Jaime Reed: Polibek z temnot (Kronika kambionů 3)

Ukázky z knih / 25.3.2015 /

Jsou záhadní, přitažliví a nebezpeční… Kambioni.
Samaře se od základu změnil život. Zamilovala se do kambiona a sama se stala kambionkou. Myslela si, že nic horšího už se nemůže stát. Ale náhlé výpadky paměti, záhadná úmrtí a hrozba nebezpečí vznášející se nad městem poukazují na to, že může být ještě hůř. V pozadí všeho je pravděpodobně démon Tobias, který náhle bez vysvětlení zmizel.

Samara musí přijít všem záhadám na kloub dřív, než bude pozdě. A také se musí rozhodnout – ujasnit si, kam má její vztah s Calebem směřovat. Chce mu skutečně obětovat celý svůj život?

Pokračování titulů Kronika kambionů – Osudová přitažlivost a Kronika kambionů – Smrtící pouto.

Reed_Kambioni_Polibek-temnotUkázka z knihy:
1

Co se týče zlých duchů, nejlepší je držet jazyk za zuby.

To je užitečné základní pravidlo, ale tajemství jsou nestálá a vyžadují příliš velkou údržbu. Každou lež musíte posílit dvěma dalšími a tak to jde pořád dál, až to tajemství nakonec imploduje, což všem dokonale zkazí náladu. A to je zasloužený trest za neupřímnost, tedy pokud nejste zároveň lhář i ten, kdo je klamán. Potom je to všechno jen sakra zmatené.

Takže v zájmu upřímnosti musím přiznat, že ty výpadky, co jsem je poslední dobou měla jak na běžícím páse, se zhoršují. A to tak, že hodně. Už to nebylo neškodné snění za bílého dne, ani nějaký chvilkový trans, ale naprosté zatmění, vykolejení v čase i prostoru. Jako by nějaký lajdácký filmový střihač k sobě slepil dvě nesouvisející scény a doufal, že si té nenávaznosti obecenstvo nevšimne. Ovšem měla jsem pár vodítek, které jeho manipulaci prozrazovaly.

Například změna dějiště. Místo v instituci nucených prací mládeže, známé jako střední škola James City, jsem najednou byla doma, ve svém pokoji, přilepená zády ke stropu. Ano, ke stropu. Nebylo to poprvé, co jsem zažila jev levitace, a ani mému srdečnímu rytmu se to moc nezamlouvalo. Teď to navíc bylo ještě znepokojivější, vzhledem k tomu, že jsem si vůbec nemohla vzpomenout, jak jsem se sem dostala.

Kdyby se neozvalo zaklepání na domovní dveře, nejspíš bych spala dál. Bylo mi jedno, kdo to je – soused, pošťák nebo svědkové Jehovovi. Potřebovala jsem vysvobodit, a to rychle. Klepání ustalo a nahradilo ho nastartování motoru a zvuk auta odjíždějícího po příjezdové cestě. Přepnula jsem do módu panika, zoufale se snažila vyškrábnout v sobě zbytečky sebekontroly a nějaký smysl pro realitu.

Ruce i nohy mi visely ve vzduchu, ale můj trup jako by ke stropu poutal neviditelný postroj. Kutálela jsem se sem a tam ve snaze dostat se ke stěně a slézt po ní k podlaze, ale moje snaha byla zcela marná. Tady nahoře jsem neměla žádnou moc a ze vznášení jsem měla stejnou hrůzu jako z pádu. Třásla jsem se po celém těle, ronila slzy na zem hluboko pod sebou a moje volání o pomoc zůstalo bez odezvy.

I kdyby mě ten člověk venku za dveřmi slyšel, jak by se dostal dovnitř? A i kdyby zavolal policajty a ti by do domu vrazili násilím, jak bych vysvětlila, že jsem se zasekla na stropě? Nechápala jsem to ani já sama, a to prosím mám mnohem větší znalosti v oboru podivností než průměrný občan. Došlo mi, že se hned tak ze stropu nedostanu, a tak jsem se rozhodla věnovat čas leteckému pohledu na svůj pokoj.

Čtyři stěny polepené plakáty, dvě malá okna a přetékající skříň mi nikdy nepřipadaly tak podivné a ladění do zelena ještě umocňovalo dojem, že shlížím na nějakou mimozemskou scénu. U protější zdi stál psací stůl s počítačem a komoda přetékající knihami, plechovkami od limonády, špinavým oblečením a kosmetickými výrobky. Vůbec bych se nedivila, kdyby v mém pokoji kromě mě žilo ještě něco a stavělo si to na zimu hnízdečko, ale kromě sebe jsem v celém domě necítila žádný jiný zdroj životní energie.

Kromě toho, že jsem z ničeho nic dokázala překonat zemskou přitažlivost, jsem taky na sobě měla pyžamo a voněla jsem sprchovým gelem. Vlasy mi visely podél obličeje v mokrých, zacuchaných loknách, které jsem se prsty pokoušela rozplést na jednotlivé prameny. Takže i vlasy jsem měla umyté, ale jako by to udělal někdo, kdo nevěděl, co si počít s jejich divokostí. Bezpochyby za to mohla Lilith, proto mi bylo jasné, že se od ní žádného vysvětlení nedočkám. Moje „vnitřní spolubydlící“ se snažila zakrýt svoje stopy, co jí síly stačily, a zjevně musela narychlo odstranit spoustu důkazů, jenže práce kvapná, málo platná.

To je trest za to, že je člověk posedlý. To, čeho se kambioni jako já bojí nejvíc. Nosíme uvnitř sebe vnímající bytost, která je dost nepředvídatelná za těch nejlepších okolností, a pokud se věci začnou sypat, dokáže se vmžiku obrátit proti svému hostiteli. Tisíckrát jsem slyšela, že mám být opatrná, nikdy si nepřestat dávat pozor, nikdy její moc nepodceňovat, ale poslechla jsem?

Na svou obranu jsem si ale myslela, že budu mít víc času si zvyknout, že se budu moct o světě kambionů a zvláštních stravovacích návycích, které s sebou nese, učit postupně. Koneckonců jsem se s tímhle parazitem nenarodila jako ostatní mého druhu, ale dostala jsem ho jako nechtěné dědictví od zesnulé kamarádky. Její předčasná smrt znamenala, že mě teď obýval sukubus, a s tím přišla pořádná hora zodpovědnosti.

Tu zlověstnou nájemnici by z jejího nového obydlí vyhnala jedině moje smrt, a já nejsem zrovna sebevražedný typ, ať už se děje cokoli. Takhle já prostě problémy neřeším, není to můj styl. A navíc by mě mamka zabila. Ale po tom Lilithině posledním úletu jsem si začínala říkat, jestli si to nerozmyslím.

„Jak jsem se sem dostala?“ zeptala jsem se jí přísným, ale klidným hlasem, aniž bych očekávala podrobnou odpověď. Lilith odpovídala spíš „Ano“ a „Ne“, jako nějaké přízračné orákulum s omezenými schopnostmi komunikace. A když už zareagovala, obvykle to byly zlomky vzpomínek nebo ostré zabrnění podél páteře. Ovšem tentokrát se ani nepohnula, zůstala zastrčená v tom svém koutečku uvnitř mojí lebky.

Nadechla jsem se, abych se ovládla, a pak jsem pokračovala. „Lilith, s tímhle musíš přestat. To myslím vážně! Je mi líto, že v tomhle všem taháš za kratší konec, ale budeš se s tím muset smířit. Tohle je moje tělo, moje pravidla, moje volba.“

Stále žádná odezva, což znamená „Ne“.

Otočila jsem se na břicho a pokusila se na stropě dělat kliky nebo breakdance nebo cokoli, co by mě od něj odlepilo. Marně.

„Lilith! Okamžitě mě pusť dolů!“

Ještě jsem to ani nedořekla a gravitace mě stáhla dolů. V žaludku jsem cítila trhnutí. Pád trval déle, než by měl, a srdce mi sevřel děs z beztíže. Zalapala jsem po dechu. Vzdalovala jsem se od stropu a dopadla na měkkou matraci. Než jsem dech zase popadla, odhrnula jsem si vlasy z obličeje a všimla si, že na scéně chybí jedna důležitá rekvizita. Můj náramek byl pryč.

Nebyla to jen nějaká bezcenná cetka. Spíš to byla želízka bez klíčku, pouta, co se dala sundat jedině motorovou pilou. Byl v nich čip, který sledoval každý můj pohyb a všechny údaje posílal do mamčina notebooku. A tohle bezpečnostní opatření teď bylo narušeno.

Slezla jsem z postele a v marné naději, že mi náramek někde spadl, jsem pohledem pročesávala podlahu. Přecházela jsem po pokoji sem a tam a snažila se vybavit si, co si pamatuju jako poslední, což bylo velké významné nic. V časovém rozmezí od 13:09 do 15:34 jsem měla pořádné okno. A to mohla vyplnit jen jediná osoba.

„Cos provedla?“ uhodila jsem znovu na Lilith.

To ji probralo, takže se naježila. Za očními víčky se mi objevil výjev, vzpomínka na to, jak držím sklenici se čtvrťáky od Caleba, která mi trůnila na komodě. Pamatovala jsem si, jak jsem s ní tančila po místnosti a třásla si s ní u ucha jako s chrastítkem, což byla jedna z těch trapných věcí, již jsem dělala pouze v soukromí, když jsem myslela na svého přítele. Cukrouš i já máme trochu problémy s vyslovováním slova „milovat“, takže on dával svoje city najevo drobnými mincemi. Bylo mi jasné, že to, že se mi vybavil zrovna tenhle obrázek, je od Lilith něco jako vodítko.

Přešla jsem ke komodě a prohlédla si sklenici s drobáky, jestli na ní není něco divného. Ležel pod ní vzkaz napsaný na bílé kartičce a adresovaný mně. Písmo jsem nejdřív nepoznala – bylo příliš ledabylé. Vypadalo to, jako když se dítě učí psát psacím písmem a úzkostlivě se drží okrajů stránky. Ale aspoň jsem se nemusela bát, že bude Lilith falšovat můj podpis, ačkoli vlnky u jéček a ypsilonů trefila přesně. Žila uvnitř mého těla už skoro půl roku a měla přístup ke všem mým vzpomínkám, takže bylo jasné, že pár věcí ode mě pochytit musela. Neměla bych být tak šokovaná její inteligencí a vědomostmi o světě, ale stejně mě zaskočila. A ještě víc mě překvapilo to, co jsem si na lístku přečetla.

Samaro,
ty vzpomínky jsem před tebou skryla.
Nepátrej po nich, neptej se mě na ně.
Přijmi klid, který pramení z nevědomosti.
Teď už jsi v bezpečí.
Zapomeň, že se něco stalo.
Omlouvám se.
Lilith

To jako myslela vážně? Fakt čekala, že si jen přečtu to její haiku a zametu to pod koberec? Co se pokouší skrýt? Copak to bylo tak zlé, že stálo za to, vymazat mi z paměti celé jedno odpoledne? Dala mi najevo, že nehodlá ve svém rozhodnutí ustoupit ani o píď, takže si budu muset zahrát na detektiva.

Ale ze všeho nejdřív musím vypátrat, kam se poděl ten zatracený náramek.

Mrkla jsem do koupelny a na prádelním koši našla svoje oblečení i klíče od domu v kapse od džínů. Náramek nikde. Horečně jsem prohledala i máminu ložnici a pak přesunula pátrání do přízemí, ale ani v kuchyni, ani v jídelně jsem neměla štěstí. Prošla jsem předsíní do obývacího pokoje. Moje nohy jako by tam zamířily samy, zatímco se moje tělo snažilo vykroutit z nevyhnutelného. Ale jinak to prostě nešlo – obývák byl jediné místo, kde jsem ještě nehledala.

Cítila jsem se jako ten chlápek v Pulp Fiction, co musel dostat zpátky hodinky svého táty, ať to stojí co to stojí. Ten náramek pro mě měl stejnou sentimentální hodnotu, jenom bez toho nechutného příběhu kolem. Místo mafiánského bosse jsem se musela vyrovnávat s duchem, přízrakem jménem Nadine Petrowská, Lilithinou původní hostitelkou.

Bylo mi zcela jasné, že v téhle části domu straší, ať už skutečný duch, nebo výplod mojí neurózy. To s vámi udělá to, že vidíte blízkého člověka umřít ve svém obýváku. Ať už to bylo jakkoli, nečekalo mě nic dobrého, pokud jsem do místnosti třeba jen strčila špičku palce u nohy.

Sebrala jsem veškerou odvahu a vběhla do pokoje, rozhlédla se kolem, jestli nespatřím něco blýskavého, a pak jsem nadskočila strachy, když ticho proťalo ostré zazvonění. Pomalu jsem se otočila čelem k telefonu pevné linky, který trůnil na stole na opačném konci obýváku. Upřela jsem zrak na číslíčka příchozího hovoru, která svítila na miniaturním displeji.

Telefon zazvonil znovu a já téměř cítila, jak je mamka na druhém konci netrpělivá. Stejně jako ona sama, i zvonění telefonu v sobě mělo otravnou houževnatost vyžadující okamžitou reakci, i kdyby se mi nechtělo.

Natáhla jsem se, jak jen to šlo, chňapla po telefonu a vytáhla ho z nabíječky, aniž bych se ke gauči přiblížila víc, než bylo nezbytně nutné. Ze všech sil jsem se snažila nedívat na krásnou blondýnu ležící na podlaze. Z tohohle úhlu jsem viděla její dlouhé zlatavé vlasy, nataženou bělostnou paži, jemné zápěstí.

Kdybych se fakt hodně snažila, mohla bych předstírat, že si jen dává šlofíka, že spí jako Šípková Růženka potom, co se píchla o jehlu. Ale Lilith věděla svoje, i já věděla svoje a někde uvnitř jsem Nadine nenáviděla za to, že mě tu nechala s takovým břemenem. Možná že tohle byl její trest, to, že je takhle uvězněná v říši živých, navždy krásná, navždy mladá, ale nezvratně mrtvá.

Rozhodla jsem se brát svá zhroucení jedno po druhém. Zhluboka jsem se nadechla a přiložila si sluchátko k uchu. „Ahoj, mami.“

„Ahoj, zlato. To jsem ráda, že jsi ještě neodešla do práce. Právě mi do kanceláře volal táta, prý tě zítra vyzvedne a zajedete pro to nové auto.“

Auto? Pár vteřin mi trvalo si uvědomit, o čem mluví. „Jo! Aha, jasně, super, díky,“ blábolila jsem, když mi to došlo. „Počkej, já mám dneska směnu?“ Podívala jsem se na hodiny na krbové římse, která se začala natahovat a prohýbat jako rozměklá karamela. K všeobecnému křivení se přidaly i obrázky na stěně a křeslo, což byl můj impulz k vyklizení pozice. Přešla jsem do předsíně a mamka mi zatím do ucha chrlila detaily o pojistkách a cenách.

„Samaro? Posloucháš mě vůbec?“ zeptala se nakonec.

„Jo, jasně. Auta jsou super, brm brm,“ odpověděla jsem automaticky, stále ještě zaseknutá ve svých myšlenkách. „Hele, tohle možná bude znít divně, ale nevyzvedávala jsi mě dneska náhodou ze školy?“

Na lince se rozhostilo dlouhé ticho. „Ehm, ne. Asi před hodinou jsi přece volala, že tě domů hodí Caleb, takže pro tebe nemusím jezdit.“

A to jí jako přišlo v pohodě? Julie Marshallová, jejíž motto bylo: „Vy dva byste spolu neměli zůstávat sami“, svolila, aby mě domů odvezl můj přítel?

„Caleb?“ opakovala jsem.

„Ano, Samaro, Caleb. Vysoký, hubený, zoufale potřebuje oholit, nepamatuješ si? Ten kluk, bez kterého očividně nedokážeš žít,“ vysvětlovala mamka pečlivě, jako by mluvila s dementem. „Říkala jsem si, že když jdete dneska oba do práce, může tě vzít on. Mám dnes spoustu práce. Přes svátky se tady toho nahromadila kupa a já to potřebuju dohnat.“

Já se ale ještě pořád nepřenesla přes „domů tě odvezl Caleb“. A ten neutěšený fakt, že musím dneska do práce. Vážně byl Caleb u mě doma? Možná by mi mohl pomoct s pár odpověďmi.

Dosprintovala jsem ke vchodovým dveřím a zarazila se u bezpečnostního systému. Byl aktivní, což znamenalo, že kdykoli se dveře otevřely, musel do něj někdo zadat čtyřmístný kód. Přemítala jsem, co dalšího si ještě Lilith zvládla zapamatovat. Kód ke skříňce ve škole? Moje rodné číslo? Moji skutečnou velikost oblečení? Při té myšlence jsem se otřásla.

Otevřela jsem dveře a zachvěla se, když mě ovanul chladný vzduch, nevítaná předzvěst blížící se zimy. Listí na stromech už bylo převážně hnědé a většina ho už stejně spadala na zem. Na trávníku před domem se mísilo se střepy a další sutí, co tu zůstala po nadpřirozené bouřce z Díkůvzdání. Soused odvedle ze střechy svého minivanu právě sundával jedli. Ulicí proběhla žena v růžové teplákovce s ohromným vlčákem na vodítku. Od autobusové zastávky na rohu se trousilo několik dětí s batohy plnými knih a plastových dóz na oběd. Na první pohled se moje město zdálo být úplně v pořádku, ale ve skutečnosti to bylo právě naopak. Stačilo se pořádně podívat.

K mému zklamání venku nebylo ani stopy po Calebovi nebo jeho černém džípu, ale našla jsem to, co jsem celou dobu hledala. Na klice od dveří visel můj náramek. Prohlédla jsem ho, jestli není poničený, a sjela očima k Lilithinu jménu vyrytému na zlaté destičce. Řetízek byl mokrý a špinavý a jeden z článků rozštíplo něco ostrého na dva čistě oddělené kusy.

„Není ti nic, zlato?“ zeptala se mamka, když jsem se dlouho neozývala.

„Co? Ne, ne, jsem v pohodě. Jen trochu mimo. Musím běžet. Uvidíme se večer.“

Zavěsila jsem a zírala do prázdna. Byla jsem ještě zmatenější, než když jsem se probrala. Lilith měla pravdu, z nevědomosti vážně pramenil klid, ale taky zběsilý, hlodavý pocit jménem „Co se to sakra děje?“

Tohle není fér! Mám právo vědět, co se děje s mým tělem. Mohlo se přece stát cokoli. Mohla jsem vykrást banku, zamordovat autobus plný jeptišek nebo se promenovat nahá před celým fotbalovým týmem. Klidně si to mohl někdo nahrát na video a teď sbírat zhlédnutí na internetu. Nemohla jsem to nechat jen tak být.

Zabouchla jsem dveře s takovou silou, že sousedi museli nadskočit leknutím, a připravila se na další směnu v knihkupectví a na to, o čem jsem už teď věděla, že to rozhodně nebudou svátky klidu a míru.

Vydá: Fragment; duben 2015

Jeden komentář

  • Kometa 25.3.2015na11.15

    Hele. Už třetí díl. Já z těch YA letos nevylezu. :) :D

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít