Michal Klimek: Caligo

Daniel je jedním z pasažérů letadla s cílem v Murmansku. Všechno se ale v okamžiku mění, právě když na toaletě prožívá své první silné vidění. Probouzí se v blátě; vyvržený z letadla, se kterým se pilotovi nějakou záhadou podařilo nouzově přistát. Jako by to nestačilo, je on i zbytek posádky neznámo kde – zkrátka kdesi na neobydlených pláních severního Ruska.

Všechno se tváří jako ohromné štěstí v neštěstí. Žádného masakru ani končetin poházených v dunách vyorané hlíny se bát nemusíte. Ale pak se cosi začne plazit po podlaze vyprázdněného letounu. A záchranné týmy nikde. Nad nimi se tyčí starý komplex neurčitého původu s jakousi hrůzu nahánějící obrovitou věží. I přesto se v něm všichni cestující rozhodnou po čas čekání na pomoc usídlit. Jediný Dan a jeho nová kamarádka Helena nemají z volby ostatních dobrý pocit. Prošli totiž opuštěné místo jako předvoj a našli v té vysoké budově podivný vrt, který se zdá bezedný. Staré filmové pásky se znepokojivým obsahem pak jejich nepříjemné pocity potvrdí.

Už během krátkého oťukávání cestujících na palubě si uděláte celkem jasný obrázek, kdo bude později hrát v příběhu výraznější roli a kdo se stane spíše kulisou. Jako by vše bylo předem načrtnuté do pevného obrazce a dá se říct, že proto i zbytečně svázané standardním vývojem podobných námětů. Nedá se říct, že by příběh postrádal otazníky. Ty ale většinou nejsou ani tak dílem dech beroucí mysteriózní skládanky, jako spíš otázkami bez nápovědy, na jejichž odpověď vám nezbude než si počkat. Kupodivu se nedočkáte ani hrdiny, který by převzal situaci do svých rukou. Zdá se však nepravděpodobné, že by se za podobných okolností nenašel „alfa smečky“, který ostatní vede.

Michal Klimek se nechává strhnout zbytečným vyumělkovaným způsobem vyjadřování, což by tolik nevadilo, kdyby té hry na libě znějící obraty beze smyslu nebylo až moc. Navíc se styl v každé kapitole mění o sto osmdesát stupňů. Jednou je té květnaté řeči až příliš, jindy je děj čtivý, lehce srozumitelný – možná až všední. Výsledkem je zřetelná nevyváženost.

Caligo má sice zajímavý námět, ale problém spočívá v jeho do očí bijící slepovanosti. V první kapitole věříte, že půjde o cosi hluboce mysteriózního, čemu bude těžké rozumět bez pečlivého soustředění na každé slovo. Vzápětí ale padáte do stylisticky nepříliš poutavého vyprávění o skupince lidí, která se nechová logicky, a to očividně jen proto, aby se dělo, co se podle autora dít má. A když už čtenář plesá, že se rozpoutá ono slibované peklo – střih – a je ze stěžejní dějové linky vytržen nadobro.

Co se autorovi povedlo, je v pozadí se pozvolna objasňující příběh Heleny a jejího otce alkoholika. Najednou máte pocit, že konečně poznáváte něco hlubšího, co by stálo zato rozkrýt. Možná dokonce mrazivějšího než geologický vrt na úpatí brány pekelné. Více takových osudů na pozadí by čtenáři pomohlo lépe poznat postavy a vytvořit si k nim vztah. Velkolepý úděl hlavního hrdiny by totiž potřeboval k věrohodnosti mnohem méně křečovitých důvodů, proč se děje právě to či ono.

Z prvotiny Michala Klimka jsem po konečném rozuzlení pořád mírně na rozpacích. Co chtěl vlastně čtenářům prostřednictvím svého příběhu říct? Jako celek kniha působí psaná spíš na efekt; jako změť informací ne úplně šťastně chronologicky poskládaných. Autor má potenciál, který snad půjde vybrousit. Důkazem toho je i náznak nadání pro hororové prvky – ponuré prostředí, hlasy naříkající do telefonu, vidiny či pocit, že nemůžete utéct. Caligo zatím působí jako učebnicový příklad knížky publikované příliš brzy, o čemž svědčí i nedotažená korektura a časté opakování slov. Námět démonické brány do pekla je nadějný a zasloužil by si klidně třikrát tolik stránek. V tomto konkrétním podání je jich ale tak akorát.

Ukázka
Rok vydání: 2015
Počet stran: 238
Koupit: Google Play
Web: Caligo