Will Hill: Department 19 – Vzpoura

Ukázky z knih / 16.12.2014 /

Zbývá 91 dní do nulté hodiny. To znamená 91 dní na útěk. 91 dní na ukrytí. Nebo 91 dní, kdy se můžete modlit, aby vás Oddělení 19 zachránilo…
James Bond zkřížený s Drákulou – tak vypadá tato dějem nabitá sága o jednom chlapci, který stojí proti nejstaršímu zlu na světě: proti upírům v takové podobě, v jaké je lidstvo dosud nepoznalo.

Ukázka z knihy:

Hill_Department-Vzpoura1
Na hlídce

Nemocnice poutníků, Boston, hrabství Lincolnshire
Policejní seržant Ted Pearson podupával zmrzlýma nohama na chodníku a znovu se podíval na hodinky. Jeho parťák, konstábl Dave Fleming, ho nervózně pozoroval.

Půl jedenácté, pomyslel si seržant otráveně. Už jsem měl dávno sedět doma s nohama na stole. Sharon dnes chtěla k večeři dělat lasagne a ty už nikdy nejsou tak dobré, když se musí ohřívat.

Ten telefonát z nemocniční recepce přišel ve 21.50. Seržant Pearson a jeho parťák zrovna dokončovali zprávu o případu imigrantů na jedné z farem poblíž Louthu, na kterém tou dobou pracovali. Oba se těšili, až budou mít papírování hotové a vydají se domů, jenže pak jim řekli, že ten telefonát mají jet ověřit oni. S bručením nastoupili do auta a vydali se na tu krátkou cestu od policejní stanice k nemocnici. Nad hlavami jim blikala modrá výstražná světla a siréna řvala do mrazivé lednové noci.

Cesta k nemocnici jim trvala necelé čtyři minuty. Právě vyslýchali sestru, která volala na stanici, mladou Nigerijku s vykulenýma vyděšenýma očima, když se z vysílačky seržanta Pearsona ozvalo zapraskání. Ten vzkaz byl stručný a věcný.

„Zajistěte potenciální místo činu. Nic nevyšetřujte ani nemluvte se svědky. Zůstaňte na místě, dokud nedostanete další rozkazy.“

Pearson směrem k vysílačce hlasitě zanadával, ale ten hlas na druhém konci, hlas, který seržant nepoznával, nicméně určitě nepatřil žádnému dispečerovi, už byl pryč. A tak udělal, co mu bylo řečeno: rozkázal konstáblu Flemingovi, aby ukončil výslech sestry, a oznámil všem zaměstnancům nemocnice, že přístup do krevní banky bez jeho výslovného svolení je až do odvolání zakázán. Pak oba zaujali pozici u bočního vstupu do budovy nemocnice. Klepali se v mrazu a čekali, až budou moci odejít.

„Co se to děje, seržante?“ chtěl vědět konstábl Fleming, když uplynulo už patnáct minut. „Proč tady stojíme jako nějací bezpečáci?“

„Děláme to, co nám bylo řečeno,“ odpověděl seržant Pearson.

Fleming přikývl, ale moc přesvědčeně nevypadal. Rozhlédl se po spoře osvětlené cestě. Byla to úzká ulička mezi nemocnicí a továrnou s fasádou z červených cihel, která se rychle rozpadala. Na protější stěnu někdo černým sprejem, jež pomalu stékal k zemi, nastříkal dvě slova.

ON POVSTAL

„Co to znamená, seržante?“ zeptal se konstábl Fleming a ukázal na graffiti.

„Sklapni, Dave,“ odpověděl jeho nadřízený a zběžně ten nápis přejel pohledem. „Už žádné otázky, jo?“

Pearson nepochyboval o tom, že z toho mladíka jednou bude výborný policista, ovšem z jeho nadšení a neúnavné zvídavosti ho občas bolívala hlava. Nepříjemnou pravdou byla skutečnost, že Pearson vlastně netušil, co se děje nebo proč hlídkují u vstupu do nemocnice nebo co znamená ten graffiti nápis. V žádném případě ale něco takového nehodlal přiznat Flemingovi, který za sebou neměl ještě ani půl roku služby. Znovu začal podupávat. V tu chvíli uslyšel přibližující se vrčení motoru.

O půl minuty později u policistů zastavila černá dodávka. Ten vůz měl okna stejně tmavá jako karoserii, snížený podvozek a nepropíchnutelné pneumatiky do terénu. Měl neuvěřitelně hlučný motor, který vydával takové hučení, až Pearson i Fleming cítili, jak pod nimi chodník vibruje. Další půlminutu se nic nestalo. Přikrčená dodávka před nimi stála bez hnutí, v jasném světle vycházejícím prosklenými dveřmi z nemocniční chodby působila zvláštně výhrůžně. Pak se s hlasitým zasyčením odsunuly zadní dveře a z auta vystoupili tři muži.

Fleming na ně zíral s vykulenýma očima. Pearson, který za svou kariéru viděl věci, jakým by jeho mladší parťák ani nevěřil, dokázal emoce skrývat lépe, takže se mu podařilo svůj zmatek i rostoucí nepříjemný pocit zamaskovat.

Ty tři postavy, které se zastavily proti nim, byly od hlavy až k patě oděné v černé: vysoké boty, rukavice, uniformy, opasky i armádní doplňky, všechno bylo černé. Jediným ostrůvkem barvy v té černi byla ostře fialová hledí jejich elegantních černých helem, jaké policisté ještě nikdy neviděli. Nikde nezahlédli ani milimetr odhalené kůže: příchozí mohli být klidně roboti, tak důkladné bylo jejich maskování. Každý měl na opasku zavěšena dvě pouzdra s pistolemi a dlouhý válec s rukojetí a spouští. Očividně šlo o nějakou zbraň, ani jeden z policistů ale nic takového neznal.

Nejvyšší z postav se zastavila proti seržantu Pearsonovi. Lesknoucí se hledí se ocitlo jen několik centimetrů od jeho obličeje. Když postava promluvila, byl to mužský hlas, zněl však naprosto prázdně a digitálně. Jak Pearson věděl z doby, kdy sloužil u protiteroristického útvaru londýnské metropolitní policie, znamenalo to, že osoba za hledím hovoří přes několikaúrovňový filtr, aby ji nikdo nemohl identifikovat podle hlasu.

„Podepsali jste Zákon o státních tajemstvích?“ zeptala se ta černá postava a ostře otočila tvář skrytou za hledím k oběma policistům, kteří jen oněměle přikývli. „Výborně. Takže jste nás nikdy neviděli a nic se tady nestalo.“

„Z čí pravomoci?“ vysoukal ze sebe Pearson rozechvěle.

„Z pravomoci náčelníka generálního štábu,“ odpověděla ta postava a naklonila se vpřed, až se její hledí zastavilo jen milimetr od seržantova nosu. „A mojí. Rozuměl jste?“

Pearson znovu přikývl a ta postava od něj poodstoupila. Pak ho obešla a vydala se do nemocnice. Další dvě temné postavy šly hned za ní.

„Krevní banka je…“ začal konstábl Fleming.

„My víme,“ odsekla třetí postava digitálně upraveným ženským hlasem.

A byli pryč.

Oba policisté se dívali jeden na druhého. Seržant Pearson se viditelně chvěl. Konstábl Fleming se chystal vzít ho za rameno, ale starší muž ho odstrčil. Nevypadal však rozčileně, spíš staře a vyděšeně.

„Kdo to byl, seržante?“ zeptal se Fleming nejistě.

„Nevím, Dave,“ odpověděl Pearson. „A nechci to vědět.“

***

Tři černě zahalené postavy procházely jasně osvětlenými chodbami nemocnice.

Ten vysoký, který mluvil se seržantem Pearsonem, šel jako první. Za ním kráčela o něco menší a štíhlejší postava, která jako by se klouzala po linoleu. Jejich procesí uzavírala nejmenší postava, která se neustále rozhlížela po nějakých náznacích potíží nebo po svědcích. Když prošli dvojitými dveřmi vedoucími k operačnímu sálu, vysoký muž v čele se zastavil a od pasu vzal vysílačku. Zadal sérii písmen a čísel, čímž aktivoval bezdrátové propojení vysílačky s mikrofonem a sluchátky v helmě. Po několika vteřinách promluvil.

„Oddíl G-17 je na místě. Alfa na příjmu.“

„Beta na příjmu,“ navázala druhá postava kovovým ženským hlasem.

„Gama na příjmu,“ ozval se poslední člen jednotky.

Alfa poslouchal, co říká hlas na druhém konci, potom vrátil vysílačku k opasku.

„Jdeme,“ rozkázal a jednotka se vydala dál do útrob nemocnice. Po několika vteřinách se ozvala Gama.

„Kdo vlastně zavolal ty policajty?“

„Sestra na recepci,“ odpověděl Alfa. „Jeden z nočních vrátných viděl nějakého muže, který vedl do krevní banky mladou holku. Prý měl červené oči. Řekl sestře, že to nejspíš bude nějaký feťák.“

Beta se zasmála. „Asi měl pravdu. Ale ne takový feťák, jak si myslel.“

Tři postavy vešly do dveří s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN a pokračovaly dál.

„Tohle je pátý výjezd za tři noci,“ poznamenala Gama. „Trestá nás snad Seward za něco?“

„To není jenom náš problém,“ odpověděl Alfa. „Všichni jsou na tom teď stejně. Všechny oddíly jsou v jednom kole.“

„Já vím,“ odpověděla Beta. „A my víme proč, ne snad? Je to kvůli…“

„Mlč,“ okřikla ji Gama rychle. „Nemluv o něm. Teď ne, dobře?“

Zpoza Betiny helmy se ozval tichý zvuk, což klidně mohl být smích, ale už k tomu nic neřekla.

„Nebyl jsi na ty policajty moc tvrdý?“ řekla Gama. „Ten starý seržant vypadal vyděšeně.“

„To je dobře,“ odpověděl Alfa. „Čím přesvědčivěji budou tvrdit, že dnes k ničemu nedošlo, tím víc budou v bezpečí. A teď už mlčte.“

Došli k nemocniční krevní bance, jejíž dveře byly otevřené dokořán. Alfa pomalu vkročil do tmavé místnosti a stiskl vypínač na stěně.

Nic se nestalo.

Vzal od opasku baterku a posvítil s ní k lampě na stropě. Žárovka byla rozbitá, zbylo z ní jen vlákno a několik skleněných střepů. Kužel světla z baterky pomalu obkroužil místnost, v níž se odehrálo něco strašného: kovové regály krevní banky byly vybrakované. Všude po podlaze byly loužičky krve a hromádky rozervaných plastových sáčků.

„Dál ani krok.“

Ten hlas vycházel z rohu místnosti. Alfa tím směrem okamžitě namířil baterku. Ke kuželu světla z jeho baterky se přidaly další dva, jak Beta a Gama vešly do místnosti a následovaly příklad svého velitele.

Světlo odhalilo rozechvělého muže ve středním věku, který se krčil v rohu. U nohou měl sportovní tašku plnou sáčků s krví. V náručí držel zhruba šestiletou holčičku, která měla v obličeji výraz čiré hrůzy. Ten muž jí mířil na krk nehtem ostrým jako břitva a v zoufalé panice kmital pohledem mezi třemi černými postavami.

Alfa zvedl ruku, otočil knoflíkem na straně své helmy a pozoroval, jak se mu obraz místnosti mění před očima. V helmě měl vestavěnou infračervenou termokameru, která dokázala zobrazit teplotu každého předmětu v zorném poli hledí. Chladné stěny a podlaha krevní banky se zbarvily odstíny bledě zelené a bledě modré, ale holčička byla tmavší, její barevná škála se pohybovala mezi žlutou a oranžovou. Zato ten muž zářil jasně červenou a fialovou jako římská svíce, až z toho bolely oči.

„Jestli se přiblížíte, zabiju ji,“ vyhrožoval ten muž a nervózně se vrtěl u stěny. Sevřel holčičku ještě pevněji, až zasténala.

Alfa přepnul vidění zpět do běžného režimu.

„Uklidněte se,“ řekl klidným tónem. „Pusťte tu dívku a pak si můžeme promluvit.“

„Já se s váma nemám o čem bavit!“ zakřičel muž a zvedl holčičku do vzduchu. Ta zděšeně vyjekla a Alfa postoupil o půl kroku vpřed.

„Pusťte tu dívku,“ zopakoval.

„Tohle není správné,“ řekla Beta tiše.

Alfa se k ní prudce otočil.

„Bez mého rozkazu ani krok,“ upozornil ji.

Beta se uchechtla. „Ale no tak,“ řekla, načež vytáhla od opasku krátkou černou trubičku, namířila ji do rohu a stiskla tlačítko.

Napříč krevní bankou vyšlehl silný ultrafialový paprsek. Zasáhl muže do paže a holčičku přímo do obličeje. Oba okamžitě vzplanuli. Vzduch naplnil křik a odporný zápach spáleného masa. Gama za svým hledím zalapala po dechu.

Dívenka se vykroutila z mužova náručí a zuřivě se plácala do obličeje, dokud oheň neuhasila. Padla na kolena, roztrhla jeden ze sáčků s krví a žíznivě polykala, až vypila veškerou karmínovou tekutinu. Muž ji pozoroval s bezmocným výrazem. Pak jako by si teprve všiml, že hoří. Začal v rohu místnosti poskakovat a bušil se zdravou rukou do škvařící se paže. Když plameny uhasil, sebral z jednoho regálu sáček s krví a pozřel veškerý jeho obsah. Členové oddílu G-17 se dívali, jak se dívka i muž před jejich očima uzdravují. Svaly i pokožka jim dorostly, kůže zrůžověla a stáhla se zpět k sobě. Během několika vteřin se jim rány zahojily tak dobře, že po nich nezůstala ani sebemenší jizvička. Vzápětí holčička zvedla oči k otci a zanaříkala.

„Tati!“ vykřikla v naprostém zklamání. „Tvrdil jsi, že to bude fungovat. Slíbils mi to!“

Muž se na ni podíval s očima plnýma obrovského smutku.

„Mrzí mě to, miláčku,“ odpověděl. „Skutečně jsem o tom byl přesvědčený.“ Pak se zahleděl ke třem temným postavám, které se ani nehnuly. „Jak jste věděli, že prošla přeměnou? Ta chudinka seděla celou hodinu v ledové koupeli, aby v těch vašich helmách nevypadala horká. Teprve před chvilkou přestala drkotat zuby.“

Beta zvedla ruku a sundala si z hlavy helmu, pod níž odhalila obličej mladé dívky: pohledný, bledý a úzký, rámovaný tmavými vlasy, které jí sahaly ke krku. Široce se usmívala a oči jí rudě žhnuly.

„Cítím ji,“ odpověděla Larissa Kinleyová.

Holčička zasyčela a oči se jí zablýskaly stejnou rudou září.

„Takže je to pravda,“ řekl její otec. „Oddělení 19 si hýčká zrádce. Jak můžete lovit příslušníky vlastního druhu? To se ani trochu nestydíte?“

Larissa popošla o kousek blíž k němu a její úsměv povadl.

„Já nejsem jako vy,“ odvětila ledovým hlasem. Alfa ji jemně vzal za paži a ona ucouvla, aniž by z toho muže v rohu místnosti spustila oči.

Gama si sundala helmu a zavrtěla hlavou. Krátké blonďaté vlasy při tom pohybu poletovaly nad pěknou srdcovitou tváří s modrýma očima a pevně staženými rty.

„Byli jste to vy dva, kdo před měsícem vyloupil nemocnici v Lincolnu?“ zeptala se Kate Randallová.

Muž přikývl, dál ale nervózně pozoroval Larissu.

„A nottinghamskou nemocnici o měsíc dřív?“

Muž zavrtěl hlavou.

„Nelžete?“ ujistila se Kate.

„Proč bych lhal?“ odvětil muž. Vypadal, že má slzy na krajíčku. „Stejně nás oba probodnete, takže k čemu by mi to bylo?“

„To je pravda,“ řekla Larissa se zlomyslným úsměvem.

Holčička začala plakat. Muž ji vzal za ramena a něco jí konejšivě šeptal.

Alfa se podíval na Larissu, která zakoulela očima. Pak zvedl ruce a sundal si helmu.

Tomu chlapci pod ní nebylo víc než šestnáct nebo sedmnáct let, ale v obličeji vypadal starší, jako by v životě už viděl a nejspíš i udělal věci, které si na něm vybraly svou daň. Zpod límce jeho uniformy vystupovala zubatá růžová jizva, která pokračovala až k čelisti. Tvář měl pohlednou a vyzařoval z něj klid, jaký by člověk čekal od mnohem staršího muže. V modrých očích měl pronikavý pohled, teď jimi ale láskyplně hladil Larissu.

„Dnes v noci nikdo nikoho probodávat nebude,“ rozhodl Jamie Carpenter. „Znáte přece nové operační postupy. Podej mi dva omezovače, Kate. Necháme ty dva pro Lazarus. Podle mě nejsou nebezpeční.“

Muž v rohu místnosti začal také plakat.

„Měli jsme hlad,“ vysvětloval. „Omlouvám se. Jmenuju se Patrick Connors a tohle je moje dcera Maggie. Jenom jsme měli hlad. Nechtěli jsme způsobit žádné potíže.“

„To je v pořádku,“ odpověděl Jamie. Vzal si od Kate dva omezovače a hodil je muži a jeho dceři. „Nasaďte si je a zapněte v podpaží. Pevně je utáhněte.“

Omezovače sestávaly ze dvou silných popruhů, které se nasadily přes ramena a vedly se křížem přes tělo. V místě, kde se popruhy setkávaly, byla připevněna výbušnina, kterou tak osoba nesoucí omezovač měla přímo na srdci. Patrick i Maggie si popruhy natáhli na ramena a podle instrukcí si je utáhli. Když je měli oba na sobě, Jamie vzal od opasku černý váleček s malým kolečkem na jedné straně a červeným tlačítkem na druhé. Dvakrát otočil kolečkem po směru hodinových ručiček a červené diody na výbušninách se rozblikaly.

Pak se Jamie otočil ke svému týmu.

„Larisso, cestou ven půjdeš jako první,“ rozhodl.

„Za ní půjdete vy, pane, potom Kate, pak ty, maličká, a já půjdu jako poslední. Odejdeme stejnou cestou, kudy jsme přišli, ani na chvíli se nezastavíme a s nikým nebudeme mluvit. A abych nezapomněl – normální oči, prosím.“

Když Larissiny i Maggieiny oči získaly svoji obvyklou barvu, usmál se. Larissa je vyvedla z krevní banky a pokračovala chodbou směrem k východu a čekající dodávce. Zbytek oddílu G-17 a jejich zajatci kráčeli za ní v pořadí, které určil Jamie. Ani ne za minutu už prošli okolo seržanta Pearsona a konstábla Fleminga, kteří se dívali jinam, a vzápětí se za nimi zabouchly dveře dodávky.

V interiéru vozu vládl stříbrný kov a černý plast. Na každé straně širokého prostoru byla čtyři sedadla oddělená stojany, z nichž každý měl v sobě půl tuctu nějakých podivných prohlubní. Na stropě visela širokoúhlá LCD obrazovka a před každým sedadlem bylo v podlaze několik konektorů. Jamie řekl tomu muži a jeho dceři, aby se posadili na sedadla hned za kabinou a připoutali se. Ti ho beze slov poslechli. Když seděli na svých místech, Kate stiskla tlačítko na stěně a z široké zářivky v podlaze vyrostla bariéra z ultrafialového světla, která je odřízla od tří mladých agentů v černém oblečení. Patrick i Maggie vykřikli.

„Nebojte se,“ uklidnil je Jamie. „Jste v naprostém bezpečí.“

Začal si od opasku odepínat zbraně a vybavení a ukládal je do prohlubní na stojanu vedle jednoho ze sedadel. Úplně nový pneumatický raketomet T-21, Glock 17, Heckler & Koch MP5, baterku a tu světelnou zbraň, kterou Larissa použila v krevní bance – každou věc vložil do otvoru připraveného na míru, kam s cvaknutím přesně zapadla. Odpalovač si nechal v ruce. Pak se posadil, položil si ruku s odpalovačem na koleno a ohlásil, že mohou vyrazit. Výkonný motor vozidla, které spíš než dodávkou bylo kombinací mobilního řídicího centra a obrněného osobního transportéru, se okamžitě probudil a vystřelil s autem od nemocnice. Seržant Pearson a konstábl Fleming zůstali stát na chodníku a třásli se.

„Co budeme…“

„Nic,“ přerušil Pearson svého parťáka, než stihl svoji otázku dokončit. „Nebudeme nic dělat ani nebudeme nic hlásit, protože se nic nestalo. Vůbec nic. Rozumíš?“

Fleming se na staršího muže dlouze zadíval. Prohlížel si jeho pobledlou pleť, ustarané vrásky okolo očí a silné čelisti.

„Naprosto jasně, pane,“ odpověděl. „Pojďme domů.“

***

O hodinu později dodávka vysokou rychlostí projížděla houstnoucím lesem. Mířila k místu, které neexistovalo. Jeho oficiální název zněl Tajné vojenské zařízení 303-F, ale muži i ženy, kteří věděli o jeho existenci, mu říkali stručně a jednoduše „základna“.

„Vítejte na základně,“ řekl Jamie, když dodávka zastavila. Patrick Connors a jeho dcera se na něj podívali se zdvořile nechápavým výrazem a dál mlčeli.

Zvenčí se ozval kovový rachot, jako když se odsouvá brána. Pak se znovu pomalu rozjeli.

„Zařaďte neutrál.“

Ten umělý hlas jako by přicházel ze všech směrů. Řidič dodávky, pro pasažéry v zadní části dodávky neviditelný, uposlechl. Pod dodávkou zabzučel dopravní pás a unášel ji vpřed, dokud umělý hlas znovu nepromluvil.

„Uveďte prosím jména a kódová označení všech cestujících.“

„Carpenter, Jamie. NS303, 67-J.“

„Kinleyová, Larissa. NS303, 77-J.“

„Randallová, Kate. NS303, 78-J.“

Následovala dlouhá pauza.

„Byla detekována přítomnost nadpřirozených bytostí na palubě,“ řekl hlas. „Uveďte prosím heslo.“

„Lazarus 914-73,“ odpověděl Jamie rychle.

„Vstup povolen,“ oznámil umělý hlas. „Pokračujte.“

Dodávka se znovu rozjela vpřed a nabírala rychlost. Ani ne po dvou minutách opět zastavila, Jamie vstal ze svého sedadla a odsunul zadní dveře. Kate stiskla tlačítko na stěně a ultrafialová bariéra, za níž byli uvězněni Patrick a Maggie, zmizela.

„Tudy,“ vyzval je Jamie a ukázal k otevřeným dveřím. Muž pomalu vedl svoji dceru po schůdcích do světa, o kterém toho už tolik slyšel, ale nikdy si jeho skutečnou existenci nedokázal představit.

Za dodávkou stál ohromný půlkruhový hangár otevřený k noční obloze. Rozlehlý prostor uvnitř byl téměř prázdný: u jedné stěny byla řada zaparkovaných černých dodávek a SUV a po asfaltovém povrchu přecházelo několik černě oděných postav. Před nimi stál s klidným výrazem ve tváři muž ve stejné uniformě, jakou měli na sobě Jamie a jeho tým, a nějaký mladík asijského původu v bílém laboratorním plášti.

Patrick se rozhlížel okolo sebe se zatajeným dechem. Měl jen chvíli na to, aby si prohlédl tu neuvěřitelně zvláštní scénu, kterou měl před očima: dlouhý obloukový plot táhnoucí se okolo ranveje, bludiště červených laserů, ultrafialovou zemi nikoho nebo obrovskou holografickou klenbu stromů, která zakrývala oblohu nad jejich hlavami. Pak ho někdo postrčil vpřed směrem k čekajícím mužům. Jeho dcera se ho chytila za ruku a on ji pevně stiskl. Jamie je obešel a podal odpalovač tomu mladíkovi v bílém plášti, který mu poděkoval a otočil se ke dvěma zmateným, vyděšeným upírům.

„Zdravím vás, pane,“ oslovil Patricka tiše a přívětivě. „Jmenuji se doktor Yen. Půjdete prosím se mnou?“

Patrick vystrašeně pohlédl na Jamieho.

„Jen jděte,“ uklidnil ho Jamie. „S ním budete v bezpečí.“

Patrick se podíval na Maggie, která k němu vzhlížela s odhodláním v očích. Téměř neznatelně přikývla.

„Půjdeme,“ odpověděl co nejklidnějším tónem. „Půjdeme s vámi.“

Lékař přikývl, pak se otočil a rychlým krokem vyrazil přes hangár. Po krátkém zaváhání ho upír i jeho dcera následovali přes rozlehlý prostor a do širokých dvoukřídlých dveří.

Jamie se díval za nimi, pak se usmál na Larissu a Kate. Za nimi viděl, že do dodávky nastupuje agent bezpečnostní divize a začíná ze stojanů vyndávat veškeré jejich vybavení. Nechá ho zkontrolovat a vyčistit a do hodiny ho vrátí do jejich ložnic. Tak to chodilo pokaždé. Jamie agentovi pokývl na pozdrav a potom se otočil k čekajícímu důstojníkovi.

„Dneska v noci je pěkná zima,“ poznamenal a díval se na obláček páry u svých úst.

„Ano, pane. Příšerná zima, pane.“

„Jak se má moje matka?“

„Dobře, pane,“ odpověděl mladý důstojník. „Ptala se po vás.“

Jamie přikývl a vydal se do hangáru. Najednou se cítil unaveně a už se těšil do své skromné ložnice v patře B.

„Admirál Seward očekává vaše hlášení, pane,“ zavolal za ním po několika krocích důstojník. Zněl omluvně a Jamie si povzdechl.

„Osobně?“

„Osobně, pane.“

Jamie zaklel. „Vyřiďte mu, že tam budu do deseti minut,“ řekl a odkráčel k jedněm z několika dveří v zadní části hangáru. Larissa a Kate šly hned za ním.

***

Tři členové oddílu G-17 se opírali o stěny výtahu, který sjížděl do nižších pater základny.

V patře B Jamie popřál oběma děvčatům dobrou noc a skoro se rozběhl ke sprchám s nápisem MUŽI, jež se nacházely v polovině chodby. Dlouho stál pod sprchou, nechával si na hlavu stékat vroucí vodu ve snaze zabránit návratu všech bolestí a trápení, které posbíral během své aktivní služby agenta Oddělení 19. Vždy, když mu z těla vyprchal adrenalin vyplavený během mise, vrátily se snad s ještě větší silou než dřív.

Nakonec velmi neochotně zastavil vodu a oblékl si triko a kalhoty uniformy. Už se viděl ve své úzké posteli, naprosto dokonale si dokázal představit tu chvíli, když se hlavou dotkne polštáře a zavře oči. Vzal svoji uniformu, otevřel dveře na chodbu a zastavil se. Za dveřmi stála Larissa, oči měla červené, vlasy mokré a tělo zahalené zeleným ručníkem. Rošťácky se usmívala.

„Kde je Kate?“ zeptal se Jamie.

„Ve své ložnici,“ odpověděla Larissa. „Mám ti vyřídit, že se uvidíte ráno.“

Jamie otevřel pusu k odpovědi, ale Larissa mu ji zase zavřela, když přitiskla své rty k těm jeho. Jamie si uvědomil, že vlastně není až tak unavený, jak si myslel.

Vydal: Moba, listopad 2014

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít