Petr Schink: Jak lvové

Ukázky z knih / 27.10.2015 /

Velkolepý návrat Petra Schinka – román Jak lvové potěší nejen milovníky steampunku. Pistolník Fastynger van Hauten ze Století páry se vrací v novém dobrodružství.

Schink_Jak-lvove

 

Ve světě skrytém za oblaky nečisté páry z líhně zrůdných genetických vědců i monstrózních kráčejících strojů má lidský život jasně danou cenu – pekelně nízkou. Fastynger van Hauten si to však nemyslí a pro jeden konkrétní život je ochoten přebrodit řeky krve nelidských bestií i mocí posedlých šílenců.

V novém románu Petra Schinka se opět setkáme s Fastyngerem van Hautenem z knihy Století páry (2010). Zatímco tehdy se jednalo o volně provázané povídky, tentokrát se autor pustil do plnohodnotného románu. Jak lvové přinášejí akční příběh zasazený do propracovaného steampunkového světa, který zaujme zdaleka ne jen příznivce tohoto subžánru fantastiky. Fastynger je charismatický chlapík a jeho nové dobrodružství stojí jednoznačně za pozornost.

 

Čtenáři se mohou opět těšit na Schinkův originální styl, promyšlený svět, vtipné hlášky a spoustu akce, která nedá vydechnout až do samotného konce. – Petr Čapek, schefikuvblog.eu

 

Anotace:
Svět monstrózních plechových korábů, kráčejících parních strojů, mechanických rytířů, ale i nebetyčných věží vyšinutých mistrů metafysiky. Svět městských slumů zalidněných tisícihlavou hydrou chudoby i trolími otroky, které v nekonečných řadách chrlí průmyslové laboratoře Líhně. Svět, kde se mytická monstra stávají každodenní realitou a na obranu před nimi potřebujete profesionála. Někoho jako je Fastynger van Hauten. Znáte ho jako lehkomyslného floutka, pistolníka a tak trochu lumpa z knihy Století páry, teď jen chce přežít další den, vydělat trochu peněz a ochránit děcko, které je možná něco víc, než jen další válečný sirotek. Z hlubin staletí i z dob ne tak vzdálených natahují své pařáty démoni minulosti a hrozí rozmetat na kusy křehkou rovnováhu, do které se na kratičký okamžik usadily šíleně rozhoupané misky vah osudu. Kdo a proč chce zabít malého kluka? A nebylo by nakonec pro všechny lepší, kdyby se mu to povedlo? Fastynger si to nemyslí a věřte mi, jeho nechcete naštvat. I když mu vezmete jeho zbraně, naději a nakonec i život…

 

Info o knize:
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Obálka: Jan Doležálek a Lukáš Tuma
Formát: paperback, 125×200 mm
Počet stran: 392
Cena: 299 Kč

 

O autorovi:
Petr Schink (*1979)
Poprvé na sebe upozornil umístěními v literární soutěži Ikaros, pořádané časopisem Ikarie (nyní XB-1). Širšího ohlasu se mu dostalo v roce 2006, kdy vyšel jeho knižní debut, sbírka povídek Špinavá práce. Na noirové sci-fi detektivky navázal v roce 2011 románem Vylévání krve, v němž si hlavní roli opět střihl gangster a příležitostný hacker Charlie Parker. Do jiného světa se čtenáři podívali v roce 2010, kdy vyšel steampunkový povídkový román Století páry, na který volně navazuje letošní novinka Jak lvové. Schink je rovněž autorem řady povídek a zapojil se i do české fantasy/sci-fi série Agent JFK.

 

Také jsme vydali:
Petr Schink: Vylévání krve
Gangster a příležitostný hacker Charlie Parker se vrací domů. Místo sentimentální idylky jej však čeká peklo umírajícího maloměsta, ze kterého se gangy snaží vytlačit poslední obyvatele. Kdo a proč chce vládnout mrtvým? Jakou spojitost s tím má Parkerův hřích mládí? A dokáže Charlie přežít a nezešílet z návštěvy rodného domu? V alternativní Americe padesátých let se odehrává temný příběh posledního (anti)hrdiny v boji proti všem. Spravedlnost je pouhou obchodovatelnou komoditou, benzín si mohou dovolit jen ti nejbohatší či nejbezohlednější a na všechno a všechny se snáší stín blížící se nukleární války. Vylévání krve volně navazuje na povídky z knihy Špinavá práce a dokládá neustále stoupající kvalitu prací Petra Schinka.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Náraz kladiva na kovadlinu. Kladiva velikosti továrního komínu a kovadliny jako menší ostrov. Strašlivá, ohlušující rána smýkla parostrojem na stranu a zhoupla ho jako dětskou hračku. Vojáci i jejich vyděšení souputníci popadali k zemi namačkaní spolu se zbraněmi a proviantem na jednu velikou, nepřehlednou hromadu. Alfvard cítil něčí loket v ledvinách a oprávněně se obával, že mu hrana muniční bedny zlomila žebro. Po ocelově šedé stěně těsně před jeho nosem stékala krev. Bylo jí hodně a Alfvard se modlil za jediné – aby nebyla jeho.

Stroj s táhlým skřípěním kovu o kov dopadl zpět na pásy. Hromada lidského masa a výstroje se rozsypala po podlaze. Janus něco křičel, nicméně Alfvard slyšel jen pronikavé pištění a šum někde hluboko ve středním uchu. Hleděl na zpanikařeného doktora, otvírajícího ústa tak, až si mohl podrobně prohlédnout jeho mandle. Taky zkusmo promluvil, něco luplo a zaslechl už jen svá poslední slova: „… kurva bylo?!“

Pískot odezněl, šum však přetrvával. Alfvard si uvědomil, že to šumí déšť venku, a ke svému překvapení cítil i kapky na tváři. V boku vagonu civěla zubatá díra. Něco rozervalo kov a vpustilo dovnitř déšť a vítr. Petrolejové lampy visící na hácích u stropu se rozkomíhaly.

„Mina!“ křikl hromotluk, který se snad jako jediný dokázal udržet na svém stanovišti. „Minulou noc trolové přepadli kasárna, ztratily se nějaký zbraně.“

„To je přece blbost!“ kňučel někdo. „Trolové jsou jen chodící svaly s mozkem jak švestka! Nemůžou… nedokázali by…“

Zjizvený obr se nenamáhal s odpovědí. Odkopl z cesty mrtvého vojáka, kterému šrapnel čistě odsekl spodní čelist, a otočil pušku k trhlině v pancíři. Venku se něco mihlo. Mezi roztroušenými a pomalu dohasínajícími plameny klouzal stín. Blížil se.

„Assasin.“

To slovo někdo jen vydechl, ale okamžitě zmrazilo veškerý nářek a nadávky raněných. Tucet pušek se jako jedna obrátily k rozšklebené, nebezpečně zubaté trhlině.

„Je tam! Je tam, vidím ho!“

Rachot strojní pušky rozerval noční ticho na cáry. Kulky se odrážely od dlažby a škubaly z vepřovicových domků ohromné kusy zdiva. Někde o hodný kus dál prskla pouliční lampa a z litinového sloupu vyšlehla modrá plynová pochodeň. A pak nic. Ticho. Nikdo nepostřehl, že v nehlídané střílně za jejich zády se objevila úzká čepel.

„Chropt!“ pronesla obsluha strojní pušky, zaklonila se na svém sedadle a z krku těsně pod lemem její helmy vystříkl proud krve. Prst se pevně zaťal do spouště a svazek tří hlavní se obloukem přenesl celým vagonem. Nepřetržitý proud kulek trhal, drtil a škubal maso, dřevo i kov a vyráběl z nich nesourodou změť třísek a kostí.

Alfvard, otupený pachem smrti a střelného prachu, popadl Myrtle za paži. Táhl ji směrem k průrvě. Dívka se jako hadrová loutka zachytávala zbytkem šatstva snad za každý výčnělek, každičký kus rozbitého vybavení, až s ní musel vyčerpaný šlechtic škubat a ulevovat si stále šťavnatějšími nadávkami.

„Tudy ne!“ křikl na něj Janus. „Ke dveřím!“

Šlechtic trpaslíka odstrčil a chtěl pokračovat, v tom okamžiku se v rozeklané díře objevila trolí tlama. Zvířecí očka se ve stínu huňatého obočí leskla záští. Široká morda, prosekaná na některých místech až ke kosti, se rozchlípla a odhalila žluté tesáky. Strašlivý hnilobný puch zavanul vagonem. Tvorovi se z hrdla vydralo zlostné zavrčení. Vzápětí se mu o hruď rozpleskla kulka z vojenské muškety. A další a další.

Výpěstek podrážděně potřásl těžkou hlavou a odfrkl si. Z děr v hrudi a na krku se řinula hustá lepkavá krev, kulky však zůstaly vězet v tlusté, zrohovatělé kůži. Tlapami zachytil okraje trhliny v kovu a zabral. Ocel se s drásavým skřípěním poddávala nadlidské síle, sváry praskaly. Dva nebo tři přeživší vojáci se marně snažili zahnat trola bodáky na mušketách. Výpěstek je odhodil lenivým máchnutím pracky a skoro znuděně zamručel. Bajonetu, který mu zůstal trčet z předloktí, si ani nevšiml.

Dvířka za Alfvardovými zády odskočila a v tmavé díře se objevila vousatá tvář.

„Někdo naživu?“

Trol se právě prodral půlkou těla do vagonu a prakticky ho celý obsadil.

Vlak se nebezpečně naklonil a Alfvard i s dívkou se po šikmině podlahy sunuli k trolím tlapám. Dříve než oni se tam však dokutálel Janus.

Dlouhá berla se zaryla trolovi do oka a Janus s tváří staženou do masky děsu zalomcoval nabíjecím mechanismem. Obří výpěstek zamručel, chtěl si z oka vyškubnout ten nepohodlný klacík, když v tom vyšla rána.

Kulka prošla okem do lebky, odrazila se od tlusté kosti zátylku a vyšla opět ven rypákem. Zpětný ráz škubl trolovi hlavou a zlomil mu vaz, ještě než si vůbec uvědomil, že už je vlastně dvakrát mrtvý.

„Je… je po něm!“

Janus vítězoslavně vřeštěl, tvář zacákanou lepkavou krví a kusy bledého, jílovitého mozku.

„Polezte ven!“ Kapitán natáhl ruku a pomohl Alfvardovi s bezvládnou Myrtle. „Ještě je tu někde ten zasranej assasin.“

Janus bez ohledu na zmrzačené nožky šplhal po šikmé podlaze. Namáhavě se přitahoval a dlaně mu klouzaly v krvi, ale za žádnou cenu se nechtěl skutálet zpět k trolovi. Spodní část vagonu se proměnila v jedno velké pohřebiště s polovinou trolova štětinatého těla jako velikou zátkou vězící v průlomu.

„Assasin?“ Janus lapal po dechu a drápal se přes mrtvá těla. „O těch jsem slyšel! Fascinující stvoření, téměř k nerozeznání od člověka, ovšem se znásobenými smysly a silou. Výhradně císařská technologie,“ zamručel a chvíli nebylo jasné, zda námahou nebo snad uznáním. „Císařští vrazi a císařské kurvy. Pro dvůr jen to nejlepší.“

„To je možný,“ zavrčel Mulins. „Já vím jen to, že jeden z nich rozpáral minulej tejden tři mý chlapy jako selata a utekl, i když jsem mu naprášil do kožichu čtyři jistý zásahy. Takže určitě chápete, panstvo, že bych se tu jen nerad zdržoval. K vnitřní hradbě to máte už jen půl míle tímhle směrem,“ mávl pravačkou, zatímco se drápal do sedla svého valacha.

„Vy nás nedoprovodíte?“ Alfvard si uvědomil, že jektá zuby a jeho hlas zní protivně ukňučeně.

„Ne, chlapče. Bude lepší, když se rozdělíme. Aspoň někdo z nás bude mít naději.“

Mulins se mračil, ve volné ruce nervózně tiskl těžkou dvouranku.

„Ale bez vás… Já přece Myrtle neunesu.“

Alfvard zmlkl. Došlo mu, že Mulins je nechává assasinovi napospas, a tíha toho poznání mu vzala všechnu sílu, všechnu vůli i všechen vztek.

Mulins pobídl koně a vyrazil do tmavé ulice. Klapání kopyt brzy splynulo s jednotvárným pleskáním těžkých dešťových kapek.

Slepá okna dělnických domků zrcadlila jen půlnoční čerň – tady už nějakou dobu nikdo nežil. Jediné světlo pocházelo od prskajících ohníčků, které tu zbyly po odpálení parního vozu, ale i ty rychle hasly pod náporem deště. Temná masa lokomotivy spočívala na kupě suti, která byla ještě před pěti minutami domkem z vepřovic. Z prasklého kotle se pářilo a pod nohama klouzaly kusy koksu vysypané z tendru. Strojvůdce nikde.

Alfvard se pomaličku sesul k Myrtle na mokrou dlažbu. Dívka se klepala jako osika, bledá kůže studená a lepkavá.

„Hoďte to přes ni!“ Janus vylovil z útrob vagonu vojenský plášť, jen trochu zaneřáděný krví. „V jejím stavu může být každá zátěž smrtící.“

Alfvard nebyl schopen k něčemu se odhodlat. Seděl s Myrtle v náručí a tiskl ji k sobě jako cosi vzácného.

„Dřepíte tam jako hromádka neštěstí, vy neužitečná hnido!“ zařval Janus a přetáhl mladíka po zádech berlou. „Musíme si pospíšit! Až zhasnou plameny, assasin se vrátí. Nejraději útočí za tmy a pochybuju, že si zrovna tenhle nechá ujít příležitost k zabíjení. Potřebují to, zrovna jako my potřebujeme dýchat. Pro to jsme je stvořili!“

Jako potvrzení jeho slov se kdesi nedaleko rozlehlo úzkostné zaržání. Hned nato dva výstřely a pak už nic.

„Moje laboratoř není daleko, pojďte!“ popoháněl Janus šlechtice.

Společnými silami vlekli Myrtle po dlažbě. Pohled na ně byl žalostný. Čím víc se snažili spěchat, tím hůře jim to šlo. Dívka jim vyklouzávala ze zkřehlých a zesláblých prstů, plácala se po zemi jako napůl leklá ryba a oba muži vše doprovázeli jednotvárnou litanií nadávek a zlostného supění.

Janus někde ztratil jednu berlu a vypadalo to, že potřebuje oporu snad ještě víc než děvče. Přesto ji držel za límec kradeného kabátu a škubal za něj se vzteklou, popudlivou silou. Krůček po krůčku pokračovali.

„Copak to tu máme? Zbloudilí poutníci na cestě k domovu!“

Jemný, dětský hlas se ozval odněkud shora. Alfvard zaklonil hlavu k nebi, ale viděl jen ošuntělé střechy přízemních dělnických domů a nad nimi úzké siluety komínů.

Janus ze sebe vydávil zoufalé zakňučení. Ještě jednou zoufale trhl dívčiným tělem a pak ji odhodil jako něco prašivého. S berlou na rameni se točil kolem dokola, potácel se na slabých nožkách a snažil se dostat na mušku novou hrozbu.

„Počkejte!“ zaprotestoval Alfvard. „Je to jenom holka!“

Jeden ze stínů tam nahoře se pohnul a pružně seskočil na ulici. Assasin se skrýval za komínem. Štíhlá postavička s mokrými vlasy připlácnutými na tvář. Dívka. Určitě mladší než Myrtle a rozhodně ne větší.

„Poutníci – a je z nich cítit trolí krev. To se mi ani trochu nelíbí!“

Dívčin melodický hlásek zdrsněl. Něco v něm varovalo. Bublalo potlačovanou zlostí.

Alfvard vykročil dívence vstříc, pak se ale zastavil a začal ustupovat. Uviděl něco, co ho vystrašilo.

„Jsme jen… Stala se nehoda. Chceme se dostat za vnitřní hradby! Nic víc!“

Mladík zmlkl. Už i jemu došlo, že tohle není žádný zatoulaný sirotek.

„Ale jistě, každý z nás něco chce. Trolové chtějí mrdat a nacpat si břicha lidským masem, lidé touží porobit si jejich sílu a já? Copak bych asi mohla chtít já?“ rozpustilé zachichotání. „Možná… vaše životy?“

Assasinka se zatočila na patě jako rozverná holčička a vystavila se Alfvardovým a Janusovým pohledům. Až na širokou nabíranou suknici, moderní ve šlechtických vrstvách, byla nahá. Nahá a umazaná od bláta, i suknice byla na mnoha místech potrhaná. Posekané kostice trčely do stran. Zdálo se, že dívce nijak nevadí ledový déšť bičující její plochý hrudník a smáčející vlasy.

Nic z toho nebylo v této lokalitě a v tuto noční dobu normální, ale ničeho z toho si Alfvard ani Janus nevšímali. Mnohem více je zaujaly dva temné krvácející krátery mezi drobnými prsy. Průstřely Mulinsovy pistole byly pro dívku asi stejně nepříjemné jako včelí štípance.

„Už ani krok, stvůro!“ zapištěl Janus a namířil svou berlu.

Děvče si natočilo na ukazováček pramínek vlasů. Koneček si strčilo do pusy a zachichotalo se: „Co mi uděláš? Podepřeš mě?“

BLAM.

Výstřel spustil celou sérii akcí. Assasinka se pohnula rychleji, než dokázal kdokoliv z přihlížejících zaregistrovat. Najednou stála o pět kroků blíž a tvář si kryla dvojicí dlouhých ocelových čepelí. Kovové pištění odražené kulky protivně bodalo do uší.

Alfvard přestal tělem krýt Myrtle a dal se do běhu. Ve spáncích mu bušilo a měl dojem, že se nejspíš pomočil hrůzou. Aspoň teplé čvachtání v holínkách tomu nasvědčovalo. Neměl ani čas připustit si výčitky nad svým selháním. Noc mu pulzovala v tepnách s hrozivým podprahovým duněním. To jeho srdce tlačilo zesláblé tělo na samu hranici, za kterou už se nacházela jen tma a bezvědomí. Nestačilo to.

Děvče se zapřelo nohama o mokrou dlažbu a odrazilo se k jedinému dlouhému energickému skoku. Skočilo z místa a naráz překonalo asi patnáctimetrovou vzdálenost k prchajícímu. Celé její tělo se proměnilo v oštěp, čepele mečů napřažené před sebe.

Úder vychrtlého dětského těla Alfvarda nesrazil, jen v běhu zakolísal. Měl ještě čas uvědomit si, že mu něco chladného opakovaně vniká do těla podél páteře, krájí maso a seká kosti. Kupodivu to vůbec nebolelo. Drobná šelma se od něj odpoutala a v efektním přemetu přistála opět na nohách, ještě než van Ingmarvals dopadl na zem.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít