Hanina Veselá: Drak bere vše

Ukázky z knih / 29.11.2015 /

Život je hra, v níž každý tah může odhalit eso.

Magnólie – telepatka, pro niž špinavá tajemství druhých nejsou žádné tabu. Plní delikátní úkoly pro různé pány a hojnými doušky užívá pozemských radostí. 

Vesela_Drak-berevse

 

Arcimág Zvin – její někdejší mentor a hlava všech telepatů. Málokdo ví, že kdysi nosil jiné jméno. Svou masku nesundal tak dlouho, že se pro něj život samotný stal jen hrou.
Oba již dlouho kráčí vlastní cestou, aniž by tušili, že osud je svede dohromady a navzdory vzájemným antipatiím donutí ke spolupráci. Zvinova partie je rozehrána v Thurgu, městě bílých zdí, dekadentních mágů a zdroje nesmírné moci, a vkladem nebude nic menšího než život.

„Láska je jediný řetěz, který skutečně váže.“
Hajmón, Kirbegův kat
 
„Ty jsi nechtěla stát se hračkou netvora?“
Zvin ke své žačce
 
„Zvin, ten zatracenej parchant! Přísahám, že ho zabiju!“
Magnólie o svém mentorovi
  
„Když se čaroděj bojí stínů, přichází jeho poslední hodina.“
Orist Zelený  

 

Info o knize:
Autor: Hanina Veselá
Nakladatel: Mytago
Obálka: Roman Kýbus
Ilustrace: Kristina Haidingerová
Formát: brož, 160×2110 mm
ISBN: 978-80-87761-17-5
Datum vydání: 1. 12. 2015
Počet stran: 552
Cena: 299 Kč

Knihu lze se slevou zakoupit v předprodeji ve Fantasyobchod.cz

 

Ukázka z knihy:

Znáte ten pocit, když si vložíte do úst příliš velkou porci příliš studené zmrzliny? Místo, aby na jazyku pozvolna tála, přilepí se na zuby a její chlad pronikne dásněmi až do lebky. Strašně moc jsem si přála nestát ve tmě s fosforeskujícím nerostem a nemít nad hlavou masu slané vody. Jen jednou, jedinkrát se nadechnout. Být tak zpátky na palubě Dráčete! Tvář by mi ovívala mořská bríza a do ramen hřálo odpolední slunce. Chtěla jsem, aby bylo za hodinu. Jenomže kde bude za hodinu mé tělo? Ať už je zítra. Zatraceně!
Démonova páteř, kamenný masiv vyrůstající ze dna a největší z podmořských útvarů vůbec. Kdysi prý spolkl města i s lidmi. Tehdy, před tisíci lety, přišlo Velké zemětřesení a rozdělilo zemi na dva samostatné kontinenty – dnes hustě obydlený Lendor, kde se nachází má rodná Plavena, a osadníky stále vyhledávanou Taru. Gigantickou propast mezi nově vzniklými částmi zaplavilo Vnitřní moře. Byla to tragédie, jaká nemá v dějinách Tary a Lendoru obdoby. Všichni ti mrtví tady pořád leží. Jejich kosti, jejich maso, jejich sny. Navěky uvěznění v objetí ztuhlé země.
Aspoň tak jsem to četla v jedné pověsti.
Nechoď dovnitř, paní Magno! Nemáš ponětí, co tam je, varovala mě nekromantka.
Ty snad jo?
Něco tuším.
Tak se přesvědčíme. Klesla jsem na dno a protáhla hlavu otvorem.
Čekal nás systém podvodních jeskyní. Před sebou jsem držela lampu a bledým světlem zaháněla tmu. Delcante mě neochotně následovala.
Popel a sítě, opravdu ti to nic neříká? ozval se mi v hlavě její tenký hlásek.
Ty pocity nejsou opravdové, vyhnula jsem se přímé odpovědi. Krmí nás vlastním strachem. Je to jeden ze způsobů pasivní obrany.
Slyšela jsi o Temných bozích? Jistěže slyšela! Jsou protiváhou božské Sedmnáctky. Jenomže oni jsou esencí zla. A my právě jednomu z nich klepeme na dveře.
Teologii sem netahej. Který bůh by si za svůj úkryt zvolil mořské hlubiny? odbyla jsem ji. Uvnitř mi ale do smíchu nebylo. Tak už vím, kam mě poslal. Žádná ztracená civilizace, artefakt ukrytý v potopeném vraku, ale zase jen temnota. Temnota. Tem-no-ta.
Pokusila jsem se vytřepat z hlavy všechny myšlenky. Prostor kolem nás se rozšířil. Proplouvaly jsme jím jako úhoři.
Přetočila jsem se na záda a přejížděla lampou po stěnách. Čekala jsem, že uvidím krápníkové útvary, jaké vyrůstají ze stropů podzemních jeskyní, runové nápisy zabraňující něčí teleportaci, jaké si pamatuji z rodné Plaveny, nebo pokroucené tvary Stínového světa, o nichž mluvila Delcante. Krápníky, magické runy, nic takového tu nečekalo.
Byl tu jenom kámen. Černý a studený. A pak ještě ta věc.
Její plíživou přítomnost jsem četla v každém kousíčku skály. Chtěla jsem to vzdát; být tu sama, nejspíš to udělám. Otočila bych se na podpatku a dala vodní říši sbohem. Jenomže za mnou plula ta holka. Co si pomyslí, když svěsím ocas mezi nohy a odtáhnu? Prohlásí o mně, že jsem zbabělec. Budu na Dráčeti pro smích. Klesla až na dno, ale její vlastní strach ji vynesl zpátky k hladině, řeknou. Živě jsem viděla medový pošklebek jednorukého mága Kšary.
Ale je tu i vážnější důvod. Nemohu couvnout. On by mě zabil. Bojím se víc bytosti z hlubin moře, nebo jeho hněvu? To je panečku dilema! Přinejmenším by mi za zbabranou práci nezaplatil.
Zhasni to světlo! zaskřípalo v mé lebce.
Del, ty jsi něco říkala?
Patrně slyšíš má tichá přání. Docela ráda bych se vrátila.
Zhasni to! promluvil ten hlas znovu. Zněl nakřáple, trochu pisklavě a bylo v něm cosi podbízivého.
Zavěsila jsem svítilnu k pasu a obalila ji látkou. Rozhostila se naprostá tma.
U sta hnátů, kdo vypil všechno světlo?
Delcantino hysterické vyjeknutí jsem přešla. Znehybněla jsem a zaposlouchala se do okolních zvuků. Když jste pod vodou, slyšíte různé věci. Někomu to připomíná hudbu, jiní slyší pláč. Vzdálené hlasy, slova, která nedávají smysl. Jednou někdo napsal, že to zpívá hlubinná říše. Melodie nebeských sfér a tak dál. Já slyšela jen přízemní myšlenky své společnice.
… černo jak v Kharově zadnici…
… u Vieena, kam až půjde…
… mám hlad…
Odvádělo to mou pozornost.
Del, můžeš prosím tě úplně přestat myslet? Něco zkouším!
Nekromantka telepaticky zafrfňala. Pak nastalo ticho. Čekala jsem na pisklavý hlásek. A dočkala se:
Magnólie z Plaveny, sledujeme tě už nějaký čas! Zavítala jsi do naší říše sama a dobrovolně. Tvá strachem se tetelící dušička se nám tuze zamlouvá.
Je to k tobě ještě daleko? zeptala jsem se pragmaticky.
To záleží, jakou cestu zvolíš, zaševelila bytost. Můžeš projít Horstvem slabosti, protáhnout se Lesem sebeponížení, přeplavat ke mně Jezerem nemohoucnosti, nebo sáhnout po Moři věčného zatracení. Vše je jen na tobě.
To zní lákavě, ale já nemám tolik času. Potřebuju se k tobě dostat co nejdřív, přitlačila jsem.
Bojíš se, že z tvého tělíčka vyprchají magické substance?
Něco pro tebe mám, odváděla jsem její pozornost do bezpečnějších vod. Je to hezké, líbí se mi to. Když mě ale budeš zdržovat kecy o hov… Ech, možná si to nechám.
Co je to? zapištěla nedočkavě.
Dárek.
Dá-rek? Pro… nás?
Myslím, že víš, co to je, zkusila jsem ji.
Pojď, Magnólie Plavenská, schlamstlo to háček, červa i naviják. Živ svůj strach a neztrať tu věc. My tě k nám dovedeme!
Smím zase vytáhnout světlo?
Och, ne, ne! Svoje světýlka nebudeš potřebovat.
Jak to myslíš? Zostražitěla jsem.
Říká se, že magici mají citlivé prstíky. My víme, že je to pravda. Objímali jsme je. Laskali se s jejich mrtvými těly a šeptali jim do uší krutá slova. Ty jsi telepatka, to je skoro, jako bys byla čarodějka.
Není, ale to je fuk. Hádat se nemělo cenu. Vyzvala jsem ji, ať se vymáčkne.
Jsme skoro u tebe, zašveholila. Máme tvůj slaďoučký strach na jazyku. Ochutnáme, neochutnáme? Och, vy telepaté jste ale rozkošní! Na světě existuje tisíc věcí, kterých je třeba se bát, a vy k nim přidáte dalších sto.
Něco se o mě otřelo. Nekromantka v mé hlavě poplašeně vřískla.
Slyšíme tvůj zrychlený tep. Je to pro nás příjemné, příjemné a osvěžující! Víš, co uděláme? Obejmeme se navzájem a nikdo nám neublíží!
Zašátrala jsem kolem sebe a dlaní pohladila zhrublou kůži něčeho živého. Nebo přinejmenším kdysi to živé bylo. Na dotek to připomínalo kmen silného stromu, olepený měkkýši. Zjistila jsem, že po té věci bez světla dokážu ručkovat. Což ovšem neznamenalo, že jsem z té představy byla dvakrát nadšená.
Je se mnou ještě společnice. Nerada bych, aby se jí…
Společnice? Ať jde také!
Slyšela jsi to, Del? Dál pokračujeme potmě.
Můj odhad byl správný. Je to Sandol Kah, vyšilovala nekromantka. Bohyně hnusu a strachu!
Už to tak vypadá, odtušila jsem. Právě se plazíš po jednom z jejích chapadel. Vadí ti to?
Ty jsi to celou dobu věděla! obvinila mě. Věděla jsi, koho tu najdeme! Proto jsi mě zachránila! Nechtělo se ti do jejího království jít samotné!
Nevěděla. Jen tušila, ušklíbla jsem se.
Ty jedna mizerná Štěnice! Až budeme venku, protáhnu ti uchem jehlu a udělám z tebe ghúla! vztekala se jak malá.
Jestli tohle slané dobrodružství přežijeme…
Nečekalo nás nic, čím by se člověk chtěl chlubit v hospodě u piva. Tělo jsem měla jako ze želatiny. Do prstů se mi vrátil třas a mysl zaplnil děs. Dneska jsem naposled viděla nebe. Ani nesvítilo sluníčko. Poslední mužský hlas, který jsem slyšela, patřil bezrukému hovadu. Měla jsem si dát aspoň snídani… Nebo panáka. Umřu tu a pes po mně neštěkne.
Aspoň se podívej, kde to vůbec jsme! vyjekla Delcante.
Bohyně nechce, abychom to světlo vytahovaly!
Udělej to, prosím, alespoň na chvilku. Ráda bych viděla, kudy nás vede.
Vida, holka je také v koncích.
Zaváhala jsem: Dobrá, ale opravdu jen na chvilku.
Pustila jsem se jednou rukou chapadla a odkryla lampu. Černota kolem nás ustoupila studené záři nerostu. Bylo příjemné uvědomit si, že s sebou mám věc, která tohle umí.
Podívala jsem se, po čem že to ručkujeme. Bylo to skutečně chapadlo, ve světle minerálu šedomodré, nestvůrné a nádherné zároveň. Živý rosol pokrývaly bledé boule. Šokovaně jsem hleděla do prostoru pod námi a můj vlastní strach splynul s obludným strachem bohyně. Rameno Sandol Kah se v gigantickém oblouku klenulo nad vodní propastí, plnou podmořských červů. Proplétali se v nechutném klubku a natahovali se k nám. Připomínali murény, ale neměli oči. Jenom ústa, kulatá a po celém obvodu pokrytá ostrými zuby.
Rychle jsem nerost obalila látkou. Světlo je očividně dráždilo.
Ještě nějaký další skvělý nápad, Del?
Tentokrát jsem se odpovědi nedočkala.
Nevím, jak dlouho jsme prolézaly spletí chapadel Sandol Kah. Vzpomínky na to se snažím ze své mysli vytěsnit. Samotnou bohyni jsme nalezly v obrovské jeskyni. Jestliže kdysi byla ženou, dávno se své ženskosti vzdala, a pokud v ní kdy bylo něco lidského, postupem času to ztratila. Nestačilo jí zalézt pod zem jako červ, ona si za svůj domov vybrala hlubinnou říši. Lidskost vyměnila za neustálý pohyb v tichu, chladu a věčné noci. My jsme ji zastihly těsně pod stropem. Vznášela se tam šedomodrá, se závojem vláken pod sebou. Připomínala světélkující medúzu. Největší medúzu na světě.
Neuměla jsem si představit, že by se všemi těmi žahadly mohla z jeskyní vyplavat a jako její menší sestry splynout s hladinou. Ale ona netoužila po slunečním svitu. Líbilo se jí tam, kde byla.
Její ponurý majestát hlídalo několik vodních skřetů. Pluli podél stěn, i oni měli rosolovitou kůži a z úst jim trčely kly podobné Waryašovým. Na rozdíl od kapitána Dráčete však byli pod vodou jako doma. V prackách drželi trojzubce a s radostí by nám je zabodli do prsou.
Jak se ti líbí náš domov? zapředla bohyně.
Domov? Jak někdo může tomuhle…? Nechala jsem tu myšlenku být. Je…, hledala jsem to správné slovo, zatímco mne skřeti sledovali nevraživými pohledy, velice originální.
Ano, to je. Ukaž nám ten dárek!
Vytáhla jsem poslední tajemství svých kapes.

 

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít