Kelley Armstrong: Prozření (Nejtemnější síly 3)

Ukázky z knih / 7.4.2015 /

Jmenuju se  Chloe Saundersová. Je mi patnáct a chtěla bych být normální. Ale normální nejsem.
Jsem geneticky modifikovaná nekromantka a vidím mrtvé a dokonce je dokážu i probouzet, aniž bych se o to snažila. Tohle rozhodně není normální.
Teď momentálně jsem se svými třemi přáteli na útěku před organizací, která nás stvořila. Jsme k smrti vyčerpaní a nevíme, komu máme věřit. A jako by tohle nestačilo, já ještě k tomu všemu bojuju se svými city… Fakt nejsem normální.

Ukázka z knihy:

Armstrong_Prozreni1.

PO ČTYŘECH DNECH NA útěku jsem se konečně dostala do bezpečí, ulehla jsem do postele a propadla se do hlubokého bezesného spánku. Spala jsem jak zabitá…, ale jen do chvíle, než usoudili ti, kteří byli opravdu po smrti, že bych se měla probudit. Začalo to jakýmsi smíchem, který se mi vkradl do spánku a vzápětí mě z něj probral. Zvedla jsem se na loktech, mžourala kolem sebe a snažila se rozpomenout, kde to vlastně jsem. Odněkud se ozval nesrozumitelný šepot.

Protírala jsem si oči a zívala. Závěsy propouštěly dovnitř jen tlumené světlo a v místnosti vládlo ticho. Nikde ani náznak pohybu. Žádní duchové, díkybohu. Za posledních pár týdnů jsem si jich užila dost, bez takových zážitků už bych se do konce života opravdu obešla.

Zaslechla jsem jakési škrábání na okno. Posledních pár dnů mi každá větev, která zavadí o okenní tabuli, připadá jako zombie, jehož jsem probudila z mrtvých, a on teď škrábe na sklo, aby se dostal dovnitř.

Přešla jsem k oknu a odhrnula závěsy. Když jsme sem dorazili, téměř svítalo, takže mi bylo jasné, že teď už musí být přinejmenším pozdní dopoledne. Za oknem jsem však neviděla nic než hustou, neproniknutelnou mlhu. Naklonila jsem se a přitiskla nos na sklo.

Vzápětí jsem však leknutím odskočila, když do okenní tabule narazil jakýsi brouk. Za mnou se ozval škodolibý chechtot.

Prudce jsem se otočila, ale nezahlédla nikoho, jen spící Tori, která malinko pokňourávala ze spánku. Ležela schoulená na boku, tmavé ježaté vlasy rozhozené na polštáři, pokrývky odkopané k okraji postele.

Znovu se za mnou kdosi zachechtal. Jednoznačně mužský hlas. Ale nikde nikdo. I když těžko říct. Je pravdou, že nikoho nevidím. Pro nekromanta to však zdaleka neznamená, že je v místnosti sám.

Mhouřila jsem oči a snažila se zachytit nějaký záchvěv. Nalevo ode mě se mihla ruka, ale než jsem se vzpamatovala, opět zmizela.

„Hledáš někoho, malá nekroško?“

Prudce jsem sebou trhla. „Je tady někdo?“

V odpověď mi zaznělo výsměšné pochechtávání – takové, co patnáctiletá holka ve škole nesčetněkrát slyšela od nafoukaných pitomců.

„Jestli se mnou chceš mluvit, tak se ukaž,“ požádala jsem ho.

„Mluvit s tebou?“ pronesl povýšeným tónem fotbalového rozehrávače školního týmu. „Spíš si myslím, že ty by sis ráda promluvila se mnou.“

Odfrkla jsem si a zamířila zpět ke své posteli.

„Ne?“ Jeho hlas se ozval z jiného místa. „Hm, já myslel, že by tě zajímalo něco víc o Edisonově skupině, projektu Genesis, doktoru Davidoffovi…“

Zarazila jsem se.

Znovu smích. „Takže se nepletu.“

My čtyři – Tori, Derek, Simon a já – jsme právě na útěku před Edisonovou skupinou. Zjistili jsme, že jsme se stali subjekty výzkumného projektu Genesis, pokusu s genetickou modifikací bytostí s nadpřirozenými schopnostmi. Moje teta Lauren je lékařka, která se na výzkumu podílela, ale nakonec své kolegy zradila a pomohla nám k útěku. Teď ji zřejmě drží v zajetí, alespoň v to doufám. Včera v noci, když jsme měli v patách Edisonovu skupinu, snažil se mi pomoct nějaký duch… duch, který vypadal jako teta Lauren.

Teď jsme snad konečně v bezpečí. Tento dům patří skupině, která je zásadně proti podobným pokusům. A najednou se objeví duch teenagera, který o tom projektu něco ví? Nemohla jsem ho odehnat, i když jsem měla sto chutí to udělat.

„Ukaž se,“ trvala jsem na svém.

„Ty jsi ale panovačná nekroška, co?“ Jeho hlas opět zazněl za mnou. „Chtěla bys vidět, jestli jsem takový sympaťák, jaký se zdám podle hlasu?“

Zavřela jsem oči, představila si, jak by mohl vypadat, a v duchu ho přivolala k sobě. Začal pomalu dostávat obrysy – tmavovlasý kluk, asi šestnáctiletý, možná i o rok starší, ale žádný krasavec, úlisný úsměv však naznačoval, že má o sobě dost vysoké mínění. Pořád jsem ještě viděla skrz něj, jako by byl nějaký hologram. Znovu jsem zavřela oči a soustředila se, aby se ještě více zhmotnil. „Aha,“ ozval se. „Tak jestli očekáváš něco víc, musíme se nejdřív trochu lépe poznat.“ A znovu zmizel.

„Co vlastně chceš?“ zeptala jsem se.

Zašeptal mi do ucha: „Jak říkám, lépe tě poznat. Ale ne tady. Probudila bys svoji kámošku. Je sice pěkná, ale ne zrovna můj typ.“ Hlas se přesunul ke dveřím. „Vím o místě, kde si můžeme nerušeně promluvit.“

Ach tak. On si asi myslí, že promlouvám s duchy teprve od včerejška. I když není zas tak daleko od pravdy, je to teprve dva týdny. Ale za tu dobu už jsem viděla dost na to, abych věděla, že existují duchové, kteří chtějí pomoci, a jiní, kteří si chtějí jen popovídat. Ovšem pak je ještě spousta těch, co vám chtějí způsobit problémy, prostě jen aby se v posmrtném životě trošku pobavili na cizí účet. A tenhle kluk bezpochyby patří mezi ně.

Každopádně pokud je dalším ze subjektů Edisonovy skupiny, který navíc zemřel v tomto domě, musím zjistit, co se mu přihodilo. Ale potřebuju, aby u toho někdo byl se mnou. Tori nemá žádnou zkušenost, co se týká pomoci při mých setkáních s duchy. I když spolu teď vycházíme o něco lépe, pořád si nemyslím, že bych se na ni mohla spolehnout.

Vyšla jsem za duchem na chodbu, ale zastavila se u pokoje, kde spali Derek a Simon.

„Ale copak?“ poškleboval se duch. „Potřebuješ s sebou ochránce?“

„Určitě by je zajímalo, co mi chceš sdělit,“ vysvětlovala jsem co nejhlasitěji a modlila se, aby mě Derek slyšel. Většinou ho probudí kdejaký jemný zvuk – vlkodlaci jsou obdařeni mimořádně citlivým sluchem. Zaslechla jsem však jen Simonovo chrápání. Nikdo další tady nahoře nespal. Andrew, který nás sem přivezl, si lehl do ložnice v přízemí.

„Poslouchej, nekroško. Moje nabídka nebude platit věčně.“

Dobře víš, že z toho nekouká nic dobrého, Chloe.

Ale já přece musím zjistit, jestli nám tady nehrozí nějaké nebezpečí. A tak jsem se rozhodla jít za ním, ale s maximální obezřetností. Můj vnitřní hlas moc neprotestoval, což jsem považovala za dobrý signál.

Vykročila jsem vpřed.

Když jsme sem v noci přijeli, zamířili jsme rovnou do svých ložnic, takže jsem neměla čas pořádně se rozhlédnout po našem novém příbytku. Jen jsem věděla, že je fakt obrovský – takový ten podivně nesourodý viktoriánský dům jako vystřižený ze strašidelného filmu.

Pokračovala jsem dál halou za hlasem a měla jsem pocit, jako bych se ocitla přesně v takovém filmu. Lapena v úzké nekonečné chodbě, míjela jsem jedny zavřené dveře za druhými, až jsem nakonec došla ke schodišti… směrem nahoru.

Z toho, co jsem viděla, když jsme vystoupili z auta, si pamatuju, že dům má přízemí a další dvě podlaží. Naše ložnice se nachází v prvním patře a nahoře je údajně půda, jak nám sdělil Andrew.

Takže ten duch mě vede na jakousi tmavou děsivou půdu? Patrně nejsem jediná, kdo viděl příliš mnoho hororů.

Následovala jsem ho po schodech vzhůru. Končily na odpočívadle, odkud vedly dál dvoje dveře. Zastavila jsem se. Skrz dveře přede mnou prošla ruka a pokynula mi, abych pokračovala za ní. Chvíli jsem vyčkávala a snažila se psychicky připravit. Bude tam jistě hrozná tma, ale nesmím na sobě nechat znát strach.

Sebrala jsem odvahu, vzala za kouli na dveřích a…

Bylo zamčeno. Když jsem zkusila koulí pootočit, ozvalo se cvaknutí v zámku. Ještě jednou jsem se nadechla a připravena na nejhorší se opřela do dveří. Tentokrát se ihned rozlétly a já vstoupila…

Ovanul mě chladný vzduchu. Zarazila jsem se a mžourala kolem. Přede mnou se povalovaly chuchvalce mlhy.

Proč by taky na půdu vedly dveře s koulí, že?

Stála jsem na střeše.

Vydá: Galatea; duben 2015

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít