Susan Ee: Svět poté

V prvním dílu světového bestselleru Pád andělů jsme sledovali osud dívky Penryn a její rodiny poté, co na zem sestoupili andělé apokalypsy a uvrhli celý svět do chaosu. Pro všechny lidské bytosti nastal Svět poté. Nikomu se nedá věřit, každý musí spoléhat jen sám na sebe. To se týká jak Penryn, která pro ostatní jakoby vstala z mrtvých, tak i Paige, připomínající nyní oživlé monstrum.

Po masakru přeživších lidí Paige zmizí a Penryn se vydává sestru hledat. Projíždí ulicemi San Franciska a nestačí se divit – kde všichni jsou? Pátrání ji zavede až do doupěte andělů, kde pronikne do jejich hrozivých plánů.
Mezitím Raffe usilovně hledá svá křídla. Setkává se s Penryn a náhle stojí před otázkou – má zachránit svá křídla, nebo pomoci Penryn přežít?

Ukázka z knihy:
Všichni si myslí, že jsem mrtvá.

Ležím na odkryté korbě obřího náklaďáku, hlavu u mámy na klíně. Svítá. Sluneční paprsky se odrážejí mámě v obličeji a hladí jí utrápenou tvář. V bezvládném těle mi vibruje bručení motoru. Patříme k odbojové karavaně. Půl tuctu vojenských náklaďáků, dodávek a teréňáků se proplétá mezi nepojízdnými auty a míří ven ze San Franciska. Na obzoru zanámi stále doutná hnízdo andělů po zásahu odboje.

Výlohy obchodů podél cesty jsou oblepeny novinami, v nichž zprávy o velkém útoku vytvářejí vzpomínkovou galerii. Ani ty noviny nemusím číst, stejně vím, co v nich je. Nazačátku seděli všichni u zpráv jako přikovaní, to bylo v době, kdy novináři ještě vysílali reportáže.

PAŘÍŽ V PLAMENECH, NEW YORK
POD VODOU, MOSKVA V TROSKÁCH

KDO SESTŘELIL GABRIELA, BOŽÍHO POSLA?

ANDĚLÉ DYCHTÍ PO ZBRANÍCH

VŮDCI NÁRODŮ ROZEŠTVÁNI A ZTRACENI

KONEC SVĚTA

Míjíme tři holohlavé postavy zachumlané do šedých prostěradel. Vylepují ušmudlané a zmuchlané letáky nějaké apokalyptické sekty. Máme tady pouliční gangy, sekty i odboj a mě by zajímalo, jak dlouho bude trvat, než se členem nějaké skupiny stane úplně každý. Asi ani konec světa nás neodradí od potřeby někam patřit.

Sektáři se zastaví na chodníku a dívají se, jak projíždíme kolem v přecpaném náklaďáku.

Jako rodina asi vypadáme titěrně – vystrašená maminka, tmavovláska v pubertě a sedmiletá holčička, jen tak sedíme na korbě náklaďáku plném ozbrojených mužů. Kdykoli jindy bychom byly pouhé ovce ve společnosti vlků. Ale teď nás rozhodně přehlédnout nejde.

Muži v karavaně mají maskáčové oblečení a drží pušky. Pár kulometů stále míří k nebi. Někteří se právě vrátili z ulice, na těle amatérsky vypálené tetování, jakým si gangy označují počet obětí.

I tihle chlapi se choulí opodál a drží si od nás bezpečný odstup.

Máma se pořád houpá sem a tam, dělá to už asi ho dinu, od chvíle, kdy jsme opustili vybuchující hnízdo, recituje si svou verzi nesrozumitelných jazyků. Hlas jí stoupá a klesá, jako by vedla ohnivý spor s bohem. Nebo s ďáblem.

Z brady jí steče slza, přistane mi na čele a já vím, že jí puká srdce. Kvůli mně, její sedmnáctileté dceři, která měla za úkol postarat se o rodinu.

Myslí si, že jsem tělo bez života, co k ní přinesl na rukou ďábel. Už se jí asi nikdy nepodaří z mysli vyhnat obrázek, jak mě Raffe drží bezvládnou v náruči, s démonskými křídly na planoucím pozadí ohnivé záře.

Co by si asi pomyslela, kdyby jí někdo řekl, že je Raff ve skutečnosti anděl a křídla démona mu přišili, protožese nechal vlákat do pasti. Bylo by to divnější, než kdyby jířekli, že já ve skutečnosti nejsem mrtvá, ale jen ochrnutá, protože mě bodnul zrůdný škorpióní anděl? Asi by si myslela, že posel takových zpráv je stejný cvok jako ona sama.

Moje malá sestřička mi strnule sedí u nohou. Oči má upřené do prázdna a záda úplně rovná i přesto, že se náklaďák různě naklání. Jako by se Paige vypnula.

Tvrďáci na náklaďáku po ní pokradmu pokukují, jako když malí kluci vystrkují nos zpod peřiny. Vypadá jako potrhaná sešívaná panenka z hororu. Bojím se pomyslet, co má asi zasebou, když skončila takhle. Na jednu stranu bych chtěla vědět víc, ale na druhou jsem ráda, že to nevím.

Zhluboka se nadechnu. Dřív nebo později budu muset vstát. Nemám jinou možnost, musím se světu postavit čelem. Už jsem úplně při sobě. Pochybuju, že bych byla schopná bojovat nebo tak něco, ale zdá se mi, že už bych se mohla pohnout.

Posadím se.

Kdybych si to všechno byla líp promyslela, připravila bych se na zděšené výkřiky.

Králem všech křiklounů je moje máma. Svaly jí ztuhnou čirou hrůzou, neuvěřitelně kulí oči.

„To je dobrý,“ říkám. „Jsem v pohodě.“ Nedaří se mi úplně artikulovat, ale jsem šťastná, že nezním jako zombie.

Smála bych se, ale naštěstí jsem natolik při smyslech, žemě napadne střízlivá myšlenka: Žijeme ve světě, kde by někoho jako já klidně mohli zabít, protože se nechová nebo nevypadá normálně.

Natáhnu ruce a snažím se je ukonejšit. Zkouším něco říct, abych je utišila, ale v jejich křiku to zaniká. Panika na tak malém prostoru, jako je náklaďák, je zjevně nakažlivá.

Ostatní uprchlíci se tlačí jeden na druhého, snaží se namačkat se co nejvíc dozadu. Zdá se, že někteří jsou připraveni vyskočit z jedoucího náklaďáku ven.

Puškou na mě míří voják s uhrovatým obličejem, svírá ji křečovitě, jako by se právě chystal ke své první, hrůzostrašné vraždě.

Míru prvotního strachu, který víří všude kolem, jsem naprosto podcenila. Přišli o všechno: o své rodiny, o bezpečí, o boha. A teď po nich natahuje ruce oživlá mrtvola.

„Nic mi není,“ říkám pomalu a co nejzřetelněji. Dívám se vojákovi do očí, snažím se ho pohledem přesvědčit, že se kolem neděje nic nadpřirozeného. „Jsem živá.“

V jednu chvíli si nejsem jistá, jestli se uklidní, nebo jestli mě pod palbou přehodí přes bočnici. Na zádech mám pořád připnutý Raffeho meč, schovávám ho pod bundou. Tomě trochu uklidňuje, i když je mi jasné, že střelbu odrazit nedokáže.

„Počkejte.“ Snažím se o klidný tón a jemné, pomalé pohyby. „Byla jsem jen v bezvědomí. To je všechno.“

„Bylas mrtvá,“ říká bledý voják, který nevypadá ani o den starší než já.

Někdo v kabině náklaďáku zabouchá na střechu.

Všichni nadskočíme a já jsem šťastná, že voják omylem nestisknul spoušť.

Zadní okénko se otevře a ven vystrčí hlavu Dýn. Tváří se důležitě, ale s těmi jeho zrzavými vlasy a dětskými pihami je těžké brát ho vážně. „Hej, jděte od té mrtvé. Je to majetek odboje!“

„Jo,“ říká jeho dvojče Dum uvnitř kabiny. „Potřebujeme ji na pitvu a tak. Vy si myslíte, že sehnat holku zavražděnou knížetem démonů je jen tak?“ Jako obvykle netuším, který z kluků je který, takže jednomu z nich říkám Dýn a druhému Dum, i když nevím, jak to je doopravdy.

„Nestřílej na tu mrtvolu,“ pokračuje Dýn. „Mluvím s tebou, vojáku.“ Ukáže na kluka s puškou a zlostně se na něj podívá. Člověk by si myslel, že když někdo vypadá jako dvojitá kopie Ronalda McDonalda a říká si Tydlidýn a Tydlidum, nemůže mít žádnou autoritu. Ale tihle kluci prostě mají talent a dokážou ve vteřině přepnout z legrácek na smrtelně vážnou notu.

Dělám si naděje, že to o té pitvě měl být jen vtip.

Náklaďák zastaví na parkovišti. Pozornost všech se obrátí na okolí, začneme se rozhlížet.

Cihlová budova před námi vypadá povědomě. Není to moje školní budova, ale je to škola, kterou jsem viděla mockrát. Je to střední ve čtvrti Palo Alto, říká se jí Paly High.

Půl tuctu náklaďáků a teréňáků zastaví na parkovišti. Voják mě pořád sleduje ostřížím pohledem, ale pušku skloní.

Zbytek malé karavany zaparkuje a hodně lidí od nás nemůže odtrhnout oči. Všichni mě viděli v náruči stvůry s křídly démona, což byl Raffe, a všichni si mysleli, že jsem mrtvá. Cítím se nesvá, a tak se posadím na lavičku vedle své sestry.

Jeden z chlapů natáhne ruku a sáhne mi na předloktí. Asi chce zjistit, jestli jsem teplá jako živí, nebo studená jako mrtvoly.

Sestra najednou změní výraz v obličeji, už neciví do prázdna před sebou, ale zavrčí jako zvíře a chňapne po chlapovi. Žiletky v zubech se při pohybu zablesknou, což výhrůžku ještě zdůrazní.

Jakmile chlapík couvne, vrátí se k prázdnému pohledu a pozici neživé panenky.

Chlap zírá, pohledem těká tam a zpátky z jedné na druhou a hledá odpovědi na otázky, na které nedovedu odpovědět ani já. Všichni na parkovišti viděli, co se právě stalo,a taky na nás civí.

Vítejte v šíleném panoptiku.

Vydá: Motto; listopad 2014