Petra Slováková: Démon z East Endu

Ukázky z knih / 4.4.2015 /

Velká Británie je vržena do víru průmyslové revoluce. Ulicemi se pohybují rozličné párou poháněné stroje šílených vědců, ale také věci mnohem temnější – nadpřirozené bytosti. A právě s nimi bojují sourozenci Kelbyovi – vyšetřovatelé ve službách královny Viktorie.

Po zdárném dokončení jednoho případu se před nimi otevírá nový – ještě složitější. Ve čtvrtích viktoriánského velkoměsta jsou totiž pověřeni vyšetřováním podivných úmrtí, která na první pohled nemají motiv ani spojitost. Hrdinové se potýkají jak s dvorskými intrikami, zákeřnými vynálezy a nadpřirozenými jevy, tak s vlastními problémy a minulostí. V temných uličkách odhalují tajná spiknutí i hranice svých možností…

 

 

Info o knize:
Nakladatelství: Brokilon
Obálka: Giorgio Grecu
Vazba: vázaná s přebalem
Datum vydání: 27. 3. 2015
Počet stran: 432
Cena: 398 Kč

 

Ukázka z knihy:

slovakova-demon-z-east-enduKapitola 1

Londýnské noci byly odjakživa chladné a temné, zkrápěné proudy vody valící se z nebe, či naopak obléhané hustou a neprostupnou mlhou. Tři hodiny po půlnoci toho dne proto působily nezvyklým dojmem. Ulice byly překvapivě jasné a prosvětlené stříbřitou září měsíce a hvězd. I přesto nebylo v tmavých zákoutích bezpečno, o čemž vypovídal i stříkanec krve na křivolaké cestičce, jenž svým tvarem připomínal rozšklebenou vlčí tlamu. Syčící plynové lampy vytvářející kaluže mdlého a kalného světla způsobovaly, že se nedalo určit, jestli na tom místě pohasnul život toulavého psa, nebo nepozorného gentlemana. Osamoceným procházejícím na tom pramálo záleželo. Měli hlavy vražené mezi ramena a ve tvářích bojácné výrazy, jako by čekali, že z hlubokých stínů vyskočí námořník s dlouhým nožem, či něco strašidelnějšího. Špínou velkoměsta se kolem neoznačených hrobů v zapadlé čtvrti probíjel podivný stín, který nikdo z lidí neviděl. Ani chudáci dřímající pod schody mu nevěnovali pozornost, když je šelestění vytrhlo z krátkého spánku, do něhož upadali v obavách, že se už druhý den neprobudí.

Byl si zcela jist tím, že žádný člověk nemůže spatřit zlodějinu, které se dopouští, a tak se vrhl do teritoria east-endské galerky, kde chmatácké prsty pouliční lůzy ukradly cokoliv, co nebylo připoutané k majiteli, a zavraždily cizince pro pár drobných, protože pro ně i ten zbytečný peníz znamenal otázku života a smrti.

Stín pomalu nabýval tvarů člověka. Pod plynovým osvětlením se temnota stáhla jako rozevlátý plášť a ze svého nitra vyplivla tvář. Muž si oddychl a opřel se zády o lampu. Pod svícnem bývá, jak známo, největší tma, i proto věřil ve vlastní anonymitu. Potřeboval si odpočinout. Srdce mu bušilo jako splašené, a to nejen po dlouhém běhu labyrintem rozličných tříd.

Musel setřást vyšetřovatele, který po něm šel jako stopovací pes. Chvíli poslouchal, zdali za sebou neuslyší kroky, ale kromě hudby, křiku z hospod a vzdychání ve veřejných domech, které měly vždy dveře otevřené dokořán, nezaregistroval nic, co by připomínalo ozvěnu běhu. Ze záhybů pláště si dovolil vytáhnout malou skříňku, aby se mohl pokochat jejím obsahem. Zadíval se na exemplář exotického brouka, kterého kdysi dávno přivezl z ciziny již mrtvý cestovatel a jenž donedávna zdobil královskou sbírku přírodovědných exponátů. Dalo mu velkou práci se k němu dostat, ale nyní se konečně radoval nad jeho zlatými krovkami lesknoucími se v tlumeném světle, a nemohl se toho pohledu nabažit.

„Dejte mi ho!“ zazněl nesmlouvavý ženský hlas.

Vyděšeně couvl do kouta, ale pak si uvědomil, že má za sebou zeď a hromadu odpadků vyhozených z oken. Byl tedy donucen čelit nebezpečí tváří v tvář. Vysoká žena náhle stála před ním jako duch utkaný z par a mlhy. Nyní si povšiml i toho, že má v ruce pistoli. Byl to nějaký vylepšený druh revolveru s přídavnými mířidly. Nedokázal určit značku, protože jeho pozornost přilákala zející černá díra hlavně, která mu mířila na hruď. Nebyl si jistý, jestli už cizinku někdy viděl, ale její oči ho upoutaly. Byly spíše dravčí než lidské. Zářící a divoké – vlčí oči.

„Kdo jste a jak jste se sem dostala?!“ vykřikl zmateně. Na náznak odporu si přitiskl krabičku s cenností na prsa, aniž by se mu přestaly třást ruce. Nehodlal se lupu vzdát tak snadno, ačkoliv měla viditelně navrch.

„Na tom nezáleží. Dejte mi to,“ řekla a natáhla k němu otevřenou dlaň. S největším sebezapřením, jakého byl schopen, sevřel úlovek a už zvedal ruku, aby ho odevzdal. Na poslední chvíli prudce vyrazil. Strhl hlaveň zbraně stranou a ženu odstrčil z cesty.

Dal se na útěk. Motal se v bludišti uliček, klouzal na splašcích. Smradlavý vzduch ho škrábal v plicích. Snažil se zoufale dostat pryč jako zvíře lapené v koutě, i když za ním neběžela. Otáčel se mnohokrát, bál se nahlas i dýchat, aby ho nezbystřila, avšak jako by se po ní slehla zem.

Zabočil kolem vykřičeného domu. Se sklopenou hlavou se snažil prodrat davem spoře oděných ženštin. Přidržoval si čepici, aby mu ji někdo neukradl. Dámy po něm natahovaly ruce. Snažily se ho zlákat. Šeptaly sladká slova, aby se k nim připojil v radovánkách z pomíjivé noci plné touhy. Upozorňovaly všemožně na své vnady, ale jeho hnal především strach o život, a tak se nezdržoval světskými radovánkami.

Když se konečně dostal na křižovatku, uviděl pár hlídkujících členů galerky a raději se opět stáhl do stínu. Speciální roucho, které pro tuto příležitost nesl přes ramena, ho ve tmě činilo téměř neviditelným. I proto vůbec nechápal, jak ho ta žena mohla najít. Dýchl do prokřehlých dlaní, aby je trochu zahřál, a sáhl po zbrani. Namátkou prohlédl cípy svého pláště, které se vlnily jako živé. Natahovaly se za světlem, podobné chapadlům chobotnice, a on se pousmál nad svou genialitou. Věděl, že by bez něčeho takového neměl šanci dostat se nepozorovaně do sbírek. Žádnému obyčejnému smrtelníkovi se něco podobného jaktěživ nepodařilo, avšak oni nedisponovali pláštěm utkaným ze tmy. Nejenže ho bezpečně skryl před zraky stráží, ale také neutralizoval některá obranná kouzla. A s něčím takovým nemohl počítat ani sebelepší vynálezce ochranných systémů.

Kousek od něj se strhl povyk. To se muži začali prát na nože s vetřelcem, kterého zpozorovali při krádeži ve svém teritoriu. Tlouštík v ošoupaném oblečení neměl příliš šancí. I tvrdí chlapi často v temné uličce podlehli přesile.

Zloděj nečekal a raději se odplížil. Dostal se na tiché místo kousek od továren, kam nedolehly zvuky nočního života. Vytáhl hodinky, aby zkontroloval čas. Ručičky na porcelánovém ciferníku ukazovaly, že hodina vlka brzy skončí. Chyběla jen chvíle do svítání, kdy měl domluvenou schůzku se zaměstnavatelem, kterému předá zlatého brouka, shrábne zaslouženou odměnu a na pár dní se ztratí v putykách a laboratoři. Málem si nad tou představou začal spokojeně mnout ruce, když vtom mu někdo zastoupil cestu. Úsměv mu ztuhnul na tváři. Doufal, že toho chlápka, co ho sledoval, setřásl, ale nejspíš se mýlil. Nechápal, jak ho ti královnini psi vyčmuchali.

Mladík byl vysoký, s tmavými vlasy a chladnýma očima. Pod napnutým rukávem pravé paže se mu něco hýbalo, jako by se tam skládal nějaký ukrytý mechanismus. Nejspíše měl implantovánu zbraň. Pokud věděl, královští vyšetřovatelé disponovali podobným vybavením. Jestliže to ovšem nebyl jeden z těch zločinců, kterým za trest usekli ruku a následně byli donuceni sloužit královně, zmanipulováni jejími čaroději, o nichž se vyprávěly temné příběhy plné fantaskních bytostí a mistrovských dovedností černého umění.

Zloděj sáhl po vlastní zbrani, ale cizinec pouze mávl, jako by odháněl otravný hmyz. Nechápal to gesto, kterým upoutal jeho pozornost, dokud mu pistole sama nevypadla z ruky. Vykřikl. Uvědomil si, že muž po něm nějakým způsobem vystřelil, ačkoli se neozval charakteristický zvuk. Vyděšeně si prohlížel ruku, jestli není zraněn. Odzbrojený se raději opět otočil k útěku.

Voda cákala kolem jeho nohou, až mu zmáčela kalhoty. Uslyšel za sebou hrozivé zavrčení. Otočil se přes rameno, aby zjistil, že detektiv stojí na místě, klidný a pobavený, ale že se za ním žene hrozivě vypadající obrovský vlk. Zloděj zrychlil. Už tak uháněl, co mu síly stačily, avšak šelma ho neúnavně pronásledovala.

V běhu se zachytil žebříku, který vedl na střechu. Zhoupl se na něm a v panice z toho, že bude roztrhán na kusy, hbitě šplhal nahoru. Vlk mu skákal po končetinách, ale výše už na něj neměl šanci dosáhnout. Zloděj se rozběhl po hřebeni střechy a pokryv mu praskal pod nohama. Stěží držel balanc, než se znovu ozvalo zavrčení, při němž tuhla krev v žilách. Černý vlk seděl naproti němu, šelmí oči mu ve tmě plály a hrozivě ostré špičáky se ve svitu měsíce leskly. Navzdory svému strachu z výšek běžel po nerovném povrchu, zakopával, padal i vstával, až se dostal na konec domu.

Podklouzla mu noha, takže se propadl o dobrých pár stop níže. Jeho pád zpomalilo nároží. Ze všech sil se snažil zachytit ucpaného rezavějícího okapu, v němž tlelo listí. Za krk mu natekla voda, jak se kov prohnul pod jeho váhou. Ruce mu klouzaly na jinovatkou pokrytém povrchu. Věděl, že se neudrží. V očekávání nejhoršího zavřel oči, ale jakmile mu prsty povolily, zjistil, že ho někdo chytil. Vzhlédl, aby pohlédl do tváře ženy z uličky. Držela ho za zápěstí, jako by nic nevážil, se silou ženám zcela zapovězenou.

Měla na sobě jen spodní prádlo, ale vůbec nedávala najevo, že by si připadala odhalená či zranitelná, natož v rozpačité situaci. Naklonila se k němu a vytáhla z jeho kapsy krabičku. Pak ho pustila, jako by byl špinavý odpad. Vykřikl, když se řítil k zemi vstříc jisté zkáze. Podruhé ho někdo oddálil od nepochybné smrti. Obratná ruka ho chytila za límec a smýkla jím do oblouku. Zatočil se jako na kolotoči, žaludek se mu nepěkně zhoupl. Jakmile se vše ustálilo, teprve se odvážil otevřít oči. Muž s mechanickou paží se na něj pobaveně usmál.

„Tak, pane Behaviore. Vypadá to, že tentokrát vám loupež nevyšla podle představ. Z moci svěřené mi Jejím Veličenstvem královnou jste zatčen.“ Ukázal odznak, na němž bylo zřetelně vyvedeno jméno.

„Lord Viktor Kelby!“ zasykl popuzeně.

„Půjdeme?“ zeptal se radostně šlechtic, aniž by jej postavil na zem.

„Ale tam nahoře… byla tam nějaká žena a vlk! Honil mě vlk!“ vykřikl zmateně zloděj.

„Opravdu?“ zeptal se Viktor a vzhlédl. Na střeše vrzaly korouhve, ale nebylo vidět ani živáčka. „Asi se vám něco zdálo. Kde by se v Londýně vzali vlci? A teď bychom si měli promluvit. Královnu jistě bude zajímat, kdo vás najal, aby obohatil svou sbírku o vzácného zlatého brouka. Jak jistě víte, onen hmyz je velice cenný. Dokonce kriticky ohrožený. Jelikož podle pověstí s ním byli v hrobkách pohřbíváni jen ti nejbohatší vládci. Někdo se zřejmě chtěl cítit jako král.“

„A také by mi za to královsky zaplatil!“ vyprskl zloděj. „K čertu s tou vaší…“

„Bože, ochraňuj královnu,“ řekla Viktorova sestra Liliana, která vystoupila ze tmy a rovnala si krajky na rukávech šatů. Okamžitě se k ní obrátila pozornost všech přítomných. „A královna je jen jedna. Pokud si někdo myslí, že je víc než ona, aby si mohl brát to, co jí patří, pak je to člověk velice pyšný. A pýcha, jak známo, předchází pád…“

Z tónu jejího hlasu oba muže niterně zamrazilo. Bedlivému pozorovateli nemohl uniknout zvířecí záblesk zuřivosti, jenž doprovázel její pohled.

 

Kapitola 2

Žebráci prosící z hromad nábřežních odpadků o milodary byli jako obvykle ignorováni šlechtou, která se tamtudy procházela na svých ranních výletech. Dámy s deštníčky se smály, točily se kolem pánů v cylindrech a ševelivý zvuk konverzace dokresloval ptačí zpěv a houkání lodí proplouvajících po Temži. Lůza, která se vracela domů po nekonečných hodinách dřiny v továrnách, se ukládala ke spánku.

Liliana míjela dělníky se ztrhanými, zasmušilými tvářemi, ale na nikom z nich neulpěl její nervózní zrak příliš dlouho. Vzducholodě těžkými břichy hladily mraky. Vplouvaly a vyplouvaly z nich, kontrastně ozářené ojedinělými slunečními paprsky. Shluky šedivých domů namačkaných na sebe kolem cesty držely ponuré mlčení. Viktor seděl na lavičce na konci promenády a mával na ni. Roušku napuštěnou dezinfekcí si sundal, avšak Liliana, jejíž čich byl mnohem vyvinutější, to nepovažovala za dobrý nápad, proto si ji nadále ponechala. I přes silný zápach odpadků ze špinavých ulic a řeky chvilkově zachytila závan koláčů a pečených kaštanů, které prodávali trhovci. Mlsně otočila tím směrem hlavu. Ale její plány byly záhy přerušeny. Minul ji hlasitě pokřikující muž balancující na parním velocipédu a ona na poslední chvíli uskočila, aby se vyhnuli. Viktor ji zpozoroval a zamával jí. Vydala se tedy k němu.

Z komínů továren stoupal tmavý dým a ještě více snižoval viditelnost. Saze při závanech větru padaly jako netající sníh. Pravá londýnská mlha se zase ukazovala v celé kráse.

Pod starým stromem seděl pouliční muzikant a broukal si do taktu písničku. Podle toho, jak jej všichni kolemjdoucí obcházeli dalekosáhlým obloukem, buďto příšerně páchl, nebo byl jeho nástroj značně rozladěný.

Liliana si notovala vlastní melodii, kterou se naučila jako dítě právě na návštěvě Londýna. Nostalgicky vzpomínala na chvíle, kdy byla ještě malá holčička a její obrazotvornost tvořila z mraků obry a z oblaků kouře tanečníky rozptylující se po obloze do forem monumentálních chmurných paláců. Tehdy se bála stínů i bubáků pod postelí. Neměla ráda psy a z vlků měla panickou hrůzu. Potřásla hlavou, aby zahnala trýznivé vzpomínky i uvědomění toho, čím se stala.

„Splnili jsme úkol. Našli jsme zlatého brouka a vrátili ho zpět do královských sbírek,“ pochvaloval si Viktor. „To je dobrý začátek krásného dne, nemám pravdu?“

„Příště si toho lumpa naháněj po střeše sám!“ zpražila ho pohledem. Její bratr se však tvrdým tónem nenechal vyvést z míry. Byl na hudrování zvyklý, koneckonců ho slýchal velice často.

„Ve vlčí podobě se opravdu špatně klouže po doškách, i když je to samozřejmě lepší než v šatech a podpatcích.“

„Dobrá, střechu příště obstarám já. Ale když ty jsi byla o tolik rychlejší. A víš, že mám strach z výšek,“ omlouval se. „A také kdybys viděla jeho výraz, když spatřil obrovského vlka! Nemohl jsem běžet za ním, protože jsem se smál.“

„Navíc jsem si roztrhala šaty, když jsem se tak rychle snažila svléknout. Už teď vidím, že mě tahle návštěva bude stát hodně peněz,“ bručela. „Dozvěděl ses, pro koho ten zloděj pracoval?“ změnila raději téma, jelikož dobře věděla, že se krom planých slibů žádného zadostiučinění nedočká.

„Zatím ne, ale myslím, že královna má lidi, kteří to zjistí a předají nám to pečlivě zapsané do nejmenších podrobností. Přitom ten muž byl vynálezce. Sice nijak zvlášť důmyslný mechanik ani alchymista, z toho, co jsem slyšel, ale ten plášť mi připadá svým způsobem zajímavý. Musím ho prozkoumat, jakmile budeme mít chvíli času pro sebe.“

„Zatím si můžeš užívat krásy Londýna,“ ušklíbla se Liliana, „pokud se ti je podaří v té mlze najít. Za chvíli zase nebude vidět ani na krok.“

„Ale, drahá sestro…“

„Ten brouk byl úžasný,“ prohlásila, aby odvedla jeho pozornost. „Jak víš, byla jsem v muzeu i v královských sbírkách několikrát, ale nikdy jsem si ho nestačila pořádně prohlédnout, protože je tam tolik pozoruhodných exponátů,“ rozplývala se jako pokaždé.

„To ano, ale dokud mi nedovolí provést pokusnou pitvu na tom exponátu siamských dvojčat, hodlám hrát uraženého. V zájmu vědy by neměli takové věci zakazovat!“

„Zkus to navrhnout královně. Nejspíše tě mrzí, že máš mechanickou jen jednu paži,“ rýpla si. Viktor koutkem oka zkontroloval rukávy kabátu, aby se ujistil, že součástky nejsou vidět. Nerad dával veřejnosti na odiv zranění, které by z něj za normálních podmínek udělalo mrzáka v nevýhodném společenském postavení.

„Mimochodem… máme nový úkol,“ pokračoval.

„Něco zajímavého?“

„Královna nás pověřila vyšetřováním nějakých pochybných úmrtí, ale říkal jsem jí, že nevím, jestli udělala správně, když vybrala zrovna nás.“

„Tys to odmítl?“ užasla Liliana.

„Příkazy od královny se odmítat nedají. Sama víš, že když je rozhodnutá, nepohne s ní ani stádo volů. Ale snažil jsem se ji přesvědčit, zda by vyšetřováním nepověřila někoho jiného. Jenže kupodivu ten případ nikdo nechtěl.“

„Oč se jedná?“ zeptala se zvědavě. Zívla a protřela si ztuhlá ramena.

„Myslím, že moc nadšená nebudeš. Jde totiž o smrt malých dětí.“

Dívčí čelo zkrabatily vrásky obav. Po zádech jí přeběhl mráz.

Viktor okamžitě reagoval: „Ovšem, máš pravdu, nedá se s tím už nic dělat. Budeme to muset vyřešit, ačkoliv vím, jaký máš vztah k dětem.“

Vyskočil na opěrnou zídku, ztratil rovnováhu na nerovném kameni a málem upadl, ale pak si dál s dalekohledem přitisknutým u oka prohlížel textilní továrnu v dálce, či občasně poletujícího racka. Dálkové lodě obtěžkané exotickým zbožím připlouvaly pomalým tempem. Jejich pohyb byl doprovázen hlasitým pískáním lodních píšťal a neutuchajícím pokřikováním rozradostněných námořníků. Mnohem vyšší rychlostí je obeplouvaly parníky s nákladem waleského uhlí.

„Slez dolů, ještě si při své šikovnosti něco uděláš,“ doporučila mu. Obdařil ji kyselým úsměvem.

Údolí kolem řeky, jež tvořily vápencové kopce, se za dlouhé roky změnilo k nepoznání. Vše muselo ustoupit pokroku, říčky kdysi ústící do špinavé stuhy Temže, Fleet a Walbrook, byly svedeny pod zem, aby se jejich proud dal snáze ovládat. Vyrostly na nich ulice, které šumění vody přehlušily lomozem dopravy. Věda zkrotila bažiny, z nichž odnepaměti obyvatelé pálili stavební materiál na domy i na předměstské červené cihly. Jíl, který farmáři považovali za prokletí, používali alchymisté ve svých tajných laboratořích k vytváření rudých golemů. Ti se pak potulovali po nocích a hledali pro ně ingredience k nelegálním výzkumům. Ačkoliv zvěsti říkaly, že se těžko shání dětské slzy napadané na polštář, první vypadlé mléčné zoubky či panenská krev, tyto nadpřirozené bytosti se většinou vracely s úspěchem, pročež se před nimi měli poctiví obyvatelé na pozoru.

Kamenné věže kostelů se tyčily z mlhy jako nože zajíždějící do másla, zvony se měly každou chvíli rozeznít všední melodií k vítání rána. Liliana upřeně hleděla do temných vod Temže, jako by z nich měl každou chvíli vyplout Bludný Holanďan.

Viktor ten stav znal, přemýšlela nad něčím, co on ani nedokázal odhadnout, a bylo vždy lepší ponechat ji samotnou ve vlastních myšlenkách. Ať už ji trápilo cokoliv, odpověď nebyla schovaná v zapáchající mlze plné jedů.

 

Kapitola 3

Život malého Sebastiana Brooka, který zesnul zcela v tichosti ve své posteli, skončil někdy mezi třetí a pátou hodinou ranní, kdy počestní obyvatelé Londýna poklidně spali. Matka ho o pár hodin později šla vzbudit, ale našla jen studené tělo. Ze spaní ji, ani nikoho jiného, nevzbudily výkřiky, čili se nedalo předpokládat, že by bylo na chlapci pácháno nějaké násilí, či se mu zdály neklidné horečnaté sny. Zápach linoucí se krátce po východu slunce po třetím podlaží cihlového domu na rohu ulice však mohl první návštěvníky upozornit, že něco není zcela v pořádku.

Sourozenci přišli na místo přesně ve chvíli, kdy se vyšetřovatelé metropolitní policie odebrali zpracovat výsledky a rodinu ponechali jejímu zármutku. Viktor se zhluboka nadechl, než zazvonil na měděnou ozdobu pověšenou nade dveřmi. Od úst mu odlétaly obláčky páry prozrazující, že je opět čeká chladný den. Liliana se skrývala za jeho o něco málo vyšší postavou, jako by se snažila zmizet před lidskými zraky a tvořit jen bratrův stín. Pak ale, než vyběhli do třetího patra, jako by se náhle probrala ze své bázlivosti, a při vstupu do dětského pokoje už přebrala veškerou iniciativu, zatímco mluvení nechala na bratrovi, který vždy platil za výřečnějšího.

„Proč vlastně vyšetřujeme ta úmrtí? Epidemie cholery sice skončila, ale mohla se klidně zase vrátit,“ namítla Liliana, aniž by dbala na to, že za jejími zády probíhá výslech.

„Sestro, jestli to je cholera, přijdeme na ni. Vezmu vzorky vody a zkusím je pokusně analyzovat v laboratoři. Vědecky, samozřejmě,“ dodal Viktor, aby jí dal nějakou odpověď a mohl se dále věnovat vlastní práci.

Když viděl, jak si ho matka zesnulého syna prohlíží, útroby se mu sevřely úzkostí. Už chvíli pozorovala jeho mechanickou končetinu, protože si musel sundat rukavici, aby mohl psát. Zjevně nevěděla, kam ho zařadit, zda k čarodějům ve službách královny, alchymistům nebo prostě jen k šílencům, kteří kázali na náměstí zkazky o pravdách života.

„Když mě omluvíte, paní Brooková, půjdu odebrat vzorky. Čím dříve zajistím důkazy, tím dříve odejdeme.“

Žena kývla a šla se posadit na lavici k oknu, kterým dopadalo světlo na dřevěnou podlahu s rozházenými hračkami.

„Nemoci jako cholera mají rychlý průběh,“ pokračoval Viktor k sestře, zatímco si pipetoval vzorek ze džbánu do zkumavky. „Lékař John Snow prokazatelně ověřil, že takové epidemie vznikají ze znečištěné vody. Jako vědec musím svého kolegu v tomto názoru podpořit. Ale podle průzračnosti nevypadá jejich studna znečištěně, tedy ne tak jako jiné v Londýně. Nehledě na to, že by se nakazili všichni.“

„Nebylo ještě někomu z rodiny špatně?“ zeptala se Liliana starší ženy. „Neměl někdo střevní potíže, sucho v ústech a žízeň?“

„Ne, všechno bylo v pořádku,“ popotáhla dotázaná. Dívka tedy pokrčila rameny v bezmocném gestu.

„Vím, že nemůžete pomoci mému chlapci,“ pokračovala žena ztěžka, „ale prosím, ztratil se mi ještě i druhý syn. Včera přišel domů, ale pak zmizel a už se neobjevil.“

„Dala jste vědět strážníkům?“

„Ano, ale obávám se, že ho nikdo hledat nebude, víte, jak to chodí.“

„Myslíte, že utekl?“ vložil se do diskuze Viktor.

„Mohl být otřesený ze ztráty bratra, ale nevím, proč by utíkal,“ žena se bezmocně rozplakala. „Prosím, najděte mi ho, mohl se do něčeho zaplést nebo se ztratit. Bojím se, aby ho tam venku někdo nezranil.“

„Kde pracujete?“ zeptal se Viktor, aby vyslýchanou přivedl na jiné myšlenky.

„Jako švadlena u pana Gryna.“

„Pozoruhodné, musíte být ve svém oboru velice dobrá.“

„Snažím se pracovat ke spokojenosti svého zaměstnavatele, pane Kelby,“ odpověděla strojeně.

„Přivolala jste tedy doktora a on pouze konstatoval smrt?“

„Ano, pane.“

„Chlapec, osm let,“ říkal si Viktor nahlas, zatímco vyťukával na svém zápěstním psacím stroji zápis z ohledání těla. Drobné klapky kovově cinkaly při styku s jeho umělými prsty.

„Povrchová zranění nenalezena,“ doplnila ho Liliana, která převrátila vychrtlé tělíčko na břicho. Mrtvola byla těžší, než by se zdálo, ztuhlá a již zcela vychladlá. Oči někdo naštěstí zatlačil, takže chlapec vypadal, jako by jen spal. V přístojící to vyvolalo další příval slz.

Liliana sledovala, jak žena pláče, ale nedotkla se jí, aby ji ukonejšila. Neprojevila jinou soustrast krom suchého konstatování. Viktor na ní viděl, že sama má dost špatný pocit.

„Dej mi, prosím, chvilku, potřebuju tady být sama,“ zašeptala. Souhlasně přikývl. Odvedl matku pryč a zanechal sestru v pokoji, aby mohla dokončit průzkum.

Sklonila se nad mrtvolou. Přes zápach výkalů a tělních tekutin se snažila najít přítomnost pachu někoho jiného, cizího. Kromě přivolaného doktora, za kterého musela dát rodina zcela zbytečně malé jmění, zde byli i policisté. Všechny tři lidi znala, takže se musela pokusit najít něco zcela odlišného, což se vzhledem k faktu, že se s rodinou Brookových potkala poprvé, zdálo být obtížné.

Zavřela oči a soustředila se na stopy ve vzduchu, které byly všude kolem ní. Pachy tvořily barevně pestrou směsici. Ve své nynější podobě sice měla smysly částečně omezené lidským vnímáním, ale na druhou stranu si nemohla dovolit proměňovat se ve vlka ve dne a v cizím domě, když si nebyla jistá, zda ji někdo neuvidí. Rozhodla se, že ten risk nestojí za to, protože nemohla nic najít, ani když se snažila sebevíc. Pak ovšem zavětřila pach člověka, který byl pravděpodobně dítěti nejblíže, když zemřelo. Vstala a hledala shodu. Brouzdala kolem věcí rozložených na stole i židlích kolem skříně. Našla bílou chlapeckou košili s natrženým rukávem, vonící stejným odérem – přesně to, co potřebovala.

Letmé zaklepání na dveře ji vytrhlo ze soustředění.

„Liliano, musíme jít. Našlas něco?“

„Myslím, že ano,“ přikývla. Když vešla matka, ukázala jí kus oblečení, zdali neví, komu patří.

„To je mého syna, toho druhého, co se ztratil,“ vysvětlila žena. Sourozenci se na sebe v obavách podívali.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít