Lev Grossman: Mágové

Ukázky z knih / 26.9.2015 /

Quentin Coldwater je nadaný, ale nešťastný. Chodí na střední školu, je stále obklopen fantasy příběhy, které četl jako dítě, příběhy zasazenými do magické země jménem Fillory. Představte si jeho překvapení, když se náhle nečekaně dostane na velmi tajnou, velmi exkluzivní školu kouzel v severní části New Yorku, kde získá skvělé vzdělání v moderním čarodějnickém řemesle.

Ale kouzla Quentinovi nepřinesou takové štěstí a dobrodružství, o jakém snil. Ukazuje se, že země Quentinových snů je mnohem temnější a nebezpečnější, než si vůbec dokázal představit. Jeho dětské sny se stanou noční můrou…

 

Grossman_MagoveUkázka z knihy:
BROOKLYN

Quentin udělal kouzlo. Nikdo si toho nevšiml.

Všichni opatrně našlapovali po studeném, nerovném chodníku: James, Julie a Quentin. James s Julií se drželi za ruce. Tak se teď věci měly. Quentin se vlekl za nimi, cítil se a i vypadal jako nevrlý kluk. Radši by byl sám s Julií nebo jenom sám, ale člověk nemůže mít všechno. Přinejmenším pro to jednoznačně svědčily všechny dostupné důkazy.

„Tak jo!“ řekl James přes rameno. „Q, musíme probrat taktiku.“

James měl zřejmě nějaký šestý smysl, kterým poznal, kdy se Quentin začínal litovat. Quentinův pohovor měl začít za sedm minut. James přijde na řadu hned po něm.

„Pevný stisk ruky. Pohled přímo do očí. A potom, jakmile se bude cítit bezpečně, ho praštíš židlí, já zlomím jeho heslo a pošlu mail do Princetonu.“

„Prostě buď sám sebou, Q,“ ozvala se Julie.

Tmavé vlnité vlasy měla stažené do uzlu. Chovala se k němu vždycky moc mile, čímž to všechno bylo ještě horší.

„Čím se to liší od toho, co jsem právě řekl?“

Když tohle Quentin říkal, provedl svůj kousek znovu. Byl to jenom drobný trik, základní manipulace s niklákem jednou rukou. Dělal to v kapse kabátu, takže to nikdo neviděl. A znovu, a zase zpátky.

„Možná bych jeho heslo uhádl,“ pravil James. „Napadá mě TygříHrátky69.“

„Nebo TvojeOškliváČíča.“

„Kdeže, tomu chlápkovi je přes padesát,“ prohlásil Quentin. „Z toho plyne, že jeho heslem nemůže být nic jiného než heslo.“

Vlastně je skoro neuvěřitelné, jak dlouho už to takhle táhneme! pomyslel si Quentin. Bylo jim teprve sedmnáct, ale jemu připadalo, jako by Jamese s Julií znal odjakživa. Osudová záležitost: brooklynský školský systém měl tendenci vytřídit nadané a vehnat je do jednoho hloučku, potom oddělit ty absurdně vynikající od pouze talentovaných a zase je přitlačit k sobě. Následkem toho do sebe už od základní školy naráželi při každé řečnické soutěži, při regionálních zkouškách z latiny a ve speciálních hodinách vysoce pokročilé matematiky. Ti největší šprti ze všech. Teď, v posledním ročníku, už Quentin Jamese a Julii znal lépe než kohokoli na světě, rodiče nevyjímaje. A oni znali jeho. Každý z nich věděl, co ten druhý řekne, ještě než to stačil vyslovit. Každý, kdo se chtěl s druhým vyspat, to už udělal. Julie – bledá, pihovatá, zasněná Julie, která hrála na hoboj a z fyziky toho znala ještě víc než on – se nikdy nevyspí s Quentinem.

Quentin byl hubený a vysoký, i když se obvykle hrbil v marné snaze čelit nějaké ráně z nebe, která zákonitě jako první postihne ty vysoké. Vlasy sahající po ramena mu zmrzly zcuchané v chomáčích. Měl se po tělocviku radši zdržet a usušit si je, obzvlášť když měl dnes před sebou ten pohovor. Nízké šedivé nebe věstilo sníh. Quentinovi připadalo, jako by mu svět nabízel drobné obrázky bídy čistě jen pro něj: vrány na elektrických drátech, psí hovínko, do kterého šlápne, smetí ve větru, mrtvolky mokrých dubových listů hanobených nespočetnými způsoby, nespočetnými dopravními prostředky i chodci.

„Bože, to jsem ale najedený,“ poznamenal James. „Moc jím. Proč se vždycky tak přejím?“

„Protože jsi takový hltavý vepř?“ navrhla vesele Julie. „Protože už tě unavuje vidět si na nohy? Protože chceš mít břicho až k penisu?“

James si založil ruce za hlavu, prsty si zajel do vlnitých kaštanových vlasů, kabát z velbloudí vlny rozepnutý i v listopadovém chladu, a mocně říhl. Zima mu nikdy nevadila; jako by ji ani necítil. Quentinovi bylo chladno pořád, jako by byl neustále obklopen svou soukromou zimou.

James začal zpívat na melodii někde mezi „Dobrý král Václav“ a „Bingo“:

Žil v dávných časech mladý hoch
Rád mečem zamával
Rád na koně si vyskočil
A Dave se jmenoval

„Bože!“ vykřikla Julie. „Přestaň!“

Tyhle verše James kdysi sepsal pro školní besídku. Pořád si tu písničku rád zpíval; teď už ji všichni znali zpaměti. Julie ho postrčila ke kontejneru na odpadky, on ale zpíval dál; když to nepomohlo, chňapla po jeho pletené čepici a začala ho s ní mlátit po hlavě.

„Moje vlasy! Můj krásný účes na pohovor!“

Král James, pomyslel si Quentin. Le roi s’amuse. Král se baví.

„Nerad vás ruším,“ upozornil, „ale zbývají nám už jen dvě minuty.“

„Ach jémine, jémine,“ zašvitořila Julie. „Vévodkyně! Přijdeme dočista pozdě!“

Měl bych být šťastný, napadlo Quentina. Jsem mladý, zdravý, jsem naživu. Mám oba rodiče v celkem dobrém stavu – otce, redaktora lékařských učebnic, matku, reklamní ilustrátorku, která se marně snažila stát malířkou. Jsem příslušníkem solidního průměru střední třídy. Moje bodové hodnocení je o třídu vyšší, než si většina lidí dokáže představit.

A přes to všechno, když v černém kabátu a šedém obleku kráčel po Páté avenue v Brooklynu, Quentin věděl, že šťastný není. Ale proč by neměl? Snaživě dal dohromady potřebné složky štěstí. Provedl všechny nezbytné obřady, vyslovil patřičná slova, zapálil svíce, vykonal oběti. Ale štěstí se jako neposlušný duch odmítlo dostavit. Nevěděl, co by měl ještě udělat.

Šel za Jamesem a Julií, míjeli bary, prádelny, módní butiky, prodejny mobilních telefonů orámované neony, hospodu, kde staří lidé popíjeli už ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne, prošli kolem Síně válečných veteránů z hnědých cihel s plastovým zahradním nábytkem na chodníku. Všechno tohle ho jen utvrzovalo v přesvědčení, že jeho skutečný život, ten, který měl žít, byl zásahem nějaké vesmírné byrokracie nesprávně umístěn. Odkloněn někam jinam, přidělen někomu jinému, a jemu přiklepli zrovna tuhle odfláknutou napodobeninu.

Možná se jeho opravdový život objeví v Princetonu. Zopakoval si v kapse svůj trik s niklákem.

„To si to děláš takhle cestou?“ zeptal se James. Quentin zčervenal.

„Nedělám si to.“

„Na tom není nic špatného.“ James ho plácl po rameni. „Aspoň si vyčistíš hlavu.“

Vítr profoukl tenkou látku Quentinova obleku, ale jemu se stejně nechtělo zapínat si kabát. Nechal chlad pronikat až na tělo. Nezáleželo na tom, stejně tady nebyl doopravdy.

Byl ve Filorii.

***

Pentalogie Christophera Plovera Do Filorie a dál vyšla v Anglii ve třicátých letech. Popisuje dobrodružství pěti sourozenců Chatwinových v kouzelné zemi, kterou objeví o prázdninách u svého výstředního strýce a tety. Vlastně ve skutečnosti nejde o prázdniny – jejich otec je po kolena v blátě a krvi v bitvě u Passchendaele a matku odvezli do nemocnice se záhadnou chorobou, jejíž podstata je patrně psychická. A tak se děti musely rychle sbalit a odjet na venkov do bezpečí.

Ale všechny tyhle tragédie se odehrávají v pozadí. Hlavní příběh vypráví o tom, jak děti po tři roky vždy v létě opouštějí své základní školy a vracejí se na sever Anglie a pokaždé nacházejí cestu do tajného světa Filorie, kde prožívají dobrodružství, podnikají průzkumné cesty po kouzelné zemi a brání její mírumilovné obyvatele proti zlým silám, jež je ohrožují. Nejpodivnější a nejúpornější z nepřátel je zahalená postava, známá jako Budíčka, jejíž kouzlení hrozí zastavením samotného času, kdy by se celá Filorie zastavila v pět hodin jednoho obzvlášť bezútěšného, sychravého odpoledne v pozdním září.

Quentin, stejně jako většina dětí, četl knihy Filorie už na základní škole. Na rozdíl od ostatních – na rozdíl od Jamese a Julie – z toho ale nikdy zcela nevyrostl. Uchyloval se do nich ve chvílích, kdy nedokázal snést skutečný svět. (Knihy Filorie pro něj představovaly současně útěchu, že ho

Julie nemiluje, a pravděpodobnou příčinu, proč tomu tak je.) A popravdě z nich skutečně byla silně cítit anglická školka a Quentin se v nitru styděl, když se dostal k částem s Přátelským Koněm, obrovským láskyplným koňským stvořením, které po nocích poklusává po Filorii na sametových kopytech a jehož hřbet je tak široký, že se na něm dá spát.

Jenomže Filorie v sobě měla něco ještě svůdnějšího a nebezpečnějšího, a toho se Quentin nedokázal vzdát. Tyhle knihy – obzvlášť první, Svět ve zdi – jako by byly o čtení samotném. Když nejstarší z Chatwinových dětí, zádumčivý Martin, otevře skříňku stojacích hodin v temné úzké chodbě strýčkova domu a proklouzne tudy do Filorie (Quentin si vždycky představoval, jak nemotorně odstrkuje kyvadlo jako čípek obřího hrdla), podobá se to otevření knihy, ale takové, která skutečně dokáže, co knihy slibují, a nikdy to úplně nesplní: vezme tě s sebou ven, doopravdy pryč odtud, kde jsi byl, na nějaké lepší místo.

Svět, který Martin objevil ve zdi strýčkova domu, je světem čarovného soumraku, krajinou černou a bílou a strohou jako tištěná stránka, s pichlavými strništi na polích a zvlněnými kopci, kde se kříží staré kamenné stěny. Ve Filorii je každý den v poledne zatmění a roční doby mohou trvat klidně celé století. Holé stromy škrábou o nebe. Bledě zelená moře šplouchají o úzké pláže z rozdrcených lastur. Ve Filorii na mnoha věcech záleží úplně jinak než v opravdovém světě. Když se ve Filorii něco stane, máte ty správné pocity. Štěstí je skutečné, je dosažitelné. Přijde, když zavoláte. Nebo ne, spíš vás nikdy neopustí.

***

Stáli na chodníku před domem. Zdejší okolí bylo příjemnější, se světlými chodníky a stromy přerůstajícími přes ploty. Ten dům byl cihlový a výjimečný tím, že jako jediná obytná budova nezapadal mezi sousední řadové domy a výstavní vilky. V okolí byl proslulý také díky roli, kterou hrál v krvavé Brooklynské bitvě roku 1776. Se svými vzpomínkami na staré vlídné časy holandské minulosti působil mezi auty, pouličními lampami a ostatními domy jako jemná výčitka.

Kdybychom teď byli v románu z Filorie, pomyslel si Quentin jen tak, do záznamu, určitě by se v něm našel průchod do jiného světa. Starý muž, který tu bydlí, by byl jistě přívětivý a výstřední a trousil by záhadné poznámky, a pak, až by se otočil zády, by Quentin zakopl o tajemnou skříňku nebo začarovaný nákladní výtah nebo něco podobného. A vytřeštěně by skrz něj zíral na čistý, neposkvrněný, jiný svět.

Jenomže tady nebyli v románu z Filorie.

„Tak,“ řekla Julie. „Dejte jim to sežrat.“

Měla modrý seržový kabát s kulatým límcem, ve kterém připomínala francouzskou školačku.

„Možná se uvidíme v knihovně.“

„Zlomte vaz.“

Bouchli pěstmi o sebe. Rozpačitě sklopila zrak. Věděla, co k ní cítí, on věděl, že ona to ví, a nebylo k tomu co dodat. Čekal a předstíral, že ho zaujalo zaparkované auto, zatímco líbala Jamese na rozloučenou – položila mu ruku na hruď a vykopla podpatkem jako filmová hvězdička ze starých časů – a pak on a James pomalu vykročili po dlážděném chodníčku k předním dveřím.

Cestou James objal Quentina kolem ramen.

„Já vím, na co myslíš, Quentine,“ řekl chraplavě. Quentin byl vyšší, ale James robustnější, pevně stavěný, a vychýlil ho z rovnováhy. „Myslíš si, že ti nikdo nerozumí. Ale já ano.“ Téměř otcovsky stiskl Quentinovi rameno. „Jedině já.“

Quentin na to neřekl nic. Člověk může Jamesovi závidět, ale nemůže ho nenávidět, protože kromě toho, že je pohledný a chytrý, má také laskavé, dobré srdce. Víc než kdokoli, koho kdy poznal, James Quentinovi připomínal Martina Chatwina. Ale kdyby byl James Chatwinem, co by zbylo na Quentina? S Jamesem byla ta potíž, že to on byl vždycky hrdina. A co zbylo na vás? Role pomocníka, nebo lumpa.

Quentin zazvonil na domovní zvonek. Odkudsi z hloubi temného domu se ozvalo tiché plechové zařinčení. Staromódní obyčejný zvonek. V duchu si znovu prošel seznam všeho, co nebylo v životopise, své osobní cíle a další věci. Na tenhle pohovor byl dokonale připraven po všech stránkách, tedy snad až na ty nepořádně vysušené vlasy, ale teď, když měl dozrálé ovoce svého úsilí přímo před sebou, najednou o něj úplně ztratil zájem. Nebyl překvapen. Už si zvykl na ten pocit těsně před cílem, kdy udělal všechno pro to, aby něco získal, a najednou už o to nestál. Stávalo se mu to pokaždé. Ta železná neodvratnost, s níž se pocit dostavoval, byla téměř uklidňující.

Vchod do domu střežily nudně obyčejné předměstské dveře se sítí. Po obou stranách schůdků proti vší zahradnické logice stále kvetly oranžové a nachové cínie. Jak podivné, přemítal Quentin beze vší zvědavosti, že přežily až do listopadu. Zatáhl ruce bez rukavic do rukávů kabátu a konce rukávů si stiskl v podpaží. Ačkoli se zdálo, že je dost chladno, aby mohlo sněžit, z nějakého důvodu začalo pršet.

O pět minut později ještě stále pršelo. Quentin znovu zaklepal na dveře, pak do nich lehce zatlačil. Na štěrbinu se pootevřely, ven se vyvalila vlna teplého vzduchu. Teplý ovocný pach cizího domu.

„Haló?“ zavolal Quentin. Vyměnili si s Jamesem pohledy. Znovu strčil do dveří a otevřel je dokořán.

„Radši mu dáme ještě minutu.“

„Co je to asi za člověka, když tohleto dělá ve svém volném čase?“ řekl Quentin. „Vsadím se, že je to pedofil.“

V hale bylo šero a ticho a zvuky tlumily orientální koberce. James ještě zvenčí znovu stiskl zvonek. Nikdo se neukázal.

„Mám dojem, že tu nikdo není,“ mínil Quentin. Ani si nebyl jistý, jestli ho James slyšel. To, že James nešel dál, v něm náhle probudilo chuť vydat se ještě hlouběji do domu. Kdyby se z toho chlápka, který dělá pohovory, skutečně vyklubal vrátný do kouzelného světa Filorie, bylo by mu nepříjemné, že si nevzal praktičtější boty.

Schodiště vedlo nahoru. Po levé straně se nacházela strohá, na pohled nepoužívaná jídelna, po pravé útulná pracovna s koženými křesly a v rohu s vyřezávanou skříní o rozměrech dospělého člověka. Zajímavé. Polovinu jedné stěny zabírala stará námořní mapa vyšší než on, s ozdobnou kompasovou růžicí. Prohmatával stěny a hledal vypínač. V koutě stálo rákosové křesílko, ale neposadil se.

Všechny rolety byly stažené. Temno v místnosti neodpovídalo ani tak tmě v domě se staženými roletami, jako spíš tmě v noci; jako by v okamžiku, kdy překročil práh, nastalo zatmění slunce. Quentin pomalu vstoupil do pracovny. Zase vyjde ven a zavolá. Za minutku. Ale musel tam aspoň nahlédnout. Temnota kolem mu působila mravenčení jako oblak nabitý elektřinou.

Ta skříň byla tak obrovská, že by se do ní klidně vešel. Položil ruku na její malou otlučenou mosaznou kliku. Skříň byla odemčená. Prsty se mu třásly. Le roi s’amuse. Nemohl si pomoct. Připadalo mu, jako by se svět kolem něj roztočil.

Byl to bar. Prakticky celá hospoda. Quentin natáhl ruku za řady tiše cinkajících láhví a sáhl si na suchou vrzavou překližku vzadu. Jen pro jistotu. Pevná. Nebylo na ní nic magického. Zavřel dvířka, obličej mu ve tmě hořel. Až když se ohlédl, aby se ujistil, že ho nikdo nesledoval, spatřil na podlaze to mrtvé tělo.

***

O patnáct minut později byla hala plná lidí a činnosti. Quentin seděl v koutě v rákosovém křesílku jako nějaký nosič rakve na pohřbu kohosi, s kým se nikdy nesetkal. Týlem hlavy se pevně tiskl k chladné zdi. James stál vedle něj. Zdálo se, že neví, kam s rukama. Nedívali se na sebe.

Starý muž ležel natažený na zádech na podlaze. Břicho se mu vyklenovalo jako zřetelný kopeček, šedivé vlasy tvořily potrhlý einsteinovský věneček s vyčnívající lebkou. Kolem něj dřepěli tři záchranáři, dva muži a žena. Žena byla roztomile, téměř nepatřičně hezká – jako by ji do téhle chmurné scénky obsadili omylem. Všichni se zabývali nějakou činností, ale nešlo o žádnou bleskovou záchrannou léčebnou akci. Tohle byl odlišný druh práce, po selhání povinné resuscitace. Něco si potichu šeptali, balili, odtrhávali náplasti, vyhazovali kontaminované jehly a nástroje do speciálního kontejneru.

Jeden z mužů nacvičeným rázným pohybem vytáhl mrtvému z krku kanylu. Ústa starého muže zůstala otevřená a Quentin uviděl jeho mrtvý šedý jazyk. Nechtěl si to přiznat, ale ucítil slabý štiplavý zápach stolice.

„Tohle je zlé,“ řekl už poněkolikáté James.

„Ano,“ přisvědčil otupěle Quentin. „Hodně zlé.“ Rty a zuby měl jakoby znecitlivělé.

Když se nepohne, nikdo po něm nemůže nic chtít. Pokoušel se dýchat pomalu a zachovávat klid. Zrak upíral přímo před sebe, nechtěl zaostřit pohled na to, co se odehrávalo v pracovně. Věděl, že by na Jamesovi spatřil jako v zrcadle odraz vlastního duševního stavu v nekonečné chodbě zděšení, která nikam nevede. Uvažoval, kdy už bude vhodné odejít. Nemohl se zbavit pocitu zahanbení, že právě on vstoupil nezván do domu, jako by právě tím nějak zavinil mužovu smrt.

„Neměl jsem o něm říkat, že je pedofil,“ řekl nahlas. „To byla chyba.“

„Velká chyba,“ přitakal James. Mluvili pomalu, jako by si oba poprvé zkoušeli řeč.

Ta žena – záchranářka se zvedla od těla. Quentin se díval, jak se protahuje, jak si tiskne zápěstí na bedra, naklání hlavu k jedné straně, pak ke druhé. Potom vykročila směrem k nim a stahovala si při tom gumové rukavice.

„No,“ oznámila vesele, „je mrtvý.“ Podle přízvuku byla Angličanka.

Quentin si odkašlal. Žena obratně hodila rukavice přes místnost do nádoby na odpadky.

„Co se mu stalo?“

„Mozkové krvácení. Pěkně rychlý způsob, jak odejít, když už musíte. Což on musel. Nejspíš hodně pil.“ Doplnila slova příslušným gestem.

Tváře jí zčervenaly, jak se skláněla nad tělem. Mohlo jí být nejvýš pětadvacet, měla tmavomodrou propínací košili s krátkým rukávem, úhledně vyžehlenou, s jedním knoflíkem, který se lišil od ostatních: stevardka na přímém letu do pekla. Quentin si přál, aby nebyla tak přitažlivá. S nehezkými ženami se v mnoha směrech jedná snáz – nemusíte se trápit s jejich pravděpodobnou nedosažitelností. Ale tahle nebyla nehezká. Byla bledá a štíhlá a přemrštěně krásná se širokou náramně sexy pusou.

„No.“ Quentin nevěděl, co říct. „To mě mrzí.“

„Proč tě to mrzí?“ zeptala se. „Copak jsi ho zabil?“

„Šel jsem k němu na pohovor. Dělal pohovory se středoškoláky pro Princeton.“

„A co ti na tom vadí?“

Quentin zaváhal. Nějak mu unikl výchozí bod téhle konverzace. Vstal, což měl udělat, už když k němu přistoupila. Byl mnohem vyšší než ona. Pomyslel si, že tahle osoba má i za daných okolností svůj styl – na záchranářku. Přitom to není žádná doktorka nebo tak něco. Rád by se jí koukl na jmenovku na hrudi, jenomže nechtěl být přistižen, jak jí zírá na prsa.

„Vlastně mi nejde ani o něj osobně,“ pravil opatrně. „Ale všeobecně přikládám lidskému životu jistou hodnotu. Takže i když jsem ho neznal, můžu myslím říct, že mě jeho smrt mrzí.“

„Co když to byl netvor? Možná byl opravdu pedofil.“

Zaslechla to.

„Možná. Nebo to byl milý chlapík. Třeba to byl světec.“

„Třeba.“

„Určitě se často pohybujete kolem mrtvých.“ Koutkem oka neurčitě zaznamenal, jak James zmateně sleduje jejich rozhovor.

„No, spíš bychom je měli udržet při životě. Aspoň tak nám to říkali.“

„Musí to být těžké.“

„S těmi mrtvými jsou mnohem menší potíže.“

„Jsou klidnější.“

„Právě.“

Výraz v jejích očích příliš nesouhlasil s tím, co říkala. Pozorně ho studovala.

„Hele,“ vmísil se James, „asi bychom měli jít.“

„Kam pospícháš?“ řekla. Nespouštěla oči z Quentina. Na rozdíl od prakticky všech ostatních se zřejmě zajímala víc o něj než o Jamese. „Poslyšte, myslím, že vám tady tenhle chlapík něco nechal.“

Zvedla ze stolku s mramorovou deskou dvě velké konopné obálky. Quentin se zamračil.

„To bych neřekl.“

„Asi bychom měli jít,“ opakoval James.

„To už jsi povídal,“ namítla záchranářka.

James otevřel dveře. Studený vzduch působil jako příjemné překvapení. Zdál se tak skutečný. Přesně tohle Quentin potřeboval: větší porci skutečnosti. A méně tady toho, ať už to bylo cokoli.

Vydá: XYZ, říjen 2015

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít