Tři otázky o Jean-Claudeovi

Už za několik dní dorazí na pulty knihkupectví 24. pokračování příběhů o Anitě Blakeové, Dead Ice. Autorka Laurell K. Hamiltonová se rozhodla tento úspěch oslavit tím, že odpověděla na tři nejčastější otázky svých čtenářů o jednotlivých postavách série. A začneme ve velkém stylu, samotným Jean-Claudem.

 

Je Jean-Claude pojmenován podle Jean-Claudea Van Damma?

Ne.

Prozradím vám tajemství. Jean-Claudovo pravé jméno ani není Jean-Claude. Upíři v dávných dobách dostávali jen jedno jméno, takže pokud už v době vaší proměny existoval upír, který měl stejné jméno jako vy, váš pán vám jméno vybral.

 

Proč je Jean-Claude Francouz?

Protože nechtěl být Španěl, jak jsem původně plánovala.

Jean-Claude se mi poprvé zjevil na konci 80. let. V té době jsem byla ze školy tak akorát dlouhou dobu, abych si ještě pamatovala něco ze španělštiny a rozuměla, když tím jazykem na mě někdo mluvil. Prosím, dneska už na mě španělsky nemluvte, vypadla jsem ze cviku. Ale asi ještě pořád něco přece jen umím, protože kdykoli španělsky mluvícím čtenářům odpovím v jejich jazyku, začnou na mě rychle mluvit.

Co se mé znalosti francouzštiny týče, chtěla bych se omluvit za všechny počáteční díly o Anitě Blakeové, protože mí jazykoví „odborníci“ nebyli tak dobří, jak mi tvrdili, a, no, některé fráze jsou vážně hrozné. I když mám teď francouzštinu lepší, sama pořád nevím, co jedna nebo dvě fráze měly tehdy znamenat. Od té doby si také dávám pozor na to, aby ti, které v jednotlivých oblastech vyhledám jako odborníky, jimi opravdu byli.

Moje výslovnost francouzštiny je pořád špatná, dokonce mi i několik francouzsky mluvících čtenářů řeklo, že se můžu učit francouzsky, jak chci, ale nikdy nebudu mluvit tak plynně, jako mluvím španělsky.

Dokonce mi bylo řečeno, že mluvím francouzsky, jako by můj rodný jazyk byla španělština. Není, jen jsem se ji kdysi učila, ale pořád ji v sobě mám.

 

Neměla jste tehdy pocit, že to, že je Jean-Claude Francouz, příliš zabíhá do teritoria Anne Riceové, kvůli jejímu Interview s upírem?

Ano, měla, proto jsem chtěla, aby byl Španěl, ale čím víc jsem ho nutila přijmout národnost, jakou jsem pro něj vybrala, tím víc mi na papíru vzdoroval. Můj hlavní upíří hrdina odmítal spolupracovat, dokud neustoupím a nedovolím mu stát se Francouzem. Až pak se ukázal v celé své kráse. Objevil se přede mnou ve svém typickém černobílém oblečení, v košili s krajkou, v upnutých kalhotách a ve vysokých botách. Já mu to oblečení nevybrala, to on sám.

Aby pak oblečení, v kterém jsem ho viděla, udrželo standard, jaký po mně vyžadoval, poprvé v životě jsem začala sledovat televizní kanály zaměřené na módu a koupila si i své první vydání magazínu Vogue.

Taky vtipkuju, že to byl Jean-Claude, kdo mě naučil chodit na podpatcích – pomohl mi ovládnout to umění. Nepovažuju se za tak elegantní, jako je on, ale psát ho a vidět ho před očima po několik desetiletí mi pomohlo vylepšit si svou chůzi a postoj. I když pořád občas potřese hlavou, jako to dělává s Anitou.

Měl nepopiratelný vliv jak na její šatník v mých románech, tak i na můj skutečný šatník. Lidé se občas ptají, jestli jsme s manželem v nějaké kapele, nebo když někdy vystoupíme z letadla tady v St. Louis, jestli jsme náhodou nebyli na dovolené v New Yorku. Nevím, čím to, že se nás na to tak často ptají, ale já vím, že za to může vliv Jean-Claudea, nebo spíše za to můžu já a to, že jsem ho napsala – za to, že se teď na svůj způsob oblékání dívám trochu jinak.

Zdroj: blog LKH