S Brianem Storkerem o Draculovi, Rumunsku a novém románu

Vytáhlá kostnatá postava v plášti se zhmotňuje uprostřed mlhy, na bledých rtech jí ulpívá krůpěj čerstvé krve, nevinná žena bere za ruku ctnostného chotě, aby ji ochránil.
Když otevřete knihu Briana Storkera Dracula: Světlo a stín řádu Draka, máte pocit, že čtete stejně staré pokračování románu Dracula světoznámého autora Brama Stokera. Náhoda? Záměr? Co nám o tom poví sám autor?

 

Musím položit otázku, kterou si nejspíš položil už každý: proč sis zvolil právě takový pseudonym?

Román Dracula od Brama Stokera jsem četl nesčetněkrát. Dá se říci, že jej znám téměř nazpaměť. Vlastním sbírku několika vydání tohoto velkolepého díla, včetně původního nezkráceného a neupraveného vydání. Vždy, když jsem knihu dočetl, bylo mi líto, že děj je ukončen, že není žádné pokračování, že se nemáme možnost dozvědět o dalších osudech románových postav. Rozhodl jsem se tedy napsat pokračování sám, přičemž jsem se snažil co nejvěrněji napodobit styl psaní Mistra Brama Stokera, používat jeho sloh, výrazy a obraty.

Chtěl jsem napsat knihu, jako by ji napsal sám Mistr Bram Stoker. Jeho postavy nemají jen knižní podobu. Každá z nich má svou duši, svůj styl vyjadřování, jednání, mají své vlastnosti, klady i zápory. Při psaní jsem se do těchto postav vcítil a viděl plynout životní příběhy jejich očima a přitom jsem se tuto vizi snažil popsat Stokerovými slovy. Mou snahou bylo ve čtenáři vzbudit dojem, jako by četl další osudy známých postav napsaných Mistrem Bramem Stokerem osobně.

Při psaní svého románu jsem se skutečně snažil „být“ Bramem Stokerem, který vdechl život Jonathanu Harkerovi a jeho blízkým. Proto jsem si zvolil pseudonym podobný Mistrovu jménu. Snad se mi můj záměr podařil, neboť má kniha byla přeložena i do rumunštiny a následně mi v březnu 2015 rumunský deník Adevarul věnoval celou jednu stranu, kde o mně píše jako o tom, kdo „opět přivedl k životu slavného irského spisovatele.“ Takovou reakci jsem u rumunské veřejnosti nečekal. Je pro mne obrovskou ctí, že má kniha právě v Rumunsku měla takový úspěch.

 

Dracula. Muž, který výrazně ovlivnil nejen evropské dějiny, jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejkrutějších panovníků, ale také legendární upír, který dodnes hýbe dějinami literatury a filmu. Napadá mě obligátní otázka – kdy a co konkrétně v tobě spustilo tvůj zájem?

Jako malý chlapec jsem často trávil prázdniny u babičky na Slovensku v kraji, kde pověsti a pověry stále měly a dosud mají své místo. Jednoho deštivého dne jsem si krátil chvíli prohlížením knih v babiččině knihovně, když tu mi padla do oka kniha s jediným slovem na hřbetě – DRACULA.

Tehdy jsem samozřejmě věděl, že se jedná o upírský horor, ale to bylo asi tak vše. Do knihy jsem se začetl a její děj, styl vyprávění, citace novin a deníků postav mne okamžitě pohltily. Pamatuji si, jak mi babička vyprávěla, že Dracula skutečně žil, že to byl krutý, ale spravedlivý panovník, který se podle pověstí stal po smrti upírem. Knihu jsem od té doby četl několikrát, sbíral různá vydání a až mnohem později jsem začal pátrat po tom, kdo Dracula skutečně byl a co je pravdy na pověstech o něm. Studoval jsem dostupnou literaturu a zjišťoval fakta o Draculovi upírovi, Draculovi panovníkovi a o Bramu Stokerovi. To mi ale nestačilo, a tak jsem se rozjel pátrat i do míst, která jsou spjata ať již s literárním, nebo s tím skutečným Draculou.

 

A jak na tebe ta místa působila? Ovlivnila i tamější příroda tvoje psaní, oslovila nějak tebe samého?

Rumunská příroda je úchvatná a dosud nedotčená. Hory, pole, venkov, vesnice i velkoměsta, delty, bahenní sopky, moře… starobylé hrady, tajemná místa, pověsti… je to velmi atraktivní země. Okamžitě jsem si ji zamiloval. Samozřejmě, že Rumunsko a jeho příroda ovlivnila mé psaní.

Při práci na svém románu jsem se rozhodl, že na rozdíl od Mistra Stokera budu důsledně psát o skutečných místech, skutečných historických událostech, skutečných historických osobnostech na pozadí gotického upírského hororu. Takže například pokud se dočtete, že pod Draculovou skutečnou pevností Poienari Paul Thomas seděl v zahradní restauraci pensionu La Cetate, tak jej tam skutečně najdete. Nebo pokud píši, že Paul šel do restaurace v hotelu Castel Dracula kolem recepce, tak se skutečně kolem recepce do této restaurace dostanete. Dokonce i rádce a bojar Vlada III. Draculea Tepese se skutečně jmenoval Dragomir Tacal a osmanské vojsko, které dobývalo Valašské knížectví, vedl skutečně Turankmejoglu Omer bej tak, jak je tomu v mé knize.

 

Z tvého díla je patrné, že jsi vyznavačem klasického pohledu na upíra jako takového – neživý nemrtvý, který po nocích pije krev, a to mnohdy zcela nezpozorován svojí obětí. Toto už se v moderní literatuře o vampýrech moc nevidí. Byl tvůj návrat ke klasice záměrem?

Zcela určitě ano. Myslím si, že dnešní knižní trh je dostatečně přesycen moderními upíry, kteří prožívají své lásky, slasti i strasti na středních školách. Tomuto tématu jsem dalek, i když jej neodsuzuji. Nejen v oblasti literatury, ale i v oblasti filmu a kultury jako celku jsem příznivcem klasického gotického díla – tajemné hrady, tajné krypty, hrůza a děs přicházející za svitu úplňku v podobě netopýřích křídel…, doba, kdy dámy byly skutečně dámami a muži gentlemany…

 

Podle původních legend se člověk mění v upíra během své smrti, či těsně po ní. Jaký máš názor na umírání, smrt a posmrtný život?

Sám jsem byl jednou vystaven stavu blízkému smrti, vím tedy, co mne čeká, a proto se umírání nebojím. Co se týče posmrtného života, myslím, že je dostatek důkazů, aby člověk začal vážně uvažovat, bádat a zkoumat, co se za všemi těmi prožitky a jevy skrývá. Myslíme si, že jsme na nejvyšším stupni vývoje a nic nového již objevit nemůžeme? Za posledních sto, sto padesát let udělalo lidstvo takový skok kupředu, že našim prarodičům se o tom, co dnes považujeme za samozřejmé, ani nesnilo – televizní a rozhlasové vysílání, operace oka či srdce, mobilní telefony, počítače, antibiotika, lety do vesmíru… Jsou to obrovské úspěchy, ale to neznamená, že dnes již víme všechno. Neustále máme co objevovat a zkoumat, včetně posmrtného života.

Domnívám se, že se musíme konečně oprostit od přísně vědeckých pravidel, která nemusí mít vždy a ve všem pravdu. Velmi dobře uvažuje například ve svém díle Raymond A. Moody. Máme ještě hodně co zkoumat a skutečně vysvětlovat – EVP, poltergeist, vampýrská pohřebiště, posednutí… Je toho hodně. Myslím, že svůj názor na tyto věci jsem dostatečně vyjádřil hned v úvodu své knihy, kde uvažuji nad významem slova „víra.“

 

Kdybys byl některým z hrdinů ve své knize, nebo i v původním románu Brama Stokera, učinil bys třeba jiná rozhodnutí než oni?

Patrně bych zcela určitě učinil některá jiná rozhodnutí, jenže to by zřejmě potom ztratil příběh na napínavosti a čtivosti. Víte, svůj román jsem psal takovým trochu podivným způsobem. Nikdy jsem nevěděl, jak se bude příběh vyvíjet dál. Zkrátka jsem psal a během psaní se mi děj doslova odvíjel před očima a já jej jen popisoval. Postavy si doslova dělaly, co chtěly a co bylo v tu danou chvíli pro ně nejpřijatelnější, a mým úkolem bylo jen na závěr jejich záměry poněkud usměrnit, aby směřovaly k ohraničenému a přijatelnému konci.

 

Když už jsme u hrdinů a jejich osudů, knihou Dracula: Světlo a stín řádu Draka jsi mnohým z nich jejich cestu právě započal a slyšela jsem, že připravuješ další díl. Na co se mají čtenáři těšit?

Ano, v těchto dnech dokončuji se svým vydavatelem Edelves, spol. s r. o. práce na dalším pokračování románu s názvem Draculescu: Tajemství Řádu draka. Styl Draculescu je podstatně odlišný od Světla a stínu, neboť v Draculescu neskáču po stoletích až do současnosti, ale popisuji dějovou linii ve třech časových obdobích – XV. století – osudy Vlada III. Draculea Tepese, počátek XX. století, kde se čtenáři opět mohou setkat s dr. Johnem Sewardem, Wilhelminou Harkerovou, Jonathanem Harkerem a lordem Arturem Godalmingem, a konečně XXI. století, kde se čtenář dozví, jak to tehdy bylo se Silvií Thomasovou.

Samozřejmě, že se opět setkáme s otcem Pietrulem Pietrescu a jeho rodovými potomky stejného jména, kteří nás v románu provázejí staletími a tu více, tu méně úspěšně bojují s Draculovým prokletím. Za zápletkou jsem v tomto pokračování šel hodně hluboko do historie, až k samotnému ukřižování Ježíše Krista, a při psaní jsem uvažoval o tom, co by bylo, kdyby všechno bylo úplně jinak, než nás učila Bible.

Zajímavostí na románu Draculescu je i to, že v dějové linii, která se odehrává v současnosti, vystupují některé skutečné postavy. Oslovil jsem personál hotelu Castel Dracula a hotelu Coroana de Aur, kde se mimo jiné děj knihy odehrává, zda mohu ve svém románu použít jejich skutečná jména, a díky jejich souhlasu tak můžete v knize poznat skutečnou ředitelku hotelu Castel Dracula paní Anu-Marii Muscar, či recepčního Paula Vortolomeie a mnohé další skutečné osoby…

 

Děkuji za rozhovor.