Kevin Hearne: Gaiin štít

Poslední druid, odvěký obránce země, to nikdy neměl lehké, spolu se svým věrným psem Oberonem se už mnohokrát střetl s celou řadou tvorů a bohů, které nijak zvlášť netrápilo, že by se měli objevovat pouze v mýtech.

Čarodějnice, které si chtějí podrobit elementála. Krokodýlí kněz a kočičí bohyně. Gnómové a koboldi rozpoutávající peklo před nákupním střediskem. Těm všem, a mnohým dalším, bude Atticus O’Sullivan čelit v jedinečné sbírce povídek a novel ze světa Kronik železného druida.

Dramatické příběhy plné humoru a magie tvoří nedílnou součást Atticových životních osudů. Nyní se v celosvětové premiéře vůbec poprvé objevují v souborném knižním vydání, které sám autor doplnil předmluvou a poznámkami k vnitřní chronologii série.

 

Info o knize:
Název originálu: The Shield of Gaia: Tales of the Iron Druid Chronicles
Vydal: Laser-books; 2015
Obálka: Gene Mollica
Překlad: Roman Tilcer
264 stran / 269 Kč

 

Ukázka z knihy:

DVA KRKAVCI A JEDNA VRÁNA

Tuto novelu jsem napsal po dokončení pátého svazku neboli Nahraného, ale chronologicky se řadí před něj, a vlastně byla v tomto pořadí i původně vydána.

U elektronických prací to mnohem víc sviští, takže můžu dopsat román, střihnout si takovouhle novelu a ona stejně vyjde čtvrt roku před románem.

Tato novela je na rozdíl od Grimoáru jehněčího a povídek, které se v podstatě dají číst samostatně, bez znalosti série, nedílnou součástí hlavního příběhu.

Události v ní popsané přímým způsobem ovlivňují dění v dalších knihách a čas od času mi přijde email od nějakého čtenáře, který ji přeskočil, přečetl si Nahraného a teď by ho zajímalo, co mu uniklo.

 

Jaké by to asi bylo, říkám si, kdyby si lidi mohli slintat svobodně jako psi? Vypadá to jako náramná švanda a slintající pes se nemusí bát žádného společenského stigmatu, takže jim tuhle svobodu závidím. Rozhodně se naskytly různé příležitosti, kdy se mi slintat chtělo – jsou situace, kdy by nic jiného nedávalo smysl –, ale i když je mi už dva tisíce sto let a žil jsem v řadě zemí po celém světě, ještě jsem nenarazil na kulturu, kde by to bylo aspoň zčásti přijatelné, natož aby se na to pohlíželo se souhlasem.

Některé věci se asi nikdy nezmění.

Přestože vesmír odmítal změnit trvalé pravdy k obrazu mému, poslední dobou jsem si přál, abych dokázal vyučit druidku nikoli za potřebných dvanáct let, ale během pětiminutového sestřihu jako v karate filmu. Učnice by se po deseti vteřinách marné snahy vyřešit problém najednou zlepšila nebo by pochopila lekci a její výraz by se naplnil úžasem a já bych zmíněnou učnici odměnil sušenkou nebo strohým souhlasným kývnutím. Učnice by se zaradovala z úspěchu a potom by na deset sekund přešla k další náročné výzvě a tak dále, dokud by triumfální vzedmutí hudby a zpomalený placák neohlásily vítězné završení. Usmívali bychom se zářivými úsměvy herců z reklam na rychlé občerstvení, vesele bychom se pochechtávali a cpali do sebe tolik tuku, že by nám z toho srdce vybuchlo jako masový granát.

Jenže výcvik mojí učnice Granuaile probíhal úplně jinak. Příprava její mysli na druidství byla pro nás oba náročná a jednotvárná, ovšem příprava jejího těla skýtala nebezpečí. Jednalo se o stejný druh nebezpečí, jakému čelil sir Galahad na hradě Anthrax: omamující sexuální napětí.

Na každý zimní slunovrat jí dávám celou garderobu volných, beztvarých teplákovek, a ona si pořád kupuje upnuté, přiléhavé oblečky, které se mají nosit v letních měsících. Vycvičil jsem si Oberona, svého irského vlkodava, aby mi to pomáhal zvládat a byl mým Lancelotem, kdykoli mi z pohledu na Granuaile spadne brada, k čemuž docházelo častěji, než bych byl ochoten přiznat. Ona si vždycky zkouší kopy, výpady a různé postoje, až se celá zpotí, já hned začnu přemýšlet nad jinými způsoby, jak se může člověk zpotit, a nedlouho nato potřebuju zachránit.

Nemohl bych si dopřát aspoň trochu nebezpečí? ptám se Oberona přes naše duševní spojení.

< Ne, je to až příliš nebezpečné, > odpovídá a já mu pak musím dát pamlsek, což mě nutí odtrhnout oči od Granuaile a přesměrovat myšlenky na méně chlípnou kolej. Možná to zní hloupě, ale jde o sebezáchovu.

Granuaile to naneštěstí po nějaké době vypozorovala.

„Senseii?“ nadhodila.

„No?“

„Proč jdeš vždycky zhruba v půlce tréninku dát Oberonovi odměnu?“

< Aby zamaskoval důkazy své SPALUJÍCÍ VÁŠNĚ– >

„Co? No, je to hodný pes.“

< Aby skryl před tvými zraky ten BEZMEZNÝ CHTÍČ– >

„No jasně, ale hodnej je pořád, a ty seš ochotnej přerušit to, co právě děláš, abys mu dal něco na zub, jenom když cvičím.“

< Abys nespatřila věž jeho ŽIVOČIŠNÉ TOUHY– >

„Občas ho odměním, když použije nějaké složité slovo. A občas za to, že drží zobák.“

< Aby oddálil prozrazení své NESMÍRNÉ LAČNOSTI– >

Právě teď je vhodná chvíle držet zobák.

< Tak to bych měl dostat nějakou mňamku. >

Platí.

„No a co teď říkal?“ vyzvídala Granuaile.

„Je mi líto, ale to je přísně tajné.“

Oberon zafuněl a Granuaile přimhouřila oči. Věděla, že se to zpropadené psisko směje, a nedá pokoj, dokud nezjistí, co ho tak pobavilo.

Zachránil mě přílet extrémně velké vrány. S hlasitostí klaksonu vyprskla „Krá!“ a přistála na střeše našeho karavanu. Všechny nás vylekala, včetně Oberona, který několikrát štěkl. Vráně se rudě rozsvítily oči a on zmlkl, sklopil hlavu a stáhl ocas mezi nohy.

„Mórrígan?“ řekl jsem.

Rudé oči pohasly a vrána naklonila hlavu a hrdelním chrapotem pronesla: „Překvápko, Siodhachane.“ Keltská bohyně smrti, Ta, jež vybírá padlé, mi nikdy neříkala Attiku. Kývla hlavou na mou učnici: „Granuaile.“

„Co se děje?“ zeptal jsem se, protože Mórrígan nechodí na návštěvu jen tak. Opožděně mi došlo, že jsem jí měl nabídnout občerstvení nebo se držet jistého standardu pohostinnosti, ale Mórrígan se naštěstí tak soustředila na to, o co jí šlo, že si mých otřesných způsobů nevšimla.

Zašustila křídly a oznámila: „Musíme se o něco po starat. Budeš pryč přinejmenším týden, ale možná i dva.

Nemusíš si s sebou nic brát, ani zbraň. Vezmi na sebe ptačí podobu a poletíme.“

„Počkat, počkat, potřebuju lepší vysvětlení. Můžu si s sebou vzít učnici nebo psa?“

„Ne. Rozhodně ne. Tato záležitost se jich netýká.“

< Mně to neva. Klidně zůstanu tady, > ozval se Oberon.

Nejistě jsem se ohlédl po Granuaile a ta pokrčila rameny.

„Říkáš, že budeme pryč dva týdny?“

„Nanejvýš. Ale musíme vyrazit okamžitě. Pospěš si.“

Hádat se s Mórrígan by nebylo zrovna nejrozumnější.

Ale strávit s ní týden – možná dva – nebude o nic lepší.

Je to můj konec, co?

< Jo. Bylo fajn být tvůj pes. >

„Není to tvůj konec,“ pronesla Mórrígan a já si ulekaně vzpomněl, že už mi umí číst myšlenky – nebo aspoň slyší ty, které vysílám. „Ale bude, jestli sebou nehneš.“

Obrátil jsem se ke Granuaile. „Jestli chceš, udělej si pár dní volno. Zasloužíš si to. Každý den ale pokračuj v učení jazyků a cvičení.“

„Dobře, senseii. Možná si s Oberonem vyrazíme do Duranga.“ Naše bydlení v Many Farms leželo od Duranga něco málo přes sto mil jihozápadně. Prohrábla si vlasy obarvené tak tmavým odstínem hnědé, že už by klidně mohly být černé. „Mohla bych se zbavit tohohle hnusu.

Už je na čase.“

Opět se začínaly projevovat její kořeny, což znamenalo, že se začínaly projevovat i ty moje. Naše směšné falešné totožnosti nám na tomhle odlehlém místě sloužily dobře; vyhýbali jsme se společnosti a byli jsme všem naprosto ukradení. Pominuli, že naše falešná jména zněla trapně – šibal Kojot to zařídil tak, abychom si na veřejnosti museli říkat Sterling Silver (neboli Mincovní stříbro) a Betty Bakerová (to byla taková šovinistická narážka na slavnou pekařku Betty Crockerovou) –, v Many Farms se nám žilo a učilo dobře. Když se to vezme kolem a kolem, Kojot nám prokázal velkou službu a na oplátku se mohl tetelit radostí, jak se díky mému přispění daří jeho projektům na obnovitelnou energii. Po šesti letech na tom byl jeho kmen podstatně líp; Kojotovy podniky už vytvářely spoustu pracovních míst, a to vedlo k trvalému uzavření uhelného dolu.

„Tak jo. Už to znáš, že? Jestli se nevrátím –“

„Mám zavolat Halu Haukovi, já vím,“ uťala mě Granuaile. „Má tvou závěť. Ale to snad nebude potřeba.“

„To teda doufám. Tak zatím.“ Vlezl jsem si do karavanu s tím, že se před proměnou vysvleču, a Mórrígan netrpělivě zakrákala.

< Hele, Attiku, přines mi pár pakoních steaků, jo? >

Kam mám podle tebe namířeno? opáčil jsem a hodil tričko do koše s prádlem.

< Nemám páru. Jenom jsem to chtěl říct. Připadám si pak jako šéf, když si můžu jakoby nic objednat pakoní maso. Nebo to zní jako něco, co by mohl napsat doktor Seuss: ‘Přivoňte, přátelé! Račte si přivonět! K úžasně šťavnaté pečeni z pakoně!’ >

Jestlis chtěl lovit pakoně, měls mi to říct. Poslyš, pohlídej mi Granuaile, jo?

< Jako vždy. >

Jakmile jsem se vysvlékl donaha, spustil jsem na svém náhrdelníku talisman, který mě proměnil ve velkého kalouse ušatého, a dohopkal jsem ke dveřím.

Díky, kámo. Dlužím ti tu dobrůtku. I když bych vzal jed na to, že tě Granuaile v mojí nepřítomnosti hrozně rozmazlí.

< Jako vždy. >

Seskočil jsem ze dveří karavanu a na rozloučenou zahoukal na Granuaile. Mórrígan hlasitě zaplácala křídly, vznesla se a zamířila na jihovýchod.

Poleť, Siodhachane, uslyšel jsem v duchu. Zachvěl jsem se, vzlétl a vyrazil za ní. Nelíbilo se mi, že mi leze do hlavy, i když musím uznat, že v tu chvíli to přišlo vhod. Na rozdíl od Mórrígan totiž v ptačí podobě neumím mluvit jako člověk.

< Tak k čemu mě tak nutně potřebuješ? > zeptal jsem se. Letěli jsme ke Canyon de Chelly, kde najdeme strom svázaný s Tír na nÓgem a přemístíme se pryč ze státu.

Potřebuješ opravit tetování, odvětila Mórrígan.

< Myslíš to na hřbetě ruky? To mám zničené už šest let. > Od té chvíle, co mě – kvůli Kojotově pokusu zachránit svět – pohryzala obří kobylka, jsem měl jen omezené možnosti samoléčby. V těch pár případech, kdy jsem potřeboval pomoct, jsem se svěřil do péče Colorada (elementála, ne státu), protože jsem celou dobu věděl, že ten, kdo mi tetování vyspraví, bude muset být Mórrígan. Potíž tkvěla v tom, že ta na rozdíl od většiny lékařů nesouhlasila s heslem „Předně neškodit“. Zbytek Tuathů si myslel, že jsem po smrti – nebo v to aspoň doufal –, takže jsem si nemohl vybrat jiného kérkaře než Mórrígan.

Odkládal jsi to dost dlouho.

V ohromení jsem přestal mávat křídly, a než jsem se vzpamatoval, vteřinku jsem padal k zemi jako kámen.

Mórrígan nebyla zrovna osobnost typu A, které by vadilo flákání – ať už by se měla flákat ona, nebo kdokoli jiný.

< O co jde doopravdy? Vidělas něco? Nějaký důvod, proč se budu potřebovat vyléčit? >

Jedno po druhém, Siodhachane.

< No dobře. Tak o co ve skutečnosti jde? To, že jsem to odkládal, tě netrápí. >

Neodpověděla. Letěla dál, jako kdybych nic neřekl, a poskytla mi tak čas, abych si uvědomil, že mi neodpoví na žádnou další otázku, ať už je budu pokládat po jedné, nebo ne.

To bylo na Mórrígan velmi neobvyklé chování. Obyčejně se nemohla dočkat, až mi poví o všemožných hrůzosračkách, co mě postihnou. V oznamování bezprostředně hrozící zkázy si jistým způsobem libovala. Nechápal jsem, proč teď dělá takové tajnosti, ale probudila ve mně zvědavost.

Z Canyon de Chelly jsme se přenesli do opuštěné části

Tír na nÓgu, aby nás nezmerčily Fae, a potom do sychravého, tisy obklopeného, šedivého močálu v Irsku, o němž Mórrígan prohlásila, že jí patří. Zavedla mě do mohyly, které bych měl asi říkat její domov či sídlo nebo jednoduše obydlí, jenomže žádné z těchhle slov k tomu místu nesedělo tak jako výraz brloh. Mórrígan byla moc velká drsňačka, než aby žila v domě; brloh jí ale pasoval jako nikomu jinému. Všiml jsem si, že jako výrazný dekorační prvek zvolila kosti. A taky lebky. Snad proto jsem se podvědomě přiklonil k brlohu namísto domu; jen málokterý dům je tak hojně vyzdobený kostmi – obzvlášť takovými, které majitel dost možná ohlodával.

Prolétli jsme otevřeným vchodem rovnou do podelšího tunelu osvětleného loučemi a posléze jsme se vynořili ve velké komnatě se stolem a jedinou židlí. Na stole stál džbán a osamocená číše z vyřezávaného a leštěného dřeva. Mórrígan očividně nebyla zvyklá hostit návštěvy.

Za letu se proměnila tak, že zlehka a ladně přistála vedle stolu. Pokusil jsem se ji napodobit a zjistil jsem, že taková ladnost vyžaduje značnou praxi. Měl jsem mnohem větší setrvačnost, než jsem odhadoval, a začal jsem vrávorat ke stolu. Zpanikařil jsem, protože mi došlo, že bych si o jeho okraj mohl co nevidět skřípnout jistou velmi zranitelnou část těla, a tak jsem se co nejvíc přetočil a radši do něj vrazil kyčlí. Zmínil jsem se, že to byl kamenný stůl? Zmrtvěla mi celá noha a s bolestivým skučením jsem se zhroutil Mórrígan k nohám.

Krátce nato se na zem svalila i ona, ovšem v záchvatu hysterického smíchu. Už jsem ji v minulosti slyšel smát se, vždycky to ale znělo jako smích zlého génia, ne jako projev upřímného pobavení.

Skutečně jsme leželi na zemi, a ne na dlažbě, mramoru ani na čemkoli jiném. Nebylo tam nic, co by nám přerušovalo spojení se zemí. Ani nic, co by mi bránilo zrudnout, jelikož se Mórrígan smála, až se za břicho popadala a nemohla se nadechnout. Z koutků očí se jí řinuly slzy. Hihňala se skoro jako malá holka, ale dal jsem si pozor, abych to neřekl nahlas, a taky jsem udělal, co bylo v mých silách, abych tenhle postřeh vypudil z hlavy.

Když jsem poznal, že ten záchvat hned tak nepomine, využil jsem příležitosti a o něco lépe si prohlédl okolí; odpoutám tak myšlenky, než ustoupí bolest v kyčli. (Kdybych načerpal energii, abych ji utlumil kouzlem, Mórrígan by to ucítila a rozchichotala by se ještě víc.)

Do místnosti vedly ještě dva vchody a oba se nacházely ve stejné vzdálenosti od toho, kterým jsme přilétli.

Také byly osvětlené pochodněmi a měly stěny obložené kostmi. Nad hlavou nám zářil kovaný lustr se svíčkami.

Komnata byla kruhová, uvědomil jsem si vzápětí, tvořila samotný střed mohyly se třemi vstupy. Přišlo mi, že se tu někdo při stavbě hrozně nadřel na to, že výsledkem byla takhle pustá místnost. Nebyl tu dokonce ani krb, kde by v kotli bublal nějaký pochybný guláš.

„Kde to jsme?“

Mórrígan si dala s odpovědí na čas. Jakmile se zklidnila, opáčila: „Na místě určeném k obřadům. Pro smrtelníky je obestřené záhadou a děsem. Díky tobě je teď spjaté se smíchem.“

Poslední poznámku jsem se rozhodl přejít. „Nevidím tu hloh.“ Tetování, které nás svazuje se zemí, musí být vytvořeno živou rostlinou; v naší mysli bude přítomna Gaia a bude celý proces řídit.

„Všechna rituální místa jsou skryta. Pojď.“ Vstala a oprášila se. Já se taky zvedl a drobet kulhavým krokem ji následoval do průchodu nalevo. Po nějakých deseti yardech se zastavila a obrátila se ke kostlivé stěně po pravé ruce. „Dveře snadno odhalíš čarovným zrakem.

Smrtelníci je nikdy nenajdou.“

Než jsem stihl přepnout zrak do magického spektra, dotkla se nenápadného hrbolu na jedné kosti, stiskla ho jako tlačítko a část kostlivé zdi zajela zpátky a potom se odsunula doleva, to vše za syčení vzduchu. Pneumatické zařízení. Mórrígan si musela všimnout, že jsem se zatvářil udiveně.

„Vím, že si o mně myslíš, že jsem staromódní a bráním se změnám,“ pronesla. „A nejspíš se nepleteš. Pořád dávám přednost mečům před palnými zbraněmi. Ale řekla bych, že jsem se od tebe asi něco naučila. Nejedno něco. Pojď.“

Prošla dveřmi do vlhké vnitřní zahrady, bohaté na kyslík a květinové vůně, co šimraly v nose. Díky skleněnému stropu to tam vypadalo trochu jako ve skleníku; u stropu, na horních hranách stěn, jsem zahlédl vyřezané vazby hojnosti, plodnosti a rovnováhy. A pod nimi… vazby, které znamenaly, že ty nahoře mají bez rozdílu účinkovat na všechny živé bytosti v místnosti. Jednalo se o všeobecné, nezacílené vazby, jaké moje aura prostoupená chladným železem potlačovala jen těžko; musel bych použít kouzlo na ochranu přímo před nimi, kdybych nechtěl, aby na mě působily, ale proč bych to vůbec dělal?

Počkat. Jak pravil Hamlet: Rozvahy to žádá. Rovnováha a Mórrígan?

Co je ještě divnější: hojnost a plodnost… a Mórrígan?

Potřeboval jsem honem změnit téma, i když šlo pouze o téma v mojí hlavě. Mórrígan by ho mohla zachytit.

„Víš, Mórrígan, chtěl jsem si s tebou promluvit o tom, jak jsem přišel k té ráně,“ řekl jsem a ukázal si na zjizvenou pravačku. „Byla jsi tehdy poblíž. Mohla jsi zakročit a zabránit tomu, ale neudělalas to. Mohl jsem umřít, a ty bys pak porušila slovo.“

Mórrígan vyfoukla vzduch nosem v jakémsi polovičatém odfrknutí a zvedla jeden koutek rtů. „Proč se zabýváš tím, co se mohlo stát? Pověz mi, co se stalo.“

„Zbytečně jsem trpěl.“

Při zmínce o utrpení Mórrígan samou slastí zavřela oči a blaženě zamručela. „Ta zbytečnost je sporná. Ale přežil jsi to. Já vždy držím slovo.“

„Ale bylo to zatraceně těsné, Mórrígan. Jeden kožoměnec mi rozerval hrdlo –“

„A ty ses vyléčil,“ dopověděla za mě. „Věrně jsem dostála slibu, který jsem ti dala. Nikdy jsem ti netvrdila, že už se nemusíš bát zranění ani bolesti. Tím bych mimo jiné omezila svůj milostný život.“

Trhl jsem sebou a o krok ustoupil. Mórrígan to postřehla a zasmála se. „Když už jsme u toho, Siodhachane, jak v poslední době vypadá tvůj milostný život? Máš vůbec nějaký?“

„Ano, mám,“ odpověděl jsem. Snažil jsem se, aby to nevyznělo mrzutě, ale věcně. Bylo to těžší, než jsem čekal.

Zjevně mi to nezbaštila. „To sis našel milenku v té díře?“

„Ne. O víkendech jezdíme do Farmingtonu nebo do Duranga, příležitostně do Gallupu a Flagstaffu. Oba tam máme různé partnery, kteří jsou ochotní s námi… é… trávit čas.“

„Tvé nadání pro zjemňující vyjádření stále vzkvétá.

Ale myslím, že už jsem o takových novodobých vztazích slyšela. Existuje pro ně i hovorový výraz, že? Říká se jim randál na jednu noc.“

„Randál? Á! Pěkný pokus. Skoros to trefila. Říká se rande na jednu noc.“

„To jsem přece řekla. Rande na jednu noc.“

„Řeklas randál –“ Mórrígan se rudě zablýsklo v očích a já si odkašlal. „Promiň. Musel jsem se přeslechnout.

Máš naprostou pravdu.“

„Věnuje se těmhle rande na jednu noc i tvá učnice?“

Pokrčil jsem rameny. „Pokud vím, tak ano. Vlastně mi do toho nic není. V posledních letech měla jednoho až pět stálých kluků. Dostala i nabídku k sňatku, ale odmítla.“

„A ty jsi nežárlil?“

„Nejsem v postavení, abych žárlil, protože jsem jí dal velmi jasně najevo, že mezi námi nemůže být žádný jiný vztah než vztah mistra a učně.“

„Neptala jsem se, v jakém jsi postavení, ani co se hodí a nehodí. Zajímá mě, jaké v tobě to její laškování vyvolává pocity. Žárlíš?“

Zamyslel jsem se. Nebyla by pravda, kdybych tvrdil, že je mi to naprosto ukradené. A někdy možná byly chvíle, kdy byla Granuaile trochu moc hrr do toho, aby se se mnou podělila o svoje úlovky. Po prvním setkání s přítelem z Duranga mi nahlásila, že „byl tak zatraceně sexy, že mi z něj málem vybuchly vaječníky.“ To bylo ovšem v pořádku; Granuaile neměla jediný důvod spokojit se s někým, kdo by nebyl sexy. Ani s někým, s kým by se neměla dobře. Doufal jsem, že si najde někoho, kdo to bude splňovat, protože já to být nemohl. Pokud jde o mě, poslední dobou jsem se do ničeho nehrnul, a i když se v mých odpovědích Mórrígan skrývala všeobecná pravda, rande na jednu noc jsem nezažil ani nepamatuju. V okolí, obzvlášť v univerzitních městech, byly mraky krásných, rozkošných, inteligentních žen, žádná ale v mých očích neměla na Granuaile, a tak jsem se rozhodl, že budu radši sám, než abych se spokojil s nějakou náhradnicí. Není to celibát, říkal jsem si. Mám jen vysoké nároky.

„Ne,“ odpověděl jsem nakonec. „Je to moje učnice, ale v žádném jiném ohledu moje není. Drobátko na ty její partnery možná žárlím, ale víc nic. Jsem šťastný, když je šťastná.“

Mórrígan se nepokrytě ušklíbla. „Šťastný? Šťastný nejste ani jeden. Z aury vám přímo křičí sebezapření.“

„To je v pořádku,“ namítl jsem.

„Není. Milostné sebezapření je přístup nehodný Kelta.“

Pokrčil jsem rameny. „Pořád lepší než řešit fretky viny.“

„Co to je?“

„Hrozná věc. Drží se člověku na krku a šimrají ho a koušou a obecně mu ztrpčují život, což je docela dobrý výkon na takovou metaforu.“ Taky byly lhostejné k logice – to byla možná jejich nejďábelštější vlastnost. Neměl jsem jediný důvod cítit se kvůli pletkám s jinými ženami provinile, jelikož mezi mnou a Granuaile nebyl žádný vztah a monogamie nebyla třeba, ale i přesto na mě fretky pořád útočily.

„Vinu nemám ráda,“ opáčila Mórrígan. „Je to lítost a sebeobviňování a zoufalství nad něčím, co nejde změnit. Je to jako jíst k snídani popel. Je to bič, který používají kněží na laiky, aby si z nich udělali ovce a otroky mravního kodexu, k němuž se hlásí oni jako pastýři. Vede k sebevraždě a dalším nevýslovným projevům sobectví a hlouposti. Nedokážu si představit jedovatější pocit.“

„Já ji taky nemám rád,“ uznal jsem.

„Tak proč se obtěžuješ ji cítit?“

„Protože neschopnost cítit vinu poukazuje na sociopatické sklony.“

Mórrígan zapředla z hloubi hrdla, zvedla ruce a štípla se do bradavek. „Ach, Siodhachane. Naznačuješ, že jsem sociopatická osoba? Ty vždycky říkáš ty nejkrásnější lichotky.“

Ucouvl jsem a zvedl ruce v obranném gestu. „Ne. Ne, to nemělo vyznít jako lichotka ani jako koketování nebo tak něco.“

„Co je to s tebou, Siodhachane?“

„Nic. Jenom ti zrovna nelichotím.“

Mórrígan sklouzla očima níž. „No dobře. Zdá se mi, že ses vyděsil, až jsi z toho ztvrdl.“

Podíval jsem se a zjistil, že ty proklaté vazby hojnosti a plodnosti nezahálely.

„Tohohle hocha si nevšímej,“ řekl jsem a ukázal si do rozkroku. „Tohle on dělá pořád, plete se mi do rozhovorů a dožaduje se pozornosti.“

„Co se stane, když mu věnuješ pozornost?“ Mórrígan nasadila takřka hravý výraz; a ten ji polidštil tak, že jsem na okamžik zapomněl, že je to krvelačná zvěstovatelka smrti, a uvědomil si, že je ohromně přitažlivá. Připomněla mi jeden z těch starých tisků Patricka Nagela, až na to, že byla dosti jasně trojrozměrná a mnohem víc sexy. Činilo mi potíže vymyslet nějakou chytrou odpověď, snad proto, že se mi většina krve, díky které mi mozek fungoval, jak se patří, přesunula někam jinam.

„No, ehm. É. Předstírej, že teď říkám něco důvtipného. A taky: nnnn –“ Nedokázal jsem říct ne. Chtěl jsem, ale nebylo to fyzicky možné. Dál jsem se o to snažil.

„Nnnn…“

Zasmála se, přistoupila blíž a chytila mě do ruky. Napjal jsem se v očekávání bolesti. Tomu se Mórrígan trochu uchechtla a pak se ke mně nahnula a zašeptala mi do ucha.

„Klid, Siodhachane. Nemáš se čeho bát. Viděl jsi, že jsou tu vazby rovnováhy. Účinkují i na mě. Když se budeš strachovat, tak se rovnováhy nedočkáš, nebo snad ano?

Uděláme to tedy po tvém. Protentokrát.“

Zjistil jsem, že rovnováha umí být děsivá. To ona mi bránila říct ne. Přítomnost těchhle vazeb nepřipouštěla otevřený nesouhlas. A protože se spojily s plodností a hojností, Mórrígan právě chtěla přesně totéž co ony.

Mně rovnováha scházela, a tak jsem pociťoval její tlak.

Napadlo mě, že z té místnosti jednoduše odejdu, a podařilo se mi ujít jediný krok, než mě nohy odmítly nést dál.

„Musíme to vůbec dělat?“ hlesl jsem zoufale.

„Potřebuješ to. A já jakbysmet. A když chci, umím být i hodná.“ Slova mi dopadala na ucho v jemňoučkých teplých závanech a Mórrígan mě něžně hladila na důkaz, že mluví pravdu. Zavřely se mi oči a pak se rázem zase otevřely, protože mi došlo, co se děje.

„Ale…“

„Pšš.“

„Neříkalas, že máme naspěch?“

„S jistým zdržením jsem počítala.“

Políbila mě, aby předešla jakýmkoli dalším námitkám, a potvrdila mi, že umí být i hodná. Tělesné potěšení ovšem nešlo ruku v ruce s emočním naplněním. Celou dobu mě hryzala zoo plná fretek viny.