Sophie Jordanová: Drakie – Bez dechu

Ukázky z knih / 10.7.2014 /

Azurka opustila na několik týdnů svůj kmen a vyrazila s rodiči na dovolenou, na které si má vyzkoušet, jestli dokáže zapadnout mezi lidi. Příští rok se má totiž vydat na cesty – nejdřív chce vidět oceán a teprve potom hodlá zaujmout svou dospělou roli mezi drakii. Jenže se nachomýtne k nehodě, při které málem utone jedna lidská dívka, a potká Tatea, nejúžasnějšího lidského kluka, jakého kdy viděla. A všechno je najednou úplně jinak…

Ukázka z knihy:

1

Jordan_Drakie_Bez-dechuPomalu se probírám ze snu, ve kterém jsem létala vzduchem a hned nato se zase nořila do blankytné vody. Zamračím se a prsty si odhrnu pramen zacuchaných vlasů z obličeje. Se zamručením zvednu hlavu z polštáře, otevřu oči a mžourám do šedi pronikající do místnosti přes záclony.

Najednou si vzpomenu, kde jsem.

S povzdechem ze sebe setřesu svůj oblíbený sen.

Zírám do stropu na pomalu vířící lopatky větráku a nechávám na sebe dopadnout realitu. Jsem vzdálená svému snu stejně jako od míst, kde se dá volně létat nebo plavat. Touhou bych se nejraději rozplakala. To rozhodne. Vím, co musím udělat.

Stáhnu ze sebe peřinu a chvatně vyklouznu z postele, abych zmizela dřív, než se vzbudí máma a začne pobíhat po domě. Při pohledu na digitální hodiny leknutím skoro nadskočím. Málem by bylo pozdě.

Na druhou stranu, ona mě doma držet nebude, i když by třeba ráda. K tomuhle jsou nakonec tyhle prázdniny určeny. Musím opustit kmen a vydat se do světa, abych věděla, jak vycházet s lidmi. To musí umět každá drakie. Jsme tady, abych se na to připravila.

Ale i tak mě bude máma bombardovat otázkami a varovat. Často varovat.

Rychle se převléknu. Zastavím se u zrcadla, třemi tahy kartáčem přejedu černou hřívu s modrým melírem a svážu ji gumičkou do ohonu.

Vyrazím ven z pokoje, seběhnu ze schodů, a když jeden z nich vrzne, reaguji nervózní grimasou.

„Az?“

Zastavím se a stojím jako přimražená. Pomalu zúžím oči do líného zamrkání v naději, že když bude chvíli ticho, máma na vrznutí schodu zapomene.

Ale tolik štěstí dnes nemám.

„Az? Jsi to ty?“

Vydechnu a otočím se směrem ke kuchyni. Máma stojí u plotny a míchá zeleninu na pánvi. Vedle v misce už má připravená vejce.

„Dáš si omeletu?“ nabídne mi a zkoumavě mě pozoruje. Když zahlédne ramínka od plavek vykukující zpoza límce trička, povytáhne obočí. Potom sjede pohledem k mým chodidlům. Když si založí ruku v bok, vím, že brzy spustí vodopád otázek.

„Ty někam jdeš?“

„Jen si zaplavat.“

Očima střelí po tátovi, který sedí za stolem. Je jasné, že doufá, že se do toho vloží. Táta ale ani neodlepí oči od knížky, a tak si máma jen těžce povzdechne a potlačí úsměv. Táta je vždycky zabraný do nějaké knihy. Cítí se líp ve společnosti starých kronik a dávných ujednání našeho druhu a o to, co se děje okolo něj zrovna teď, se příliš nestará. Jak ironické, když vezmeme v potaz, že vyučuje drakijskou historii. Člověk by řekl, že bude pozorovat život kolem sebe s radostí, ale on ne.

Máma si znechuceně odfrkne a zapíchne modré oči zase do mě. Při představě, jak se jí zužují zornice, mi přejede mráz po zádech. Jasně, že je to jen moje představivost, protože máma se jako správná drakie vždycky dokonale kontroluje. „Opravdu si myslíš, že to je dobrý nápad?“

„Ale mami… Snad nečekáš, že budu pořád jen sedět doma? Pokud vím, tak dovolená je od toho, abychom si ji užili, ne? Proto lidé na dovolenou jezdí.“

„No právě. Lidé,“ zdůraznila schválně poslední slovo. Dívá se mi zpříma do očí, dokud neuhnu.

Zhluboka se nadechnu a dám si ruce v bok. „Já vím. Pochopila jsem. Ale nemůžu tu přece celý měsíc tvrdnout mezi čtyřmi stěnami. Proto tady přece nejsme.“

Máma se zase podívá na tátu v naději, že něco řekne. Táta ale místo toho jen otočí další list.

Využívám své výhody. „Mami, fakt nebudu dělat žádný blbosti.“

Otočí se zpět na mě. Po docela dlouhé pauze píchne prstem do vzduchu mým směrem. „Můžeš jít ven, ale žádné plavání. Nebyla bych klidná, kdybys byla u vody jen sama bez mého nebo tátova dohledu.“

Místo odmlouvání jen šťastně pokývám hlavou a připadá mi, že tohle kolo jsem vyhrála. „Žádný plavání! Jen se trochu pobrodím u břehu a namočím si nohy. Nic víc.“

Zamířím ven, ještě popadnu ze stolu banán a vlepím mámě pusu na tvář, i když prskavě protestuje. Nevěřícně si odfrkne a ještě za mnou zavolá: „A to ti mám věřit?“

Roztáhnu pusu do šťastného šklebu a zahalekám: „Neměli jste vybírat dům tak blízko jezera!“

Než se zmůže na odpověď, už jsem na verandě, skáču dolů po schodech a můj nos mě vede rovnou k vodě.

Cítím to. Ve vzduchu je vlhkost. Vždycky poznám, když je nablízku voda, stejně jako se pozná ještě doutnající ohniště. Těsně před dokem, který se táhne až k jezeru, zatočím prudce doprava a zkrátím si cestu přes les.

Skrz listí zasvitne tmavomodrý záblesk jezerní vody. Včera byla zelenější a rozvířená víkendovým lodním provozem. Dnes skáče po hladině jen několik osamocených člunů, ale i tak bych si přála ještě trochu víc soukromí.

Lidi už jsem samozřejmě viděla i dřív, dokonce jsem s nimi mluvila. Ale nikdy jsem si mezi nimi nepřipadala přirozeně a příjemně. Spíš jsem byla v jejich blízkosti vždycky trochu plachá. Když jsem s Jacindou nebo s dalšími kamarády šla do města, držela jsem se spíš zpátky a nechala komunikovat je.

Je fakt legrační, jak se máma pořád bojí, že bych se mohla dostat do maléru. Copak si myslí, že bych jim schválně odhalila, kdo jsem? K tomu bych potřebovala přesně tu dávku kuráže, která mě opustí, jakmile mezi ně přijdu. Mám strach, že mě prokouknou a uvidí, co skrývám těsně pod povrchem.

Když jsme včera přijeli, trochu jsem se tu porozhlédla. Jezero ujde, ale našla jsem lepší místo. Proplétám se mezi stromy, jako se potok vine horskou úžinou. Bosými chodidly tiše pleskám o suché listí. Jdu rovnou za nosem, až konečně dojdu na místo. S úsměvem se vynořím ze změti listoví přímo na břehu. Je to tu dokonalé. Malé a schované před turisty. Jezírko ne větší než vesnický rybník, které spojuje s velkým jezerem jen úzká stružka.

Uprostřed se na vodě houpe dřevěná čtverhranná bójka. Představuju si, jak si na ní hoví teplomilní návštěvníci a zbožně nastavují slunci těla natažená na ručníku. Ale teď je všude prázdno.

Jezírko už bylo očividně někým objeveno, ale i tak se nad jeho temnými vodami vznáší aura opuštěnosti.

Dokonalé.

Ještě se letmo ohlédnu, abych se ujistila, že jsem tu sama, a pak už si přetahuju přes hlavu tričko a odkopávám šortky. Pro jistotu schovám šaty z dosahu lidských očí do porostu. To jen kdyby náhodou. Nechci nechávat šaty povalovat na břehu a zbytečně tak upozorňovat na svoji přítomnost. Kdyby někdo přišel, zatímco budu ve vodě, prostě udělám to, co je mi vlastní, a zmizím mu.

Nevím, proč mámě nedochází, že jsem v bezpečí. Obzvlášť když mě schovává voda. Co by se mi asi tak mohlo stát? Voda je ta nejspolehlivější ochrana. Můj štít.

Pár krátkých kroků a skáču do vody. Není tak studená, jak bývá nahoře v Kaskádovém pohoří, ale ještě je dost brzy ráno, a tak mi prudký skok do vody přivodí na těle husí kůži.

Vydá: CooBoo; červenec 2014

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít