Lois Duncan: Šibeniční vrch

Sedmnáctiletá Sarah Zoltanneová se proti své vůli ocitá v městečku Pine Crest, kam se její matka přestěhovala za svým partnerem. Konzervativní starousedlíci nevítají nové sousedy s otevřenou náručí a Sarah se v místní střední škole cítí jako vyvrhel.

V předvečer svátku Všech svatých se pořádají tradiční studentské oslavy a Sarah, v naději, že konečně získá kamarády, souhlasí s rolí věštkyně budoucnosti. Její přesvědčivý výkon má obrovský úspěch a Sarah zdráhavě souhlasí, že bude ve hře pokračovat. Nevinná zábava se však změní v noční můru. Spolužáci podezírají Sarah z čarodějnictví a chtějí ji vystrašit. Nakonec ale podlehnou davové hysterii a chystají se napodobit zfanatizovaný dav, který koncem 17. století oběsil v nedalekém Salemu devatenáct údajných přisluhovačů ďábla… (anotace)

Ukázka z knihy:

Kapitola 1

Když Sarah Zoltanneová uviděla Erika Garretta poprvé, stál u vlajkového stožáru před budovou školy a povídal si se skupinkou kamarádů. V protisvětle odpoledního slunce vypadal jako pozlacený, včetně vlasů a pleti; z její pozice na vrcholu schodiště u hlavního vstupu jí připadalo, že má zlaté dokonce i oči. Na střední škole v Kalifornii, odkud sem přešla, probírali v literatuře řeckou mytologii – a Sarah se okamžitě vybavil obrázek Apollóna.

Od té doby vídala Erika na každém kroku: na chodbě mezi třídami, jak si vykračuje s rukama plnýma učebnic; na lavičce v tělocvičně ve společnosti několika spoluhráčů z fotbalového týmu při tréninku roztleskávaček nebo za volantem červeného Dodge Chargera, vyjíždějícího z parkoviště pro studenty s nákladem rozesmátých náctiletých. A když se ukázal na pódiu při shromáždění studentů čtvrtého ročníku, začalo jí vrtat hlavou, jestli se jí osud nepokouší něco naznačit. Ovšem vzápětí si uvědomila, že Eric Garrett je předsedou třídy, kdežto ona je tu nová, a protože nastoupila až do závěrečného ročníku, automaticky se ocitla na nejnižší příčce společenského žebříčku a… zkrátka nemá smysl o čemkoli spekulovat.

Proto jí málem vyrazilo dech, když ve čtvrtek v závěru října zašla po čtvrté vyučovací hodině ke své skříňce, aby si vyzvedla cvičební úbor, a čekal tam na ni samotný bůh slunce.

„Ahoj,“ pozdravil. „My dva se neznáme, ale je načase to změnit. Já jsem Eric Garrett.“

„Já vím, kdo jsi,“ řekla Sarah. „Vídám tě na nástupech.“ Vrtalo jí hlavou, co od ní, pro všechno na světě, může chtít. Už nesčetněkrát se poměrně drsným způsobem přesvědčila, že „mazáci“ ze střední v Pine Crestu přistěhovalce ignorují – a zvlášť ty, co přišli do třídy za podobných okolností jako ona. Napadlo ji, že Eric se možná pokouší naladit na notu oné ponižující písničky „Buďte hodní na přespolní“, díky níž získá body k dobru. Ve své bývalé škole uváděla svou vstřícností nováčky do rozpaků a její upřímně míněné pokusy o kamarádství většinou ztroskotaly hned v počátcích.

„Já taky vím, kdo jsi,“ kontroval Eric s nakažlivým zamrkáním. „Sarah Zoltanneová. Z Ventury v Kalifornii. Ty a tvoje máma jste se sem přistěhovaly na konci srpna. A vím ještě něco. Připravená? Tvým nejmilejším jídlem jsou artyčoky. Posloucháš hudbu New Age a máš černého kocoura jménem Mňoukal s natrženým pravým uchem.“

„Jak ses to všechno dověděl?“ žasla Sarah.

Zazubil se. „Možná mi to prozradila vědma. Co ty na to?“

„Myslím, že si ze mě utahuješ. Pochybuju, že se v Pine Crestu daří metafyzice.“

„Správný postřeh,“ podotkl uznale. „Jsi tu jen krátce, ale zdejší prostředí máš zřejmě přečtené. Musí ti být jasné, že mezi místními seženeme věštkyni jen stěží. Jak by se ti líbilo, kdyby sis v sobotu večer na jednu zahrála?“

„Proč zrovna v sobotu večer?“ S jistým rozčarováním uznala, že jeho oči ve skutečnosti nejsou zlaté, ale oříškové s nazlátlými skvrnkami, podobnými odleskům slunce na hladině rybníka. Dlouhé a světlé řasy měly stejný odstín jako obočí.

„Je halloweenská pouť. Určitě jsi viděla plakáty. Každoročně ji pořádají studenti čtvrtého ročníku, aby vydělali peníze pro kapelu na jarní maturitní ples. Součástí oslav jsou všemožné soutěže, hry, dům hrůzy a podobné atrakce. Doufal jsem, že tě přemluvím, aby ses ujala role věštkyně.“

„Jak tě to napadlo? Vždyť k věštectví nemám sebemenší vlohy,“ namítla Sarah.

„A ani mít nemusíš,“ ujistil ji Eric. „Prostě budeš číst lidem z ruky nebo něco v tom smyslu – a předpovíš jim, co je čeká.“

„Nikdo nemůže vědět, co koho čeká.“

„Jasně že ne. Prostě si něco vymyslíš. Dotyčnému řekneš, že najde na chodníku stovku nebo někam odjede nebo potká někoho mimořádně přitažlivého a neodolatelného. A když se to nesplní, nikdo ti to nebude mít za zlé.“

„Obávám se, že to není nejlepší nápad,“ zapochybovala. „V Pine Crestu jsem teprve pár měsíců a nic o nikom nevím.“

„Naopak. Je to skvělý nápad. A ty jsi pro tu roli jako stvořená,“ vysvětloval. „Místní děcka tě neznají. Na pouti nikdy žádná věštírna nebyla, protože nikdo nehodlá vyhazovat peníze za to, aby mu předpovídala budoucnost holka, kterou zná od školky. Ale když se toho ujme někdo úplně cizí, bude o to obrovský zájem!“

Sarah se musela hodně snažit, aby nedala najevo zklamání. Nejdřív si vážně myslela, že ji Eric chce pozvat na rande. Měla stát nohama na zemi a dát na první dojem: oslovil ji jen proto, že od ní něco chce.

„Myslím, že se na to nehodím,“ odporovala.

„Nic neříkej, dokud mě nevyslechneš,“ pospíšil si Eric. „Ještě jsem nedomluvil. Všechno mám důkladně promyšlené. Uvidíš, že to bude hračka. Oblékneš se jako cikánka – kostým si vypůjčím z dramatického kroužku – a pod šátkem budeš mít sluchátka. Na opačném konci místnosti bude tvůj komplic s krátkovlnnou vysílačkou. Uvidí každého, kdo vejde do stanu, a potají ti o něm poví všechno, co by se ti mohlo hodit. Ty se mu jen podíváš na dlaň a vyčteš z ní celý jeho život – a sice tak věrně, až si bude myslet, že mu čteš myšlenky. Bude to bomba!“

„A jsi si jistý, že ten můj komplic zná opravdu každého?“

„Kyra je chodící encyklopedie,“ ujistil ji Eric. „Jejírodiče se tady narodili i vyrůstali a díky nim ví o všech první poslední. Poskytne ti tolik informací, že nebudeš vědět, co s nimi.“ „Aha, tak Kyra je ta vševědoucí,“ opáčila Sarah stroze. Rychle si dala dvě a dvě dohromady a hned věděla, na čem je. Není divu, že Eric o ní ví tolik – dokonce o Mňoukalově zuboženém uchu! Při pomyšlení, jaké další, čistě osobní věci, do kterých mu nic není, Kyra vyslepičila, se instinktivně přikrčila. Ví, jaký používá deodorant? Pastu na zuby? Ví, že jí naskočí vyrážka pokaždé, když si dopřeje kousek čokolády? Nebo že ode dne, co se s Rosemary přestěhovaly do Pine Crestu, se jí zdají tak děsivé sny, že se probouzí s křikem? Tak tohle už je příliš. Jako by nestačilo všechno ostatní. Jak se ta holka opovažuje zveřejňovat informace z mého soukromí?

Potlačila hněv i rozčarování a zdvořile odmítla: „Děkuju, ale ne. Těší mě, že ses na mě obrátil, ale věštkyni dělat nechci.“

„No tak, přece nepokazíš legraci!“ Podle tónu v jeho hlase poznala, že při přemlouvání hodlá spoléhat především na lichotky. „Uvědom si, jaká je to báječná příležitost seznámit se s lidmi. Než pouť skončí, budeš znát každého ve městě.“

„Ale já nemám zájem,“ zdůraznila Sarah. „A už vůbec ne, jestli je do toho namočená Kyra. S místními lidmi se osobně seznamovat nepotřebuju. Nezůstanu tady věčně. Nejpozději za rok odsud odjíždím. A teď mě omluv. Musím sebou hodit, jinak přijdu pozdě na tělák.“

Vyrazila chodbou tak rychle, až skoro klusala, a přitom napůl čekala, že ji některý z profesorů káravě popadne za rukáv nebo ji Eric zavolá jménem a rozběhne se za ní. Až na konci chodby jí došlo, že si ze skříňky nevzala sportovní oblečení ani boty. Krátce zvažovala, že se pro věci vrátí, ale nakonec nápad zavrhla. Eric se tvářil odhodlaně. Možná tam pořád stojí a čeká, až se vrátí a oznámí mu, že si to rozmyslela.

Tělocvikáři se omluví, že zapomněla, že má cvičební úbor špinavý, vyfasuje poznámku – a Kyře připíše další vítězství. S jistým uspokojením dospěla k závěru, že se aspoň vyrovnala s ožehavou situací důstojně a bez ztráty kytičky. A vůbec. Má štěstí, že se z toho nakonec nevyklubal dobrý skutek ke dni „Buďte hodní na přespolní“.

***

„Neměls jí o tom vůbec říkat!“ zuřila Kyra. „Nikdo se tě o to neprosil. Jestli tolik toužíš po věštkyni, mohl jsi to nabídnout mně! Já bych ti s radostí vyhověla.“

„Ty jsi z prváku,“ argumentoval Eric. „Pouť je záležitost maturitní třídy. Nižší ročníky se jí účastnit nesmí. Můžou pomáhat jen s přípravami.“

Oba stáli ve vstupní hale školy, hned vedle otevřených dveří, jimiž se dovnitř pokoušeli procpat snad všichni studenti naráz. Kyra si zřetelně uvědomovala, jaký obrázek nabízejí. Eric, vysoký a světlovlasý jako hrdina z romantického filmu, ona, která mu sahá sotva po ramena, mrňavá, s pršákem, pihami a hustými zrzavými kudrnami. Uvědomovala si však i absolutní nedostatek zvědavých pohledů ve tvářích, které je míjely. Na jejich nerozlučnou dvojici byli všichni zvyklí, takže nikoho ani nenapadlo, že by je k sobě mohlo poutat něco jiného než jen platonické kamarádství, jehož počátek spadal do předškolního věku. Jejich matky, nerozlučné přítelkyně ze střední školy, se k Erikovi a Kyře odjakživa chovaly, jako by byli bratranec a sestřenice.

„Co na tom, že jsem v prváku?“ nadhodila Kyra záměrně lhostejným tónem. „Mohl jsi mi aspoň navrhnout, abych seděla na opačném konci tělocvičny s tou vysílačkou.“

„To je něco jiného! Nikdo by o tobě nevěděl. A i kdybys byla ve čtvrťáku, za cikánku by ses vydávat nemohla. Cikáni jsou snědí a tajuplní. Rozhodně ne modroocí a zrzaví.“

„A co je tak tajuplného na Sarah?“ vzbouřila se Kyra. „Z Rumunska určitě není. Ventura je kalifornské pobřežní městečko plné nafoukaných podivínek, co říkají rodičům křestním jménem a poslouchají hudbu, při které partička lidí mlátí do bubnů a do toho něco nesrozumitelného pokřikuje.“

„V Pine Crestu nikdo neví, odkud Sarah pochází,“ připomněl Eric. „Její jméno je nezvyklé a exotické a díky tmavým vlasům a sexy očím opravdu připomíná cikánku.“

„Proč neřekneš Debbii Riceové?“ navrhla Kyra. „Tmavé vlasy má taky a podobné sexy oči abys pohledal. Kromě toho vede dramatický kroužek a určitě by to uměla bezvadně zahrát.“

„Já nechci Debbii,“ odmítl Eric zatvrzele. „Chci Zoltanneovou. Tvůj táta se účastní čtvrtečních studentských shromáždění, je to tak? Mohli bychom za ním zajít, než odejde.“

„Co chceš po mém tátovi, prosím tě?“ divila se Kyra. „Snad si nemyslíš, že má na Sarah nějaký vliv?“

„Možná. Každý většinou udělá to, co mu řekne. A vůbec. Je na nejlepší cestě stát se jejím nevlastním tátou.“

„To se ještě uvidí!“ odsekla Kyra. „Podle mě jde jen o rozmar středního věku. Stejně se nejdřív musí zeptat pana Pruea, jestli s věštírnou souhlasí. Skoro všichni členové školní rady jsou zároveň ve správním výboru církve a dobře víš, jaký mají názor na cokoli, co zavání okultismem. Vzpomeň si, jak bylo těžké je přesvědčit, aby na pouti povolili aspoň strašidelný dům.“

„Cikánky nemají s okultismem nic společného. Jsou to jen žebračky, co hádají z čar na dlani a vymýšlejí si nesmysly. Vždyť tvému tátovi nemusíme vysvětlovat, jakou atrakci chystáme. Jednoduše mu řekneme, že stojíme o to, aby nám Sarah Zoltanneová pomohla s přípravou a organizací pouti, a jak moc nám záleží na tom, aby ji přemluvil. No tak, Mrkvičko, viď, že mi pomůžeš? Nějak si na tu plesovou kapelu vydělat musíme a všechny atrakce už jsou okoukané.“

„Já se na ples stejně nedostanu,“ posteskla si Kyra. „Ledaže bych chodila s klukem ze čtvrťáku.“

„Nedivil bych se, kdyby tě některý z nich pozval,“ mínil Eric. „Staly se už i podivnější věci.“ Obdařil ji svým typickým zářivým úsměvem, při němž se mu v jedné tváři udělal dolíček a který mu dodal vzhled desetiletého rošťáka.

Kyru jím jako vždycky obměkčil.

„Tak jo. Půjdu s tebou a promluvíme s ním,“ slíbila zdráhavě. „Ale varuju tě. Bude to k ničemu. Sarah mého otce nesnáší zhruba stejně, jako já nesnáším Rosemary. Táta na ni totiž nemá vůbec žádný vliv.“

Kapitola 2

Dům, který si Rosemary Zoltanneová pronajala na Windsor Street, byl nevelká, jednopodlažní štukovaná stavba vroubená modrým dřevěným přízemním obitím. Na předzahrádce nerostla skoro žádná tráva, protože ji přes léto stínil vzrostlý dub. Teď, když začaly opadávat listy, se větvemi konečně dralo slunce, které vrhalo neuspořádané vzory na zem a pokrývalo ji strakatou přikrývkou světla a stínů.

Když Sarah přecházela přes dvorek k domu, všimla si, že máma se ten den oháněla hráběmi. Koneckonců to byl celkem dobrý způsob, jak se zaměstnat – stejně dobrý jako kterýkoli jiný. Ve Ventuře bydlely v bytě se zahradou, jejíž údržbu měla na starost domácí. Jenže tenkrát máma ještě pracovala na plný úvazek a na zahradničení jí nezbýval čas.

Sařin černý kocour Mňoukal se choulil na schůdku přede dveřmi, mhouřil oči a tvářil se nepřístupně jako mimozemšťan, který přistál na nepřátelské planetě. Když odemkla dveře, na znamení nezájmu zůstal vzdorně sedět, ale krátce před tím, než se vstup do domu uzavřel, vklouzl dovnitř a zmizel za křeslem.

Sarah mu dokonale rozuměla. Měla totiž pocit, že než vejde, musí zazvonit. Přestože tady žila déle než dva měsíce, pořád si v domě připadala jako cizí. Její matka se pokusila vtisknout místnostem punc přívětivosti, a aby aspoň nábytek stál na známém pozadí, natřela stěny stejným smetanovým odstínem, jaký měl jejich byt ve Ventuře. Naneštěstí tady měly místnosti úplně jiné rozměry a staré vybavení se do nich buď nehodilo, nebo působilo naprosto nepatřičně.

V domě voněla čokoláda. Sarah prošla obývákem do kuchyně, kde máma zrovna vyndávala z trouby plech s čerstvě upečenými brownies.

Rosemary Zoltanneová vzhlédla k dceři s přívětivým úsměvem. Měla na sobě džínsy a jasně červenou mikinu. Jemné světlé vlasy měla sčesané z obličeje a stažené do ohonu šarlatovou stuhou, která jí propůjčovala vzhled holčičky, co se chystá na vánoční večírek.

„Ahoj, zlato,“ řekla. „Neslyšela jsem tě vejít. Všimla sis, jak vzorně jsem shrabala trávník před domem?“

„Vsadím se, že ses na to vyzbrojila vysavačem,“ zažertovala Sarah. „Proč brownies? Víš, že mám na čokoládu alergii. A ještě nám zbyla půlka toho zázvorového koláče, cos upekla v úterý.“

„Chtěla jsem na víkend přichystat něco svátečnějšího,“ odpověděla Rosemary, napřímila se a položila plech na mřížku na pracovním pultu. „Ty spořádáš koláč a Kyra s Brianem dostanou brownies. Pro každého budu mít něco.“

„Cože? Oni zase přijdou? Vždyť jsme se jich zbavily nedávno.“

„Nepřeju si, abys o nich takhle mluvila,“ prohlásila Rosemary. „Tentokrát tady nejspíš nepřespí, protože tu minulý víkend strávili dvě noci, ale rozhodně se u nás chvíli zdrží. Ted chce být se svými dětmi, jak nejčastěji to půjde.“ Po krátké odmlce schválně změnila téma. „Co škola?“ zajímala se náhle bezstarostným tónem. „Mluvila jsi se sponzorem dramatického kroužku?“

„Už jsem ti říkala, že mají plno. Další členy nepřijímají.“

„Jsem si jistá, že v tvém případě udělají výjimku,“ mínila Rosemary. „Zejména až zjistí, jak jsi byla aktivní v kroužku na své bývalé škole. Jestli je ti nepříjemné jednat se sponzorem sama, Ted s ním promluví.“

„Nechci mít protekci přes Teda,“ bouřila se Sarah. „Podala jsem řádnou přihlášku, a odmítli mě. Tím to pro mě skončilo.“

Vyšla z kuchyně a s náručí plnou učebnic zamířila chodbou do svého pokoje. Přestože byl skoro stejně velký jako její bývalá ložnice ve Ventuře, prostor opticky zmenšovala rezervní pohovka. Její milovaná obrovská vodní postel putovala spolu s většinou jejích dalších věcí do garáže, kde zůstanou do té doby, dokud se Ted a máma nevezmou a nepořídí si větší dům. „Až se vezmeme“ opakovala Rosemary poslední dobou bezmála dennodenně, jako by datum sňatku bylo pevně stanovené. Ale než k němu dojde – jestli vůbec – a „pěkný velký dům se čtyřmi ložnicemi“ se stane realitou, pokojík vedle kuchyně bude mít k dispozici Brian a druhou postel v Sařině ložnici Kyra, která ji využívá převážně o víkendech nebo kdykoli si zamane, že u Zoltanneových přespí. I když měla Sarah pokoj sama pro sebe, měla pocit, že jí v něm nic nepatří. Postel přímo naproti té její měla přidělenou Kyra, stejně jako dvě zásuvky v prádelníku, kam ale nikdy nic neukládala, snad s výjimkou čistého pyžama.

Sarah zavřela dveře, učebnice položila na stůl a zapnula stereopřehrávač. Jen co místnost naplnily konejšivé tóny dřevěných dechových nástrojů a zvonkohry, padla zády na postel a zavřela oči. Zbytek odpoledne se před ní prostíral stejně bezútěšně jako vyprahlá pustina. Ve Ventuře měla dennodenně nabitý program: dramatický kroužek, divadelní zkoušky, mejdany na pláži, výlety do nákupního střediska – kdyby měl den třicet hodin, stejně by všechno nestihla. Tady neví, co s časem. Učit se v podstatě nemusí, protože studium na zdejší střední škole není zdaleka tak náročné jako ve Ventuře. Napadlo ji, že se poohlédne po nějaké brigádě. Bylo by fajn mít zase vlastní peníze. Rosemary nechodí do práce, a tak musejí šetřit, ale když Ted nabídl Sarah kapesné, odmítla. Za nic na světě nehodlala Tedu Thompsonovi dlužit víc, než bude nezbytně nutné!

Nejvíc ze všeho ji štvalo, že kdyby byla jen o trochu ostražitější a důvtipnější, mohla zabránit tomu, aby se ti dva vůbec potkali. Stačilo tak málo. Kdyby si postěžovala na nesnesitelné bolesti hlavy a škrábání v krku nebo předstírala, že na ni něco leze, Rosemary by zůstala doma a na San Francisko by zapomněla. Přesto Sarah nemohla tušit, k čemu tam dojde. Její matka brala své povolání vážně a už řadu let se vždycky v srpnu účastnila školení pro pedagogy. Sarah byla zatím na táboře nebo bydlela u některé své kamarádky. Rosemary se z odborného soustředění vracela nabitá novými podněty i energií a celá natěšená na začátek nového školního roku.

Copak mohla Sarah tušit, že tentokrát bude všechno jinak? Nicméně jí něco napovědělo, že letošní konference neproběhne stejně jako všechny předešlé. Nenazvala by to předtuchou, ale něco v ní vyvolalo podezření.

To „něco“ způsobilo, že na okamžik zapochybovala o svém zraku. Stalo se to vpředvečer matčina odjezdu, když míjela otevřené dveře její ložnice a v zrcadle nad toaletním stolkem zahlédla žlutý záblesk. Do zšeřelé místnosti pronikalo jen světlo z chodby, a když se Sarah vrátila a zadívala se do zrcadla, uviděla jen svůj vlastní stínový odraz: vysokou štíhlou dívku s hustými černými vlasy, v bílém tričku bez rukávů a sportovních, jasně růžových krátkých kalhotách.

Úkaz jí připadal neobvyklý a nepatrně ji znepokojil – ale ne natolik, aby si tím lámala hlavu. Jen doufala, že nebude muset zajít k očnímu lékaři. Pomalu se otočila a chtěla pokračovat v chůzi, ovšem efekt se opakoval. Na okraji zorného pole znovu zpozorovala kanárkově žlutou šmouhu. Tentokrát vešla do pokoje a rozsvítila stropní světlo – ale nikde nic žlutého nezahlédla. Záhada se vyřešila až po matčině příjezdu ze školení. Zatímco si Rosemary vybalovala věci a Sarah si s ní povídala, uviděla koktejlové šaty s kolovou sukní v barvě rozkvetlých slunečnic.

„Ty neznám. Jsou nové?“ zeptala se.

„Koupila jsem si je v San Francisku,“ odpověděla Rosemary. „Měla jsem s sebou jen samé usedlé oblečení. Dočista jsem zapomněla na něco neformálního, v čem bych mohla jít na večeři.“

„Tos nemohla jít do restaurace v kostýmu?“

„Mohla, ale copak se dá tancovat v přiléhavém saku a úzké sukni?“ Mámin hlas měl zpěvavou, jakoby dívčí intonaci.

„Tancovat?“ opakovala Sarah nevěřícně. „Tys byla tancovat?“

„V San Francisku je spousta příjemných tanečních klubů.“ Rosemary stála tváří ke skříni a větu prohodila přes rameno jakoby mimochodem, ale když pověsila šaty na polstrované ramínko a otočila se, její uzardělý obličej byl výmluvnější než její povšechná odpověď.

„Co je to za chlápka?“

„Jmenuje se Ted Thompson.“

„Taky učí angličtinu?“

„Na tomhle školení sotva potkáš lidi s jinou profesí.“

„Je svobodný?“

Čekala, že máma odpoví: „Samozřejmě!“ Ale ona se místo toho zarazila a pak nejistě řekla: „Svým způsobem ano.“

„Svým způsobem?“

„On a jeho manželka spolu nežijí. Momentálně probíhá rozvodové řízení, ještě však zdaleka neskončilo. Ted je výjimečný člověk. Přitažlivý a neuvěřitelně ohleduplný. Představ si, že slíbil, že mi večer zavolá, aby měl jistotu, že jsem domů dojela v pořádku.“

Vtom jako na povel zazvonil telefon.

„Já to vezmu!“ zvolala Rosemary a spěchala do obývacího pokoje. „Ahoj! Ano, všechno v pohodě. Let byl příjemný… Nic moc. Zrovna jsme dojedly večeři… My – moje dcera a já. O kom jsi myslel, že mluvím?… Kdepak. Po těch několika večerech nemůžu mořské potvory ani vidět. Ne že by mi nechutnaly, ale tady frčí spíš hamburgery s hranolky.“ Po krátké odmlce následovalo zachichotání. „Mně taky… Ano, vážně… Teď nemůžu mluvit, ale je to tak. Na slyšenou zítra. A přeju sladké sny, Tede.“

Sluchátko dopadlo na místo s cvaknutím, provázeným Rosemaryiným povzdychnutím.

Od té doby jí „božský Ted“ volal každý den přesně v osm večer. Nato dorazil osobně – a byl to doslova šok. Sarah si matčina „nápadníka“ (jak se o něm zmiňovala Rosemary) představovala jako pohledného a okouzlujícího džentlmena. Vyšlo najevo, že Ted Thompson má přísnou hranatou bradu, nazrzlé prošedivělé vlasy, předpotopní brýle se silnými obroučkami a postrádá jakýkoli smysl pro humor. Sarah nechápala, co na něm Rosemary vidí. Ovdověla před dvanácti lety a přitahovala mraky mužů, a kdyby se chtěla znovu provdat, nepochybně by to už dávno udělala. Ale o vážný vztah nikdy zájem neměla, stačily jí jen příležitostné nezávazné schůzky. Nadto se zdálo, že jí ke spokojenosti úplně stačí, když může veškerý čas věnovat své dceři a učitelskému povolání.

Ovšem sotva jí do cesty vstoupil Ted, rozumnou a praktickou Rosemary vystřídala zasněná, jakoby nesvéprávná cizí žena s bláznivými nápady a nelogickým úsudkem. Ze začátku spal Ted na pohovce v obývacím pokoji, ale už třetí noc se přestěhoval do hlavní ložnice k mámě. V závěru společně stráveného týdne se po oboustranné shodě rozhodli, že Rosemary dá ve škole výpověď a odstěhuje se za Tedem do Missouri – pochopitelně i se svou dcerou.

Teď – a zdaleka ne poprvé – se Sarah přiměla vyhnat nepříjemné vzpomínky z mysli a předstírat, že k té obrovské změně prostě nedošlo. Že to všechno byl jen praštěný sen, a když si ho odmítne připustit, po probuzení zjistí, že je pořád v Kalifornii, kde ve vlhce slaném říjnovém vzduchu doznívají vůně horkého léta a na zahradě pod okny jejich bytu kvetou šarlatově rudé ibišky. Místo drsného krákání vran zase uslyší křik racků. Na modré obloze uvidí bílé obláčky, větrem od moře načechrané do naducaných koulí z cukrové vaty – ne ty jednotvárné vrstvy pruhů roztažené jako plastikové plachty nad Garrettovým pahorkem, podle jehož svahů porostlých borovým lesem je pojmenované městečko Pine Crest. A když zazvoní telefon, na druhém konci linky nebude Sheila, Tedova budoucí exmanželka, která začne kňourat, jak je osamělá, nebo bude chtít po Tedovi, aby jí přišel opravit myčku na nádobí. Místo ní se ohlásí Gillian, Ryan nebo Lindsay – anebo Jon, který byl pro Sarah mnohem víc než jen pouhý kamarád –, každý s dychtivým dotazem, jestli má čas a chuť jít k moři, do kina, na procházku nebo na projížďku autem.

Vezla se podél pláže usazená na zadním sedadle Ryanova džípu, hlavu pohodlně opřenou o Jonovo rameno, řičela smíchy nad jedním z jeho praštěných surfařských zážitků… když ji ze snění vyrušilo energické klepání na dveře. Honem otevřela oči a s úžasem zjistila, že odpoledne přešlo v podvečer. Cédéčko dávno dohrálo a pokoj ztěžklý tichem se koupal v popelavém soumraku.

„Sarah?“ Byla to máma. „Mohla bys na chviličku? Ted a já bychom si s tebou chtěli o něčem promluvit.“

„Dobře,“ zavolala Sarah v odpověď. „Za chvilku jsem u vás.“

Hlas měla zastřený spánkem a nohy jako z olova. Usoudila, že musela spát hodně tvrdě, když ji neprobudil Tedův příjezd. Ted zásadně parkuje z boku domu místo na příjezdové cestě vedle mámina auta, protože si naivně myslí, že když nebude jeho vůz vidět z ulice, nikoho nenapadne, že tady tráví noci.

Když se přinutila vstát a došourala se do obýváku, Ted seděl na pohovce a ládoval se brownies, vedle něj trůnila Rosemary s ustaraným výrazem ve tváři. Sarah okamžitě došlo, že si povídali o ní, protože jen co vešla do místnosti, Rosemary na ni zaútočila: „Neříkej mi, žes spala!“

„Fajn. Neřeknu,“ ujistila ji Sarah. „Nechám tě hádat.“

„Proč? Není ti dobře?“

„Odkdy je spánek zločin?“

„Nadměrný spánek je známkou deprese,“ prohlásil Ted povýšeným učitelským tónem, který Sarah tolik popouzel.

„A nudy,“ přisadila si Rosemary. „Holčičko, není dobře, když trávíš každé odpoledne zavřená v pokoji. Měla by ses zapojit do mimoškolní činnosti.“

„Napadlo mě, že si najdu nějakou brigádu,“ bránila se Sarah.

„Byla bych radši, kdybys trávila volný čas s kamarády.“

„S jakými kamarády?“ odsekla Sarah. „Všechny kamarády mám v Kalifornii.“

„I tady se najde spousta milých studentů, se kterými se můžeš spřátelit,“ přidal se Ted. „Dneska za mnou přišla do kanceláře Kyra s Erikem Garrettem. Ten mi řekl, že tě požádal o pomoc při organizaci halloweenské pouti, a tys odmítla.“

„Proč s tím šel za tebou?“ zeptala se Sarah podezřívavě.

„Požádal mě, abych tě přemluvil ke spolupráci.“

„Tak to se ti nepodaří. Žádnou věštkyni dělat nebudu.“

„Na pouti má být i věštkyně?“ podivil se Ted. „Očekával bych, že něco takového školní rada zatrhne.“

„Mně to připadá zábavné,“ nadchla se Rosemary. „Sarah, se svými zkušenostmi z dramatického kroužku jsi pro to jako stvořená. A dokonce vím, co bys mohla použít jako křišťálovou kouli.“

„Já se toho účastnit nechci,“ prohlásila Sarah zarytě. „Zavolali jste si mě jen kvůli tomu, nebo už je hotová večeře?“

„Já a tvoje matka se najíme v restauraci,“ oznámil Ted. „Dneska to jsou přesně čtyři měsíce, co jsme se seznámili.“

„Samozřejmě můžeš jít s námi –,“ začala Rosemary.

„Jindy,“ zarazil ji Ted. „Tohle je zvláštní příležitost a chci ji oslavit jen s tebou. V lednici je ještě slušná porce včerejších lasagní.“

„To mi stačí,“ řekla Sarah jízlivě. „Byla by škoda nechat ty okoralé lasagne zplesnivět.“

Otočila se a zamířila zpátky do svého pokoje.

„Sarah –,“ zavolala za ní její matka.

„Nech ji, Rosie,“ zasáhl Ted. „Víš, že nám jen chce pokazit večer. Nesmíš dovolit, aby s tebou takhle manipulovala. Naše děti si musí zvyknout, že náš vztah je pro nás důležitý a že potřebujeme jisté soukromí, abychom na něm mohli pracovat.“

To tys všechno pokazil! chtěla mu Sarah vmést do tváře. Rosemary a já jsme byly ve Ventuře šťastné!

Zlostný výbuch si však raději odpustila. Z obýváku odešla mlčky a s vědomím, že ať řekne cokoli, s Tedem to ani nehne. Kromě toho nechtěla mámu zarmoutit. Po návratu do pokoje nechala dveře dokořán, aby jí Ted nemohl vyčíst, že je zavřela z trucu. Rozsvítila, posadila se ke stolu a pustila se do domácího úkolu z matematiky.

Přitom slyšela, jak se mamka a Ted svědomitě a ve vší vážnosti chystají na slavnostní večer, jako by návštěva některé místní restaurace byla kdovíjaké terno. Dvakrát se spláchl záchod. Šumění sprchy doprovázelo dýchavičné hučení odpadních trubek. Nato se rozhučel mámin fén, kterému zdatně sekundoval Tedův holicí strojek. Když oba konečně usoudili, že jsou dostatečně připravení, Sarah měla možnost vyslechnout, jak se v obývacím pokoji dohadují, jestli za ní má Rosemary zajít, popřát jí dobrou noc a připomenout, kolik minut má v mikrovlnce ohřívat lasagne. Jako vždy zvítězil Ted, který jí to zatrhl. Pak se s definitivním klapnutím zavřely hlavní dveře a o pár minut později se pod okny Sařiny ložnice probudilo k životu Tedovo auto.

Jen co v dálce odeznělo vrčení motoru, ze Sarah spadlo napětí. Náhlá úleva ji oslabila a vyčerpala podobně jako těžká fyzická námaha. Napadlo ji, že si ohřeje večeři – koneckonců už bylo po půl osmé –, ale neměla hlad, a tak se s tím nehodlala obtěžovat.

Úkol z matematiky už má hotový a na ostatní předměty se učit nemusí, snad s výjimkou dějin Spojených států, kterým se ale pokaždé věnuje až před spaním, protože se jí při čtení líp usíná. Čeká ji volný večer se stejně bezútěšnou perspektivou, jakou mělo dnešní odpoledne. Jediná činnost, která se nabízí, je sledování televize. Poslední dva měsíce k tomu měla příležitost jen zřídka, protože televizor byl v obývacím pokoji a jí bylo trapné sedět vedle mámy a Teda, kteří se muchlovali na pohovce jako dva náctiletí.

Teď, když v domě osaměla, zapnula přístroj a přepínala programy v marné snaze najít nějaký zábavný pořad. Vtom se rozřinčel telefon. Byla v pokušení ho ignorovat, protože si byla jistá, že telefonát není určený jí – ale vyzvánění bylo tak neodbytné, že nakonec rezignovala.

„Prosím,“ ohlásila se s pohledem upřeným na blikající obrazovku.

„To jsi ty, Sarah?“ zjišťoval známý hlas.

„Tvůj otec tady není,“ ucedila Sarah. „Šel s mámou na večeři.“

„Já nevolám tátovi,“ vysvětlovala Kyra. „Chci mluvit s tebou. Eric mi řekl, že to čtení z ruky nechceš dělat proto, že se na tom mám podíl i já.“

„Správně,“ potvrdila Sarah. „Ale to by tě nemělo překvapit. My dvě spolu nevycházíme zrovna nejlíp.“

„To je pravda,“ připustila Kyra. „Jenže to neplatí pro mě a pro Erika. Známe se odmalička. Je to bezva kluk a já ho nechci nechat ve štychu. Pokud jde o nás dvě… ať se ti to líbí, nebo ne, musíme se smířit s nepříjemným faktem, že naši rodiče spolu –“ Odmlčela se a pak z ní se zřejmým odporem vypadlo: „– mají poměr. Co kdybychom to zkusily nějak využít?“

Sarah to v první chvíli ohromilo do té míry, že se nezmohla na slovo. Takový úvod rozhodně nečekala, a ani při sebevětší snaze nedokázala přijít na to, co tím Kyra sleduje.

„Kdybys na Erikovu nabídku kývla, máma by ti dala pokoj,“ pospíšila si Kyra s vysvětlením, jako by měla strach, že Sarah zavěsí. „Vím, že tě nutí, aby ses zapojila do mimoškolních aktivit. A tohle by jí udělalo radost.“

„Proč ti záleží na tom, aby mojí mámě něco udělalo radost?“ sondovala Sarah podezřívavě.

„Mně je to fuk,“ odpověděla Kyra upřímně. „Ale tobě ne. Víš stejně dobře jako já, že tady na ni nic příjemného nečeká.“

V nastalé pauze se Sarah neúspěšně pokoušela vymyslet příhodnou odpověď. I když se jí to příčilo, musela uznat, že Kyra má pravdu. Rosemary, kterou podle všeho postihla pošetilost středního věku, obětovala své povolání a dlouholeté přátele, následovala svého vyvoleného do maloměsta plného úzkoprsých pámbíčkářů a dobrovolně přijala pochybnou roli „přítelkyně“ ženatého muže. I kdyby se s ní Ted oženil, místní ji mezi sebe nikdy nepřijmou. To jediné, v co může doufat, je přezíravá tolerance.

Jakmile ta představa získala zcela konkrétní podobu, Sarah zaplavilo náhlé a neodbytné tušení zlověstnosti, až měla pocit, jako by se přímo před ní otevřela temná, nekonečná prázdnota. Během chvilkové dezorientace, zatímco usilovala o znovunalezení duševní rovnováhy a bránila se střemhlavému pádu do imaginární černé díry, jako by jí někdo z bezprostřední blízkosti křikl do pravého ucha.

„Vinna ve všech bodech obžaloby!“ bouřil. „Na Šibeniční vrch s ní!“

„Ne!“ zavzlykala Sarah. „Já to tak nemyslela!“

„Chudinka Betty,“ ozval se jiný, soucitnější hlas. „To dítě je tak vyděšené, že si na nic nepamatuje.“

Ale Betty si pamatuje na všechno a upřímně toho lituje! Ví, že to neměla dělat!

Na zlomek vteřiny se propast rozšířila… a vzápětí se iluze beze stopy rozplynula, jako by nikdy neexistovala. S úlevným výdechem Sarah zjistila, že je v bezpečí obývacího pokoje, kde to jediné, co mění podobu, je televizní obrazovka, a jediným hlasem je Kyřin, tichý a zkreslený, na druhém konci linky.

„Cos tak nemyslela?“ ptala se Kyra. „Znamená to, že sis to rozmyslela?“

„Ano,“ přisvědčila Sarah. „Rozmyslela. Ale jen kvůli Rosemary, ne kvůli tobě. Je mi totiž srdečně jedno, co si o Eriku Garrettovi myslíš.“

Pomalu položila sluchátko a posadila se na pohovku. Měla pocit, jako by právě sehrála podřadnou roli v epizodě seriálu Soumračná zóna. Nešlo jí na rozum, co mohlo vyvolat tak bizarní halucinace. Šibeniční vrch. Příšerný název, pomyslela si. Ale proč jí připadá tak povědomý, stejně jako jméno té dívky, Betty? Možná to zaslechla v televizi.

„To je tím, že jsem nic nejedla,“ rozumovala nahlas rozechvělým hlasem. „Pokles hladiny krevního cukru může způsobit závratě a zmatenost.“

Teprve když stála u mikrovlnné trouby a skleněnými dvířky sledovala otáčející se skleněný podstavec s miskou lasagní, si plně uvědomila, na co přistoupila.

Do čeho jsem se to uvrtala? napadlo ji s nechutí.

Ať se jí to líbilo, nebo ne, slíbila sehrát roli věštkyně.

Vydá: Baronet; červenec 2014