Jiří Kulhánek: Vládci strachu

Jiří Kulhánek – pojem české fantastiky druhé poloviny devadesátých let. O jeho románech s upíří tématikou by se dnes dalo říct, že patří k nedostupné klasice. Ozývají se hlasy, které Kulhánka a jeho tvorbu zatracují, ale zároveň nechybí početná skupina nadšených příznivců jeho díla. Ta se vesele dohaduje, který spisovatelův příběh stojí na pomysleném vrcholu. Možná je nejlepší začít od začátku, románovou prvotinou Vládci strachu. Dokáže tahle dvacet let stará upířina oslovit čtenáře, kteří se v té době teprve učili číst, nebo ještě byli na houbách? 

Richard Adolf Ericksson, druhorozený syn ze starého severského šlechtického rodu, si užívá už šedesát let poklidného života. V současnosti obývá pěkný byteček ve Švýcarsku a na českou stranu Šumavy vyrazil na lov. Situace se velice rychle mění a z predátora se stává kořist, ale Adolf není z těch, kteří by si takové zacházení nechali líbit. Dráždit odhodlaného upíra se zkrátka nevyplácí.

Před pár staletími dostal Adolf od své milenky nevšední dárek z lásky. Byl proměněn v upíra, což s sebou nese samé úžasné výhody od skoro nesmrtelnosti přes úžasný metabolismus až k super kondici. Hlavní nevýhodou jsou lovci. Ti se nechávají najímat prastarými nepřáteli upírů, tajemnými alchymisty. Jedním z nejproslulejších je Azzopard, jenž touží uskutečnit mocný magický rituál. Důležitou složku v něm představuje sedm upířích špičáků. Upíři se dají považovat za ohrožený druh a rázem to vypadá, že budou na vyhynutí.

Upíři Jiřího Kulhánka nejsou tajemné, vznešené, krvežíznivé bytosti. Richard Adolf vede už nějakých šedesát let normální spořádaný život na úrovni. Občas potřebuje krev, ale nemusí být lidská. Upíři proměňují lidi pouze za odměnu nebo z lásky, což se příliš často neděje. Na proměnu potřebují svoje špičaté a duté zuby. Tihle upíři umí spoustu užitečných triků, které se dají najít ve starší i novější literatuře. Třeba podobnost Kotletova Hustýho nářezu s Vládci strachu není zrovna malá a může být docela zábava porovnávat, komu to jde líp. Jestli větší bordel v Čechách na počátku dvacátých let jednadvacátého století udělá Jan Bezzemek s žlutými emzáky, nebo Richard Adolf Ericksson a vražední lovci. V Kulhánkův prospěch hraje hlavně užití vysoce originálního prvku pojmenovaného Pumlíč.

Vládci strachu jsou divoká akční střílečka s hromadou krve, autor si ovšem nelibuje v sáhodlouhých popisech rozprsknutých mozků, rozstřílených hrudníků a amputovaných končetin. Většina vedlejších postav se dělí na ty, které umřou násilnou smrtí, a ty, které umřou velmi bolestnou násilnou smrtí v „přímém přenosu“. Pouze pár vyvolených to doklepe ke šťastnému závěru, když to v rámci možností přežijí docela vcelku. Adolf se v příběhu nachází vesměs ve třech situacích – prchá, bojuje, nebo si líže rány. Výjimkou je závěrečný útok, který kupodivu patří k nejslabším částem románu. V některých momentech nejde nepostřehnout dětské nemoci Kulhánkovy prvotiny, ale vysoká čtivost a sympatický hlavní hrdina dokážou perfektně vtáhnout do děje, proto nad slabostmi Vládců strachu není čas sáhodlouze přemýšlet.

I dvacet let po vydání stojí za to si Vládce strachu přečíst. Některé okamžiky, jako scény s bankomatem nebo telefonní budkou, nejspíš povedou k neplánovanému vtipu zaviněnému časovým posunem vědy a techniky, ale příběh dokáže oslovit čtenáře i v dnešní době. Rozhodně to není ztráta času nad „prastarou literární vykopávkou“, ale zábavná jízda s příběhem z vod české akční fantasy.

Vydal: Klub Julese Vernea, 1995