Darek Šmíd: Žrádlo pro psy (Kladivo na čaroděje 9)

Kladivo na čaroděje čtenářům servíruje Žrádlo pro psy.

Darek Šmíd v devátém dílu oblíbené série nabídne pořádnou jízdu plnou akce, napětí a krve!

Série akční urban fantasy Kladivo na čaroděje odstartovala příběhem Magie pro každého v roce 2012. Mísí v sobě prvky fantasy, detektivky, hororu, magického realismu a mnoha dalších žánrů. Je šitá na míru čtenářům, kteří mají akční rádi, dobrodružné, lehce vtipné, a především návykově čtivé knihy.

Laťka se drží pořád proklatě vysoko, ani ve větru se nezatřese. Začínám mít podezření, jestli ji pan Pavlovský a spol. nepřiklížili nějakým magickým fujtajblem. – Monika Slíva, recenze na Sarden.cz

Velkou výhodou Kladiva je, že ačkoliv jsou díly provázané hlavní dějovou linkou, v každém dostanete samostatný epizodní příběh – do série tak můžete naskočit v jakémkoliv okamžiku, jakoukoliv knihou. Každý autor přináší něco nového – někdo klade větší důraz na detektivní prvky, někdo na humor a hlášky, někdo na hororovou atmosféru a akci… A přesně takové je Žrádlo pro psy, které sérii dodává nový rozměr.

Hororová urban fantasy Kladivo na čaroděje přijala do svých řad nového autora a redakční mančaft opět předvedl, že ví, co dělá. Což je vůbec velkým plusem této série, protože i když už jí prošla slušná řádka spisovatelů, stále si zachovává tak vysokou laťku kvality, jak jen to je u pulpového čtiva možné. Wojta Běhounek, recenze v časopisu Pevnost

V každém případě se však můžete opět těšit na čtivý a akční příběh Felixe Jonáše a jeho skupinky svérázných vyšetřovatelů nadpřirozených jevů. Zavede vás do našeho světa, ovšem tak, jak ho neznáte… a vlastně ani netoužíte poznat. Temné přízraků, oživlé mrtvoly, zabijáci, démoni, psychopati, nekrofilové či upíři – s těmi všemi má parta okolo Felixe co do činění, takže pokud potřebujete pomoc tohoto rázu, neváhejte se obrátit. No, nebo raději váhejte, protože jsou to sice hrdinové, ale v uvozovkách – do typických klaďasů mají pořádně daleko.

Novinky, obálky, ukázky, zajímavosti… najdete na: www.facebook.com/kladivonacarodeje

Anotace:
Nováček série přichází tentokrát s hodně krvavou a šílenou jízdou. Pondělí jako malované! U ranní kávy se zmasakruje firma plná bankéřů; v městském parku něco ukusuje lidem hlavy; gigantické psí bestie si v podzemí brousí zuby na hlavní chod. Pro Felixův tým to začíná jako klasická fuška, ale už odpoledne je z toho klasický boj o holý život. Poučení? Pes je občas nejlepším přítelem člověka až ve chvíli, kdy ho tráví v žaludku. Na břehu řeky ožívá mrtvá zvěř, technomagická zařízení hučí pod chodníkem, pražské letiště se chystá na přistání armádního speciálu se čtyřnohou atomovkou na palubě… A to je teprve pondělí.

Info o knize:
Autor: Darek Šmíd
Obálka: Lubomír Kupčík
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Formát: paperback, 125×195 mm
Počet stran: 160
Cena: 159 Kč

O autorovi:
Darek Šmíd (* 1977)
Narozen roku 1977 v Karlových Varech, publicista, překladatel, práce všeho druhu. Autor neautobiografického románu Superpérák (Odeon, 2013) o chlapci s obřím penisem a fantasy komiksu Archibaldova dobrodružství (časopis ABC, 2010 – 2011) o chlapci s trumpetou, která funguje jako zbraň hromadného ničení. Pro Ikarii napsal kdysi povídku Urvi mně nohu, řekla barbína, spolupracoval na scénářích televizních seriálů Comeback a Vyprávěj. Napsal také dvě knihy o filmech: Příběh filmu Kolja a Příběh filmu Tři bratři (Mladá fronta, 2013 a 2014). Pracoval jako redaktor magazínu Pátek Lidových novin a vedoucí editor internetových stránek Reflex.cz, píše reklamy a překládá hromady komiksů včetně kompletní série Transmetropolitan.

Ukázka z knihy:

Byl to pocit, co Felixe přimělo otočit hlavu.
Stál jen na dva kroky za ním: drobný muž, na tváři lehký úsměv, mohutná vlna perfektně střižených blonďatých vlasů. Fialový oblek, luxusní košile s límcem, který působil, že mu natahuje krk, saténová kravata v barevném vzoru čínské Danxie a semišové boty do špičky. Ruce si držel za zády, nohy rozkročené. Postoj bojovníka, který tenhle souboj vyhrál, ještě než vstal ráno z postele.
„Co jsi zač?“ řekl muž. Mluvil tiše, nezřetelné chvění v hlase.
„Údržbář,“ řekl Felix.
„Všechny údržbáře v téhle budově znám jménem.“ Stisk čelistí. Neuróza. Či nedočkavost. „Co jsi zač?“
„É… uklízečka. Někam mi sem spadnul košík se savem.“
Bryskní úsměv. „Všechny uklízečky v téhle budově neznám jménem. Ale všechny jsem ojel. Co. Jsi. Zač?“
„Turista! Ztratil jsem se. Dů jů nou ze vej tů vencelsplac?“
„Hm.“ Úsměv pohasl, zachvěl se ret. „Tak CHCÍPNI!“
Ve chvíli, kdy muž vyřkl hlásku „p“, mu Felix a) posvítil baterkou do očí a b) kopl ho mezi nohy.
Efekt akce a): zornice v mužových očích se v proudu světla ani nepohnuly.
Efekty akce b):
– b1): Felixova kost holenní narazila na nohu, kterou mu muž nastavil do cesty;
– b2): muž mu chytil nohu rukou;
– b3): druhou ruku sevřel v pěst a prolomil Felixovi koleno na druhou stranu.
„Co chceš dělat teď, hm?“ řekl blondýn.
Felix zatnul zuby. „Vyhrát Nobelovu cenu míru… abych tě s ní moh umlátit k smrti.“

O dvacet pět metrů výš se Klaudie rozloučila s policistou Hlavatým a vyrazila s Walterem po schodišti dolů. Začouzené a spečené zdi kancelářského pekla změnily barvu na zářivkově bílou.
„Takže spolupráce Krotitelů prduchů s policií hlavního města je v naději?“ zeptal se Walter.
„Snad,“ řekla Klaudie. „Uvidíme, co nám zjistí Felix. Jestli zabodujeme, tak nás budou třeba zvát už ne jen proto, abych někomu rozbila manželství, ale jako oficiální konzultanty.“ Sešli do mezaninu. „Páni. Dovedeš si to představit? Byli bychom ofiko. Už žádné spoléhání na to, že na nás někdo náhodou narazí, že nás zavolá něčí příbuzný nebo že bude mít Felix tušení…“ Blížili se k přízemí. „Prostě bychom jen dělali svou práci. Brali zakázky. Kasírovali na živnostňák.“
Walter si odfrkl. „A já bych mohl konečně dělat z domova. Budu Senior Executive Necromancer… No, tady jsme každopádně hotoví, ne?“
„Jo. Snad Hlavatý pozná, že máme recht,“ řekla Klaudie. „Tohle už se nás netýká.“
Pak spatřili, jak se vstupní halou před nimi v krvavé šmouze plazí Felix, nohu v koleni zlomenou v děsivém úhlu, a rve se s blonďatým mužem v potrhaném fialovém obleku, jemuž z rozbitého nosu prýští krev a který tříská Felixe pěstmi v neustávajícím rytmu.
„Skupina ef!“ zděsil se Walter. „Co dělá skupina ef tady nahoře?“
Klaudie mu věnovala tvrdý pohled. „Waltere,“ řekla, „pracuj.“
Walter polkl, nadechl se a zavřel oči.
„A ty – nech ho bejt!“ Klaudie se rozeběhla a ve výskoku strhla blonďáka z Felixe. Odkulili se po zemi, muž se v rotaci zastavil, jako by si zvolil zpomalit film, v němž hrál hlavní roli, a plynule vyskočil na nohy rovnou do bojového postoje, zatímco Klaudie letěla dál halou.
Walter vydechl a otevřel oči.
Zpoza něj od schodiště vyklopýtal pan žárovka a hlavou, zatavenou v plastiku, se vrhnul proti blondýnovi. Walter vnímal každý úder, který mu rukama pana žárovky zasadil. A vnímal také, že pozornost blonďáka se pozvolna odvrací od ožehlé mrtvoly a začíná se soustředit na něj, jejího loutkáře. Jedeš! špitl vnitřním hlasem. Já tady vůbec nejsem! Jen tu tahám za nitky!
„Felixi!“ Klaudie pohlédla do Felixova rozbitého obličeje. „Budeš dobrej?“
„Vy…“
„Jo, my jsme v pořádku, my–“
„Vy!“ sípal Felix a kašlal krev.
„Jo, Walter se o to postará – my jsme v pohodě!“
Felix se pořádně nadechl. „Vincence!“
Klaudie vytřeštila oči. Nad hlavou jí prolétl pan žárovka. O pár metrů dál se jeho hlava roztřískla o stěnu pod plazmovou obrazovkou. Zářil na ní název firmy a pod ním citát: „If you want a friend on Wall Street, get a dog.“ – Carl Icahn. Klaudie viděla, jak muž ve fialovém vyrazil k Walterovi. Vytrhla z kapsy mobil a stiskla tlačítko pro zrychlenou volbu.
„Už se mlátíme?“ ozvalo se v telefonu.
„Ano, Vincenci,“ řekla. „Už se mlátíme.“
Walter se díval na svá vlastní záda očima mrtvol, která do vstupní haly poslal ze zmasakrované kanceláře. Když s Klaudií hledal nějakou použitelnou pro výslech, zmapoval si pár z těch, které byly ještě použitelné (včetně dam, které byly ještě použitelné) – přesto ale cítil, jak se z mnohých, jež k sobě teď hnal dolů po schodech, vymotávají vnitřnosti a odpadávají končetiny. No co, doběhne-li aspoň jedna, tak od něj toho blondégénéra pořád ještě…
Walter v mrtvole vykulil oči. Viděl jimi, jak v hale míří blonďák jeho osobě pravým hákem na spánek. Rozhlédl se mrtvolou kolem sebe. Po schodišti se válely další, pod nimiž popraskaly nohy a kotníky, a tahle právě zakopávala přes rozmotaná střeva té, kterou poslal v první linii… ach!
„Quelle horreur…“
Mužova pěst dopadla na Walterův spánek, Walter šel k zemi a skrumáž ohořelých mrtvol napadala pod schodiště jak obsah roztrženého pytle s odpadky po vydařeném barbecue.

Chladič obrovského chrysleru roztrhl policejní pásku a proboural se prosklenými dveřmi do budovy, pneumatiky ve vlně explodujícího plastu a skla dosmýkaly až k Felixovi s Klaudií.
Vincenc vyskočil ze dveří a zvolal: „Takže dobré odpoledne!“ Spatřil Klaudii, jak se k němu belhá se zkrvaveným Felixem; kupu ohořelých mrtvol pod schodištěm; haldu policistů, kteří se s vytřeštěnýma očima a kvéry v rukou ženou do haly. „Kdepak je vrchní zhebloklátič?“ řekl.
Klaudie ukázala na zem. Vstupní hala vypadala, jako by si na ní dal Jackson Pollock hranolky s kečupem, ale čmouha uprostřed byla rozpoznatelná na první pohled. Rozměry Walterova těla měl Vincenc v oku.
„Vy – do auta,“ řekl. Žíly na krku se mu začaly vzdouvat, jako by jimi prolézal jeden krteček za druhým s tím, že najde kalhoty v jeho hlavě. „Já – za ním.“ Rozeběhl se pod schodiště.
Felixovi pulzovala v hlavě bolest z přeraženého kolena. Znovu ale cítil i něco ve svém břiše. Démonické embryo se pootočilo. Prudký, tuhý pohyb, jako když zárodek kopne mamču v osmém měsíci do tračníku. V koleni ho bodlo. Střetl se s Vincencem očima. Vincenc roztáhl tvář v divokém úsměvu. Policisté nevěděli, na koho mají mířit dřív.
„Hlavatý mě zná,“ řekla Klaudie. „Nemůžeme jen tak zdrhnout.“
„Naposled tě viděl nahoře,“ řekl Felix. „Musíme zdrhnout co nejrychleji.“
Klaudie si představila, co všechno by musela Hlavatému vysvětlit. Útěk byl lepší alternativou. Otočila se na Vincence a řekla: „Bacha na blonďáka.“
A Vincenc řekl: „Hajzly ve Stromovce.“
Zazubil se a vyrazil po čmouze z haly; Klaudie s Felixem se vyškrábali do pobrukávajícího chrysleru, z jehož chladiče se valil dým stále temnějšího odstínu; Klaudie dupla v panice na plyn; vůz zaburácel; policisté zakřičeli „Ani hnout!“; Felix se naklonil přes Klaudii a zapnul jí pás a řekl „Až pojedem zácpou“; Klaudie zařadila zpátečku a dupla na to; kola zakvílela; Felix povolil ruční brzdu; chrysler sebou trhnul; v řevu motoru se prohnali halou; policisté odskočili ode dveří; auto třísklo do zdi a zadním nárazníkem rozšplíchlo zbytek hlavy pana žárovky; Klaudie dupla na spojku; Felix tam vrazil jedničku; noha stlačila plyn a ruce přehmátly po volantu a dýmající chrysler vyrazil ven do pondělního rána – do sněhu, který tiše a v barvách poblikávajících majáčků policejních aut dopadal na dopravní zácpu v pražské Vinohradské ulici.
Felixem zmítal pocit rozdvojení. Potřeboval být na dvou místech naráz. Přál by si bájného dvojníka, jakého si američtí prezidenti nechávali kout ve věčné bouři nad ústím venezuelské Catatumby. Chtěl dostat Klaudii pryč a současně pomoct Vincencovi najít Waltera. Ale s tím, co mu právě teď zbývalo z nohy, potřeboval čas na regeneraci. Aspoň chvilku.
Poslední, co Klaudie viděla ve zpětném zrcátku, než chrysler vklouzl do řeky aut, byla tvář policisty Hlavatého. Běžel k jednomu z policejních vozů. Uvědomila si, že tímhle momentem její „oficiální spolupráce s policií“ končí.
Nehledě na všechno ostatní.
Chrysler vyskočil na kolejový pás a bokem třísknul do projíždějící tramvaje. Klaudie vykřikla, ruce jí vyletěly vzhůru. Až po chvíli si uvědomila, že pořád ještě jedou. A že Felix drtí svou zdravou nohou tu její na pedálu a jednou rukou manévruje volantem mezi desítkami aut.
A měl pravdu, s tím pásem – hodil se, než se dopravní zác­ pou probili až do Stromovky, kde chrysler v sílící chumelenici shodili do Vltavy a sedli si na lavičku poblíž veřejných toalet. Felix potřeboval pár minut, než se embryo v jeho útrobách přestane chovat jako rosomák ve ždímačce.