Satyři

Pojmenování satyrů pochází z Řecka a s latinskými označením satura či satira pravděpodobně vůbec nesouvisí. Původ tohoto slova je poněkud nejasný. Satyr je v českém etymologickém slovníku definován jako „prostopášná mytologická bytost v lidské podobě se zvířecími rysy“, a jak doplňuje Slovník cizích slov, označuje poživačného, smyslného člověka.

 

Satyr byl podle legend syn boha Herma nebo Siléna. Patří proto mezi polobohy, konkrétně horské či lesní bytosti, protože se nejraději pohyboval v přírodě. Podle některých však spadá do kategorie démonů, za což můžou pravděpodobně rohy. Satyrové byli průvodci boha vína Dionýsa a nacházeli se v družinách boha Pana. V řeckém a římském umění jsou často zobrazováni s erekcí. To asi proto, že byli v kontaktu s nymfami, ženami, které byly nadpozemsky krásné a tajuplné. Zobrazují mužskou podobu člověka a kozla s kučeravými vlasy, bradkou, špičatýma ušima, tupým nosem, rohy na hlavě, ocasem a kozlíma nohama. Proto možná tolik nepřekvapí, že tato mytologická bytost napomohla vzniku čertů (rohy, ocas, kopýtka…). Čeští čerti i v současných filmech vypadají opravdu hodně podobně jako satyři.

 

V pozdější době se začalo tradovat, že satyři byli původně veselými muži, kteří se pohybovali ve skupinách, milovali víno a ženy. To, že někteří satyři začali svůj žal utápět ve víně, z nich učinilo trosky. Druhá kategorie satyrů pronásledovala nymfy, tančila a zpívala. Žili hudbou a milovali hru na flétnu či dudy. Bývali také viděni jako pastýři stád. K lidem nebyli právě vstřícní, přepadali pastýře a strašili poutníky.

 

Archeologický nález mužských ostatků z roku 2007 poblíž íránského města Zanjan naznačuje, že antické legendy o satyrech mohly být založené na pravdě. Na to, že nalezené ostatky mají stejné rysy, upozornila badatelka ze Stanfordské univerzity v USA Adrienne Mayor. Je přesvědčena, že takovíto jedinci mohli být zdrojem legend o satyrech. Stačí si přimyslet rohy a kozí tělo. Záhadné ostatky íránského muže jako by nepatřily do žádné známé etnické skupiny žijící v té době (okolo r. 540 před naším letopočtem) a jsou přirozeně mumifikované, protože ležely v místním solném dole.

 

 

Satyrové byli vyobrazeni na spoustě maleb, nejznámější jsou:

Satyros s amforou a mladým Dionýsem (z 3. stol. př. n. l.) od Epikteta
Bronzová soška Tančící Satyros
Knihy od autora C. S. Lewise vyobrazují satyry neboli fauny (např. pan Tumnu), v podobě blízké minotaurům, bojovným zvířatům, ale na rozdíl od nich jsou tito tvorové mírumilovní, štíhlejší a s hlavou kozla, nikoliv býka
Film Faunův Labyrint z roku 2006 od režiséra Guillerma del Tora
Rick Riordan: Bohové Olympu 2 − Neptunův syn (2012), satyr Grover

 

Literatura

Slovník antické kultury, nakl. Svoboda, Praha, 1974
Vojtěch Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí
Rudolf Mertlík, Starověké pověsti a báje, 1989
Graves, Robert, Řecké mýty, 2004
Trebor Healey, Faun, 2012
Houtzager, Guus, Encyklopedie řecké mytologie
Löwe, Gerhard, Stoll, Heinrich Alexander, ABC Antiky
Fink, Gerhard, Kdo je kdo v antické mytologii, 2004
Neškudla, Bořek, Encyklopedie řeckých bohů a mýtů, 2003

Napravo je obraz z roku 1973 s názvem Nymphy a Satyr od Williama-Adolphe Bouguereaua a vlevo Francois Clouet: Bad der Diana, 1558.