Labyrint pod Budínským hradem

Podzemí. Jeskyně. Sklepení. Mnoho českých měst ukrývá pod dlážděním a asfaltem svých ulic jinou spletitou síť cest. Svoje tajemné podzemí ovšem mají i v zahraničí. Třeba pod Budínským hradem v Maďarsku, kde údajně Matyáš Korvín zadržoval jednoho významného politického vězně z Valašska. 

Snad téměř každý ví, že Maďarsko je proslulé svými termálními lázněmi. V Budě se jich nachází hned několik. Není proto s podivem, že kromě horkých pramenů místo prošpikovává hustý jeskynní systém. Přírodní základ využil člověk a jednotlivé jeskyně spojil sítí tunelů, kterým se dostalo vojenského i ekonomického využití.

Několikapatrový jeskynní systém během století vystřídal velké množství funkcí. Ve středověku sloužil jako skladiště vína a dalších plodin. V 15. století začaly v nejnižších patrech vznikat studny pro zásobení obyvatel vodou. Spojnice mezi jeskyněmi umožňovaly procházet mezi sklepními prostory jednotlivých domů. Během osmanské okupace sloužila síť k vojenským účelům. S úpadkem vinic a po vzniku vodovodní sítě byl podzemní labyrint pozapomenut. Nový zájem o něj se začal objevovat až v 19. století. Józséf Szabó se pustil do geologického výzkumu podzemní sítě. Po něm následovali mnozí další. V roce 1930 začaly být tunely přístupné návštěvníkům.

Od počátku 21. století docházelo ke konfliktům mezi místní správou a provozovateli Labyrintu. Na konci července 2011 spor vyústil neočekávaným uzavřením celého podzemí za asistence policie. V současné době je Labyrint přístupný, ale od kdy a v jakém rozsahu bohužel není uvedeno.

Možnost navštívit budínské podzemí se mi naskytla úplnou náhodou. Během budapešťské muzejní noci se stalo neplánovanou odbočkou mezi Etnografickým a Národním muzeem.

Vstup do podzemního labyrintu je téměř nenápadný. Zobrazují ho tabulové mapy a občas i nějaký ukazatel, ale člověk by ho snadno přešel, i když při mojí návštěvě ho prozrazovala fronta lidí směřující do sklepa jednoho z domů na Hradním pahorku (asi jako kdyby lidé stáli frontu do sklepa pod domy v Nerudově ulici v Praze).

Labyrint rozhodně nezapře svou minulost muzea voskových figurín. Hned v první části se nacházely výjevy z Verdiho oper, které od návštěvníků oddělují kované mříže. V další části nás obklopila neproniknutelná tma a jen za pomoci vodícího lana jsme postupovali dál. Naše putování přerušily pouze občasné výkřiky hrůzy, protože v podzemí jsme nebyli sami. Samozřejmě někteří návštěvníci podváděli a svítili si mobilními telefony, ale my se poctivě nechali vést lanem. Tahle zkušenost je rozhodně lepší ve skupince. Jeden se bojí, aby se nepolíbil se zdí, ale dva a více jedinců už se skvěle zabaví. Brzy jsme opět spatřili světlo, ale nikoliv to denní. Čekala nás jedna z mnoha křižovatek. Vydali jsem se do prostoru věnovaného Vladu Napichovači, kterého údajně věznil v podzemí budínského hradu uherský král Matyáš Korvín. Dnes už se asi nedozvíme, jestli král opravdu držel svého politického vězně v podzemí nebo pověstmi opředený šlechtic obýval některý z domů nad katakombami. Rozhodně síť rozsáhlých tunelů může zajímavě přiživit jeho upírskou legendu.

Velice brzy se objevila velká nepříjemnost pro Čechy neznalé maďarského jazyka. Informační tabule s obrázkem Vlada byly napsané v jejich národním jazyce, ale občas se i nějaká angličtina našla. Brzy jsme zjistili, že řev nesoucí se podzemím způsoboval „upír“, který se ukrýval za stinným rohem a děsil hlavně nezletilé návštěvníky. Vzhledem sotva dvacetiletý klučina s velkými zuby a v černé pláštěnce až podezřele připomínal postavu ze Stmívání.

Nějaká dobrá duše z řad provozovatelů vymyslela, že v této části podzemí bude pro navození tajemnější atmosféry umělá mlha (kdo tohle svinstvo někdy zažil na diskotéce, jistě chápe). Normálně to možná funguje, ale pokud se přidají davy lidí a stísněné podzemí, tak se vytvoří brutální, zdraví nebezpečná kombinace. Po vzájemné dohodě jsme nedošli na konec, ale otočili se a snažili najít zpáteční cestu do prostor s čistším vzduchem. Cestou jsme opět narazili na místního upíra, který urychleně měnil lokaci, protože se za ním plížily dvě pubertální slečny. Asi chtěly zjistit, jestli se na sluníčku třpytí.

My mlhou a návštěvníky prokličkovali až do podzemní expozice věnované materiálním pozůstatkům minulých časů. Jednalo se hlavně o různé původní architektonické prvky, kterých se moc v současné Budapešti nedochovalo. Přeci jen jednou město dobyli Osmani, pak zase křesťané a 2. světová válka tomu taky nepomohla. Člověk z České republiky si alespoň uvědomí, jak jsme na tom s naší Prahou dobře. Pak už jsme se rychle pakovali k východu, abychom zjistili, že nás podzemí vyvedlo dolů pod hradby a my musíme najít cestu přes půlku Hradního vršku ke zbytku naší skupinky, která měla se stísněným podzemím potíže a radši zůstala nad povrchem, než aby se ponořila deset a až patnáct metrů pod něj.

Pokud patříte mezi obdivovatele Vlada, tak si někdy na cestu do Budínského podzemí najděte čas. Pokud mezi ně nepatříte a netrpíte klaustrofobií, tak je to jeden ze zajímavých zážitků, který může hlavní město Maďarska nabídnout.

Zdroj: stránky Labyrintu