Kathy Reichs & Brendan Reichs: Zúčtování (Viráti 5)

Zúčtování je pátým, závěrečným dílem série dobrodružství patnáctileté Tory, blízké příbuzné proslulé soudní antropoložky Tempe Brennanové. Tory a její smečka už nejsou jedinými viráty ve městě. V Morrisu se objevila Trojice, skupina zákeřných protivníků, kteří se kvůli pokusům Chance Claybournea nakazili supervirem – a vyhlásili Tory a jejím přátelům válku na život a na smrt.

Anotace:
Pro Tory a její smečku virátů jako by už nebylo nic nemožné. Žijí sice na odlehlém ostrově nedaleko jihokarolínského Charlestonu, ale dokázali věci, o kterých se jejich „normálním“ vrstevníkům ani nesní. Přelstít bandu zabijáků a zneškodnit bezcitného zločince? Objevit rafinovaně ukrytý poklad a zachránit jedinečné vědecké pracoviště? Prosím, beze všeho. Mnohem složitější ovšem někdy je vysvětlit rodičům, proč se pořád někde toulají a proč chodí domů hodně po večerce. Jenže, mít schopnosti, které nikdo jiný na světě nemá, je úžasné, ale zároveň strašně nebezpečné. Virátů si totiž všímají jiní lidé, a to natolik, že i někdo další chce být jako oni – a někdo další je chce chytit, prozkoumat a využít. Tory a její viráti tak nyní čelí dvojitému nepříteli – záhadné Trojici, skupině nelítostných rudookých virátů, co se kvůli pokusům Chance Claybournea sami nakazili supervirem. Pak jsou tu ještě tajemní vládní agenti, kteří se nezastaví naprosto před ničím. A aby toho nebylo málo, zdá se, že nastal čas, kdy se Tory musí rozhodnout, že jeden z kluků pro ni znamená mnohem, mnohem víc než ostatní…

 

Info o knize:
Vydal: BB/art, listopad 2015
Originální název: Terminal
Přeložila: Kristýna Kučerová
Počet stran: 312
Cena:  249 Kč

 

Ukázka z knihy:

K RUKÁM: ŘEDITEL WALSH (DŮVĚRNÉ)

SPIS: PŘÍSNĚ TAJNÉ (STUPEŇ UTAJENÍ 5)

PŘÍPAD: #34687 (ALIAS VYŠETŘOVÁNÍ FÉNIX)

TYP SOUBORU: HLÁŠENÍ O SLEDOVÁNÍ (ODPOSLECH ROZHOVORU BEZ VĚDOMÍ SLEDOVANÝCH OSOB, DLE PROTOKOLU O OMEZENÍ ŠÍŘENÍ INFORMACÍ 12 C /*POSI 12 C-1.1/.)

DATUM: 8. DUBNA 2014

ZÁJMOVÉ OSOBY: BRENNANOVÁ VICTORIA G. (V. B.), CLAYBOURNE CHANCE (CH. C.)

HLAVNÍ VYŠETŘUJÍCÍ AGENTI: J. SALTMAN, B. ROGERS

AGENTI POŘIZUJÍCÍ ZÁZNAM: J. SALTMAN, B. ROGERS

MÍSTO POŘÍZENÍ ZÁZNAMU: BEE STREET 74, CHARLESTON, JIŽNÍ KAROLÍNA, ÚSTŘEDÍ SPOLEČNOSTI CANDELA PHARMACEUTICALS, INC.

POZNÁMKY: AGENTI SE DOMNÍVAJÍ, ŽE VYŠETŘOVÁNÍ FÉNIX BY MĚLO BÝT POVÝŠENO NA AKTIVNÍ MISI, A POŽADUJÍ PŘIDĚLENÍ OPERAČNÍCH ZDROJŮ A TERÉNNÍCH PRACOVNÍKŮ.

ČAS: 10.34

* * *

V. B.: Kdy ses naučil spouštět záblesky, Chanci?

CH. C.: Během několika posledních dní. I když „naučil“ je dost nadnesené slovo. Skoro nemám ponětí, jak to funguje. Ty schopnosti naskočí samy bez varování a za pár vteřin zase zmizí.

V. B.: Stejně je to… neuvěřitelné. Mně trvalo týdny, než jsem byla schopná je aspoň takhle ovládat. (PAUZA) Jak se to stalo? Jak to, že je z tebe virát?

CH. C.: Nedával jsem si bacha. Nedodržel jsem v laboratoři potřebná bezpečnostní opatření. Minulý týden mi bylo příšerně zle. Skoro jsem nemohl fungovat. Začaly se mi dít podivné věci, měl jsem děsivé vedlejší příznaky, které si na lékařských webech nevyhledáš. To už jsem si o příčině nedělal žádné iluze.

V. B.: Ten zvláštní pocit, co mívám poslední dobou, když jsi někde poblíž – taková divná kinetická síla, jako by se moje mysl propojovala s věcmi okolo. Teď už jsem si jistá, že to bylo kvůli tobě. Jak je to možné?

CH. C.: Mě se neptej. Já jsem příslušníkem tohohle živočišného druhu jenom chvilku, víš? (PAUZA) Možná za to můžou všechny ty věci, co tě odlišují od normálních lidí. Tedy nás… Třeba tvoje podvědomí pozná přítomnost dalšího viráta.

V. B.: Možné to je. Tenhle pocit mám už několik měsíců, sám od sebe přichází a odchází; vlastně to začalo po hurikánu. Předminulý týden jsem si ho všimla snad šestkrát.

CH. C.: Hm, to sedí. (PAUZA)

V. B.: Ano?

CH. C.: Ty víš, že jsem tě sledoval. (PAUZA). Ale asi nevíš, jak dlouho.

V. B.: Cože? Celé měsíce? (PAUZA) Měsíce! To myslíš vážně? Chceš tím říct, že po bouři ses vypravil do Charlotte?

CH. C.: Někam jsem odjet musel.

V. B.: A co ostrov Morris?

CH. C.: Párkrát jsem tam byl… neohlášeně.

V. B.: I v našem… v našem soukromém úkrytu?

CH. C.: To myslíš ten bunkr v kopci? (SMÍCH). Pěkný místečko. Líbí se mi výzdoba. Jak jste tam všechny ty věci dostali?

V. B.: Ježíšikriste. (PAUZA) Jak jsi ho našel? Díky mně?

CH. C.: Nebudu tvrdit, že tomu rozumím, ale když se opravdu hodně soustředím, dokážu občas poznat, kde jsi. Cítím tvou přítomnost, možná stejně jako ty vždycky objevíš mě. Neumím to vysvětlit.

V. B.: Já… to je…

CH. C.: A jsem si vcelku jistý, že nakažený jsem už dlouho. Několik měsíců, možná od chvíle, kdy jsem rozjel experiment Brimstone. Tou dobou jsi začala cítit mou přítomnost, časově to odpovídá.

V. B.: Jak je to možné? Jak jsi mohl mít supervirus v sobě tak dlouho… beze změn?

CH. C.: Jenom hádám. Kmen parvoviru, který jsem použil pro Brimstone, byl trochu jiný než ten, co nakazil vás. Lépe řečeno, věřili jsme tomu, ačkoli jsme neměli vůbec ponětí, co děláme. Myslím, že náš patogen má delší inkubační dobu, což by vysvětlovalo průběh mojí infekce.

V. B.: Tvoje oči září rudě, Chanci, ne zlatě. Jak to?

CH. C.: (PAUZA) Nevím. Kéž bych to věděl. Jsem rád, že už od rána do večera nezvracím.

V. B.: Jak se teď cítíš?

CH. C.: Skvěle. Včera ustala horečka. Zimnice a pocení jsou taky pryč. Můžu stát a netočí se mi hlava. Ale nemám tušení, co se stalo s mým tělem.

V. B.: Včera? (PAUZA) To je zajímavé.

CH. C.: Proč?

V. B.: Protože už týden máme problémy se záblesky. Jsou nevyzpytatelné, nestabilní. Mě záblesk dokonce párkrát vyřídil. Nechápali jsme proč, ale zdá se, že k tomu došlo v době, kdy jsi měl největší potíže.

CH. C.: Myslíš, že moje nemoc s tím měla něco společného?

V. B.: Já nevím. Ale schopnosti se nám stabilizovaly, jakmile se ti udělalo dobře.

CH. C.: To může být náhoda.

V. B.: Možná. (PAUZA) Anebo tvoje… transformace narušovala prostor společného vědomí virátů. Nevíme, jak to funguje. Možná že tvoje evoluce vytvořila puklinu v telepatickém rámci naší smečky. Dává to největší smysl.

CH. C.: Naší smečky? To znamená, že jsem jeden z vás?

V. B.: Já… nevím. To nezáleží jenom na mně. A možná že v tomhle ohledu si ani nemůžeme vybírat.

CH. C.: Já doufám, že si vybrat můžeme, Tory. A doufám, že mě tví kamarádi přijmou.

V. B.: Pokusím se je přesvědčit. Víc ti slíbit nemůžu.

CH. C.: Dobře. Protože já… já… (DLOUHÁ PAUZA) (TLUMENÝ ZVUK)

V. B.: Chanci?

CH. C.: Neřekl jsem ti všechno. (PAUZA)

V. B.: Proboha! (PAUZA) Ta noc na pláži!

CH. C.: Čekal jsem, kdy si vzpomeneš.

V. B.: Při tom útoku na Morrisu jsem viděla tři páry rudých očí.

CH. C.: Ano. Obávám se, že ano.

(KONEC PŘEPISU)

 

PROLOG
(o pět týdnů později)

Trojice shlížela dolů z vrcholku kostelní věže.

Seděli bez hnutí a pozorovali elegantní černý mrakodrap na druhé straně ulice. Oslnivá bílá písmena pod střechou ho označovala jako celosvětové ústředí firmy Candela Pharmaceuticals.

Ti čtyři tam vešli před hodinou. Slunce mezitím zapadlo, ale oni byli stále uvnitř.

Ozvalo se hluboké zavrčení, odnesl je vítr.

Nejvyšší upřel krvavě rudé oči na své společníky.

Kývnutím hlavy je vyzval, aby ho následovali.

Byli připraveni. Rozhodnuti. Ale dnes se to ještě nestane.

Všichni tři přelezli úzkou římsu, aniž by věnovali pozornost hrůzostrašné propasti po obou stranách, a ladně přeskočili na spodní střechu. Pohybovali se jako duchové, snesli se do koruny vrby na dvoře a dopadli na zem na malém hřbitůvku.

Nejmenší tiše sykl.

Nejvyšší souhlasně zavrčel.

Brzy.

Ti čtyři žijí na izolovaném ostrově.

Trojice tam už jednou vystopovala jejich alfa samici.

A s ní i toho podvraťáka.

Protivníci.

Ozvalo se druhé, hlasitější zavrčení.

Brzy.

Postavy s nadpřirozenou lehkostí splynuly se stíny náhrobních kamenů.

Po charlestonských ulicích se jako ozvěna neslo trojí děsivé zvolání.

Brzy.

***

PRVNÍ ČÁST

VÝZVA

PRVNÍ KAPITOLA
Protihráčka vyrazila plnou rychlostí, aby mě srazila k zemi.

Dneska ti to nevyjde.

Postrčila jsem míč doleva a obratně uskočila před nemotorně nastavenou nohou. Necelých dvacet metrů před sebou jsem spatřila Ellu, jak vyráží do rohu. Hřiště se otevřelo jako kniha a já kupodivu věděla, co dělat.

Přihrála jsem balon Elle a rozběhla se do volného prostoru uprostřed trávníku. Jako obránce se dopředu moc často nedostanu, ale už mě nebavilo hrát na jistotu. Zápas byl pořád nula a nula a míč do sítě sám nedoletí.

Navíc na mě ta blonďatá potvora s culíkem, co se mi právě neúspěšně pokusila nakopnout kotník, nemilosrdně útočí od samého začátku. Čtyři tvrdé fauly mi stačily. Nejvyšší čas jí ukázat, zač je toho loket.

Ella zachytila přihrávku, roztančila se mezi dvěma bezmocnými soupeřkami a pak si všimla, že běžím dopředu. Stáhla si míč, přilákala obranu ještě blíž a pak odkopla až od zadní čáry hřiště na Jamesově ostrově.

Balon letěl ke mně a já na okamžik propadla panice.

Teď se nesmíš ztrapnit, Brennanová!

Naštěstí se tak nestalo. Přihrávku jsem zachytila hrudníkem, a když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že mě vůbec nikdo nehlídá. Od brankářky druhého týmu mě dělilo pětadvacet metrů volného trávníku.

„Jdi dopředu!“ zakřičela Ella.

Do háje, do háje, do háje, pomyslela jsem si, ale s balonem u nohy jsem se hnala vpřed.

Tvrdit, že mi při kopané chybí sebevědomí, je hodně velký eufemismus. Hraju sotva pár měsíců a sólovou gólovou šanci v nejdůležitějším zápase sezony jsem vážně neplánovala.

Prosím, bože. Nesmím zakopnout a spadnout.

Blížila jsem se k velkému vápnu, když se přede mnou objevila jedna z obránkyň. Prostrčila jsem míč mezi jejíma roztaženýma nohama a oběhla ji. Klopýtla a nemohla uvěřit, že mi ten manévr vyšel. Brankářka vyrazila a tvářila se naprosto zoufale.

Pal! Dej gól! Vyhraj!

Než jsem stihla šanci využít, zezadu mi někdo nemilosrdně podrazil nohy. Padala jsem dopředu a se zaúpěním jsem sebou praštila na trávník. Do beder se mi zaryl špunt z kopačky, další hráčka o mě zakopla a svalila se přese mě.

Rychle jsem otočila hlavu. Píšťalka zahvízdala.

Zaslechla jsem Ellin křik. A strkanici.

Zvedla jsem hlavu.

Copatá blondýna se rozkročila nad míčem. Stály s Ellou těsně u sebe a určitě neprobíraly oblíbené chlapecké kapely. Ta mrcha měla tolik drzosti, že začala protestovat, když jí sudí ukázal žlutou kartu. Bohužel Ella si taky jednu vysloužila.

Nejistě jsem se vyškrábala na nohy a smetla špínu z dresu Boltonovy přípravky. Rozhodčí se postavil mezi Ellu a Copatou a gestem nařídil volný kop pro náš tým.

„Jsi v pohodě?“ Ella zírala na mou soupeřku, tvář rudou zlostí.

„Naprosto.“ Lapala jsem po dechu. „Je to milá holka.“

Ella se zasmála, ale moc vesele se netvářila. „Ta potvora ví, že jsi rychlejší, takže jde po balonu a snaží se tě zastrašit. Nesmíš se nechat.“

Rozhodčí postavil míč pět metrů od hranice pokutového území a odběhl stranou. Podíval se na hodinky. Do konce zápasu zbývala chvilička.

Obránkyně z Jamesova ostrova vytvořily zeď a já se začala stahovat na svůj zadní post.

Ella mě chytla za paži. „Chceš si vystřelit? Každopádně sis to zasloužila.“

Velkorysé, jenomže Ella je mnohem lepší než já. Stejně jako všechny ostatní hráčky v poli.

Nemluvě už o tom, že představa, že zahraju volný kop, který může rozhodnout zápas, mi připadala absolutně děsivá.

Ella se zamračila. „Tak se aspoň postav támhle a dávej bacha, kdyby se to odrazilo.“

Než jsem stihla zareagovat, Ella si přiložila ruce k ústům a zakřičela: „Maddy!“

Madison Dunkleová se otočila. Ella ukázala na mě, pak na Madison a palcem za sebe. Madison bez váhání přikývla a rozběhla se pokrýt mé místo v obraně.

„Stoupni si místo ní na střed.“ Ellin černý cop se otřel o zem, když poklekla, aby si připravila míč na trávníku. Obě jsme věděly, že skórovat z takové dálky by se rovnalo zázraku. „Jestli se to odrazí k tobě, tak prostě miř na bránu.“

„To zvládnu.“

Myslím.

Zamíchala jsem se mezi hráčky hledající to nejlepší postavení a ucítila v bedrech něčí loket. Přesně v místě, kam se mi před chvílí zaryl špunt z kopačky.

Otočila jsem se a předem jsem věděla, koho uvidím. Začala jsem dostávat vztek.

„Dávej si bacha, zrzavá princezno.“ Oči copaté blondýny se škodolibě leskly. „Už žádný tanečky. Tady je to tvrdý.“

Zlost ve mně narůstala. „Díky, budu v pohodě.“

S neskrývanou nenávistí do mě narazila ramenem a vytlačila mě z vápna. „I když ti záda nekryje maminka?“ Kývnutím hlavy ukázala na Ellu u míče. Všechny oči ulpívaly na mé kamarádce, která se chystala na volný kop.

Možná mi po devadesáti minutách prostě došla trpělivost.

Možná za to mohla zmínka o mámě.

KLAP.

Pocítila jsem příval adrenalinu.

Kůži mi spálilo tisíc pochodní a zchladil oceán ledového deště.

V očích se mi rozhořel zlatý oheň.

Záblesk.

Na veřejnosti. Venku.

Při pitomém fotbalovém zápasu.

Rychle jsem odvrátila pohled. Naštěstí se všichni dívali na Ellu.

To je šílené. ŠÍLENÉ!

Jenomže v tu chvíli jsem zdravý rozum ignorovala. Hodlala jsem to téhle potvoře všechno spočítat.

Se skloněnou hlavou jsem se snažila protlačit zpátky k bráně, když mi do mozku doputovala zpráva.

Už jsem si říkal, kdy na tu mrchu vypustíš vlka.

Zarazila jsem se a rychle se podívala k postranní čáře.

Na travnatém kopečku se tam povalovali Hiram, Shelton a Ben.

Hele! Neměl bys mít záblesk na veřejnosti!

Ty máš co mluvit! Hi si poklepal na sluneční brýle, které mu zakrývaly oči. On i Shelton na sobě pořád měli uniformu Boltonovy přípravky. Hi si ovšem svlékl sako, povolil kravatu a sundal boty i ponožky. Kdo z nás si klidně pobíhá v davu cizích lidí?

Tak jo, dobře. Bez dalšího přemýšlení jsem propojila celou smečku.

Ztratila jsem nervy, ale…

Pst! Poslouchej. Hi ukázal baculatým prstem. Vzadu vůbec nikdo není.

Podívala jsem se doleva a předstírala, že si cloním oči před sluncem. Měl pravdu – obránkyně z Jamesova ostrova očekávaly přímý kop, takže se všechny nahrnuly doprostřed.

Křídlo nikdo nehlídal.

Nemáš zač. Hiova zpráva vyznívala hodně samolibě.

Ella stála nad míčem. Měla jsem jen pár vteřin.

Nenápadně jsem se posouvala podél řady obránkyň doprava. Pak jsem zapažila a za jejich zády začala zběsile mávat na Ellu.

Můj signál zaregistrovala na poslední chvíli. Zmateně přivřela oči.

Trhla jsem hlavou doprava. Prstem jsem opsala ve vzduchu kruh. Kývla jsem.

Ella přisvědčila a udělala dva kroky doleva.

Co to dělám? Tohle nezvládnu!

Blondýna si všimla Ellina manévru a podívala se za sebe. Všimla si mě a vytřeštila oči. Rozběhla se ke mně a spoluhráčky přitom srážela na zem.

Pozdě.

Ella se napřáhla a trefila míč.

Já vyrazila v tentýž okamžik, obešla jsem obranu a dostala se za zeď.

Míč letěl vzduchem – ne k bráně, jak všichni očekávali, ale do rohu malého vápna, kde jsem stála já.

Brankářka se pokusila zareagovat a se zaklením se vrhla po čáře stranou. Blondýna zoufale couvala a sledovala míč na jasně modré obloze.

Vyskočila jsem vysoko, svaly pod zábleskem mě snadno vynesly. Zdálo se mi, že se černobílá koule zastavila ve vzduchu. Cítila jsem včerejší déšť ve větru, viděla stehy na koženém míči. Slyšela jsem, jak se všichni najednou nadechli.

Zvedla jsem hlavu. Brankářka i blondýna udělaly totéž.

Trefila jsem balon lehký jako peříčko a nasměrovala ho do sítě.

Gól.

První v mém životě.

Dopad už tak elegantní nebyl, protože ve vzduchu mě zasáhly dvě protihráčky. Tvrdě jsem přistála na zemi, narazila jsem si koleno a překotila se dozadu. Nohy mi vyletěly nad hlavu a pak jsem se zastavila. Vzápětí se na mě svalil houf spoluhráček.

Rozhodčí se podíval na hodinky a třikrát zapískal. Zápas skončil.

Paráda, Pelé!

Díky, Hirame.

KLOP.

Všichni jásali, Ella mi pomohla na nohy a plácla mě přes zadek. Pořádně.

„Au!“ Po zhasnutí záblesku jsem byla trošku roztřesená.

„Takhle neskáče žádná holka, co znám!“ Ella střelila ošklivým pohledem po Copaté, která nadávala spoluhráčkám. Když jsem zachytila pohled blondýny, mrkla jsem. Znechuceně zavrčela a odkráčela pryč.

„To bylo skvělý, Tory!“ Madison se na mě rozzářeně usmívala a odhazovala si přitom z tváře kaštanové vlasy. Rozpačitě jsme se objaly. Snažila jsem se neucuknout.

Všechno se změnilo – s Madison jsme už několik týdnů kamarádky, ale staré zvyky umírají pomalu.

„Díky, Maddy. A díky, žes mě nechala jít dopředu.“

„Když kapitánka poručí, poslechnu.“ Madison stiskla Elle paži a pak odklusala k postranní čáře. Dívaly jsme se za ní, jak si se všemi potřásá rukou.

„Nechápu to.“ Pokrčila jsem rameny. „Neumím to vysvětlit, ale ona se fakt změnila.“

„Anebo jí o něco jde. Vůbec ale netuším, o co.“

„Možná už ji život s Velkou trojkou omrzel.“

Ella něco vyhýbavě zamručela a se skeptickým výrazem v očích si začala odepínat chrániče na holeních. „Ze zkušenosti vím, že tyhle holky se nikdy nemění.“

Neodpovídala jsem. Popravdě, měla jsem stejný pocit.

S Madison toho máme hodně za sebou. Pro mě i mé kamarády představuje jistou hrozbu.

Viděla totiž věci, které neměla.

Pak se mi dlouhé měsíce vyhýbala. Byla k smrti vyděšená. Intrikovala, jak se dalo. A teď to najednou nechala všechno být? Nepřipadalo mi to pravděpodobné.

Ella do mě strčila, čímž rozbourala celou moji myšlenkovou stavebnici. „Tvař se trochu radostně, Brennanová. Tvůj fanklub už to rozjel.“

Hi a Shelton stáli těsně vedle sebe, tleskali a provolávali mé jméno. Zamávala jsem jim, načež se Hi pokusil o hvězdu. Zastavil se s nohama nad hlavou a žuchnul na záda. Shelton se naklonil nad jeho obtloustlé tělo a začal odpočítávat. Ben ležel v trávě s překříženýma nohama a jen kroutil hlavou.

Projela jsem si rukou zacuchané rezavé vlasy. „To je teda vypráskanej fanklub.“

„Lepší než nic.“

„O tom ty nic nevíš.“ Ella patřila k nejhezčím holkám v celé škole.

„To máš pravdu.“ Kamarádka se zlomyslně ušklíbla. Za měsíc, co uplynul od toho zlého zážitku, už získala zpět jiskru, za což jsem byla nesmírně ráda. „Ale tví obdivovatelé budou muset být trpěliví. Touží po nás neohrožený trenér. Tváří se, jako by tě chtěl požádat o ruku.“

Podívala jsem se k lavičce. Trenér Lynch se culil a mával na nás, abychom doběhly k ostatním. Jeden pohled ke kopečku. Hi a Shelton polévali Bena vodou z lahví. Ben ječel.

Obrátila jsem oči v sloup. „Pitomci.“

Ella se do mě zavěsila. „Jdeme. Čeká tě zasloužená minuta slávy. Koneckonců, jsi hvězdou zápasu.“

Ve tváři se mi objevil úsměv. „Asi jo, viď?“

To není špatný!

***

DRUHÁ KAPITOLA
„Záblesk! Na hřišti! Když na tebe koukaly tucty lidí!“

Shelton Devers se třásl, jako by mu po zádech lezli pavouci. Brýle v hranatých černých obroučkách mu skoro spadly z nosu. „To se ti vůbec nepodobá, Tor! Taková lehkomyslnost! Taková nezodpovědnost! Díky bohu, že to nikdo neviděl.“

Vydržela jsem jeho pohled. Kráčeli jsme po chodníku. Azalky, svídy a vrby s dlouhými větvemi stínily Gadsden Street. Obě strany ulice lemovaly historické budovy. Teplé květnové slunce dodávalo charlestonským zahradám ty nejkrásnější barvy i vůně.

Ne že by to Sheltona zajímalo.

Měl pravdu a věděli jsme to oba.

„Byla to blbost.“ Pod vyčítavým pohledem kamaráda jsem zvadla. „Nevím, co mě to popadlo.“

„Strašná blbost!“ Shelton si přehodil sako od školní uniformy přes kostnaté rameno. Teplota stoupla stejně jako vlhkost vzduchu a všem připomínala, že léto je za dveřmi. Sheltonova tmavá pokožka se leskla potem. Ztišil hlas a pokračoval: „Já vím, že naše schopnosti jsou teď prvotřídní, ale to neznamená, že začneme dělat hlouposti.“

„Podle mě to bylo úžasný.“

Ohlédla jsem se přes rameno. Černé oči Bena Bluea jiskřily, když mi věnoval jeden ze svých ne příliš častých úsměvů. „Vyskočila jsi jako klokan. Ty nuly z Jamesova ostrova byly úplně vedle.“

Usmála jsem se, ale rychle se zadívala jinam. Při Benových komplimentech moje bledá pihovatá pleť obvykle rudne jako supernova a připomíná odstín neposedných vlasů.

Mezi Benem a mnou vládnou rozpaky – od té noci na policejní stanici –, ale já se to pokouším nedávat najevo. Občas mě však i jeho prostá přítomnost přemůže. Jsem zmatená. Táhne mě to různými směry.

Ben je člen mojí smečky, vlastně pokrevní bratr.

Ale poslední dobou jsou chvíle, kdy na něho myslím úplně jinak.

Teď ne, ty huso.

„Díky mně!“ Hiram Stolowitski se šoural vedle Bena, uniformu Boltonovy přípravky měl rozepnutou až na samou hranici dobrého vkusu. Hi má načervenalou tvář, pronikavé kaštanové oči, vlnité hnědé vlasy a nabroušený sarkastický jazyk. Je to věčný komediant s postavou těsně na hranici mezi „baculatostí“ a „tloušťkou“. Natáhl ruku a poplácal mě po zádech. „Měl bych dostat bod za asistenci. Anebo aspoň veřejnou pochvalu od trenéra. Jenomže holky by se nedovedly soustředit, kdyby mě viděly v trenýrkách.“

Ben plácl Hie po hlavě, aniž by zpomalil krok. „Blbečku.“

„Žárlíš.“

Všichni čtyři jsme kráčeli na sever poloostrova. Mířili jsme do charlestonské čtvrti na východním okraji, kde je na jednom místě spousta lékařských zařízení. Chodíváme tam teď třikrát týdně po škole.

Měli jsme domluvenou schůzku, ale nemohli jsme o ní nikomu říct.

„Ani vy byste neměli mít záblesky,“ vrčel Shelton, který se nechtěl vzdát tématu. „Začíná to být na můj vkus moc volný. Bezstarostný. Jsme genetický zrůdy, na to nezapomínejte. Se psem promíchaný mutanti, co jsou o krok dál než lidstvo a snaží se být nenápadný.“

„Máš pravdu.“ Zvedla jsem obě dlaně na důkaz, že se vzdávám. „Nepřijatelné riziko. Už se to nestane.“

Ale upřímně, necítila jsem se tak provinile, jak bych asi měla.

Záblesky jsou teď tak snadné. Bez nejmenších problémů.

V několika posledních týdnech mi připadá, jako bychom měli všechny superschopnosti vrozené. Dokážu jediným mrknutím oka zostřit smysly. Spojit se s ostatními viráty při záblesku – to, oč jsem tak dlouho a tvrdě usilovala – je stejně snadné jako zavřít oči. Telepatie funguje bez nejmenších potíží. Jako kdyby se přehnala bouře a zanechala za sebou modrou oblohu a klidnou hladinu.

Zmizel i divný pocit propojenosti, který jsem dřív cítila.

Nikdo z nás nevěděl, jak se to stalo.

Znamená to, že virátí transformace je dokončená? Naše hybridní DNA konečně přestala vířit?

Anebo je to jen předehra další fáze? Příjemný jarní oddech, než se vrátí pomstychtivý vlk? Konečná stanice naší evoluční horské dráhy?

Nevěděla jsem. Ale měla jsem v úmyslu to zjistit.

Možná se totiž objevil někdo, kdo nám může poskytnout konkrétní odpovědi.

Na Calhoun Street jsme zatočili doleva a pak doprava na Courtenay Drive. Po třech blocích jsme se dostali k cíli na Bee Street – lesklé budově ústředí Candela Pharmaceuticals.

„Doufám, že nás zase nenechá čekat.“ Ben se jako obvykle mračil. Uniformy se zbavil – z Boltonovy přípravky ho vyhodili, takže teď chodil na střední školu Wando v Mount Pleasant. Na sobě měl jako obvykle černé tričko a džíny. Zachmuřený svalnatý kluk s měděnou pletí a černými vlasy po ramena. Skoro všechno na Benovi bylo temné.

Kromě jeho srdce, samozřejmě.

Zkusila jsem diplomacii. „Chance je pod velkým tlakem. Jsme teď na stejné lodi a provádět tajné lékařské experimenty není nijak snadné.“

Ben si odfrkl: „Jak to, že ne? Vždyť mu ta firma patří.“

„Už to jednou udělal,“ přisadil si Hi.

„Je jenom akcionář.“ Shelton se zadíval na černý monolit s okny, který se tyčil před námi. „Chance Claybourne možná vlastní největší podíl a díky tomu hraje v tatínkově podniku dost velkou úlohu, ale celé to řídí správní rada. Máme štěstí, že má na starosti zvláštní projekty, jinak by nám asi pomáhat nemohl.“

„Štěstí?“ Ben překřížil ruce na hrudi a vůbec se nechystal přejít ulici. „Jedinej důvod, proč jsme se s tím pitomcem zasekli, je ten jeho zvláštní projekt. A zvláštní projekt jeho otce. Kvůli němu jsme se nakazili!“

„To není Chanceova vina.“ Ani jsem nevěděla, proč ho hájím.

„Bez Claybournea nemáme přístup k lékařský laborce.“ Hi pokrčil rameny, aby dal najevo, že celá debata je bezpředmětná. „Ty jeho fajnový mašinky potřebujeme, abysme zjistili, co s náma je.“

„Nic s náma není,“ odsekl Ben. „A testy jsme mohli udělat v LIRI. Claybournea na nic nepotřebujeme.“

„V LIRI?“ Věnovala jsem Benovi jeden zoufalý pohled. „V království mého otce? Ani náhodou. K potřebnému vybavení bychom se nedostali ani na deset metrů. Ať se ti to líbí nebo ne, Candela je jediný způsob, jak se něčeho dopátrat. A ty to víš.“

Ben zavrtěl hlavou, ale neodpovídal, jen naštvaně zaťal zuby.

Ben nenáviděl představu, že Chance potřebujeme. Že vůbec někoho potřebujeme, ale Chance mu ležel v žaludku ze všech nejvíc.

Jenomže tenhle argument mě už unavoval.

„Nemůžeme tady jen tak stát.“ Hi vkročil na přechod. „Zapomněli jste, že máme bejt nenápadný?“

Budova Candely se tyčila do výše třiceti poschodí, do mramorové haly střežené bezpečnostní službou se vcházelo nablýskanými prosklenými dveřmi. Pro naše účely to nebylo dobré. Moc lidí. Jakmile jsme přešli ulici, rozhlédli jsme se na obě strany a vklouzli do úzké služební uličky táhnoucí se podél domu. Asi v polovině byly neoznačené ocelové dveře.

Hi se přikrčil, udělal otočku kolem dokola, zaclonil si oči a pobrukoval melodii z filmu Mission Impossible. „Vzduch je… čistej!“

„Pst.“ Vzala jsem kartu, protáhla ji připevněnou bezpečnostní čtečkou a naťukala deset čísel. Tiše to píplo. Dveře se otevřely. Pospíchali jsme prázdnou chodbou ke služebnímu výtahu a vyjeli do šestadvacátého patra.

Dveře se otevřely a za nimi už čekal Chance.

Vysoký, štíhlý, s výraznou bradou a tmavýma pronikavýma očima. Chance Claybourne vypadal téměř dokonale. Žaludek se mi sevřel, když jsem ho uviděla; ostatně jako vždycky.

Chance se beze slova otočil a vykročil chodbou. Pohyboval se ladně jako velká kočka v džungli. Nemohla jsem si pomoct, celou cestu jsem z něj nespustila oči.

Benovi vedle mě ztuhla ramena. Skoro jsem slyšela, jak skřípe zuby.

Vzdychla jsem si. Dojde dneska na pěsti?

Chance měl rohovou kancelář a přístupová chodba byla po většinu dne prázdná. Právě z tohoto důvodu si vybral šestadvacáté patro.

Chance nás pozval dovnitř, zamkl dveře a stáhl žaluzie na dveřích. Rozsadili jsme se na pohovku a křesla kolem skleněného konferenčního stolku a s různou mírou netrpělivosti čekali. Naše společné schůzky pokaždé řídí Chance.

„Tak jo.“ Chance spojil ruce před tělem a ani se neobtěžoval usednout. „Novinky?“

„Není co hlásit, kapitáne.“ Hi teatrálně zasalutoval. „Nepřítel mlčí.“

Chance smutně zavrtěl hlavou. „Nepřítel už prorazil bránu, Hirame. Je v našich buňkách a ničí. Momentálně jen jakž takž mírníme škody.“

„Mluv za sebe.“ Ben se opřel a položil nohy na stolek. „Ty možná jseš poškozenej. Virátem jsi chviličku. Osamělý novorozený štěně s hloupýma rudýma očima.“

Ben líně ukázal na nás. „Moje smečka je v pořádku.“

Chanceovo uhlově černé obočí vyjelo nahoru v předstíraném úžasu. „A jsi si jistý, Benjamine? Vážně bych rád viděl tvůj výzkum. Lékařské testy, na nichž zakládáš svůj názor.“

„Svý blbý testy si můžeš strčit někam.“ Ben se ledově usmál a oči se mu rozzářily zlatým plamenem. „Tohle je jedinej důkaz, co potřebuju.“

„Tak dost, Bene!“ Vztekle jsem se bouchla do kolene. „Přestaň se chovat jako malej.“

Benovi zrudl celý krk. Na okamžik se na mě podíval, pak trhl hlavou a upřel oči na okno. V odrazu jeho tváře bylo vidět, že mu žlutý oheň ze zorniček zmizel. „No jo.“

„Potřebujeme vědět, co se nám děje v těle,“ prohlásil směrem k Benovým zádům Shelton – mírně, ale neústupně. „Abychom pochopili, co přijde dál.“

„Pár testů nezaškodí,“ přidal se Hi rozvalený na pohovce s rukama za hlavou. „Jestli nám Chance chce udělat prvotřídní supertajný rozbory, tak bysme mu neměli bránit. Nemlať darovanýho koně do tlamy, vždyť to znáš.“

Ben nereagoval. Dál zíral z okna.

Chanceovi to bylo očividně jedno. „Tak jdem na to. Povedlo se mi podstrčit vzorky naší krve do laboratoře sekvenující DNA. Označil jsem je jako naléhavé pro zvláštní projekt, který podléhá nejpřísnějšímu utajení v rámci výzkumu a vývoje v Candele, takže výsledky uvidím jen já. Měly by být hotové během tohoto týdne.“

„Takže nic novýho,“ zamumlal Ben. „Báječný.“

„Jaké krevní testy jsi objednal?“ zeptala jsem se Chance, protože na další kolo hašteření jsem neměla náladu.

„Všechny.“ Chance si štíhlými prsty prohrábl tmavé vlasy. „Nechtěl jsem ukázat, co mě v sekvenování DNA nejvíc zajímá.“

Přikývla jsem. „Ostatní výsledky třeba nebudou na škodu. Krevní rozbor. Protilátky. Množství červených a bílých krvinek. Jen škoda, že nás nenapadlo přivodit si před odběry záblesk.“ Tohle opomenutí jsem si stále vyčítala.

„Příště,“ sliboval Chance. „Nejdřív potřebujeme základní výsledky.“

„Všechno je to v DNA.“ Hi spojil ruce. „Tam se vlk schovává. Tam došlo ke změnám.“

Shelton, Chance i já jsme přikývli jako jeden muž. Věděli jsme, že supervirus nám porouchal genetickou výbavu – to nám prozradil Karsten, než zemřel. Ale nic konkrétního jsme se zatím nedozvěděli. A já už ani nepočítala s tím, že se těchto informací někdy dopátráme.

A pak nám najednou Chance Claybourne otevřel dveře.

Za několik dní se dozvíme pravdu. Poprvé budeme mít jasnou představu, co nám virus způsobil. A možná odhadneme, co se z nás stane.

A třeba najdeme způsob, jak to zastavit.

Rychle jsem vstala. Přešla přes kancelář. Zkoumala poslední myšlenku.

Tohle opravdu chci? Kvůli tomu to dělám?

Znepokojivá možnost odvedla mou pozornost, takže mi chvilku trvalo, než jsem si všimla, co leží Chanceovi na stole. Když jsem to spatřila, naskočila mi na pažích husí kůže a chloupky na krku se mi zježily.

„Co to je?“ chtěla jsem vědět.

„O tom si musíme dneska promluvit.“ Chance si protřel oči oběma rukama a teprve pak pokračoval unaveným hlasem: „Zdá se, že naši noví přátelé včera v noci poctili svou návštěvou dům Claybourneů. Nechali mi tam dárek.“

Polkla jsem, v ústech mi vyschlo.

Ne.

Ne, ne, ne, ne, ne…

***

TŘETÍ KAPITOLA
Vypadaly jako fotografie z místa činu.

Tři snímky ve vysokém rozlišení, formát dvacet krát dvacet pět, rozložené na jinak prázdném psacím stole. Na všech byl stejný předmět, jen z jiného úhlu. Zamračená mramorová socha na stupínku.

Okamžitě jsem to místo poznala. „To je v tvém domě.“

„Velká hala,“ potvrdil Chance a došel za mnou ke stolu. „Tlukoucí srdce Claybourneova sídla. Pamatuješ na strýčka Miltona, že jo?“

Místnost na fotce připomínala italskou renesanci. Stěny pokryté malbami, zdobnými freskami a dokonale tvarovanými sádrovými lištami. Vzdušnou dvoranu obíhalo točité schodiště, nad nímž se ve výšce dvaceti metrů rozpínala skleněná kupole.

Hale uprostřed vévodila téměř třímetrová socha Miltona Ignatia Claybournea, architekta domu. Mračil se z podstavce, byl oblečený do války, v ruce svíral starodávnou mušketu a obličej měl ovázaný fáčem.

Obrázky ve mně vyvolaly záplavu emocí. Tu sochu jsem poprvé uviděla, když jsem se vloupala ke Claybourneovým. Slídila jsem tam kvůli Chanceovu otci. Tehdy jsem se dozvěděla, že se mnou Chance hraje nechutnou hru. Tahle vzpomínka mě pořád pálila.

Jenomže to bylo dávno, Chance byl ještě na druhé straně barikády. Teď je virát jako já.

Co teď vlastně je? Co jsme?

Všechno se tak rychle mění.

Mou pozornost na obrázcích však neupoutala známá postava.

„Jak vidíte, nabarvili mi předka načerveno.“ Chance se zamračil a palcem se poškrábal na nose. „Až na oči, ty napatlali černým krémem na boty.“ Natáhl se pod stůl a vyndal papírovou tašku. „A pokud vám to nepřipadá dost rozkošné, tohle měl strýček Milton pověšené kolem krku.“

Vytáhl z tašky otrhaný kartonový čtverec, k němuž byly na obou koncích připevněné svázané tkaničky do bot. Byl na něm obrázek tří černých vlčích hlav s rudýma očima na bílém poli a pod nimi jediné slovo.

Jasné, stručné, k věci.

ZRÁDCE

„To jsou oni.“ Skoro jsem nemohla dýchat. „Viráti.“

Chance položil nápis k fotografiím. „Nevíme jistě, jestli jich je víc nebo jen jeden.“

„Ty to možná nevíš.“ Objala jsem si pažemi trup, protože mi najednou byla zima. „Ale já vím, co jsem tehdy v noci viděla na pláži. V dunách byly tři páry rudých očí, nejen ty tvoje.“

Ben se podíval na Chance. „A o tom taky nic nevíš, co?“

„Už jsem to říkal desetkrát,“ bránil se Chance. „tu noc jsem na Morrisu byl, ale útok jsem nezahlídnul. Pak se mi z ničeho nic spustil záblesk, skoro jsem ho nedokázal ovládnout. Tory jsem viděl, až když byla sama s vlčákem. Dívala se přímo na mě, tak jsem zdrhnul.“

„Byl jsi tam celou noc,“ vrčel Ben. „Sledoval jsi Tory jako psychopat.“

Chance sarkasticky opáčil: „Ten den ráno jsem zjistil, že vládnu zmutovanými superschopnostmi. Promiň, prostě mě napadlo, že mám právo ptát se proč.“ Pak se provinile podíval na mě. „Ale tu noc jsem si ničeho jiného nevšiml a nikdo tam se mnou nebyl. Jestli jsi v dunách zahlédla další oči, tak ti parchanti museli sledovat mě. A dávali si pozor, aby se mi neukázali.“

„Tvůj kámoš Speckman?“ rýpl si Ben. „Komplic ze křoví?“

„Není to můj kámoš!“ vyštěkl Chance. „A už jsem ti to říkal, já nevím.“

Zvedla jsem ruce. „Tak dost!“

Chance nám už všechno vysvětlil a já jeho verzi věřila. Více méně.

Ben to ale nejspíš nikdy nezkousne.

„Viděla jsem tři páry rudých očí,“ řekla jsem neústupně. „Jedny byly tvoje, což znamená, že v dunách se pohybovali dva další viráti.“

Hi ukázal na primitivní symboly namalované na lepence. „Tady jsou namalovaný tři hlavy. Připadá mi to dost konkrétní. Odhadoval bych to na trojici zlejch hochů.“

Chance reflexivně zavrtěl hlavou, ale neříkal nic.

Chlad z paží se mi rozšířil do celého těla.

Kolik virátů kromě Chance chodí po světě? Jak se nakazili virem?

Víme jen o jednom.

Shelton klepl prstem na první fotku. „Stalo se to u tebe doma. Ty na noc nezamykáš dveře?“

„Zamykám a zapnul jsem i alarm.“ Chance zoufale vydechl. „Mám bezpečnostní systém vojenské kvality se senzory pohybu, s kamerami, dokonce i laserovým čidlem. V pohodě by ochránil banku, do háje. A stejně…“

„Co podle tebe znamená ten vzkaz?“ Hi poklepal na slovo napsané na lepence.

Chance se uchechtl: „To znamená, Hirame, že ten, kdo to udělal, si myslí, že jsem zrádce.“

„Vítej do klubu,“ ucedil Ben.

„My víme, kdo to udělal,“ skočila jsem jim do řeči, protože jsem neměla náladu na další samčí souboj. „Bezesporu to byl Will Speckman. Kdo jiný než laboratorní technik, který s tebou pracoval?“

Chance nešťastně přisvědčil. „Jedině v jeho případě to dává smysl. Ale už je to několik měsíců, co jsme se kvůli vlastní nedbalosti nakazili. Proč by najednou vymýšlel tak složité… nebo co to vlastně je…“

„Několik měsíců, co se Speckman nakazil,“ zatlačil znovu Ben, který se očividně odmítal vzdát. „A my se to poprvé doslechli před pár týdny.“

„Předtím jsem to nevěděl,“ odpálil ho Chance. „Nejsem telepat.“

Shelton se tahal za ušní lalůček, což dělá vždycky, když je nervózní. „Hele, tohle není milostný dopis, ale varování. Možná dokonce výzva. Proč by se ten chlapík – a třeba ještě někdo další – vloupal k tobě do paláce a zničil pitomou sochu? Jak moc byl naštvanej, když jsi ho vyhodil?“

Chance se zatvářil kysele. „Hodně.“

„Nejsem psycholog,“ prohlásil Hi a překřížil paže, „ale tohle podle mě udělal někdo, kdo je hodně nasranej a nemá to v hlavě úplně v pořádku. Což je blbá kombinace, tím spíš, když se ti dokáže vecpat do baráku jako duch.“

„Nejde jen o Speckmana,“ zopakovala jsem. „Jsou ještě minimálně dva další.“

„Dobře, ale já dokážu identifikovat jen jednoho,“ opáčil podrážděně Chance. „Will Speckman pro mě pracoval v Candele. Znal jsem ho z Boltonu. Když jsem zahájil projekt Brimstone, snažil jsem se ho udržet v tajnosti a chtěl jsem spolupracovat jen s lidmi zvenčí. Speckman tehdy studoval na Charlestonské univerzitě. Připadal mi perfektní, a tak jsem ho najal na částečný úvazek. Kromě mě to byl jediný člověk, který přišel do přímého kontaktu s novým supervirem. Nikdo jiný se ho nedotkl. Nikdo.“

„To znamená, že Speckman musel infikovat někoho dalšího.“ Zachytila jsem Chanceův pohled. „A patrně víc než jednoho. Co když ten bacil nějakým nedopatřením chytilo hodně lidí? Klidně ho můžeš roznášet i ty.“

Chance rezolutně zavrtěl hlavou, ale v očích se mu zračily pochybnosti. „To není možné.“

Nenechala jsem ho jen tak vyklouznout. „Existují minimálně dva další rudoocí viráti, jako jsi ty. Já je viděla. Coop je viděl. Stalo se to, Chanci. Musíš se s tím smířit.“

„Kdyby Will… my… kdybychom byli nakažliví,“ Chance to slovo téměř nedokázal vyslovit, „už by se to projevilo. Lidem by se dělalo zle. Stávali by se z nich viráti. Každý den sleduju příjmy v nemocnici a o nikom s mými symptomy není nikde ani zmínka. Náš experimentální kmen parvoviru byl vytvořený tak, že se přenáší pouze krví.“

„Myslím, že na to, co jste ‚vytvořili‘, hoši, můžeme klidně zapomenout,“ kontroval Hi. „Očividně to totiž nepostupuje podle plánu.“

Chance ho zpražil pohledem. Pak se ale stáhl a zamračeně se svalil do křesla. „Zkoušeli jsme jiný postup než Karsten. Při experimentu jsme použili parvovirus B19, tedy lidskou formu, ale psí kmen jsme lehce pozměnili. Mysleli jsme si, že novější hybrid bude stabilnější a přijatelnější pro imunitní systém hostitele. Jasně, nevěděli jsme, co Karstenův výtvor ve skutečnosti dělá. Možnosti dvou různých uměle vytvořených virů, které jsou schopné oba najednou přeskočit na lidského hostitele… nad tím prostě zůstává rozum stát.“

Chance se zhluboka nadechl a pak se nám podíval každému do očí. „Zvoral jsem to. Přiznávám. Netušil jsem, s čím si zahrávám, a skočil jsem do toho moc brzy a neopatrně. Jenomže já věděl, že s vámi není něco v pořádku, lidi. Po tom všem, co jsem viděl – co jste dělali –, byl Karstenův experiment jediné východisko, které mě napadlo.“ Rty se mu stáhly do rozpačitého úsměvu. „Tak přece aspoň uznejte, že jsem si to pospojoval správně.“

Ben obrátil oči v sloup. „Idiote.“

Chance se začal zvedat, ale já ho mávnutím ruky zase posadila.

Obula jsem se do Bena. Mluvila jsem klidně a chladně. „Pokoušíme se tu vyřešit problém. Takže buď pomáhej, nebo odejdi.“

Ben zrudl. Zaťal zuby, ale nakonec přikývl.

„Dobře.“ Obrátila jsem se zpátky na Chance. „Musíme najít Speckmana.“

„Neflákal jsem se.“ Chance otevřel zásuvku a vytáhl desky s oslíma ušima. „William Thomas Speckman. Narozený v Goose Creek, chodil na Palmetto Scholars Academy, což je místní základní škola pro nadané děti. Jakmile přišel na Bolton, hned v prváku vstoupil do našeho lakrosového týmu.“ Chance hodil desky na stůl. „Byl o rok výš než já, ale já věděl, že studuje molekulární biologii a má pověst počítačového mága. Když jsem se rozhodl prozkoumat Karstenovy soubory, najal jsem ho jako hlavního laboratorního technika pro speciální projekt Brimstone.“

„Skvěle sis ho prověřil.“ Hi zvedl palec nahoru.

„Já Willa znal,“ opáčil tupě Chance. „Byl jsem v Candele nový, chtěl jsem, aby všechno klapalo, a rozhodl jsem se, že radši omezím počet zaměstnanců, kteří by mohli přijít na to, co mám za lubem. Najmout bývalého spoluhráče mi připadalo perfektní.“

Shelton si povzdechl. „Než se nakazil.“

Chance přisvědčil. „Muselo se to stát hned na začátku. U mě symptomy nastoupily mnohem později. Tehdy jsem měl podezření na virus, ale Will už pro mě nepracoval.“

„Chceš říct, že dostal padáka,“ opravil ho Ben.

„Ano.“ Chance se zavrtěl. „Ke konci začal být nespolehlivý. Přestal chodit do práce včas, objevoval se v neobvyklou hodinu, v laboratoři se choval divně a pokoušel se dostat do souborů, k nimž neměl přístup. Musel jsem ho propustit. Za pár týdnů jsem si uvědomil, že jsem nakažený, a pokusil jsem se s ním spojit. Odstěhoval se z koleje. Ani rodičům o sobě nedal vědět; ptal jsem se diskrétně, nechtěl jsem spustit poplach. Ale pokud vím, tak zmizel z města.“

„Jenomže teď je to jinak.“ Prohlížela jsem si zničenou sochu.

Zlověstné prázdné černé oči. A proč je jinak červená?

Co se stalo s Willem Speckmanem?

„To máš pravdu.“ Chance se zasmál, ale nebyla v tom špetka humoru. „Jak se zdá, Will přišel na návštěvu, když jsem spal.“

Povytáhla jsem obočí. „Anebo ti druzí. Možná všichni.“

Chance mlčel. Ticho se protahovalo a já zvažovala další postup.

„Laboratorní testy budou hotové tenhle týden?“ zeptala jsem se nakonec.

Chance pokrčil rameny. „Musím být opatrný, ale počítám, že jo.“

„Co na tom záleží?“ Ben ukázal na fotky. „Očividně se nejdřív musíme vypořádat s touhle kravinou. Tady kvůli panu vědci.“

„Tak dost!“ Chance vyskočil na nohy. „Kdybyste mi pořád nelhali, nepletli mi hlavu… kdybych si kvůli vám nemyslel, že jsem cvok, k tomuhle by nikdy nedošlo!“ Hlas měl studený jako led. „Ty bys to nechal být, Blue? Vykašlal by ses na to?“

Ben odvrátil zrak. Pak neznatelně přisvědčil.

„Tak jo.“ Hi nahodil úsměv prodejce ojetých aut. „Teď se podíváme na to moderní umění. Nějaký nápady?“

Všechny oči zabloudily ke mně.

Jasně, zas to musím vyřešit já.

„Odeber vzorky barvy,“ řekla jsem. „A tu lepenku zabal.“

Chance přikývl.

Najednou mě něco napadlo. „Říkal jsi, že Speckmana přijali na CU?“

„Ještě před měsícem tam studoval.“ Chance otevřel desky a listoval v nich, dokud nenašel příslušný papír. „Tam jsem ho přesvědčil, aby pro mě začal pracovat.“

„Takže začneme na univerzitě,“ prohlásila jsem sebevědomě, i když jsem se tak vůbec necítila. „Zítra se sejdeme po vyučování a porozhlídneme se po jeho pokoji na koleji.“

„Potřebujeme převlek?“ Hiramovi zářily oči vzrušením. „Mám skvělou mikinu s nápisem College a klidně si můžem koupit černý brejle nebo tak něco.“

„Civil bude stačit, Hii.“

Shelton nervózně zamával rukou. „A co uděláme, když ho najdeme?“

Dobrá otázka.

„Musíme se dozvědět, kdo se vloupal Chanceovi do domu.“ Přešla jsem kancelář a sebrala batoh. „A proč si o něm myslí, že je zrádce.“

Odhodila jsem si vlasy z obličeje a pevným hlasem mluvila dál.

„Potřebujeme si ověřit, že Speckman je virát. Identifikovat ostatní.“

„A když budou štěňata zlobit?“ zeptal se Ben. „Když si budou chtít neopatrně hrát s naším tajemstvím?“

Podívala jsem se mu přímo do očí. „Tak je přesvědčíme, aby to nedělali.“