Daniela Mičanová: Alexander

Ukázky z knih / 8.7.2015 /

„UPÍŘI A LIDÉ JAKO MILENCI I NEPŘÁTELÉ NA ŽIVOT A NA SMRT…“
… v legendárním urban fantasy cyklu Modrá krev!

Nakladatelství FANTOM Print vydává jako e-book první díl slavné upírské série Modrá krev: Alexander.

Micanova_Modra-krev_AlexanderSérie Modrá krev zaujala české čtenáře mnohem dříve, než nastalo Stmívání. Na pozadí naší současnosti a dávné minulosti vykreslila Daniela Mičanová barvité osudy svých hrdinů a hrdinek, smrtelných i nemrtvých.

Viola se bojí smrti a mrtvých, setkání s elegantním vampýrem Alexandrem jí však ukáže jisté výhody posmrtné existence. Do hry vstupuje Lucius, dávný Alexandrův druh a milenec, a s ním se vrací minulost, temná a krvavá jako úplněk před vraždou.

Kde jsou bytosti živící se lidskou krví, tam se obvykle rychle objeví jejich protivníci – do role lovce monster se tentokrát s velkým nadšením, ale s pramalou erudicí vtělil Rakušan Helmut, jehož pokus založit Bratrstvo pro potírání všech forem vampyrismu narazil na mimořádnou rafinovanost nemrtvých.

Láska z dávných věků i současnosti, smutek i rozkoš kolující v krevním oběhu, slunce Středomoří i jihomoravských rovin, to jsou příchuti epického vyprávění o upírech a lidech, které strhnulo čtenáře už před více než desetiletím a jistě vás strhne i teď. A příběh nekončí, již brzy se s jeho hrdiny setkáme v dalších pokračováních Modré krve…

 

Anotace:
Účastníci vědecké konference zasvěcené vampyrismu by patrně nečekali, že se na jejich setkání vetře podezřelý mladý muž pozoruhodných společenských i stravovacích návyků. Zatoužil totiž převyprávět příběh, který se začal psát roku 1623 v moravském Mikulově.
Záhadný pan Alexander Ambrose sice nalezne pár spřízněných duší, zároveň však odhalí nepříjemnou skutečnost. Některé vzpomínky zůstávají živé. Přesněji řečeno, zůstávají nebezpečně nemrtvé. A pověrečné obranné prostředky na ně neplatí.
Morava na pokraji třicetileté války, snová Florencie, rozmařilý Řím, katakomby při via Appia či temná zákoutí helénistických chrámů se stanou místem překvapivých setkání, věčných útěků, návratů i palčivých vzplanutí. Cesty všech zúčastněných hrdinů se však osudově protnou teprve v současném Brně.
Alexander, první díl upírské série Daniely Mičanové, pamatuje časy, kdy upír nemusel vypadat jako úhledný americký středoškolák. Mohl se docela dobře podobat lehce rozervanému baroknímu kavalírovi. Autorka své prvorozené literární dítko znovu pročetla, zrevidovala a propůjčila mu svižnější kabátec. Překvapivě přitom shledala, že ho má stejně ráda jako před patnácti lety.

 

Info o knize:
Autor: Daniela Mičanová
Originální název: Alexander
Nakladatel: FANTOM Print
Formát: ePub, mobi, pdf
Počet stran: 360
Cena: 139 Kč

 

daniela_micanova_03O autorovi:
Daniela Mičanová
Rodačka z jihomoravských Hustopečí vystřídala několik zaměstnání, dlouhá léta se živila překládáním z angličtiny.
Proslavila se upírskou sérií Modrá krev, kterou dosud tvoří romány Alexander (2002), Lucius (2001), Orlando (2002) a Jakubovy housle (2011). Vedle nich vydala také milostnou novelu Mlčení v růžovém (2004) a staroegyptskou detektivku Ve službách třináctého prince (2013).
Více informací o autorce a jejím životě a díle naleznete na adrese www.micanova.net a na danielamicanova.blog.cz.

 

Ukázka z knihy:
1. kapitola
Viola se odjakživa děsila smrti. Nejednou ji napadlo, zda by se náhodou neměla svěřit do odborné péče, většinou se ale snažila sama sobě namluvit, že lidský konec nebude tak hrozný stejně jako všechno, čeho se kdy bála. Uzavřených prostor, otevřených prostor, lidského srocení, zubaře… Rozdíl spočíval v detailu. Smrt obvykle bývá pohříchu definitivní. Snad se ani tolik neděsila své poslední chvilky jako její nevyhnutelnosti, neodvratnosti, nesmlouvavosti. Zvláště ta nevyhnutelnost ji popouzela k nepříčetnosti.

Tohle všechno jí problesklo hlavou, když jednoho dne těsně unikla čelní srážce s protijedoucím vozidlem, které se jí záhadně podařilo přehlédnout. Chovám se, jako by mi na životě vůbec nezáleželo, pomyslela si, pak silou vůle uřídila auto k nejbližšímu parkovišti a zatáhla ruční brzdu. Chvíli strnula za volantem, aby se uklidnila, od podnájmu ji naštěstí dělilo jen pár kroků. Mimoděk si promnula spánky. Cítila nepříjemný tlak na hrudi, po zádech jí stékal studený pot, do očí se jí draly slzy, koulely se po tvářích a znamenaly je slanými cestičkami.

„Do háje!“ uniklo jí, než vozidlo zrádně opustila a rozechvěle se vydala k nedalekému bydlišti. Nepříjemné myšlenky ji samozřejmě pronásledovaly až na práh bytu v prvním patře výstavné brněnské vilky. Dám si kávu, trošku si vydechnu, pak se pokusím dopravit pekelný stroj do garáže, předsevzala si.

Anna právě hospodařila v kuchyni propojené s obývacím pokojem. „Stalo se něco?“ zajímala se, jen zaznamenala její ztrápený výraz.

„Málem jsem zrušila auto,“ hlesla Viola, přitom s povděkem zaznamenala nebeskou vůni čerstvě překapávané kávy.

Spolubydlící, snad aby zastřela obavy, nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Naštěstí se nikomu nic nestalo,“ pokusila se Viola o nepřesvědčivou tečku.

„Vynadal ti někdo? Jak se to seběhlo?“ naléhala útlá černovláska Anna, bezmála ztracená v široké plátěné haleně s orientálními vzory.

Tázaná se zhroutila do polstrované židličky, pak přítelkyni krátké životní drama stručně popsala.

Anna sice nadále kroutila hlavou, ovšem při první vhodné příležitosti si přisadila: „Vidíš? Proto zásadně neřídím.“

Její bohatýrské prohlášení Violu rozlítilo, niterné strachy a chmury se zdály rázem zapomenuty. „Kdybych já zásadně neřídila, kdo by asi do našeho hnízdečka svážel proviant? To ani nemluvím o náročným výběrovým řízení na místo tvé osobní řidičky. Nechtěla jsi náhodou, abych tě dopravila na potrhlej upírologickej slet do Lednice?“

Violina poznámka vědomě mířila pod pás a Anna se také zákonitě naježila, na obvyklé zdlouhavé projevy nevole však nedošlo. Černovláska se k přítelkyni jednoduše otočila zády, zlostně cinkajíc lžičkou o plný šálek. Podle Violina kvalifikovaného odhadu právě počítala v duchu do deseti. Znala Annu dobrých deset let, proto dobře věděla, jak nezřízeně touží po účasti na nějakém mezinárodním setkání takzvaných vampýrologů. Do Transylvánie se sama bála – těžko říci, zda jí slastnou, leč nepřekonatelnou hrůzu naháněla úchvatná divokost tamní krajiny nebo sám hrabě Dracula –, s nadšením tedy uvítala podobnou akci v Lednici na Moravě.

Když Anna dospěla od jedničky k desítce, pomalu se otočila, aby hříšnici pečlivě odslabikovala: „Já myslela, že si užiješ chvíli volna, že to bude příjemná změna pro nás obě. Na lednický zámecký park mám nejlepší reference. Třeba si tam konečně někoho najdeš a nebudeš tak staropanensky protivná.“

Mířila přesně, tušila, kde hledat Violina tajná citlivá místa, nicméně dočkala se překvapivého souhlasu. „Že by samotného hraběte Draculu?“

„Knížete,“ opravila vzpurnou řidičku promptně, nicméně jinak ji domýšlivá poznámka očividně potěšila. Přinejmenším mohla podotknout: „Na toho nemáš!“

A Viola by přísahala, že se přitom její střelená spolubydlící, jinak vcelku normální historička umění a řádná zaměstnankyně Moravské galerie, maličko zapýřila. Anna totiž od dětství trochu fušovala do etnografie. Přesněji řečeno, zajímali ji upíři, oni neodolatelně úděsní představitelé lidové, především slovanské slovesnosti. V Annině pokoji visel obrovský plakát Draculy všech Draculů Bély Lugosiho, značnou část jejich společného příbytku zabíraly nesystematicky vršené a chaoticky přeskupované fascikly různého stáří, objemu i původu, vesměs ovšem značně nepravděpodobného obsahu.

„Jak můžeš obdivovat hraběte, kterej pro vlastní obveselení narážel lidi na kůl a ještě přitom zvládal stolovat?“ vyzvídala Viola.

Anna provinile zamrkala. „Byl to kníže, už si to jednou zapamatuj! Tehdy zkrátka měli takový folklór.“

„Pěknej koníček, jen co je pravda.“ mínila jízlivě Viola. „Třeba se ze zvědavosti dopustil kanibalismu.“

Anna se nerozčílila, naopak, zmocnilo se jí vědecké zaujetí. „Skvělý nápad! Hm, rituální kanibalismus, to si musím hned zapsat!“ Vydala se na okružní cestu kuchyní s úmyslem objevit kus papíru a tužku, aniž se přitom vzdala svého šálku, z kterého tu a tam vyklouzlo několik kapek neukázněné kávy. „U primitivních národů jistě, ale za renesance…,“ rozumovala.

„Vzpomeň si, kolik dnešních masových vrahů neodolalo!“ přisadila si hbitě Viola. „Milej kníže Vlad určitě zatoužil po mužné síle poražených nepřátel, ale podle těch tvých moudrých knih mu stejně nic nepomohlo. Zemřel přirozenou smrtí v šestačtyřiceti letech a jeho hlavu Turci odvezli sultánovi až do Cařihradu,“ odcitovala encyklopedickou informaci.

„Smrti v bitvě se nedá říkat přirozená.“ Anna odevzdaně mávla rukou. „Proč jsi vlastně studovala angličtinu? Při zjevných sklonech k nenapravitelnému hmotařství by ti určitě víc vyhovovala práva nebo ekonomika.“

„Odpouštím ti, neboť to nemyslíš zle,“ pronesla Viola poněkud divadelně, chvilka upírologického pošťuchování ji totiž zázračně smířila s přestátým protivenstvím. „A nyní se odeberu pod sprchu a do svého budoáru. Pokud by ti snad scházela společnost, víš, kde mě hledat.“Když obě přítelkyně svorně a úspěšně završily studia na brněnské Filozofické fakultě, Annina tetička jim pronajala první patro rodinného domku v poklidné vilové čtvrti na okraji jihomoravské metropole. Dvě dívčí ložnice se postaraly o dostatek soukromí, kuchyňka propojená s obývákem zase o příjemný společný prostor. Podle neobvyklého oválného půdorysu, čtveřice vysokých dvoudílných oken a několika zašlých kousků secesního nábytku se dokonce dalo soudit, že pokoj před mnoha desetiletími sloužil coby honosný měšťanský salon. Annina prababička, jíž pronajatý bytový prostor původně patřil, zalidnila zdejší prosklené sekretáře zástupy porcelánových pastýřek, tanečnic, kominíčků, vojáčků a rozmanitých rokokových kavalírů, každý prudší pohyb rozezpíval její neméně velkorysou sbírku broušeného skla, s níž se – čistě z pietních důvodů – nikdo neodvážil rozloučit. Viola, povoláním překladatelka a tlumočnice, trávila drahně času na cestách, nechávala tedy Annu až příliš často napospas starožitnému interiéru, zásvětnímu bimbání sloupkových hodin, kostelní vůni prababiččiných skříní i osvětlení, které navzdory nejpokrokovějším technologiím zůstávalo dušičkově tlumené. Jaký div, že černovlásčina představivost nezahálela, třebas se hrdě a zarputile označovala za veskrze moderní dívku.

Když se Viola zavřela v koupelně, aby spláchla nepříjemný zážitek proudem prohřáté a provoněné vody, ještě se jí trochu podlamovala kolena. „To bylo teda těsný,“ šeptala si, „zatraceně těsný.“ V duchu děkovala vyšším mocnostem – zachránily ji, i když se po léta kamarádí se samozvanou vampýroložkou.

Odbornice na upíry se zatím usadila do hlubin svého obrovského ušáku a nadále meditativně usrkávala kávu, nepochybně již dávno studenou. Viole, zachumlané do oblíbeného pánského županu, stačil jediný pohled – rozmilá Anna ji před okamžikem nařkla ze staropanenské zatrpklosti, aby vzápětí podlehla náporu vlastní citové absence. Slečna překladatelka tedy usedla k nohám slečny kunsthistoričky, aby z jejích půvabných rtíků vyslechla plačtivou litanii na téma „já ubohá, nezadaná chudinka“. Po krátké chvíli jí ale jízlivě skočila do řeči: „A co bys prosím tě dělala s chlapama?“

Anna k ní stočila své víceméně blankytné panenky. „Jak si jinak uvolním ty, no, jaksehonemjmenují, endorfiny?“

„Kup si čokoládu!“

„Přemýšlela jsem o tom,“ obrátila černovláska svižně list. „Jestli se ti nechce, nemusíš se mnou na to pitomý setkání jezdit. Pojedu do Lednice vlakem.“

„Vyloučeno,“ Viola vstala, aby kamarádku povzbudivě poplácala po rameni. „Jestli tě to uklidní, docela se těším.“ Slabé slovo, přisadila si v duchu, jsem bez sebe zvědavostí.

 

2. kapitola

Anna nasupeně sklapla automapu. „Tady někde bude odbočka na Podivín, doprava a pod most. Taková velká překladatelka, a nezmůže se na navigaci?“

„Nečekejte od toho koně vděčnost,“ zopakovala si Viola polohlasně poučku, s níž se coby dítko školou povinné seznámila při snaze proniknout do půvabu koňských sportů.

„Cože?“ pídila se podezřívavě Anna.

„Nic. Jen asi nebudu dost velká překladatelka. Tamhle už vidím ukazatel.“

Kolem nich podmanivě, neodvolatelně a dojemně panoval vlahý květen. Pod kvetoucími stromy zářily v drzé jarní zeleni myriády medonosných sluníček – pampelišek –, vzduch voněl, až se zrychloval tep, a dívčí srdéčka nesnesitelně usedala. Viola si onu prchavou krásu zjihle měřila, nachlazená Anna popuzeně posmrkávala a s hlavou bojovně nachýlenou vpřed vyhlížela důležitou odbočku.

„Podivín,“ jásala, „odtud to máme jen kousek!“ Jako nadšená frekventantka všemožných pálavských vinobraní a burčákových slavností se cítila plně způsobilá vykonávat funkci navigátorky. Viola ji sice zdvořile vyslechla, ale to bylo všechno. Stačilo vzít přece na vědomí úhledné silniční značení – jihomoravské obce naštěstí nic neponechávaly náhodě a zodpovědně naváděly cizince vstříc nevšedním bakchickým zážitkům.

„Furt doprava!“ poroučela si dál Anna úplně zbytečně.

Slečna překladatelka již stačila vstřebat, ba i pozapomenout nedávný bezmála tragický okamžik, zálibně laskala plyn bouřkově modré fabie a naváděla svůj silniční koráb vstříc tmavnoucí siluetě moravských lužních hvozdů. Celkem vzato řídila dost ráda, většinou i dobře, a to navzdory všeobecně rozšířeným předsudkům. (Ještě si živě pamatovala otcovo oblíbené úsloví: Žena za volantem, auto bez řidiče.)

Kodrcavá silnice dlážděná kočičími hlavami je dovedla až k proslulému lednicko-valtickému areálu. Z Brna vyrazily v pozdním odpoledni, na místo určení se tedy blížily stylově – za soumraku. Ze zbytků lužního lesa se plíživě zvedal přízračný opar, červánky kouzlily nad obzorem krvavou aureolu, vzduch těžkl vadnoucím slunečním zlatem a voněl jako tajná svatyně pohanského velechrámu.

Anna ukázala na nápadný, neromanticky popisný ukazatel. „Janův hrad, to je ta umělá zřícenina, podíváme se tam!“

„Jasně. Mě by ale spíš zajímalo jméno našeho hotelu.“

Nato Anna neobyčejně vstřícně zašátrala v kabelce. „Hotel Harlekin, prý naproti zámku, hnedka zkraje… Už vidím šipku!“

Viola zpomalila, pak stočila zrak po směru kamarádčina ukazováku. Na velkoryse pojatém poutači stálo Hotel Harlekin, následoval méně okázalý dovětek: Welcome to Annual Vampirology Convention. Podle návodu vmanévrovala vozidlo do ostře vykrojené zatáčky, nestačila si tedy prohlédnout zbídačené zadní křídlo lednického zámku. Za soumraku vyhlíželo o poznání pochmurněji než torzo zdejší lužní zeleně.

Jak se ukázalo vzápětí, víceméně novému hotelu s bizarním názvem Harlekin se žádný zámek nevyrovnal. Vysoká, přebujele členitá stavba připomínala cosi na pomezí nevyzpytatelně zvráceného snu šíleného Ludvíka Bavorského a přerostlého narozeninového dortu. Zadavatelé hotelového veledíla patrně zatoužili navodit dojem starosvětské malebnosti, přitom si počínali natolik urputně, nesourodě a veskrze marně, až je Viola musela v duchu politovat – špičaté vížky, bílá kovaná zábradlíčka, sladce blankytná fasáda. Mezinárodnímu upírologickénu kongresu očividně předcházely důkladné přípravy. Účastníky vítali vrátní v historických kostýmech, na stožárech před hlavním vchodem se místo hotelových standart třepetaly černé praporce s rudými draky. Viola si mimoděk povzdychla, zato Anna pookřála a vesele dováděla spoře osvětleným parkovištěm. „Konečně mezi svými!“

Pokračování se nezdálo o nic příznivější. Průměrně pohledný mladík na recepci Annu uvítal s lichotivou dávkou posvátné bázně. Nárok na zvláštní zacházení získala jednak díky půvabnému zevnějšku (nápadně připomínala Milenu Dvorskou v začátcích filmové kariéry), jednak zásluhou své stěžejní odborné publikace s obskurním názvem Základní psychologická charakteristika postmoderního upíra. Pořadatelé potrhlého setkání si jejího díla považovali, dokonce jí nabídli, ať své poznatky shrne zvláštní přednáškou. Konferenční prostory hotelu Harlekin sice podle informačního bookletu vynikaly „příjemně rodinnými rozměry“, Viola přesto věštila své přítelkyni hojné obecenstvo.

Když tedy recepční odbavil sličnou hlavní hvězdu, jíž se teď na hrdé hrudi leskla jmenovka Ms. Anna Cerna, author, neochotně stočil zrak k Viole. „A co mohu udělat pro vás?“

„Doprovázím slečnu Černou.“ Najednou se cítila nejistě. „Měla bych tu mít rezervovaný pokoj.“

„Účastníte se nadcházející konference?“ zajímal se, zatímco marně hledal cedulku odpovídající předložené občance.

„Jistě,“ přitakala pod vlivem Annina hypnotického pohledu, „ale pouze jako tělesný strážce.“

Nato si ten nejapný mladík Violu zvědavě změřil. Proboha, on mě snad vzal vážně! pomyslela si pobaveně. Významní umělci, badatelé a krasavice přece bez ochranky neudělají krok.

Věhlasná vědkyně a krasavice v jedné osobě se zatím svůdně šponovala přes dřevěný pult, aby převzala dálkový ovladač k televizi (vydával se proti zástavě). Recepčnímu přitom shovívavě vysvětlila: „Nevzala jsem si totiž s sebou žádný česnek.“

Vstřícné vedení hotelu se snažilo vytvořit hororovou atmosféru, hosté proto museli co chvíli rozhrnovat zřasené tmavé textilie, prodírat se umělými pavučinami, mžourat do svitu svíček, žasnout nad všudypřítomností dračích symbolů nebo uhýbat poletujícím plyšovým netopýrům. Pokoje se tvůrčímu záměru vymkly jen částečně. Civilně bílé stěny zdobily černě rámované obrázky s karpatskými motivy, v zrcadlech se po stisknutí příslušného tlačítka nikdo neviděl, krvavě rudý přehoz a černočerné saténové ložní prádlo svádělo ke všemu možnému, jen ne ke klidnému spánku. Viole neuniklo, že si horliví upírologové mohou v recepci za malý obnos zakoupit plastikové špičáky nebo zapůjčit drákulovský plášť, většina si ale stejně přivezla rekvizity s sebou. Jen se ubytovala, vydala se najít Annin pokoj, aby kamarádce od plic vynadala.

„Představ si,“ uvítala ji černovláska, velkoryse přehlížejíc její nedůtklivé rozpoložení, „že jsi skutečný upír.“

Viola nevěřícně obrátila oči v sloup.

„Čistě teoreticky,“ vytrvala Anna. „Vím, jsi přesvědčená hmotařka, ale zkus kvůli mně udělat výjimku.“

Viola dosedla na okraj polstrovaného křesílka a s odevzdaností, kterou později připsala na vrub únavě, kývla. „No dobře, představuju si, že jsem upír.“

„Hodná. A teď zkus vymyslet, kde bys asi působila nenápadněji než tady?“

Viole uličnicky zacukal koutek. „Pokud přistoupím na tvoji ujetou hru, něco na tom bude.“

Anna však již postoupila na vyšší úroveň. „Všude kolem kořist všech národností, hlavně Američani, Němci, Holanďani a Japonci, chutní zpovykaní spratci, co si z nedostatku jiné smysluplné činnosti malují obličej na bílo, šněrují se do černých kostýmů, nasazují si umělé tesáky nebo rtěnkou kouzlí na krku ranky po zubech.“

„Jestli jim záleží na detailech, s blbou rtěnkou se nespokojí,“ mínila Viola. „Sázela bych na tetování, něco jako permanentní make-up.“

Anně se rozzářily oči. „No jo, představ si tu reklamu. His Highness Fangs, Ltd. – dodáme upíří kousnutí na míru. Na tom by se ještě dalo něco trhnout!“

Viola se proti svému nejlepšímu přesvědčení pobaveně usmála, ale to už ji Anna nesmlouvavě strkala ke dveřím. „Musíme se připravit na uvítací recepci.“

***

Tajila dech, tichounce našlapovala, předstírala, že tudy vlastně vůbec neprochází. V nevlídně úzké, liduprázdné chodbě vystlané skoro-středověkými čalouny si Viola připadala zbytečně zranitelná. Strach necítila, třeba se zdál s přihlédnutím k okolnostem na místě, spíš ji užírala melancholie, stará dobrá důkladně živená chandra. Utekla z bujaré recepce, aby dospala pár propřekládaných nocí, místo toho se vydala všanc tklivé samotě – cenila na ni tesáky z každého temného kouta, takže pro jistotu přidala do kroku. Proč jsme si s Annou nevzaly jeden pokoj? Protože jsme dospělé, svéprávné, silné ženy, kárala se v duchu. Nedokázala si vysvětlit, z jakého důvodu na ni v hotelovém soukromí vždycky, ale vždycky dopadne tíživý smutek. Koneckonců se těšila na horkou sprchu, ba i na nevlídné saténové lože, chodidla nezvyklá elegantním lodičkám úpěnlivě volala o pomoc. Ještě kousek, domlouvala jim, ještě kousíček. Už už odhodlaně otáčela staromódním klíčem, vzápětí sebou trhla, vlastně bezmála nadskočila. Než se stačila otočit po hluku, minul ji párek hlučných Skandinávců s obrovským rachotícím kufrem na kolečkách.

Už mi z toho hrabe, vynadala si, jen spěšně zapadla do pokoje. Rychle shodila svršky, aby se utekla do koupelny. Dámě v obtížné situaci totiž vždy pomůže horká lázeň a sprchový gel s vůní santalového dřeva. Příjemně provoněná odcupitala k rudočernému loži, uvelebila se v saténu, potom nepříliš trpělivě vyčkala, až se jí v žilách rozproudí konejšivé teplo. Ke štěstí jí scházela už jen číše svařeného vína. Venku krátce zahřmělo, vzápětí se spustila jarní přeháňka, která atmosféru dokonale doladila. Chudokrevné dámy jistě omdlévají rozkoší při představě aristokraticky bledé ruky, co neodbytně klepe právě na jejich okenní tabulku, a pořadatelé vampýrského sletu si mnou ruce. Do spánku Violu kolébala vzdálená hudba. Poznala spinet, nádherně temperovaný, snově líbezný a snově vzdálený. Takže se jí nejspíš jenom zdál…

 

3. kapitola

Po neklidné noci – nikdy se jí nedařilo sladit osobní biorytmus s hotelovým provozem a pranic přitom nezáleželo na cenové kategorii – následovalo rozmrzelé jitro, o to bolavější, že ji do útržkovitého spánku pronásledovaly zbytečně příjemné erotické sny. Nebudu zatrpklá, nebudu nervózní, nemůžu za to, že jsem se celých pět, no dobrá, tak skoro šest let s nikým nemilovala, kázala si. Kdož ví, jestli o to ještě vůbec stojím.

Pootevřela okno a nesmlouvavě na sebe pustila jitřní chlad. Chtěla se sice kochat vyhlídkou na malebné jihomoravské městečko, nedokázala však odtrnout zrak od přepestrých hord sešikovaných před hotelovou branou. Dobré dvě stovky lidí ve více či méně komických převlecích si zaníceně vyměňovaly názory nad údaji v barevných konferenčních brožurkách – Viola jim provokativně říkala „divadelní program“. Znovu peprně zalitovala ochoty dopravit Annu za jejím životním snem. Když ji jitřní vláha pošimrala chladivými prstíky po zátylku, vzpomněla si na včerejší nesmyslný strach a nejraději by si zčerstva nafackovala. Dnes žádná teplá voda, rozhodla se, jen ledová sprcha a froté ručníky.

Z neveselých úvah ji vytrhlo až nevlídné zaštěkání telefonu. Samozřejmě Anna, musí mít všechno pod kontrolou. „Kdypak konečně vstaneš? Moje přednáška začíná o půl desáté!“

„Anno,“ vydechla Viola, aniž přiznala, že ji tentokrát ráda slyší, „ještě není osm.“

„No a?“ namítla upíroložka dotčeně. „Já nespím už od půl šesté!“

„Proč jsi nenavázala astrální spojení s hrabětem Draculou? Třeba by tě v přestrojení přišel podpořit. Vlastně, co to plácám, tady by žádný přestrojení nepotřeboval.“ Když Anna vztekle zasyčela, nezbylo Viole, než ji honem usmířit. „Jak vidím, potřebuješ snídani opravdu hodně nutně. Vydrž deset minut, zaklepu na tebe.“

„Pět,“ upřesnila neoblomně upíroložka, nicméně za čtvrt hodinky už spokojeně chroupala loupáček s meruňkovým džemem, který zalévala nezřízenou dávkou čerstvého pomerančového džusu. Mezi sousty stačila mávat známým z včerejší recepce.

Viola zatím zjistila, že zasklený předmět, který včera v chatrném večerním osvětlení považovala za obraz, sestavil nějaký úchylný nimrod z tělíček vycpaných zvířat. Snídaně jí nebezpečně stoupla do krku, preventivně se zabavila škádlením potrhlé spolubydlící. „Že tys po recepci zůstala u baru? Nějak ti schází tekutiny.“

„Náhodou jsem si jen lokla rodinného stříbra!“ připustila neochotně Anna. Tím chtěla naznačit, že v soukromí tajně „spálila červa“ hltem dědečkovy slivovice. „Tak co, nepotkala jsi nikoho, kdo by vypadal jako nefalšovaný upír?“

Viola jí nejprve chtěla srdečně doporučit pobyt na klinice docenta Chocholouška, nakonec se přemohla (co kdybychom tam skončily obě) a krotce odtušila: „Ne, zato jsem potkala chlapa a ten ti vypadal úplně jako Jack Nicholson! Smůla, kdybychom si vyjeli na sraz buddhistů, poznali bychom Richarda Gera, což už je koneckonců taky starej pedál. Osobně vím o jediným člověku, kterej upíra zdálky připomíná, ale je právník.“

„To se nevylučuje,“ potěšila se Anna.

„Jmenuje se Ctibor Cibulka. Uznej, takhle pitomej pseudonym si žádnej alespoň trošku soudnej vampýr nedá.“

„Stejně si nedokážu nijak rozumně vysvětlit, čím nás pohádkoví krvesajové tak děsně přitahují,“ přiznala sebezpytně Anna, přecházejíc od loupáčků na rohlíky se šunkou.

„Vyjadřuj se přesně, co tebe přitahuje.“

„Nelži!“ Černovláska jí zahrozila nožem od másla. „Co bys tady jinak dělala? Dobře vím, jakou dá člověku práci vylákat tě z domu. A čárymáryfuk, z ničeho nic spolu snídáme v hotelu Harlekin v moravském pohraničí.“

„Obvykle mívám dost práce,“ špitla Viola, přitom cítila, jak rudne až ke kořínkům neobyčejně ryšavých vlasů.

„Zato teď najednou nemáš co dělat?“ otázala se sladce Anna.

„Dobře,“ vzdala se její přítelkyně. „Co nás přitahuje? Temné pohanské rituály, věčný život vykoupený cizí krví, zvrácené uspokojení tváří v tvář smrti… Cituju tě správně?“

Slavná vědkyně se napřahovala k políčku, nakonec jen mávla rukou.

„Třeba jsme přijely ze stejných pohnutek jako všichni okolní puboši. Blahobyt je začal nudit, tak si sbalili batůžky, poprášili se pudrem značky Virgin White, podmalovali si oči pompejskou červení, teď srkají rajčatovou šťávu s vodkou a předstírají, že pijou krev,“ přisadila si Viola.

„Fuj!“ vyprskla Anna.

„Aspoň v něčem jsme zajedno,“ optimisticky přitakala slečna překladatelka.

Nato černovláska rozechvěle vstala. Do vystoupení jí zbývala skoro hodina, nepodceňovala však nezbytnou psychickou přípravu, zejména pokud k ní potřebovala menší placatou lahev zaručeně organického obsahu.

Jak si Viola stačila všimnout, podlouhlá okna hotelové restaurace, potažená kouřově tmavou fólií, se zdála přímo odpuzovat denní světlo. S trochou úsilí seznala, že venku beztak zůstává setrvale zamračeno, občas se spustí rytmický májový deštík. Anna, odhodlaně nakročená k odchodu, náhle strnula a soustředěně dosedla.

„Poslyš, jak vypadal ten tvůj právník? Jako Béla Lugosi, Frank Langella nebo spíš Gary Oldman?“

Nikdo originálnější ji nikdy nenapadne. Nu, alespoň netrvá na těch slaďoučkých metrosexuálních manekýnech z moderních upírských spektáklů, soudila slečna překladatelka v duchu, než se uvolila odtušit: „Spíš jako hrabě Orlock z toho původního německýho filmu. Jinak středně vysokej, celkem štíhlej, hnědý vlasy, výrazně pronikavý tmavý oči. V životě jsem podobný neviděla. Taky dlouhý, štíhlý prsty, řekla bych klavírista… “

„Že by tamhle seděl?“ ponoukla ji přítelkyně napjatě.

„Aničko, Aničko,“ namítla Viola, tlumíc podvědomě hlas, „civíš na úplně cizího chlapa, navíc hezčího.“

Anna ji odmítla vzít na vědomí, nespouštěla z neznámého jindy vesměs modré‚ v tu chvíli ovšem zcela okouzlené oči. Vždyť už si toho musel všimnout! Viola svou spolubydlící pod stolem nenápadně nakopla, ale nijak si tím nepomohla. Cizinec si naštěstí dál nezúčastněně míchal kávu, jako by se nechumelilo, což ji svedlo k jízlivému popíchnutí: „Odkdy upíři holdují espressu?“

Černovláska se zaškaredila. „Uvidíme se v konferenční místnosti. Doufám, že uděláš výjimku a přijdeš si poslechnout, jak komolím tvůj překlad.“

Viola se totiž hlasitě a důrazně zavázala nenavštěvovat ujeté přednášky typu Upíři a krevní skupiny, Poslední poznatky z bádání o chování upírů v závislosti na vnějším prostředí, nebo Žijí mezi námi… Zato Anna si slibovala stihnout alespoň část referátu s názvem Vliv starověkých rituálů na vznik vampýrských představ, který předcházel jejímu vystoupení. Tajemný cizinec byl dočasně zapomenut. Rázně zasunula židli a plavně se odnesla směrem k hotelové hale.

***

Muž s kávou chvíli sledoval, jak se štíhlé křivky dívky, co ho tak soustředěně sledovala, ladně vlní do ztracena. Jeho civilní zevnějšek působil nadějně. S přihlédnutím k padnoucímu obleku a světlé košili ho Viola typovala na manažera, businessmana, právníka, notáře, sňatkového podvodníka či jinou úctyhodnou profesi, mezi upírology se nejspíš připletl úplnou náhodou. Bůhvíproč si všimla roztomile marnivého detailu – nosil manžetové knoflíčky. Pán tedy bude zaručeně pěknej snob.

Plaše se na něho usmála, aby omluvila Anninu bezděčnou neomalenost. Když její gesto opětoval, niterně znejistěla. Nikdy si na pánské úsměvy nezvykla, nepokládala je za projev přízně, okamžitě hledala, kde má co v nepořádku – flíček na halence, špatně rozetřený make-up, natržené kalhoty. Jako třešnička na dortu se jí vnutila vzpomínka na včerejší sen (co se zdá v novém, to se přece splní), zkrátka nastal nejvyšší čas zatroubit na ústup.

„Promiňte, asi jsem vyděsil vaši přítelkyni,“ uvedl se dobrou angličtinou.

„V-v p-pořádku,“ zakoktala jako chycená při krádeži v samoobsluze. „Mám, vlastně má mimořádně bujnou fantazii.“ Chápavě pokýval, zjevně se Violu chystal gentlemansky doprovázet. „Nedopil jste kávu,“ pokusila se ho zdvořile zabrzdit.

Odpověděl otázkou: „Nedali vám jmenovku?“

„Vlastně sem nepatřím,“ vysvětlila překotně, „doprovázím posedlou přítelkyni.“ Jindy plynná angličtina jí zněla z vlastních úst cize.

„Ach tak. Já se naopak účastním všech setkání. Tohle bude moje dvanácté.“

Nevěřícně si ho změřila, přitom se mu volky nevolky zadívala do očí. Kdyby nebyla mocně rozechvělá a silně krátkozraká, možná by si všimla jejich zvláštní, mechově zelené barvy. „Jste obdivuhodně vytrvalý.“

Semknul obočí ve snaze vysvětlit si její poznámku správným způsobem.

„Copak tomu všemu bezvýhradně věříte?“ popíchla ho.

„Samozřejmě,“ odvětil sebejistě. „Vy snad ne?“

„Promiňte, ráda bych s vámi konverzovala,“ zahájila únikový manévr, „ale Anna by mi do smrti neodpustila, kdyby mě při svém referátu nezahlédla v publiku.“

„Takže vaše přítelkyně je Anna Černá? Slavná autorka Postmoderního upíra?“

„Už je to tak,“ připustila Viola. Nikdy o Anně jako o slavné autorce neuvažovala, cizincova nadšená reakce ji tedy zaskočila, vlastně zabolela.

„To mám tedy zatracené štěstí,“ navázal. „Rád bych se se slečnou Černou seznámil.“

„Určitě vám ráda poskytne vhodnou příležitost,“ ujistila ho. „Nade vši pochybnost jste ji zaujal.“ Úsporně zdvořilým gestem se rozloučila, pak zamířila přes halu ke konferenčnímu sálu, odkud se právě linul Annin hlas, ztenčený trémou:

„Otázka tedy zní, zda jde pouze o zabíjení z nutnosti, nebo zda tento akt provází pocit slasti srovnatelný s erotickým vyvrcholením. Prameny zmiňují obě možnosti, vše pochopitelně závisí na osobních dispozicích či naladění každého upíra. Nelze vyloučit ani vliv původních lidských vlastností, transformace v nemrtvého totiž mnohé jaksi potencuje. Vampýři se pyšní dokonalejšími smysly, včetně toho takzvaného šestého, přijdou jim vhod v nelehkém boji o přežití. Na závěr mi dovolte citovat slova Lestata de Lioncourt: Upíři jsou lovci samotáři, nepotřebují společnost o nic více než kočkovité šelmy v džungli… To myslím vystihuje základní povahový rys standardního postmoderního upíra dostatečně.“

Viola znala Annin příspěvek slovo od slova, překládala ho totiž do angličtiny. Jako recese neměl chybu, nedokázala si ale představit, že ho Anna se smrtelně vážnou tváří odrecituje před stohlavým srocením, které jí bude viset na rtech a její poslední slova odmění bouřlivým potleskem. Úmyslně se usadila do poloprázdné poslední řady, co nejblíž nikterak skromnému bufetu – kdyby bylo třeba. Zachytila černovlásčin vítězný pohled a povzbudivě, maličko potutelně se na ni usmála. Zatímco Anna přijímala gratulace, šikem ocedulkovaných odborníků na upíry si k řečnickému pultíku proklestil cestu drobný Japonec – v jeho vzdálené vlasti by ho patrně označili za muže průměrného vzrůstu. Na nose se mu skvěly obrovské kostěné brýle, v ruce nebezpečně třímal laserové ukazovátko. Úctyhodný plazmový monitor za jeho zády zaplál krvavě rudým nápisem Hiroshi Watanabe – Transylvanian Problem – Mathematical Analysis.

Tehdy rusovlasá Viola nabyla dojmu, že cítí na koleni nesmělý dotek Anniny dlaně, třebas dívku neslyšela přicházet ani usedat. „Blahopřeju, tomu se říká úspěch.“

„Myslím, že máte na recepci fax,“ oznamoval jí hlas, který Anně rozhodně nepatřil. Popuzeně natočila hlavu. Samozřejmě, její nový známý od snídaně.

„Já se vám představila?“ sykla neúměrně příkře.

Malý Japonec zatím pokračoval v prezentaci, pableskující monitor předvedl dychtivým posluchačům pozoruhodný vzorec:

v = – av + dvh

h = nh – dvh

Viola dočasně zapomněla na vztek i na cizincovu neomalenost. Upíři převedení do matematického vzorce se jen tak nevidí ani v domácnosti vyhlášené odbornice.

„Fenomén opakované konzumace lidské krve popsala celá řada kolegů,“ uvedl se pan Watanabe, „nikdo se však dosud nepokusil o empiricky racionální uchopení celého problému. Můj referát proto směřuje k teoretickému pokusu o matematické vyjádření tohoto jevu, a to na základě platných demografických pozorování.“

Zelenooký se pohodlně uvelebil na uprázdněném místě po Violině boku a požitkářsky nasál vzduch. „Líbí se mi váš parfém,“ doznal se šeptem. Chystala se něco odseknout, ale nedal jí příležitost. „Nechte mě hádat. Anaïs Anaïs?“

Sklopila oči. Ten prevít úplně klidně pronikl na její citlivá místa! Obláčkem drahé vůně si dodávala alespoň zdání ženského sebevědomí.

Japonec se vytáhl na špičky, káravě se rozhlédl sálem, vzápětí pokračoval: „Vezměme za základ takzvaný Lotka-Volterrův systém.“ Laserové ukazovátko zaměřilo pableskující plochu monitoru. „Veličina h znamená počet lidských jedinců v izolované transylvánské komunitě, v zastupuje počet upírů, a reprezentuje úmrtnost výše zmíněných v závislosti na zhoubném působení slunce, česneku, krucifixů a profesionálních likvidátorů, písmeno n potom ukazuje procentuálně propočítaný nárůst populace. A konečně d nazýváme kontaktním koeficientem. Zatímco v, h, a jsou proměnné, n a d zůstávají konstantami. Položka dhv nám tedy říká následující: Kdykoliv se upír setká s lidskou bytostí, extrahuje z této krev, čímž ji následně mění v dalšího upíra.“

Tehdy se Viola tichounce odkradla do haly, jinak by hrozilo, že Anně zkazí pobyt na konferenci záchvatem pohoršlivého smíchu. Zelenooký ji bez zábran a bez uzardění následoval.

„Odpusťte, trochu jsem se na vás informoval v recepci. Vím, kdo jste, odkud jste a čím se živíte. Fax vám zřejmě poslal klient, který si naléhavě žádá vašich překladatelských služeb.“

„Neříkejte!“ ohradila se. „A kolik vás ty informace stály?“

„Vlastně jen trochu osobního kouzla. Obvykle dostanu, co chci.“

Violu zarazila jeho neprůstřelná mužská samolibost. „Býváte si obvykle jistý tím, co chcete?“ nadhodila uštěpačně.

„Naprosto.“

„Omluvte mě, povinnost volá.“ Netušila, že umí být takhle protivná.

Se starosvětskou úklonou jí ustoupil z cesty, pak se pomalým krokem vrátil do konferenčního sálku. Jeho utkvělý pohled na sobě záhadně cítila ještě v okamžiku, když si na recepci vyzvedávala onen zatrápený fax.

V pisateli předem správně odhadla pochybného podnikatele Břetislava. Z neznámého důvodu se zatím nenaučil používat e-mail, navíc si jako dlouholetý známý jejích rodičů osoboval právo na zvláštní zacházení. Nikdo na celém širém světě by mu například nevysvětlil, proč by se Viola na dovolené neměla radostně a bez nároku na honorář vrhnout do překládání mizerné kopie článku o perspektivách těžby pálené magnézie v Severní Koreji. Jako bonus Břetislav opatřil fax galantní douškou: Zlato, na podrobnosti se vyser, chci jen vědět, vo co tam zhruba gou.

Přemohla vztek, neochotně otevřela notebook, naladila hotelový bezdrát, jala se listovat internetovými encyklopediemi (hm, vida, pálená magnézie neboli oxid hořečnatý) a vrstvit na virtuální list papíru strohé věty. Alespoň nemusím myslet na vtíravého cizince ani žasnout, jak přesně, byť poněkud rozostřeně (dáma je vpravdě krátkozraká) se mi vtiskla do duše jeho tvář, utěšovala se. Vlastnil hranatou bradu, úzký orlí nos a mandlové oči posazené nepatrně dál od sebe, ramena mu neposedně zkrápěly prameny delších vlnitých vlasů, které si se zjevným zalíbením co chvíli prohrábl aristokraticky tvarovanou dlaní…

Zakroutila hlavou nad vlastní pošetilostí, pak se pilně zabrala do práce.

Jeden komentář

  • fin 8.7.2015na19.09

    Vřele doporučuju těm, kdo nečetli. Tento první díl je ze série nejlepší, byla jsem tehdy před lety knihou okouzlena a četla ji několikrát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít