Holly Blacková, Cassandra Clareová: Magisterium – Železná zkouška

Ukázky z knih / 23.4.2015 /

Callum Hunt ví už odmalička, že pokud by se někdy zapletl s magií, znamenalo by to pro něj jediné – smrt. Jeho otec mu to ostatně nikdy nedovolí zapomenout. Když je Cal pozván k vstupním zkouškám do tajemné čarodějné školy jménem Magisterium, slíbí otci i sám sobě, že v testu dokonale propadne. Jenže Cal má naneštěstí magii v krvi, takže i přes veškerou snahu je spolu s dalšími dvěma žáky vybrán, aby studoval u největšího mága ze všech, mistra Rufuse. Cal zjišťuje, že magie je mnohem zábavnější, než si kdy uměl představit, a také skoro stejně tak nebezpečná. Ve škole si vedle nových přátel rychle udělá i nové nepřátele…

 

Ukázka z knihy:

Clare_Magisterium_Zelezna-zkouskaProlog

Z dálky se muž zápolící s bílou stěnou ledovce mohl zdát jako mravenec pomalu šplhající po stěně talíře. Městečko La Rinconada sestávající pouze z chatrčí z té výšky vypadalo jen jako hrst rozptýlených zrníček. Vítr se stoupající nadmořskou výškou nabíral na síle a jeho poryvy mu do tváře vály prašan, až mu promoklé prameny černých vlasů mrzly. Přestože měl na sobě ochranné brýle s jantarovými skly, kvůli jasnému odrazu zapadajícího slunce musel mhouřit oči.

Ačkoli nepoužíval žádná lana ani jisticí skoby, ale měl všehovšudy jen mačky a jeden jediný cepín, nebál se, že by mohl spadnout. Jmenoval se Alastair Hunt a byl to mág. Zatímco šplhal, zmrzlý ledovec se pod jeho rukama formoval a přizpůsoboval se mu. Všude tam, kudy lezl, se objevovaly úchyty pro ruce i nohy.

Když konečně dorazil až k jeskyni nacházející se v polovině ledovce, byl už napůl zmrzlý a ze soustředění potřebného ke zkrocení toho nejhoršího z živlů padal únavou. Nepřetržité užívání magie mu vzalo spoustu energie, ale on se neodvažoval zpomalit.

Jeskyně vypadala jako chřtán vystupující z boku hory a nešlo ji vidět ani shora, ani zdola. Vytáhl se přes okraj a zhluboka se přerývaně nadechl, zatímco proklínal sám sebe, že se nechal obelstít. Lidé v La Rinconadě ten výbuch viděli a polohlasem se bavili o tom, co ten oheň na ledu mohl znamenat.

Oheň na ledu. Musel to být nouzový signál… nebo útok. Jeskyně byla plná mágů, kteří byli buď příliš staří, nebo naopak příliš mladí, aby mohli bojovat. Byli tam zranění, nemocní a matky s malými dětmi, které nemohly zůstat samotné – přesně jako Alastairova žena a jejich syn. Ti všichni se tam schovávali, protože to bylo jedno z nejodlehlejších míst na světě.

Mistr Rufus na tom trval, jinak by prý byli zranitelní a vydáni napospas osudu. A Alastair mu důvěřoval. Svůj omyl si uvědomil teprve ve chvíli, kdy se Nepřítel smrti na smluveném místě, kde se měl utkat s jejich šampiónkou – Makarkou, do níž mágové vkládali veškeré své naděje –, vůbec neukázal. Pospíchal do La Rinconady tak rychle, jak jen mohl, a většinu cesty letěl na zádech vzdušného elementála. Potom ale pokračoval pěšky, protože elementálové byli nepředvídatelní. Nepřítel je uměl ovládat až příliš dobře. Čím výše vyšplhal, tím více ho jímala hrůza.

Ať jsou všichni v pořádku, pomyslel si, když vstoupil do jeskyně. Prosím, ať jsou všichni v pořádku.

Měl slyšet nářek dětí. Měl slyšet tichý šum nervózní konverzace a sotva znatelný bzukot magie. Jediné, co k němu však dolehlo, bylo skučení větru, který se proháněl kolem pustého vrcholku hory. Bělostný led na stěnách jeskyně byl tam, kde se do něj vpila krev, potřísněný rudou a hnědou barvou. Alastair nechal ochranné brýle, které si sundal, spadnout na zem a pustil se chodbou dál. Musel sáhnout až na dno svých sil, aby se udržel na nohou.

Stěny jeskyně zářily přízračným fosforeskujícím světlem. To představovalo dál od vchodu jediný zdroj světla, což pravděpodobně vysvětlovalo, proč o první tělo klopýtl a málem spadl na kolena. Alastair sebou s křikem trhnul a následně jej polekala ozvěna jeho vlastního hlasu. Padlá čarodějka byla popálená k nepoznání, ale podle koženého náramku s tepaným měděným plíškem bylo poznat, že je to studentka Magisteria z druhého ročníku. Nemohlo jí být víc než třináct.

Smrt by tě už neměla děsit, říkal sám sobě. S Nepřítelem už válčili deset let, někdy mu to však připadalo jako celá staletí. Nejdříve se zdálo být zhola nemožné, aby se jeden mladý muž, byť Makar, pokoušel ovládnout samu smrt. Ale když Nepřítel začal nabírat na síle a jeho armáda posedlých chaosem dál rostla, ta hrozba začala být nevyhnutelná a strašlivá… a vše vyvrcholilo nelítostným vražděním bezmocných a nevinných.

Alastair se postavil na nohy a vydal se hlouběji do jeskyně. Zoufale hledal jednu jedinou tvář. Musel se přinutit projít kolem těl starších mistrů Magisteria a Kolegia, kolem dětí přátel a známých, kolem mágů, kteří byli raněni už v jiných bitvách. Mezi nimi ležela pokroucená těla posedlých chaosem, jejichž jindy vířící oči už navždy potemněly. I když na to, co se stalo, mágové nebyli připraveni, museli se bránit statečně, když se jim podařilo pobít tolik z Nepřítelových řad. S žaludkem sevřeným hrůzou a s prsty na nohou i na rukou ztuhlými zimou klopýtal Alastair dál… až ji konečně uviděl.

Sára.

Našel ji, jak leží úplně vzadu, opřená o ledovou stěnu. Otevřenýma očima zírala do prázdna. Duhovky měla jakoby zamlžené a řasy ojíněné ledem. Sehnul se k ní a prsty ji pohladil po studené tváři. Ostře se nadechl a vzduch pročísl jeho vlastní vzlyk.

Ale kde je jejich syn? Kde je Callum?

Sára v pravé ruce svírala dýku. V opracovávání rudy vyvolané rovnou z hlubin země přímo vynikala. Tuhle dýku si vyrobila sama, když byli v posledním ročníku Magisteria. Měla jméno: Semiramis. Alastair věděl, jak moc pro ni ta dýka znamenala. Když zemřít, tak se svou vlastní zbraní v ruce, říkávala. Ale on nechtěl, aby vůbec kdy zemřela.

Prsty se letmo dotkl její tváře.

Náhlý zvuk jej přiměl zprudka se otočit. V jeskyni plné smrti a ticha se ozval pláč.

Nějaké dítě.

Otočil se a horečně začal pátrat po zdroji toho nářku. Zdálo se, že přichází odněkud blíže ke vchodu do jeskyně. Spěchal zpět cestou, odkud přišel, zakopával o těla, z nichž některá byla tak zmrzlá, že vypadala jako sochy – až náhle narazil na další známou tvář, která se na něj uprostřed toho krveprolití dívala.

Declan. Sářin bratr, který byl zraněn v poslední bitvě. Vypadal, jako by ho udusil nějaký obzvláště krutý druh vzdušné magie – tvář měl zmodralou a oči podlité krví, jak mu v nich popraskaly žilky. Jednu paži měl nataženou a pod ní ležel Alastairův malý syn, kterého před chladem podlahy jeskyně chránila pletená přikrývka. Zatímco se na něj užasle díval, chlapec otevřel pusu a vyloudil další utrápený vzlyk.

Alastair třesoucí se úlevou se k němu sehnul a jako v transu dítě zdvihl. Chlapec k němu vzhlédl svýma obrovskýma šedýma očima a opět otevřel pusu k pláči. Když se přikrývka svezla stranou, Alastair uviděl, proč dítě naříká. Levá nožka mu visela v nepřirozeném úhlu jako přelomená větévka.

Alastair se pokusil přivolat magii země, aby mohl dítě uzdravit, ale měl jen tolik energie, aby ztlumil bolest. Srdce mu bilo jako o závod, když svého syna znovu pečlivě zabalil do přikrývky a vydal se s ním zpět do jeskyně, kde ležela Sára. Podržel dítě, jako by ho mohla vidět, a poklekl vedle jejího těla.

„Sáro,“ zašeptal a slzy mu stékaly po tváři. „Řeknu mu, že jsi zemřela, když ses jej snažila chránit. Vychovám ho tak, aby si pamatoval, jak jsi byla statečná.“

Její oči na něj zíraly, vyhaslé a prázdné. Sevřel dítě u svého boku pevněji a natáhl se pro Semiramis, kterou svírala v ruce. Vtom uviděl, že led poblíž čepele je zvláštně rozdrásaný, jako by do něj zaryla nehty, když umírala. Ale nezdálo se, že by ty rýhy byly jen bezděčným dílem náhody. Když se sehnul blíže, uvědomil si, že tvoří slova – slova, která jeho umírající žena vyryla do ledu v jeskyni posledními zbytky sil.

Přečetl si je a každé z těch slov pro něj bylo jako pořádná rána do břicha.

ZABIJ TO DÍTĚ

***

Kapitola první

Callum Hunt byl v malém městečku v Severní Karolíně legendou a ne zrovna v dobrém slova smyslu. Proslavil se sarkastickými poznámkami, kvůli kterým žádná učitelka na zástup dlouho nezůstala, znepříjemňoval život ředitelům, spolužákům dohlížejícím na pořádek na chodbách i školním kuchařkám. Dokonce i výchovní poradci, kteří se mu nejdříve snažili pomoci (vždyť tomu ubohému chlapci přece zemřela matka), nakonec vždy doufali, že už nikdy nepřekročí práh jejich kanceláře. Snad nic nemohlo být tak ponižující, jako když jste nebyli schopni držet krok s uštěpačnými poznámkami zlostného dvanáctiletého kluka.

Callův věčně zamračený výraz, rozcuchané černé vlasy i znepokojivé šedivé oči už důvěrně znali i všichni jeho sousedé. Call rád jezdil na skateboardu a na mnoha autech ještě byly z dřívějška vidět známky toho, jak tvrdé byly jeho začátky. Často ho vídali, jak se poflakuje kolem výlohy obchodu s komiksy, poblíž videoherny nebo prodejny s videohrami. Znal ho dokonce i sám starosta, který mohl jen těžko zapomenout, jak se během májového průvodu proplížil kolem pokladny zverimexu a odnesl si s sebou rypoše – malého lysého hlodavce, který měl skončit jako potrava hroznýše královského. Call toho slepého svraštělého tvorečka, který se už od pohledu nemohl bránit, litoval. A aby to bylo fér, pustil na svobodu taky všechny bílé myši, které se rovněž měly stát součástí hadova jídelníčku.

I když věděl, že myši nejsou právě nejchytřejší, rozhodně nečekal, že se v panice rozeběhnou přímo pod nohy účastníků průvodu. Netušil ani to, že před malými hlodavci se pro změnu dají na útěk přihlížející. Když už bylo po všem, otec mu vysvětlil, že ani lidé nepatří zrovna k nejchytřejším. Nebyla to přece Callova vina, že celý průvod skončil fiaskem, ale všichni – a starosta především – se tvářili, že za to může právě on. A jako by to nestačilo, Callův otec trval na tom, že musí rypoše vrátit.

Callův otec kradení neschvaloval. Měl ho asi tak stejně rád jako magii.

***

Callum se na nepohodlné lavičce před ředitelnou neklidně ošíval a přemýšlel, jestli bude vůbec někomu chybět, pokud se zítra do školy nevrátí. Pořád dokola si opakoval všechny způsoby, které mu měly pomoci u magického testu propadnout – čím hůře si povede, tím lépe pro něj. Otec mu vyložil všechny cesty vedoucí k neúspěchu: Vůbec na nic nemysli. Nebo se soustřeď na pravý opak toho, co po tobě ty stvůry budou chtít. Nebo nemysli na svůj test, ale na test někoho jiného. Call si promnul lýtko, které měl ráno bolestivě ztuhlé – to se mu občas stávalo. A čím víc rostl do výšky, tím víc to bolelo. Selhat u té kouzelnické zkoušky v testu fyzické zdatnosti – ať už to bude cokoli – mu půjde jedna báseň.

Vedle z tělocvičny k němu doléhal hluk. Slyšel, jak hráčům na naleštěné dřevěné podlaze vržou tenisky a jak na sebe hlasitě pokřikují. Kéž by si s nimi mohl alespoň jednou taky zahrát. Možná nebyl tak rychlý jako ostatní a dělalo by mu problém udržet rovnováhu, ale přímo překypoval nevybitou energií. Kvůli svojí noze byl z tělocviku uvolněný. Dokonce už na prvním stupni, když se chtěl o přestávce na dvoře proběhnout, zaskákat si nebo někam vylézt, ho vždy přišel napomenout někdo z dozoru, aby toho nechal dřív, než si ublíží. A když neposlechl, musel se vrátit zpět dovnitř.

Jako by nebylo na světě nic horšího než pár modřin. Jako by se mu noha snad ještě mohla zhoršit.

Call si povzdechl a zahleděl se přes skleněné vstupní dveře ven do míst, kde na něj měl za chvíli čekat otec. Jeho táta měl přesně ten typ auta, které nešlo přehlédnout, byl to Rolls-Royce Phantom, ročník 1937 se stříbrnou metalízou. Nikdo jiný ve městě takové auto neměl. Callův táta měl na Hlavní ulici obchod se starožitnostmi, který se jmenoval Tenkrát a teď, a žádná činnost ho netěšila víc než opravování starých rozbitých věcí, dokud nebyly zase jako nové. Aby bylo jeho auto provozuschopné, musel se mu skoro každý víkend věnovat. A Call musel rolls-royce každou chvíli mýt a voskovat nějakým divným přípravkem na stará auta, aby nezačal rezivět.

Rolls-royce tak šlapal jako hodinky… na rozdíl od Calla. Ten sledoval svoje tenisky, kterými zlehka ťukal o podlahu. Když měl na sobě zrovna jako dnes džíny, ani nebylo poznat, že je s jeho nohou něco v nepořádku. Jakmile se však postavil a udělal pár kroků, nešlo to přehlédnout. Už odmala šel z jedné operace na druhou a vyzkoušel všechny možné pohybové terapie, ale nic mu nepomohlo. Pořád za sebou nohu s kulháním vlekl, jako by se snažil získat rovnováhu na lodi kymácející se ze strany na stranu.

Když byl mladší, hrál si někdy na piráta nebo alespoň na statečného námořníka s dřevěnou nohou, kterého protivníkova děla poslala ke dnu i s jeho lodí. Hrál si na piráty, nindži, kovboje i návštěvníky z vesmíru.

Ale nikdy si nehrál na nic, co by souviselo s magií. To nikdy.

Když uslyšel hřmot motoru, začal se zvedat, ale hned zase otráveně dosedl na lavičku. Nebyl to jeho táta, jen nějaká tuctová červená toyota. O chvilku později uviděl, jak se kolem něj prohnala Kylie Mylesová, která chodila do stejného ročníku jako on. Vedle ní šla učitelka.

„Hodně štěstí u baletní zkoušky,“ řekla jí paní učitelka Kemalová a vydala se zpět ke své třídě.

„Jo, děkuju,“ odpověděla Kylie a pak se na Calla zvláštně podívala, jako by si ho chtěla přeměřit. Kylie se na Calla nikdy nedívala. Bylo to jedno z jejích poznávacích znamení hned vedle lesklých blond vlasů a batohu s jednorožcem. Vždy když spolu byli ve škole, pohledem o něj ani nezavadila, jako by byl neviditelný.

A co bylo ještě divnější a o to víc překvapivé, než k toyotě zamířila, nedbale na něj zamávala. Call si všiml, že oba její rodiče na předních sedadlech vypadají, jako že nejsou ve své kůži.

Je možné, že by měla namířeno na stejné místo jako on? Přece nemůže jít na Železnou zkoušku. Ale kdyby šla…

Call se zvedl. Jestli to tak opravdu je, někdo by ji měl varovat.

Spousta dětí si myslí, že jde o to být výjimečný, říkával Callův otec tónem, z něhož bylo patrné jeho znechucení. Jejich
rodiče si to myslí taky. Jde především o rodiny, kde se magie dědí už celé generace. A v některých rodinách, kde ta schopnost už téměř vymizela, je dítě s magickými schopnostmi nadějí na to, jak se znovu dostat k moci. Ale nejvíc bys měl litovat děti, které žádné příbuzné s darem magie nemají. To ony si myslí, že to bude úplně jako ve filmu.

To se ale šeredně pletou.

Zrovna v tu chvíli u obrubníku s kvílením brzd zastavil Callův otec a on tak Kylie ztratil z očí. Call se odbelhal ke dveřím a vyšel ven, ale než dorazil k tátovu autu, toyota Mylesových už mizela za zatáčkou.

Varovat ji už tedy nestihne.

„Calle.“ Otec vystoupil z auta a opřel se o dvířka řidiče. Chomáče černých vlasů – stejně rozcuchané jako ty Callovy –  už mu po stranách šedivěly, a i když bylo horko, měl na sobě tvídové sako s koženkovými záplatami na loktech. Callovi často připomínal Sherlocka Holmese z repríz britského televizního seriálu; lidi se občas podivovali, že jeho otec nemluví s britským přízvukem. „Jsi připravený?“

Call pokrčil rameny. Jak se člověk může připravit na něco, co by mu v případě neúspěchu mohlo pokazit celý zbytek života? Vlastně v případě úspěchu. „Asi jo.“

Otec mu otevřel dveře. „Dobře. Nastup si.“

Auto bylo vevnitř stejně jako zvenčí bez poskvrnky. Calla překvapilo, že na zadním sedadle leží jeho staré berle. Vždyť je nepotřeboval od té doby, co před lety spadl z prolézačky a zvrtnul si kotník na zdravé noze. Když otec nastoupil a nastartoval, Call na berle ukázal a zeptal se: „Na co máme támhleto?“

„Čím hůře budeš vypadat, tím spíše tě nevezmou,“ prohlásil otec zasmušile a ohlédl se, aby mohl z parkoviště vyjet.

„Vždyť to je podvádění,“ namítl Call.

„Calle, podvádění slouží k tomu, aby člověk vyhrál. Nemůžeš podvádět, abys prohrál.“

Call protočil oči a radši tátu nechal, ať si myslí, co chce. S jistotou věděl jen jednu věc, a to že si ty berle v žádném případě nevezme, pokud nebude muset. Ale nechtěl se kvůli tomu hádat, rozhodně ne dnes, kdy táta spálil toasty k snídani a vyjel na Calla za jeho stížnosti, že musí jít do školy kvůli těm několika málo hodinám. To se mu vůbec nepodobalo.

Teď se otec hrbil za volantem, čelist měl napjatou, prsty pravé ruky pevně svíral řadicí páku a rychlosti přehazoval mnohem rázněji, než bylo třeba.

Call se snažil svůj pohled soustředit na stromy venku, jejichž listy zrovna začínaly žloutnout, a zkoušel si vzpomenout na vše, co o Magisteriu věděl. Když mu táta o mistrech a o tom, jak si vybírají své učně, vyprávěl poprvé, posadil si Calla do jednoho z mohutných kožených křesel ve své pracovně. Call měl zrovna naražený loket a natržený ret, protože se popral ve škole, a nebyl právě v náladě na poslouchání. Otec navíc vypadal tak vážně, až se ho Call polekal. A podobným tónem hlasu taky promluvil, jako by se chystal Callovi říct, že trpí nějakou hroznou chorobou. Nakonec vyšlo najevo, že tou chorobou je jeho magické nadání.

Zatímco otec mluvil, Call seděl skrčený v křesle. Už byl zvyklý, že si ho ostatní děti dobírají, protože ho kvůli jeho noze považují za snadný terč. A on jim většinou ukázal, že jsou na omylu. Tentokrát ho ale cestou domů u kůlny poblíž prolézaček obklíčila parta starších kluků. Strkali do něj a častovali ho obvyklými nadávkami. Call se už dříve naučil, že většina si dá pokoj, když se jim postaví na odpor, a tak se po tom nejvyšším z nich ohnal. A to byla jeho první chyba.

Netrvalo dlouho a povalili ho na zem, jeden z nich si mu sedl na kolena, zatímco další mu uštědřil ránu do obličeje a dožadoval se, aby se mu omluvil a přiznal, že je mrzák, co utekl z cirkusu.

„Omlouvám se, že jsem tak úžasný, vy břídilové,“ dořekl Call chvíli předtím, než se mu zatmělo před očima.

V bezvědomí musel být jenom chviličku, protože když otevřel oči, ještě ty kluky viděl v dálce. A měli dost naspěch. Call nemohl uvěřit, že jeho vzdorovitá poznámka tak dobře zafungovala.

„Správně,“ řekl a posadil se. „Radši vemte nohy na ramena!“

Když se pak rozhlédl, uviděl, že betonový povrch hřiště pukl. Dlouhá prasklina se táhla od houpaček až ke zdi kůlny, která se rozskočila na dva kusy.

A on ležel přímo uprostřed toho malého zemětřesení.

Byla to ta nejúžasnější věc, co se mu kdy stala. Jen jeho otec s ním nesouhlasil.

„Magie se dědí,“ řekl Callovi. „Není sice pravidlem, že ji ovládá každý v rodině, ale zdá se, že ty ano. Bohužel. Je mi to moc líto, Calle.“

„Takže ta puklina v zemi – chceš říct, že to jsem udělal já?“ Call byl napůl bez sebe nadšením a napůl ohromený hrůzou, ale zatím vyhrávalo to nadšení. Cítil, jak se mu koutky úst stáčejí nahoru, a jen silou vůle se je pokoušel tlačit dolů. „Takže tohle mágové dokážou?“

„Mágové čerpají sílu z jednotlivých živlů – země, vzduchu, vody, ohně a dokonce i z nicoty, která je zdrojem té nejmocnější a nejhrozivější magie – magie chaosu. Mohou magii používat k různým účelům, včetně toho, aby se před nimi rozestoupila sama země, jak jsi to udělal ty.“ Otec nepřítomně pokýval hlavou. „Zpočátku, když k tobě magie přijde poprvé, je to velmi intenzivní. Je to síla ve své nejryzejší podobě… ale je třeba rovnováhy, abys magické schopnosti zkrotil. Je třeba usilovně studovat, abys měl tolik síly jako čerstvě probuzený mág. Mladí mágové nad svými schopnostmi mají jen velmi málo kontroly. Ale ty, Calle, ty s tím musíš bojovat. Už ji nikdy nesmíš znovu použít. Když to nedodržíš, mágové si pro tebe přijdou a odvedou tě s sebou do svých tunelů.“

„Takže tam je ta škola? Magisterium je v podzemí?“ zeptal se Call.

„Je pohřbené pod povrchem země, kde jej nikdo nemůže najít,“ prohlásil otec ponuře. „Není tam světlo ani žádná okna. Je to bludiště. Mohl by ses v jeho jeskyních ztratit a zemřít tam a nikdo by se to nedozvěděl.“

Call si olízl najednou suché rty. „Ale ty jsi kouzelník, nebo ne?“

„Magii nepoužívám od té doby, co zemřela tvoje matka. A už ji nikdy používat nebudu.“

„A máma tam taky chodila? Byla v těch tunelech? Jako vážně?“ Call by si opravdu rád poslechl něco o své matce. Moc toho o ní nevěděl. Měl jen pár zažloutlých fotografií ve starém albu, na kterých byla hezká žena s Callovými černými vlasy a s očima, jejichž barvu nedokázal rozeznat. Věděl, že by se na ni otce neměl moc vyptávat. On o matce nikdy nemluvil – a když, tak jen pokud nebylo zbytí.

„Ano, chodila,“ odpověděl otec. „A právě magie ji zabila. Když jdou mágové do války, a to je často, nezáleží jim na tom, kolik lidí v ní zemře. A to je další z důvodů, proč nesmíš přitahovat jejich pozornost.“

Tu noc se Call probudil s křikem, protože si myslel, že je uvězněný v podzemí a někdo na něj dál kupí hlínu, jako by ho chtěl pohřbít zaživa. Házel sebou ze strany na stranu, ale ať dělal cokoli, nemohl dýchat. Pak se mu zase zdálo, že utíká před kouřovou příšerou, které oči vířily tisíci různými děsivými barvami… jenomže on kvůli svojí noze nedokázal běžet dost rychle. V těch snech ji za sebou tahal jako kus něčeho mrtvého, až nakonec padl na zem a vzadu na krku ucítil horký dech té nestvůry.

Ostatní Callovi spolužáci se báli tmy, bubáků pod postelí, zombií nebo vrahů s obrovskou sekerou. Zato Call se bál mágů a víc než oni ho děsila už jen představa, že je sám jedním z nich.

A teď se s nimi měl setkat. S těmi samými kouzelníky, kteří mohli za smrt jeho a kteří zapříčinili, že se jeho otec skoro nikdy nesměje a nemá žádné přátele. Místo toho jen sedí v dílně, kterou si zařídil v garáži, a spravuje otlučený nábytek, auta a zašlé šperky. Callovi bylo jasné, co stálo za tátovou posedlostí opravováním rozbitých věcí.

Prosvištěli kolem cedule, která je vítala ve státu Virginie. Vypadalo to tam stejně jako doma. Vlastně ani nevěděl, co čekal, protože za hranice Severní Karolíny a Ashevillu se moc často nedostal. Na výlety příliš často nejezdili, jen občas se účastnili bleších trhů, kde si nadšenci vyměňovali součástky k autům. Taky jezdili na trhy se starožitnostmi, kde se Call toulal kolem hromad nevyleštěného stříbra, sbírek baseballových kartiček v plastikových obalech a kolem vycpaných jačích hlav, zatímco se jeho táta snažil vyjednat slevu na nějaké haraburdí.

Calla napadlo, že jestli se mu nepodaří u toho testu propadnout, možná už se na žádný z těch bleších trhů nikdy nepodívá. Žaludek mu udělal kotrmelec a celým tělem mu projel ledový chlad, který jím otřásl až do morku kostí. Přinutil se myslet na plán, který mu otec vtloukal do hlavy: Vůbec na nic nemysli. Nebo se soustřeď na pravý opak toho, co po tobě ty stvůry budou chtít. Nebo nemysli na svůj test, ale na test někoho jiného.

Call si povzdechl. Tátova nervozita se začínala přenášet i na něj. Bude to v pořádku. Nic přece nemůže být jednodušší než ten test pokazit.

Auto sjelo z dálnice na úzkou cestu. Byla tam jedna jediná dopravní značka se symbolem letadla a se slovy LETIŠTĚ Z DŮVODU RENOVACE UZAVŘENO.

„Kam to jedeme?“ zeptal se Call. „My někam poletíme?“

„Doufejme, že ne,“ zamumlal jeho otec. Asfaltová silnice se náhle změnila v prašnou cestu. Dalších několik set metrů se kodrcali, až se Call musel chytit rámu dveří, aby to s ním tolik neházelo a on se nepraštil hlavou o střechu. Rolls-royce nebyl na prašné cesty dělaný.

Najednou se cesta začala rozšiřovat a stromy se rozestoupily. Auto se teď nacházelo v rozlehlém prázdném prostoru, uprostřed kterého stál obrovský hangár ze zvlněných ocelových plátů. Kolem něj bylo zaparkovaných asi sto aut, otlučenými dodávkami počínaje a sedany nóbl stejně jako jejich Phantom a ještě novějšími konče. Call viděl rodiče s dětmi, které byly asi v jeho věku, jak pospíchají směrem k hangáru.

„Myslím, že jdeme pozdě,“ řekl Call.

„Výborně.“ Jeho otec zněl zvláštně potěšeně. Zaparkoval auto, vystoupil a gestem Callovi naznačil, aby ho následoval. Na berle zřejmě zapomněl, což Calla potěšilo. Ten den bylo horko a slunce Callovi pálilo přes tričko do zad. Když se přes parkoviště blížili k černotou zejícímu prostoru, který představoval vchod do hangáru, utřel si upocené dlaně do džín.

Uvnitř panoval blázinec. Rozléhaly se tam hlasy dětí, kterými se to tady jen hemžilo. K jedné kovové stěně byly přistaveny dlouhé lavice podobné tribunám na stadionu – i když by se do nich vešlo mnohem víc lidí, než v místnosti bylo, v obrovitém prostoru jako by se ztrácely. Na betonové podlaze byly jasně modrou lepicí páskou vyznačeny značky ve tvaru kružnic a písmena X.

Na druhé straně před řadou hangárových dveří, skrze které kdysi na ranvej vyjížděla letadla, stáli mágové.

 

Vydá: Yoli, květen 2015

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít