Markus Heitz: Dcery Jidášovy

Ukázky z knih / 9.10.2015 /

„V ŽIVOTĚ UPÍRŮ NENÍ KLIDNÝCH DNÍ A NOCI JSOU PROSTĚ KRVAVÉ…“

Nakladatelství FANTOM Print vydává závěrečný svazek upírské trilogie Jidáš: Dcery Jidášovy.
Markus Heitz přichází s dalším temným hororovým thrillerem, po jehož přečtení jistě nebudete zhasínat!

 

Heitz_dcery-jidasovyMarkus Heitz nám už potřetí připomíná, že být okouzleni upíry není dvakrát zdraví prospěšné. A to i když narazíte na někoho tak sympatického, jako je Sia, která má své lidské příbuzné vyloženě ráda. Dokonce natolik, že jim neváhá po smrti useknout hlavu, aby znovu nepovstali jako nemrtví – nebo, když už povstanou, je zase rychle uloží. V kusech, pochopitelně.

Inu, z lásky často konáme extrémní věci – a Sia se takovým extrémům chce pochopitelně vyhnout. Jenže to by se okolo ní museli přestat motat všichni ti vlkodlaci, hadodlaci a vůbec všemožné potvory, o vykonavateli poslední vůle nejmocnějšího londýnského mafiána ani nemluvě. Aby zachránila zbytky své rodiny, bude muset Sia znovu vytáhnout do boje a porcovat nepřátele jak o závod.

Ve kterém ovšem nemá rovné podmínky ani náhodou. Tentokrát se totiž stává nedobrovolným pěšcem v krvavém boji nadpřirozených bytostí o nadvládu nad Irskem. Z minulosti se vynořují přízraky, na které by Sia – ale i celé lidstvo – nejraději zapomněla. Jenže to nejde. Ve hře není jen osud ostrovní země nebo Sii samotné. Tentokrát je ve hře především rodina, kterou Sia přísahala chránit za každou cenu…

Že umí Markus Heitz vybudovat napětí jako málokdo, to už díky nakladatelství FANTOM Print dobře víme. Že jeho monstra jsou brutální, krvavá, ale přesto svým způsobem majestátní, to víme také. Ovšem ve vyvrcholení trilogie Jidáš Markus Heitz ukazuje, že jeho monstra mohou být stále ještě bytostmi schopnými citu a sebeobětování jako nikdy předtím.

Na Siu čelící přesile a podivuhodným schopnostem nepřátel totiž čeká nebezpečí, se kterým nelze bojovat drápy ani zbraněmi – její vlastní krev, malá Elena, touží po smrti, protože věří, že jen tak přinese bezpečí milovaným. Dokáže Sia zachránit svou rodinu i před ní samou? Šance jsou minimální, ale pomoc někdy přichází z těch nejméně očekávaných stran…

 

Anotace:
Upírka Sia je poslední ze smrtících dětí Jidášových – a připravena udělat vše pro to, aby se kletba nepřenesla na její jediné potomky, Emmu a Elenu.
Když jsou obě uneseny, začíná pro Siu vražedný závod s časem: neboť pokud se jí nepodaří nevinnou ženu a dítě zachránit, mohly by se stát dcerami Jidášovými. A pak by je Sia musela zabít…

 

Info o knize:
Autor: Markus Heitz
Originální název: Judastöchter
Nakladatel: FANTOM Print, říjen 2015
Překlad: Svatava Kretková
Formát: brožovaná vazba, 145×205 mm
Počet stran: 352
Cena: cca 329 Kč

 

markus-heitzO autorovi:
Markus Heitz
Narodil se v říjnu 1971 v Homburgu. Od roku 2002 je profesionálním spisovatelem. Poprvé se čtenářům představil v roce 2002 cyklem Ulldart: Doba temnoty (2002–2005). Také publikuje knihy z herního světa Shadowrun; prvním jeho románem na tomto poli se stal TAKC 3000 (2002). Kromě něj má zatím na kontě dalších osm. Mezi hvězdy německé fantasy Heitze katapultovala pětidílná epická fantasy sága Trpaslíci (2003–2015), na niž navázal tetralogií Legendy alfů (2009–2014). Věnuje se rovněž fantaskně-hororovým thrillerům, jako jsou např. Ritus (2006), Sanctum (2006), Krvavé brány (2008) či právě trilogie Jidáš (2007–2010).

 

Trilogie JIDÁŠ:
Markus Heitz ve své upíří trilogii připomíná, na co jsme již takřka zapomněli – že upíři jsou děsivé, krvežíznivé bestie, pro které nemá lidský život takřka žádný smysl. Ovšem i mezi nimi se najdou výjimky – jedinci, kteří se snaží kontrolovat své pudy a vymanit se z démonického prokletí. Taková je i Sia, která přísahala chránit napříč staletími své potomky. Ovšem její dobré úmysly mnohdy znamenají brodit se potoky krve…

 

Ukázka z knihy:

PROLOG
26. leden 2009,
Velká Británie, York, 16.21
Jeoffray James Wilson usrkával silný assam, který popíjel jako vždycky s mlékem a lžičkou cukru. Očima přitom klouzal po vysvětlujících řádcích na poslední stránce.

Potom zamyšleně obrátil hlavu k oknu a vyhlédl do zahrady, kde v zimní bouři skřípěly větve starých dubů. Tu a tam narazilo na tabulku zpola zetlelé listí a přilepilo se na ni, aby je vzápětí zase spláchl bubnující déšť.

Dokonalé počasí na odpolední čaj.

Jako ryzí Brit neměl nic proti trošce pověr a akceptoval strašidla na starých zámcích a venkovských sídlech. Byla součástí staré dobré tradice.

Teď mu ovšem Harm Byrne, těžký zločinec a jeho bývalý zaměstnavatel, zanechal elektronické dokumenty o jiném, skrytém světě, které ho přiměly k zamyšlení. Protože neobsahovaly žádné patrné blouznění. Ani v jediném slově.

Dokonalé počasí pro příšery.

Wilson nikdy nevěřil na upíry. Ani na vlkodlaky nebo démony. A přece jeho starý šéf, který nikdy nebyl blázen, popisoval tyto bytosti se všemi jejich poddruhy, s jejich přednostmi i slabinami, podle čeho je poznat, jak je zničit, čemu se při setkání s nimi vyhnout a tak dále a tak dále.

Zprvu bývalý komorník na řádky jen zíral. Pak se smál. Potom začal váhat, a nyní se nacházel v jakémsi podivném přechodném stavu: Chtěl jednu z těch zrůd vidět!

Wilson zdědil po svém zaměstnavateli velkou spoustu peněz a na oplátku dostal úkol: Elenu Karkovou, zhruba sedmiletou dívenku, a její matku Emmu, přibližně třicátnici. Měl je z dálky chránit, opatrně navázat kontakt, sblížit se s nimi jako přítel a stát se jejich důvěrníkem.

Takže přece jen budu mít nakonec ženu a dceru.

Wilson byl na tu práci dokonalý člověk. Na sklonku čtyřicítky, svobodný, bezdětný, vzdělaný a zkušený, hovořící několika jazyky a obdařený přívětivou tváří, k níž lidé rychle pojímali důvěru. Dokonale volný.

Odložil šálek; s tichým cinknutím přistál na podšálku. Neváhal přijmout toto nezvyklé pověření, které mu mělo ročně přinést milión eur z fondu. Udělal by to i za míň. Loajální až za hrob, a to ne kvůli penězům. Nikdy by se nedokázal Harmu Byrnemu přiznat ke své náklonnosti. Pro sluhu se to nehodilo, a také by to nic k ničemu nebylo. Kriminálník dával přednost ženám.

Wilson vstal z ušáku, stojícího u krbu, v němž se mihotaly a ztrácely drobné plamínky. Kroky ho zavedly k oknu.

Upíři, démoni a vlkodlaci. A Elena a Emma jsou s tímto světem nějak propojeny. Založil si ruce za zády a pozoroval kapky deště stékající po skle. Pokud existují TIHLE, co horšího ještě najdeme v našem světě?

Než se pustil do čtení dokumentů, domníval se, že je v bezpečí. Díky výcviku osobního strážce uměl zacházet se všemi druhy střelných zbraní; také pokud jde o umění sebeobrany, byl na tom víc než dobře. Ale k čemu by mu to bylo v boji s běsnícím vlkodlakem? Při přestřelce s upírem? Při šermířském souboji s démonem?

Potřebuju stříbrný nůž. A vhodné kulky. Wilson se zhluboka nadechl. Všemohoucí, já už vážně zním, jako bych věřil tomu, co jsem četl!

Harm Byrne ho v závěti varoval, aby se s matkou a dcerou sbližoval obezřetně, protože byly v minulosti často oklamány. Zpočátku na ně měl dávat pozor jen z dálky a navázat kontakt až po roce. Při nakupování nebo něčem podobném. Hlavně nenápadně a tak, aby to vypadalo jako čirá náhoda.

Dokumenty obsahovaly i fotografi i ženy, která vypadala jako Emmina starší sestra. Přitom se údajně jednalo o upírku patřící k dětem Jidášovým, předkyni těch dvou. Byla další ochránkyní, a nadto víc než podezíravou. Než aby se dlouho vyptávala, raději podezřelé rovnou zabíjela. Bez skrupulí.

Nejspíš by zabila i mě, kdybych si nedal pozor… teda pokud je to upírka. Vlastně jí ani vůbec nemusí být. Úplně stačí, jestli je vražedkyně.

Ve skle se odrážela jeho tvář s dlouhým strništěm, v němž se třpytily první stopy stříbra. Důsledek zanedbané tělesné péče, ale četba byla příliš napínavá. I osobní šéfovy vsuvky, žalozpěvy… dojaly ho až do hloubi duše.

Zadíval se na sebe, na svůj pomačkaný šedočervený kostkovaný župan, oblečený na světlé pyžamo, a zahýbal bosými prsty. Plán zněl: vysprchovat se, oholit se a vzhůru do Butler’s Clubu. Wilson napochodoval do koupelny.

Po bleskurychlé odpolední toaletě, zahrnující i odstranění strniště a úpravu účesu, vklouzl v šatně do šedého obleku, šitého na míru, a přehodil přes sebe černý plášť. Styl gentlemana se mu zamlouval. Léta strávená ve službě lidí, kteří kladli důraz na zevnějšek, ho hluboce poznamenala. Wilson o sebe rád dbal a vždy se dobře oblékal.

V domě se ozvalo tiché zařinčení, následované zarachocením.

Bytem se s vytím prohnal vítr a hlasitě zabouchl dveře šatny.

Bloody hell… Wilsonovou první a zcela přirozenou myšlenkou bylo, že bouře utrhla dubovou větev a ta prolétla oknem. Hned poté mu ovšem na mysli vytanula slova a popisy z dokumentu a nastínila nové možnosti. Začínám být paranoidní.

Zíral na dveře. Nechtěl vyjít ven neozbrojen, i když si připadal směšně. Obě pistole, na které měl zbrojní pas, uchovával v trezoru vedle dveří. Aby se tam dostal, musel ovšem projít pokojem s krbem.

Wilson sebral ze servírovacího stolku těžký svícen. Stříbro. A s mohutným podstavcem. Lepší než nic.

Pak přešel ke dveřím a s trhnutím je otevřel.

Vítr stále vyl. Tiché pleskání prozrazovalo, že otevřeným oknem dopadají na dlaždice kapky deště.

Wilson polkl a cítil, jak mu prudce tluče srdce. Je to jenom větev. Nebo lupič, řekl si a snažil se zkrotit divoký tep. Tolik adrenalinu mu už dlouho nekolovalo žilami. Nebo upíři, vlkodlaci, démoni… zatracená závěť!

Proplížil se otevřenými dveřmi pokoje s krbem, pak strnul a zamračil se.

V okně zela díra a bylo otevřené, po podlaze proudily tenké stružky. V křesle seděla postava ve tmavé, mokré větrovce a s kapucí na hlavě. Na klíně jí ležel notebook a četla si šéfovy dokumenty. Pravačkou v rukavici rolovala na obrazovce nahoru a dolů, v levé svírala velkou pistoli s tlumičem. Předloktí jí uvolněně spočívalo na opěrce křesla.

Žádný obyčejný lupič. Uklidňující na tom bylo, že upíři, vlkodlaci a démoni by se nejspíš nenamáhali opatřit si zbraňs tlumičem, aby se vloupali ke komorníkovi. Wilson potěžkal v ruce svícen. Přese všechno byl soupeř vyzbrojen těžším kalibrem.

„Pokud jste se už dost nastál a nakoukal,“ zašeptal lupič, aniž by bylo jasné, zda se jedná o muže či o ženu, „mohl byste nám uvařit čaj, pane Wilsone.“ Ruka s pistolí se krátce nadzvedla. „Nemějte strach. Myslím, že živý jste cennější, než se zprvu dalo předpokládat. Dnes máte svůj šťastný den.“

Vůbec nevím, jestli tolik štěstí vůbec přežiju. Wilsonovi stále bušilo srdce jako splašené. Nedokázal se rozhodnout – má zaútočit nebo nejdříve zjistit, co návštěvník chce? „Jsem zvědavý na vaše vysvětlení, pane…?“

„Říkejte mi, jak je vám libo, pane Wilsone, ale prosím ne Smithi. To by bylo příliš klišovité.“ Návštěvník stále šeptal. „Nechte ten assam čtyři minuty louhovat, buďte tak laskav. Dávám přednost třtinovému cukru a mléko nemusíte zvlášť pro mě ohřívat.“

Ať je to kdokoliv, má nádech stylu. Wilson se rozhodl zjistit, kdo se mu to vloupal do domu. Hostův klid a sebejistota na něj udělaly dojem a opravdu se vydal do kuchyně, aby připravil konvičku čaje. Čím více času dostane, tím lépe. Kde je arzén, když ho člověk zrovna potřebuje? Nemám ani hnojivo na rostliny, abych ho tomu člověku nasypal do čaje. Počínal si zcela automaticky. Komornické instinkty. Když skončil, využil příležitost a zastrčil si za opasek aspoň velký kuchyňský nůž, když už se nemohl dostat ke svým pistolím.

Po zhruba deseti minutách se vrátil s plněnaloženým tácem do příšeří pokoje s krbem, položil konvičku, šálky, mléko, cukr a lžičky na stůl vedle krbu a nalil nejdříve sobě a pak i svému hostu, který stále seděl u laptopu a četl. „Kolik cukru, pane nebo madam?“

„Dvě zarovnané lžičky, prosím.“ Pravice v rukavici sklapla monitor. „Už jdu, pane Wilsone. Světlo můžete nechat zhasnuté. Nepotřebuji ho.“ Když návštěvník vstal, Wilson poznal, že se jedná o ženu, kterou odhadoval na přibližně metr sedmdesát. Cestou vytáhla z koše poleno a přihodila ho do výhně; suché dřevo okamžitě vzplálo. Větrovku měla lehce rozhalenou, pod ní černý rolák a černé kapsáče. „Už jste mi vymyslel nějaké jméno?“ zeptala se a zněla navzdory šepotu pobaveně.

„Docela by se hodilo třeba slečna Blacková,“ opáčil a posadil se.

Ozářily ji plameny a propůjčily její tváři velmi zdravou barvu. Usmála se a kolem světlých očí se jí objevily drobné vrásky. „Ano, to by šlo.“ Vybrala si židli naproti němu, ústí zbraněvelké ráže stále namířené na hostitele. „Vážnějste měchtěl praštit tím svícnem?“ Sundala si kapuci, uchopila šálek, zvedla si ho ke rtům a pofoukala nápoj. Zjevně se nebála jedu.

„Byl zrovna po ruce a nemyslím si, že by třeba hřeben z koupelny dával smysl, slečno Blacková. Průraznost by byla příliš slabá. Nehodil by se ani k tomu, abych vás podřezal. A bohužel mě ani nenapadá případ, kdy by byl útočník učesán k smrti.“ Wilson pomalu upíjel a pozoroval ji. Rysy neměla půvabné ani ošklivé, nehonosila se žádnými znaky, kterými by se odlišovala od ostatních; polodlouhé, špinavěblond vlasy nosila svázané do krátkého culíku. Protože stále hovořila potichu, domníval se, že k tomu má nějaký konkrétní důvod.

„Dobrá odpověď.“ Blacková se ušklíbla a usrkla čaj. „Je lahodný. Jaká plantáž?“

„Mokalbarie.“

„Opravdu výtečná chuť. Plná, sladová a nepříliš trpká, i když tři minuty místo čtyř by byly lepší.“

„Prosila jste o čtyři minuty.“

„Já vím.“ Dlouze se napila, pak šálek odložila. „Asi tušíte, proč jsem tady?“

„Dokážu si představit, co bylo vaším původním záměrem, ale teď se už snad nutně nenacházím na seznamu smrti.“ Wilson po ní zašilhal přes okraj šálku. „Připouštím, že netuším, komu bych mohl být trnem v oku a proč jste přišla až dnes. Takže se mohu jen dohadovat: jednomu ze starých nepřátel pana Byrneho? Nebo pracujete jako nájemná vražedkyně pro nějaký zločinecký syndikát? Vyslali vás snad ztracení příbuzní, abyste se zmocnila šéfovy pozůstalosti?“

Blacková zavrtěla hlavou. „Ne, nevraždím pro ruskou mafii ani jakuzu. Podle mého názoru neexistuje ani nějaká rozhořčená sestřenice z třetího kolene, která by ráda získala milióny.“

„Takže zbývá jen starý nepřítel?“ Napjatě se na ni zahleděl. „Moc mě to ovšem neuklidňuje.“

„Nepřítel, no ano, dá se to tak říct, i když tak starý ještě nebude.“ Blacková kývla přes rameno směrem k počítači. „Souvisí to nějak s tím hezkým souborem dat plným pravd.“

Copak jsem se neúmyslně stal zasvěcencem světa zrůd? Wilsona na okamžik polilo horko, pak zvedl obočí. „Děsivé mocnosti vysílají vražedkyni s tlumičem – to je zklamání, které bych nečekal.“ Znovu se při jeho slovech ušklíbla. „Ale přesně to pořád nevím. Tváříte se pobaveně, ale věřte mi prosím – já se nebavím.“ Automatickým pohybem si narovnal kravatu. Blacková se na pár vteřin zamyslela. „Co jste si zapamatoval z toho zajímavého pojednání o nočních Keltech, pane Wilsone?“

„To má být test?“

„Možná.“

„A pokud v něm neuspěju?“

Blacková sjela místo odpovědi pohledem k pistoli a zpět. „Snažte se, pane Wilsone. Tak vynikající majordomus jako vy si jistě snadno vštěpuje věci do paměti. Představte si, že jde o to, abyste uspokojil své panstvo.“

Wilson polkl a ucítil, jak mu vysychá v ústech. Sklouzl rukou z kravaty dolů, aby se dostal blíž k ukrytému noži. Pro případ, že by jí jeho vývody nestačily a on musel bojovat o život. Absolvoval už v životěnejednu zkoušku, ale ještěnikdy nebylo v sázce tak mnoho jako dnes. „Domnívám se, že se v případěnočních Keltů jedná o subkulturu, skládající se z irských upírů a jejich lidských příznivců,“ tápal pomalu kupředu a horečněpři tom přemýšlel. „O jakousi… symbiózu. Lidé dobrovolně poskytují krev, upíři jim oplácejí svým věděním. Ale běžným Irům to nepřipadalo tak pozitivní, proto se museli noční Keltové stáhnout do ústraní.“ Odkašlal si. „Promiňte.“ Napil se čaje a využil krátkou odmlku, aby si uspořádal myšlenky. Díky množství přečtených informací pro něj bylo obtížné zapamatovat si všechny podrobnosti. Soustřeď se! Kromě toho intenzivně přemítal, jak by mohl uniknout své návštěvnici.

Blacková se zazubila. „Hrajete o čas, pane Wilsone?“ zašeptala.

„Jak si prozatím vedu?“

„Zdá se, že to pro vás vypadá dobře – pořád jste naživu. Pokračujte. Možná se dnes dozvíte něco, co nestojí v Byrneho dokumentech. Co víte o nepřátelích nočních Keltů?“

„Dlaci,“ odvětil okamžitě. Stiskla ten správný knoflík. „Noční Keltové se museli dlouho ukrývat i před nimi, ale nakonec s nimi uzavřeli příměří.“

„Výborně, pane Wilsone!“ Blacková pochvalně zaklepala na desku stolu. „Směřujete k dobré známce. Co dál?“

Bože, co dál? „Já… obávám se, že už nic dalšího nevím,“ pronesl protáhle, zatímco prsty sklouzl k boku, až nahmatal rukojeť nože. Napadlo ho, jak by mohl ve svůj prospěch využít moment překvapení. „Pan Byrne už nic dalšího neuvedl. Myslím.“ Wilson si stále nebyl jist, zda by neměl preventivně udeřit. Poleno se se zapraskáním rozpadlo na tři kusy, plameny vyšlehly do výše a ozářily ženu, která stále působila uvolněně. Neměl bych tomu přikládat váhu. Každý vrah působí uvolněně, pokud je profesionál. „Takže vy patříte k nočním Keltům – jste člověk, nebo upírka?“

Blacková nevystřelila, dokonce ani nenatáhla úderník. „Aha, chcete vědět, s kým máte tu čest. Jsem člověk, věrná bojovnice svého pána, a vyslali mě, abych vás zlikvidovala. Obávají se, že byste se mohl cítit povolán zahájit proti nám spolu se zločineckými pochopy svého mrtvého šéfa trestnou výpravu. Peněz na to máte dost.“ Zacukal jí spodní ret. „Ale jak jsem se právě přesvědčila, pověřil vás Harm Byrne úplnějiným, překvapivým úkolem. Připadá mi to velmi pozoruhodné. A ony osoby jsou také velmi pozoruhodné – tři dcery Jidášovy.“

Takže noční Keltové znají tento druh upírů. „Jde jenom o jednu upírku. Ty dvě další…“

„Obě v sobě nesou sémě, pane Wilsone! Možná jsou stále lidmi, ale po smrti by se mohly proměnit ve velmi mocné upírky. Mají k tomu předpoklady.“ Její mobil začal vyhrávat nepříjemnou, zvláštní melodii, kterou bylo možné nazvat písní jen podle moderních měřítek. Blacková vylovila přístroj z postranní kapsy kalhot a vedla s někým tichý rozhovor, kterému Wilson nerozuměl; zdálo se, že mluví gaelsky.

Přerušení mu přišlo vhod, protože si potřeboval utřídit myšlenky. Co ode mě můžou noční Keltové chtít? Všechno jako by se soustředilo na Theresii Sarkowitzovou a Emmu a Elenu Karkovy – ale proč?

Harm Byrne po něm ve své poslední vůli požadoval, aby matce a dceři odstranil z cesty veškeré překážky, ať to stojí, co to stojí.

Noční Keltové prozatím žádnou překážku nepředstavovali, ale čím déle Blacková rozmlouvala s neznámým, tím si byl Wilson jistější, že noční Keltové budou prvními na jeho seznamu nežádoucích osob, určených k likvidaci. Až příliš zjevný zájem o malou rodinku KarkovýchSarkowitzových je k tomu přímo předurčoval.

Hloupé ovšem bylo, že Wilson neměl tušení, kolik nočních Keltůvůbec existuje, jak upírů, tak jejich lidských spojenců. Jeho šance momentálněnevypadaly zrovna příznivě. O čem to asi zrovna mluví? A s kým? Sevřel prsty rukojeťnože, zatímco druhou rukou uchopil šálek a napil se.

Blacková už hodnou chvíli jen naslouchala, aniž by promluvila, pak se rozloučila a zavěsila. „Promiňte, pane Wilsone,“ omluvila se šeptem. „Uvědomuji si, že je nezdvořilé v přítomnosti jiných dlouho telefonovat, ale protože šlo o vaši budoucnost, snad mi dokážete odpustit.“

„Dokážu,“ odvětil a odložil šálek na talířek. „Takže? K čemu jste dospěli?“

„Že vám mám nabídnout obchod, místo abych vás sprovodila ze světa.“ Blacková teď natáhla úderník, při aretaci to suše zapraskalo. „Jde o Theresii Sarkowitzovou a oba její potomky. Máme o ně zájem. Přímo velký zájem, a vy pro nás máte v této souvislosti vyřídit pár věcí.“

„Aha.“ Tímto jste se ocitli na seznamu. Wilson si dolil čaj. Teď musel uvést v život svůj manévr k odvrácení pozornosti. „Věcí. A čím si chtějí noční Keltové zajistit mou spolupráci?“

Blackové zmizel úsměv z tváře a její šepot zněl chladně, když řekla: „Protože si při vašem bohatství nevystačíme s penězi, pane Wilsone, co jiného si myslíte, že přichází v úvahu?“

„Domnívám se, že…“ Doufám, že to vyjde. Wilson bleskově hodil konvičku do blízkého krbu.

Do výše okamžitě vyrazily pára a kouř a zahalily Blackovou, která dvakrát stiskla spoušť.

Vrhl se stranou. První kulka ho zasáhla do ramene a proletěla masem, druhá minula cíl. Bolest ho přiměla zatnout zuby. Tasil nůž a vleže ho vymrštil kolem stolu po Blackové.

Žena se přikrčila, čepel se se zasvištěním zavrtala do polstrovaného opěradla. „Pane Wilsone, varuji vás!“

Čas pro moje zbraně. Wilson se proplazil po čtyřech pod stolem, vyskočil a vrhl se z pokoje do chodby. Nohou vykopl dveře a zatarasil je podrážkou, aby je Blacková nemohla otevřít; současněse natáhl a naťukal číslo do elektronického zámku trezoru, nacházejícího se vedle vstupu.

Ozval se tříštivý zvuk, jak se ve dveřích objevily čtyři na palec tlusté díry. Kdyby stál před vstupem, střely by ho zasáhly. Zarachotilo to, Wilson schytal ránu dveřmi do nohy. Blacková se proti nim vrhla z druhé strany, ale komorník odolal.

Trezor pípnutím potvrdil zadání správného kódu.

Za okamžik se naše šance vyrovnají, Blacková. Prudce otevřel dvířka, vytáhl z přihrádky zbraně, dvě pistole značky Walther ráže devět milimetrů, nabil je a vypálil do zavřených dveří. Zpětný ráz zhoršil bolesti v jeho rameni, takže tlumeně zasténal.

Z druhé strany se ozval tichý, chraptivý výkřik, následovaný žuchnutím padajícího těla.

Štěstí přeje připraveným! Wilson zůstal ležet, rozkopl proděravělé dveře a zamířil poloautomatickými pistolemi nízko nad zemí, aby Blackovou definitivně vyřídil. Ale nikde ji neviděl – jen překocenou židli. Shit. Ona mě…

Od rámu nade dveřmi se oddělil stín a letěl přímo na něj.

Wilson se odkutálel stranou, takže ho podrážky těsně minuly a se zarachocením přistály na dlažbě. Než mohl něco podniknout, zasáhl ho kopanec a on ztratil jednu z pistolí. Sice se mu podařilo namířit ústí druhé zbraně na Blackovou a dvakrát stisknout spoušť, ale podle všeho minul.

Blacková mu dobře cílenou ranou vykopla zbraň z ruky; pronikavá bolest v zápěstí mu prozradila, že mu ho přinejmenším vykloubila. Potom mu přitiskla na čelo konec obrovského tlumiče. „Pane Wilsone, to nebylo špatné, ale ani ne moc chytré,“ zašeptala. Její rolák utrpěl při boji újmu, límec visel zplihle dolů. Wilson zahlédl starou jizvu, táhnoucí se vodorovněpo krku. „Budeme muset jít, protože se obávám, že některý z vašich sousedů určitě zavolal poldy. V našem rozhovoru budeme pokračovat jinde.“

Byl rád, že Blacková nevypálila. Díry v jejím oblečení prozrazovaly, že ji zasáhl. Neprůstřelná vesta. Jasně. Je profík. Pomalu přikývl.

„Teď opatrně vstanete. Pak se vydáme k mému autu a trochu se projedeme po okolí. Pokud se dohodneme a vy se vrátíte domů, vysvětlíte policistům, že jste nachytal a pronásledoval lupiče.“ Pohybem ruky mu naznačila, aby se zvedl.

„A pokud se nedohodneme?“ Wilson vstal a přitiskl si dlaňna ránu na rameni, z níž crčela horká krev. Cítil ji. Kdyby byla Blacková upírka, měl by teď velké problémy.

„No, co myslíte?“ Blacková na dvě vteřiny zesílila tlak tlumiče na jeho čele.

***
KAPITOLA I

Píp.

Píp, píp.

Píp. Klik – fú – cvak, klik – fú – cvak.

Píp.

Píp, píp…

Já… nic nevidím! Jak to, že nic nevidím? Moje oči… přece jsou… otevřené, nebo snad ne? Mohla… bych… je mi zle. Může mi někdo říct, co se stalo?

Píp, píp, píp. Klik – fú – cvak, klik – fú – cvak. Píp. Píp…

Nemocnice? Myslím, že jsem v nemocnici. Co tady dělám? Bože, ne, co… Klid, jenom klid! Panika je k ničemu! Zvuky a pachy sedí. To pípání je nejspíš EKG, to cvakání by mohl být dýchací přístroj… Jednotka intenzivní péče?

Píp, píp, píp. Klik – fú – cvak, klik – fú – cvak. Píp. Píp…

Co se mi stalo, že jsem se ocitla na jipce… Spadla jsem. Přesně tak, spadla jsem! Z balkónu ve svém… Bože, ne! To ona! Ta žena, která se vydávala za Siinu sestřenici. Přehodila mě přes zábradlí, poté co… Tvrdý náraz, kousla jsem se do jazyka. Cítím, jak je oteklý. Nebo… je to trubice respirátoru? Ale nic mě nebolí. Oni mě… znehybnili. Protože jsem tak těžce zraněná? To je… nedokážu ani zavolat!

Píp, píp, píp. Klik – fú – cvak, klik – fú – cvak. Píp. Píp…

Kde je Elena? Do prdele, nic nevidím a nemůžu se… se… pohnout! Jsem ochrnutá? Nejradši bych křičela, hlasitě….

Cup, cup, žbluňk, žbluňk, klik… „Dobré ráno, paní Karková. Doufám, že jste se dobře vyspala.“ Cup, cup. Pšš….

Ten hlas… ne, neznám ho. Je to nějaká žena, zdravotní sestra. Je to žínka? Myje mě studenou žínkou? Okamžitě mi řekni, co se stalo? Honem, okamžitě mi řekni…!

„Moc jste se nezpotila. Myslím, že povím lékaři, že by měl zvýšit infuzi.“

Cup, cup, cup…

Kroky… obchází lůžko a… Haló? Slyšíš mě? Hej, ošetřovatelko! Sestro! Ať se moje rty pohnou, prosím, dobrý bože! Ať se moje rty pohnou a já můžu… Co se to děje?

„Ale, ale, paní Karková. Pořád máte zvýšenou teplotu. To není dobré. Pošlu krev znovu do laboratoře.“

Žádné bodnutí jehlou. Nic z toho jsem necítila…. Copak jsem po tom pádu dočista ochrnula? Panika je čím dál horší, svírá mi hruď! Už to nevydržím…

Cup, cup, cup. „Zatím na shledanou, paní Karková. Přijdu vám za hodinu zase změřit teplotu. Myslím, že se pak za vámi staví vaše dcera. Máte skvělou holčičku. Tak mladou, a přece tak chytrou na svůj věk. Skoro dospělou.“ Cup, cup, vrz.

Ach, děkuji! Děkuji, že je Elena v pořádku! Teď se ještě musím vymanit z téhle strnulosti. Mám pocit, jako bych tu byla… uvězněná. Zajatkyně, kterou uvrhli do temného sklepení a která se nemůže hýbat. Moc toho necítím, vnímám jen pachya zvuky. HEJ! HEJ, JÁ CHCI…

Píp, píp, píp. Klik – fú – cvak, klik – fú – cvak. Píp. Píp…

Ach, Bože! To je ono – myslí si, že jsem v kómatu! To je ono – já jsem v kómatu! Kdysi existovalo jedno video, od skupiny Metallica, myslím. Ta písnička se jmenovala… už jsem to zapomněla. Voják v armádní nemocnici, bez paží a nohou, bez očí a bez schopnosti mluvit. Všichni ho považovali za… nemám tušení. Musel je poslouchat, poslouchat všechny jejich řeči o svém zdravotním stavu, a přitom se nemohl ozvat! To zoufalství bylo ve videu dobře patrné.

Píp, píp, píp. Klik – fú – cvak, klik – fú – cvak. Píp. Píp…

Mám hrozný strach, že jsem na tom stejně. Možná mi museli taky amputovat končetiny? Jsem znetvořená? Ne, to by ke mně nepustili Elenu. Doufám.

Píp, píp, píp. Klik – fú – cvak, klik – fú – cvak. Píp. Píp…

Mám strach. Hrozný strach…

***

2. únor, Německo,
Sasko, Lipsko, 13.04

„Slyšela jsem, že umrznout je nádherné. Je to pravda?“

Sestra Hildegarda, která právě Emmě Karkové měřila teplotu, sebou trhla, když za zády uslyšela přátelský dívčí hlas. Ohlédla se přes rameno ke dveřím pokoje, na jehož prahu stála dcera pacientky v kómatu. Sedmiletá dívenka měla ruce zastrčené v kapsách tmavě šedé mikiny a vyčkávavě na ni hleděla.

„No, nádherné je asi moc silné slovo,“ odpověděla a zahleděla se znovu dopředu na digitální displej. Považovala Elenu za velmi zvláštní dítě, které se velmi dobře hodilo ke své tetě. Theresia Sarkowitzová pracovala jako stálý dohled a dokázala s pozoruhodnou přesností předpovědět, který pacient zemře a který ne. „Ve srovnání s uhořením ale určitě.“

Už týden kladla Elena podobné otázky, které se stále točily kolem jediné věci – umírání. Oběšením, utonutím, zásahem elektrickým proudem, otravou chemikáliemi, prostřednictvím injekcí, polknutím, vdechnutím, jedem na krysy… Nejspíš už neexistoval žádný druh smrti, na který by se dívka nezeptala. Hildegarda to přičítala traumatu způsobenému přepadením, těžkým zraněním matky a pramalé naději, že někdy procitne z kómatu. Za čtyřicet odpracovaných let toho zažila už mnoho, setkala se u nemocničních lůžek s hezkými i ošklivými věcmi, ale dítě jako Elena ještě neviděla. Nejspíš za tím vězel i častý styk se

Sarkowitzovou. Podobně morbidní chování nebylo normální.

„A co se při umrznutí děje?“

Teploměr zapípal a ukázal pacientčinu aktuální hodnotu 37,9. Zvýšená teplota. Lepší než horečka, ale zdaleka ne uspokojivá, protože se mohlo jednat o začátek něčeho horšího, co dosud nedokázali odhalit. „Eleno, co mají znamenat tyhle otázky? A netvrď mi, že to potřebuješ do referátu do školy. Chodíš nanejvýš do druhé třídy. Tam se taková témata neprobírají.“

„Néé, není to do školy. Ale běželo to v televizi, vzdělávací pořad. Willi to chce vědět, a tam vysvětlovali, jak je to se smrtí. Prostě nemůžu pustit z hlavy, jak může člověk umřít. A myslela jsem, že ty jako zdravotní sestra to budeš určitě vědět.“

„V tom pořadu ukazovali, jak lidé umírají?“ Hildegardě se to moc nezdálo.

„Ne, to ne. Ale v televizi, ve zprávách, pořád ukazují mrtvoly. Nebo informují o nehodách a neštěstích, při nichž lidé přišli o život. Připadá mi to hrozně napínavé.“

Hildegarda si povzdechla. „Kam jen zmizely pořady, kde veselí komici rozesmávali děti? Copak se už dneska nikdo nedívá na Laurela a Hardyho?“ zabručela a sklouzla pohledem na kontrolní monitory různých přístrojů, na něž byla Emma Karková napojena.

Všechny parametry byly takové, jaké měly být, žena žila, fyzicky byla na cestě k uzdravení. Zlomeniny kostí a zranění způsobená pádem se hojily – ale její mozek se odmítal vrátit do reality. Pád z vysoké výšky zanechal hlubší stopy.

„Při umrzání máš pocit, že jsi stále unavenější a unavenější,“ dala se Hildegarda neochotnědo vysvětlování. Věděla až moc dobře, že kdyby jí je neposkytla, opatří si Elena informace jinde. „Nehleděna to, že je ti hrozná zima. Nakonec se už tělu nedaří vyprodukovat dost tepla a tvůj krevní oběh… to je jedno, prostě jsi unavená a usneš. Pokud tě nenajdou včas, zemřeš na podchlazení.“

„Aha,“ vydechla Elena spokojeně. „Takže to nebolí?“ Vešla do pokoje a posadila se na židli vedle matčiny postele.

„Řekla bych, že nemáš skutečné bolesti, ale ten pocit chladu musí být příšerný. Na vlastní kůži jsem to ještě nezažila.“

„Děkuji, sestro Hildegardo.“

„Není zač, zlatíčko. Slib mi, že už se nebudeš ptát na nic, co nějak souvisí s umíráním, ano?“

„A proč ne?“

„Panebože! Protože je to… tedy, pro tvůj věk…“ Sestra se cítila bezmocná. „Jsi na to moc malá. Měla by ses mě ptát na nové panenky nebo na nějaký komiks, a ne na…“ Hildegarda vytáhla z kapsy pláště pudink, který si schovávala na polední přestávku, a podala ho Eleně. Další důkaz jejího přetížení – podplácení místo argumentů. „Tady máš. A teď zapomeň na to o smrti.“

„Mockrát děkuju, ale tenhle nemám ráda. Chutná vždycky jako písek. Dej ho raději dědovi Paschulkemu z pokoje 412, dá si rád.“ Elena si odfoukla světlou ofinu z očí, vytáhla z kapsy müsli tyčinku, rozbalila ji a dala se do jídla, zatímco druhou rukou uchopila matčinu pravici a sevřela ji v dlani.

Hildegarda přešla ke dveřím, na okamžik se zastavila, zahleděla se na ty dvě a musela dojatěpolknout. Elena vyprávěla komatózní matce s plnou pusou a obrovským nadšením, co všechno dneska dělali ve škole, jaké úkoly musela napsat a s kým se chtěla později setkat.

Je na svůj věk hodně vyspělá, pomyslela si a vyšla na chodbu, aby zanesla dědovi Paschulkemu pudink. Snad se její matka jednoho dne probudí.

Na sesterně zaznamenala všechny údaje do tabulky a všimla si, že teplota Emmy Karkové nepravidelně stoupá a klesá. To by nasvědčovalo, že jí v těle zuří zánět, ale krevní testy neukazovaly zvýšenou hladinu bílých krvinek ani nic jiného. Infuze, léky, nic nedokázalo dostat tělesnou teplotu dlouhodobě na normální hodnotu.

Hildegarda popadla růžový zvýrazňovač a podtrhla vysoké teploty paní Karkové. Zmíní se o tom vrchnímu lékaři. Tohle není normální.

Zadívala se na údaje, přenášené z nemocničního pokoje přímo na její monitory. Všechno bylo v pořádku. Malá kamera nad lůžkem zachycovala nehybnou pacientku a její dceru, která pořád vyprávěla a jedla současně.

Hildegardu kdysi překvapilo, když slyšela, že jejich anděl smrti Sia má sestru a neteř.

Sarkowitzová dobrovolně přijímala noční dohled v nemocnici, na nejrůznějších odděleních. Podle toho, kde se zrovna nedostávalo personálu. Bizarní bylo, že jakmile Sia prohlásila, že nějaký člověk už nebude dlouho žít, pak tomu také tak bylo. Nezměnitelně a bez ohledu na veškeré diagnózy.

Zpočátku ji Hildegarda podezírala, že je jednou z těch psychopatek, které zabíjejí nemocné, ale její pochybnosti se brzy rozplynuly. Každý pacient zemřel na následky své nemoci. Prokazatelně. Kdyby Sarkowitzová dokázala se stejnou přesností uhádnout čísla ve sportce, byla by z ní multimilionářka, ale prognózami smrti se peníze nevydělávaly.

Dívka trávila na Hildegardin vkus až příliš mnoho času s tetou. Otřásla se. Věštit smrt jiných lidí nebyl hezký osud. Kromětoho se vždycky trochu bála, že Sarkowitzová jednoho dne předpoví i její skon.

„Existují věci, které si člověk nevybírá,“ pronesl důvěrně známý hlas za jejími zády a do nosu ji udeřila vůně kůže.

Zdravotní sestra sebou už podruhé onoho dne trhla úlekem a přitiskla si ruku na hruď. Neuvědomovala si, že by své myšlenky vyslovila nahlas. Otočila se a hleděla přímo do Siiny úzké tváře, rámované dlouhými, tmavě zrzavými vlasy.

„Dobrý den, paní Sarkowitzová,“ pozdravila ji Hildegarda a zněla trochu bez dechu. „Vy se vždycky musíte chodbami doslova plížit. A dnes tak časně.“

Sia se usmála. „Omlouvám se. Nechtěla jsem vás vylekat.“ Tmavěšedé oči se upřely na tabulku s hodnotami teplot. „Pořád stoupají?“

„Ano. Zatlačím znovu na vrchního lékaře. Něco to musí způsobovat.“ Hildegarda si prohlížela Siino jednoduché, přesto působivé oblečení: černý svetr s vysokým, tlustým límcem, černé kožené kalhoty a vysoké boty, přes nědlouhý černý kožený plášť. Kdyby Sia byla trochu vyšší, vypadala by jako dokonalá akční hrdinka, ale její postava byla takřka drobná.

„Přesvědčte ho, aby moji sestru ještě jednou poslal na magnetickou rezonanci. Možná se díky ní dozvíme víc.“ Sarkowitzová jí poděkovala kývnutím. „Je tu už moje neteř?“

„Ano.“ Hildegarda na okamžik zaváhala. „Paní Sarkowitzová, nechápejte mě špatně, ale nenapadlo vás navštívit s Elenou psychologa?“

„Proč?“

„Od chvíle, co se to stalo její matce, je tak… fixovaná na smrt. Trochu mě leká, jak moc si to téma vzala do hlavy. Když se něco podobného upevní, už se toho člověk nezbaví. Strach ze ztráty, deprese… táhne se to pak celým životem. Elena je jistě výjimečné a duševně velmi vyspělé dítě, ale…“ Povzdechla si. „Chápete, co vám chci říct?“

„Myslíte si, že utrpěla trauma a je posedlá umíráním,“ shrnula Sia střízlivě její slova. „Velmi si vážím, že si děláte takové starosti, sestro Hildegardo.“ Když odcházela, tvářila se vážně, ale ne znepokojeně. „Promluvím si s ní.“

Hildegarděse ulevilo, přesto by byla raději, kdyby o tu malou znovu pečovala matka, a ne anděl smrti. Někdy ji Sarkowitzová víc než děsila.

***

Nech ji na pokoji. Nechci JI tady cítit. Sia krátce zaklepala na dveře a vstoupila do nemocničního pokoje.

Elena seděla zády k ní a psala si u odkládacího stolku úkoly. Emma ležela jako vždycky v posteli, oči zavřené, a hruď se jí pod pokrývkou pravidelně zvedala a klesala. Do úst měla zavedenou trubici respirátoru, vlasy jí oholili, protože se lékaři zprvu domnívali, že jí budou muset otevřít lebku. Naštěstí k tomu nedošlo.

Sia znala ten pohled. Během svých služeb viděla spoustu podobných pacientů, ovšem pokud se takový případ týkal vlastní rodiny, získával úplně jinou kvalitu. Pokaždé utrpěla malý šok, v němž se vznášela příměs viny. Byl to hrozný pohled, na všechny ty kabely a hadičky, které v Emměvězely. Ve spárech lékařské, neosobní, strojové megatechnologie, s proděravělým, narušeným tělem – a přece byly všechny ty přístroje životně důležité. „Ahoj, drahá neteřinko.“

„Ahoj, teto Sio!“ Elena udiveně vzhlédla a odhrnula si z tváře hnědý pramínek vlasů. „Co už tady děláš?“ Zadívala se z okna. „Aha, je zataženo.“

„Výhoda zimy. Můžu se celé hodiny procházet po okolí. Upíři mají zimu moc rádi.“

„Neměli by potom všichni žít na severním pólu? Myslím v době, kdy slunce na spoustu měsíců vůbec nevyjde?“ Ušklíbla se. „To přece musí být pro upíry ráj.“

„Kdysi jsme to tak dělali, ale svoji lačností jsme tu oblast vylidnili. Proto tam žije tak málo obyvatel. Dneska rádi jezdíme na sever na dovolenou.“ Sia zamrkala, přistoupila k neteři a zadívala se na sešit a knihy. „Copak s tím máte udělat? Jenom to opsat?“

„Jo. Je to příšerná nuda. Všechno už to znám, ale stejně to udělám, aby byl učitel spokojený.“ Elena pohupovala nohama, bílé tenisky celé umazané od sněhové břečky, stejně jako lem hnědých kalhot. „Mohla bych už být ve třetí třídě. Myslím. Paní Thomacziková to taky říká.“

„Kdo je paní Thomacziková?“

„Farářka, která nás učí náboženství. Říká, že jsem dost chytrá.“

„To je pravda. Jsi. Když už víš, že upíři rádi pobývají na severním pólu.“ Sia se posadila naproti Eleně a zadívala se na Emmu. „Reagovala, když jsi ji držela za ruku a mluvila na ni?“

Elena sevřela rty, začala dýchat rychleji a slabězavrtěla hlavou. „Jenom tehdy jednou, když volala mé jméno… asi to byl sen. Od té doby tady každý den jenom tak leží.“

„V tom případě musíme čekat dál.“ Sia si povzdechla a poznala na neteři, že se snaží ovládnout a že se jí už dlouho nepodaří udržet výraz statečného děvčete. Zatracené nicnedělání! „Zvládneš to?“

Elena pomalu přikývla, zašroubovala plničku a položila ji doprostřed sešitu, aby se neskutálela. „Vyčítám si, že jsem mámě nedokázala pomoct,“ zašeptala smutně. „A že jsem nemohla pomoct svým kamarádům a sousedům, které ta upírka… zabila.“ Tiše zavzlykala. „Teto Sio…“

Není tak silná, jak se s oblibou tváří. Sia poklekla vedle židle, kožený kabát jí přitom tiše zavrzal, a sevřela dívenku v náručí. „Nemohla jsi nic dělat. Ta bytost byla mocná, na tebe až příliš mocná. Dokonce ani já bych to sama nezvládla.“

Sia si vzpomněla na tu hroznou, krvavou noc, kdy ji v Lipsku vyslídil Tanguy Guivarch, jeden z jejích zapomenutých potomků z osmnáctého století. Šílený Tanguy se jí hodlal pomstít za nesčetná desetiletí domnělých příkoří a zničit všechno, co pro ni něco znamenalo. Stanul před Emminými dveřmi v podobě Tonji Umaschwiliové, údajné sestřenice, aby nikdo nepojal podezření.

To, co následovalo, označily noviny za masakr, a dokonce ani toto pojmenování zdaleka nevystihovalo, co Tanguy napáchal. Roztrhal a rozsápal na kusy lidi v činžáku, navršil jejich těla v Emmině bytě na hromadu, zajal Elenu a Emmu a čekal na Siu. Vypukl dlouhý boj, při němž Tanguy svrhl Emmu přes zábradlí. To byl důvod jejího mozkového traumatu.

Sia k sobě pevně přitiskla plačící Elenu. Je to pro ni velmi těžké. Možná bych si opravdu měla promluvit s psychologem o tom, jaká terapie by připadala v úvahu. Mohla jen tušit, kolika Tanguyho krutostí musela být neteř svědkem. Sia ji pohladila po středně dlouhých, hnědých vláscích a kolébala ji sem a tam, aby ji uklidnila.

Bez svého strážného anděla bych tady dneska taky nebyla. Žádná z nás. Sia často vzpomínala na neznámého muže, maskovaného v bílých šatech, který ji po boji s Tanguym uchránil před záhubou. Když ležela vysílená na podlaze, chystala se na ni zaútočit bytost měnící podobu, vlkodlak – ale objevil se jakýsi cizinec a bestii zabil. Od té doby nezachytila jedinou stopu tohoto lovce vlkodlaků, s nímž se už jednou setkala předtím. Staré přísloví, že se lidé potkávají dvakrát za život, v tomto případě sedělo. Bez jeho zásahu by zůstala Elena úplně sama. Navíc jí jako muž připadal přitažlivý a fascinující. Sia se dohadovala, že žije v ústraní, většinou osaměle, a cítila neurčitou spřízněnost.

Dívenka popotáhla a napřímila se u stolu. „Už je to v pohodě,“ zahuhňala, vytáhla z mikiny kapesník, vysmrkala se a pak si dlouze povzdechla. „Mám prosbu. Můžeš měnaučit střílet? A bojovat, teto Sio? Nechci, aby mamince nebo mně někdo zase ublížil. Chci se… nás umět bránit.“

Je vážně statečná. Sia na ní poznala, že to myslí vážně. „Jsi na to ještě trochu malá. Až ti bude deset…“

„Možná se do té doby ale zase objeví nějaká další zrůda,“ vpadla jí Elena do řeči. „Nejsem hloupá. Jsi upírka, a já vím, že takových jako ty existuje spousta. A vlkodlaků, jako ten hrabě. Ti by se přece u nás mohli kdykoliv znovu vynořit a chtít nás zabít. Co si pak počneme, jestli tam nebudeš, teto Sio?“

Dobrá otázka. Sia se pokusila o úsměv, který se jí ale moc nevyvedl. Z jejího hlasu zaznívala lež. „Ne, budu teď pořád s vámi a dávat na vás pozor.“

Elena naklonila hlavu na stranu jako brouk Pytlík. „I za jasného slunečního svitu v srpnu?“

Zásah, celá. „Poslyš, Eleno, já…“

Dívka se předklonila. „Musíš měučit! Nemáme přece jinou možnost. Jsem mladá, učím se rychle a nebudu mít strach z toho, co se od tebe dozvím. Slibuju!“

Sia si znovu uvědomila odlišnost své neteře. Odlišnost, kterou znala sama od sebe, ze sedmnáctého století, kdy se objevil její upíří otec, aby si ji po smrti matky odvedl. Strávila celá desetiletí v jeho mlýně mezi knihami, aby do sebe nasávala vědění – o dětech Jidášových, o přírodních vědách a jazycích, o Bohu a o světě – a samozřejměo umění boje. S ní a jejími dýkami se nemohl měřit jen tak někdo.

Tři sta let poté teď před ní seděla malá dívenka a s vážnou tváří žádala, aby Sia pokračovala v tradici výcviku.

Je mnohem dál, než jsem byla tehdy já. Přesto se tomu Sia bránila. Bála se, že po výcviku přijde dříve nebo později na pořad dne Elenina proměna v upírku. Možná se nemrtvý zárodek už teď šířil hrudí dítěte, bujel v každé jeho buňce. Tenhle osud bys se mnou neměla sdílet. Prostě nesmíš!

„Ještěs tím chvíli počkáme,“ trvala na svém Sia a pohladila Elenu po pravém líčku. „Nehádejme se kvůli tomu, prosím.“ Pak ji napadlo, jak by mohla získat čas. Nečestně, ale účinně. „Potřebuju k tomu souhlas tvé matky. Bez něj to nemůžu a nechci udělat.“

Elena protáhla tvář, ale nic nenamítala.

Sia vstala, a přesto slyšela dívčinu nevyslovenou otázku: A co uděláme, pokud se už máma z kómatu neprobudí?

Elena si posbírala školní potřeby a přitáhla si tkaničky. „Musím už jít, teto Sio. Jsem domluvená s Trishou a její maminkou. Zanesu Trishe pár učebnic a pak půjdeme bruslit. Dnes večer zase dorazím, jak jsme se dohodly.“ Popadla brašnu a hodila si ji na rameno. Potom přistoupila k matčině lůžku a políbila ji na čelo. Sia si všimla, že vytáhla něco z aktovky a vsunula to matce do dlaně. „Pa!“

„Užij si to! V šest hodin tady. Pak pojedeme společně domů,“ zavolala za ní Sia, ale Elena už vyšla z pokoje. Sia se otočila k nemocničnímu lůžku, postavila se vedle Emmy, zavřela oči a obezřetně zapátrala smysly – po NÍ.

Nepoužívala žádný trik, rituál ani takzvanou magii – pokud byla v místnosti přítomna smrt, prostě ji cítila.

Ale dnes ji nezaznamenala. Emma byla v bezpečí.

Sia otevřela oči. „Mrzí mě, co jsem ti nadrobila,“ obrátila se už přinejmenším posté na Emmu. „Doufám, že mě slyšíš, a prosím tě, abys mi odpustila. Ale musíš se probudit! Tvoje duše nesmí uvíznout v zemi nikoho. Tvoje dcera těpotřebuje. Já jsem pro ni mizerná náhrada.“ Políbila komatózní ženu na rozpálené čelo a stiskla jí ruku.

Hned půjdu popíchnout vrchního lékaře a požádám ho o termín na další magnetickou rezonanci, než na to zapomene nebo dojde k názoru, že jiní jsou důležitější. Sia vyšla na chodbu, kde to páchlo jako v každé nemocnici – linoleem na podlaze, dezinfekčními prostředky a zrovna teď i závanem kávy ze sesterny; aroma oběda už vyprchalo.

Vedle strachu, že by Emma mohla zůstat uvězněna v kómatu, se Sia obávala i její smrti. Šlo o víc než o pouhou ztrátu milované bytosti, protože hrozilo nebezpečí, že se z Emmy stane upírka, jakou byla i Sia. Dcera Jidášova. Pravděpodobnost byla velká, protože byla Siiným potomkem, i když ne přímo dcerou. Stejně tomu bylo i v případě Eleny.

Pak bych jí musela useknout hlavu a spálit její tělo, a to… prostě nechci. Nechci už muset dělat takové věci. Ne tak brzy… Je příliš mladá.

Na konci chodby se vynořil vysoký profesor Kleinert, kterého starší sestry překřtily na Saschu. Jeho skutečné jméno znělo Axel, ale byl k nerozeznání podobný herci Saschovi Hehnovi ze seriálu Schwarzwaldská klinika.

Sia vyrazila, aby ho lapila dřív, než zmizí ve své kanceláři.

Stále vedla komplikovaný život, protože disponovala dvěma jmény. V nemocnici ji znali jako Theresii Sarkowitzovou, ale v jejím zfalšovaném osobním dokladu už stálo nové jméno – Jitka ze Schwarzhagenu.

Změnu identity si vynutilo hned několik problémů. Pro nemocnici zůstane kvůli jednoduchosti dál Siou, také Elena ji tak oslovovala. Pro zbytek světa se stala Jitkou. Bylo to jméno, které nosila jako děvčátko.

„Dobrý den, Sa… pane profesore,“ zvolala a spěchala ke Kleinertovi. Zůstal stát a zvedl ruku na pozdrav. „Mám na vás naléhavou prosbu.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít