Darynda Jonesová: Třetí hrob přímo před nosem

Ukázky z knih / 14.3.2015 /

Vstupte do světa soukromé vyšetřovatelky z Nového Mexika se specializací na paranormální jevy. „Smrtka“ Charlie Davidsonová se vrací! A lije do sebe černé kafe, protože kdykoli zavře oči, vidí jeho – Reyese Farrowa, napůl člověka, napůl supermodela, a navrch ještě Satanova syna! Uvěznila ho sice na věčnost ve fyzickém těle, ale tak snadné to zase nebude. Teď musí vyřešit případ nezvěstné manželky, poradit si s egocentrickým doktůrkem, uklidnit svého ustaraného tatínka a vypořádat se s gangem motorkářů.

Jones_Treti-hrob

 

Ukázka z knihy:

V mém obýváku seděl mrtvý klaun. Protože klauny nemám moc v lásce a taky proto, že bylo ještě příliš brzy ráno na to, aby ze mě vypadlo něco inteligentního, jsem prostě předstírala, že ho nevidím. Místo toho jsem si dlouze zazívala a vyrazila do kuchyně, kde mě popadla panika. Nic totiž není tak strašně trapné jako vítat mrtvé v nedbalkách. Podívala jsem se sama na sebe a ujistila se, že moje ženské partie nebyly kompromitovány. Naštěstí jsem na sobě měla kostkované kalhotky a bílé tílko. Moje holky, známé též jako Nebezpečí a Will Robinson, byly v bezpečí. V duchu jsem se pokřižovala a prošla svým skromným příbytkem.

Snažila jsem se na sebe neupoutávat pozornost. Přemýšlela jsem, jestli si mě ten mrtvý klaun, jehož pohled mě na každém kroku sledoval, už všiml. Můj byt byl útulným křížencem skladiště plného polštářů a úklidové komory, takže mi cesta moc dlouho nezabrala. Ale na druhou stranu mi ani moc nepomohla. Vlastně jsem za těch pár vteřin došla k jedinému, poměrně morbidnímu závěru: Radši mít v bytě mrtvého klauna než klauna živého.

Jmenuju se Charlotte Davidsonová. Pro někoho Charley, pro jiné zas dorota Charlotta, ačkoli to od střední školy už neslýchám tak často. Dostala jsem do vínku docela slušné křivky, zdravý respekt k mužské anatomii a poněkud problematickou závislost na poživatinách hnědé barvy. Kromě toho – a kromě toho, že jsem se narodila jako smrtka – jsem byla tak normální, jak jenom protivná holka s licencí soukromého detektiva může být.

S chtíčem v oku jsem přistoupila ke kávovaru, se kterým mě už delší dobu pojil vroucí vztah. Přestože se na mě zrovna teď díval dost chladně, zbylo v něm tak akorát na poslední šálek. Nemělo smysl ho hned po ránu znovu rozpalovat, a tak jsem šálek strčila do mikrovlnky, nastavila ji, aby nemilosrdně usmažila cokoli, co se do ní na příštích třicet sekund dostane, a šla jsem vyplenit ledničku. Snídaně mě udrží vzhůru nejmíň dalších pět minut, a zůstat vzhůru, to byl posledních několik týdnů prakticky jediný smysl mého života. Alternativa byla vyčerpávající.

Po neskutečně dlouhém hledání jsem konečně našla něco, co nebylo ani zelené, ani zasmrádlé. Byla to klobása a já ji pojmenovala Petr – zčásti proto, že prostě ráda dávám věcem jména, a zčásti proto, že se k ní zrovna jméno Petr mimořádně hodilo.

Jakmile se mi ohřálo kafe, strčila jsem Petra do mikrovlnky a doufala jsem, že ho záření uvnitř učiní neplodným. Kdo by stál o to, aby mu po bytě pobíhaly spousty malých Petříků?

Jak jsem tam tak stála a myslela na světový mír, na nehorázné ceny značkového spodního prádla a na to, jaký by život byl bez omáčky guacamole, Petr cinknul. Chytla jsem ho mezi dva plátky okoralého chleba a zakousla se do něj. Do kafe jsem si nasypala tolik umělého sladidla, že by se z toho ministerstvo zdravotnictví otřáslo v základech, a po dlouhém doušku jsem se posadila na pohovku a zadívala se na mrtvého klauna. Seděl v křesle naproti pohovce a trpělivě čekal, až si na něj udělám čas.

„Víte, já klauny moc ráda nemám,“ řekla jsem po dalším doušku.

Vidět ve vlastním obýváku někoho mrtvého pro mě nebylo ničím novým. Jak jsem pochopila, přitahovala jsem mrtvé nebožtíky, jako zářící lampa přitahuje můry. Ti, kteří po smrti nepřešli rovnou na druhou stranu, mě viděli odkudkoli na světě, a když chtěli, mohli později projít skrze mě. To je asi tak to hlavní, čím se funkce smrtky vyznačuje. Kosu nemám. Dušičky nesbírám. Nikoho nepřevážím na pramici, za což jsem vděčná, protože by to určitě byla děsná otrava.

„To slýchám docela často,“ povzdychl si klaun. Asi byl mladší, než jsem ho původně tipovala, bylo mu kolem pětadvaceti, ale hlas měl nakřáplý po příliš mnoha fl ámech a cigaretách. K pestrobarevnému obličeji a kudrnatým červeným vlasům se každopádně moc nehodil. Jediné, co jsem kvitovala s vděčností, byla absence červeného nosu. Bez něj se to dalo zvládnout.

„Tak… co vás sem přivádí?“

„Vlastně nic,“ pokrčil rameny. „Chci přejít.“

Překvapeně jsem zamrkala, chvíli jeho slova vstřebávala a pak se zeptala: „Vy chcete jen tak přejít?“

„Jestli to nevadí.“

„To vůbec nevadí,“ ušklíbla jsem se. Takže žádné vzkazy pozůstalým. Žádné řešení vraždy. Žádné hledání poslední vůle schované na místě, kde by nikoho ani ve snu nenapadlo ji hledat. Takové situace jsem zvládala levou zadní, ale když to být nemuselo, rozhodně jsem se do nich nehnala.

V tu chvíli vyrazil proti mně. Nevstávala jsem, především proto, že bych to asi ještě nezvládla – kafe potřebovalo trochu víc času, aby začalo působit –, ale jemu to zřejmě bylo jedno.

Když se ke mně blížil, všimla jsem si, že má rozdrbané kalhoty a kecky počmárané zvýrazňovačem.

„Počkat,“ řekl na půli cesty.

Ale ne.

Podrbal se na hlavě – podvědomě používal totéž gesto, kterým zaživa vylepšoval své výstupy. „Mohla byste za mě několika lidem vyřídit pár vzkazů?“

Sakra. Nejméně příjemná část mé funkce. „Podívejte… nejde to. Bohužel. Zkuste se zeptat u nějaké kurýrní služby.“

„Cože?“ vyhrkl a chvíli se na mě díval, jako by přemýšlel, jestli si dělám legraci. A to jsem mu přitom fušovala do řemesla.

Vzdychla jsem si a položila si ruku na čelo, abych mu dost jasně dala najevo, že mu nechci dělat poslíčka, a pak jsem se na něj po očku podívala. Pořád tam stál, čekal a nezdálo se, že by si to chtěl rozmyslet.

„Fajn,“ vzdala jsem to nakonec. „Vezmu si tužku a papír a jdeme na to.“

„To nebude nutné. Stačí, když zajdete do Super Dog tady v ulici a najdete tam holku jménem Jenny. Řekněte jí, že jí Ronald vzkazuje, ať si trhne.“

Podívala jsem se na jeho kostým, na červenožlutě pruhovanou kápi, a nevěřícně jsem se ušklíbla. „Vy se fakt jmenujete Ronald?“

„Nebojte, nejste první, koho to překvapuje,“ odsekl a přešel dřív, než jsem se ho stačila zeptat, proč si Jenny vlastně má trhnout.

Kdykoli skrze mě lidé přecházeli na druhou stranu, spatřila jsem celý jejich život. Poznala jsem, jestli byli šťastní, věděla jsem, jaká byla jejich oblíbená barva, znala jsem jména všech jejich domácích mazlíčků. Pomalu jsem zavřela oči a čekala. Páchnul jako olejový nátěr a jódová tinktura a kokosový šampon. Ležel v nemocnici a čekal na transplantaci srdce. Protože tam ležel dlouho, rozhodl se, že chce být nějak užitečný, a tak se každý den převlékal za klauna, pokaždé trochu jiného, a chodil navštěvovat děti na pediatrii. Pokaždé si vymyslel nové jméno, třeba Rodeo Ron nebo Kapitán Trenýrka, a každý den nechal děti, aby jeho jméno hádaly podle toho, co jim svou pantomimou předváděl. Ke konci už nemohl pořádně mluvit, a ačkoli ho gestikulování dost vysilovalo, zdálo se mu, že to je lepší než strašit děti svým chraplavým hlasem. Zemřel jen pár hodin před tím, než se pro něj našlo srdce od vhodného dárce. A přes to, co jsem si o něm zpočátku myslela, nikdy v životě nevzal do pusy cigaretu.

A taky miloval holku jménem Jenny, která voněla jako dětský olejíček a prodávala párky v rohlíku, aby si vydělala na studium na vysoké. Jenny představovala to, co mě na práci smrtky nejvíc štvalo, a dalo se to shrnout jedním slovem: pozůstalí. Cítila jsem, jak se jim srdce svírají bolestí. Cítila jsem, jak lapají po dechu.

Cítila jsem, jak je v očích štípají slzy prolité pro někoho, koho milovali tak, že si nedokázali představit život bez něj.

Zhluboka jsem se nadechla a v duchu se vrátila do současnosti. Ronald byl bezvadný chlapík. Řekla jsem si, že se za ním podívám, až můj čas na tomhle světě vyprší, a že se spolu určitě dost nasmějeme. Propadla jsem se ještě hlouběji do křesla, srkla si kafe a vstřebávala kofein, který mě pomalu znovu probouzel k životu.

Podívala jsem se na hodiny a zahnala splín z toho, že bylo jen pět minut po půl čtvrté. Do rozbřesku zbývalo ještě několik hodin. Přes den bylo mnohem snazší se udržet vzhůru. Noc byla tak klidná a konejšivá. Ale já si nemohla dovolit jí podlehnout.

Už skoro dva týdny jsem se spánku vyhýbala tak důsledně, jako by to byl expřítel s oparem. A kdykoli jsem polevila, krutě jsem za to zaplatila.

Stačilo jenom pomyslet na to, co by mě čekalo, kdybych podlehla spánku, a motýli v mém břiše začínali divočet. Vypudila jsem tu představu z mysli, ale stejně kolem mě visela ve vzduchu jako těžká mlha a dusila každé pomyšlení na duševní pohodu.

Otráveně jsem se narovnala, odhrnula si vlasy z čela a vyrazila do koupelny s nadějí, že mi pomůže hrst studené vody do obličeje. Sama jsem nechápala, proč jsem tak snadno propadla malomyslnosti. Vždyť byl teprve listopad. Možná si se mnou zahrávalo globální oteplování. Anebo to byla nějaká sluneční erupce, která se protlačila magnetosférou naší planety, aby nám všem dala co pro to. Což ovšem nebylo fér.

Zrovna jsem se natahovala k vypínači a uvažovala o tom, jestli bych neměla investovat do nákupu žaluzií, když mě ostře píchlo v podbřišku. Zalapala jsem po dechu a chytla se kliky u dveří, abych neztratila rovnováhu.

Tohle jsem fakt nechtěla. Už ne!

Toužebně jsem se zadívala na kohoutek. Voda by všechno napravila.

Párkrát si ji šplíchnout do tváře a byla bych zase sama sebou, nerudná jako vždycky. Cvrnkla jsem do vypínače, ale světlo nad mou hlavou jen zablikalo, jako by taky lapalo po dechu, a pak zhaslo. Zkusila jsem to znovu. A znovu, než jsem to konečně vzdala. Hlavně proto, že jsem si vybavila defi nici šílenství.

Rozvod elektřiny v mém bytě byl v takovém stavu, že „zralý na revizi“ bylo slabé slovo. Naštěstí jsem měla nastálo zapnutou noční lampičku, která dávala právě dost světla na to, abych se bez poškození životně důležitých orgánů dostala k umyvadlu.

Přistoupila jsem k zrcadlu a zamžourala na sebe ve snaze vysosat z atmosféry každičký atom světla, který mi vesmír byl ochoten nabídnout. Nepomohlo to. Můj obraz nebyl nic víc než stín či duch, o jehož existenci by se dalo polemizovat.

Stála jsem tam a přemýšlela sama o sobě, když mě nečekaně zasáhla další vlna rozkoše; zaťala do mě své drápy tak nenadále, že jsem musela zatnout zuby. Přidržela jsem se okraje umyvadla a čekala, až mě přejde horká vlna touhy, které jsem nedokázala odolat. Hladově jsem rozevřela rty i kolena a čekala, co bude dál. Ta síla pořád rostla. Získávala na intenzitě, tlačila mě, vířila a pulzovala mi v podbřišku.

Kolena se pode mnou s rostoucím tlakem podlamovala a nutila mě přenášet víc váhy na dlaně. Dýchala jsem stále namáhavěji. A pak jsem uslyšela dech někoho dalšího, který se prolínal s tím mým, a zadívala jsem se do zrcadla.

Reyes Alexander Farrow – napůl člověk, napůl supermodel a Satanův syn – se zhmotnil za mnou a z lesknoucích se ramenou mu stoupala pára, jako by přišel rovnou z pekla. Což samozřejmě nebyla pravda. Unikl z pekla už před stovkami let a momentálně se na mě dost zlobil za to, že jsem jeho nehmotné já připoutala k jeho lidskému tělu. Ale rozčílený nevypadal o nic míň božsky.

Zamžourala jsem, abych ho líp viděla. „Co tady děláš?“

Sklonil hlavu a jeho oči se zavrtaly do těch mých. Náfuka.

Tohle byla moje koupelna.

Ale já ho připoutala. Připoutala jsem jeho nehmotné já k jeho lidskému tělu. Jak to, že se tu jen tak objevil? Je to vůbec možné?

„Přivolala jsi mě,“ řekl a jeho hluboký hlas se chvěl zlostí.

Zavrtěla jsem hlavou. „To těžko.“

Zvedl jednu ruku nad mé rameno a opřel se o stěnu přede mnou. Vypadal hrozivě. Tyčil se. Čněl. Dával mi najevo, že jsem v pasti. Jeho pevné tělo se tlačilo proti mé zadnici, a když o zeď opřel i druhou ruku, opravdu jsem neměla kam utéct.

Zahleděl se mi do očí. „Myslíš si, že to není možné proto, že jsi mě připoutala jako psa na řetěz?“

No jo, byl naštvaný. „Nenechal jsi mi jinou možnost,“ řekla jsem a hlas se mi chvěl o hodně víc, než bych chtěla.

Sklonil ke mně hlavu, až se svými rty skoro dotýkal mého ucha. „Taky mi nenecháváš jinou možnost.“ Jeho tvář potemněla.

Přimhouřil oči a vpíjel se do odrazu mé tváře v zrcadle. Mě husté tmavé obočí a pohled plný vášně. Nedokázala jsem od něj odtrhnout zrak. Byl tak krásný a mužný. Když mi položil ruku na břicho a začal s ní klouzat níž, chytila jsem ho za zápěstí. „Počkej,“ hlesla jsem. „Pořád nechápu, jak to, že jsi tady.“

„Jak jsem řekl, přivolala jsi mě.“ Přes mou upřímnou snahu mi protlačil prsty mezi nohy a já zalapala po dechu, když vklouzly dovnitř. „Vždycky mě přivoláváš. Vždycky jsi měla moc přivolat mě, kdykoli jsi mě chtěla nebo potřebovala, Dutchová. Neříkej, že jsi na to ještě nepřišla?“

Bránila jsem se záplavám vzrušení, které jeho prsty vyvolávaly v mém podbřišku, a snažila jsem se pochopit, co mi to říká. „Ne, to ty jsi za mnou vždycky přišel, když jsem tě potřebovala. Když jsem byla v nebezpečí.“ Skutečně to tak bylo. Už od dětství se vždycky objevil, když jsem se ocitla v ohrožení života.

Cítila jsem na tváři jeho horký dech i žár, který sálal z jeho těla. Pak se jeho rty zlehka dotkly zuřivě pulzující tepny na mém hrdle. „Vždycky jsi to dělala ty.“

Mýlil se. Nemohl mít pravdu. Představa, že bych ho dokázala přivolat, že jsem ho vždycky přivolávala sama, byla pro mě prostě nemyslitelná. Vždyť jsem donedávna sama neměla ani ponětí, co je zač. Vlastně jsem se ho docela dost bála. Byl temnou bytostí stvořenou z dýmu a stínů a to poslední, o co jsem stála, bylo být v jeho blízkosti. Jak jsem ho mohla přivolat? To, co říkal, mi připadalo nemožné.

„Ale dokud jsem tady…“ Nechal tu nedokončenou větu viset ve vzduchu a pevně mě k sobě přitiskl. Jediným plynulým pohybem mi stáhl kalhoty i spodní prádlo a pak, se sotva znatelným šklebem v koutku těch krásných úst, do mě vstoupil. Zatajila jsem dech, a jestli se se mnou ještě před chvilkou točil svět, najednou se strhnul hotový uragán.

Sevřela jsem prsty jedné ruky kolem jeho zápěstí, druhou jsem zaťala do jeho pevného zadku a přitiskla se k němu ještě blíž.

Nezavírala jsem oči, abych v zrcadle viděla jeho tvář, abych mohla sledovat jeho reakci. Lehounce pootevřená ústa. Nakrčené obočí. Mihotání řas.

„Dutchová,“ zašeptal svým hebkým, hlubokým hlasem, jako by to všechno dělal jen proto, že si nedokáže pomoct. Zaťal zuby a bylo na něm znát, že už se blíží k vrcholu. Zvedl mi jednu nohu na okraj umyvadla a přirážel víc a víc, bezcitně a krutě, a každým pohybem mě víc a víc obluzoval.

S každým jeho pohybem se ve mně probouzela touha tak niterná, že mě stravovala až do morku kostí. Syrová touha z celého těla proudila do mého rozkroku, kde se hromadila a sílila jako vlna, jež mě nutila tisknout se k němu ještě víc.

Zatínala jsem nehty do jeho zápěstí, ale najedno jsem si uvědomila, že tu vůbec nechtěl být. Ne se mnou. Ne po tom, co jsem mu udělala. „Reyesi, počkej.“

Cítila jsem to v okamžiku, kdy se ho to zmocnilo, cítila jsem, jak se celé jeho tělo chvěje a otřásá, a o vteřinu později jako by ve mně něco vybuchlo. Ostrá, bodavá rozkoš projela celým mým tělem, rozlévala se v žilách, prostupovala svaly a pronikala úplně všude.

A pak se celý svět zhroutil ve zdrcujícím orgasmu, který jako by mě trhal vejpůl, a já se probudila. Místností ještě doznívala ozvěna mého vlastního výkřiku a mně bylo jasné, že to byla má reakce na orgasmus. Donutila jsem se zůstat v klidu, párkrát se zhluboka nadechnout, povolit zaťaté prsty na šálku kávy, jehož teplý obsah se mi vylil do klína. Naštěstí už jí tam moc nezbývalo.

Odložila jsem šálek na stůl, padla pozadu na pohovku a položila si jednu ruku na čelo, dokud neodezní dobře známé záchvěvy, které teď pronikaly celým mým tělem.

Třikrát za týden. Jakmile jsem zavřela oči, čekal tam na mě, vyhlížel mě a vyčkával, nebezpečný, vzteklý a svůdný.

Podívala jsem se na hodiny. Matně jsem si vzpomínala, že na nich posledně bylo 3:35. A teď tam bylo 3:38. Tři minuty.

Před třemi minutami jsem zavřela oči.

Vyčerpaně jsem si povzdychla a uvědomila si, že to je moje vlastní chyba. Přestala jsem se soustředit.

Možná mě takhle Reyes trestal za to, co jsem mu udělala.

Vždycky měl moc opouštět svoje tělo, stát se nehmotným a sužovat lidstvo všemi možnými způsoby. Ne že by to někdy doopravdy udělal, ale mohl to udělat, kdyby opravdu chtěl. Ovšem teď byl připoután ke svému tělu. Což podle mého názoru nebyl zase tak velký problém, a navíc mu to v něm docela slušelo.

Ale on se na oplátku rozhodl, že mě znovu začne navštěvovat v mých snech. S tím rozdílem, že když to dělal v minulosti, stihla jsem si mezi hraním na schovávanou a přetahovanou s ním aspoň na chvíli odpočinout. Teď stačilo na vteřinu zavřít oči a hned tu byl se vší parádou. Pokud jsem se chtěla vyspat, musela jsem se smířit s tím, že to celou noc budeme dělat jako králíci.

A nejhorší na tom všem bylo, že na mě pořád byl pekelně naštvaný.

Kvůli tomu totiž neměl nejmenší zájem být se mnou. Byl rozčílený, zuřil vzteky, ale přes to všechno byl úděsně vášnivý, jako by si nedokázal pomoct. Jako by nedokázal ovládnout žár, který mu pulzoval v žilách. Já na tom se sebeovládáním nebyla o moc líp, takže jsem docela chápala, jak se cítí.

Ale já že ho přivolala? Nemožné. Jak bych ho asi přivolávala, když jsem byla maličká? Třeba tehdy, když mi byly čtyři roky a málem mě unesl ten úchyl? Tehdy jsem přece ani nevěděla, co je Reyes zač, a docela jsem se ho bála.

V tu chvíli se vstupní dveře mého bytu rozletěly dokořán a já usoudila, že je na čase se převléknout. Beztak už mi káva v klíně úplně vystydla.

„Co se děje? Kde jsi?“ křičela Cookie, moje sousedka, nejlepší kamarádka a recepční v jedné osobě, když vtrhla do obýváku.

Krátké černé vlasy jí trčely do všech společensky nepřijatelných směrů a na sobě měla modro-žlutě pruhované pyžamo, které vhodně doplňovaly tlusté rudé ponožky. Opravdu z ní šla hrůza.

„Jsem tady,“ řekla jsem a vyskočila z pohovky. „Všechno je v pořádku.“

„Ale křičela jsi.“ Poplašeně se rozhlížela kolem.

„Opravdu bychom si měly nechat udělat tu zvukovou izolaci.“

Cookie bydlela v sousedním bytě a mně se někdy zdálo, že kdybych v kuchyni pěstovala trávu, ona by ji ve svém obýváku slyšela růst.

Na chvíli se odmlčela, aby popadla dech, a pak se na mě nevraživě zadívala. „Charley, krucinál!“

„Víš, že tohle slýchám docela často?“ řekla jsem a vyrazila do koupelny. „Ale ve skutečnosti žádnou Charley Krucinál ani neznám.“

Přistoupila ke knihovně a jednou rukou se o ni opřela, zatímco tou druhou se pokoušela uklidnit své bušící srdce. Pak mě zpražila pohledem. Bylo to legrační. Zrovna otevírala pusu, aby mi něco řekla, a vtom si všimla, že všude kolem jsou prázdné šálky od kávy. Vzápětí mě zpražila ještě jedním pohledem. Tohle se mi nikdy neomrzí.

„Ty jsi byla celou noc vzhůru?“

Vklouzla jsem do koupelny a vrátila se s kartáčkem na zuby v ruce. Pak jsem tázavě mrkla na vstupní dveře, které byly pořád dokořán. „Nemíváš kvůli tomu problémy s policií?“

Obešla mě a dveře zavřela. „Musíme si promluvit.“

Ale ne. Čas dostat za vyučenou. Poslední týden mi dávala za vyučenou denně. Zpočátku jsem jí své probdělé noci dokázala zatloukat a ona mi to věřila, ale od té doby, co jsem na mřížkách ventilace v naší kanceláři viděla ty fi alové slony, začala mě podezírat, že trpím nespavostí. Tušila jsem, že se na ně raději nemám ptát, ale nebyla jsem si jistá, jestli je tam sama nedala na ozdobu.

Šla jsem do ložnice, vzala si čisté džíny a zeptala se: „Chceš kafe?“

„Je půl čtvrté ráno.“

„Já vím. Chceš to kafe?“

„Ne. Posaď se.“ Když jsem se na půli cesty ke kávovaru zastavila a tázavě se na ni zadívala, tvrdohlavě si založila ruce v bok.

„Řekla jsem, že si musíme promluvit.“

„Že by to nějak souviselo s tím knírkem, který jsem ti namalovala, když jsi onehdy spala?“ Pomalu jsem se spustila na pohovku a pro jistotu ji po očku sledovala.

„Ne. Tohle souvisí s drogami.“

Když to řekla, spadla mi čelist a zůstala jsem na ni zírat s pusou dokořán. „Ty bereš drogy?“

Dlouze si povzdychla. „Já ne. Ale ty.“

„Já beru drogy?“ podivila jsem se ještě víc. Tohle pro mě byla skutečně novinka.

„Charley,“ řekla Cookie soucitným hlasem, „jak je to dlouho, co ses naposledy vyspala?“

S dlouhým povzdychem, který hraničil s kňučením, jsem začala počítat na prstech. „Asi třináct dní, nevím přesně.“

Zděšeně na mě vyvalila oči. Po chvíli se vzpamatovala a řekla: „A to mi chceš říct, že nic nebereš?“

Vytáhla jsem kartáček z pusy. „Kromě zubní pasty?“

„Tak jak to děláš?“ Naklonila se ke mně a starostlivě nakrčila obočí. „Jak to, že jsi celé dny vzhůru a vydržíš to?“

„Já nevím. Prostě jen nezavírám oči.“

„Charley, to není možné. A navíc je to nejspíš nebezpečné.“

„Ale vůbec ne,“ ujistila jsem ji. „Piju hodně kafe. A za volantem usínám jen výjimečně.“

„Ach bože,“ složila tvář do dlaní.

Usmála jsem se a znovu si strčila do pusy kartáček. Lidé jako Cookie byli skutečně vzácní. Oddaní. Věrní. Popudliví. „Zlato, nesmíš zapomínat, že nejsem jako ty.“

Znovu na mě zaostřila. „Ale pořád jsi člověk. Jen proto, že se ti všechno dost rychle hojí a že vidíš duše mrtvých a že máš ten neuvěřitelný dar vyprovokovat i ty nejobyčejnější lidi k tomu, aby se tě pokusili zabít…“

„Jenže on se na mě pořád děsně zlobí, Cook.“ Sklonila jsem hlavu a na chvíli se poddala tomu, jak mizerně jsem se při vzpomínce na něj cítila.

Odmlčela se a chvíli si mě prohlížela, než znovu promluvila.

„Tak mi teda řekni, co přesně se děje.“

„Fajn. Ale nejdřív kafe.“

„Je půl čtvrté ráno.“

O deset minut později jsme obě seděly s šálkem kávy v ruce a já líčila své sny – jestli se tomu vůbec dalo říkat sny – vytřeštěné rozvedené ženské, která mi doslova visela na rtech. Už věděla o tom, že jsem Reyese uvěznila v jeho lidském těle, ale o těch snech zatím neslyšela nic. Vlastně teď se to změnilo. Právě jsem jí totiž vylíčila své poslední setkání s božským Reyesem, stvořeným z ohně pekelného ke kráse a hříchu a prosyceným smyslností.

Když jsem skončila, ovívala jsem si tvář a čekala, co na to řekne.

„Takže on ti rovnou…?“

„Jo.“

„A pak ti tu nohu…?“

„Jo. Myslím, že to mělo být pohodlnější.“

„Ach bože.“ Cookie si položila dlaň na srdce.

„A zase: Jo. Ale to je ta zábavná část. Ta orgastická. Ta část, kdy se mě dotýká a líbá mě a hladí mě na těch nejúžasnějších místech.“

„On tě líbal?“

„No, dneska ráno vlastně ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale někdy to dělá. Zvláštní na tom všem je, že tu asi vůbec nechce být. Ale jakmile zavřu oči, hned se objeví. Je vášnivý. A sexy. A taky příšerně naštvaný.“

„Ale stejně ti zvedl nohu a…?“

„Cookie,“ řekla jsem, zatřásla jí ramenem a počkala, až se znovu začne soustředit, „nemohla bys tuhle část přeskočit?“

„No jo,“ zamrkala a potřásla hlavou. „Omlouvám se. Každopádně už je mi úplně jasné, proč takové trauma nechceš zažívat noc co noc.“

„Ale já si kvůli němu ani trochu neodpočinu. Přísahám, že když usnu, probouzím se o tři minuty později a jsem ještě vyčerpanější. A on se na mě pořád strašně zlobí.“

„No, podle toho, cos říkala, jsi ho spoutala na celou věčnost.“

Povzdychla jsem si. „Určitě to není na věčnost. Hele, něco s tím vymyslím.“ Rozhodla jsem se, že teď Cookie nebudu zatěžovat s tím, jak jsem se o to už pokoušela a nic nevyšlo. „Přijdu na nějaký způsob, jak ho zase rozvázat, nemyslíš?“

Co si o tom mám myslet, jako by jí ta otázka připadala směšná.

„Tohle je tvůj svět, zlato. Já jsem tu jenom jako nestranná přihlížející.“ Podívala se na moje nástěnné hodiny s kačerem Daff ym.

Jako obvykle jsem sama sebe oslnila svou péčí a starostlivostí o bližního svého. „Měla by sis jít lehnout,“ řekla jsem, vzala si od ní prázdný šálek a vyrazila do kuchyně. „Můžeš naspat ještě dobré dvě hodiny, než budeš muset začít chystat Amber do školy.“ Amber byla Cookieina dvanáctiletá, skoro už třináctiletá dcera.

„Právě jsem vypila šálek kafe.“

„Jako by ti to někdy vadilo.“

„To je pravda.“ Zvedla se a vyrazila ke dveřím. „Jo, původně jsem ti vlastně chtěla říct, že volal Garrett. Nejspíš pro tebe má nový případ. Říkal, ať se mu hned ráno ozveš.“

Garrett Swopes byl lovec uprchlých zločinců s olivově tmavou pletí a stříbrnýma očima, které se nebezpečně rozzářily, kdykoli se usmál, což se spoustě žen dost líbilo. Mně přišel spíš otravný. Už jsme si spolu prošli spoustou nepříjemností – třeba tehdy, když se náhodou dozvěděl o mých nadpřirozených schopnostech a rozhodl se, že bych se s tím měla léčit.

Garrett byl většinou v pohodě. A když zrovna nebyl, byl opravdu na zabití. Ale jako lovec lidí byl fenomenální, a to se čas od času docela hodilo.

„Případ, jo?“ To znělo zajímavě. A taky o hodně výnosněji než sedět doma s rukama v klíně. „Možná tam vyrazím a promluvím si s ním osobně.“

Cookie se zastavila na půli cesty ke dveřím a podezíravě se na mě zadívala. „Je čtvrt na pět.“

Po mé tváři se rozlil široký úsměv.

Ona sama se zasněně usmála. „Můžu jet s tebou?“

„Ne.“ Vystrčila jsem ji ze dveří. „Ty se musíš vyspat. Někdo musí být v pracovní době při smyslech a obávám se, že já to nebudu, dámo.“

Asi o patnáct minut později jsem už ve svém nejsvůdnějším pyžamu a chlupatých růžových pantoflích s králíčky klepala na dveře Garretta Swopese. Zatímco jsem čekala před jeho bytem, uvědomila jsem si, že jsem cestou sem klidně mohla umřít.

Byla jsem tak unavená, že jsem sama necítila, jestli ještě žiju.

Neměla jsem cit v prstech. Rty mi otekly. A moje oční víčka seschla a zdrsněla jako šmirglpapír, takže mě každým pohybem jen dráždila a podkopávala mou touhu žít.

Jo, s největší pravděpodobností jsem byla mrtvá.

Znovu jsem zaklepala a po zádech mi přeběhl mráz. Tajně jsem doufala, že moje pravděpodobná mrtvost mi nebude bránit v tom, abych dál plnila své nadpřirozené povinnosti, mezi nimiž asi nejdůležitější byla povinnost stát na místě a čekat, až skrze mě projdou na věčnost ti, kteří to z nějakého důvodu neudělali rovnou po smrti. Ovšem jako jediná smrtka široko daleko jsem představovala nedocenitelnou službu pro celou společnost. Pro lidstvo. Pro svět!

Dveře se otevřely a mrzutý lovec lidí jménem Garrett se na mě zadíval s takovou zlostí, že jsem pro ni nenacházela slov.

Brala jsem to jako dobré znamení: Zřejmě jsem pořád naživu. Vypadal, jako by měl kocovinu. A když měl Garrett kocovinu, jen stěží by viděl slona, natožpak mrtvou smrtku. Po chvíli váhání se mu podařilo procedit mezi zuby jediné slovo: „Co?“

„Potřebuju něco na hlavu,“ řekla jsem bezbarvým, nepřitažlivým hlasem.

„Potřebuješ doktora.“ Samotnou mě překvapilo, jak dobře mu rozumím – na to, že ještě pořád zatínal zuby.

„Nemáš ibuprofen?“ zeptala jsem se pro případ, že by mě napoprvé neslyšel. „Myslím to vážně.“

„Já taky.“

„Ale já si řekla první.“

Dlouze si povzdychl a pak ustoupil stranou a pokynul mi, abych vešla do jeho doupěte. Zadívala jsem se na králíčky na svých nohách a mlčky je pobídla, aby poskočili vpřed, ale to už Garrett zaťal ruku do mého pyžama a vtáhnul mě dovnitř. Pomohlo to. Díky setrvačnosti, kterou mi dodal, jsem proběhla předsíní přímo do kuchyně a cestou jsem stačila všude rozsvítit.

„Víš vůbec, kolik je hodin?“ zeptal se Garrett.

„Ne, ani ne. Kde máš ty prášky?“ Poslední dobou mě dost urputně bolívala hlava. Možná to bylo tím, že jsem se cestou ke Garrettovi trefi la hlavou do kandelábru.

V Garrettově staromládeneckém bytě panoval mnohem větší pořádek, než bych čekala. Začala jsem otevírat jednu skříňku za druhou a hledala lékárničku. Místo toho samé skleničky. Talíře. Mísy. Tak fajn.

Zůstal stát pár kroků za mnou. „Co že to vlastně hledáš?“

Odmlčela jsem se na dost dlouho, abych se na něj stačila zamračit.

„To jsi vážně tak otupělý?“

Cvrnknul si palcem a ukazováčkem do špičky nosu. Pořád jsem nevěděla, co to má znamenat, ale dělával to často. Aspoň jsem měla příležitost si ho prohlédnout. Tmavé vlasy by potřebovaly ostříhat. Husté strniště na tvářích oholit. Kučeravé chlupy na mužné hrudi…

„Ach můj bože!“ vykřikla jsem, zakryla si oči rukama a otočila se k němu zády.

„Co?“

„Ty jsi nahý!“

„Ne, nejsem.“

„Jsem slepá.“

„Nejsi slepá. Mám na sobě kalhoty.“

„Aha.“ To byl trapas.

Netrpělivě si přešlápnul. „Chceš, abych si oblékl košili?“

„Pozdě. Tohle budu mít na celý život.“ Musela jsem ho trochu poškádlit. Na to, že už bylo půl páté, mi připadal trochu nedůtklivý. Vrátila jsem se k prohlížení skříněk.

„Hele, co tam vlastně hledáš?“

„Něco na hlavu,“ řekla jsem a po hmatu hledala mezi placaticí a balíčkem sušenek. Byly čokoládové, tak jsem si jednu vzala, rychle ji hodila do pusy a pokračovala v hledání.

„To jsi přijela ke mně jen kvůli práškům na hlavu?“

Letmo jsem ho přelétla pohledem a dál chroustala sušenku.

Kromě těch strupů po kulkách na hrudi a na rameni, ke kterým přišel, když jsem ho před pár týdny málem připravila o život, měl dobrou pleť, zdravé řasy a svalnaté břicho. Cookie možná uhodila hřebíček na hlavičku. „Ne, přijela jsem, abych si s tebou promluvila,“ řekla jsem a ztěžka polkla. „Jenom jsem shodou okolností zrovna zatoužila po nějakém prášku na hlavu. Nemáš něco v koupelně?“ Nečekala jsem na odpověď a vyrazila tam.

„Došly mi,“ řekl a zastoupil mi cestu, jako by přede mnou něco skrýval.

„Ale jsi přece lovec lidí.“

Nakrčil obočí, jako bych se ho dotkla. „Co tím sakra chceš říct?“

„Ale no tak, Swopesi,“ řekla jsem, jako bych mu viděla až do žaludku, „já vím, že když zrovna nekoukáš na porno, honíš drogové dealery. Máš přístup ke všemu možnému, tak mi nevykládej, že by se tady nenašla špetka cracku nebo nějaká dobrota, co je normálně jen na předpis.“

 

Vydal: Beta Dobrovský, 2015

Komentáře: 4

  • Axia 14.3.2015na12.12

    Na tuhle knihu se neuvěřitelně těším.

  • Kometa 14.3.2015na14.52

    Prodlevy mezi jednotlivými díly mě vůbec netěší. Skoro zapomenu o čem byl předešlý příběh. Grrr.

    • Axia 14.3.2015na15.26

      Tak re-reading. Já nad tím docela vážně uvažuju :-)

      • Kometa 15.3.2015na9.41

        Nemám čas. Potřebovala bych znovu přečíst hromadu věcí. Uff.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít