona tebe také ne,“ vypravila ze sebe.

„Koukněte.“ Eliot ukázal do stínu. „Proto se to zvíře splašilo. Zajíc běžel tamhletudy.“

Pár yardů od nich začínala okrouhlá mýtina, klidné jezírko trávy, ukryté v srdci lesa. Stromy rostly až k jejímu okraji a pak náhle končily, jako by je někdo záměrně vymýtil a pečlivě vytyčil hranici. Jako by ji nalinkoval podle kompasu. Quentin se vydal kupředu. Na hrbolaté černé půdě rostla bujná, jasně smaragdová tráva. Uprostřed palouku se tyčil jediný obrovský dub s velkými okrouhlými hodinami zasazenými do kmene.

Hodinové stromy představovaly dědictví po Budíčce, legendární – ovšem zcela skutečné – filorijské čarodějce, cestující v čase. Byly pouhou magickou pošetilostí, neškodné, pokud bylo známo, a jaksi pitoreskně nereálné. Nikdo neměl důvod zbavovat se jich, tedy za předpokladu, že by se to vůbec podařilo. Když už nic jiného, hodiny ukazovaly přesný čas.

Ale takovýhle strom Quentin ještě neviděl. Musel se zaklonit, aby dohlédl do jeho koruny. Ten strom měřil určitě aspoň sto stop, byl nesmírně mohutný, o průměru nejméně patnácti yardů. Hodinový ciferník měl ohromující rozměry, převyšoval i Quentina. Kmen vyrážel ze zelené trávy a rozpukával se do obrovské hmoty zprohýbaných větví jako nějaký kraken vytesaný ze dřeva.

A pohyboval se. Jeho černé, téměř bezlisté větve se svíjely a tloukly do šedivého nebe. Zdálo se, jako by byl strom polapen v sevření bouře, ale Quentin žádný vítr necítil ani neslyšel. Den, ten, který dokázal vnímat pěti smysly, byl klidný. Byla to neviditelná, nehmatatelná a utajená bouře. V její agónii hodinový strom své hodiny škrtil – dřevo je stisklo tak pevně, že se jejich fazeta nakonec prohnula a krystal roztříštil. Mosazný hodinový stroj se vysypal rozbitým ciferníkem do trávy.

„Ježíšikriste,“ vyhrkl Quentin. „To je ale příšernost.“

„Jako Big Ben mezi hodinovými stromy,“ promluvila za ním Janet.

„Takovýhle jsem jakživ neviděl,“ přidal se Eliot. „Myslíte, že to byl první, který udělala?“

Ať už to bylo cokoli, šlo o filorijský div, skutečný, nespoutaný, majestátní a podivný. Quentin už dávno žádný takový nezahlédl nebo si možná už dávno žádného nevšiml. Pocítil bodnutí čehosi, co necítil od Uhlovy hrobky: strach. A ještě něco, posvátnou bázeň. Hleděli do tváře záhady. Toto byla syrová, základní, stará magie.

Stáli spolu v řadě na okraji palouku. Minutová ručička čněla z kmene v pravém úhlu jako zlomený prst. Yard od základny stromu, kam dopadly kusy stroje, vyrážel mladý stromek, snad vyrostlý ze žaludu, a kýval se v tiché bouři. V uzlu jeho útlého kmínku tikaly stříbrné kapesní hodinky. Typicky filorijsky roztomilé.

Tohle bude dobré.

„Jdu první.“

Quentin už vykročil, ale Eliot mu položil ruku na rameno.

„To bych nedělal.“

„Já ano. Proč by ne?“

„Protože hodinové stromy se pro nic za nic takhle nepohybují. A ještě nikdy jsem nenarazil na rozbitý. Nečekal bych, že se vůbec můžou rozbít. Tohle není přirozené místo. Musel nás sem zavést ten zajíc.“

„To já přece vím. Je to klasika.“

Julie potřásla hlavou. Vypadala pobledle, ve vlasech měla suchý list, ale už stála na nohou.

„Podívejte, jak je ta mýtina pravidelná,“ řekla. „Dokonalý kruh. Přinejmenším elipsa. Z jejího středu vyzařuje mocné lokální kouzlo. Nebo ze středů,“ dodala rychle, „pokud je to elipsa.“

„Když tam vstoupíš, nedá se odhadnout, kde skončíš,“ doplnil Eliot.

„Ovšemže ne. Proto tam taky vstoupím.“

Přesně tohle potřeboval. Smysl celé výpravy, na který čekal, aniž by o tom věděl. Bože, bylo to tak dávno. Tohle bylo dobrodružství. Nemohl uvěřit, že ostatní vůbec váhají. Za ním v tichu zaržála Nezdolná.

Nešlo o otázku odvahy. Jen jako by zapomněli, kým jsou, kde jsou a proč. Quentin uchopil luk a vytáhl z toulce další šíp. Pokusně zaujal postavení, napjal tětivu a vystřelil na kmen. Než mohl šíp dosáhnout cíle, zpomalil, jako by prolétal vodou místo vzduchu. Sledovali, jak se vznáší, otáčí se a převaluje, nazpátek, velmi pomalu. Nakonec to vzdal, vyčerpal veškerou hybnost a zastavil se pět stop nad zemí.

Pak se bez jediného zvuku rozprskl na bílé třísky.

„No tohle!“ zasmál se Quentin. Nemohl si pomoct. „Tohle místo je vážně parádně začarované!“

Obrátil se k ostatním.

„Co myslíte? Mně to připadá dobrodružné. Vzpomínáte si na dobrodružství? Jako v knížkách?“

„Jo, pamatujete se?“ Janet se tvářila skutečně nazlobeně. „Pamatujete na Pennyho? Už jsme ho dávno nepotkali, že? Mně se tedy nechce trávit svou vládu tím, že ti budu krájet jídlo.“

Mohla právě tak říct, jestli si pamatuje na Alici. Pamatoval si ji. Zahynula, ale oni přežili. Copak právě tohle nebyl život? Zhoupl se na špičkách. Svědily ho a potily se v botách, jak tak stál šest palců od ostré hranice začarované loučky.

Věděl, že ostatní mají pravdu – to místo přímo vyzařovalo podivnou magii. Byla to past, stočené péro, jež jen jen číhalo, aby na něj vyskočilo a chňaplo po něm. Zatoužil do něj zašťourat prstem a počkat, co se stane. Tady začínal nějaký příběh, nějaká výprava, a on se na ni chtěl vydat. Zdála se svěží, čistá a nebezpečná, něco úplně jiného než těžký vzduch palácového života. Jako by se sloupl ochranný plastový obal.

„Vážně nepůjdete?“ zeptal se.

Julie se na něj jen dívala. Eliot zavrtěl hlavou.

„Radši bych zůstal v bezpečí. Ale můžu tě odtud zkusit krýt.“

Začal horlivě sesílat menší odhalení, aby prokoukla, co magického jim vlastně hrozí. Při práci mu mezi dlaněmi praskala a prskala magie. Quentin vytasil meč. Ostatní si z něj utahovali, když ho nosil, ale jemu se líbil pocit, jaký z něj měl v ruce. Připadal si s ním jako hrdina. Nebo jako hrdina přinejmenším vypadal.

Julie si nemyslela, že je to legrační. Ačkoli ona se vůbec příliš nesmála. Každopádně zbraň pustí, budeli potřeba zapojit kouzla.

„Co máš za lubem?“ zeptala se Janet s rukama v bok. „No řekni? Chceš na něj vyšplhat?“

„Až přijde čas, budu vědět, co dělat.“ Narovnal se v ramenou.

„Mně se to nelíbí, Quentine,“ ozvala se Julie. „Tohle místo. Tenhle strom. Jestli se do tohoto dobrodružství pustíme, bude to znamenat velkou změnu naši osudů.“

„Třeba nám změna prospěje.“

„Mluv za sebe,“ odsekla Janet.

Eliot dokončil kouzlo a vytvořil čtverec z palců a ukazováčků. Zavřel jedno oko a zamžoural skrz něj, přejel svým okénkem po mýtině.

„Nic nevidím…“

Shora z větví se rozlehlo truchlivé odbíjení. U vršku koruny ze stromu vyrašil pár rozhoupaných, obrovských bronzových kostelních zvonů. Proč ne? Jedenáct úderů: strom stále udržoval přesný čas, přestože stroj byl zničen. Poté se znovu rozhostilo ticho, jako když se zavře voda, která na okamžik ustoupila.

Všichni se na něj dívali. Větve hodinového stromu vrzaly a skřípěly v bezhlesém větru. Nehýbal se. Myslel na Juliino varování: velká změna osudů. Musel připustit, že právě teď se ho štěstí drží. Měl ten zatracený hrad, plný tichých dvorů, vzdušných věží a zlatého filorijského slunečního světla, jež se táhlo jako horký med. Náhle si nebyl jist, zda chce tohle vše znovu dát v sázku. Mohl tam zemřít. Alice zemřela.

A teď byl králem. Měl vůbec právo hnát se tryskem za kdejakým kouzelným zajícem, který na něj zavrtí ocáskem? To už nebyla jeho práce. Najednou si připadal jako sobec. Hodinový strom stál přímo tady před ním, mlátil větvemi a vzdouval se mocí a příslibem dobrodružství. Jenomže jeho vzrušení se vytrácelo. Kalily ho pochyby. Snad měli ostatní pravdu, jeho místo bylo tu. Možná to nebyl zase tak dobrý nápad.

Nutkání vstoupit na palouk pomíjelo jako účinek drogy, rychle z něj střízlivěl. Co si to tu nalhával? Stát se králem není začátek příběhu, je to jeho konec. Nepotřeboval magického králíka, aby mu předpověděl budoucnost, věděl přece, že budoucnost už nastala. Jako „žili šťastně navěky“. Zavřete knihu, odložte ji a běžte pryč.

Quentin o krok ustoupil a jediným plynulým pohybem vrátil meč do pochvy. To bylo první, co ho mistr šermíř naučil: dva týdny tasení a vracení meče do pochvy, než mu dovolil máchnout s ním do vzduchu. Teď byl rád, že si to natrénoval. Nic nevypadá hloupěji, než když se člověk marně snaží najít špičkou meče otvor pochvy.

Ucítil na rameni ruku. Julie.

„To je dobré, Quentine,“ řekla. „Tohle není tvé dobrodružství. Už dál nechoď.“

Zatoužil naklonit hlavu a otřít se jí tváří o ruku, tam a zpátky jako kočka.

„Já vím,“ odpověděl. Nechystal se jít dál. „Pochopil jsem.“

„Vážně nejdeš?“ Janet promluvila téměř zklamaně. Nejspíš se těšila, že uvidí, jak vybuchne v záplavě třpytu.

„Vážně ne.“

Měli pravdu. Ať je hrdinou někdo jiný. Jemu už se šťastného konce dostalo. Teď by ani nedokázal vysvětlit, co tady hledal. Rozhodně nic, zač by stálo za to zemřít.

„Pojďme, už je čas k obědu,“ pravil Eliot. „Najdeme si nějakou méně vzrušující mýtinku a najíme se.“

„Ovšem,“ přisvědčil Quentin. „Já jsem pro.“

V jednom z košů měli šampaňské, které zůstávalo magicky vychlazené. Tedy něco jako šampaňské – zatím stále pracovali na fi lorijské verzi. Všechny tyhle koše se speciálními koženými smyčkami na láhve a sklenky – pamatoval si, že je vídal v katalozích předražených, neužitečných věcí, jaké si ve skutečném světě nemohl dovolit. A podívejme se teď! Měl všechny koše, jaké si kdy mohl přát. Chyběl mu sice pravý sekt, ale nápoj měl bubliny a dalo se jím opít. A Quentin měl v úmyslu se při obědě hezky opít.

Eliot se vyhoupl do sedla a Julii zvedl za sebe. Zdálo se, že cibetka zmizela celkem vhod. Na zemi zůstala velká skvrna vlhké černé hlíny, kterou tam Julie při pádu vyryla zadkem. Quentin už měl nohu ve třmenu Nezdolné, když zaslechli výkřik.

„Haj!“

Všichni se rozhlédli.

„Haj!“ Tohle Filorijci volali místo „Hej!“.

Filorijec, který na ně volal právě teď, byl rázný třicátník kypící zdravím. Kráčel k nim přímo přes kruhový palouk a vyzařovala z něj bujarost. Když je spatřil, dal se do běhu. Vůbec si nevšímal větví polámaného hodinového stromu, jež se mu divoce zmítaly nad hlavou, ani trochu ho nezajímaly. Jen další den v začarovaném lese. Měl mohutnou hruď a bujnou plavou hřívu, k tomu si nechal narůst plavý plnovous, který poněkud zakrýval kulatou bradu.

Byl to Jollyby, lovecký mistr. Oblečen byl v nachově a žlutě pruhovaných punčocháčích. Nohy měl skutečně působivé, obzvlášť vezmemeli v úvahu, že nikdy nenavštívil vesmír s posilovacími stroji či něčím takovým. Eliot se nemýlil, mistr je celou dobu sledoval.

„Haj!“ houkla na něj šťastně Janet. „Teď tu máme celou partu,“ dodala polohlasně k ostatním.

Jollyby zvedl v obrovské pěsti v rukavici velkého zajíce, který sebou zuřivě škubal.

„Ten mizera,“ prohlásila Nezdolná. „On ho chytil.“

Nezdolná patřila k mluvícím koním. Jen toho moc nenamluvila.

„To tedy ano,“ přisvědčil Quentin.

„Se štěstím,“ zavolal Jollyby, když se dostatečně přiblížil. „Našel jsem ho, jak sedí na skalce, celý spokojený, ani ne sto yardů odtud. Dával si na vás pozor a já ho přiměl vyrazit na opačnou stranu. Chytil jsem ho holýma rukama. Věřili byste tomu?“

Quentin tomu věřil. I když mu to stejně nedávalo smysl. Jak můžete zaskočit zvíře, které předvídá budoucnost? Možná ji vidí pro jiné lidi, ale svou vlastní nezná. Zajíc divoce koulel očima.

„Chudák,“ poznamenal Eliot. „Koukněte, jak je naštvaný.“

„Ach, Jolly.“ Janet zkřížila ruce v hraném rozhořčení. „Měl jsi nám ho nechat! Teď ti předpoví jenom tvoji budoucnost.“

Neznělo to ani příliš zklamaně, ale Jollyby – nejlepší lovec široko daleko, ale žádný znalec psychologie – se přesto zatvářil rozmrzele a stáhl obočí.

„Třeba bychom si ho mohli postupně předávat,“ navrhl Quentin. „Mohl by nám to říct jednomu po druhém.“

„Ale on není žádná vodní dýmka,“ namítla Janet.

„Ne,“ ozvala se Julie. „Neptejte se ho.“

Ale Jollyby si užíval svou chvilku, kdy byl středem královské pozornosti.

„Je to pravda, ty neužitečné zvíře?“ zeptal se. Uchopil Vidoucího zajíce tak, že si byli tváří v tvář.

Zajíc přestal kopat a zůstal ochable viset, oči samým strachem prázdné. Bylo to náramné zvíře, od škubajícího čenichu až po ocas měřilo tři stopy, jeho jemná šedohnědá srst měla barvu suché trávy. Nevypadal roztomile. Tohle nebyl žádný ochočený zajíc, žádný kouzelníkův králíček, ale divoké zvíře.

„Tak co tedy vidíš?“ Jollyby jím zatřásl, jako by tohle všechno byl jeho nápad, a tudíž jeho vina. „Co vidíš?“

Vidoucí zajíc zaostřil pohled. Hleděl přímo na Quentina. Odhalil veliké oranžové řezáky.

„Smrt,“ zasípal.

Všichni na vteřinu znehybněli. Nezdálo se to ani tak děsivé, jako nepřiměřené, jako by někdo na dětské oslavě narozenin řekl sprosté slovo.

Jollyby se zachmuřil a olízl si rty a Quentin na jeho zubech spatřil krev. Zakašlal, jakoby pokusně, jako by to jen nacvičoval, a pak mu hlava přepadla dopředu. Zajíc vyklouzl z jeho znecitlivělých prstů a vystřelil přes trávu jako raketa.

Jollybyho mrtvola padla do trávy.

„Smrt a zánik!“ zavolal zajíc na útěku, pro případ, že by se předtím nevyjádřil dost jasně. „Zklamání a zoufalství!“